Žabí král anebo železný Jindřich

V dávných dobách, kdy ještě přání měla velkou moc, žil jeden král, jehož všechny dcery byly krásné, nejmladší ale byla tak překrásná, že samo slunce, které přece už tolik vidělo, užaslo, kdykoliv se jí podívalo do tváře. Blízko královského zámku se prostíral hluboký, temný les a v tom lese pod starou lipou byla studánka; za horkých dnů vycházela králova dcerka do lesa, sedávala na okraji chladivé studánky, a když měla dlouhou chvíli, brala zlatou kouli, vyhazovala ji do výšky a zas ji chytala; to byla její nejmilejší zábava.

Jednou se ale přihodilo, že zlatá koule nepadla zase zpět do dlaně, kterou po ní královská dcerka vztáhla, ale buchla vedle na zem a kutálela se rovnou do vody. Princeznička se za ní dívala, ale koule zmizela, a studánka byla hluboká, tak hluboká, že nebylo možno ani dna dohlédnout. Princeznička se dala do pláče a plakala čím dál usedavěji a nemohla se utišit. A jak tak naříká, kdosi na ni volá: „Co se ti stalo, princezničko, běduješ, že by se kámen ustrnul.“ Ohlédla se, odkud ten hlas přichází, a tu spatřila žabáka, jak vystrkuje tlustou, ošklivou hlavu z vody. „Ach, to jsi ty, starý šplouchale,“ řekla, „pláču pro svou zlatou kouli, spadla mi do studánky.“ — „Utiš se, přestaň plakat,“ odpověděl žabák, „vím, jak ti pomoci, ale co mi dáš, když ti hračku zase přinesu?“ — „Co budeš chtít, milý žabáku,“ řekla princeznička, „své šaty, perly a drahokamy, a k tomu zlatou korunku, co nosím.“ Žabák odpověděl: „Tvé šaty, perly a drahokamy ani tvou zlatou korunku nechci; ale když mě budeš mít ráda, když mě vezmeš s sebou jako druha a kamaráda ke hrám a dovolíš mi sedět u stolečku vedle tebe, jíst z tvého zlatého talířku, pít z tvého pohárku a v tvé postýlce spát — když mi tohle slíbíš, pak sestoupím dolů a zlatou kouli ti zas přinesu.“ — „Ach ano,“ řekla princeznička, „slibuji ti všechno, co chceš, jen když mi zase přineseš kouli.“ V duchu si ale myslila: „Co to ten hloupý žabák brebtá, sedí ve vodě mezi svými a kváká, přece ani nemůže být člověku kamarádem.“

Jakmile dostal slib, žabák hned ponořil hlavu, klesal dolů a za chvilku zas vyplaval s koulí v tlamě a vyhodil ji do trávy. Královská dcerka se zaradovala, jakmile zas uviděla svou krásnou hračku, zvedla ji a utíkala s ní pryč. „Počkej, počkej,“ volal žabák, „vezmi mě s sebou, neumím tak utíkat jako ty!“ Ale co mu bylo platné, že za ní křičel své kvak-kvak tak hlasitě, jak jen dovedl. Neposlouchala ho, pospíšila si domů a brzy zapomněla na ubohého žabáka, který se zas musel vrátit do studánky.

Druhý den, když princezna s králem a se všemi dvořany usedla k tabuli a začala jíst ze zlatého talířku, tu náhle plesk-plesk, plesk-plesk, něco ťapkalo po mramorovém schodišti, a jak to bylo nahoře, zaklepalo to na dveře a volalo: „Princezničko nejmladší, otevři mi, otevři.“ Běžela se podívat, kdo by to tak mohl venku být. Když otevřela, seděl tam žabák. Prudce přibouchla dveře a sedla si zas ke stolu, ale strach ji už neopustil. Král si dobře všiml, jak prudčeji tluče srdíčko, a zeptal se: „Čeho se bojíš, dítě? Stojí snad před dveřmi obr a chce tě unést?“ — „Ach ne,“ odpověděla, „žádný obr, ale ošklivý žabák.“ — „A co od tebe žabák chce?“ — „Milý tatínku, když jsem včera seděla v lese u studánky a hrála si, spadla mi zlatá koule do vody. A protože jsem tolik plakala, žabák mi ji zase vylovil, a když si to mermomocí přál, slíbila jsem mu, že ho udělám svým kamarádem. Ale nikdy jsem nepomyslila, že by mohl z vody vylézt. A teď je venku a chce sem ke mně.“ Vtom to zaklepalo podruhé a hlas volal:

