Tři hadí listy

Byl jednou jeden chudý muž a ten už nemohl uživit svého jediného syna. Tu řekl jeho syn: „Milý tatínku, vidím, jak zle se vám vede a že jsem vám tu jenom na obtíž, a tak raději odejdu sám do světa a podívám se, jak bych si mohl vysloužit svůj chléb.“ Tu mu otec požehnal a smutně se s ním rozloučil. V té době zrovna vedl král jedné mocné říše válku, a tak se mládenec dal k němu do služeb a vytáhl s ním do pole. A když narazili na nepřítele, strhla se velikánská bitva a bylo tam tolik nebezpečí a pršelo tam tolik kulí, že jeho kamarádi houfem padali. A když pak padl i jejich velitel, tu se chtěli všichni ostatní dát na útěk. Ale ten mládenec před ně vystoupil, domlouval jim, aby neztráceli odvahu, a zvolal: „Nenecháme nikdy zpustošit svou vlast!“ Tu se ostatní přidali k němu, a on zaútočil a nepřítele porazil. Když se král doslechl, že jenom jemu vděčí za své vítězství, povýšil jej nad všechny ostatní, daroval mu přebohaté poklady a udělal z něho nejváženějšího občana své říše.

Ten král měl dceru, která byla velmi krásná, ale byla také rozmarná a vrtošivá. A ta dcera se zapřísáhla, že si nevezme za muže nikoho jiného než toho, kdo jí slíbí, že se s ní dá zaživa pohřbít do hrobky, zemře-li ona první. „Když mě bude z celého srdce milovat,“ řekla, „k čemu by mu pak ještě byl život?“ Sama slíbila, že udělá totéž, a zemře-li první její muž, že s ním také půjde do hrobky. Tahle prapodivná přísaha až do té chvíle odrazovala všechny nápadníky. Ale statečný mládenec byl tak okouzlen její krásou, že ničeho nedbal a požádal krále o její ruku. „A víš, co musíš slíbit?“ zeptal se ho král. „Musím se dát zaživa pochovat s ní do hrobky, když ji přežiju,“ odpověděl mládenec. „Ale moje láska je tak veliká, že se toho nebezpečí nebojím.“ Tu král souhlasil a oslavili svatbu s velikou nádherou a slávou.

Po nějakou dobu spolu oba manželé šťastně a spokojeně žili, když tu náhle mladá královna těžce onemocněla a žádný lékař ji nedokázal uzdravit. A když potom zemřela, rozpomněl se mladý král, co slíbil, a zhrozil se, že se bude muset zaživa položit do hrobky. Ale nebylo vyhnutí. Král dal hlídat všechny brány strážemi a on už nemohl svému osudu uniknout. Když nadešel den, kdy pokládali mrtvou do královské hrobky, zavedli tam i jeho, zavřeli branku na závoru a na pevný zámek.

Vedle rakve stál stolek a na něm byla čtyři světla, čtyři bochníky chleba a čtyři láhve vína. Až by mu tyto zásoby došly, musí zemřít. Mládenec tam seděl, srdce se mu svíralo bolestí a smutkem, každý den snědl malý kousek chleba a vypil malý doušek vína, ale přesto dobře viděl, že hodina smrti se blíží. A jak tak upřeně hleděl před sebe, zahlédl náhle, jak se z rohu klenby vyplazil had a blíží se k mrtvé. A protože myslel, že chce mrtvou ohlodávat, vytasil meč a řekl: „Dokud jsem živ, nedotkneš se jí! “ A rozsekl hada na tři díly. Za nějakou chvíli se však z toho rohu vyplazil jiný had, ale jakmile spatřil toho prvního mrtvého a na tři kusy rozťatého, zalezl zase nazpátek. Za chvilku se však vrátil a v tlamě nesl tři zelené listy. A tu vzal ty tři kusy mrtvého hada, položil je, jak k sobě zaživa patřily, a na každou ránu přiložil jeden z těch listů. V té chvíli se rozťaté kusy spojily, had se pohnul a oživl a hned se spolu oba odplazili pryč. Listy zůstaly ležet na podlaze. A nešťastnému mládenci, který to všechno viděl, napadlo, že zázračná síla listů, která oživila mrtvého hada, by snad mohla pomoci i člověku. A tak listy zvedl, jeden z nich přiložil mrtvé na ústa a dva zbylé na oči. A sotva to udělal, rozproudila se jí znovu krev v žilách a tváře jí zrůžověly. Mrtvá se nadechla, otevřela oči a řekla: „Ach bože, kde to jsem?“ — „Jsi se mnou, moje milá ženo,“ odpověděl jí, pak jí vyprávěl, jak se to všechno zběhlo a jak ji zase probudil k životu. Dal jí napít vína a pojíst chleba, a když se jí zase vrátily síly, mladá královna vstala. Pak šli oba ke brance, bušili na ni a volali tak hlasitě, až je stráže uslyšely a ohlásily to králi. Král sám sešel dolů, otevřel hrobku, a když našel oba živé a zdravé, radoval se s nimi, že všechno zlé je pryč. Ty tři hadí listy si však mladý král vzal s sebou, svěřil je svému sluhovi a řekl mu: „Pečlivě je opatruj a nos je stále u sebe, kdo ví, kdy nám ještě pomohou.“

