Pohádka o jednom, který šel do světa, aby se naučil bát

Jeden otec měl dva syny, ten starší z nich byl chytrý a bystrý a ve všem si hned věděl rady, ale ten mladší byl hloupý, nic nepochopil a ničemu se nemohl naučit. Když ho tak lidé viděli, říkali: „S tím bude mít táta ještě pěkných starostí!“ Pokaždé když bylo něco na práci, musel to zařídit ten starší. Ale kdykoliv ho otec poslal pozdě večer nebo dokonce v noci pro něco a kdykoliv vedla cesta kolem hřbitova nebo nějakého jiného strašidelného místa, vždycky říkával: „Ach ne, tatínku, tam já nepůjdu, já se bojím!“, protože měl strach. Anebo když se večer u ohně vyprávěly takové historky, při kterých člověku běhá mráz po zádech, to říkávali někdy poslouchající: „Ach, to se bojím!“ Mladší syn sedával v koutě a poslouchal s nimi a nemohl pochopit, co to má znamenat. „Oni pořád říkají: Já se bojím, já se bojím! A já se nebojím. To asi taky bude nějaké řemeslo, ve kterém se vůbec nevyznám.“

A tak jednou také povídá otec tomu mladšímu: „Poslyš, ty tam v tom koutě, už jsi dost velký a silný, je na čase, aby ses také něco naučil, čím by sis mohl vydělat na chleba. Podívej, jak se tvůj bratr činí, ale pro tebe je namouduši škoda jídla.“ — „Víte, tatínku,“ povídá mladší syn, „já bych se moc rád něco naučil. A kdyby bylo podle mého, tak bych se hrozně rád naučil bát. To ještě vůbec neznám.“ Starší bratr se dal do smíchu, když to uslyšel, a pomyslil si: „Panebože, je ten můj bratr ale budižkničemu, z toho do smrti nic nebude. Z čeho má být skoba, to se musí zavčas ohýbat.“ Otec si povzdychl a řekl mu: „Copak bát, to se můžeš naučit, ale tím si na chleba nevyděláš.“

Brzy nato přišel k nim na návštěvu kostelník a otec si mu postěžoval a vyprávěl mu, jak je jeho mladší syn na všechno levý, jak nic nezná a nic se nenaučí. „Jen si pomyslete, když jsem se ho zeptal, jak si chce vydělat na chleba, prosil mě dokonce, že se chce jít učit bát.“ — „Když chce jenom tohle,“ odpověděl kostelník, „tak to se může naučit u mne. Jen ho ke mně dejte, já už ho trochu pocvičím.“ Otec s tím byl spokojen a říkal si: „Tak se chlapec přece jen trochu otrká.“ A tak vzal kostelník mládence k sobě a ten mu pomáhal vyzvánět. Za několik dní ho pak vzbudil o půlnoci, řekl mu, aby vstal, šel na kostelní věž a zazvonil. „Však ty se naučíš bát,“ myslil si. Šel tajně napřed, a když byl chlapec nahoře a obrátil se, aby chytil do ruky provaz od zvonu, tu spatřil na schodech, zrovna naproti poklopu, bílou postavu. „Kdo je tam?“ zvolal, ale postava neodpověděla a stála úplně nepohnutě. „Odpověz!“ volal mládenec, „anebo se odtud hezky rychle ztrať, tady nemáš v noci co dělat.“ Ale kostelník stál bez pohnutí, aby mládenec uvěřil, že je to strašidlo. Ten zavolal podruhé: „Co tady chceš? Jestli jsi poctivý chlap, tak mluv, nebo tě shodím se schodů!“ — „To jistě nemyslí tak zle,“ řekl si kostelník, nevydal ze sebe ani hlásku a stál tam, jako by byl z kamene. A tak mládenec zavolal potřetí, a když i to bylo nadarmo, rozběhl se a shodil milé strašidlo dolů, až se skutálelo z deseti schodů a zůstalo tam v koutě ležet. Pak se mládenec dal do vyzvánění, a když odzvonil, šel domů, neřekl nikomu ani slovo, lehl si a spal dál. Kostelníkova žena dlouho čekala na svého muže, ale ten se stále nevracel. Až konečně dostala strach, vzbudila mládence a ptala se ho: „Nevíš, kde zůstal můj muž? Šel nahoru na věž před tebou.“ — „Nevím,“ odpověděl mládenec. „Ale tam na schodech, zrovna proti poklopu, někdo stál, a protože mi neodpověděl a nechtěl se hnout z místa, tak jsem si myslel, že je to nějaký darebák, a shodil jsem ho dolů. Jděte se podívat, uvidíte sama, a jestli to byl váš muž, tak mě to mrzí.“ Žena tam běžela a našla svého muže, jak tam v koutě leží a naříká a jednu nohu má zlomenou.

