Dobrý obchod

Jeden sedlák odvedl jednou krávu na trh a prodal ji za sedm tolarů. Domů měl cestu kolem rybníka a tu už z dálky uslyšel, jak volají žáby: „Stovák, stovák.“ — „No no,“ zabručel si, „ty mají zas rozumu! Sedm tolarů jsem stržil, kdepak stovák.“ Když došel k vodě, křikl na ně: „Jste vy ale banda hloupá! Víte to snad líp než já? Sedm tolarů mám, žádný stovák.“ Ale žáby mlely svou: „Stovák, stovák.“— „Když mi to tedy nechcete věřit, spočítám je před vámi.“ Vytáhl peníze z kapsy a odpočítal sedm tolarů, každý po čtyřiadvaceti groších. Ale žáby na jeho počty nic nedaly a volaly znovu: „Stovák, stovák.“ — „Heleme,“ houkl sedlák rozzlobeně, „tak když myslíte, že to víte líp než já, počítejte samy!“ A hodil jim všechny peníze do vody. Zůstal stát a čekal, až budou hotovy a vrátí mu zas, co mu patří, ale žáby trvaly na svém, bez přestání křičely: „Stovák, stovák.“ A mince mu zpátky nehodily. Čekal ještě hezkou chvíli, až nastal večer a on už musel domů. Tu vynadal žabám a křikl: „Vy bryndalky, vy tupohlavky jedny, takhle poulit oči, tlamu roztahovat jako vrata, vřískat, až jednomu v uších lupe, to jo, ale sedm tolarů spočítat nedokážete. Myslíte, že tu vystojím dolík, než se vám to podaří?“ S těmi slovy odešel, žáby však za ním volaly dál: „Stovák, stovák.“ A tak přišel domů celý nabručený.

Za nějaký čas se zase zmohl na krávu, zabil ji a spočítal si, když maso dobře prodá, že by mohl utržit tolik, kolik ho stály obě krávy, a navrch by mu ještě zbyla kůže. Když tak přišel s masem k městu, sběhl se před branou celý houf psů v čele s velkým chrtem; ten skákal kolem masa, větřil a štěkal: „Dáš, dáš, dáš, dáš.“ A když nechtěl přestat, řekl mu sedlák: „No, vždyť já vím, ty říkáš ,Dáš, dáš‘, protože bys chtěl kus toho masa. To bych pršel pěkně zkrátka, kdybych ti chtěl dát.“ Ale pes vedl stále svou: „Dáš, dáš.“ — „A nesežereš to? Ručíš i za ty svoje kamarády?“ —„Dáš, dáš,“ odpověděl pes. „No, když na tom trváš, tak ti to tu nechám, znám tě přece a vím, kdo je tvůj pán; ale to ti povídám, do tří dnů chci mít své peníze, sic je s tebou zle. Můžeš mi je přinést.“ Nato složil maso na zem a obrátil se k domovu. Psi se kolem toho sběhli a hlasitě štěkali: „Dal, dal, dal, dal!“ Sedlák je zdálky slyšel a řekl si: „Podívejme, teď chtějí všichni kus, ale ten velký mi za to ručí.“

Když minuly tři dny, vzpomněl si sedlák: „Tak, dneska už budeš mít penízky v kapse,“ a byl náramně spokojen. Ale ne a ne někdo přijít a zaplatit. „Teď už není na nikoho spolehnutí,“ řekl si. Konečně mu došla trpělivost, zašel do města k řezníkovi a žádal své peníze. Řezník myslil, že je to jen žert, ale sedlák řekl: „Žerty stranou, chci své peníze. Copak vám ten velký pes před třemi dny nepřinesl celou poraženou krávu?“ Tu se řezník rozzlobil, popadl koště a vyhnal ho. „Jen počkej,“ řekl sedlák, „však je ještě spravedlnost na světě!“ A šel na královský zámek a vyprosil si slyšení. Dovedli ho ke králi, který tam seděl s dcerou a zeptal se, jaká křivda že se mu stala? „Ach,“ postěžoval si sedlák, „žáby a psi mi vzali, co mi patřilo, a řezník mi za to zaplatil koštětem.“ A sáhodlouze vyprávěl, jak se všechno zběhlo. Královská dcera se hlasitě zasmála a král mu řekl: „Právo ti tu zjednat nemohu, ale dám ti zato svou dceru za ženu: od narození se ještě nezasmála, až teď tobě, a já ji přislíbil tomu, kdo ji rozesměje. Poděkuj bohu za své štěstí.“ —. „Jemine,“ odpověděl sedlák, „já ji přece nechci, mám doma jednu jedinkou ženu, a už ta je na mne moc. Když přijdu domů, je mi, jako by v každém koutě jedna stála.“ Tu se král rozzlobil a řekl: „Jsi ty ale krobián.“ — „Ach pane králi,“ odpověděl sedlák, „copak můžete od vola čekat jiného než hovězinu.“ — „Počkej,“ řekl nato král, „dostaneš jinou odměnu. Teď zmiz, ale za tři dny se vrať, dostaneš pět set, přesně napočítaných.“

