Cipísek

 Jak Rumcajs řekl  a Cipísek střelil  trojím žaludem Jednou seděl Rumcajs před jeskyní a učil Cipíska, jak se nabíjí pistol třemi žaludy. Vtom začne od Vídně foukat vítr křížem krážem přes Řáholec. Rumcajs povídá:  "Něco se mi na tom větru nelíbí, ale těžko říct co."

 A on ten vítr jde z císařpánovy komnaty, kde komorníci zapomněli zavřít dveře. Císařpán sedí na trůně a je zamyšlený. Když to vymyslel, povídá:  "Za tři neděle mám císařské narozeniny."

 Hned přiskočil první maršálek a sype jako z širokého rukávu: "Nejlíp se bude hodit, když o narozeninách pojede před císařpánem vojsko na koních."

 Císařpán jen zatřepal rukou v rukavici s briliantkem.

 "To jsme tu měli předloni."

 A přiskočí druhý maršálek: "Ať střílí devadesát kanónů."

 Císařpán udělal: "Puf!" A už o tom nechce ani slyšet.

 Třetí maršálek mu taky neporadil.

 Až lokaj, co mazal panty u dveří, povídá: "Ať císařpán dá chytit ohniváče a pustí ho potmě do zahrady. Bude mít takovou podívanou, že rachejtle proti tomu nejsou nic."

 "To by mohlo být," řekl císařpán. Svlíkl si rukavici s briliantkem a kývl malíkem na třetího maršálka, aby se někde po ohniváčovi poptal.

 Maršálek psal listy, až se dověděl, že v Řáholci žije ohnivý muž, který by mohl obstarat ohňostroj pro císařpána.

  A tak jednou navečer přijel oVídně vůz celý ze železa, co se v něm vozí granáty. Na kozlíku sedí vedle kočího kaprál a drží na klíně režný pytlík. Za vozem se schovává ještě šest vojáků a každý nese pytel máčený v dunajské vodě.

 Na kraji lesa Řáholce dal kaprál zastavit a vysypal z režného pytlíku na pařez kus síry. Potom se to všecko poschovávalo. Síra přivolá ohniváče, třeba by byl až za horou. Přiběhl, popadl síru a pustil se do ní jako do cukrkandlu. V tu chvíli zatroubil kaprál alarm. Vojáci přiskočili a rovnou po ohniváčovi. Pleskali ho křížem pytli namáčenými v Dunaji, až ho docela udolali. Naložili ohniváče do železného vozu, kaprál ukázal na těch šest a na sebe a povídá: "To bude od císařpána sedm metálů."

 Kočí práskl do koní, ale jen mírně, aby jim ohniváč cestou do Vídně nechytil od průvanu plamenem.

 Za chvíli tam přišel Rumcajs, vidí kousek síry, co ohniváč nedojedl, a povídá: "Tohle tedy přifoukal ten vídeňský vítr."

 Ale nestál, ostrým loupežnickým krokem se vrátil do jeskyně.

 "Připrav nám všecko na cestu," povídá Mance.

 "A až tam budeš mít hlad, řekni brót," povídá Cipískovi.

 Vzal synka za ruku, do záprsí si strčil kus loupežnické placky a šli. Drželi se pořád proti vídeňskému větru.

  Ráno spustily ve Vídni muziky, až se tašky sypaly ze střech.

 Dopoledne si císařpán užíval narozenin mírně. Jen trochu mával rukou v rukavici s briliantkem, když mu lidi volali pod oknem. V poledne už byl netrpělivý. Sotva spolkl skřivánčí stehýnko a olízl prst, už volá: "Kšvint, abych byl včas oblečený na tu podívanou s ohniváčem!"

 Přiběhli tři komorníci a tři zbrojíři. Komorníci oblíkli císařpána nejdřív do měkkého. Zbrojíři na to pak šroubovali železné pláty. Navrch se přes to dal zlatý plech. Klobouk měl císařpán taky ze železa, jako do bitvy. To kdyby se ohniváč podpálil víc než je pro parádu. Koně dostal císařpán do železa zakutého. Sedl si na něj a vyjel zrovna včas, aby s večerem byl v zahradě.

 Tam už bylo nachystáno. Hrabata a knížata už stojí mezi záhony, aby se podívali, jak se císařpán bude těšit s ohniváčem.

 A taky tři maršálkové na koni. Ti aby všecko řídili. A tři korouhve dragounů se štoudvemi, aby ohniváče obháněli, kdyby chtěl někam, kam by neměl.

 Ohniváč se choulí v železném voze.

 Císařpán křikne: "Už se milostivě koukám!"

 První maršálek odrazí kličku a ohniváč vyběhl z železného vozu.

 V tu chvíli tam došel taky Rumcajs s Cipískem. Postavili se stranou za trůn a Rumcajs povídá: "Tuhle máš, Cipísku, pistol. A pořádně ji nabij trojím žaludem, jak jsem tě učil."

 To už tři maršálkové sekli šavlí sem a tam. A dragouni začali na trávníku před císařpánem prohánět ohniváče. Nejdřív dostal zlost jen do růžova. Ale pak do jiskrna a vyváděl jako benátská rachejtle. Sypal jiskry a střílel petardy a šly od něho takové rány, že v celé Vídni zaléhalo.

 Císařpán sedí na trůně, tleská do železných rukavic a volá: "Á! Á!"

 Když se ohniváč rozpálil do fialky, dragouni ho polili ze štoudve, aby se mírnil.

 "Teď mu udělali nejhůř!" povídá Rumcajs. "Mohl by ustydnout a už se nevzpamatuje. Střel, Cipísku. A ať je to jednou za třikrát."

 Cipísek namířil pistol nabitou třemi žaludy a střelil. Všem třem maršálkům to odrazilo kramflek s ostruhou. Jak to ucítily maršálské kobyly, začaly do hejsa. Kopyty to tam všecko rozehnaly.

 Zůstal jen císařpán na trůně, jak byl těžký od železa a od zlata. Díval se, jak si Rumcajs s Cipískem vedou ohniváče zpátky do lesa Řáholce. Aby jim cestou neustydl, dali mu kus síry na zajedení.

 Jak Rumcajs  pomohl ohniváčovi  z císařské vojny Jednou si Cipísek hrál u potoka, zavedl vodu do jeskyně a Mance zvlhl všechen troud.

 "Čím já teď budu podpalovat na ohništi?" starala se Manka.

 Slyší to Rumcajs a povídá: "Křísnu nehtem o nehet a bude ohně dost."

 Jenže Manka byla i potom nepokojná.

  "Kde je, Rumcajsi, psáno, že budeš doma zrovna v tu chvíli, když mi zhasne oheň?"

