Dvanáct bratrů

Byl jednou jeden král a jedna královna a ti spolu spokojeně žili a měli dvanáct dětí, to však byli samí synové. A tu řekl král své ženě: „Bude-li třinácté dítě, které brzy přivedeš na svět, dívka, pak musí všech dvanáct chlapců zemřít, aby její bohatství vzrostlo a aby královská říše připadla celá jí.“ A dal také zhotovit dvanáct rakví a naplnit je dřevěnými pilinami a v každé již byla připravena poduška pro mrtvého. Přikázal, aby rakve odnesli do uzavřené místnosti, dal královně od té místnosti klíč a nařídil jí, aby se o tom nikomu ani slůvkem nezmínila.

Ale královna od té doby vysedávala po celý den a tesknila, až si toho všiml nejmladší ze synů, který byl stále s ní a který se podle bible jmenoval Benjamín, a zeptal se jí: „Maminko milá, proč jsi tak smutná?“ — „Milé dítě,“ odpověděla mu, „to ti nesmím prozradit.“ Ale chlapec naléhal a tak přece jen šla, otevřela tu místnost a ukázala mu těch dvanáct rakviček, naplněných již dřevěnými pilinami. A řekla mu: „Tyhle rakvičky, milý Benjamínku, dal otec udělat pro tebe a pro tvých jedenáct bratří. Narodí-li se mi děvčátko, máte být všichni připraveni o život a pochováni.“ Když mu to říkala, rozplakala se, synek ji však utěšoval a řekl: „Neplač, milá maminko, zachráníme se a odejdeme odtud.“ Ale královna mu řekla: „Jdi se svými jedenácti bratry do lesa a jeden z vás ať je stále na stráži na nejvyšším stromě, který najdete, a dívá se dobře k naší zámecké věži. Když se mi narodí syn, vyvěsím bílou vlajku, a pak se můžete vrátit. Narodí-li se mi dcerka, vyvěsím červenou vlajku, a pak prchněte, jak nejrychleji budete moci, a sám pánbůh vás ochraňuj. Noc co noc vstanu a pomodlím se za vás, v zimě za to, abyste se měli kde ohřát u ohně, a v létě za to, aby vás horko nezdolalo.“

Když takhle svým synům požehnala, vypravili se všichni ven do lesa. Jeden po druhém se střídali, vysedávali na nejvyšším dubu a hleděli k zámecké věži. Když uplynulo jedenáct dní a přišla řada na Benjamína, tu spatřil, jak na zámku vyvěšují vlajku. Nebyla však bílá, byla to krvavě červená vlajka, která ohlašovala, že mají všichni zemřít. Když to bratři uslyšeli, rozhněvali se a řekli: „Proč bychom měli zemřít kvůli nějaké dívce! Kdekoliv teď nějakou potkáme, prolijeme její rudou krev.“

Pak se vydali hlouběji do lesa a uprostřed, tam, kde byl nejtemnější, našli začarovaný domek, který byl prázdný. Tu si řekli: „Tady budeme bydlet. A ty, Benjamíne, zůstaneš doma a budeš se nám o všechno starat, protože jsi nejmladší a nejslabší. My ostatní budeme vyjíždět do lesa a shánět potravu.“ A tak vyjeli společně do lesa a stříleli zajíce, srnky, ptáky a holuby a všechno, co k jídlu našli. Přinášeli to Benjamínovi, který jim musel vařit, aby utišili svůj hlad. Deset let tak žili společně v tom domku a celý ten čas jim rychle uběhl.

