Neználek ve Slunečním městě

Kapitola 1 NEZNÁLKOVY SNY

  Někteří čtenáři už dozajista četli knížku Neználkovy příhody. Dočetli se v ní o kouzelné zemi, kde žili malíčkové a malenky - vlastně malinkatí kluci a děvčata nebo, jak se jim také říkalo, človíčkové. A takový človíček malíček byl i Neználek. Bydlel v městě Kvítečkově ve Zvonečkové ulici se svými přáteli Všeználkem, Čiperkou a Civínkem, s mechaniky Šroubkem a Vroubkem, s hudebníkem Strunkou, s malířem Tubičkou, s doktorem Pilulkinem a s mnoha dalšími. Vypráví se v té knížce o tom, jak Neználek a jeho přátelé podnikli cestu balónem, jak pobývali v Zelení a v Dračíně, co tam poznali a čemu se přiučili. Když se vrátili z cest, pustil se Všeználek se svými kamarády do práce: začali stavět most přes Okurkovou řeku, rákosový vodovod a vodotrysky, jaké viděli v Zelení. Když se to všechno podařilo, začali zavádět po ulicích města elektrické osvětlení, zařídili telefon, aby si spolu mohli povídat a nemuseli přitom z domu a Šroubek s Vroubkem sestrojili pod vedením Všeználka televizor, aby se mohli doma dívat na rozmanité filmy a divadelní představení. Jak už všichni víme, Neználek po té cestě jaksepatří zmoudřel; učil se číst a psát, přečetl celou mluvnici a skoro celou početnici, počítal příklady, a dokonce už se chtěl dát do fyziky, když tu se mu najednou celé to učení omrzelo. To se totiž v zemi človíčků velice často stává. Leckterý človíček naslibuje práce tři fůry a ještě kousek, navykládá, že udělá tohle a tamhleto, že i hory převrátí vzhůru nohama, ale ve skutečnosti se pořádně snaží jen pár dní a pak zase začne pomaloučku lajdačit. Nikdo samozřejmě neříká, že Neználek byl nenapravitelný lenoch. Ne on se jenom dostal na špatnou cestu. Naučil se pěkně číst a proseděl pak nad knížkami celé dny, jenomže nečetl to, co měl, ale to, co ho víc bavilo, a to byly hlavně pohádky. Zahloubal se do pohádek a načisto přestal pracovat; zapadl, jak se říká, až po uši do snů. Skamarádil se s malenkou Knoflenkou, která se také proslavila tím, že měla hrozně ráda pohádky, našli si vždycky nějaký tichý koutek a tam snili o všelijakých zázracích, o neviditelných čapkách a létajících kobercích, o sedmimílových botách, stříbrných talířcích a červených jablíčkách, o kouzelných hůlkách, o vílách a kouzelnících a o dobrých i zlých čarodějnicích a čarodějích. Nedělali dočista nic jiného, než že si v jednom kuse povídaliohádky, ale nejradši ze všeho se přeli, co je lepší: jestli neviditelná čapka nebo létající koberec, housličky samohrajky nebo sedmimílové boty. A hádali se tak, že ty jejich hádky končívaly často rvačkou. Jednou se hádali bez přestání celé dva dny, až se Neználkovi podařilo Knoflenku přesvědčit, že ze všeho nejlepší je kouzelná hůlka, protože ten, kdo ji má, může dostat, co se mu zlíbí. Stačí, aby tou kouzelnou hůlkou kapánek mávl a řekl: Chci mít neviditelnou čapku nebo sedmimílové boty - a všechno v mžiku dostane. Ale hlavní věc je to, říkal Neználek, že se ten, kdo má kouzelnou hůlku, může všemu naučit - a bez práce; vůbec se nepotřebuje namáhat, mávne jen hůlkou, řekne: Chci umět počty nebo francouzštinu! - a hned bude umět počítat a mluvit francouzsky. Po tomhle rozhovoru chodil Neználek jako očarovaný. Často se v noci probudil, vyskočil na posteli a něco si brumlal a mával rukama - to si představoval, že jako mává kouzelnou hůlkou. Doktor Pilulkin si všiml, že se s Neználkem děje něco nekalého, a prohlásil, že jestli okamžitě nepřestane s těmi svými nočními tyjátry, bude ho muset přivazovat k posteli a dávat mu na noc ricínový olej. Neználek se ricínového oleje hrozně polekal a začal sekat dobrotu. Jednou se Neználek potkal s Knoflenkou u řeky. Posadili se na velkou zelenou okurku; rostlo jich tu kolem spousta. Sluníčko už bylo pořádně vysoko a jaksepatří připalovalo, ale Neználkovi a Knoflence nebylo ani trošku horko: okurka, na které seděli jako na lavičce, byla pěkně studená a její široké listy je svrchu chránily před sluncem jako obrovské zelené slunečníky. Větérek tiše šelestil v trávě a čeřil na řece drobounké vlnky, které se blýskaly v slunci. Od hladiny se odrážely tisíce slunečních skvrnek, tančily na okurkových listech a ozařovaly je zespodu jakýmsi tajemným světlem. A tak se zdálo, že se pod listy, kde seděli Neználek s Knoflenkou, hýbe a chvěje i vzduch, jako by mával spoustou neviditelných křidélek ; vypadalo to všechno zvláštně a trochu kouzelně. Ale ani Neználek, ani Knoflenka nepozorovali kolem pražádná kouzla; byl to pro ně docela všední pohled, a kromě toho byl každý zaujat svými myšlenkami. Knoflenka si tuze moc chtěla vyprávět o pohádkách, ale Neználek bůhvíproč sveřepě mlčel a tvářil se tak kysele a zle, že se až bála dát se s ním do řeči. Nakonec to už Knoflenka nevydržela a zeptala se: "Ty, Neználku, co ti to dneska přelítlo přes nos? Proč jsi tak mrzutý?"

