Sláma, uhlík a fazole

Byla jedna vesnice a v té vesnici bydlela jedna chudá žena a ta si našetřila hrstku fazolí a chtěla si je uvařit. A tak si uchystala v kamnech hraničku, a aby oheň rychleji chytl, zapálila ho hrstí slámy. Jak protřepávala fazole v hrnku, nevšimla si, že jí jedna spadla na zem. A ta fazole spadla na zem zrovna vedle té slámy. A brzy nato vyskočil z kamen žhavý uhlík a zrovna vedle těch dvou. Sláma se dala do řeči a začala: „Odkudpak jste sem přišli, moji milí přátelé?“ Uhlík odpověděl: „Já jsem naštěstí unikl velikému ohni, a kdyby se mi to bylo s největším úsilím nepodařilo, tak bych byl docela určitě umřel. Už bych byl jistě jenom ubohoučká hromádka popela.“ Fazole řekla: „Já jsem z toho také ještě vyvázla se zdravou kůží, ale kdyby mě ta starucha byla dala zpátky do hrnku, tak bych se byla bez milosti uvařila na kaši jako všichni moji kamarádi.“ — „A myslíte si snad, že mne by bylo čekalo něco lepšího?“ řekla sláma. „Všechny moje bratry nechala ta stařena zajít v ohni a kouři, šedesát jich popadla najednou a připravila je tak o život. Naštěstí jsem jí jen tak tak proklouzla mezi prsty.“ — „A co si teď počneme?“ řekl uhlík. „Myslím si,“ odpověděla fazole, „že když už jsme tak šťastně unikli smrti, tak že zůstaneme pořád dobří kamarádi, a aby nás tady nestihlo zase nové neštěstí, že bychom se měli společně vypravit do světa a jít do nějakých cizích krajů.“

Ten návrh se oběma ostatním líbil a tak se společně vypravili na cestu. Jenomže netrvalo dlouho a přišli k potoku, a tam nebyl ani můstek, ani žádná cesta, a tak nevěděli, jak by se přes něj mohli dostat. Sláma měla dobrý nápad a řekla: „Já se položím napříč přes potok a vy po mně budete moci přejít jako po můstku.“ A tak se ta sláma natáhla od jednoho břehu k druhému a uhlík, který měl od narození horkou krev, se směle rozběhl po tom novopečeném můstku. Jenomže zrovna když došel doprostředka a uslyšel pod sebou šumět vodu, začalo mu být přece jenom úzko. Zastavil se a netroufal si jít dál. A v té chvíli sláma vzplála, zlomila se na dva kusy a spadla do potoka. Uhlík spadl za ní, jakmile dopadl do vody, tak zasyčel a vypustil duši. Fazole, která z opatrnosti přece jen ještě zůstala na břehu, se tomu musela od srdce zasmát. A smála se a smála, a nedokázala přestat, až nakonec ze samého smíchu praskla. A tak by bývalo bylo také po ní, kdyby naštěstí neseděl u toho potoka jeden krejčí, který byl zrovna na cestách. A protože ten krejčí měl dobré srdce, vzal nit a jehlu a tu fazoli sešil. Fazole mu za to co nejzdvořileji poděkovala. Ale protože ten krejčí tehdy měl černou nit, tak od té doby mají fazole na boku černý šev.