Dceruška, kterou tehdy matka královna přivedla na svět, zatím vyrostla, měla dobré srdce a byla velmi hezká a na čele měla zlatou hvězdu. Jednou, když prali velké prádlo, zahlédla mezi věcmi dvanáct mužských košil, a ptala se matky: „Komu patří těch dvanáct košil, maminko? Pro tatínka by přece byly příliš malé?“ A tu jí královna s těžkým srdcem odpověděla: „Ty patří, milé dítě, tvým dvanácti bratrům.“ — „A kde je mých dvanáct bratrů?“ ptalo se děvčátko. „Ještě nikdy jsem o nich neslyšela.“ — „Jen sám bůh ví, kde jsou,“ odpověděla jí matka. „Bloudí někde ve světě.“ Pak vzala dívenku za ruku, dovedla ji k té zavřené místnosti, otevřela dveře a ukázala jí těch dvanáct rakviček s dřevěnými hoblinami a s polštářky. „Tyhle rakvičky,“ řekla jí, „byly připraveny pro tvé bratry. Ale oni tajně odešli ze zámku, než ses narodila.“ A vyprávěla jí, jak se to všechno stalo. Tu řekla dívenka: „Neplač, milá maminko, půjdu a najdu své bratry.“

Vzala těch dvanáct košilek a odešla ze zámku, a přímo do toho hlubokého lesa. Šla po celý den a k večeru došla k tomu začarovanému domku. Vešla dovnitř a našla tam chlapce, který se jí ptal: „Odkud přicházíš a kam jdeš?“ A zůstal v údivu, že je tak krásná a že má na sobě královské šaty a na čele hvězdu. Dívenka mu odpověděla: „Jsem královská dcera, hledám svých dvanáct bratrů a půjdu tak daleko, jak daleko je nebe modré, dokud je nenajdu.“ Ukázala mu i těch dvanáct košil, které jim patřívaly. Benjamín viděl, že je to jeho sestra, a řekl jí: „Já jsem Benjamín, tvůj nejmladší bratr.“ Radostí se dala do pláče a Benjamín také, a samým štěstím se objímali a líbali. A pak jí Benjamín řekl: „Ještě jedna překážka tu je, sestřičko. Umluvili jsme se, že každá dívka, kterou potkáme, musí zemřít, protože kvůli jednomu děvčeti jsme museli opustit svou královskou říši.“ — „Ráda zemřu,“ řekla na to dívenka, „mohu-li tím svých dvanáct bratrů zachránit.“ — „Ne, ty nesmíš zemřít,“ odpověděl Benjamín. „Schovej se pod tuhle putnu, dokud se mých jedenáct bratrů nevrátí. Pak se s nimi již domluvím.“ Dívenka udělala, co jí řekl. A když se blížila noc, vrátili se ostatní z lovu a jídlo bylo uchystáno. A když seděli u stolu a jedli, zeptali se: „Co je nového?“ Benjamín jim řekl: „Copak vy nic nevíte?“ — „Ne,“ odpověděli bratři. A tak mluvil dál: „Vy jste byli v lese a já jsem zůstal doma, a přece vím víc než vy.“ — „Tak nám vyprávěj!“ volali všichni. „Ale slibte mi,“ odpověděl Benjamín, „že první dívka, se kterou se setkáme, nebude muset zemřít.“ — „Ano,“ odpověděli všichni, „ta dostane milost, ale jen už vyprávěj.“ A tu Benjamín řekl: „Je tady naše sestra.“ A nadzvedl putnu a zpod ní vyšla královská dcera ve svých královských šatech a se zlatou hvězdou na čele, a byla krásná, jemná a přívětivá. A tu se všichni zaradovali, padli jí kolem krku a zulíbali ji a měli ji z celého srdce rádi.

Od té chvíle již zůstala s nimi, byla s Benjamínkem doma a pomáhala mu při práci. Ostatních jedenáct chodívalo do lesa, chytali zvěř, srnce, ptáky a holuby, aby měli co jíst, a sestra s Benjamínkem měli na starost přípravu jídla. Dívenka chodila pro dříví a sbírala rostliny na salát a přistavovala hrnce na oheň, takže bylo jídlo vždycky už hotové, když se ostatní vrátili. Také jinak udržovala jejich domek v čistotě, do bílého povlékala postele a bratři byli stále spokojeni a žili s ní v radostné shodě.

