Závody ve skoku

Blešák, luční koník a skokan* se chtěli jednou přesvědčit, kdo z nich doskočí nejvýš. Sezvali na tu podívanou celý svět a ještě všechny, kdo by se rádi na závody podívali; a když se tři soupeři sešli v jedné světnici, byli to vskutku vynikající přeborníci ve skoku.

„Na mou věru, dám svoji dceru tomu, kdo vyskočí nejvýš,“ povídal král. „Vždyť by to byly chudé závody, kdyby se tu mělo skákat jenom pro nic za nic.“

Nejprve přišel na řadu blešák. Měl vskutku nesmírně půvabné vystupování a zdravil kolem dokola na všechny strany. Vždyť měl v sobě krev jemné slečinky a dovedl jednat s lidmi, a to je velice důležité.

Pak se objevil luční koník, mnohem mohutnější. Choval se však zcela příjemně a byl v zelené uniformě, s kterou se už narodil. Kromě toho pak prohlašoval, že má velice starobylé příbuzenstvo v zemi egyptské a že si ho u nás doma nesmírně váží. Sebrali jej rovnou s pole a posadili do tříposchoďového domečku z karet, což byly samé mužské figury, obrácené malovanou stranou dovnitř. A v tom domečku byly dveře i okna, vystřižené právě v těle srdcové dámy. „Já zpívám tak krásně,“ povídal luční koník, „že šestnáct zdejších cvrčků, kteří cvrkají už od malička, a přece ještě nemají domeček z karet, dokázalo zlostí ještě zhubnout, když mě slyšeli!“

Tak tedy oba, blešák i luční koník, náležitě vysvětlili, co jsou zač a myslili si, že si už budou moci vzít princeznu.

Skokan neříkal nic, ale povídalo se o něm, že tím usilovněji přemýšlí, a dvornímu psovi stačilo, aby k němu jenom přičichl, a hned se zaručil, že skokan je z dobré rodiny. Starý královský rádce, který dostal už tři řády, aby mlčel, ujišťoval všechny o tom, že ví o skokanových prorockých schopnostech; stačí se mu prý jen podívat na záda, abychom poznali, zda zima bude mírná nebo tuhá, a to přece nepoznáme, ani když se podíváme na záda člověku, který spisuje kalendář.

„Nu, já neříkám nic,“ povídal starý král, „ale vždycky si jenom myslím své!“

Pak bylo zapotřebí vykonat skok. Blešák vyskočil do takové výšky, že ho nebylo ani vidět, a všichni potom tvrdili, že vůbec neskákal. A to bylo ohavné!

Luční koník vyskočil jenom asi do poloviční výšky, ale skočil králi rovnou do obličeje, a ten říkal, že to je hnusné.

Skokan se dlouho nehýbal a jenom tiše přemýšlel. Všichni nakonec myslili, že skákat ani nedovede.

„Jenom aby se mu neudělalo zle!“ povídal dvorní pes a znovu ho očichal. A tu náhle šup! a skokan udělal malý křivý skok, rovnou do klína princezně, která seděla na nízké zlaté stoličce.

Tu řekl král: „Vyskočit až k mé dceři, to je ten největší skok, to je přece něco vybraného! Ale aby na to někdo přišel, musí mít také dobrou hlavu. A skokan ukázal, že dobrou hlavu má. Ten se přece nedá!“

A tak dostal skokan princeznu.

„A já jsem přece vyskočil nejvýš!“ povídal blešák. „Ale to nevadí! Jenom ať si princezna vezme tu husí kost s dřívkem a smolou. Přece jen jsem vyskočil nejvýš. Když ale na tomhle světě musí mít našinec pořádné tělo, aby ho viděli!“

Blešák se tedy odebral do cizích služeb jako voják a tam ho prý zabili.

Luční koník usedl do příkopu a uvažoval, jak to tak ve světě už chodí. Nakonec také povídal: „Tělo musí jeden mít! Postavu!“ A začal zpívat svoji truchlivou píseň. Z ní máme také tenhle příběh, který je možná lživou povídačkou, ačkoliv to vytiskli černé na bílém.