Ole zavřiočka

Na celém světě není nikdo, kdo by znal tolik příběhů jako Ole Zavřiočka. Ten, panečku, dovede vyprávět!

Takhle pozdě zvečera, když děti sedí ještě docela způsobně u stolu nebo na své stoličce, přicházívá Ole Zavřiočka; našlapuje po schodech docela tichounce, neboť chodí jen v punčochách, otevře naprosto neslyšně dveře a šup! — vstřikne dětem sladké mléko do očí, maličko, docela maličko, ale přesto vždycky tolik, aby neudržely oči otevřené a aby ho proto neviděly. Připlíží se až těsně k nim a dýchne jim slabounce do týlu. A hned jim hlava ztěžkne, ach ano! Ale vůbec to nebolí, vždyť Ole Zavřiočka to myslí s dětmi dobře, přeje si jenom, aby byly klidné, a klidné jsou nejspíš, když se dostanou do postele. Musí být tiše, aby jim mohl vyprávět příběhy. — A když už děti spí, přisedne k nim Ole Zavřiočka na postel. Je pěkně oblečen, kabát má z hedvábí, ale nemůžeš říci, jakou barvu ten kabát má, neboť se třpytí zeleně, rudě i modře, podle toho, jak se Ole otočí. Pod každou paží drží jeden deštník. Na jednom jsou obrázky, a ten rozevře nad hodnými dětmi a těm se pak celou noc zdají ty nejkrásnější příběhy; a na jeho druhém deštníku není vůbec nic, a ten Ole rozevře nad neposlušnými dětmi, které pak spí náramně hloupě, a když se ráno probudí, nemají ze snu ani to nejmenší.

A teď si poslechněme, jak Ole Zavřiočka celý týden chodíval večer k malému chlapci, který se jmenoval Hjalmar, a co mu vyprávěl! Je to celých sedm příběhů, neboť máme sedm dní v týdnu.

PONDĚLÍ

„Tak poslouchej!“ řekl Ole Zavřiočka jednou večer, když dostal Hjalmara do postele. „Teď to tady všechno vykrášlím!“ — A hned všechny květiny v kořenáčích vyrostly ve veliké stromy, které rozprostřely dlouhé větve až do stropu a po stěnách, takže celá jizba vyhlížela jako ta nejnádhernější besídka. Všechny větve byly plné květů a každý květ byl krásnější než růže a nádherně voněl; a kdybys jej snědl, byl by sladší než zavařenina. Plody se třpytily jako zlato, a pak tam byly koláčky, které byly posypány rozinkami, bylo to báječné! Ale vtom něco začalo hrozně naříkat v zásuvce u stolu, kde ležely Hjalmarovy školní knížky.

„Copak je tohle?“ podivil se Ole Zavřiočka, přistoupil ke stolu a otevřel zásuvku. Byla to tabulka, kterou něco tlačilo a soužilo, neboť v početním příkladu vyšlo chybné číslo, a příklad se teď chtěl rozpadnout. Pisátko poskakovalo na šňůrce jako psík, chtělo v tom početním příkladu pomoci, ale nemohlo! — A pak tam byla Hjalmarova písanka, která si naříkala, ó jé, to bylo opravdu hrozné poslouchat! Na každém listě až dolů byla všechna velká písmena a vedle každého jedno malé, to byla taková předloha. A u toho zase stálo několik písmenek, která si myslila, že vypadají právě tak jako ta předloha, neboť je psal Hjalmar. Ležela tam, skoro jako by přepadávala přes linku, na které měla stát.

„Hleďte, takhle byste se měla držet!“ pravila předloha. „Podívejte se, takhle na stranu, hbitě a svižně!“

„Ó, my bychom ráda,“ pravila Hjalmarova písmenka, „ale když nemůžeme, je nám tolik zle!“

„Tak to tedy potřebujete zasýpací prášek!“ řekl Ole Zavřiočka.

„Ach ne!“ volala písmenka a hned se narovnala, že to byla radost se na ně podívat.

