Stín

V horkých krajích dovede slunce pálit! Lidé jsou tam snědí, jako z mahagonu; a v nejžhavějších krajích se opálí až na černochy. Ale učenec z chladné severní země přijel jen do horkých krajů; myslil si, že se tam bude moci pohybovat jako doma, ale brzy si to odvykl. Jako všichni rozumní lidé musil se zdržovat přes den v domě. Okenice i dveře zůstávaly po celý den zavřené; vypadalo to, jako by celý dům spal nebo jako by nebyl nikdo doma. Úzká ulice s vysokými domy, v níž bydlil, byla k tomu postavena tak, že tam slunce svítilo od rána do večera — opravdu, nebylo možno tam vydržet! Učenec z chladných krajů byl mladý muž a moudrý muž. Měl pocit, že sedí v žhavé peci. Tratil se, velmi zhubl, i jeho stín se scvrkl; byl menší než doma na severu, také on se na slunci tratil. — Ožili teprve navečer, když slunce zapadlo.

Bylo opravdu zábavné sledovat to: jakmile přinesli do světnice světlo, natáhl se stín vysoko po stěně, ba docela až na strop — tak nesmírně se rozrostl: musil se jaksepatří protáhnout, aby nabral sil! Učenec vycházel protáhnout se ven na balkon, a když se objevovaly v krásném, čirém vzduchu hvězdy, zdálo se mu, že se probírá opravdu zase k životu. Na všechny balkony v ulici — a v teplých krajích je balkon u každého okna — vycházeli lidé, protože na vzduch musí každý, i když je zvyklý být jako z mahagonu! Život se pak rozproudil nahoře i dole. Ševci i krejčí, prostě všichni lidé se vystěhovali na ulici; vynesli si tam stoly a židle, hořela tam světla — na tisíc světel tam hořelo; jedni hovořili, druzí zpívali, lidé se procházeli, vozy jezdily a osli klusali „cingylingy“, neboť měli rolničky. Mrtví byli pochováváni za zpěvu žalmů, uličníci vypalovali prskavky a kostelní zvony vyzváněly — na ulici bylo opravdu živo. Jen jediný dům, stojící naproti stavení, v němž bydlil cizí učenec, byl naprosto tichý. A přece tam zřejmě někdo bydlil, neboť na balkoně byly květiny a v tom slunečním žáru krásně rostly, a to by byly bez zalévání nemohly, proto je musil někdo zalévat: zřejmě tam tedy někdo bydlil. Také dveře na balkon bývaly večer otevřené, ale uvnitř bylo tma, alespoň v přední místnosti; z hloubi domu však znívala hudba. Cizímu učenci se zdála jedinečně krásná, ale možná, že si to jen namlouval, protože jemu se zdálo v těch teplých krajích všechno jedinečné — jen kdyby nebylo bývalo toho slunce! Učencův domácí říkal, že neví, kdo má protější dům pronajatý, není tam nikoho vidět. A pokud jde o hudbu, mínil, že je hrozně nudná. „Zní to, jako by někdo cvičil skladbu, s kterou si neví rady, a stále proto hraje jedno a totéž. ‚Však já to dokáži!‘ říká si zřejmě, ale nedaří se mu to, ať hraje sebedéle.“

Jedné noci se cizí učenec probudil. Spal při otevřených dveřích; jejich záclona se větrem nadzdvihla a učenci se zdálo, že se z protějšího balkonu line podivný jas — všechny květiny zářily jako plameny nejnádhernějších barev a uprostřed nich stála útlá, krásná mladá žena: zdálo se, jako by i ona zářila. Učence ta záře až oslepovala; snažil se otevřít oči, jak jen mohl, a rázem se probral ze spaní. Skokem byl z postele, přistoupil tichounce k zácloně, ale žena byla již ta tam a ten tam byl i onen podivný jas. Květiny již nezářily, ale stály tam v pořádku jako vždy. Dveře na balkon byly pootevřené a z hloubky domu zněla hudba, něžná a překrásná, že bys byl při ní upadl v blažené snění. Bylo to jako kouzlo — kdo to tam jen bydlí? A kudy se k nim chodí? V celém přízemí byl krám vedle krámu a těmi se přece nemůže věčně běhat.

