Jak hospodařila kočka s myší

Kočka se seznámila s myší a tolik jí toho napovídala o veliké lásce a přátelství, které k ní cítí, až myš konečně svolila, že s ní bude bydlet a společně hospodařit. „Ale musíme se zaopatřit na zimu, jinak bychom měly hlad,“ řekla kočka. „Ty se všude nedostaneš, myško, a ještě bys mohla padnout do pasti.“ Zařídily se tedy podle dobré rady a koupily si hrníček tuku. Jenomže nevěděly, kam ho uschovat, a po dlouhém uvažování nakonec kočka řekla: „Nevím, kde jinde by byl schován lépe než v kostele, tam se nikdo neodváží nic vzít. Postavíme ho pod oltář a nedotkneme se ho dřív, dokud to nebude nutné.“ Hrníček byl tedy v bezpečí, ale netrvalo dlouho a kočka na něj dostala laskominy. Řekla myšce: „Co jsem chtěla říct, myško, sestřenka mě pozvala za kmotru: narodil se jí synáček, bílý s hnědými skvrnami, mám ho nést ke křtu. Pusť mě dnes ven a obstarej domácnost sama.“ — „Ale ano,“ odpověděla myš, „jen si spánembohem běž, a dostaneš-li něco dobrého na zub, pamatuj na mne. Taky bych ráda okusila kapku sladkého červeného vína.“ Ale to všechno nebyla pravda, kočka žádnou sestřenku neměla a nikdo ji na křtiny nepozval. Namířila si to rovnou do kostela, doplížila se k hrnečku s tukem, dala se do lízání a olízala tučnou svrchní vrstvu. Pak se prošla po městských střechách, na výhodném místečku se natáhla na sluníčko, a kdykoliv pomyslila na hrníček tuku, mlsně si otřela tlapkou vousy. Teprve navečer se zas vrátila domů. „Tak vida, zdráva dorazila,“ uvítala ji myš. „Jistě ses dobře pobavila.“ — „Ale ano, docela dobře,“ odpověděla kočka. „A jaképak jméno děťátko dostalo?“ ptala se myš. „Vršekpryč,“ odpověděla kočka suše. „Vršekpryč,“ zvolala myš, „to je ale prapodivné, zvláštní jméno, takové vy dáváte ve vaší rodině?“ — „Co je na něm?“ řekla kočka. „Není horší než Drobtykrad, jak se jmenují tvoji příbuzní.“

Zanedlouho potom dostala kočka zase laskominy. Řekla myši: „Buď tak hodná a obstarej ještě jednou domácnost sama, jsem pozvána podruhé za kmotru, a protože děťátko má bílý proužek kolem krku, nemohu odříci.“ Hodná myška svolila, ale kočka se za městskou zdí dokradla rovnou ke kostelu a vyjedla hrneček s tukem až do poloviny. „Nic nechutná tak báječně,“ řekla, „jako to, co našinec sní sám.“ A byla docela spokojena se svým celodenním dílem. Když se vrátila domů, ptala se jí myš: „Jakpak bylo tohle děťátko pokřtěno?“ — „Půlepryč,“ odpověděla kočka. „Půlepryč! Ale jdi, takové jméno jsem v životě neslyšela, vsadím se, že není v kalendáři.“

Kočce se brzy nato zase sbíhaly sliny na pamlsek. „Do třetice všeho dobrého,“ řekla myšce, „mám jít ještě jednou na křtiny, děťátko je celé černé, jen tlapky má bílé, jinak ani jediný bílý chloupek na celém tělíčku, to se přihodí mou za bůhvíkolik let. Že mě necháš jít?“ — „Vršekpryč! Půlepryč!“ mudrovala myška. „Taková podivná jména, že se našinec až zamyslet musí.“ — „Když ty tu tak vysedáváš v tom svém tmavošedém kožíšku a s dlouhým copem, pak tě leccos napadá,“ řekla kočka, „to máš z toho, že po celý den nevytáhneš ani paty z domu.“ Když byla kočka pryč, myška uklidila byteček; mlsná kočka však zatím vyjedla hrneček až do dna. „Teprve když je všechno v břiše, má našinec klid,“ řekla si a přišla domů až v noci, sytá i vypasená. Myška se hned ptala, jaké jméno dostalo třetí dítě. „To se ti asi taky nebude líbit,“ řekla kočka. „Jmenuje se Všeckopryč.“ — „Všeckopryč!“ zvolala myš, „to je jméno namouduši k pohledání, ještě nikdy jsem se s takovým nesetkala. Všeckopryč! Copak to má znamenat?“ Zavrtěla hlavou, stočila se do klubíčka a spala.

Od toho dne už nikdo nepozval kočku za kmotru. A jak nastala zima i venku nebylo do čeho kousnout, upamatovala se myška na zásoby a řekla: „Pojď, kočko, vypravíme se k hrnečku, který jsme si schovaly, přijde nám teď k chuti.“ — „Ba, ba,“ odpověděla kočka, „to si pochutnáš, to si dáš, jako bys jazýček z okna vyplázla.“ Vydaly se na cestu, a když tam došly, hrneček sice stál na svém místě, ale byl prázdný. „Ach, teď vidím, co se stalo,“ řekla myš, „teď vychází pravda na světlo. Ty jsi mi pěkná přítelkyně! Sežralas to všechno, jak jsi chodila na křtiny: ,nejdřív vršek pryč, pak půle pryč, pak...‘“ — „Budeš mlčet,“ křikla kočka. „Ještě slovo, a sežeru tě taky!“ — „Všecko pryč,“ měla chudák myška už na jazyku, a jak to vypískla, už po ní kočka skočila, chňapla ji a spolkla. Tak to už na světě chodí.