 Třetí den nato vařila sedminásobnou loupežnickou polívku. Pod takovou musí být ohně pořád aspoň na tři prsty vysoko. Jinak polívka uchřadne a musí se z hrnce vytloukat palicí.

 Když měl po polívce přejít první var, Manka se vylekala: "Janku na stojánku!"

 Pod hrncem začalo skírat, plamen už jen líně přechází nad popelem. A Rumcajs nikde, aby přikřesal. Když bylo nejhůř, strčil do jeskyně hlavu ohnivý muž a zasršel: "Někde tu mají trápení s ohněm. To já poznám, protože mi trne."

 "Dusí se mi plamen pod loupežnickou polívkou," povídá Manka.

 Ohniváč už ani slovo, sehnal pod jazykem slinu a uplivl si na ohniště. Cipísek přihodil klestí, Manka pár polínek. Hned bylo ohně habaděj a přes polívku se hrne var.

 "Děkuju ti za pomoc," řekla Manka. "A připomenu Rumcajsovi, aby pamatoval na oplátku."

  Čtvrtý den potom šel Rumcajs s Cipískem po Řáholci a slyší od paseky křik.

 "Podívej se tam, Cipísku, a přijď mi říct, co se to na pasece děje," povídá Rumcajs.

 Za chvilku se Cipísek vrátil s vyřízením, že na dolní pasece nějaký od vojska dělá zle ohniváčovi. Rumcajs se tam rovnou rozběhl, a už to vidí.

 Na pařezu sedí kaprál od jičínského regimentu s nějakým lejstrem v ruce. Před ním stojí ohnivý muž a přešlapuje z nohy na nohu, aby neublížil trávě a mravencům.

 "Stůj pořádně v haptáku. A co je psáno v tom lejstru, to se taky stane!" křičí kaprál, až se kymácejí žaludy na dubech.

 "A co je psáno v tom lejstru?" povídá Rumcajs, když došel.

 "Tebe se to netýká," odsekl kaprál. "Ale tuhle ohniváčovi císařpán píše, že má hned odsloužit kapitulaci u jičínského regimentu."

 "Trará!" zatroubil do dlaní Cipísek.

 "A co tam bude dělat?" ptá se dál Rumcajs.

 "Fajérverkra," přidupl už netrpělivě kaprál. "Bude podpalovat v kanónech."

 "To není služba pro ohniváče," zavrtěl hlavou Rumcajs. "On nikdy nejde na rozkaz. On se vždycky rozpálí, jak ho samotného napadne."

 "Na rozkaz už ho naučíme," skončil to kaprál a postrčil ohniváče k Jičínu: "Mašíren marš!"

 "A co když ne?" povídá Rumcajs a chce ohniváče ochránit před kaprálem.

 Jenže vtom Cipísek tiše pískl. Rumcajs se rozhlídne.

 Z jedné strany paseky se lesknou píky, z druhé strany to třeská od nabíjení flint, na třetí straně ládujou kanóny a z té čtvrté hrozí na Rumcajse prstem sám obrst.

 Na to se musí z páté strany, pomyslel si Rumcajs a zatočil s Cipískem zpátky do lesa.

  Když přivedl ohniváče do kasáren na dvůr, dal kaprál zatroubit na kuchaře, aby ohniváče polil vodou. Vyrazila z něho pára, ale chytal jim znova. Teprve po sedmém kotli uhasl.

 Kaprál hned na něho, aby docela neustydl: "Lincum a rechcum!" Ohniváč se musel točit nalevo i napravo.

 "A pak že nepůjde na rozkaz!" křikl kaprál, aby to slyšel Rumcajs až v Řáholci.

 Dál kaprál poručil, aby ohniváče oblíkli do mundúru. Dali mu jeden starší, kdyby se na ohniváčovi náhodou rozpálila jiskra. Nakonec dostal flintu, stejně už ožehlou ze tří bitek. Potom ho kaprál vyvedl na zadní dvůr a poručil: "Aby sis zvykl v kasárnách, budeš chodit sem a tam a držet vartu."

 Potom kaprál odešel do kanceláře napsat císařpánovi, že už je všecko v pořádku.

 A ohniváč chodí, a hlavně kolem stavení z těžkého kamene, kde je na dveřích mříž. Jak tak chodí, najednou mu začne trnout.

 To zrovna jakoby na oheň, pomyslí si a rozhlíží se, odkud by to mohlo být.

 Došel ke dveřím a nakoukl mříží. Za mříží kamenná kobka. A plná je sudů s prachem, kulí a granátů, petard, pum a bumajzlí.

 Jak se ohniváč díval na to všecko ohnivé zboží, přišla mu veliká lítost, že sám je uhaslý po sedmi kotlech vody. Zvedla se v něm hořkost a horká zlost. Pod jazykem mu vyplynula slina. A tak si uplivl okýnkem v mříži rovnou do magacínu. Jenže ta slina byla ohnivá. Přihořívá pořád blíž k sudům.

 Když to ohniváč uviděl, došel za kaprálem a ohlásil mu: "Melduju, že to tu všecko vyletí do povětří."

 "Vidíš, jak pěkně umíš stát v haptáku," povídá se zalíbením kaprál, ale pak si všiml, co mu to ohniváč vlastně říká. Hned dal všemi trubači troubit alarm. Měl tenkrát s kasárnami vyletět i celý Jičín.

  Tou dobou seděl Rumcajs s Cipískem na kraji lesa Řáholce a přemýšleli, jak vypáčit ohniváče z vojny. Od Jičína je slyšet troubení a Rumcajs povídá: "Vylez si, Cipísku, na krajní dub a podívej se, co se to tam děje."

 Cipísek byl nahoře dřív než veverčák. A volá: "V kasárnách hoří v prachovém magacíně!"

 V kostele u Jakuba zvoní městu poslední hodinku.

 "Tady přestávají študyje," povídá Rumcajs křikl na Cipíska: "Ať mi sem Manka honem pošle hrnec se zbytkem polívky!"

 Cipísek to vzal k jeskyni nejrychlejší jelení cestičkou. Když přinesl hrnec, rozepnul si Rumcajs kordofánskou kazajku, aby měl volno v ramenech, a popadl ten hrnec a velikou rumcajsí silou chrstl polívku až do Jičína. Bliklo tam, zhaslo, a u Jakuba přestali bít na zvon.

 A už taky je od kasáren slyšet, jak kaprál křičí na ohniváče: "Raus!" To aby šel z vojny.

   Jak Rumcajs a Cipísek rozfoukali v drakovi Jednou šel Rumcajs po lese Řáholci a slyší, že někdo silně klopýtl o kořen. On to byl jičínský podučitel Očičko.

 "Pročpak vláčíš ty své nešikovné nohy zrovna po lese?" povídá mu Rumcajs.