Jednou večer seděl cizinec na balkoně. Ve světnici za ním hořelo světlo, a bylo proto jen přirozené, že jeho stín přeskočil na stěnu protějšího domu; usadil se na balkoně mezi květinami, a když se cizinec pohnul, pohnul se i stín, neboť tak už tomu u stínu bývá.

„Tak se mi zdá, že můj stín je jediný živý tvor, kterého je naproti vidět!“ pomyslili si učenec. „Vida, jak se pěkně usadil mezi květinami! Dveře jsou pootevřené, mohl by tedy být tak laskav a jít se podívat dovnitř a přijít mi pak vypravovat, co tam uviděl! Ba, to bys mi opravdu prokázal službu!“ řekl žertem. „Prosím, rač vejít! Tak co, půjdeš?“ Pokývl na stín a stín kývl zas na něho. „Tak tedy jdi, ale nezůstaň mi tam!“ Cizinec vstal a stín na protějším balkoně vstal také; cizinec se obrátil a stín se také obrátil; kdyby si byl někdo dobře všímal, byl by mohl zřetelně vidět, že v okamžiku, když cizinec vešel do svého pokoje a spustil za sebou dlouhou záclonu, stín vstoupil do pootevřených dveří protějšího balkonu.

Příštího rána šel si cizinec vypít kávu a přečíst noviny. „Co to?“ podivil se, když vyšel na slunce, „vždyť nemám stín! Snad tedy včera večer skutečně odešel a nevrátil se. To je opravdu mrzutá věc!“

Mrzelo ho to, ale ani ne tak proto, že se mu stín ztratil, jako proto, že již existoval jeden příběh o muži bez stínu. Doma v severních krajích jej všichni znají, a přijde-li teď on, učenec, se svým příběhem, řeknou, že napodobuje druhé, a to on přece nepotřebuje! — Řekl si proto, že o tom nebude vůbec mluvit; to byla rozumná úvaha.

Večer vyšel zase na balkon. Světlo postavil pěkně za sebe, protože věděl, že stín chce vždycky, aby ho jeho pán stínil, ale nepodařilo se mu přilákat ho. Krčil se, natahoval, ale po stínu nebylo ani potuchy, neobjevil se. — Volal „hej, hej!“, ale nepomohlo to.

Bylo to opravdu mrzuté; v teplých zemích však všechno velmi rychle roste a po týdnu učenec k svému velkému potěšení zpozoroval, že mu vyrůstá, když přijde na slunce, od nohou nový stín: musily tam zůstat kořínky. Po třech týdnech měl již zcela snesitelný stín. A když se rozjel domů do severní země, stín cestou stále rostl, takže na konec byl tak velký a mohutný, že polovina by ho byla bývala až až.

Učenec se tedy vrátil domů a psal knihy o tom, co je na světě pravdivé, a o tom, co je dobré, a o tom, co je krásné.

Ubíhaly dny a ubíhala léta. Uplynulo mnoho let.

Jednou večer, když učenec seděl ve svém pokoji, zaklepal někdo zlehka na dveře.

„Dále!“ zavolal učenec, ale nikdo nevstupoval. Otevřel tedy sám; před ním stál neobyčejně hubený člověk, až to učence divně zarazilo. Jinak byl neznámý velmi vybraně ustrojen — vypadal jako nějaký urozený pán.

„S kým mám čest mluvit?“ zeptal se učenec.

„Však jsem si myslil, že mě nepoznáte!“ řekl vybraně oděný muž. „Stal jsem se natolik tělem, že jsem přibral na sebe svaly i oděv. Jistě jste si nepomyslil, že mě někdy uvidíte takhle při síle! Nepoznáváte již svůj starý stín? Nevěřil jste asi, že se ještě kdy vrátím! Dařilo se mi neobyčejně skvěle od té doby, co jsem byl u vás naposledy, stal se ze mne po všech stránkách výborně situovaný člověk. Mám-li se snad z vašich služeb vyplatit, prosím!“ Zacinkal celým svazečkem drahocenných přívěsků, visísích mu u hodinek, a sáhl si po tlustém zlatém řetěze, který měl kolem krku; a jak se mu přitom zatřpytily na všech prstech diamantové prsteny! A všechno bylo pravé.