Odnesla ho dolů a pak s křikem běžela k mládencovu otci. „Váš syn,“ křičela, „zavinil veliké neštěstí, shodil mého muže se schodů, že si zlomil nohu. Vezměte si toho budižkničemu od nás, už ho nechci ani vidět!“ Otec se polekal, běžel tam a mládenci vyhuboval. „Co to provádíš za bezbožné kousky, to ti jistě sám rohatý napískal!“ — „Jen mě vyslechněte, tatínku,“ odpověděl syn, „já jsem docela bez viny. Stál tam v noci jako někdo, kdo má něco nekalého za lubem. Nevěděl jsem, kdo to je, a třikrát jsem ho vyzval, aby buď promluvil, anebo odešel.“ — „Ach ty,“ řekl otec, „s tebou mám jenom samé trápení a neštěstí. Jdi mi z očí, nechci tě už ani vidět.“ — „Ano, tatínku, moc rád, jenom počkejte, až bude den, pak se vydám do světa a naučím se bát. To budu umět alespoň něco, co mě uživí.“ — „Nauč se, čemu chceš,“ řekl otec, „mně už je všechno jedno. Tady máš padesát tolarů, s těmi jdi do světa a nikomu neříkej, odkud jsi a kdo je tvůj otec, protože se musím za tebe jen stydět.“ — „Ano, tatínku, jak chcete, když ode mne nežádáte nic jiného, tohle si budu pamatovat.“

A když se rozednilo, dal si mládenec svých padesát tolarů do kapsy, vyšel na širokou silnici a stále si pro sebe říkal: „Kéž bych se tak uměl bát! Kéž bych se tak uměl bát!“ Tu se k němu přidal muž, který slyšel, co si to sám pro sebe stále povídá, a když došli o kus dál, odkud bylo vidět šibenici, řekl mu: „Vidíš, tamhle je ten strom, kde jich mělo sedm svatbu s provazníkovou dcerou a teď se učí létat. Posaď se pod něj a počkej tam, dokud nepřijde noc, to se jistě naučíš bát.“ — „Když k tomu není potřebí nic jiného,“ povídá mládenec, „tak to snadno dokážu. Ale když se tak rychle naučím bát, tak dostaneš mých padesát tolarů. Přijď zítra ráno zase ke mně.“ A tak šel mládenec k šibenici, sedl si pod ni a čekal, až nadejde večer. A protože mu byla zima, udělal si ohýnek. Ale o půlnoci fičel tak studený vítr, že se ani z toho ohýnku nemohl zahřát. A když pak vítr rozkýval oběšence tak, že na sebe naráželi, napadlo ho: „Tobě je zima tady dole u ohně, jakpak teprve mrznou a klepou se ti nahoře!“ A protože byl soucitný, přistavil si žebřík, vylezl nahoru, jednoho po druhém odřízl a snesl všech sedm dolů. Pak rozfoukal oheň, dobře přiložil a všech sedm kolem něho usadil, aby se ohřáli. Ale oni tam seděli a nehýbali se a oheň jim začal přeskakovat na šaty.

Dávejte pozor,“ řekl jim mládenec, „nebo vás zase pověsím nahoru!“ Ale mrtví to neslyšeli, mlčeli a ani se nepohnuli, když jim šaty hořely dál. Mládenec se na ně rozzlobil a povídá: „Když nechcete dávat pozor, tak to vám nemohu pomoci, já s vámi přece neuhořím.“ Vzal je a jednoho po druhém zase pověsil nahoru. Pak si sedl k ohni a usnul. Na druhý den ráno k němu přišel ten muž a žádal těch svých padesát tolarů. „Tak už víš, co je to bát se?“ ptal se ho. „Nevím,“ odpověděl mládenec. „Odkudpak bych to měl vědět? Ti tam nahoře ani hubu neotevřeli a byli tak hloupí, že si nechali ohořet i těch pár hadrů, co na sobě mají.“ Muž viděl, že si odtamtud těch padesát tolarů neodnese, tak odešel a povídá si: „Někoho takového jsem ještě v životě neviděl.“