 Podučitel Očičko si ometl kolena od mechu.

 "Všecko je to, Rumcajsi, napsáno ve staré knize, co mi vyletěla z ruky a teď tu někde leží."

 Rumcajs knihu našel a vrátil ji Očičkovi. Podučitel sedí na pařezu, knihu drží v klíně, a pořád se k ničemu nemá. Nakonec řekl: "Až si vzpomenu na stránku."

 Nechal si proběhnout pod prsty pár listů a začal učeným hlasem jako ve škole: "Proti téhle knize je nejstarší řáholecký dub zelený mládeneček. A je v ní napsaná divná věc."

 "Co je to za věc?" řekl do vousů Rumcajs.

 Očičko si chvíli ukazoval v latinských slovech.

 "Je tu napsáno, že jednou pradávno letěl přes les Řáholec drak sedmihlávek. Klopýtnul pařátem o stromy a ztratil vejce. Vejce se někam zakutálelo a nikdo ho už nikdy neviděl."

 "Není taky o co stát," pokýval hlavou Rumcajs.

 Podučitel Očičko zdvihl prst.

 "Jenže z každého dračího vejce se za devět set let vylíhne drak. A ten čas zrovna dochází."

 "Kruciš," povídá Rumcajs.

 Očičko si otřel prst o vestu a otočil v knize list.

 "Na samém konci je napsáno, že drak z toho vejce způsobí velké trápení městu Jičínu."

 "Už jsem slyšel dost," povídá Rumcajs. "A všecko je to pro starost."

 Očičko sklapl knihu, nešikovnou podučitelskou nohou klopýtl o kořen a odešel do Jičína.

 Rumcajs se vrátil do jeskyně. Nesl nízko bradu a Mance to neušlo.

 "Co tě trápí, Rumcajsi?"

 Rumcajs jí pověděl. Manka hned zavolala Cipíska.

 "Dělej co dělej, vy dva musíte to vejce najít."

  Hledali dračí vejce po celém Řáholci. Kde bylo třeba obrátit balvan, tam přiložil ruku Rumcajs. A kde sám neprošel, tam se protáhl Cipísek. Taky ptákům řekli, aby se dívali shora. I ještěřičkám a všelijakým serpentům, aby se porozhlídli pod zemí. Vejce ale leželo tak tajně, že o ně nikdo nemohl zavadit prstem ani okem.

 Až sedmý den, když chodili horním cípem nejdál od jeskyně, zaslechli sekyru. Neozývá se ostře a pádně, spíš jako by někdo kutil v lese něco nekalého.

 "Kdo to tu sekyrou kazí les?" křikl Rumcajs a rozběhli se tím směrem.

 Na světlince div nevrazili do dědy Holíška. Děda stojí nad sekyrou zaťatou do pařezu a brada se mu třese leknutím.

 "Fuj, Rumcajsi, to jsem se tě vylekal!"

 Rumcajsovi bylo hanba takhle poplašit dědu. Vylámal sekyru z pařezu, podal ji Holíškovi a povídá: "Živý strom bych ti neprominul. Ale o pařez přece nebude zle."

 A aby se s dědou srovnal za leknutí, že mu pařez sám vyvrátí. Popadl ho velikou silou a zaviklal s ním, až bylo slyšet, jak se trhají kořeny. Pak chce pařez vyzvednout, ale povedlo se mu jen trochu ho povysadit.

 Rumcajs si vydychl a dá se do toho podruhé. A zas tak, pařez trochu povolí, ale znova se vrátí do lože.

 "Kruciš," povídá Rumcajs Cipískovi, "to zrovna jako by ho někdo zdola přidržoval."

 Cipísek mu založil kamenem patu, Rumcajs se podíval proti nebi a zabral do třetice. Pařez se vyvalil. Pod ním mezi puklými skořápkami sedí mladý drak. Fouká si na pařáty, jak mu je Rumcajs silným tahem obolel.

 "Přišli jsme v té poslední vteřince," povídá Rumcajs.

 Děda Holíšek nesvedl víc než otčenášek, a tak Rumcajs zavolal na Cipíska, aby mu podal houžev, že to dráče sváže.

 Jenže drak zraje rychleji než komár. Roztáhl blány a vyletěl nad les, jen zahřmělo.

 "Kruciš," povídá Rumcajs. "Co jsem provedl, to jsem provedl."

 Drak v povětří ještě chvíli rostl a pak se hnul, a rovnou nad město Jičín.

  Tou dobou podučitel Očičko učil žáčky, jak se ze špejlků a papíru lepí drak. Přišlo mu přitom podívat se oknem k nebi, a on tam v povětří nad rynkem visí kapitský drak.

 Podučitel Očičko nejdřív žákům vysvětlil, že dračímu vejci došlo devět set let a od toho že to všecko je. Když poslal žáky zadem domů, přinesl si okuláry a metrmírky, okukoval draka, měřil ho a zapisoval si o něm do notesu. K tomu pořád repetýruje po latinsku: "Ale něco je mi na tom drakovi divné."

 Přemýšlel o tom, ale víc nevymyslel. Díval se a měřil dál.

 To už lidi vybíhali na rynk. Starosta Humpál vyšel na radniční pavlač a úředně ohlásil: "Nad město Jičín přiletěl drak."

 A lidi dole na rynku: "Ale co dál?"

 Konšelé na radnici se radili, drak visel nad městem. Pořád ještě rostl, jako narůstá mrak. Jde od něho stín a padl na kašnu.

 Starosta Humpál znova vyšel na pavlač a vyhlásil: "Ať z té kašny nikdo nepije vodu."

 Vrátil se mezi konšely a serbus za ním zavřel dveře.

 Lidi na rynku volají: "A co dál?"

 To už od kasáren nahoru lipovou alejí hrála trumpeta. Za ní táhne vojsko s jenerálem vpředu.

 Už se to hrne věžovou bránou na rynk. Jenerál se na nic neptal, hned dal postavit kanón.

 Drak ještě narostl, je od něho stín přes půl rynku.

 Kanonýři namířili, jenerál si strčil malíček do ucha a křikne rozkaz: "Án fajér na toho draka!"

 Koule vyjela z hlavně jako divoká. Jenže drak jen pootočil čtrnácti očima dolů pod sebe, hnul blánou a povyletěl o něco výš. Koule spadla zpátky na rynk.

 Vidí to jenerál a křikne: "Všecko curyk!"

 Vrátil vojsko zpátky do kasáren. Potom už nevyšlo.

 Drak pořád rostl. Stín od něho zalehl celý rynk. Když už na rynku nebyla ani světlinka, drak promluvil a měl hlas, jako když staré varhany hrajou pozpátku. Povídá: "Až na věžové bráně uhodí sedmá, šlehnu plameny ze všech sedmi hub a zapálím město Jičín od předměstí k předměstí."

