Sedmikráska

Teď něco uslyšíš —!

Venku u silnice stál zahradní domek. Jistě jsi jej také někdy viděl! Měl vpředu zahrádku s květinami a s barevně natřeným plotem. Až u samého plotu rostla v příkopě uprostřed krásné zelené trávy malá chudobka. Slunce na ni svítilo stejně teple a krásně jako na veliké a bohaté ozdobné květiny v zahradě, a proto každou hodinu o kousek povyrostla. Jednou ráno byla již zcela rozkvetlá; její zářivě bílé lístečky se prostíraly jako paprsky kolem žlutého sluníčka uprostřed. Nemyslila vůbec na to, že ji v trávě živá duše nevidí a že je ubohá, opovrhovaná chudobka. Byla velmi spokojená, obracela se po teplém sluníčku, vzhlížela k němu a poslouchala, jak ve vzduchu zpívá skřivánek.

Sedmikráska byla šťastná, jako by byl veliký svátek, třebaže bylo jen pondělí. Všechny děti byly ve škole; seděly v lavicích a učily se, a sedmikráska seděla zase na svém stonku a také se učila, od teplého sluníčka a ode všeho kolem dokola, kde vládne dobrý Bůh. Zdálo se jí, že skřivánek zpívá jasně a krásně všechno, co ona tiše cítí. Vzhlížela skoro s úctou k tomu šťastnému ptáčkovi, který umí zpívat a lítat, ale vůbec ji nermoutilo, že sama neumí. „Vždyť vidím a slyším!“ říkala si. „Sluníčko na mne svítí a vítr mě líbá; jak bohatě jsem vlastně obdarována!“

Za plotem rostla spousta pyšných, vznešených květin. Čím méně voněly, tím více se vypínaly. Pivoňky se nafukovaly, aby byly větší než růže, ale takováhle velikost přece nerozhoduje! Tulipány měly překrásné barvy; však to také věděly a držely se zpříma, aby to bylo ještě lépe vidět. Ani si nepovšimly mladé chudobky před plotem. Zato ona se tím více dívala na ně a říkala si: „Jak jsou krásné a bohaté! Jistě je přiletí ten nádherný ptáček navštívit! To je dobře, že jsem tak blízko u nich, alespoň tu slávu uvidím!“ A jak si to myslila, vít, vít, přiletěl skřivánek, ne však za pivoňkami a tulipány, ale do trávy k chudičké sedmikrásce. Samou radostí se celá polekala a nevěděla vůbec, co si má myslit.

Skřivánek kolem ní tančil a zpíval si: „Jak je ta tráva heboučká! A podívejme se, jaká je tu hezká kytička, se zlatem v srdci a se stříbrem na sukničce!“ Však také sedmikrásčin žlutý terčík vypadal jako ze zlata a lístky kolem zářily bělostí.

Nikdo si nedovede představit, jak byla chudobka šťastná! Skřivánek ji zobáčkem políbil, zpíval jí a zas pak odletěl k modré obloze. Trvalo jistě dobrou čtvrthodinku, než se chudobka zcela vzpamatovala. Trochu ostýchavá, ale nesmírně šťastná, podívala se po květinách vedle v zahradě: viděly přece tu poctu a blaho, jež ji potkaly — jistě chápou, jaká je to radost! — Avšak tulipány stály stejně ztrnule jako dříve a byly náramně špičaté a celé rudé, protože je to zlobilo. Pivoňky byly zase paličaté a zarputilé, dobře, že neuměly mluvit, jinak by se byla sedmikráska něco dověděla! Viděla, chuděrka, dobře, že jsou ve špatné náladě, a upřímně ji to mrzelo. Vtom přišlo do zahrady děvče s velkým nožem, ostrým a lesklým. Zamířilo rovnou mezi tulipány a uřezávalo jeden za druhým. „Ach!“ zavzdychla malá chudobka. „Jak je to hrozné, teď je s nimi konec!“ Děvče si pak tulipány odneslo. Chudobka byla ráda, že stojí v trávě za plotem a že je jen nepatrná, chudobná kytička. Byla za to nesmírně vděčná. Když slunce zapadlo, uzavřela své lístky a usnula; po celou noc se jí zdálo o sluníčku a o skřivánkovi.

