Locika

Byl jednou jeden muž a jedna žena a ti si už dávno marně přáli děťátko. Až konečně ta žena přece jenom dostala naději, že milý pánbíček splní její přání. V zadní části domu těch dvou manželů bylo okénko a tím okénkem bylo vidět do nádherné zahrady, která byla plna nejkrásnějších květin a rostlin. Jenomže ta zahrada byla obehnána vysokou zdí a nikdo se do ní neodvažoval vejít, protože patřila jedné čarodějnici, která měla strašlivou moc a které se kdekdo bál. Jednoho dne ta žena stála u toho okénka a dívala se do té zahrady, a tu spatřila záhon, který byl osázen těmi nejkrásnějšími locikami. A byly tak čerstvé a tak se zelenaly, že se jí nad nimi sliny sbíhaly a ona dostala neodolatelnou chuť ty lociky ochutnat. Den ze dne po nich toužila víc a víc, a protože věděla, že z nich nemůže dostat ani jednu, zanedlouho začala tak scházet, že z toho celá pobledla a pohubla. Její muž se polekal a vyptával se jí: „Copak tě trápí, milá ženo?“ — „Ach, kdybys věděl,“ odpověděla mu. „Nedostanu-li ochutnat ani kousíček té lociky ze zahrady za naším domem, tak zemřu.“ Muž, který ji měl rád, si pomyslil: „Než bys nechal vlastní ženu zemřít, to jí radši přines tu lociku, ať to stojí cokoliv.“ A jakmile se setmělo, přelezl přes zeď do zahrady té čarodějnice, ve spěchu natrhal celou náruč lociky a donesl jí své ženě. Ta si z jejích listů hned udělala salát a s velikou chutí ho snědla. Jenomže locika jí tolik, tolik zachutnala, že na ni druhý den dostala ještě třikrát větší chuť. Aby měla klid, musel se její muž vypravit do té zahrady ještě jednou. Jakmile se zas setmělo, vyšel tajně z domu, ale sotva přelezl přes zeď, leknutím strnul. Před ním stála ta zlá čarodějnice. „Jak ses jen mohl odvážit vejít do mé zahrady,“ řekla a blýskla po něm očima, „a jako zloděj mi tady krást mou lociku? To ti ještě přijde draho!“ — „Ach smilujte se a netrestejte mě,“ odpověděl jí muž. „Odvážil jsem se toho jenom v nejvyšší nouzi. Moje žena uviděla vaše lociky z okna a tolik po nich zatoužila, že by zemřela, kdyby jich trochu nemohla ochutnat.“ Tu se čarodějnice přestala zlobit a řekla mu: „Když je to tak, jak říkáš, dovolím ti, aby sis tu vzal lociky, kolik jen chceš. Ale pod jednou podmínkou: musíš mi dát dítě, které tvoje žena přivede na svět. Povede se mu u mne dobře a budu o ně pečovat jako jeho matka.“ Muž jí ve strachu všechno slíbil. A jakmile se pak ženě narodilo děťátko, hned se u nich objevila čarodějnice, dala dcerušce jméno Locika a odnesla si ji s sebou.

Locika byla ta nejkrásnější dívenka pod sluncem. Když jí bylo už dvanáct let, uvěznila ji čarodějnice do věže, která stála v hlubokém lese a neměla ani schodiště, ani dveře. Jen docela nahoře měla jediné malé okénko. Kdykoliv se chtěla čarodějnice dostat dovnitř, postavila se vždycky pod tu věž a zvolala:

„Lociko, Lociko,
své vlasy mi dolů shoď!“

Locika měla překrásné dlouhé vlasy, jemné jako zlaté hedvábí. A jakmile zaslechla hlas té čarodějnice, pokaždé si rozpletla dlouhé copy, ovinula je nahoře na okenní hák a vlasy jí padly dvacet loktů hluboko a čarodějnice se po nich vyšplhala nahoru.