 V Jičíně se udělalo ticho a všichni se jen dívají na hodiny.

  Celou tu dobu stál podučitel Očičko u okna, okukoval draka okulárky a měřil ho metrmírkami a psal do notesu.

 Vtom někdo pod oknem křikne: "Jak je s drakem?"

 Očičko odstrčil okulárek a zavolal dolů na ulici: "Málem jsi mě spletl, Rumcajsi. Pojď nahoru a já to přepočítám."

 Rumcajs vyběhl do schodů. Přišel sám, bez Cipíska, protože Manka řekla: "Na dračí mládě Cipísek ještě stačil. Ale dračí holdegrón, toho bude, Rumcajsi, dost i na tebe."

 Podučitel Očičko měří a počítá v notesu. Rumcajs se dívá na draka nad městem a pořád: "Kdybych na něj aspoň dosáhl, já bych se s ním popadl i kdybych za to měl zaplatit."

 Očičko sklapl okulárky, uložil metrmírky a povídá: "Proč bys platil, Rumcajsi? Já už všecko vypočítal. To dračí vejce pod pařezem leželo ve vlhku. V drakovi se správně nepodpálilo. Když se na draka dost silně foukne, vyhoří v něm štof, a pak od něho dlouhý čas nechytne ani došek."

  Hodiny na věžové bráně ukazovaly třetí čtvrt na sedmou hodinu a Rumcajs začal táhnout vzduch.

 A bije sedmá, drak rozevřel všech sedm tlam a chystá se plivnout na město oheň.

 Vtom proti němu Rumcajs foukl nejsilnějším rumcajsím dechem. V drakovi chytil všechen nevyhořelý štof najednou, a drak se od toho přepálil. Zčernal a odletěl, ale nikdo nevěděl kam.

  Jak Rumcajs s Cipískem zastřelili bez pistole draka Když uzrály kolem Jičína kaštany, Rumcajs povídá: "Vykliď mi, Manko, vzadu v jeskyni sklípek. Půjdu střásat, aby bylo na zimu pro řáholeckou zvěř."

 Cipísek vždycky nejdřív osahal, jestli jsou kaštany dost zralé, a pak Rumcajs zatřásl stromem. Co spadlo, posbírali a nosili domů. Pod patou se jim pořád kutálel nějaký kaštan.

 "Kdyby to nebylo pro hladovou zvěř, všecko bych to vymetla koštětem," říkala Manka.

  Tou dobou se vracel forman Šejtroček od Liberce. Vezl tam náklad pluhů a kos a domů jel s prázdnou. Valach Žemlička jde mírně před vozem a Šejtroček už je spíš doma než na silnici. Myslí si: Na dvoře mám jímku, ale přeteče, sotva trochu sprchne. Mít tak trám, tu jímku bych zahradil.

 Kolesa ho zrovna nesla ke vsi Kbelnici, když vtom Šejtroček povídá už ne z myšlenek, ale z jistoty: "Sakrament, já si ten trám přivolal!"

 On tam v příkopu opravdu leží trám. Pořádný a očouzený, jakoby z ohořelých krovů.

 "Takový je nejlepší," libuje si Šejtroček. "K přičmoudlému dřevu nemá voda moc."

 Naložil trám na vůz a jede dál. Jen to mu bylo divné,e mírný valach Žemlička jako by si najednou čichl pepře. Frká, točí hlavou a táhne přes krok.

 "Asi to bude od much a od žízně," povídá si Šejtroček.

 A protože sám měl žízeň taky, stavil se v hospodě U města Hamburku. Zastrčil bič do toulečku, kola založil špalkem a volá: "Natoč mi, hospodský, holbu."

 Vůz s trámem nechal stát před hospodou a sám jde dovnitř.

 Bylo rovné poledne, horko, a v ulicích ani na rynku není živáčka. Šejtroček poseděl na čtyři holby, aby mu nevrzala kola, zaplatil a rozloučil se.

 Vyjde před hospodu, a jako by ho přibil. Valach tam je, vůz taky, ale trám ani na voze, ani pod ním. A taky nikde na dohled.

 "Odkdy se u nás v Jičíně kradou staré trámy?" povídá Šejtroček a vykročil, aby se porozhlídl.

 Prošel věžovou bránou na rynk. Zrovna uprostřed rynku přešlapuje zlostně starosta Humpál a křičí, až z radnice vybíhají konšelé: "Kdo to sem dal, ať to hledí uklidit. Rynk je má pýcha a nenechám si ho znectít starým dřevem!"

 Konšelé jen vrtí hlavou a stranou si šeptají: "Kdo to sem mohl dát? Takový štamfál dřeva."

 A už tam došel taky forman Šejtroček.

 "To dřevo je moje, vezu ho až od Kbelnice," povídá. "Ale kdo se s ním harcoval od hospody na rynk, to bych sám rád věděl."

 "Je tvoje, tak se taky postarej, aby od něho bylo na rynku čisto," rozhodl starosta a chce zpátky na radnici.

 Jenže vtom konšel Folprecht povídá: "To dřevo už neleží, kde bylo před chvílí!"

 Zeptali se, jestli ho slunce neuhodilo do hlavy, nebo jestli nepřebral vína.

 Ale za chvíli Folprecht zas povídá: "Ted se dřevo hnulo znova!"

 Viděli to všichni. A za chvilku uviděli víc. Z černého trámu se sesypal popel a oprýskal troud. Leží tu sedmihlavý drak. Hřbet má ještě ožehlý, jak se kdysi rozpálil ohněm nad dračí míru.

 Vtom drak začne všemi sedmi hlavami točit po starostovi a po konšelech. Přišlo na ně z toho trededé a utekli do podloubí. Jen starosta Humpál stačil ještě křiknout přes rameno: "To jsi nám, Šejtročku, posloužil po formansku. Přivézt draka do Jičína!"

 Drak si Šejtročka nevšímal. Pořád jen doráží k radnici. A bujný už je, jde z něho žár a hned zas led. Křikl, jako když zahraje sedm rezavých píšťal: "Nejdřív si zajdu k Rumcajsovi, mám s ním dražší účet! A pak se vrátím zaplatit městu Jičínu drobnými!"

 To křikl a čichá, kudy k Řáholci.

 Šejtroček nečekal. Rovnou k hospodě a na vůz. Mlaskl na valacha a žene ho na volné oprati k lesu Řáholci. Mezi stromy bylo úzko, Šejtroček ale nezkřivil ani zákolníček. U jeskyně křikl:

  "Rumcajsi, jde na tě drak!"

 Rumcajs vyšel a povídá: "Od které strany?"