Když vyšel sedlák ze dveří, oslovil ho strážný: „Ty jsi rozesmál královskou dceru, to jistě dostaneš pořádnou odměnu.“ — „To si myslím,“ odpověděl sedlák, „pět stovek mi vyplatí.“ — „Poslyš, dej mi taky něco,“ řekl voják. „Co si počneš s takovou spoustou peněz?“ — „Že jsi to ty,“ slíbil sedlák, „máš mít dvě stovky, přihlas se za tři dny u krále a dej si je vysázet.“ Žid, který stál nablízku a zaslechl rozhovor, běžel za sedlákem, chytil ho za kabát a řekl: „Div divoucí, jaký vy jste ale šťastlivec! Já vám ty peníze proměním, směním vám je za drobné, copak byste dělal se zlatými tolary?“ — „Tři stovky ještě můžeš mít, maušle,“ řekl sedlák, „dej mi je rovnou v drobných, ode dneška za tři dny je dostaneš vyplacené u krále.“ Žid se radoval z výdělečku a přinesl částku ve špatných groších, které padly tři na dva dobré. Po třech dnech šel sedlák podle královského příkazu ke králi. „Svlečte mu kabát,“ přikázal král, „ať dostane svých pět set.“ — „Ach,“ ozval se sedlák, „ty už nepatří mně, dvě stovky jsem daroval stráži a tři mi proměnil žid. Podle práva mi tedy nepatří vůbec nic.“ Vtom vešel voják a žid, žádali svůj díl o který ošulili sedláka, a dostali pěkně napočítaných ran. Voják to trpělivě snesl, věděl už, jak to chutná. Žid však bědoval: „Ouvej, ouvej! Tohle jsou ty tvrdé tolary?“ Král se musel sedlákovi smát, a protože hněv byl tentam, řekl: „Protože jsi ztratil odměnu dřív, než ti ji vyplatili, dám ti náhradu: jdi do mé pokladny a naber si peněz, kolik chceš.“ Sedlák nečekal, až mu to řekne dvakrát, a nacpal si do širokých kapes, co jen se mu tam vešlo. Potom zašel do hospody a přepočítával své peníze. Žid se přišoural za ním a slyšel, jak si bručí do vousů: „Tak mě ten uličník král přece jenom doběhl! Nemohl mi dát ty peníze sám, aspoň bych věděl, co mám, jakpak teď můžu vědět, kolik jsem toho tak nazdařbůh nastrkal do kapes.“ — „Pámbů s námi,“ řekl si v duchu žid, „ten tu uráží našeho vládce, hned poběžím a udám to, určitě dostanu odměnu a jeho ještě k tomu potrestají.“ Jakmile král uslyšel, co sedlák říkal, popadla ho zlost, nařídil židovi, aby se vrátil a hříšníka přivedl. Žid utíkal k sedlákovi: „Máte jít okamžitě k panu králi, se vším všudy, jak tu jste.“ — „Vím líp, co se sluší,“ odpověděl sedlák, „dám si nejdřív ušít nový kabát. Copak myslíš, že člověk, který má v kapsách tolik peněz, může jít ke králi v téhle oškubané kacabajce?“ Když žid viděl, že sedláka bez nového kabátu nedostane z místa, tu ze strachu, aby králův hněv nevyprchal a on aby nepřišel o odměnu a sedlák o trest, řekl: „Z čirého přátelství vám tedy na tu chvilku půjčím krásný kabát; co by člověk z lásky neudělal!“ Sedlák si dal říct, oblékl si židův kabát a odešel v něm. Král mu opakoval pomluvy, které mu žid donesl. „Ach,“ opáčil sedlák, „co říká žid, to je vždycky prolhané, ten nevypustí ze rtů ani slovíčko pravdy. Ten chlap tady si troufá tvrdit, že mám na sobě jeho kabát.“ — „Cože?“ vykřikl žid. „A není ten kabát snad můj? Copak jsem vám ho z čirého přátelství nepůjčil, abyste mohl předstoupit před pana krále?“ Jak to král uslyšel, řekl: „Jednoho z nás žid určitě podvedl, buďto mne, nebo sedláka,“ a dal mu vysázet ještě pár v tvrdých. Zato sedlák si vykračoval domů v pěkném kabátě a s cinkavými penězi v kapse a broukal si: „Tentokrát jsem na to ale přece jenom vyzrál!“