Tři přadleny

Byla jedna líná dívenka a ta nechtěla příst, ať si maminka říkala co chtěla, nemohla ji k tomu přimět. Konečně jednou matku popadla taková zlost a netrpělivost, že děvčátku nabila. To se dalo do hlasitého pláče. V té chvíli právě jela kolem královna, a jak zaslechla nářek, poručila zastavit. Vešla do stavení a ptala se matky, proč dcerku tak bije, že křik doléhá až ven na silnici. Matce bylo hanba, že dceřina lenivost by měla vyjít najevo, a tak řekla: „Nemohu ji dostat od přeslice, stále a stále by jen předla, a já jsem chudá, kde bych vzala na tolik lnu?“ Tu královna odpověděla: „Nic tak ráda neposlouchám jako kolovrátek, nic mě nepotěší tak, jako když kolečka vrčí. Dejte mi dcerku s sebou do zámku, lnu mám dostatek, u mne může příst, jak dlouho jen bude chtít.“ Matce to bylo z té duše po chuti a královna vzala děvčátko s sebou. Jakmile byly v zámku, odvedla je nahoru ke třem komorám až po strop plným nejjemnějšího lnu. „Upřeď mi teď všechen tenhle len,“ řekla královna, „a až to dokážeš, dostaneš mého nejstaršího syna za manžela; buď si sebechudší, na to nedbám, tvá neúmorná píle je dostatečným věnem.“ V dívce byla malá dušička, vždyť nevěděla, jak ten len upřede, třebas by se i tři sta let dočkala a denodenně od rána do večera u přeslice vysedala. Jakmile osaměla, dala se do pláče. A tak proseděla celé tři dny a nehnula ani prstem. Třetího dne přišla královna, a když uviděla, že není ještě ani nitečka upředena, podivila se tomu. Děvčátko se však vymlouvalo, že samým zármutkem nad odchodem z rodného domku ještě ani začít nedokázalo. To se královně zalíbilo, na odchodu však řekla: „Ale zítra se už hezky pusť do díla.“

Když dívenka znovu osaměla, nevěděla si už rady ani pomoci a zarmouceně přistoupila k oknu. Tu spatřila, jak k ní přicházejí tři ženy, první z nich měla širokou plochou nohu, druhá zas tak veliký dolní ret, že jí visel až přes bradu, a třetí zas širokánský palec. Zastavily se před oknem, vzhlédly a otázaly se děvčete, co mu je. Svěřila se jim se svým trápením, a tak se jí nabídly, že jí pomohou, a řekly: „Když nás pozveš na veselku, když se za nás nebudeš stydět a představíš nás jako své kmotry a usadíš nás ke svému stolu, upředeme za tebe všechen tenhle len, dřív než se naděješ.“ — „A jak ráda,“ řekla dívenka, „jen pojďte dál a hned se dejte do práce.“ Pak vpustila tři podivné ženštiny dovnitř a v první komoře jim uprázdnila otvor, kam se usadily. A než bys řekl švec, už předly. Jedna táhla vlákno a šlapala, druhá odebírala a třetí kroutila nit a klepala prstem na stůl, a kdykoliv klepla, padl na zem kus nejjemnější příze. Před královnou dívka ty tři přadleny skrývala, a kdykoliv přišla, ukázala jí takovou spoustu upředené příze, že si ji královna nemohla ani vynachválit. Když byla první komora prázdná, došlo na druhou a konečně na třetí, a i ta byla brzy jako vymetená. Tu se ony tři ženy rozloučily a řekly dívence: „Nezapomeň, cos nám slíbila, přinese ti to štěstí.“

Když dívka ukázala královně prázdné komory a velikou hromadu příze, královna vystrojila svatbu, i ženich se radoval, že dostane tak obratnou a přičinlivou ženu, a nadšeně ji chválil. „Mám tři kmotry,“ řekla dívka, „a protože mi udělaly mnoho dobrého, nerada bych na ně ve štěstí zapomněla. Dovolte mi, abych je pozvala na svatbu a aby seděly s námi u jednoho stolu.“ Královna a ženich se ptali: „Proč bychom to neměli dovolit?“ A než se kdo nadál, byla tu hostina. Jakmile začala, vstoupily tři přadleny ve skvostných šatech a nevěsta řekla: „Vítám vás, milé kmotřičky.“ — „Ach,“ žasl ženich, „kdes vzala tak ohyzdné příbuzenstvo?“ Nato přistoupil k té s širokou plochou nohou a zeptal se: „Od čeho máte tu širokou nohu?“ — „Od šlapání,“ odpověděla, „od šlapání.“ Tu přistoupil ženich k druhé a řekl: „Od čeho jen máte ten převislý ret?“ — „Od nasliňování,“ odpověděla, „od nasliňování.“ Pak se zeptal třetí: „Od čeho máte ten široký palec?“ — „Od kroucení vlákna,“ odpověděla, „od kroucení vlákna.“ Tu se královský syn ulekl a prohlásil: „To tedy má krásná nevěsta od nynějška už nikdy nesmí na kolovrátek ani sáhnout.“ A tak byla dívka navždy vysvobozena od hrozného předení.