Královna hadů

Mladá pastýřka jedna našla jedenkráte pod keřem hada, který tam ležel skrčený, všecek hladem zemdlený. — Útrpně se naň chvíli dívá a poznavši, že je od hladu zemdlen, začala rozvažovati, čím by mu pomoci mohla. — Tu vzpomene na hrníček s mlékem, svoje jídlo, které si na pastvu brávala. — I skočila proň a hadovi mléko nabídla. Had začal mléko lízati a očividně se občerstvoval; když se byl dosyta nalízal, zcela občerstven pryč odlezl. Děvče vzalo hrneček a šlo také po svém.

            Po nějakém čase přišel ji od otce za ženu prošiti mladý jeden chasník, kterého i ona ráda viděla. Než otci jejímu se nelíbil, protože nebyl tak bohat jako on. Nechtěl ho nikterak za zetě přijmouti a řekl mu, nechť se neopováží o ruku dcery jeho prošiti, dokud se jí v bohatství vyrovnati nemůže. Námluvčí odešel. — Od té doby ale to veliké štěstí, které vždy míval, kmeta opouštělo. — Jedna nehoda druhou stíhala, až konečně upadl do úplné chudoby — lidé si povídali, že o půlnoci ohnivý had po jeho polích se vláčí. Naproti tomu se onomu -chudému mladíku, který byl o dceru jeho prosil, velmi dobře vedlo. — Při všem, co počal, měl zdar a jmění jeho den ode dne se množilo. — Minula tři léta, a on šel opět onoho zchudlého již kmeta o ruku dcery jeho prosit. Tenkráte mu ji otec beze všech dalších řečí s radostí přiřknul. — I vystrojila se hojná svatební hostina. Radostně a vesele točili se svobodní svatebčané v kole, když se tu náhle mezi nimi objeví had, na němž krásná víla seděla. — I obrátila se k nevěstě a takto k ní laskavě propověděla: „Ty, milé děvče, tys mne od hladu zemdlenou občerstvila a oživila. Za to ti nyní chci vděčnost svoji prokázati!" — Po těch slovech vzala víla z hlavy zlatou korunku, a do klínu něžné nevěstě ji položivši, zmizela. Od té doby panovalo požehnání v domě novosnoubenců a vše, co počali, šťastně se jim dařilo.