„Opravdu, nemohu se ani vzpamatovat!“ řekl učenec. „Co to vše vlastně znamená!“

„Inu, běžná věc to není!“ přisvědčil Stín — „Ale vy také nejste z běžných lidí a já, jak dobře víte, chodil jsem od malička ve vašich šlépějích. Jakmile jste uznal, že jsem zralý k tomu, abych se pustil do světa sám, dal jsem se svou cestou. Žiji nyní v nejskvělejších poměrech, ale zmocnila se mne jakási touha, uvidět vás ještě jednou, než zemřete — protože vy přece musíte zemřít. Také bych rád uviděl zas jednou tyhle končiny, vždyť každý miluje svou otčinu. — Vím, že máte již jiný stín — jsem povinován něčím jemu nebo vám? Prosím, jen řekněte, rád zaplatím!“

„Opravdu, jsi to ty!“ řekl učenec. „To je skutečně vysoce pozoruhodné! Nikdy bych nebyl věřil, že se ke mně může starý stín vrátit jako člověk!“

„Jen řekněte, čím jsem vám povinován!“ domlouval se Stín. „Nerad bych vám byl něco dlužen.“

„Jak můžeš tak mluvit!“ řekl učenec. „O jakém dluhu to hovoříš! Buď si svobodný jako každý jiný! Mám z tvého štěstí velikou radost. Posaď se jen, starý příteli, a vypravuj mi trochu o tom, jak se ti vedlo a co jsi uviděl naproti u našich sousedů tam v horkých krajích!“

„Rád vám to budu vypravovat,“ řekl Stín a posadil se. „Ale musíte mi zase slíbit, že nikomu tu v městě nepovíte, nechť se se mnou setkáte kdekoli, že jsem byl vaším stínem! Mám v úmyslu se oženit — uživím víc než jen jednu rodinu!“

„Buď zcela klidný!“ ujišťoval ho učenec. „Nebudu nikomu povídat, kdo vlastně jsi. Tady je má ruka! Nezradím tě! Slibuji ti to na svou chlapskou čest!“

„A já na svou stínovou čest!“ odpověděl mu Stín; musil to přece tak říci!

Bylo ostatně opravdu pozoruhodné, nakolik byl teď stín člověkem: byl oblečen úplně černě, v šatech z nejkrásnější černé látky, měl lakové boty a klobouk, který bylo možno sklapnout tak, že z něho zbylo jen dýnko a stínítko, nemluvíc o tom, co již známe: o přívěscích k hodinkám, o zlatém řetěze a o diamantových prstenech. Opravdu, Stín byl oblečen neobyčejně pěkně, a právě to z něho dělalo člověka.

„Budu vám tedy teď vypravovat!“ řekl Stín a šlápl nohama obutýma v lakové boty, jak jen mohl důrazně, na rameno učencova nového stínu, ležícího jako psík u pánových nohou: snad to udělal z pýchy, snad proto, aby jej přiměl pověsit se mu na nohy. Ale stín ležel klidně a tiše, aby dobře slyšel; byl by se rád dověděl, jak je možné vysloužit si svobodu a stát se vlastním pánem.

„Víte, kdo bydlil v protějším domě?“ řekl Stín. „Bydlilo tam nejpůvabnější všech stvoření, bydlila tam Poesie. Byl jsem u ní tři týdny — je to, jako by byl člověk žil tři tisíce let a přečetl všechno, co bylo zbásněno a napsáno: říkám to a také tomu tak je! Viděl jsem všechno a vím všechno!“

„Poesie!“ zvolal učenec. „Ba, pravda — žije často ve velkých městech životem poustevníka. Poesie! Zahlédl jsem ji jen na jediný kratičký okamžik, a ještě se mi oči klížily rozespalostí. Stála na balkoně a zářila jako severní záře. Vypravuj! Vypravuj! Tys byl na jejím balkoně, vešels do jejích dveří a —“

