Liliana

Byl jedenkrát jeden princ, cosi se nepohodl doma, šel do světa podívat se, jak žije lid — na zkušenou. Přišel k jednomu stařečkovi, ten měl velikou zahradu. Prosil ho, aby mu dal nocleh, že už je pozdě večer, že je hladový. Stařeček ho pro lásku boží přijal, že u něho může zůstat, květiny zalévat a záhony okopávat, jen do bezového houští že nesmí jít a na podzim že dostane výslužku. Tak milý princ u něho zůstal, v zahradě plel, Štěpoval, stromky přivazoval, až jednou, když ten bez líbezně voněl, zachtělo se mu podívat se, co je v tom bezovém houští. Vešel tam, jde, prodírá se listím a těmi modrými hrozny, až dojde na loučku. Kolem kvetou srdíčka a uprostřed té krásné louky prýští pramen, vedle něho je mostek. Schoval se pod ten mostek a tu vidí: přilétly tři bílé holubice. Ta jedna měla zlatá pírka v křídlech. A jen doletěly do bezu a spustily se na zem, byly to tři panny a ta nejmladší měla zlaté vlasy, velice byla líbezná. Myly si nohy v prameni, česaly si vlasy a zpívaly. Když slunce zapadlo, zase odletěly. Milý princ byl všecek nesvůj, stále na ty dívky myslil. Když listí opadalo, stařeček mu poděkoval za službu a ptal se ho, co je dlužen. Princ povídá:

„Nic jiného než tu holubici, která má zlatá pírka v křídlech." Stařeček se zarmoutil, velice ho prosil, aby toho nechal, že bude nešťastný. Ale když princ jinak nechtěl, tak mu ji dal. Milý princ si ji sebral s sebou do kočáru a jeli domů. Ale ten stařeček mu dal skřínečku a v té skřínečce byla ta zlatá pírka. Ta měl dobře opatrovat, aby je ta dívka nenašla.

Tak dojeli domů, ke králi a královně, a princ dal skřínečku schovat mamince; velice ji prosil, aby ji jeho ženě nedávala. Ale královna by byla ráda věděla, co je její snacha zač. Tak jednou v zimě šel princ na hon a princezna si česala vlasy. Stará královna se jí podivovala, jaká je krásná, povídá:

„Ach, jaká bys asi byla krásná, kdybys měla svoje zlatá pírka!" Také jí je hned přinesla. Ale princezna si vzpomněla na svoje sestry, zesmutněla; jak ta zlatá pírka vzala, hned se proměnila v holubici, vylétla na zasněženou věžičku a povídá:

„Pozdravujte svého syna, že si vybral špatnou hlídačku, a dřív mě neuvidí, dokud nezedere železné střevíce, nedojde na skleněné zámky poptat se po princezně Lilianě."

Princ přišel domů, velice byl smutný; hned si dal dělat střevíce železem pobité, dal se na cestu hledat svou princeznu.

Šel velice dlouho; už dávno roztály sněhy v kraji. Přišel hluboko do hor, dral se hustými lesy, zedral střevíce na příkrých srázech, v ostrém štěrku, ledu a kamení, a když se vydral z houští vysoko v horských štítech, vidí před sebou záři, skleněné zámky se blyští ve skálách, až mu přecházel zrak od té krásy. Tam bydlila baba zlá, čarodějnice škaredá. Hned ho líbezně přivítala, do zámku s sebou vzala, povídala:

„Pěkně vítám, synku milý, však vím, co tě sem nese. Hned si svou princeznu odvedeš, jen co mi práci vyvedeš; chyba jen, když nevyvedeš, o hlavu kratší budeš."

Tak večer byl princ smutný, díval se na sinavé hory a na sněhy, jak růžově svití, a vzpomínal na svou princeznu Lilianu; nikde ji neviděl. Druhý den ráno vyšel a baba už čekala na prahu:

„Pěkně vítám, synku milý, tak tady máš dřevěnou lopatičku a tady dřevěné kladívečko, abys mi postavil zámek tam na vrchu hory ze zlata a z drahého kamení a střecha ať se z ptačích křídel duhou svítí, až bude slunce zapadat."