 "Přes nos? Zatím nic," odpověděl Neználek, "a mrzutý jsem proto, že mi je mrzutě". "Tos mi toho vysvětlil! zasmála se Knoflenka. "Je mrzutý, protože mu je mrzutě! Vysvětli mi to blíž."

 "No jak bych ti to . . .", řekl Neználek a rozhodil rukama, "v našem městě je zkrátka všecko jinak, než by mělo být. Žádné divy, žádné čáry . . . Jo, to za starých časů to bývalo jinačí! Kouzelníka nebo čaroděje potkal člověk skoro na každém kroku. Nadarmo se o tom nevypravuje v pohádkách. "To se ví, že nadarmo ne", souhlasila Knoflenka. "Jenže kouzelníci nebyli jenom za starých časů, kouzelníci jsou i teď, ovšem nepotká je jen tak ledaskdo". "A kdo je teda může potkat? Snad ne ty?" zeptal se posměšně Neználek. "Jdi, prosím tě, ještě to tak!" mávla rukou Knoflenka. "Víš přece, jaký já jsem strašpytel. Kdybych třeba teď potkala kouzelníka, určitě bych ze sebe nevypravila samým strachem ani slovíčko. Ale ty, ty bys s ním jistě dokázal promluvit, ty jsi hrdina."

 "Samo sebou, to jsem," souhlasil Neználek. "Jenže já ještě dodneška nepotkal ani jednoho."

 "Protože k tomuhle nestačí jenom statečnost," řekla Knoflenka. "Četla jsem v jedné pohádce, že se napřed musí vykonat tři dobré skutky za sebou, a teprve pak se před tebou objeví kouzelník a dá ti všechno, oč ho požádáš."

 "I kouzelnou hůlku?"

 "I kouzelnou hůlku."

 "Jdi ty!" podivil se Neználek. "A co je podle tebe dobrý skutek? Jestli třeba ráno vstanu -a umyju se mýdlem a ve studené vodě, je to dobrý skutek?"

 "Samozřejmě," řekla Knoflenka. "Nebo když je někdo v úzkých a ty mu pomůžeš, anebo jestli někomu začnou ubližovat a ty se ho zastaneš - to všechno jsou dobré skutky. Dokonce i když někdo pomůže tobě a ty mua to pěkně poděkuješ, taky to bude dobrý skutek. Protože člověk má být vždycky vděčný a uctivý."

 "I co, tak to není vůbec těžké," řekl Neználek. "Náhodou hrozně," namítla Knoflenka, "protože ty tři dobré skutky musíš vykonat hned po sobě, a jak mezi nimi uděláš třeba jen jeden špatný, je to marné a musíš začít hezky od začátku. A pak: dobrý skutek je doopravdy dobrý, jen když ho vykonáš docela nezištně, a ne pro svůj vlastni prospěch."

 "No ovšem, ovšem," přisvědčil Neználek. "Jakýpak dobrý skutek, když ho děláš kvůli sobě! Nu co, dneska si ještě odpočinu, ale zítra začnu konat dobré skutky. A jestli je to všecko pravda, budeme mít kouzelnou hůlku natotata."