„Octl jsem se v její předsíni!“ řekl Stín. „Vy jste stále hleděl přes ulici jen k její předsíni. Tam nebylo světlo, vládlo tam jakési pološero, ale dveře v dlouhé řadě komnat a sálů byly jedny za druhými dokořán. A pokoje byly osvětleny — byl bych býval sžehnut tím jasem, kdybych byl vešel až k samé Poesii. Ale byl jsem moudrý, dal jsem si na čas a tak to také má být!“

„A co jsi uviděl?“ vyptával se učenec.

„Viděl jsem vše. Budu vám o tom vypravovat, ale — nejsem nikterak pyšný, ale — jako svobodný tvor a se znalostmi, které mám, nemluvě o svém dobrém postavení a o svých skvělých poměrech — byl bych opravdu rád, kdybyste mi vykal!“

„Ach, promiňte!“ omlouval se učenec. „To jen ze starého zvyku, člověk se z něho hned nevymaní! — Máte zcela pravdu! Budu na to už pamatovat! Ale vypravujte mi teď všechno, co jste viděl!“

„Všechno!“ prohlásil Stín. „Viděl jsem všechno a vím všechno!“

„Jak to vypadalo ve vnitřních komnatách?“ vyptával se učenec. „Jako v luzných hájích? Jako ve svatyni? Byly její komnaty jako hvězdná obloha, když k ní hledíš na vysokých horách?“

„Všechno tam bylo!“ prohlásil Stín. „Nešel jsem sice až zcela dovnitř, zůstal jsem v pološeru první místnosti; tam bylo pro mne neobyčejně dobré místo, viděl jsem všechno a vím všechno! Byl jsem u dvora Poesie, v její předsíni.“

„Ale co jste viděl? Procházeli jejími rozlehlými sály všichni starověcí bohové? Bojovali tam staří hrdinové? Hrály si tam rozmilé dítky a vyprávěly své sny?“

„Říkám vám, že jsem tam byl; chápete, že jsem viděl všechno, co bylo možno vidět! Kdybyste tam byl přišel vy, nebyl by se z vás stal člověk, ale ze mne se tam stal člověk! A zároveň jsem se naučil znát svou nejniternější povahu, svou přirozenost, svou spřízněnost s Poesií. Tehdy, když jsem byl u vás, nepřemýšlel jsem o tom, ale vždycky, však to víte, když slunce vycházelo a když zapadalo, vždy jsem podivně vyrostl. Za měsíčného světla jsem býval málem zřetelnější než vy sám. Nerozuměl jsem tehdy své přirozenosti, až v předsíni Poesie mi svitlo! Stal jsem se člověkem! — Vyšel jsem odtamtud jako zralý člověk, ale vy jste již v oněch horkých krajích nebyl. Styděl jsem se jako člověk chodit tak, jak jsem dosud chodil; potřeboval jsem boty, šaty, celý ten lidský nátěr, podle něhož poznáš člověka. — Zamířil jsem — vám to řeknu, vy o tom přece nenapíšete někde v knize — zamířil jsem k pernikářčině sukni a schoval jsem se pod ni. Pernikářka neměla ani tušení, jak mnoho u sebe skrývá. Teprve večer jsem odtamtud vyšel. Běhal jsem v měsíčném svitu po ulici a natahoval jsem se vysoko po zdi, lehtalo to tak nádherně v zádech! Běhal jsem nahoru dolů, nakukoval jsem do nejvyšších oken, do komnat a podstřeší, nahlížel jsem tam, kam nikdo nemůže nahlédnout, a viděl jsem, co nikdo jiný nevidí, co nikdo nemá vidět. Jak je svět vlastně ničemný! Nechtěl bych být člověkem, kdyby tomu už nebylo na světě tak, že se to pokládá za něco velikého! Viděl jsem věci nejnepomyslitelnější u žen, u mužů, u rodičů i u roztomilých, jedinečných dětiček. Viděl jsem,“ pokračoval Stín, „co nikdo z druhých lidí nesmí znát, ale co by všichni tak rádi znali: sousedovu špatnost! — Kdybych byl psal do novin, ty by se byly čtly! Ale já jsem psal přímo jednotlivým lidem. Proto to zděšení ve všech městech, do kterých jsem přišel! Jaký měli ze mne strach! A jak se ke mně měli! Profesoři ze mne udělali profesora, krejčí mě zahrnuli novými obleky, jsem proto jimi skvěle vybaven. Mincmistr pro mne razil peníze a ženy mě vynášely, jak jsem krásný! — A tak se ze mne stal člověk, kterým dnes jsem. — Ale teď se rozloučím, zde je má navštívenka. Bydlím na Slunečné straně a jsem doma vždy za deštivého počasí.“ — A Stín odešel.

