Statečný krejčík

Jednoho letního rána seděl jeden krejčík u okna na lavici, měl dobrou náladu a šil o sto šest, jen se mu ruka s jehlou kmitala. Tu přišla ulicí selská žena a volala: „Kupte dobrá povidla! Kupte dobrá povidla!“ Milého krejčíka to zlákalo, vystrčil drobnou hlavu z okna a zvolal: „Jen zašla nahoru, paninko, tady se zbaví celého nákladu!“ Žena vystoupila do třetího patra se svým těžkým košíkem, vešla ke krejčíkovi. A ten chtěl, aby mu ukázala všechny hrnky. Všechny si prohlédl, každý pozvedl do výšky, strčil do něho nos a konečně řekl: „Povidla se mi zdají dobrá, odvážila mi jich čtyři loty, paninko, a i kdyby jich bylo čtvrt kila, hlavu jí proto neutrhnu.“ Žena, která doufala, že najde dobrý odbyt, mu dala, kolik žádal, a zlostně a nabručeně odešla. „Ať mi ta povidla pánbíček požehná,“ zvolal krejčík, „a ať mi dají zdraví a sílu.“ Přinesl si ze skříně chleba, zakrojil si pořádný krajíc přes celý pecen a namazal si na něj povidla. „To určitě nebude chutnat trpce,“ řekl si. „Ale než se do toho pustím, dodělám ještě tuhle kazajku.“ Položil si krajíc vedle sebe, šil dál a z radosti dělal čím dál tím větší stehy. Vůně sladkých povidel zatím stoupala podél stěn, kde sedělo spousta much, až je přilákala a ony v hejnech usedly na krajíc. „Ech, kdopak vás sem pozval?“ řekl krejčík a nezvané hosty zahnal. Ale mouchy, které nerozuměly, se odehnat nedaly a vrátily se znovu v ještě hojnějším počtu. Tu konečně do milého krejčíka, jak se říká, vjelo deset rohatých, chytil kus látky a ve zlosti vykřikl: „Jen počkejte, já vám ukážu!“ a nemilosrdně plácl do chleba. Když hadr nadzvedl a počítal, leželo před ním ne méně než sedm mrtvých much s nataženýma nožičkama. „Tak ty jsi takovýhle pašák!“ řekl si a sám musel obdivovat svou statečnost. „O tom se musí dovědět celé město!“ Narychlo si nastříhal na opasek, ušil si ho a velikými písmeny na něj vyšil: Sedm jednou ranou! — „Ale co město! Celý svět ať se to dozví!“ řekl si dál a srdce mu samou radostí poskakovalo jako bujné kůzle.

Opásal se tím pásem a chystal se do světa, protože se mu zdálo, že jeho dílna je pro jeho statečnost už malá. Než odešel, štrachal po domě, nenajde-li tam něco, co by si mohl vzít s sebou. Ale nenašel nic než kus starého sýra, a tak si ho vstrčil do kapsy. Před branou spatřil ptáka, který uvízl ve křoví, a tak ho zvedl a dal si ho také do kapsy. A pak se pustil rázně dál, a protože byl lehký a svižný, necítil únavu. Cesta ho zavedla na horu, a když došel až na samý vrcholek, uviděl tam mocného obra, který se pohodlně rozhlížel kolem. Krejčík k němu odvážně přistoupil, oslovil ho a řekl: „Dobrý den, brachu. Sedíš si tu a díváš se do širého světa, což? Já tam zrovna mám cestu a chci zkusit své štěstí. Nemáš chuť jít se mnou?“ Obr na krejčíka opovržlivě pohlédl a řekl: „Ty uličníku, ty jeden drzý darebo!“ — „To by tak hrálo!“ řekl krejčík. Rozepjal si kabát a ukázal obrovi opasek. „Tady si přečti, jaký já jsem chlapík!“ — „Sedm jednou ranou,“ četl obr a myslel, že to byli lidé, které krejčík pobil, a tak začal mít před tím malým chlapíkem trochu úctu. Ale nejdřív ho chtěl vyzkoušet, vzal do ruky kámen a zmáčkl ho, až z něho kapala voda. „Udělej tohle po mně!“ řekl krejčíkovi, „když máš takovou sílu!“ — „A to je všechno?“ řekl krejčík. „To je pro mne jako nic!“ Sáhl do kapsy, vytáhl měkký sýr a zmáčkl ho, až z něho vytekla syrovátka. „To bylo o něco lepší, což?“ řekl obrovi. Obr nevěděl, co na to říci, a nechtělo se mu to do toho mužíčka věřit. Tu zvedl kámen a vyhodil ho tak vysoko, že nebyl pouhýma očima skorem k rozeznání. „Tak, mrňousku, tohle po mně udělej!“ — „Dobře jsi hodil,“ řekl krejčík, „ale ten kámen přece jen zase dopadl na zem. Já hodím jiný, a ten se vůbec na zem nevrátí.“ Sáhl do kapsy, vytáhl ptáka a vyhodil ho do vzduchu. Pták byl šťastný, že je zas na svobodě, vzlétl a letěl výš a výš a už se nevrátil. „Jak se ti tohle líbí, brachu?“ zeptal se krejčík. „Házet umíš dobře,“ řekl obr. „Ale teď se podíváme, jestli dovedeš také něco pořádného unést.“ Zavedl krejčíka k mocnému dubu, který ležel vyvrácený na zemi, a řekl: „Když máš dost síly, tak mi pomoz odnést tenhle strom z lesa.“ — „Rád,“ odpověděl malý krejčík. „Jen vezmi kmen přes rameno, já zvednu korunu s větvemi a ponesu je, to je přece to nejtěžší.“ Obr si přehodil kmen přes rameno, a krejčík si sedl na jednu z větví. A tak musel obr, který se nemohl ohlédnout, nést celý strom i s krejčíkem. Bylo mu tam vzadu veselo a měl dobrou náladu a pískal si písničku: „Tři krejčíci vyjeli z brány ven...,“ jako by to byla hračka, nést takový strom. Obr vlekl těžké břímě kus cesty a pak už nemohl dál a křikl: „Poslyš, musím ten strom shodit na zem!“ Krejčík rychle seskočil, popadl strom oběma rukama, jako by ho byl nesl, a řekl obrovi: „Takový velký chlapík, a neuneseš ani tenhle strom!“