 "Od Jičína," křikl Šejtroček.

 "A ty mi tu nekřič," povídá zas Rumcajs. "Cipísek se zrovna budí a mohl by se křivě vylomit ze sna."

 Šejtroček už se rozhlížel, kde by se vedle Rumcajse drakovi postavil s bičem v ruce. Jenže Rumcajs povídá do třetice: "S bičem je v lese těsno. Zajeď s vozem na paseku a o draka už se postarám."

 Ještě bylo slyšet, jak kola klopýtají o pařezy, a je tu drak. Sjel na bláně z povětří a horký je, až vadnou ratolesti.

 Rumcajs nabral dech a fouká si přes prsa, aby se ochladil.

 Drak rovnou křikl: "Tak jsem tu na vizitu!"

 "Jenže já nevím, čím tě u nás pohostíme," povídá Rumcajs.

 "Já už si sousto vyberu!" a drak rozevřel všech sedm tlam a žene se po Rumcajsovi.

 Rumcajs vidí, jak se v sedmi chřtánech sbíhají jiskry na horký oheň. Ustoupil o krůček a povídá: "Nehrň se tolik. Vím pro tebe o lepší dobrotě."

 Dal znamení a Manka s Cipískem začali snášet ze sklípku kaštany. Manka nosí po nůších, Cipísek přidává po klobouku a Rumcajs to všecko sype drakovi do horkých chřtánů. A protože ty kaštany byly letošní a dobře vyzrálé, je v každém síly jako v patroně. Udělalo to v drakovi takovou šarvátku, že ve chvíli byl od kaštanů naveskrz prostřílený. Nenašel by se na něm ani takový kousek zdravé kůže, aby jí bylo na rukavičku.

 Když to vyřídil s drakem, povídá Rumcajs Cipískovi: "Dojdi na paseku za Šejtročkem. Ať jede do Jičína se vzkázáním, že draka už nemusejí čekat."

 Jak Cipísek  s Volšovečkem  vytrestali lékárníka Jednou seděl vodník Volšoveček na mělčině a pásl stádo kaprů. Nebyli to kapři, spíš kapříci, taková nedorostlá drobota. Plavalu dna od ničeho k ničemu a zobali řasu.

 Vtom se zavlní voda. A když to utichlo, Volšoveček už se kaprů nedopočítal. Je jich ve stádě o šest míň.

 "Vydra to nebyla, vydra bere rybu jinak," povídá Volšoveček a vyjel na hladinu jako mihule. A už to vidí.

 V rákosinách se krčí jičínský lékárník Pulvr, vybírá z čeřenu kapříky a souká je do pytlíku.

 "Nech toho!" křikl Volšoveček.

 "A co bych nechal?" povídá Pulvr a přes jazyk mu přeskočila slina samou chutí na kapříky.

 "Dám ti za ně zralou rybu," povídá mírně Volšoveček. "A dám ti třeba dvě, když tu drobotu vrátíš vodě."

 "Nech si svou rybu a tu druhou taky," řekl Pulvr a zadrhl pytlík u hrdla. "Já nejraději ty malé." A hrne se z rákosin do sucha, až mu mlaští pod nohama.

 Jenže to už Volšoveček projel Pulvrovi mezi patami a postavil se mu od břehu čelo proti čelu.

 "Když nechceš po dobrém, tak to tedy po dobrém nebude!"

 A Volšoveček chytil lékárníka za šos učeného černého kabátu a vodnickou silou ho páčí na hlubinu.

 Lékárník Pulvr nebyl žádný urostlík, spíš droboučký jako pluška. Ale stojí, jako by byl rostlý ze skály. Pytlík s kapříky drží nad hlavou, aby Volšoveček nedosáhl.

 Vodník Volšoveček na něho ze všech stran, posiluje se sedmi doušky vody, ale lékárníka ne a ne povysadit.

 "Ty u sebe něco máš," povídá nakonec.

 "Mám," zasmál se lékárník, jako když se v šupleti přesypou pilule, "a je to proti vodníkům." Uhodil se přes kapsu: "Tuhle mám bylinu netopinku." Uhodil se přes druhou: "A tady pudikamínek, co odhání vodu. Tak mám v každé kapse něcos aby ke mně vodník neměl moc. To je ta učená apatyka."

 Když Pulvr dopověděl, flekl Volšovečka přes tlapku, vzal pytlík s kapříky a šel.

 Tak bylo málem obden. Pulvr kazil kapříkům pastvu a odnášel je po půltuctů. Volšoveček už se proti netopince a pudikamínku nenamáhal. Tiše seděl na paličaté vrbě a soužil se.

  Až tam jednou šel kolem Cipísek. Rumcajs ho poslal, protože se mu zdálo, že od rybníka dolů k loupežnické jeskyni přichází zarmoucená voda. To je taková, co se jí nechce do vlnek.

 "Mám se tě zeptat, co a jak," povídá Cipísek Volšovečkovi.

 A Volšoveček řekl Cipískovi všecko o Pulvrovi.

 Cipísek tou dobou už měl v hlavě ostrý loupežnický rozum. Zamyslel se, přehodil z dlaně do dlaně oblázek a povídá: "Večer mě tu čekej."

 Hned ten večer si Volšoveček pořádně namočil šos, aby mu vydrželo na delší cestu, a vypravili se do Jičína. Když přišli na rynk, byla už noc bez měsíce. Volšoveček povídá: "A co dál?"

 "Všecko se uvidí," na to Cipísek. Ofoukal Volšovečkovi tlapky od vlhka, aby nepleskaly, a vede ho zadem k apatyce.

 Bylo tam pootevřené okno a za ním spal lékárník Pulvr. Košili má pro větší vážnost dlouhou až pod paty a na hlavě čepici, aby mu neofouklo lékárnickou učenost. Spal při kahánku, kdyby někdo potřebný zabouchal na apatyku.

 Cipísek s Volšovečkem vklouzli oknem do světnice. A kolem Pulvrovy postele rovnou do apatyckého krámu. Tmy tam bylo dost, ale místy trochu svítilo od lahví s fosforusem.

 "A co dál?" povídá starostlivě Volšoveček.

 Cipísek se ještě trochu rozhlídl.

 "Tuhle si vlez do džbírku s pijavicemi."

 Stál tam v koutě džbírek, dopůl plný vody, a v něm se vinuly pijavice, co psal jičínským vašnostům felčar proti špatné krvi. Volšoveček džbírek obešel, ale dovnitř se mu moc nechtělo. Nakonec si povzdychl: "No co, snad tam tu chvíli vyžiju." Vlezl si do džbírku a přikrčil se u dna.

