Látající jehla

Byla jednou jedna látací jehla, tak tenká, že si o sobě pořád myslila, že je jehlou na šití. „Jen se dobře podívejte, co držíte!“ povídala prstům, které ji uchopily. „Ne abyste mě upustily! Upadnu-li na podlahu, možná, že mě už nikdo ani nenajde, tak jsem tenká!“

„Všechno má svoje meze,“ řekly prsty a pevně ji uchopily kolem pasu.

„Vidíte, teď přicházím s průvodem!“ povídala látací jehla a táhla za sebou dlouhou nit, na které však nebyl uzel.

Prsty zamířily jehlou rovnou do kuchařčiny trepky, kde bylo třeba sešít prasklý svršek.

„To je ponižující práce,“ povídala látací jehla. „Nikdy kůží neprojdu, zlomím se, zlomím!“ — a zlomila se. „Jestli jsem to neříkala,“ pravila. „Jsem přece příliš jemná!“

Prsty si myslily, že teď jehla k ničemu není, ale přesto ji musily podržet, kuchařka na ni kápla pečetní vosk a zapíchla si ji do šátku.

„Podívejme se, teď se ze mne stala ozdobná jehlice,“ povídala látací jehla. „Však jsem věděla, že přijdu ke cti. Když vskutku něčím jsi, tak se ti už dostane uznání!“ A pak se zasmála, ovšem jenom v duchu, protože zvenčí není na látací jehle nikdy vidět, že se směje. Tak pyšně se v šátku naparovala, jako by seděla v kočáře a rozhlížela se kolem sebe při jízdě na všechny strany.

„Dovolíte mi otázku, zda nejste ze zlata?“ zeptala se špendlíku, jenž byl jejím sousedem. „Skvěle vypadáte a máte i svoji hlavu, třebas jenom malou! Hleďte, aby vám vyrostla, protože každého nelze vzadu natřít pečetním voskem.“ A potom se látací jehla tak pyšně narovnala, že vypadla z šátku rovnou do dřezu na nádobí, který kuchařka vylévala.

„Teď se ubíráme na cestu,“ povídala látací jehla. „Jenom abych tam nezůstala!“ Ale zůstala tam už.

„Jsem pro tento svět příliš jemná,“ říkala, když ležela v stružce u chodníku. „Dobré vědomí člověka vždycky aspoň trochu potěší!“ A látací jehla se držela zpříma a neztrácela dobrou náladu.

Všechno možné přes ni plavalo, třísky, stébla, útržky novin. „Jen se podívejte, jak plavou,“ povídala látací jehla. „Nevědí, co pod nimi vězí! Ale to jsem já, já tady sedím. Jen se podívejte, tady plave tříska a jistě nemyslí na nic jiného na světě než právě na takové dřevěné třísky, jako je sama. A tady plave stéblo, podívejte, jak se nadnáší a otáčí. Nemysli tolik samo na sebe! Mohlo bys narazit na dlažební kámen! A tamhle ty noviny! Každý už zapomněl, co je v nich, a přece se roztahují! — Já tu sedím tiše a trpělivě! Já vím, co jsem, a tím se také stanu!“

Jednoho dne se vedle jehly objevilo něco tak zářivého, že to považovala za diamant. Ale byl to střep z láhve, a protože se tak blýskal, začala na něj jehla mluvit a představila se jako ozdobná jehlice! „Vy jste jistě diamant, že ano?“ — „Ano, jsem něco na ten způsob!“ — A tak se oba domnívali o sobě navzájem, že jsou vskutku drahocennými věcmi a mluvili o tom, jaký je ten svět pyšný.

„Nu, já jsem bydlila v krabičce u jedné slečny,“ povídala látací jehla, „a ta slečna byla kuchařka. Na každé ruce měla pět prstů, ale něco tak domýšlivého jako těch pět prstů jsem ještě neviděla. A to je měla jenom proto, aby mne držely, braly z krabičky a zase mne do ní ukládaly.“

„Byl na nich nějaký lesk?“ ptal se střep.

„Lesk!“ řekla jehla, „kdepak, pýcha to všechno byla, pýcha! Pět bratří to bylo, všichni ze stejné rodiny, drželi se také zpříma vedle sebe, ačkoliv měli různou délku. Krajní, palec, byl krátký a tlustý, vybočoval z té řady prstů a pak měl v zádech jenom jeden kloub, že se mohl jenom jednou ohnout. Ale slyšela jsem, kdyby ho někdo člověku usekl, že by nemohl sloužit na vojně. Druhý, mlsálek, se dostal do sladkých i kyselých věcí, ukazoval na slunce a na měsíc, a on to byl, který při psaní tlačil. Dlouhán, ten se díval ostatním zprostředka přes hlavu. Prsteník měl kolem břicha zlatý prsten a poslední, malý Peer Muzikant nedělal nic a pyšnil se tím. Pýcha to byla a pýcha to zůstala, a pak jsem se dostala do dřezu na nádobí.“

„A teď tu sedíme a blýskáme se,“ povídal střep. Vtom se dostalo do stružky víc vody, že se rozlila z břehů a strhla střep s sebou.

„Vida, dostal se dále, povýšil,“ řekla látací jehla. „Já tu sedím, jsem příliš jemná, ale na to jsem také hrdá a tato hrdost zasluhuje úcty!“ Tak tam zpříma seděla a o mnohém přemýšlela.

„Skoro bych se domnívala, že jsem se zrodila ze slunečního paprsku, že jsem tak tenká! Však se mi také zdá, že mne slunce vždycky hledá pod vodou. Ba, jsem tak jemná, že by mne ani matka nenalezla. Kdybych měla svoje staré oko, které se ulomilo, myslím, že bych se rozplakala — ačkoliv ne! Plakat, to není jemné!“

Jednoho dne se hrabalo několik kluků ve stružce a našli tam staré hřebíky, drobné mince a podobné věci. V samé špíně se hrabali, ale bavilo je to.

„Au!“ vykřikl ten, který se píchl o jehlu. „To je také kousek!“

„Jsem jemná slečna,“ povídala látací jehla, ale nikdo to neslyšel. Pečetní vosk s ní opadal a jehla zčernala, ale černá barva dělá štíhlejší, a tak si jehla myslila, že je ještě jemnější než dříve.

 „Tamhle plave skořápka,“ povídali kluci a zapíchli jehlu do skořápky.

„Bílé stěny a sama černá,“ povídala jehla, „to sluší! Tak si mne aspoň povšimnou! — Jenom abych nedostala mořskou nemoc, protože to bych se zlomila!“ Ale mořskou nemoc nedostala a nezlomila se.

„Proti mořské nemoci je dobré mít ocelový žaludek a stále si pamatovat, že našinec je přece jenom něco víc než člověk. Já jsem se z toho teď dostala! Čím jemnější jsi, tím víc vydržíš.“

„Prask!“ řekla skořápka, když přes ni přejel formanský povoz. „Au, jak to tlačí!“ podivila se látací jehla. „Teď přece jen dostanu mořskou nemoc! Zlomím se, zlomím!“ Ale nezlomila se, ačkoliv přes ni přejel formanský vůz. Ležela tam — a my ji tam nechme ležet!