Mládenec šel také svou cestou a začal si zase pro sebe říkat: „Kéž bych se tak uměl bát! Kéž bych se tak uměl bát!“ To uslyšel jeden vozka, který šel za ním, a zeptal se ho: „Kdopak jsi?“ — „Já nevím,“ odpověděl mládenec. Vozka se ptal dál: „A odkudpak jsi?“ — „Já nevím.“ — „A kdopak je tvůj otec?“ — „To nesmím prozradit.“ — „A copak si to stále bručíš do vousů?“ — „Ale,“ povídá mládenec, „já bych se hrozně rád uměl bát, ale nikdo mě to nedovede naučit.“ — „Nech těch hloupých řečí,“ povídá mu vozka. „Pojď se mnou, však uvidíme, jestli tě to naučím.“ Mládenec šel tedy s vozkou a navečer došli k hostinci, kde chtěli zůstat přes noc. Když vcházeli do jizby, řekl zase nahlas: „Kéž bych se tak uměl bát! Kéž bych se tak uměl bát!“ Hostinský, který to uslyšel, se dal do smíchu a řekl: „Jestli se ti stýská po tomhle, tak to tady najdeš příležitost.“ — „Jenom mlč,“ okřikla ho hostinská, „už nejeden zvědavec to zaplatil životem, věčná škoda těchhle hezkých očí, kdyby už neměly uvidět denní světlo.“ Ale mládenec řekl: „Ať je to sebetěžší, chci se to jednou naučit, proto jsem se přece vydal do světa.“ A tak dlouho na hostinského naléhal, až mu pověděl, že nedaleko odtamtud stojí začarovaný zámek, kde by se člověk jistě mohl naučit bát, jen kdyby tam chtěl probdít tři noci. Král že slíbil tomu, kdo se toho odváží, svou dceru za ženu, a to že je ta nejkrásnější panna, jaká kdy pod sluncem byla. V tom zámku že jsou také veliké poklady, které hlídají zlí duchové, a nad těmi že by kouzlo pominulo a mohly by pak z chudáka udělat velkého boháče. A že už prý tam vešlo mnoho odvážlivců, ale ani jediný už nevyšel. Mládenec šel na druhý den ráno k tomu králi a řekl mu: „Když mi to dovolíte, chtěl bych po tři noci bdít v tom začarovaném zámku.“ Král na něho pohlédl, a protože se mu zalíbil, řekl mu: „Můžeš požádat ještě o tři věci, ale musí to být věci neživé, a ty si smíš vzít s sebou do zámku.“ Mládenec odpověděl: „Pak tedy prosím o oheň, o soustruh a o struhací stolici s nožem.“