 Cipísek zas tiše zpátky kolem Pulvrovy postele a oknem ven na rynk. Zabouchal na apatycké dveře a zavolal: "Kruciš, to je doba! Jičínskému starostovi se zle zaštorcovala krev!"

 "To chce nejmíň septem hirúdinés!" vylomil se po latinsku ze sna lékárník Pulvr. A žene se do apatyckého krámu pro sedm pijavek. Žene se, až mu od kahánku uletěl plamínek.

 Jenže sotva sáhl do džbírku pro pijavici, někdo u dna povídá: "Rád kapry, rád?"

 A Pulvra to popadlo za ruku, až si po latinsku přepočítal všecky kostičky.

 "Kdo je to?" křikl a chce od džbírku, až si klopýtl o košili.

 "Já!" povídá Volšoveček a sáhl si pro Pulvra takovou silou, až si lékárník přepočítal všecky kostičky po řecku.

 Potom Volšoveček vykoukl ze džbírku, povolil a už jen mírně povídá: "Tak vidíš. ošili tě přešla všecka učená apatyka. Tam nejsou kapsy ani na netopinku, ani na pudikamínek."

 A Volšoveček stříkl Pulvrovi vodu do očí. Když si lékárník protřel oči, Cipísek s Volšovečkem už tam nebyli.

 O lékárníku Pulvrovi se v Jičíně dodnes říká, že co byl živ, sotva spatřil rybí šupinu, musel brát prášky.

 Jak Cipísek  s Volšovečkem  vytrestali Sládka Jednou zas šla od lesního rybníčku potokem k loupežnické jeskyni zarmoucená voda, taková, co nezahraje vlnkou. Rumcajs ji promnul mezi prsty a povídá Cipískovi: "Skoč nahoru k Volšovečkovi a poptej se, jaké zas má trápení."

 Když tam Cipísek došel, zaťukal prutem na vodu, ale Volšoveček nad hladinu nevyplynul. Přivolalo to jen štiku Harnádli. Uhodila ocasem, až se přes hráz přelila vlna, a křikla na Cipíska: "Volšoveček už třetí den není doma. A neklincej mi tu s vodou!"

 Štika Harnádle odplula, odkud přišla, a Cipísek zas nevěděl nic. Až tam letí řáholecká poštovní sojka. Přebrala se v peříčkách, jestli nemá pro Cipíska novinu, a povídá: "Mám tu pro tebe od Volšovečka vzkázání, že ho máš hledat u nové studánky na třetí pasece."

 "Na třetí pasece nikdy přece studánka nebyla," povídá Cipísek, ale pro dobrou vůli se tam rozběhl.

  Na třetí pasece se opravdu přes noc otevřela nová studánka. Modrá se v trávě jako nebeské očko a na dně přebírá pramínek zrna křemílkového písku.

 Na kořenu nad studánkou sedí vodník Volšoveček. V ruce drží metlici a ošetřuje studánku od padlého jehličí a šiškových plušek, co nadrobí veverky.

 Cipísek se na to chvíli díval a povídá: "To je mi ale divné starání, aby vodník opatroval studánku."

 Volšoveček se jen víc podmračil a odstrkuje ze studánky smítka. Cipísek si k němu přisedl na kořen a odstrkovali oba.

 "Vodník má pod péčí všecku vodu," povídá Volšoveček.

 "Jenže studánky opatrují studánkové víly," povídá Cipísek.

 A tu si Volšoveček povzdychl: "Jenže tahle studánka je sirotek. Když se ta studánka otevřela, dostal jsem o tom znamení spodní cestou. Rozjel jsem se k ní po pramenech, abych se s její vílou domluvil, jak a co. Ale studánka tu ležela docela nová a docela opuštěná."

 "A kam se ta její víla poděla?" povídá Cipísek.

 "Co já vím?" zabručel Volšoveček. "Už tři dny tu místo ní vybírám z vody cerepličky a nahoře mi zatím leží celý rybník bez dohledu." A Volšoveček dál odstrkoval smítka a už jen vzdychal: "Práce taková jedna nimravá."

 Cipísek mu pomáhal. Nakonec povídá: "Já se o té víle dovím."

 Utrhl si lístek trávy a zavolal přes něj po sojčím. Znova přiletěla poštovní sojka, zalistuje v peříčkách a spustí jako po telegrafu: "O té studánkové víle se ví, že za nic nemůže. On ji od studánky odvedl jičínský sládek Kule, aby mu opatrovala pivovarskou studni."

 Cipísek už sojku nezdržoval. Řekl Volšovečkovi, aby se na cestu pořádně postříkal vodou ze studánky, a vyrazili rovnou k Jičínu.

 V Jičíně zas po chladné cestičce rovnou do sklepů pod pivovarem, kde byla ta studně. Opatrování s ní bylo těžké, ale zápolí s tím jemná panenka. Přebírá vodu ve studni po pramíncích, aby pivo, co vařil sládek Kule, dobře douškovalo.

 Kule sedí na tuplovaném sudu, protože jednoduchý by ho neunesl, a jen panence poroučí: "Ted tu vodu trochu přihlaď pro starostenskou várku. A teď ji trochu načeř, a z toho si uvařím já."

 Poroučí jemné panence a ona je od práce se silnými prameny celá polámaná; málem už ani dech nemá, aby si vzdychla po své studánce v lese Řáholci.

 Tak sládek Kule poroučel a přesedal si na sudu, až dunělo. Sotva si všiml, že tam přišli Cipísek s Volšovečkem.

 "Jsem tomu hromotlukovi sotva nad kolena," pošeptal Cipísek Volšovečkovi. "To bude těžké pořízení."

 Vodník Volšoveček na to nic, jen se tulí do mokrého kouta, aby se mu násobila síla.

 "Pusť tu panenku," povídá mírně Cipísek sládkovi. "Ona má svou studánku k starání."

 "To mi tak jeden radí!" křikl sládek Kule, až ve sklepě zalehlo. "Nikdy jsem neměl vodu k pivu líp spasovanou, než to dokáže ta panenka!" A že vílu bude držet dole ve sklepích až nadosmrti jičínského pivovaru.

 "A pustíš ji."

 To promluvil vodník Volšoveček. A než měl sládek Kule čas odseknout slovem, skočil Volšoveček do pivovarské studně. m popadl do rukou prameny a otloukal je o sebe tak silně, až se kolem prášilo krůpějkami. Kam krůpějky dovanuly, byla ze všeho piva voda. Ve varném kotli, na spilkách i v ležácích - samá voda. A ve všech sudech jičínských hospod - samá voda. Starostovi Humpálovi se obrátilo pivo ve vodu rovnou v hubě. Uhodil holbou o prkno a povídá: "Napište přísný list: Sládku Kule, protože ze vzácného chmelu a sladu vaříš sprostou vodu, za trest si své vařenice vypiješ sud."

