Obrázek ze zámeckých hradeb

Je podzim, stojíme na zámeckých hradbách a díváme se na moře, po kterém pluje mnoho lodí, a na švédské pobřeží, které se vysoko zdvíhá v slunečním svitu večera; za námi spadá hradba strmě dolů; tam rostou nádherné stromy, a s větví jim padá žluté listí; tam dole stojí nevlídné domky s dřevěným ohrazením, a uvnitř, kde přechází stráž, je velmi těsno a temno, ale ještě větší tma je za dírou,opatřenou mříží; tam sedí vězňové, nejtěžší zločinci.

Do holé komůrky vnikne paprsek zapadajícího slunce. Slunce svítí na zlé i na dobré! Zamračený, nevlídný vězeň se podívá křivým pohle­dem na chladný sluneční paprsek. K mříži přiletí ptáček. Ptáci zpívají dobrým i zlým. Krátce zaštěbetá, ale zůstává tam sedět, mává křídly,vytrhne si z nich pírko, načechrá peříčko na krku — a zlý člověk v poutech se na to dívá. V ošklivém obličeji se objeví mírnější výraz. Myšlenka, kterou si sám ani nedovede jasně představit, mu zazáří v prsou, je spřízněna se slunečním světlem, pronikajícím mřížemi, spřízněna s vůní fialek, kterých venku tolik na jaře rozkvétá. Nyní zazní lovecká hudba, živě a hlučně. Pták odlétne od mříže, sluneční paprsek pohasne a v komůrce i v srdci zlého člověka je tma. Přece však tam dolehl sluneční paprsek i ptačí zpěv.

Zněte dále, vy krásné tóny loveckého rohu! Večer je vlahý, moře hladké jako zrcadlo a tiché.