Milý princ šel smutný, drápal se hlubokými žleby, brodil se sněhem, dřel si ruce o skály, až vylezl na horu. Pod ním se táhla mračna, daleko široko vidí hory, moře, pěšinky a městečka v kraji. Pomyslil si: Jak já ubohý v té pustině mám zámek stavět? Ale tu v poledne vidí: kdosi tu po sněhu pobíhá, po skálách skáče, ještě si kytičky trhá — princezna Liliana mu nese oběd. Tak se spolu potěšili, a když se najedli, položil si jí hlavu na klín; hladila ho po vlasech, až usnul. Když usnul, měla na prstě malý prstýnek zlatý s ohnivým kaménkem. A jen ruku zdvihla, už stoupaly zdi ze země, zlato a drahé kamení jen se svítilo a z nebes slétl roj barevných ptáků a přikryl střechu svými křídly, že zářila jako duha.

Večer baba vyjde, vidí na vrchu hory zámek, leskem hoří. Neříkala nic, ale pomyslila si, že tohle není samo sebou; přemýšlela, jak by prince zahubila. Přišla noc, měsíc vyšel nad stříbrné a černé skály, hvězdy se třásly na horském hřebenu — kdosi klepe princovi na okénko. Otevřel, vletěla holubička, změnila se na princeznu a povídá:

„Můj milý, je zle, zítra má být strojena hostina a tobě chtějí jedu namíchat, ale neboj se nic. Dřív než se rozední, utečeme; já budu holubice a z tebe udělám zelenou snítku." A tak také udělali. Na úsvitě, hory ještě byly bledé měsíčním svědem, z okna těch skleněných zámků vyletěla holubička, nesla zelenou snítku v zobáčku a letěla dolů do kraje. Sotva vyšlo slunce nad horou, klepala baba u prince na dveře, nesla mu snídani, dobře tam jedu nadrobila; ale když vidí, že princ je pryč, hned si pomyslila, co se stalo; zavolala jednu dceru a přísně jí poručila sednout na oblak, letět za nimi, chytit tu holubici.

Ale ti zatím letěli, až princezna najednou povídá:

„Můj milý, neboj se nic, oblak letí za námi."

Tak sebe udělala šípkovým keřem na skále a jeho červenou růží na tom šípku. Obláček přeletěl, holubici neviděl, vrátil se zpět, neviděl nic, jen šípek s růží. Baba byla zlá, vždyť to byli oni! Hned poslala tu druhou dceru na mraku je dohonit. Ale oni zatím letěli hloub, už nad sosnovými lesy, až najednou dívka zas povídá:

„Hle, můj milý, už zas mrak letí."

A tak se udělala kapličkou — jak tak boží muka bývají v horách — a jeho jako poutníka, klečel před ní. A mrak zase přeletěl, šípek nikde neuviděl, vrátil se domů, že šípek prý tam není, jen boží muka tam stojí a poutník před nimi klečí. Baba zas byla zlá, ale vždyť to zas byli oni! A hned se sama dala v let. Ale ti už letěli hluboko nad vesnicemi v údolí a za nimi takový hrozný žlutý mrak se valil, už jich nedosáhl, a tak ta baba zlostí praskla, až ledové kroupy a sníh celé údolí zasypaly.

Zatím se princ s princeznou dostali šťastně až domů, do toho království. Doletěli až k tomu prameni v bezovém houští. Stařeček už nebyl na světě, chaloupka byla opuštěná, jen bezy kvetly a voněly krajem. Milá princezna byla unavená; prosila, aby ji tam nechal a šel napřed sám pozdravit rodiče, ale maminku aby nelíbal. Tak milý princ přijde domů, všichni jej se slávou vítali, ale on se s nikým nechtěl líbat, že učinil slib. Ale mamince to nedalo, přišla k němu, když spal, ach, proč bych já svého milého synka nemohla políbit? Sotva však ho políbila, milý zapomněl; jen se pak na hostinách bavil, po honech jezdil, a kde která bohatá princezna byla, s maminkou se radil, jak ji dostat za ženu. Tak našli jednu, ta měla peněz, že je celé dny a celé noci na čtvrtce měřili a nijak do svatby naměřit nemohli. Tak uchystali svatbu takovou slavnou, že i pasáci v horách a uhlíři u milířů v lesích octech přípravách povídali, a nakonec šesti vraníky v zlatém kočáře — do kostela.

Tak jedou, ale cesta je vedla přes jeden mostek. Když přijeli na ten mostek, koně nechtěli dále jít, všechno bylo marné. Princ se dívá, dole pod mostkem je pramen, u pramene bezové houští a tam stojí dívka se zlatými vlasy a s modrýma očima, pere prádlo a dívá se na něho.

Zavál vítr, zanesl na mostek vůni modrého bezu a princ si vzpomněl. Liliana zdvihla ruku, koně zas zabrali, ale princ křikl, zastavil, slezl z vozu, seběhl dolů, vzali se s dívkou za pasy a odešli do bezového houští a víc o nich nikdo neslyšel.