Pak šli spolu dál, a když došli k jedné třešni, uchopil obr korunu stromu, kde už byly nejranější plody, ohnul ji, dal ji krejčíkovi do ruky a řekl mu, aby se najedl. Ale krejčík byl příliš slabý, aby strom udržel, a když ho obr pustil, strom se narovnal a vymrštil tak krejčíka do vzduchu. Ten přeletěl, a když zase bez úrazu dopadl na zem, řekl mu obr: „Copak je to, nemáš sílu udržet takovýhle proutek?“ — „Síly mám dost,“ odpověděl krejčík, „myslíš, že tohle je něco pro člověka, který zabil sedm jednou ranou? Přeskočil jsem strom, protože lovci střílejí tam dole do křoví. Přeskoč ho taky, když to dokážeš!“ Obr to zkusil, ale nemohl se přes strom dostat a uvízl ve větvích koruny. A tak i v tomhle měl krejčík navrch.

„Když jsi takový statečný chlapík,“ řekl mu obr, „pojď se mnou do naší jeskyně a přespi u nás.“ Krejčík souhlasil a šel s ním. Když přišel do jeskyně, seděli tam ještě jiní obři u ohně, každý držel v ruce pečenou ovci a jedl. Krejčík se rozhlédl a pomyslil si: „Tady je to o moc větší než v mojí dílně.“ Obr mu ukázal postel a řekl mu, ať si tam lehne a vyspí se. Ale krejčíkovi byla ta postel moc veliká, a tak si do ní nelehl, ale zalezl raději do koutku na zem. Když byla půlnoc a obr myslel, že krejčík už tvrdě spí, vstal, vzal velikou železnou tyč a jedinou ranou postel prorazil a věřil, že tak skoncoval i s tím malým hopsálkem a že už je dávno po něm. Ráno vyšli obři ještě za šera do lesa a na krejčíka už ani nevzdechli. Tu však proti nim vyšel, docela vesele a směle. Obři se hrozně lekli, báli se, že je pobije, a tak horempádem utekli.

Krejčík šel dál, rovnou za tím svým špičatým nosem. Po dlouhém putování došel do dvora jednoho královského paláce, a protože pocítil únavu, natáhl se do trávy a usnul. Jak tam tak odpočíval, přišli lidé, okukovali ho ze všech stran a četli na jeho opasku: „Sedm jednou ranou.“ — „Ach,“ řekli si „copak tu chce ten válečný hrdina v nejhlubším míru? To musí být nějaký mocný pán.“ Šli a ohlásili to králi a mysleli, že kdyby snad vypukla válka, byl by to jistě významný a užitečný muž, a že ho proto za nic na světě nesmějí nechat odejít. Králi se ta rada zalíbila a poslal za krejčíkem jednoho ze svých dvořanů, ať mu, až se vzbudí, nabídne, aby zůstal v královských službách jako první válečník. Vyslanec zůstal u spícího stát a čekal, až se krejčík protáhne a otevře oči, a pak mu přednesl králův návrh. „Právě proto jsem k vám přišel,“ odpověděl krejčík. „Rád vstoupím do královských služeb.“ A tak ho uctivě přijali a přidělili mu zvláštní byt.