„Je to opravdu pozoruhodné!“ řekl učenec.

Uběhl rok a den a Stín znovu přišel.

„Jak se daří?“ zeptal se.

„Ach!“ povzdechl si učenec, „píši o pravdě, o dobru a o kráse, ale nikdo o ně nedbá. Jsem z toho nadobro zoufalý, velmi se tím trápím.“

„To já zas vůbec ne!“ prohlásil Stín. „Tloustnu pěkně a o to by se měl každý starat! Nerozumíte vůbec světu. Roznemůžete se ještě z toho. Měl byste cestovat! Vyjedu si v létě do světa, nechcete jet se mnou? Potřeboval bych na cestách druha. Nechtěl byste jet se mnou jako můj stín? Působilo by mi to opravdu velké potěšení, mít vás s sebou — zaplatím vám cestu!“

„Zacházíte příliš daleko!“ řekl učenec.

„Podle toho, jak se to vezme!“ odpověděl Stín. „Nesmírně by vám cestování prospělo. Kdybyste chtěl být mým stínem, měl byste všechno zdarma.“

„To je příliš zvrácené!“ prohlásil učenec.

„Ale takové to už na světě je!“ odpověděl mu Stín: „A takové už to na světě zůstane!“ A odešel.

Učenci se nedařilo ani trochu dobře. Pronásledovaly ho starosti a zármutek. To, co vykládal o pravdě, dobru a kráse, bylo pro většinu, jako by dával krávě růži. — Nakonec se z toho nadobro roznemohl.

„Je z vás už úplný stín!“ říkali mu lidé a učence při tom vždy zamrazilo, protože si pomyslil své.

„Měl byste jet do lázní!“ prohlásil Stín, když ho přišel navštívit. „Nic jiného vám nepomůže. Vzal bych vás tam ze staré známosti s sebou. Zaplatím cestování a vy o tom napíšete a zpříjemníte mi trochu cestu. Chci do lázní, nerostou mi vousy, jak by měly; to je také nemoc — vousy má člověk mít! Buďte jen rozumný a přijměte mou nabídku, pojedeme spolu přece jako přátelé!“

Jeli tedy: Stín byl nyní pán a pán byl jeho stín. Jezdili spolu vozem i na koni, a také chodili stále spolu: bok po boku, před sebou a za sebou, podle toho, kde stálo slunce. Stín si to uměl zařídit, aby byl vždy v postavení pána. Učenec na takové věci nemyslil. Byl to člověk nesmírně dobrého srdce, neobyčejně mírný a přívětivý. Řekl proto jednoho dne Stínu: „Když jsou teď z nás nerozluční druhové, a vyrůstali jsme k tomu od dětství spolu, neměli bychom si připít na bratrství a tykat si — je to tak důvěrnější!“

„To je řeč!“ řekl Stín, který teď byl vlastně pánem. „Řekl jste to upřímně a s nejlepším úmyslem, chci tedy být stejně upřímný a otevřený. Vy jako učenec jistě víte, jak je příroda rozmarná: někteří lidé nesnesou pohled na modrý arch, je jim zle, dostanou-li jej do ruky; jiným projede celým tělem, slyší-li škrtnout hřebíkem po skle. Já mám stejný pocit, slyším-li vás tykat mi — mám pocit, jako bych byl tištěn k zemi, do svého někdejšího postavení u vás. Jak vidíte, je to jen takový pocit, není to snad pýcha. Nemohu vám proto dovolit tykat mi, ale sám vám budu rád tykat — splníme tak vaše přání alespoň na polovinu!“

A tak Stín svému bývalému pánovi nyní tykal.