„Inu, teď se už k vyprávění nedostaneme!“ pravil Ole Zavřiočka, „teď je musím cvičit! Ráz dva! Ráz dva!“ A tak cvičil písmenka, a písmenka stála tak zpříma a tak zdravě, jako by byla nějakou předlohou; ale když Ole Zavřiočka odešel a Hjalmar se na ně na druhý den ráno podíval, byla právě tak ubohá jako předtím.

ÚTERÝ

Jakmile byl Hjalmar v posteli, dotkl se Ole Zavřiočka svou kouzelnou stříkačkou všech kusů nábytku v jizbě a ty hned začaly mluvit a všechny vespolek mluvily jen o sobě, kromě plivátka. To tam stálo tiše a hněvalo se, že mohou být tak domýšlivé, mluvit jen o sobě, myslet jen na sebe a vůbec nepamatovat na toho, kdo stojí tak skromně v koutě a nechá do sebe plivat.

Nad pohovkou visel v pozlaceném rámu velký obraz. Byla to krajinka; viděl jsi na ní vysoké staré stromy, kvítky v trávě a veliké jezero s řekou, která tekla okolo lesa, kolem mnoha zámků až daleko do bouřlivého moře.

Ole Zavřiočka se dotkl malby svou kouzelnou stříkačkou a hned začali ptáci na obraze zpívat, větve stromů se pohybovaly a oblaka opravdu ubíhala, mohl jsi vidět jejich stín, jak padal na krajinu.

Ole Zavřiočka vyzdvihl malého Hjalmara k rámu a Hjalmar strčil nohy rovnou do obrazu do vysoké trávy, a tak tam stál a slunce na něj svítilo mezi větvemi stromů. Odběhl k jezeru a posadil se do loďky, která tam kotvila. Byla malovaná červeně a bíle, plachty svítily jako stříbro a šest labutí, všechny se zlatým okružím kolem krku a se zářící modrou hvězdou na hlavě, táhlo loďku kolem zelených lesů, kde stromy vyprávěly o loupežnících a čarodějnicích a květiny o roztomilých malých skřítcích a o tom, co jim vyprávěli motýli.

Ty nejkrásnější ryby, se šupinami jako stříbro a zlato, plavaly za loďkou. Občas se vymrštily nad hladinu, až to ve vodě šplouchlo. A ptáci, červení a modří, malí i velcí, letěli ve dvou dlouhých řadách za nimi, komáři tančili a chrousti bručeli. Ti všichni chtěli Hjalmara doprovázet a každý z nich měl připraven nějaký příběh k vyprávění.

Byla to plavba, jak se patří. Hned byly lesy husté a temné, hned byly jako ta nejkrásnější zahrada se slunečním svitem a s kvítím, a v té zahradě stály velké zámky ze zlata a z mramoru. Na balkonech stály princezny, a byly to všechno malé holčičky, které Hjalmar dobře znal, neboť si s nimi kdysi hrával. Každá k němu natahovala ruku, v níž držela to nejroztomilejší cukrové prasátko, jaké pernikářka může prodávat. A Hjalmar vzal za jeden konec cukrového prasátka, když projížděl kolem, a protože princezna držela hezky pevně, dostal každý svůj kus, ona ten menší, Hjalmar ten větší. U každého zámku stáli na stráži malí princové, měli zlaté šavle a rozdávali na všechny strany rozinky a cínové vojáčky — byli to opravdoví princové!

Hjalmar hned proplouval mezi lesy, hned zas jako by projížděl nějakými velikými síněmi nebo prostředkem nějakého města. Plul také tamtudy, kde bydlila jeho chůva, ta, která ho nosívala, když byl docela malý chlapec, a která ho měla tolik ráda. A ta chůva na něho kývala a kynula mu na pozdrav, mávala a zpívala mu půvabnou písničku, kterou sama složila a poslala Hjalmarovi:

Moc se mi, Hjalmare, stýskalo,

často si vzpomenu na tě,

jak jsem kdys na ústa,

na čelo a tvářičky líbala tě.

Slyšela jsem první slůvka tvá.

Pak loučila jsem se tiše.

Pánbůh nechť štěstí ti hojnost dá,

ty andílek jsi z jeho říše.