 Ten list, a ještě ani neoschl, donesli sládkovi rovnou do sklepů. Ze starostova rozhodnutí nebylo odvolání. Kule musel vypít čtyřvěderní sud pivovarské vody.

 To už Cipísek s Volšovečkem dávno vyvedli vílu ze sklepů. A ona potom věrně sedala u studánky v lese Řáholci a odstrkovala smítka.

 Jak se Cipísek a Volšoveček popadli se starostou Humpálem Jednou v noci se Humpálka probudila a poslouchá, jak na párové posteli chrupe starosta Humpál.

 "Zabírá jako katr," povídá si starostová. "To je do rána ještě daleko."

 A Humpálka si navalila polštář pod ucho, aby si užila měkké poležení. Jenže vtom se Humpál divoce vylomil ze spánku a volá: "Za takovou čepici ti zaplatím leda vejhostem z jarmarku!"

 "Prosím tě, jaký ti to zas přišel sen?" povídá Humpálka.

 Starosta se posadil na posteli.

 "Ale kupoval jsem na jarmarku čepici. A jak mi ji kramář nasadil, píchlo mě v hlavě jako šídlem."

 "To ti zas hlavou vrtá nějaká ouřední hloupost," zívla si Humpálka a urovnala polštář taky Humpálovi, aby si jeho starostenská hlava do rána dobře odpočinula.

 Jenže sotva Humpál dolehl, vyletí znova: "Z polštáře mi leze brk!"

 Humpálka na to řekla, že hned zítra začne střádat peří na nové nadití polštáře.

 Ale Humpálka byla taková hospodyně, že se jí po dvoře honilo sotva pár peříček od slepic. Vypravila se proto ráno na rynk, aby koupila hejno hus. Husy v ten čas dobře platily, a Humpálka se držela krejcaru jako kleštěmi.

 Pohádala se s babkami u nůší a nakonec pyšně řekla: "Darmo není můj Humpál v Jičíně starosta. On si už bude vědět rady, kudy na levné husy." A zašla na radnici. Starosta Humpál si dlouho válel hlavu v dlaních, pak luskl prostředníkem o palec a rovnou dal vyhlásit paragraf:

 CO NENÍ NA ZEMI, PATŘÍ STAROSTOVI.

  Konšelé dali rozum dohromady a usnesli se: "Co není na zemi, je v povětří. A co je v povětří, jako by ani nebylo. Ať si tedy starosta má ten svůj paragraf."

 A na ten paragraf pak starosta Humpál nachytal hejno hus. Poslal zkrátka písaře a slouhu po husí pastvě. Písař měl řehtačku, a jak na ni zadrnčel a husy se zvedly, lapal je slouha z povětří. Přivedl husy na starostův dvůr a večer Humpál Humpálce povídá: "Teď je pořádně chovej a včas podškubej, abych měl polštář jako obláčkový."

 Jenže jaká byla Humpálka hospodyně, husy se jí týden loudaly po dvoře, a bez vody. Upopelené byly jako popelářky.

 Proti vlastní ženě nemohl Humpál vydat paragraf. Proto jednou časně ráno, když ještě bylo vidět sotva na půl oje daleko, uřízl si starosta v lískách prut, a že ty husy sám vyplaví v rybníce.

 Ke knížepanskému bylo blíž. Když tam ale Humpál přišel s husami, knížecí porybný Kotě zrovna sekal rákos.

 "Třeba jsi starosta," povídá Kotě, "teď jsi u mě, Humpále, jen husopas. A jestli husy zaženeš do knížecí vody, hodím tě tam taky."

 Humpálovi se nechtělo do mokra, motal se s husami po mezích, až mu zas starostenská hlava snesla nápad jako drahokámen.

 Humpál šlehl prutem husy po kosinkách a žene je rovnou k rybníku v lese Řáholci.

  V tu dobu Cipísek vyšel z loupežnické jeskyně, aby se umyl v potoce. Vidí Humpála s husami, nechal mytí a rozběhl se proti vodě k Volšovečkovi.

 "Humpál ti vede husy na rybník."

 Volšoveček uhodil dlaní do vody, až zazvonilo.

 "To tak!"

 Husy jsou pro vodníka veliké trápení. Nezavřou zobák celý den a vodníkovi z toho zdřevnatí hlava. Taky menší rybě jsou jen pro strach, když probírají zobákem vodu.

 Aby měl proti Humpálovi větší slovo, posadil se Volšoveček do koruny paličaté vrby a sotva to od Jičína začalo kejhat, křikl: "Vyhlašuji vodnické slovo proti husám v tomhle rybníce!"

 Humpál si to ani nepustil do ucha. Žene husy pořád blíž. Bylo plno husího křiku a Volšovečkovod něho začalo dřevnatět v hlavě.

 "Vyhlašuji druhé vodnické slovo!" křikl znova Volšoveček.

 Humpál došel až pod vrbu a povídá: "Vyhlas si třeba sedmé, vasrmánku. A vylez si k tomu třeba až na věž. Všá, husy!"

 Na to slovo sekl mezi husy lískovým prutem. Husy bily křídly, jako když střílí. A zvedl se takový husí křik, že z toho Volšovečkovi zdřevnatěla hlava docela.

 "Už se mi hlavou neprovrtá ani jedna kloudná myšlenka," špitl dolů z vrby Cipískovi.

 A starosta Humpál už se chystá vyhlásit paragraf, že rybník bude vždycky jen pro jeho husy.

 V poslední vteřince skočil Cipísek k vrbě, zatřásl s ní a volá: "Dokáže vůbec něco vodník s docela zdřevnatělou hlavou?"

 Volšoveček si jen vzdychne: "Moc ne. Třeba dýchnout do škeble perličku."

 "To ne," řekl Cipísek.

 "Nebo bez kosy posíct rákosí."

 "To taky ne," řekl Cipísek.

   "A už nic," vzdychne si jako z posledního Volšoveček.

 A klepl se kloubkem do čela, div nesletěl z vrby. "A přece dokáže ještě něco!"

 Na ta slova si Volšoveček vymáčkl ze šosu do dlaně trochu vody, přepustil ji přes jazyk a stříkl tou přepuštěnou vodou po husách. V tu chvíli jsou z hus žáby.

 "To je to pravé," povídá Cipísek.

 Starostovi Humpálovi spadla brada až na límec. Zahodil lískový prut, otočil se, až mu prasklo v kramfleku, a upaluje přes meze zpátky do Jičína.

 Jenže Volšoveček za ním křikl: "Co jsi přivedl, to si taky odveď!"

 A všecky ty žáby, jako kmáni za jenerálem, rovnou za Humpálem. Neutekl jim, protože žáby jdou skokem.

