Kohout se zlatým peřím

Uprostřed hlubokého lesa stál zámek, ve které nebydlil nikdo jiný, než jedna stará žena, která však byla arcičarodějnice. Ve dne se zjevovala jako kočka či sova, ale v noci na sebe brala zase svoji lidskou podobu. Vládla uměním lákat k sobě zvěř a ptáky, ty pak vařila a pekla. Když člověk na sto kroků k zámku přišel, kouzlo ho na místě znehybnilo a musel tak dlouho tam stát, dokud ho ona nepropustila. Byla-li to ale krásná panna, kdo v jejich osidlech uvíznul, tu proměnila ji v ptáka, dala jej do klece a do své komnaty zanesla. Měla tam už sedm tisíc klecí s vzácnými ptáky.

  Žila byla panna a ta se Jorinda jmenovala, byla krásnější než jiné dívky. Jorinda byla zaslíbena hochovi, který se Joringel jmenoval. Zrovna svatbu slavili a měli velkou radost jeden z druhého, tedy chtěli si důvěrně chvíli spolu popovídat, a tak se vydali na procházku do lesa.

  "Dej pozor", řekl Joringel: "ať nikdy do blízkosti zámku nepřijdeš."

  Byl krásný podvečer, slunce prosvítilo mezi kmeny stromu v tmavě zelené hradbě lesa, avšak na jednom starém dubu žalostně zpívala hrdlička. Jorinda plakala, Joringel plakal, oba byli tím zpěvem tak dojati a zdrceni, jako by každou chvíli umříti měli. A tak si pozdě všimnuli, že zabloudili, a najednou nevěděli kudy vede cesta domů. Slunce už napůl zapadlo za hory: Joringel spatřil najednou mezi křovím zdi prokletého zámku, polekal se k smrti a strnul.

  A Jorinda si začala zpívat a Joringel viděl, že se změnila ve slavíka. Joringel se nemohl pohnout, nemohl mluvit ani plakat, pohnout rukou nebo nohou, stál tam jako kámen. Třikrát kolem nich zakroužila sova s ohnivýma očima a zahoukala, pak zmizela v křoví a za chvíli z něj vykulhala sehnutá stařena, žlutá a seschlá, obrovské rudé oči, zahnutý nos, jehož špička až na bradu dosahovala. Něco si mumlala, chytila slavíka a nesla ho pryč. Joringel nemohl ani zavolat, ani se hnout.

  Konečně stařena přišla zpět, zamumlala zaříkadlo a Joringel byl volný. Tu si mladík před ní kleknul na kolena a prosil ji, aby mu slavíka vrátila, ale stařena se mu vysmála, že ji už nikdy v životě neuvidí a zmizela. Joringel plakal, naříkal, ale všechno marně:

 "Ach, co si mám počít?"

  Nakonec se vydal pryč cestou necestou, až přišel do cizí vesnice a tam se nechal najmout jako pasák ovcí. Často chodil k zámku, ale nikdy ne už blíže než sto kroků. Tu se mu jednou v noci zdálo, že našel rudý kvítek, v jehož středu byla velká krásná perla. Ten kvítek utrhnul a šel s ním k zámku, všechno, čeho se tím kvítkem dotknul, bylo od kouzel osvobozeno, a taky snil o tom, že se mu Jorinda vrátila.

  Ráno, když se byl probudil, počal chodit údolími, po horách a ten kouzelný kvítek hledat. Našel ho až devátý den brzičko ráno. Ve středu toho kvítku se třpytila kapka rosy jako perla. Joringel ten kvítek s kapkou nesl den a noc k zámku. A když byl sto kroků k zámku přišel, nebyl očarován, nýbrž kráčel dál až zámecké bráně. Joringel se zaradoval, dotknul se kvítkem brány a ta se otevřela. Vešel dovnitř na dvůr, a poslouchal, odkud ptačí zpěv uslyší, konečně ho zaslechl. Šel dál a našel tu komnatu, kde bylo sedm tisíc klícek a čarodějnice tam byla a ptáky krmila.

  Když Joringela byla uviděla, velmi se rozlítila, spílala mu, plivala na něj jed a žluč, ale více jak na dva kroky se k němu přiblížit nemohla. Joringel si ji nevšímal, prohlížel si klece s ptáky, ale bylo tu mnoho set slavíků, jak mezi nimi Jorindu najde? Tu najednou uviděl, jak se stařena plíží dveřmi pryč, když byla před tím jednoho slavíka vzala. V mžiku k ní skočil, dotknul se klícky tak stařeny kvítkem, a tu se událo, že tam najednou stala Jorinda a stařena tím dotykem přišla o svou kouzelnou moc. Jorinda se mu vrhla kolem krku, byla tak krásná jako dříve byla. Tak osvobodili i všechny ostatní ptáky, z kterých se staly panny, a pak šli domů a žili spolu spokojeně.