Král mu to všechno dal za dne donést do zámku. Když nadešla noc, odešel mládenec na zámek, rozdělal si tam v jedné komnatě jasný oheň, vedle něho si postavil struhací stolici a sedl si na soustruh. „Kéž bych se tak uměl bát!“ řekl si. „Ale tady se to asi taky nenaučím.“ Kolem půlnoci chtěl zase rozdmýchat oheň, a jak do něho zafoukal, vykřiklo to náhle z kouta: „Au, mňau! Jaká je nám zima!“ — „Hlupáčci, co křičíte?“ zvolal. „Když je vám zima, tak pojďte, sedněte si k ohni a ohřejte se!“ A jakmile to řekl, skočily k němu jediným skokem dvě veliké černé kočky, sedly si k němu z obou stran a divoce po něm šlehaly planoucíma očima. Za nějakou chvíli, když se ohřály, řekly: „Tak co, kamaráde, zahrajeme si karty?“ — „A pročpak ne?“ odpověděl mládenec. „Ale nejdřív mi hezky ukažte pracky.“ Kočky vytáhly drápy. „Ale, ale,“ řekl mládenec, „jaké to máte dlouhé nehty! Počkejte, ty vám musím nejdřív ostříhat.“ Chytil je za krk, vysadil je na struhací stolici a packy jim tam pevně zašrouboval. „Vám jsem se už podíval na prsty,“ řekl. „A to mě přešla chuť na karty.“ Zabil je a vyhodil je ven do vody. Ale když se zbavil těch dvou a chtěl si zase sednout k ohni, tu se začali hrnout ze všech koutů černé kočky a černí psi na ohnivých řetězech, stále víc a víc, že už se nemohl ani pohnout: vyli a křičeli, šlapali mu do ohně a chtěli ho uhasit. Chvíli se na ně klidně díval, ale když už se mu to zdálo moc silné, chytil veliký nůž, rozehnal se proti nim a křikl: „Pryč s tebou, chásko divoká!“ Část jich utekla, část pozabíjel a vyházel ven do rybníka. A když se vrátil, rozdmýchal zase z jiskřičky svůj oheň “a hřál se u něho. A jak tak seděl, oči ne a ne udržet otevřené, začaly se mu klížit a on dostal chuť se prospat. Rozhlédl se kolem a uviděl v koutě velikou postel. „To se mi zrovna hodí,“ řekl, skočil do ní a natáhl se tam. Ale když chtěl zavřít oči, začala s ním postel sama jezdit a projížděla tak po celém zámku. „Dobře tak,“ řekl, „jen víc!“ A tu se postel rozjela, jako by do ní bylo zapraženo šest koní, přes prahy a přes schody nahoru dolů. A najednou hop a hop, postel se převrátila spodkem navrch a ležela na něm jako hora. Ale on z ní vyházel pokrývky a polštáře, vylezl a řekl: „Teď ať si jezdí, kdo má na to chuť.“ Lehl si k svému ohni a spal až do rozednění. Ráno přišel král, a když ho tam uviděl ležet na zemi, myslil, že ho ta strašidla zabila a že je mrtvý. A tu řekl: „Je přece jen škoda tak hezkého mládence.“ Mládenec to uslyšel, vstal a řekl: „Tak daleko to ještě není!“ Král užasl, zaradoval se nad tím a ptal se ho, jak se mu vedlo. „Docela dobře,“ povídá mládenec. „Jedna noc je za mnou a ty dvě zbylé uběhnou taky.“ Když pak přišel k hostinskému, ten údivem otvíral oči. „Myslel jsem,“ řekl, „že tě živého už neuvidím. Tak už ses naučil, co je to bát se?“ — „Ne,“ odpověděl mládenec „Je to všechno marné. Kéž by mi to tak někdo mohl vysvětlit!“ Druhou noc šel zase do toho starého zámku, sedl si k ohni a zase začal tu svou písničku: „Kéž bych se tak uměl bát!“ Když nadešla půlnoc, ozval se nějaký hluk a hřmot, nejdřív slabě, potom čím dál silněji, pak všechno na chvilku ztichlo a konečně s hlasitým křikem přiletěla komínem polovina člověka a spadla před něho. „Ale ale,“ povídá mládenec. „Jenomže k tomu patří ještě půlka, tohle je málo.“ Tu se ozval hluk znovu a s velikým křikem a vytím spadla komínem i druhá polovina. „Počkej,“ povídá mládenec, „rozfoukám trochu oheň.“ Jakmile to udělal a znovu se ohlédl, tu už obě půlky srostly a na jeho místě seděl ohyzdný muž. „Tohle jsme si neujednali,“ povídá mládenec. „Ta lavice je moje.“ Muž se ho snažil odstrčit, ale mládenec si to nedal líbit, popadl ho, odstrčil a sedl si zase na své místo. Pak napadalo komínem ještě více takových ohyzdů, jeden po druhém, přinesli devět umrlčích hnátů a devět umrlčích lebek, usadili se a začali hrát kuželky. Mládenec také dostal chuť si zahrát a povídá: „Poslyšte, smím hrát s vámi?“ — „Když máš peníze, tak ano.“ — „Peněz mám dost,“ odpověděl, ale ty vaše koule nejsou pořádně kulaté.“ Vzal umrlčí lebky, sedl si k soustruhu a pěkně do kulata je obrousil. „Tak,“ řekl potom, „teď budou líp běhat! A teď se dáme vesele do hry!“ Hrál s nimi a prohrál něco ze svých peněz. A když odbila půlnoc, všechno mu před očima zmizelo. Lehl si tedy a klidně usnul. Na druhý den ráno přišel král a vyptával se ho. „Tak jak se ti vedlo tentokrát?“ — „Hrál jsem kuželky,“ odpověděl mládenec, „a prohrál jsem pár halířů.“ — „A ty ses nebál?“ — „Ale kdež,“ povídá mládenec. „Dobře jsem se bavil. Jen kdybych tak věděl, co je to bát se!“

