Podivínský šumař

Byl jednou jeden podivínský šumař, ten chodil lesem sám a sám a přemýšlel o všem možném. A když už nebylo o čem přemýšlet, řekl si: „Mám tu v lese hrozně dlouhou chvíli, musím si přivolat nějakého dobrého kamaráda.“ A vzal housle, které nesl na zádech, a zahrál takovou, že se to až mezi stromy rozléhalo. Netrvalo dlouho a přiběhl křovím vlk. „Podívejme, vlk! O toho ani trochu nestojím,“ řekl šumař. Vlk ale přistoupil blíž a povídal mu: „Aj, milý šumaři, jak krásně ty hraješ! To bych se chtěl taky zaučit.“ — „Nic těžkého to není,“ na to šumař, „musíš jen pěkně udělat všechno, co ti přikážu.“ — „Ach šumaři,“ odpověděl vlk, „budu tě poslouchat jako žák učitele.“ Šumař ho vyzval, aby šel za ním, a když ušli kus cesty, dostali se k starému dubu, který byl uvnitř dutý a uprostřed rozštěpený. „Tak podívej,“ řekl šumař, „když se chceš naučit hrát, vlož přední tlapy do téhle škvíry.“ Vlk poslechl, ale vtom šumař rychle zvedl kámen a jedním rázem mu zaklínil obě tlapy tak pevně, že tam zůstal chycen jako v pasti. „Čekej tady, dokud se nevrátím,“ zvolal šumař a šel svou cestou.

Za chvíli si řekl znovu: „Mám tu v lese hrozně dlouhou chvíli, přivolám si jiného kamaráda,“ vzal housle a zahrál zas na celý les. Netrvalo dlouho a připlížila se mezi stromy liška. „Podívejme, liška!“ řekl šumař, „o tu ani trochu nestojím.“ Liška přišla až k němu a povídá: „Aj, milý šumaři, jak krásně ty hraješ! To bych se taky chtěla naučit.“ — „Nic těžkého to není,“ odpověděl šumař, „musíš jen pěkně udělat všechno, co ti přikážu.“ — „Ach šumaři,“ slibovala liška, „budu tě poslouchat jako žák učitele.“ — „Pojď za mnou,“ vyzval ji šumař, a jak ušli spolu kousek cesty, dostali se na pěšinku, po jejíchž obou stranách rostly vysoké keře. Tu se šumař zastavil, ohnul z jedné strany lískový ořech až k zemi, nohou přišlápl vršek, pak ohnul z druhé strany ještě jeden keřík a řekl: „Tak chutě do toho, lištičko, když se chceš něco naučit, podej mi levou přední tlapku.“ Liška poslechla a šumař jí tlapku přivázal k levému kmínku. „Lištičko,“ řekl pak, „teď mi podej pravou.“ A tu jí přivázal k pravému kmínku. A když se ujistil, že uzly provazů drží dost pevně, ustoupil a keře se vyšvihly do výšky a vyhouply lišku vzhůru, až visela ve vzduchu a mrskala sebou. „Čekej tady, dokud se nevrátím,“ zvolal šumař a šel svou cestou.

A zase si řekl: „Mám tu v lese hrozně dlouhou chvíli, přivolám si jiného kamaráda,“ vzal housle a lesem zazněla píseň. Tu přihopkal zajíček. „Podívejme, zajíc,“ řekl šumař, „o toho jsem nestál.“ — „Aj, milý šumaři,“ povídá zajíček, „jak krásně ty hraješ, to bych se taky chtěl naučit.“ — „Nic těžkého to není,“ odpověděl mu šumař, „musíš jen pěkně udělat všechno, co ti přikážu.“ — „Ach šumaři,“ sliboval zajíček, „budu tě poslouchat jako žák učitele.“ Šli kus cesty spolu, až přišli na mýtinu, kde stála osika. Šumař uvázal zajíčkovi kolem krku dlouhý motouz, jehož druhý konec upevnil na strom. „Rychle, zajíčku, teď hupky dvacetkrát okolo stromu!“ zvolal potom a zajíček poslechl. A jak oběhl dvacetkrát kolem, motouz se dvacetkrát obtočil okolo kmene a zajíček byl lapen, a čím víc tahal a trhal, tím víc se mu motouz zařezával do měkkého krčku, „čekej tady, dokud se nevrátím,“ zvolal šumař a šel zas dál.

A zatím vlk škubal, tahal, kámen hryzal a tak dlouho se pachtil, až si tlapy uvolnil a vytáhl je zase ze škvíry. Pln zuřivé zlosti pospíchal za šumařem, aby ho roztrhal. Když liška spatřila, jak utíká, spustila nářek a ze všech sil volala: „Bratře vlku, pojď mi na pomoc, šumař mě podvedl!“ Vlk stáhl stromky, přehryzal provaz a osvobodil lišku, která se rozběhla s ním, aby se šumaři také pomstila. Našli uvázaného zajíčka, kterého také vysvobodili, a všichni společně se pak vydali za svým nepřítelem.

Šumař mezitím cestou ještě jednou rozezvučel housle, a tentokrát měl větší štěstí. Tóny dolehly až k uším chudého drvoštěpa, který volky nevolky za chvíli nechal práce a se sekyrou pod paží přišel, aby si hudbu poslechl. „Konečně jde přece jen ten pravý kamarád,“ řekl šumař, „člověka jsem přece hledal, a ne divoká zvířata.“ A spustil a hrál tak krásně a dojemně, že tam ten chuďas stál jako očarovaný a srdce mu radostí plesalo. A jak tak stál, přiběhli vlk, liška a zajíček. Hned si všiml, že mají něco nekalého za lubem. Napřáhl proto blyštivou sekyru a postavil se před šumaře, jako by chtěl říci: „Běda každému, kdo by mu chtěl ublížit, ten si to nejdřív musí vypořádat se mnou.“ Zvířata popadl strach a dala se na útěk zpátky do lesa; šumař pak zahrál tomu muži ještě jednu na poděkovanou a putoval svou cestou zase dál.