Ale královým válečníkům byl krejčík trnem v oku a zatoužili, aby byl na hony odtud. „Co jen z toho vzejde?“ říkali si mezi sebou. „Když se s ním nepohodneme a on se do nás pustí, padne nás sedm jednou ranou. To by nikdo z nás nevydržel.“ A tak se uradili, vydali se všichni společně ke králi a požádali ho, aby jim dal výslužku. „Nejsme zvyklí,“ řekli mu, „žít vedle někoho, kdo pobije sedm jednou ranou.“ Král zesmutněl a litoval, že má ztratit všechny své věrné služebníky kvůli jednomu muži. Zatoužil, aby ho byl nikdy nespatřil, a byl by se ho rád zase zbavil. Ale netroufal si ho vyhnat, protože se bál, že ho i s jeho lidmi pobije a usedne na jeho trůn. Dlouho tak přemýšlel a konečně přišel na dobrý nápad. Poslal ke krejčíkovi a dal mu vzkázat, že když je tak udatný válečník, má pro něho tento úkol: V jednom z lesů jeho říše žijí dva obrové, kteří svými loupežemi, vraždami, pustošením a požáry působí veliké škody. Každý, kdo se k nim přiblíží, vystavuje se smrtelnému nebezpečí. Když ty dva obry přemůže a zabije, že mu dá svou jedinou dceru za ženu a polovinu říše věnem. Že s ním vyšle sto jezdců, kteří mu v boji pomohou. „To by bylo něco pro chlapíka, jako jsi ty,“ řekl si krejčík. „Krásnou princeznu a polovinu říše člověku nenabídnou každý den.“ A pak řekl: „Ano, zkrotím ty obry a pobiju je, a těch sto jezdců k tomu nepotřebuji. Kdo zasáhne sedm jednou ranou, ten se dvou bát nemusí.“

Krejčík se dal na cestu a těch sto jezdců ho následovalo. Když došel na kraj toho lesa, řekl svým průvodcům: „Zůstaňte pěkně tady, já se už s obry vypořádám sám.“ Pak vběhl do lesa a rozhlížel se napravo i nalevo. Po chvíli spatřil oba obry: leželi tam pod stromem a spali a chrápali, až se větve pohupovaly. Krejčík nelenil, rychle si nasbíral do obou kapes kameny a tak vylezl na strom. Když byl asi tak uprostřed, sklouzl na větev a posadil se přímo nad oba spáče. A pak házel jednomu z obrů kámen po kameni na hruď. Obr dlouho nic necítil, ale nakonec se přece jen probudil, dloubl do svého druha a řekl: „Proč mě biješ?“ — „To se ti něco zdálo,“ odpověděl druhý, „já tě nebiju.“ Ulehli znovu k spánku, a tu hodil krejčík kamenem po tom druhém. „Co to má znamenat?“ zvolal druhý obr, „proč po mně házíš?“ — „Já po tobě neházím,“ odpověděl první obr a zabručel. Chvíli se tak dohadovali, ale protože byli unaveni, nechali toho a oči se jim znova klížily. Krejčík začal svou hru znovu, vzal ten nejtěžší kámen a mrštil jím prvnímu obrovi vší silou na hruď. „Tohle už je trochu moc!“ vykřikl obr, vyskočil jako pomatený, chytil svého druha a uhodil s ním o strom, až se kmen otřásl. Druhý mu oplatil stejnou a tak se rozzuřili, že vytrhávali stromy a bili se jimi tak dlouho, až nakonec oba zároveň padli mrtvi k zemi. Krejčík seskočil dolů. „Bylo to ale štěstí,“ řekl si, „že nevytrhli ten strom, co jsem na něm seděl, to bych byl musel přeskočit jako veverka na jiný. Ale co, našinec není líný, skákat umím.“ Vytáhl svůj meč a vyťal oběma obrům několik ran do hrudi. Pak šel na okraj lesa k jezdcům a řekl jim: „Dílo je vykonáno, s oběma jsem skoncoval. Ale byla to perná bitka, vytrhávali v zoufalství stromy ze země a bránili se jimi. Jenomže to všechno nic nepomůže, když přijde chlapík jako já, který pobije sedm jednou ranou.“ — „Nejste nějak zraněn?“ ptali se jezdci. „Naštěstí ne,“ odpověděl krejčík, „nezkřivili mi ani vlásek na hlavě.“ Jezdci mu to nechtěli uvěřit a zajeli do lesa. Tam našli obry zalité krví a kolem dokola plno vytrhaných kmenů.