A všichni ptáci zpívali také, květiny tančily na stoncích a staré stromy přikyvovaly, jako by Ole Zavřiočka vyprávěl příběhy i jim.

STŘEDA

Jak jenom venku pršelo, jen se lilo! Hjalmar to slyšel v spánku. A když Ole Zavřiočka otevřel okno, stála voda až po okenní rám. Tam venku bylo učiněné jezero, ta nejnádhernější loď se však dostala k domu.

„Chceš se, chlapče, plavit se mnou?“ pravil Ole Zavřiočka. „Můžeš se tak dnes v noci dostat do cizích zemí a zítra ráno budeš zase tady!“

A tak Hjalmar najednou stanul ve svátečních šatech na palubě nádherné lodi — a tu už počasí plavbě přálo. Lod proplouvala ulicemi, zabočila kolem kostela — a teď už bylo všude širé, nespoutané moře. Pluli tak dlouho, až už nebyla na obzoru žádná země, a spatřili jen hejno čápů, kteří také letěli z domova a chtěli se dostat do teplých krajin. Jeden čáp letěl těsně za druhým, a tak letěli už dlouho, velmi dlouho. Jeden z nich byl tolik unaven, že ho křídla už téměř neunesla. Byl poslední v řadě, zakrátko zůstával velký kus za nimi, nakonec klesal s rozpjatými křídly níž a níže, ještě několikrát jimi prudce zamával, ale nic to nepomáhalo. Teď se nohama dotkl lanoví na lodi, teď se svezl po plachtě a bác! už stál na palubě.

Plavčík ho vzal a dal ho do kurníku ke slepicím, kachnám a krocanům. Chudák čáp stál mezi nimi celý zaražený.

„Takový nějaký!“ brebentily všechny slepice.

A krocan se nafoukl, co nejvíc mohl, a ptal se ho, kdo je. A kachny šly pozpátku a šťouchaly do sebe: „Hni sebou! Hni sebou!“

A čáp vyprávěl o horké Africe, o pyramidách a o pštrosovi, který běhá po poušti jako divoký kůň. Ale kachny nerozuměly, co říká, a tak do sebe šťouchaly: „Ten je ale hloupý, co?“

„Ovšemže je hloupý!“ řekl krocan a pustil se do hudrování. Tu se čáp docela odmlčel a myslil na svou Afriku.

„Máte vy ale krásné, tenké nohy,“ řekl krocan. „Zač jich je loket?“

„Třesky plesky, třesky plesky!“ ušklíbaly se všechny kachny, ale čáp dělal, jako by to vůbec neslyšel.

„Jen se smějte s námi!“ řekl mu krocan, „vždyť to bylo velmi vtipně pověděno! Nebo to snad bylo pro vás příliš sprosté? Ó, ó! Nejste zrovna velkorysý! Bude líp, když si vystačíme sami!“ A pak hudroval dál a kachny káchaly: „Kách, kách, kách!“ Bylo to hrozné poslouchat, třebas jim se zdálo, že to je náramně příjemné.

Ale Hjalmar zašel ke kurníku, otevřel dvířka, zavolal na čápa a čáp přihopkal k němu na palubu. Už si odpočinul a jako by Hjalmarovi děkoval. Potom rozepjal křídla a odletěl do teplých krajin. Avšak slepice kdákaly, kachny káchaly a krocan byl celý rudý.

„Zítra ráno si z vás uvaříme polévku!“ hrozil jim Hjalmar — a vtom se probudil, ležel ve své postýlce. Byla to vskutku podivuhodná cesta, jakou mu té noci Ole Zavřiočka připravil.

ČTVRTEK

„Víš co?“ řekl Ole Zavřiočka. „Teď se nelekni! Uvidíš malou myšku!“ A přidržel mu před očima ruku s tím drobným, roztomilým zvířátkem. „Přišla tě pozvat na svatbu. Dnes v noci tu dvě myšky vstoupí do stavu manželského. Bydlí dole pod podlahou matčiny špižírny, to prý je krásný byt.“

„Ale jak já se dostanu malou myší dírou v podlaze?“ ptal se Hjalmar.