Ale s ženou mladého krále jako by se byla od té chvíle, co se jí vrátil život, udála nějaká proměna: jako by jí byla v srdci povadla láska k manželovi. A když se pak po nějakém čase vypravil na cestu přes moře za svým starým otcem a když oba nastoupili na loď, tu už docela zapomněla na velikou lásku, kterou jí dokázal a jejíž pomocí jí zachránil život, a zrádně se spřátelila s plavcem. A jednou, když mladý král usnul, plavce zavolala, sama uchopila spícího za hlavu a spolu s plavcem, kterému přikázala, aby se chopil jeho nohou, vhodili jej do moře. Když byl zločin dokonán, řekla plavci: „Teď se vrátíme zpátky a řekneme, že král cestou zemřel. Já pak svému otci tolik vychválím tvou odvahu a čest, že svolí, abys mě dostal za ženu, a učiní tě dědicem své koruny.“ Jenomže ten věrný sluha mladého krále, který všechno viděl, nepozorovaně odpoutal od boku lodi malou loďku, vsedl do ní, vesloval za svým pánem a nechal zrádce odjet. Vylovil mrtvého z mořských vln, a s pomocí těch tří hadích listů, které nosil stále u sebe a které teď mrtvému položil na oči a na ústa, jej šťastně zase přivedl k životu.

Dnem a nocí pak oba veslovali ze všech sil a jejich lodička letěla po vlnách tak rychle, že dopluli k starému králi dříve než jeho zrádná dcera. Král se podivil, když viděl, že se vracejí sami, a ptal se, co se jim přihodilo. A když uslyšel o proradnosti své dcery, řekl: „Nemohu uvěřit, že jednala tak krutě. Ale pravda vyjde brzy na světlo.“ Pak je oba požádal, aby se ukryli do tajné komnaty a před nikým se neukazovali. A brzy nato připlula i velká loď a bezbožná žena předstoupila před krále se zkormoucenou tváří. „Proč se vracíš sama?“ zeptal se jí král. „Kde je tvůj muž?“ — „Ach milý otče,“ odpověděla „vracím se velmi zarmoucena. Můj muž cestou těžce onemocněl a náhle zemřel, a kdyby mi byl nepomohl tento dobrý plavec, bylo by se mi vedlo zle. On byl při králově smrti a může vám všechno vyprávět.“ Král jí řekl: „Já ale vrátím mrtvému život!“ Otevřel dveře tajné komnaty a zavolal oba, aby vyšli ven. Když spatřila svého muže, zůstala mladá žena jako bleskem omráčena, pak klesla na kolena a prosila o milost. Starý král však řekl: „Pro tebe žádné milosti není. On byl připraven s tebou zemřít a vrátil ti znovu život, ale ty jsi ho ve spánku zavraždila a dostane se ti zasloužené odměny.“ A pak ji i s jejím zrádným pomocníkem posadili do děravé lodi a vyhnali je na moře, kde oba zanedlouho zmizeli ve vlnách.