Třetí noc se zas posadil na svou lavici a řekl zkormouceně: „Kéž bych se tak uměl bát!“ Když se připozdilo, přišlo šest velikých mužů a přinesli rakev na márách. Mládenec řekl: „A podívejme, to bude určitě můj kmotříček, ten před několika dny zemřel!“ Kývl prstem a zvolal: „Pojď, kmotříčku, pojď!“ Muži postavili rakev na zem, mládenec k ní přistoupil a odkryl víko. Uvnitř ležel mrtvý muž. Sáhl mu na tvář, ale ta byla studená jako led. „Počkej,“ povídá, „já tě trochu zahřeju.“ Šel k ohni, nahřál si ruku a položil ji mrtvému na tvář, ale mrtvý zůstal jako led. A tak ho mládenec vyňal z rakve, posadil se k ohni, vzal mrtvého na klín a třel mu paže, aby se mu zase rozproudila krev. Když ani tohle nic nepomáhalo, napadlo ho: „Když leží v posteli dva, tak jeden druhého zahřeje!“ Odnesl ho do postele, přikryl ho a položil se k němu. Za nějakou chvíli se i mrtvý zahřál a začal se hýbat. Tu řekl mládenec: „Vidíš, kmotříčku, kdybych tě tak nebyl zahřál!“ Ale mrtvý se vztyčil a vykřikl: „Teď tě zardousím!“ — „Cože,“ povídá mládenec, „tak takhle ty mi děkuješ? Hned půjdeš zase zpátky do rakve!“ Zvedl ho, hodil ho do rakve a přibouchl víko. Tu vešlo těch šest mužů a rakev zase odnesli. „A já pořád ne a ne se bát!“ povídá si. „Tady se to už do smrti nenaučím.“

Tu vešel dovnitř muž a ten byl větší než všichni ostatní a vypadal strašlivě. Jenomže byl starý a měl dlouhé bílé vousy. „Ach ty darebníku,“ zvolal. „Teď už se brzy naučíš, co je to bát se, protože zemřeš.“ — „Nač ten spěch?“ povídá mládenec. „Když mám umřít, tak to mě nejdřív musíte mít.“ — „Však já už tě dostanu,“ řekla nestvůra. „Jen pomalu a moc se tady neroztahuj. Tak silný jako ty jsem také, a ještě mnohem silnější.“ — „To teprve uvidíme,“ řekl staroch. „Jsi-li silnější než já, pak tě pustím. Pojď se mnou, uvidíme.“ A vedl ho temnými chodbami ke kovářskému ohni, vzal sekyru a jedinou ranou zatloukl kovadlinu do země. „To dovedu ještě líp,“ řekl mládenec a přistoupil k druhé kovadlině. Staroch se postavil vedle něho, aby se podíval, a bílé vousy mu visely na kovadlinu. Tu popadl mládenec sekyru, jedinou ranou kovadlinu rozštípl a vousy tam starochovi přiskřípl. „Teď tě mám,“ řekl potom. „A teď zemřeš ty.“ Popadl železnou tyč a začal starce bít, až ten s nářkem prosil, aby přestal, že mu dá veliké bohatství. Mládenec vytáhl zaklíněnou sekyru a pustil ho. Staroch ho zavedl zase zpátky do zámku a v jednom sklepě mu ukázal tři truhly plné zlata. „Jeden díl z toho patří chudým, jeden králi a třetí tobě,“ řekl mu. V té chvíli tloukla půlnoc, duch zmizel a mládenec tam stál sám ve tmě. „Však já už si pomohu,“ řekl, hmatal kolem sebe, našel cestu do té komnaty a tam u ohně zase usnul. Ráno přišel král a řekl: „Tak teď už ses naučil bát?“ — „Ne,“ odpověděl mládenec. „Co to jenom je? Byl tady můj mrtvý kmotříček, pak přišel jeden vousatý muž a ten mi ukázal dole ve sklepě spoustu peněz, ale co je to bát se, to mi neřekl.“ Tu řekl král: „Ty jsi zámek vysvobodil a dostaneš za ženu mou dceru.“ — „To je všechno moc pěkné,“ odpověděl mládenec, „ale já stále ještě nevím, co je to bát se.“

Potom vyzvedli ze sklepa poklad a oslavili svatbu. Ale mladý král, i když měl svou ženu velmi rád a i když byl hodně spokojený, stále ještě říkal: „Kéž bych se jen uměl bát, kéž bych se jen uměl bát!“ Královnu to přece jen mrzelo. Její komorná jí řekla: „Já už vám nějak pomohu, však on se naučí bát!“ Šla ven k potoku, který protékal zahradou, a dala si nabrat plné vědro malých mřenek. V noci, když mladý král spal, musela mu jeho manželka stáhnout pokrývku a vylít na něho celé to vědro studené vody i s mřenkami, až se kolem něho začalo plácat plno těch malých rybiček. Tu se probudil a vykřikl: „Ach, já se bojím, ach, já se bojím! Milá ženo, teď konečně vím, co je to bát se.“