„To nech na mně!“ řekl Ole Zavřiočka. „Však já tě udělám malým!“ Dotkl se Hjalmara svou kouzelnou stříkačkou. A Hjalmar se hned začal zmenšovat a zmenšovat, až nakonec nebyl větší než prst. „Teď si můžeš půjčit od cínového vojáčka šaty. Myslím, že ti budou slušet, uniforma vypadá ve společnosti švihácky.“

„Tak dobrá!“ řekl Hjalmar a ve chvíli byl oblečen jako ten nejšvarnější cínový vojáček.

„Byl byste tak laskav a sedl si do náprstku vaší paní matky?“ vyzvala ho myška. „Pokládala bych si za čest vás odtáhnout!“

„Bůh uchovej, snad by si slečna nedělala takovou námahu!“ bránil se Hjalmar. Ale už jeli na myší svatbu.

Napřed se dostali pod podlahu do dlouhé chodby, která byla právě tak vysoká, aby jí mohli projet s náprstkem. Celá chodba byla osvětlena ztrouchnivělým dřevem.

„Nevoní to tu krásně?“ ozvala se myška, která ho táhla. „Celá chodba je natřena kůží od slaniny! Nic nemůže být krásnějšího!“

A teď se dostali do svatební síně. Tam stály po pravé straně všechny myšičky a šuškaly a špitaly si, jako by spolu žertovaly. Po levé straně stáli všichni myšáci a přejížděli si pacičkami vousiska. Uprostřed na podlaze bylo vidět ženicha s nevěstou, stáli ve vyhlodané kůře od sýra a přenáramně se před očima všech líbali. Vždyť přece byli zasnoubeni a hned teď měli mít svatbu.

Přicházelo stále víc a více hostí. Jedna myš mohla druhou ušlapat a ženich s nevěstou se postavili zrovna před dveře, takže nikdo nemohl dovnitř ani ven. Celá místnost byla tak jako chodba natřena kůží od slaniny. To bylo celé pohoštění, ale jako desert se podával hrášek, do kterého jedna myška z rodiny vyhryzala jména nevěsty a ženicha, totiž jejich počáteční písmena. Bylo to něco zcela neobyčejného.

Všechny myši říkaly, že to byla znamenitá svatba a že i konversace se nad obyčej vydařila.

A pak jel Hjalmar zase domů. Dostal se vskutku do vybrané společnosti. Však se také musil důkladně schoulit, udělat se maličkým a přijít v uniformě cínového vojáčka.

PÁTEK

„Je to až k nevíře, kolik těch starších lidí chce se mnou mluvit!“ pravil. Ole Zavřiočka. „Jsou to zvlášť ti, kdo udělali něco zlého. — Drahý, milý Ole — říkají mi — nemůžeme zahmouřit oko, a tak ležíme celou noc a vidíme všechny svoje zlé činy, které sedí jako oškliví zloduchové na pelesti a stříkají na nás horkou vodu. Přijď k nám laskavě a zažeň je od nás, abychom mohli dobře spát! — A pak hluboce vzdychají: — Však ti rádi zaplatíme! Dobrou noc, Ole! Peníze budou ležet za oknem! — Ale já za peníze nedělám!“ řekl Ole Zavřiočka.

„Co budeme dělat dnes v noci?“ zeptal se Hjalmar.

„Inu, nevím, zda budeš mít dnes v noci chuť podívat se zase na jednu svatbu. Bude to něco jiného než včera. Velká loutka tvé sestry, ta, která vypadá jako muž a jmenuje se Herman, se má oženit s loutkou Bertou. Kromě toho má loutka narozeniny, a proto se sejde mnoho dárků.“

„Však já tohleto dobře znám!“ řekl Hjalmar. „Vždycky, když loutky potřebují nové šaty, sestra je nechá slavit narozeniny nebo svatbu. To už se stalo jistě alespoň stokrát!“

„Ano, ale dnes v noci to bude svatba stá a první. A když se ta stá a první svatba skončí, bude po všem. Proto také bude tahleta svatba tak jedinečná. Schválně se tamhle podívej!“