 Když to Humpál přivedl domů na dvůr, vyběhla Humpálka na rynk a křičí: "Vyhlašuju paragraf, že největší vrták v Jičíně je můj Humpál!"

   Jak Cipísek s Volšovečkem rozdělili slané a sladké Jednou povídá Rumcajs Cipískovi: "Musím přesadit pár doubků, co se rozběhly z lesa do pole. Ohlídej mi na tu chvíli cestu k Jičínu."

 Cipísek se položil do houští a vartoval, aby neprošel nikdo, kdo by mohl být Jičínu ke škodě. Vtom přes křemeny zahromcovala kola a jede vůz. Vpředu jde kobylka, na šejtroku sedí komediant Kivíček a vzadu se veze káď vody.

 "Nač to vezeš do Jičína, když tam mají na rynku vody plnou kašnu?" křikl z houští Cipísek.

 Kivíček, od samého cestování zvyklý uctivosti k loupežníkům, povídá: "Voda není největší znamenitost, co mám v té kádi." Zaťukal na obruč a z vody vyplula mořská panna. "Budu ji ukazovat v hospodě U města Hamburku," dopověděl Kivíček. A ještě zlostně Cipískovi pošeptal: "Chce si žít jen ve slané vodě, jako by sladká pro ni nebyla dost dobrá."

 Mořská panna na to nic. Když se ale Kivíček doskřípal s vozem ke strouze, co běží od Volšovečkova rybníka k říčce Cidlině, najednou panna vykřikne: "Ať je tedy po tvém!"

 A než ji Kivíček stačil ukonejšit, pleskla sebou z kádě do strouhy a odplynula. Kivíček se za ní rozběhl, ale darmo si umáčel nohavice. Vrátil se na šejtrok a přivezl k hospodě U města Hamburku jen káď slané vody.

 "Když nemáš nic lepšího, co bys Jičínu ukázal, nepustím tě ani do dvora," rozkřikl se na něho na přivítanou hospodský.

 Kivíček vypáral ze šosu zlatku, co tam měl pro nejhorší.

 "Tak mě aspoň vezmi jako hosta. A já už něco vymyslím."

 "Vezmu tě za hosta až do výše té zlatky," řekl hospodský a už Kivíčkovi nehradil cestu.

 Káď se slanou vodou složil Kivíček do kůlny, sedl si na kraj a celé dny přemýšlel, jak si do kádě opatřit nějakou znamenitost.

  Když ze zlatky zbývalo už jen čtyřicet krejcarů, došel si Kivíček naproti k řezníkovi Lisému a vypůjčil si od něho hák. Hák uvázal na postraněk a začal se ohlížet po nějaké vodě která by nebyla nikomu na dohled. Hodilo se mu až u Volšovečkova lesního rybníka. Kivíček se rozhlídl, napíchl na hák včerejší žemli a rovnou s tím do vody. Vyšlo mu, jak počítal.

 Dole při dně rybníka seděl vodník Volšoveček. Mírně hnal dlaní vodu na jikry, aby se líp vykulil potěr. Vtom se mu mezi špičky bot uloží žemle.

 "Rád bych věděl, co to tam nahoře je za točeného vrtáka. Předkládat rybě celou žemli jako starostové ke kafi!"

 A Volšoveček sáhl po žemli, aby ji rozdrobil rybám na sousta. Jenže zavadil o hák.

 "Alá!" křikl nahoře na břehu Kivíček a táhne za postraněk jako párem valachů.

 Volšovečka to popadlo za kaťata a vyjel z rybna jako hasičský forajtr. Neměl ani čas přidržet se vody. Smýklo to s ním Kivíčkovi rovnou do náruče.

 "Glória, tohle bude něco do kádě!" zazpíval si Kivíček. Pro lepší jistotu poválel Volšovečka v suchých trávách a povídá si: "Jedno podívání bude za deset krejcarů." Srovnal si Volšovečka do pytle a vyrazil s ním po mezích k Jičínu.

 Volšoveček byl ze všeho tak přestrašený, že ho přešla každá vodnická praktika. Choulil se v pytli a ze šosu mu cedilo, jak se v něm leknutím spustila všecka voda.

 Kivíček došel do hospody U města Hamburku jako v tanci. Na hospodského v šenku křikl: "Zítra už budu dobrý za deset zlatých!"

 A pak přes dvůr do kůlny. Vyklopil Volšovečka z pytle rovnou do kádě.

 Sotva ucítil vodník pod patami vodu, chce se rozepřít do všech stran a zle Kivíčkovi zahrát. Jenže ta voda byla slaná a chutnala jako svěcenka. Volšoveček se zahltil a rozkuckal se, v takové mohl sotva tence vyžít.

  Tou dobou se Rumcajs podíval na vodu, co přichází od lesního rybníka k loupežnické jeskyni, a povídá: "Kruciš, vždyť ta voda kornoutkuje napříč. To je s Volšovečkem zle. Cipísku, rovnou se tam vyprav."

 Cipísek ale marně volal vodníka u čepu i u česel. Volšoveček nevyplynul. Až si Cipísek všiml mokré cestičky, jak se Volšovečkovi lilo ze šosu. Dovedla Cipíska až do Jičína k té kádi slané vody.

 "Jsi tam?" zavolal.

 Volšoveček zaťukal ode dna, ale slaboučce, jako z posledního dýchnutí.

 "Pusť se dna!" volá znova Cipísek.

 Volšoveček se pustil a vyplynul nahoru chabý jako komár. Jenže to už ho Cipísek kropil jadrnou sladkou vodou, co tam měl hospodský připravenou pro koně.

 Když se ve Volšovečkovi zvedla bývalá síla, řekl: "Není mi dobře v kamenném městě."

 A tak se oba vrátili do lesa Řáholce. Tam už na ně čekala mořská panna, co odplynula strouhou komediantu Kivíčkovi. Sedí na břehu, máchá si v rybníce jen špičky palečků a vzdychá: "Není mi tu dobře v zeleném lese. Voda je tu sladká jako cukřenka."

 Cipísek se zamyslel a povídá: "Mořské panně je dobře na slano, Volšovečkovi zas na sladko. A kdo tomu nerozumí jako komediant Kivíček, udělá ouvej oběma."

 Potom poslali mořskou pannu po vodě do Jičína, aby si v kádi užila slaného.

 A Volšoveček vjel rovnou do rybníka a polykal tuplované doušky, aby spláchl slané pod jazykem.

 Taky komediant Kivíček dostal své. Když ho kobylka vezla kolem vody, pokaždé se zastavila. A vrostla všema čtyřma do země a pila, dokud se nenapočítalo do tří tisíc. To ji tak vždycky zavolala voda. A vodu navedl Volšoveček.