„Princezničko nejmladší,
otevři mi, otevři!
Copak jsi už zapomněla,
cos mi včera slibovala
u studánky chladné?
Princezničko nejmladší,
otevři mi, otevři!“

Tu řekl král: „Co jsi slíbila, musíš také splnit. Teď jdi a otevři mu!“ Šla a otevřela dveře, tu žabák hned hups dovnitř a v patách za ní až k její židli. Tam si sedl a zvolal: „Zvedni mě k sobě!“ Zdráhala se, dokud to král konečně zas neporučil. A jak byl žabák na židli, chtěl na stůl, a sotva tam seděl, spustil: „Teď mi přistrč svůj zlatý talířek, abychom mohli jíst spolu.“ Královská dcerka to sice udělala, ale bylo dobře vidět, že to nedělá ráda. Žabák si pochutnával, jí zato skorem každé sousto v hrdle vázlo. Konečně se žabák ozval: „Dosyta jsem se najedl a jsem unavený, teď mě odnes k sobě do komůrky a přichystej svou hedvábnou postýlku, ať si můžeme lehnout.“ Královská dcerka se dala do pláče a bála se studeného žabáka, kterého se ani neodvažovala dotknout a který teď měl spát v její krásné čisté postýlce. Král se ale rozhněval a řekl: „Kdo ti v nouzi pomohl, tím potom nesmíš pohrdat.“ Tu vzala štítivě žabáka, odnesla ho nahoru a posadila do kouta. Ale když ležela v posteli, žabák přilezl k ní a řekl: „Jsem unaven, chci spát tak dobře jako ty. Vyzvedni mě k sobě, nebo to povím tvému otci.“ To princeznu teprve rozzlobilo; popadla žabáka a vší silou jím mrštila o zeď. „Teď budeš mít pokoj, ty šeredo!“

Ale jak padl na zem, nebyl to už žabák, ale královský princ s krásnýma, přívětivýma očima. A ten se na přání jejího otce stal teď jejím druhem a manželem. Vyprávěl jí, že byl zaklet zlou čarodějnicí a nikdo ho nemohl ze studánky vysvobodit, jen ona jediná. Bylo rozhodnuto, že nazítří spolu odjedou do jeho říše. Pak usnuli; a druhý den, když je sluníčko vzbudilo, předjel vůz tažený osmi bílými koňmi, kteří měli na hlavách bílé pštrosí chocholy a postroj ze samých zlatých řetězů, a vzadu na voze stál sluha mladého krále, věrný Jindřich. Věrného Jindřicha tak zarmoutilo, že byl jeho pán proměněn v žabáka, že si dal udělat kolem srdce tři železné obruče, aby se mu bolestí a žalem nerozskočilo. Ten vůz měl však teď mladého krále odvézt do jeho říše; věrný Jindřich pomohl oběma dovnitř, sám si stoupl dozadu a jásal radostí z pánova vysvobození. A když ujeli kousek cesty, zaslechl královský syn, že cosi za ním zapraskalo, jako by se něco zlomilo. Obrátil se a zvolal:

„Jindřichu, vůz praskl. Stůj!“
„Vůz to nebyl, pane můj,
to obruč spadla s mého srdce,
které stýskalo si trpce,
když jste v tmavé studni žil
a v žabáka zaklet byl.“

Ještě jednou a ještě jednou to cestou zapraskalo, a královský syn si pokaždé myslil, že se láme vůz, a byly to přece jenom obruče, které odskakovaly od srdce věrného Jindřicha, protože jeho pán byl vysvobozen a dočkal se štěstí.