Tři mužíčci v lese

Byl jeden muž, tomu zemřela žena, a byla žena, té zemřel muž; a ten muž měl dceru a ta žena měla také dceru. Děvčata se znala, vyšla si na procházku a vrátila se potom do ženina domku. Tu žena řekla dceři toho muže: „Poslyš, pověz otci, že bych se za něho ráda provdala, a potom se budeš každé ráno mýt v mléce a pít víno, kdežto moje dcera se bude mýt ve vodě a vodu bude pít.“ Dívka šla domů a vyprávěla otci, co žena řekla. Muž řekl: „Co mám dělat? Ženitba přináší radost i zlost.“ A protože se nemohl nijak rozhodnout, zul si holínku a řekl: „Vezmi tuhle botu, má díru v podrážce, zajdi s ní na půdu, pověs ji na hřebík a nalej pak do ní vodu. Když se v ní voda udrží, tak si znova najdu ženu, ale když proteče, tak ne.“ Dívka udělala, jak jí přikázal: voda však otvor zatáhla a holínka se naplnila až po okraj. Děvče oznámilo otci, jak zkouška dopadla. Muž vyšel sám nahoru, a když viděl, že je to nabíledni, zašel k vdově, řekl jí o ruku a měli svatbu.

Na druhý den ráno, když obě dívky vstávaly, měla mužova dcera přichystané mléko na mytí a víno k pití, ženinu dceru zas čekala voda na mytí a voda k pití. Druhého rána byla přichystána voda na mytí a voda k pití pro mužovu dceru a mléko na mytí a víno k pití pro dceru ženinu, a tak už to zůstalo pořád. Žena se stala úhlavním nepřítelem nevlastní dcery a nevěděla už, čím ji ze dne na den víc a víc trápit a trýznit. K tomu jí ještě záviděla, protože nevlastní dcera byla krásná a milá, kdežto její vlastní dcera byla ošklivá a protivná.

Jednou v zimě, když mrzlo jen praštělo a hory doly byly jeden jediný sníh, udělala žena papírové šaty, zavolala si nevlastní dceru a řekla jí: „Obleč si tyhle šaty, jdi do lesa a natrhej mi košíček jahod; dostala jsem na ně chuť.“ — „Božíčku,“ řeklo jí děvče, „v zimě přece nikde jahody nerostou, půda je zmrzlá a pak, všechno přikryl sníh. A proč mám jít v papírových šatech? Venku je zima, že člověku dech zamrzá; vítr je profoukne a trny mi je strhají s těla.“ — „Ty se mi opovažuješ ještě odmlouvat?“ křikla macecha. „Už ať jsi odtud! A nechoď mi na oči, dokud nebudeš mít košíček plný jahod.“ Potom jí ještě dala skrojek tvrdého chleba a dodala: „To ti na den stačí,“ a myslila si přitom: Však venku umrzne a zajde hlady a nikdy už mi nepřijde na oči.

Dívka se už nebránila, oblékla se do papírových šatů a vydala se s košíčkem ven. Tam byl široko daleko samý sníh, ani stébélko trávy se nezelenalo. Když se děvče dostalo do lesa, spatřilo domeček, odkud vykukovali tři lesní pidimužíčci. Popřálo jim dobrého dne a uctivě zaťukalo na vrátka. Pozvali ji dál, dívka vstoupila do jizby a usedla na lavici u kamen, chtěla se tam zahřát a sníst si chléb k snídani. Skřítkové ji požádali: „Dej nám taky kousek.“ — „Ráda,“ odpověděla, rozlomila skroječek napůl a polovinu jim dala. Ptali se: „Copak chceš v zimě v těch chatrných šatečkách tady v lese?“ — „Ach,“ odpověděla, „mám nasbírat plný košíček jahod a nesmím přijít domů, dokud ho nepřinesu.“ Když dojedla chleba, dali jí koště a řekli: „Odmeť sníh u zadních vrátek.“ Ale jak vyšla ven, začali se tři mužíčci dohadovat: „Co jí máme darovat, když je tak způsobná a hodná a rozdělila se s námi o chléb?“ Tu řekl první: „Já se postarám, aby byla den ze dne krásnější.“ Druhý řekl: „Já se postarám, aby jí pršely z úst kousky zlata, jakmile řekne slovo.“ Třetí řekl: „Já zařídím, aby přišel král a vzal si ji za ženu.“

Dívka zatím udělala, co jí mužíčkové řekli, odmetla koštětem za domečkem sníh, a co myslíte, že našla? Plno zralých jahod, které se vynořily zpod sněhu docela temně rudé. Zaradovala se, natrhala si jich plný košíček, poděkovala pidimužíčkům, každému stiskla ruku a honem běžela domů, aby dala maceše, co si přála. Jak vešla a řekla „Dobrý večer“, hned jí z úst vypadl kousek zlata. Potom vyprávěla, co ji v lese potkalo, ale při každičkém proneseném slově jí vypadl z úst kousek zlata, takže jimi brzičko bylo v celé jizbě jako nastláno. „Jen koukejte, jak se naparuje,“ zvolala nevlastní sestra, „takhle zbůhdarma pohazovat zlato.“ Ale vskrytu ji hryzla závist a přála si jít také do lesa a hledat jahody. Matka však nechtěla: „Kdepak, dcerunko moje, je moc zima, ještě bys mi zmrzla.“ Ale když nedala pokoj, matka povolila, ušila jí krásný kožíšek, který si musela navléci, a dala jí na cestu chleba s máslem a koláče.