A Hjalmar pohlédl na stůl: stál tam domek z lepenky, v oknech byla světla a venku před domkem vzdávali všichni cínoví vojáčci zbraní čest. Ženich s nevěstou seděli na podlaze, opírali se o nohu stolu a vypadali velmi ustaraně. Měli k tomu asi důvody. Avšak Ole Zavřiočka, oblečený do babiččiny černé sukně, je oddával! Když bylo po oddavkách, zanotovaly všechny kusy nábytku ve světnici tuto krásnou píseň (napsala ji tužka a zpívala se na melodii večerky):

Ať naše píseň pěje zdar,

kde sedí svatební náš pár;

jsou jako tyčky, žádný žár:

jsou z kůže rukavic — je to cár!

(:Neseme zvučné písně dar!

Kůžičkám, tyčkám, zdar! zdar! zdar!:)

A pak dostali dary. Ale vyprosili si, aby jim nikdo nedával jídlo, neboť měli dost své lásky.

„Budeme teď bydlet na venkově, nebo odjedeme do ciziny?“ ptal se ženich. A tu přibrali k radě vlaštovku, která mnoho cestovala, a starou slepici, která pětkrát vyseděla kuřata. A vlaštovka vyprávěla o krásných teplých krajinách, kde vinné hrozny jsou tak veliké a těžké, kde je vzduch tak lahodný a hory mají barvy, jaké tady u nás člověk vůbec nepoznal!

„Ale nemají tam naše zelí!“ řekla slepice. „Žila jsem jednou v létě se všemi svými kuřaty na venkově, kde byl takový příkop, v kterém jsme mohly hrabat, a tak jsme měly přístup do zahrady se zelím! Ach, jak bylo zelené! Nedovedu si představit nic krásnějšího!“

„Ale prosím tě, vždyť jeden zelný košťál vypadá jako druhý!“ řekla vlaštovka. „A pak — tady je často tak špatné počasí!“

„Ano, ale na to my jsme zvyklí!“ odporovala slepice.

„Ale je tady zima, mrzne!“

„To dělá zelí dobře!“ řekla slepice. „A s tím teplem? Vždyť jsme je také měli! Copak jsme neměli před čtyřmi roky léto, které trvalo pět neděl? Bylo tady tak horko, že se nedalo ani dýchat! A pak, u nás nejsou všechna ta jedovatá zvířata, která mají v cizině! A nemusíme se bát loupežníků! Kdo nechce uznat, že naše země je ta nejkrásnější, je darebák! Nezaslouží si vůbec, aby tu s námi byl!“ A slepice se dala do pláče.

„Já jsem také cestovala! Jela jsem v neckách přes dvanáct mil! Není to vůbec žádné potěšení cestovat!“

„Ano, slepice je rozumná žena!“ prohlásila loutka Berta. „Já také nerada cestuji do hor, poněvadž to je jenom pořád nahoru a dolů! Ne, odjedeme k příkopu a budeme se procházet v zelné zahradě.“

A při tom zůstalo.

SOBOTA

„Jestlipak mi povíš zas nějaký příběh?“ řekl malý Hjalmar, sotva ho Ole Zavřiočka dostal do postele.

„Dnes večer na to nemáme čas!“ pravil Ole a rozevřel nad ním svůj nejkrásnější deštník. „Jen se podívej na tyhle Číňany!“ — Celý deštník vypadal jako velká čínská mísa s modrými stromy a špičatými můstky, na kterých stáli malí Číňani a kývali hlavami. „Musím celý svět do zítřka do rána pěkně vyšňořit,“ řekl Ole, „vždyť je přece svátek, neděle. Musím se podívat na kostelní věž, jestli malí kostelní skřítkové vyleštili zvony, aby pěkně zněly, musím se podívat do polí, jestli větry sfoukaly prach s trávy a s listů, a co je největší práce, musím sundat všechny hvězdy dolů s nebe a vyleštit je! Vezmu si je do zástěry, ale napřed se musí každá očíslovat, a díry, v kterých tam nahoře hvězdy sedí, se také musí očíslovat, aby se hvězdy dostaly zase na svá pravá místa. Jinak by tam neseděly pevně a padaly by k nám jako létavice jedna za druhou!“