 „Je to přece jen poněkud zvrácené, že mu mám vykat a on mi tyká!“ pomyslil si učenec, ale musil to nyní strpět.

Přijeli pak do lázní, kde bylo mnoho hostí a mezi nimi krásná princezna, která stonala tím, že příliš dobře viděla — bylo to opravdu hrozné.

Princezna ihned zpozorovala, že nový příchozí je zcela jiný než všichni ostatní. „Říkají, že sem přijel proto, aby mu narostly vousy, ale vidím dobře pravou příčinu: nemůže vrhat stín!“

Zmocnila se jí zvědavost. Dala se proto při procházce s cizím pánem hned do řeči. Jako královská dcera nemusila dělat velké okolky. Řekla mu: „Vaše nemoc tkví v tom, že nemůžete vrhat stín.“

„Vaše královská Výsost se zřejmě již uzdravuje!“ odpověděl jí Stín. „Vím, že váš neduh záleží v tom, že vidíte příliš dobře. Ale zřejmě se vám již ztrácí, jste vlastně již uzdravena: mám totiž stín, avšak zcela neobvyklý! Nevidíte tu osobu, jež stále chodí se mnou? Jiní lidé mají obyčejný stín, já však nemám rád obyčejnosti. Je zvykem dávat služebnictvu často jako livrej lepší šaty, než páni sami nosí, a já zase jsem dal svůj stín vybavit jako člověka. Jak vidíte, dopřál jsem mu dokonce vlastní stín! Je to sice velmi nákladné, ale potrpím si mít něco, co jiní nemají!“

„Cože?“ pomyslila si princezna. „Že bych se byla skutečně již uzdravila? Tyhle lázně jsou ze všeho nejlepší! Voda má v naší době opravdu podivuhodnou moc. Ale neodjedu odtud, začíná to tu teď být zábavné. Zejména ten cizinec se mi velmi líbí. Jen aby mu nenarostly vousy, sic by odjel.“

Večer tančila ve velké plesové síni královská dcera se Stínem. Byla lehká, ale Stín byl ještě lehčí — takového tanečníka dosud neměla. Vypravovala mu, z které je země. Stín tu zemi znal, byl tam kdysi, ale princezna nebyla tehdy doma. Nakukoval i tam do oken nahoře i dole, leccos při tom viděl, takže mohl teď princezně dobře odpovídat a leccos naznačit; byla tím nesmírně udivena — je to jistě nejmoudřejší člověk na světě! Začala si ho pro to, co věděl, velmi vážit, a když spolu znovu tančili, zamilovala se do něho. Stín to mohl dobře poznat, protože princezna ztratila svou schopnost prohlédnout ho. Tančili pak spolu ještě jednou a princezna by se mu byla již vyznala, ale byla rozvážná, myslila na svou zem a na říši a na všechny, jimž bude jednou vládnout. „Chytrý je,“ říkala si, „to je v pořádku. A umí krásně tančit, to by také bylo v pořádku, jen má li též důkladné vědomosti, to je rovněž důležité! Musím to vyzkoušet.“ Začala se ho tedy pomaloučku polehoučku vyptávat na nejnesnadnější věci, o nichž by byla sama nedovedla vykládat. Stín se zatvářil velmi podivně.

„Na to nedovedete odpovědět!“ řekla princezna.