Krejčík žádal od krále slíbenou odměnu, ale král už litoval svého slibu a znovu přemýšlel, jak by se toho hrdiny zbavil. „Než dostaneš mou dceru a polovinu mé říše,“ řekl mu, „musíš vykonat ještě jeden hrdinský čin.

V tom lese je také jednorožec, který působí veliké škody. Toho musíš nejdříve chytit.“

„Jednorožce se bojím ještě méně než dvou obrů. Sedm jednou ranou, to je něco pro mne.“ Vzal si provaz a sekeru, vydal se do lesa a zase nechal své průvodce čekat na pokraji. Nemusel dlouho pátrat, jednorožec se brzy přihnal a vrhl se rovnou na krejčíka, jako by ho chtěl bez rozmýšlení nabodnout. „Pomalu, pomalu,“ řekl krejčík. „Tak rychle to zas nejde.“ Zůstal stát a čekal, až se zvíře docela přiblíží, pak mrštně uskočil za strom. Jednorožec naběhl celou vahou na strom a zabodl si roh tak hluboko do kmenu, že neměl dost síly ho vytáhnout. A tak byl v pasti. „Tak a už ho mám, ptáčka!“ zajásal krejčík. Obešel strom, uvázal nejdřív jednorožci provaz kolem šíje, vyprostil mu pak sekerou roh z kmene, a když bylo všechno hotovo, odvedl zvíře a odevzdal je králi.

Král mu však ještě nechtěl přiznat slíbenou odměnu a požádal ho o třetí službu. Krejčík mu měl před svatbou ještě chytit divokého kance, který páchal v lese velké škody. Měli mu přitom pomoci lovci. „Rád to udělám,“ řekl krejčík, „to je pro mne hračka.“ Nevzal lovce s sebou do lesa, a ti byli rádi, protože divoký kanec jim už nejednou uchystal takové přivítání, že neměli chuť ho pronásledovat. Když kanec krejčíka zahlédl, rozběhl se na něho se zpěněnou tlamou a skřípajícími tesáky a chtěl ho srazit k zemi. Ale obratný hrdina vskočil do kapličky, která tam poblíž stála, vyšplhal se k oknu a hned zase vyskočil ven. Kanec vběhl dovnitř za ním, ale krejčík zvenčí přiskočil a přibouchl za ním dveře. Rozzuřené zvíře bylo chyceno, a protože bylo příliš těžké a neobratné, nemohlo vysoko položeným oknem vyskočit ven. Krejčík přivolal lovce, aby si zajatého kance prohlédli na vlastní oči. Hrdina pak odešel ke králi, který teď volky nevolky musel splnit svůj slib a dát mu svou dceru a s ní polovinu království. Kdyby byl věděl, že to není žádný hrdina, ale pouhý krejčík, bylo by mu to bývalo ještě víc zatěžko. A tak oslavili svatbu s velkou okázalostí, ale s malou radostí a z krejčíka udělali krále.

Za nějakou dobu zaslechla mladá královna v noci, jak její manžel říká ze spaní: „Chlapče, honem spíchni ten kabát a sprav ty kalhoty, nebo tě přetáhnu loktem přes hlavu!“ Domyslila si, v jaké ulici se to její manžel narodil, a na druhý den si postěžovala otci a prosila ho, aby ji zbavil manžela, který není nic než pouhý krejčík. Král ji utěšoval a řekl jí: „Nech této noci ložnici otevřenou, moji sluhové budou stát u dveří, a až usne, vejdou dovnitř, spoutají ho a odnesou ho na loď, která ho zaveze do širého světa.“ Mladá královna s tím byla spokojena, ale králův zbrojnoš, který to všechno vyslechl, měl mladého pána rád a prozradil mu celý plán. „Tuhle věc už provždycky zatrhnu,“ řekl krejčík. Večer ulehl jako obvykle se svou ženou na lůžko. Když myslela, že už spí, vstala, otevřela dveře a zase si lehla. Ale krejčík, který spánek jen předstíral, zvolal hlasitě: „Chlapče, spíchni mi ten kabát a sprav mi kalhoty, nebo ti dám loktem přes hlavu! Sedm jsem pobil jednou ranou, dva obry jsem zabil, jednorožce jsem přivedl ke králi, divokého kance chytil, a měl bych se bát těch, co stojí venku?“ Když slyšeli krejčíka takhle mluvit, dostali všichni hrozný strach a upalovali, jako by jim bylo v patách celé rozlícené vojsko. A nikdo už se na něho víc neodvážil. A tak se milý krejčík stal králem a nadosmrti jím už zůstal.