Příštího rána, když roztáhla, šťastná, všechny své bílé lístky jako ručky po jasu a vzduchu, poznala zase skřivánkův hlas, ale jeho zpěv byl velmi smutný. Chuděrka skřivánek měl však k tomu opravdu důvod: chytili ho a seděl teď v kleci, stojící u otevřeného okna. Zpíval, jaké je to štěstí létat svobodně, zpíval o mladém, zeleném osení na poli a o krásném putování na křídlech vysoko k obloze. Ubohý ptáček nebyl v dobré náladě: byl vězněm ve své klícce.

Sedmikráska by mu byla ráda pomohla, ale jak jen? Bylo tak těžké vymyslit si něco. Zapomněla nadobro, jak je kolem krásně, jak sluníčko teple hřeje a jak jsou její bílé lístečky hezké. Musila stále jen myslit na zajatého ptáčka; nemohla však pro něho nic udělat.

Vtom vyběhli ze zahrady dva malí chlapci. Jeden z nich měl v ruce nůž, veliký a ostrý jako ten, kterým minulého dne řezalo děvče tulipány. Chlapci zamířili rovnou k sedmikrásce: nechápala ani trochu, co chtějí.

„Uřízneme tady skřivánkovi pěkný kousek trávníku!“ řekl jeden z chlapců a začal do hloubky vyřezávat obdélník drnu kolem sedmikrásky, takže zůstala stát uprostřed.

„Utrhni tu kytku!“ řekl druhý chlapec. Sedmikráska se celá zachvěla strachem: vždyť být utrhnut znamená přece přijít o život! A sedmikráska by byla teď tak ráda žila, když se měla dostat s vyříznutým kusem drnu do klece k chycenému skřivánkovi.

„Jen ji tam nech!“ prohlásil první chlapec. „Vyjímá se tam docela hezky!“ A tak sedmikráska zůstala, kde byla, a dostala se do klece ke skřivánkovi.

Ale ubohý ptáček jen hlasitě naříkal nad ztracenou svobodou a tloukl křídly o dráty klece. Sedmikráska nedovedla mluvit, nemohla mu říci slovíčko útěchy, třebaže by byla tolik chtěla. — Uplynulo tak celé dopoledne.

„Není tu voda!“ naříkal zajatý skřivánek. „Všichni odešli a zapomněli mi dát alespoň kapičku vody! Jak mám v krku vyschlo a jak mě v něm pálí. Jako bych měl v sobě oheň a led! A vzduch je tak těžký. Ach, musím umřít, opustit teplé sluníčko, svěží zeleň, všechnu tu krásu, kterou Bůh stvořil!“ Zavrtal zobáček do chladivého drnu, aby se alespoň trochu osvěžil. Uviděl při tom sedmikrásku: pokývl na ni, políbil ji zobáčkem a řekl jí: „Také tu musíš uvadnout, ubohá kytičko! Dali mi tebe a ten kousek zelené trávy místo celého světa, který jsem měl venku! Každé stébélko trávy má mi být zeleným stromem a každý z tvých bílých lístků vonící květinou! Ach, vyprávíte mi jen o tom, jak mnoho jsem ztratil!“

„Jak ho jen potěšit!“ říkala si sedmikráska, ale nemohla ani lístkem pohnout. Avšak vůně, proudící z jejích jemných lístků, byla daleko silnější, než jak jindy sedmikrása vonívá. Skřivánek si toho také všiml, a ačkoli prahl žízní a ve své trýzni škubal zelená stébélka trávy, sedmikrásky se nedotkl.

Nastal večer a stále nikdo nepřicházel a nedonesl ubohému skřivánkovi ani kapičku vody. Ptáček rozepjal krásná křidélka, křečovitě jimi zaškubal, jeho zpěv přešel v teskné pípání. Hlavička mu klesla vedle sedmikrásky a srdíčko mu puklo steskem a touhou.

Sedmikráska již nemohla jako minulého večera zavřít lístky a spát. Skláněla se churavá a plná žalu k zemi.

Teprve ráno přiběhli chlapci, a když spatřili skřivánka mrtvého, rozplakali se. Prolili pro něho mnoho slz a vykopali mu hezoučký hrob a vyzdobili jej květinovými lístky. Skřivánkovu mrtvolku vložili do krásné červené krabice — měl být královsky pochován, ubohý ptáček! Dokud byl živ a zpíval, zapomněli na něho, nechali ho v kleci mučit se žízní, ale nyní ho zahrnuli nádherou a slzami.

Zato trávu se sedmikráskou vyhodili na silnici do prachu. Nikdo na sedmikrásku ani nepomyslil — na ni, která tolik cítila s ubohým skřivánkem a tak ráda by ho byla potěšila.