„Tohle znám už z dětství,“ odpověděl jí Stín. „Jsem přesvědčen, že dokonce můj stín tamhle u dveří dovede na tohle odpovědět.“

„Váš stín?“ podivila se princezna. „To by bylo opravdu velmi pozoruhodné!“

„Netvrdím s určitostí, že to ví!“ prohlásil Stín. „Ale skoro bych to věřil, vždyť mě již tolik let krok co krok sleduje a poslouchá — řekl bych tedy, že to ví. Ale dovolí-li Vaše královská Výsost, rád bych vás upozornil, že je velmi pyšný na to, že vystupuje jako člověk: má-li proto být v dobré náladě — a tu musí mít, aby dobře odpovídal —, je nutno s ním jednat opravdu jako s člověkem.“

„To se mi zamlouvá!“ prohlásila princezna.

Zamířila k učenci, stojícímu u dveří, a hovořila s ním o slunci a o měsíci, o lidech, jací jsou na povrchu i v nitru; odpovídal jí velmi moudře a správně.

„Jaký to musí být člověk, když má tak moudrý stín!“ pomyslila si princezna. „Jistě by bylo požehnáním pro můj lid i říši, kdybych si ho zvolila za chotě. Udělám to!“

Brzy se dohodli, královská princezna se Stínem, ale nikdo se o tom neměl dovědět dřív, než se princezna vrátí domů do své říše.

„Nikdo, ani můj stín!“ ujišťoval Stín a pomyslil si při tom své.

Odjeli pak do země, kde princezna vládla, když byla doma.

„Poslyš, příteli,“ řekl Stín učenci. „Jsem nyní tak šťastný a mocný, jak je vůbec možno. Chci proto i pro tebe něco udělat. Budeš bydlit stále u mne na zámku, jezdit se mnou v mé královské ekvipáži a budeš dostávat ročně sto tisíc říšských tolarů. Ale musíš za to dovolit, aby ti všichni říkali stín. Nesmíš říci, že jsi byl kdysi člověkem, a jednou do roka, když se ukáži v sluneční záři na balkoně, musíš mi ležet u nohou, jak se na stín sluší. Mohu ti totiž sdělit, že si vezmu princeznu. Dnes večer budeme mít svatbu.“

„Ale to je přece jen přespříliš zvrácené!“ prohlásil učenec. „To nechci, a neudělám to! Znamenalo by to podvádět celou zem i s princeznou. Řeknu teď všechno: že jsem člověk a ty že jsi stín — že jsi za člověka pouze ustrojen!“

„Nikdo tomu neuvěří!“ řekl Stín. „Buď rozumný, nebo zavolám stráž!“

„Půjdu přímo k princezně!“ prohlásil učenec.

„Půjdu tam před tebou!“ řekl Stín. „A ty půjdeš do vězení!“ A tak se také stalo, neboť stráž poslechla toho, o němž věděla, že si ho chce princezna vzít za muže.

„Chvěješ se!“ řekla princezna, když k ní Stín vešel. „Stalo se něco? Nesmíš se přece rozstonat, když máme mít dnes večer svatbu.“

„Zažil jsem nejstrašnější, co je možno prožít!“ řekl Stín. „Představ si — inu, takový stínový mozek ovšem mnoho nevydrží! Představ si jen, můj stín se zbláznil: myslí si, že je člověk a já — pomysli! — já že jsem jeho stín!“

„To je hrozné!“ zvolala princezna. „Ale zavřeli jste ho přece?“

„Zajisté. Obávám se, že se již nikdy nevzpamatuje.“

„Ubohý stín!“ litovala ho princezna. „Jak je nešťastný! Bylo by pro něho vlastně dobrodiním, kdyby byl osvobozen od té špetky života, kterou má — a když o tom teď důkladněji přemýšlím, myslím, že bude nutné odstranit ho ve vší tichosti vůbec!“

„Je to opravdu kruté!“ řekl Stín. „Byl to věrný služebník!“ A jako by mu při tom uklouzl povzdech.

„Máte šlechetnou povahu!“ řekla princezna.

Večer bylo celé město slavnostně osvětleno a děla hřímala „bum! bum!“ a vojáci vzdávali čest zbraní. Byla to slavná svatba! Princezna vyšla se Stínem na balkon, aby se ukázali lidu a ještě jednou si poslechli jeho „Ať žije!“

Ale učenec neslyšel z toho všeho nic, protože jeho zbavili života. —