Růže z homerova hrobu

Ve všech písních orientu zní láska slavíkova k růži; za tichých nocí, kdy sena nebi třpytí jasně hvězdy, zpívá okřídlený zpěvák vonící růži svoji serenádu.

Nedaleko Smyrny, pod vysokými platany, kde kupec žene karavanu velbloudů, natahujících hrdě dlouhý krk a neobratně našlapujících na svatou zemi, spatřil jsem růžový keř. Mezi větvemi vysokých stromů létali divocí holubi; v záři slunce se třpytila jejich křídla, jako by byla z perleti. Na keři byla růže, nejkrásnější mezi ostatními, jí zpíval slavík o své bolestné lásce. Růže však mlčela, na jejích lístcích se neobjevila ani kapka rosy, jež by byla slzou soucitu, větve se toliko skláněly k několika kamenům.

„Zde odpočívá největší pěvec na zemi!“ pravila růže. „Nad jeho hrobem chci šířit svoji vůni, po jeho hrobě chci rozsít svoje listy, až mi je serve bouřlivý vítr. Básník Iliady se změnil v prach a popel v prsti, ze které já vyrůstám! — Já, růže s Homérova hrobu, jsem příliš posvátná, abych tu rozkvétala pro chudobného slavíka!“

A slavík se uzpíval k smrti.

Přišel poháněč velbloudů se svými soumary a černými otroky; jeho malý chlapec našel mrtvého ptáka a pohřbil malého zpěváčka do hrobu velkého Homéra; a růže se zachvívala ve větru. Nastal večer, růže se rozvila do ještě větší krásy a snila o tom, že je nádherný slunečný den. Tu přišel hlouček cizinců z francké země, kteří konali pouť k Homérovu hrobu. Mezi těmito cizinci byl i pěvec ze severu, z domova mlh a polárního světla. Ten růži utrhl, vložil ji do knihy a tak ji s sebou převezl do jiného dílu světa, do své daleké vlasti. A růže steskem zvadla a stále ležela v těsném vězení knihy, až ji básník doma otevřel a řekl: „Tady je růže s Homérova hrobu.“

Tohle se tedy zdálo růži, až se pak probudila a zachvěla se ve větru. S jejího květu skanula na pěvcův hrob kapka rosy, slunce vyšlo a růže vzplála ještě krásnější barvou než kdy jindy a nastal horký den — vždyť byla ve své teplé Asii. Tu se ozvaly kroky, přišli cizí poutníci, Frankové, které růže spatřila ve snu, a mezi těmito cizinci byl i básník ze severu, který růži utrhl, vtiskl jí na svěží ústa polibek a odvezl si ji s sebou do země, která je domovem mlh a severní záře.

Jako mumie odpočívá nyní její mrtvé tělo v jeho Iliadě, a jako ve snách ho slyší, že otvírá knihu a říká: „Zde je růže s Homérova hrobu!“