A za několik let se přihodilo, že královský syn projížděl tím lesem a dostal se až k té věži. Tu zaslechl tak líbezný zpěv, že se zastavil a mlčky naslouchal. To byla Locika, která si ve své osamělosti krátila dlouhou chvíli zpěvem. Královský syn se chtěl dostat k ní nahoru a hledal, kde má ta věž nějaké dveře, ale nemohl žádné najít. Jel tedy zase zpátky domů, ale ten líbezný zpěv mu tak okouzlil srdce, že od toho dne jezdil do lesa denně a pokaždé naslouchal. A jednou, když tam tak stál za stromem, viděl, jak přišla čarodějnice, a slyšel také, jak volala nahoru:

„Lociko, Lociko, své vlasy dolů shoď!“

A tu Locika spustila své kadeře a čarodějnice se po nich vyšplhala nahoru. „Jestli je tohle žebříček, po kterém se chodí do věže, tak to já také zkusím své štěstí.“ A hned druhý den, když se už stmívalo, šel k věži a zvolal:

„Lociko, Lociko, své vlasy dolů shoď!“

V té chvíli spadly dolů prameny zlatých vlasů a královský syn po nich vystoupil na věž.

Locika se v prvním okamžiku hrozně ulekla, když k ní vstoupil muž, kterého její oči ještě nikdy nespatřily. Ale královský syn s ní začal docela přátelsky hovořit a vyprávěl jí, jak její zpěv tolik okouzlil jeho srdce, že neměl klid a že ji musel spatřit. Locika se ho přestala bát, a když se jí zeptal, chce-li si ho vzít za muže, a ona viděla, že je mladý a krásný, pomyslila si: „Ten mě bude mít jistě radši než ta stará paní kmotra.“ A tak odpověděla, že chce, a podala mu ruku. „Ráda s tebou půjdu, jenomže nevím, jak se odtud dostanu dolů,“ řekla mu. „Kdykoliv za mnou přijdeš, přines mi pokaždé přadeno hedvábí. Upletu z něho žebřík, a až bude hotový, sestoupím po něm dolů a ty mě vezmeš k sobě na koně.“ A domluvili se, že k ní od toho dne bude přicházet večer co večer, protože mezi dnem přicházívala čarodějnice. Čarodějnice nic nezpozorovala, až jednou Locika sama promluvila a řekla jí: „Řekněte mi, paní kmotro, čím to jenom je, že vy jste mnohem těžší, když lezete nahoru, než ten mladý královský syn, který je u mne vždycky za okamžik.“ — „Ach ty jedna bezbožnice!“ vykřikla čarodějnice. „Čeho jsem se to od tebe dočkala! Myslila jsem, že jsem tě tu odloučila od celého světa, a tys mě přece oklamala!“ Ve zlosti popadla Lociku za krásné vlasy, ovinula si je několikrát kolem levé ruky, do pravé chytla nůžky a šmik šmik, už byly ustřiženy a krásné pletence ležely na zemi. A byla tak krutá, že zavlekla ubohou Lociku do samoty, kde musela dívka bědně živořit.

Ještě téhož dne, kdy Lociku vyhnala, uvázala čarodějnice ustřižené pletence vlasů pevně na okenní hák, a když pak přišel královský syn a volal:

„Lociko, Lociko,
své vlasy dolů shoď!“

spustila vlasy dolů. Královský syn po nich vystoupil nahoru, ale nenašel tam svou znejmilejší Lociku, nýbrž čarodějnici, která se na něho jedovatě mračila. „Oho!“ posmívala se mu. „Tak ty sis přišel pro svou milovanou panenku, co? Jenomže ten ptáček už nesedí v hnízdečku a nezpívá, kočka ho vybrala a tobě taky ještě vyškrábe oči. Locika je pro tebe ztracena, nikdy už ji neuvidíš.“ Královský syn ztratil tou bolestí rozvahu a v zoufalství skočil z věže dolů. Životem to sice nezaplatil, ale trní, do kterého padl, mu vypíchalo oči. A tak bloudil slepý po lese, nejedl nic než kořínky a lesní plody a bez ustání usedavě plakal a naříkal nad ztrátou své milované Lociky. Tak chodil a chodil a bědoval po několik let, až konečně přišel také do té pustiny, kde uboze živořila Locika s dvojčátky, která se jí narodila, s chlapečkem a holčičkou. Zaslechl lidský hlas, a ten hlas se mu zdál tak známý, že šel blíž. A jak se přiblížil, Locika ho poznala, padla mu do náruče a rozplakala se. Dvě z jejích slz mu padly do očí, a v té chvíli jeho oči znovu prohlédly a on viděl stejně dobře jako dříve. Zavedl pak Lociku do své říše, kde ho s radostí přivítali, a ještě dlouho tam potom spolu šťastně žili.