„Poslyšte, víte co, pane Zavřiočka?“ pravil starý portrét, který visel na stěně, u které spal Hjalmar. „Jsem Hjalmarův pradědeček. Patří vám můj dík za to, že chlapci vyprávíte příběhy, ale nesmíte plést jeho pojmy. Hvězdy se nedají snést s nebe a leštit! Hvězdy jsou nebeská tělesa zrovna tak jako naše země, a to je na nich právě to dobré!“

„Díky tobě, staroušku!“ řekl Ole Zavřiočka, „díky! Vždyť jsi přece hlava rodiny, jsi její nejstarší hlava! Ale já jsem starší než ty! Jsem starý pohan, Římané a Řekové mi říkají bůh snů! Chodíval jsem do těch nejvznešenějších domů — a ještě dnes chodím! Dovedu jednat s malými i velkými! A teď vyprávěj ty!“ — A Ole Zavřiočka odešel a vzal si s sebou deštník.

„Tak to už teď člověk nesmí říci ani svoje mínění!“ zasteskl si starý portrét.

A vtom se Hjalmar probudil.

NEDĚLE

„Dobrý večer!“ řekl Ole Zavřiočka. Hjalmar mu odpověděl na pozdrav, ale hned přiskočil k pradědečkovu portrétu a obrátil jej ke stěně, aby jim do toho nepovídal tak jako včera.

„A teď mi vypravuj příběhy — o pěti zelených hrášcích, které přebývaly v jednom lusku, o kohoutí kůstce, která se dvořila slepičí kůstce, a o látací jehle, která byla tak domýšlivá, že si namlouvala, že je jehlou na šití!“

„To je trochu mnoho najednou!“ namítl Ole Zavřiočka. „Víš co, ukáži ti raději něco jiného! Ukáži ti svého bratra, jmenuje se také Ole Zavřiočka, ale ten nepřijde nikdy k nikomu víckrát než jednou. A když k někomu přijde, vezme si ho k sobě na koně a vypráví mu příběhy. Zná jen dva: jeden, který je tak úžasně krásný, že si jej nikdo na světě nedovede představit; a druhý, který je tak ošklivý a hrozný — nu, to se nedá popsat!“ A tu Ole Zavřiočka vyzdvihl malého Hjalmara do okna a řekl: „Tamhle uvidíš mého bratra, druhého Ole Zavřiočku! Říkají mu také Smrt. Vidíš, nevypadá vůbec tak zle, jako v obrázkových knížkách, v kterých je samá kost! Hle, to, co má na šatech, to je stříbrné vyšívání. Je to ta nejnádhernější husarská uniforma! Plášť z černého sametu vlaje nad koněm. Podívej se, jak uhání tryskem!“

A Hjalmar viděl, jak tamten Ole Zavřiočka cválá na svém koni a bere k sobě mladé i staré. Některé si posadil před sebe a některé za sebe, ale vždycky se napřed zeptal: „Jak je to s tvým vysvědčením?“ — „Dobré!“ říkali všichni do jednoho. „Dobrá, nech mě, sám se podívám!“ řekl on, a tak mu musili ukázat vysvědčení. A všichni, kteří měli „velmi dobře“ a „výborně“, směli si sednout před něho a mohli poslouchat ten krásný příběh; kdo však měl „dobře“ nebo „dostatečně“, ten si musil sednout dozadu a musil vyslechnout ten ošklivý příběh. Třásli se a plakali, chtěli s koně seskočit, ale vůbec nemohli, neboť k němu byli jako přirostlí.

„Vždyť Smrt je ten nejkrásnější Ole Zavřiočka!“ zvolal Hjalmar, „toho se já nebojím!“

„A také nemusíš,“ pravil Ole Zavřiočka. „Hleď jenom, abys měl pěkné vysvědčení!“

„Inu, to je poučné!“ zabručel pradědečkův portrét. „Přece to jenom pomáhá, když člověk řekne své mínění!“ — A byl spokojen.

Hle, to je příběh o Ole Zavřiočkovi! Dnes večer ti toho může povědět sám víc!