Děvče šlo do lesa a rovnou cestou k domečku. Tři pidimužíčci zase vykukovali, ale ona je nepozdravila, ani na ně nepohlédla a bez pozdravu se vhrnula do světničky, usadila se u kamen a pustila se do chleba s máslem a do koláčů, co měla s sebou. „Dej nám taky kousek,“ volali malinkatí, ale ona jim řekla: „To nestačí ani mně, jakpak z toho můžu dávat ještě jiným?“ A když už dojedla, řekli mužíčci: „Tady máš koště, hezky nám to odmeť zvenku u zadních vrátek.“ — „Ech, meťte si sami,“ řekla, „nejsem žádná vaše děvečka.“ Když viděla, že se nemají k tomu, aby jí něco dali, vyšla ze vrátek. Tu se tři pidimužíci radili: „Co bychom jí měli dát, když je tak nezpůsobná a má zlé, závistivé srdce, které nikomu nic nepřeje?“ První řekl: „Já se postarám, aby byla den ze dne ošklivější.“ Druhý řekl: „Já se postarám, aby jí při každém slůvku, které pronese, vyskočila z úst ropucha.“ Třetí řekl: „A já zase, aby zemřela nešťastnou smrtí.“ Dívka se venku sháněla po jahodách, ale když žádné nenašla, šla nahněvaná domů. A jak otevřela ústa a chtěla vyprávět matce, co v lese zažila, tu jí při každém slově vyskočila z úst ropucha, takže se jí všichni začali štítit.

Macecha se teď zlobila ještě mnohem víc a myslela jen na to, jak by připravila to nejhorší trápení dceři svého muže, jejíž krásy den ze dne přibývalo. Konečně vzala kotlík, přistavila ho na oheň a rozcupovala tam konopí. Když to dodělala, zavěsila jej ubožačce na rameno a dala jí ještě sekeru. S tím měla nešťastnice jít k zamrzlé řece, vysekat díru do ledu a konopí máčet. Byla poslušná, šla tam a začala vysekávat díru do ledu. A když byla v polovině, přijel tam nádherný vůz, v němž seděl král. Vůz zastavil a král se ptal: „Kdo jsi, děvčátko, a co tu děláš?“ — „Jsem chudé děvče a máčím konopí.“ Králi se jí zželelo, a když spatřil, jak je hezounká, řekl: „Chceš jet se mnou?“ — „Ach ano, ze srdce ráda,“ odpověděla dívenka. Měla radost, že se dostane matce a sestře z očí.

Tak nastoupila do vozu a ujížděla s králem, a když přišli na jeho zámek, slavila se s velikou slávou svatba, jak to mužíčci děvčátku prorokovali. Po roce se narodil mladé královně syn. A když se macecha doslechla o tom velikém štěstí, přišla se svou dcerou do zámku a dělala, jako by šla na návštěvu. Ale když jednou král vyšel a jinak nikdo nebyl nablízku, chytla zlá žena královnu za hlavu, její dcera ji chytla za nohy, vyzvedly ji z postele a hodily ji z okna do řeky. Nato si její ošklivá dcera lehla do postele a stará ji přikryla až přes hlavu. Když se král zase vrátil a chtěl se svou ženou mluvit, zvolala stará: „Tiše, tiše, teď to nejde, potí se silně, musíte ji dnes nechat v klidu.“ Král na nic zlého nepomyslil a přišel zase až příštího rána. A jak tak mluvili, kdykoliv mu ona odpověděla, vyskočila jí při každém slově z úst ropucha, zatímco jindy vypadl kousek zlata. Tu se ptal, co to má znamenat, ale stará řekla, že se jí to stalo z toho silného pocení a že to zas přejde.

V noci ale viděl malý kuchtík, jak strouhou připlavala kachnička a volala:

„Copak děláš, králi milý,
spíš nebo bdíš v tuto chvíli?“

A když neodpověděl, řekla:

„A co hosté mí?“

Tu odpověděl kuchtík:

„Všichni pevně spí.“

Ptala se dál:

„A co dělá děťátko mé?“

On zase odpověděl:

„V kolébce teď sladce dříme.“

Tu se kachnička proměnila v královnu, šla nahoru, dala děťátku pít, natřásla mu peřinku a přikryla je. Pak se zas znovu proměnila v kachničku a odplavala strouhou. Tak přišla po dvě noci za sebou. Třetí noc řekla kuchtíkovi: „Jdi a řekni králi, ať vezme meč a na prahu jím třikrát nade mnou máchne.“ Kuchtík běžel, řekl to králi, ten přišel se svým mečem a máchl jím třikrát nad zjevením. Jakmile se rozmáchl potřetí, stanula před ním jeho žena, svěží, živá a zdravá, jako byla dříve.

Tu se král nesmírně zaradoval, ale až do neděle, kdy mělo být dítě pokřtěno, ukrýval královnu v komůrce. A když pak bylo pokřtěno, řekl: „Co si zasluhuje člověk, který druhého odnese z lůžka a hodí do vody?“ — „Nic lepšího,“ odpověděla stará, „než aby takového ničemníka strčili do sudu, který je uvnitř pobit hřeby, a kutáleli s kopce dolů do vody.“ Tu řekl král: „Sama ses odsoudila!“ Dal přinést takový sud, vstrčil tam starou i s její dcerou. Pak přitloukli víko a strčili do sudu. Kutálel se po svahu dolů, až spadl do řeky.