Jednoho dne připravili ti dva doma zvlášť chutné jídlo, a když se potom všichni sešli, usedli ke stolu, jedli a pili a radovali se společně. U začarovaného domku však byla malá zahrádka a v ní rostlo dvanáct lilií. Dívenka chtěla svým bratrům udělat radost, utrhla těch dvanáct květů a chtěla dát každému jeden na stůl. Ale v tom okamžiku, kdy ty květy utrhla, proměnilo se jejích dvanáct bratrů ve dvanáct havranů a odletěli daleko přes les a zmizel i ten domek se zahrádkou. Tu zůstala ubohá dívenka docela sama v pustém lese, a jak se rozhlédla, spatřila vedle sebe stařenu, která jí řekla: „Cos to udělala, dítě? Proč jsi nenechala těch dvanáct květů na zahrádce? To byli tvoji bratři a teď jsou navždycky proměněni v havrany.“ Dívenka se dala do pláče a řekla: „Cožpak není žádná možnost je vysvobodit?“ — „Není,“ odpověděla stařena. „Jen jedna jediná na celém světě, ale to je úkol tak těžký, že je určitě osvobodit nedokážeš. Musela bys po celých sedm let mlčet, nesměla bys ani promluvit, ani se zasmát. A kdyby už do těch sedmi let chyběla jedna jediná hodina a ty bys promluvila jedno jediné slůvko, bylo by všechno nadarmo a tví bratři by tím jediným slovíčkem zahynuli.“

Tu si dívenka v hloubi srdce řekla: „Vím docela určitě, že je vysvobodím.“ A pak šla, vyhledala si vysoký strom, na ten si sedla a předla. Ani jedinkrát nepromluvila, ani jedinkrát se nezasmála. A tu se stalo, že do toho lesa přijel na hon jeden král a ten měl velikého honicího psa. Pes běžel ke stromu, na němž dívka seděla, skákal kolem něho, vrčel a štěkal nahoru do větví. Tu přišel sám král a spatřil tam krásnou královskou dceru se zlatou hvězdou na čele. Její krása ho tak okouzlila, že se jí zeptal, zda by se chtěla stát jeho ženou. Dívka neodpověděla, jenom slabě přikývla hlavou. A tu vyšplhal sám král na strom, snesl ji dolů, posadil ji k sobě na koně a odvezl ji k sobě domů. Tam pak oslavili nádhernou a veselou svatbu. Jenom nevěsta nemluvila a ani se nezasmála. Když tak spolu několik let spokojeně žili, začala králova matka, která byla zlá žena, mladou královnu hanět a řekla královi: „Ta, kterou sis přivedl, není nic jiného než prachobyčejná žebračka, a kdovíjaké nepěkné rejdy tajně provádí. I když je němá a nemůže mluvit, mohla by se přece jenom někdy zasmát. Ale kdo se neumí smát, ten má určitě špatné svědomí.“ Král tomu zprvu nechtěl věřit, ale jeho matka mluvila tak dlouho a obviňovala mladou královnu z tolika zlých věcí, že se konečně dal přemluvit a odsoudil svou ženu k smrti.

A tak zapálili na dvoře velikou hranici, na které měla být upálena. Král stál nahoře u okna a se slzami tomu přihlížel, protože ji stále ještě měl velmi rád. A když už ji pevně přivázali ke kůlu a oheň začal rudými jazyky olizovat její šaty, vypršel právě poslední okamžik těch sedmi let. Ve vzduchu zašuměly ptačí perutě, přilétlo dvanáct černých havranů a spouštělo se k zemi. V okamžiku, kdy se země dotkli, proměnili se v jejích dvanáct bratrů, které vysvobodila. Rozmetali oheň, udusili plameny, odpoutali svou milou sestru od kůlu, zlíbali ji a zobjímali. A teď, když už směla otevřít ústa a promluvit, vyprávěla králi, proč byla tak němá a proč se nikdy ani nezasmála. Král měl velikou radost, když uslyšel, že je nevinná, a od té chvíle žili pak všichni společně a svorně až do své smrti. Zlou macechu postavili před soud, pak ji vstrčili do sudu naplněného vařícím olejem a jedovatými hady, a tak zemřela zlou smrtí.