Darebáci

Kohoutek řekl slepičce: „Teď zrovna je čas, kdy uzrávají oříšky. Pojďme spolu na kopec a najezme se jich dosyta, než si je veverka všechny odnese.“ — „Ano,“ odpověděla slepička. „Pojď, dopřejeme si tu radost.“ A tak se spolu vypravili na kopeček, a protože byl jasný, hezký den, zůstali tam až do večera. Teď nevím, jestli se tolik najedli anebo jestli z toho tak zpychli, ale jedno je jisté: že se jim nechtělo jít zpátky domů pěšky. A tak musel kohoutek udělat malý vozíček z ořechových skořápek. Když byl vozíček hotový, slepička se do něho usadila a řekla kohoutkovi: „A ty se teď můžeš do něho zapřáhnout.“ — „To by se ti tak hodilo,“ řekl kohoutek, „to radši půjdu pěšky domů, než bych se zapřáhl do vozíku. Kdepak, tohle jsme si nedojednali. Kočírovat, to ano, na kozlíku bych seděl, ale abych sám táhl, to ne.“

Jak se tak dohadovali, přikolébala se k nim kachna: „Vy pobertové, kdo vám dovolil jít na můj ořechový kopeček? Počkejte, to se vám nevyplatí.“ A s otevřeným zobákem se hnala na kohoutka. Ale kohoutek nelenil, přiskočil hbitě až ke kachně a tak mocně se do ní zasekl ostruhami, že začala prosit o milost a za trest se ochotně dala zapřáhnout do vozíku. Kohoutek si pak sedl na kozlík a kočíroval a ujížděli, až se za nimi prášilo. „Kachno, utíkej, co ti síly stačí!“ volal. Když ujeli kousek cesty, potkali dvě vandrovnice, jehlici a jehlu. „Zastavte, zastavte!“ volaly a pak jim řekly, že bude co nevidět tma jako v pytli a že by pak nemohly ani o krok z místa, a potom, že prý je na cestě takové špíny, zkrátka jestli by prý se nemohly kousek svézt. Že byly v hostinci U krejčího, tam před branou, a že se zapovídaly u piva. Protože byly obě štíhlé a nezabraly moc místa, kohoutek jim dovolil nasednout, ale musely slíbit, že ani jemu, ani slepičce nešlápnou na nohu. Pozdě večer dojeli k jednomu hostinci, a protože v noci už nechtěli pokračovat v cestě a protože kachna už na tom nebyla s nohama taky nijak dobře a škobrtala a padala z boku na bok, tak zašli dovnitř. Hostinský dělal zpočátku velké drahoty, že má dům už plný, a v duchu si taky domyslel, že to asi nebudou žádní vznešení hosté. Ale protože měli řeči jako med a slíbili mu vajíčko, které slepička cestou snesla, a k tomu i kachnu, která denně jedno snášela, konečně svolil, aby tam zůstali přes noc. A tak si hned naporoučeli jídla a pití, co hrdlo ráčilo, a dobře se poměli. Časně zrána, když se rozednívalo a všechno ještě spalo, probudil kohoutek slepičku, přinesl to vajíčko, rozklovl je a společně je snědli. Skořápky ale hodili na pec. Pak šli k jehle, která ještě spala, popadli ji za hlavu a zapíchli ji do polštáře na křesle hostinského. A jehlici zabodli do jeho ručníku. A pak oba, jako by se nechumelilo, odletěli přes louku pryč. Kachna, která ráda spala pod širým nebem a zůstala na dvoře, je slyšela letět. A tak vyskočila, našla si nablízku potok a po něm uplavala. A to jí šlo rychleji než šlapání před vozíkem. Teprve za několik hodin se konečně vykutálel z peřin hostinský. Umyl se a chtěl se utřít do ručníku, ale tu mu jehlice přejela přes obličej a udělala mu rudý škrábanec od ucha k uchu. Pak zašel do kuchyně a chtěl si nacpat dýmku, ale jak přišel ke krbu, vyskočily mu prázdné kousky skořápek do očí. „Dneska ráno jako by mi všechno chtělo skákat na hlavu,“ zabručel si a rozmrzele klesl do staré lenošky. Ale v tu chvíli zase vyskočil a vykřikl: „Ouvej!“ Jehla ho totiž píchla ještě citelněji, a ne do hlavy. Teď už se doopravdy rozzlobil a měl podezření na hosty, co k němu přišli včera tak pozdě večer. A když se šel po nich podívat, byli pryč. A tak se zapřísáhl, že už nikdy nevezme pod střechu takové darebáky, co jen hodně jedí, nic nezaplatí a místo poděkování ještě člověku provedou nějakou lumpačinu.