Neználek ve Slunečním městě

Kapitola 19 V DIVADLE

  Když byli konečně Neználek s Knoflenkou na ulici, odvlekli Strakáčka do parčíku hned vedle domu. Uprostřed stříkal vodotrysk a okolo stály stolky a židle, dozajista proto, aby si tu stavitelé mohli v přestávkách mezi zasedáním posedět a nadýchat se čerstvého vzduchu. Neználek a Knoflenka přitáhli Strakáčka k vodotrysku a pořádně ho postříkali. Strakáček se okamžitě probudil a zakňoural: "Co je? Proč se mám mýt? To už budem obědvat?"

 "Správně! Umyjem se a půjdem k obědu," řekl Neználek a vyndal kouzelnou hůlku. Všichni tři se umyli vodou z vodotrysku a sedli si za stůl. Neználek mávl kouzelnou hůlkou a na stole se objevil kouzelný ubrousek s nejrozmanitějšími pochoutkami. Cestovatelé se naobědvali a chtěli se vrátit zpátky na zasedání stavebního výboru, ale vtom se na ulici ozvala hudba. Neználek, Knoflenka i Strakáček vyběhli z parčíku a spatřili dva malíčky, jak si vykračují po ulici a hrají na nějaké prapodivné hudební nástroje. Jednomu visel na řemínku přes rameno jakýsi soudek s oběma dýnky plnými bílých knoflíčků. Malíček mačkal knoflíky a soudek vyhrával dočista jako harmonika. Druhý muzikant držel v rukou krátkou trubku s klapkami, mačkal je a trubka pískala jakoby sama od sebe. Vydávala zvuky čisté a něžné jako šalmaj a písnička byla tak veselá, že by ji člověk poslouchal bez ustání. Neználek, Knoflenka i Strakáček se beze slova vydali za těmi dvěma muzikanty. A muzikanti si vykračovali po ulici a v jednom kuse hráli. Jen skončili jednu písničku, spustili druhou. Kolemjdoucí se na ně přívětivě usmívali a uhýbali jim z cesty. Bylo vidět, že ve Slunečním městě mají hezkou hudbu rádi a ještě radši ji poslouchají. Za chvilku se muzikanti zastavili a ten s tím soudkem řekl: "Počkej, kamaráde, mám už malý tlak! Musím připumpovat vzduch." Vytáhl z kapsy hustilku, připojil ji k soudku a hustil. Neználek se tuze moc chtěl dovědět, co je to za hudební nástroj, a proto se zeptal: "Prosím vás, mohl byste mi říct, co je to za soudek, na který jste hrál?"

 "Jakýpak soudek, to je přece pneumatická harmonika," odpověděl muzikant. "A pročpak do ní pumpujete vzduch?" vyptával se Neználek. "A jak by jinak hrála?" podivil se muzikant. "Bez vzduchu to přece nejde." Sundal ze soudku dno a ukázal Neználkovi otvory s tenoučkými kovovými plátky. "Vidíte, vzduch prochází tuhle těmi díami, rozechvívá kovové jazýčky, a ty vydávají zvuky. V obyčejné harmonice musíte roztahovat a mačkat měch, aby do ní proudil vzduch, u pneumatické harmoniky to dělat nemusíte, tam se vzduch nahustí předem do zvláštní nádrže. Podívejte, tady."

 "A tohle je zas pneumatická flétna, také hraje na stlačený vzduch," řekl druhý muzikant a ukázal cestovatelům svou flétnu. "Do obyčejné se musí v jednom kuse foukat, až vás z toho rozbolí hlava. Kdežto na pneumatickou, na tu mohu hrát třeba od slunka do slunka a pořád jsem jako rybička. Dřív se u nás hrálo jenom na obyčejné flétny, ale ty už teď vyšly z módy." Muzikanti zase spustili a vydali se dál, Neználek a jeho přátelé za nimi. Poslouchali hudbu a pozorovali život človíčků. Byl právě čas oběda, a tak sedělo mnoho malíčků a malenek za stolky a obědvalo pod širým nebem. Někteří zůstali po obědě sedět a hned se pustili do hry; hráli buď šachy, nebo dámu anebo jiné stolní hry. Ostatní četli noviny a časopisy nebo si prohlíželi obrázkové knížky. Abyste věděli: obyvatelé Slunečního města byli velice družní. Jak někdo přišel v knížce na legrační místo, sotva se dost nasmál, hned šel k ostatním a přečetl jim to nahlas, aby se smáli s ním. A když někdo našel v novinách veselý obrázek a dal se do smíchu, hned se všichni ostatní přišli bez okolků podívat a smáli se také. Den se schyloval k večeru. Sluníčko už tolik nepálilo a na ulicích se objevovalo čím dál víc malíčků a malenek. Naši cestovatelé potkávali stále častěji všelijaké hudebníky. Malíčkové hráli ponejvíce na pneumatické harmoniky, na flétny a trubky, malenky zas na hudební tamburíny. Hudební tamburína, to je takový kulatý nástroj na způsob sítka. Z jedné strany je bubínek, z druhé jsou nataženy struny jako na harfě. Kromě toho jsou po stranách ještě zvonečky, které rozmanitě zvoní. Teď se hudba ozývala ze všech stran. Bylo to velice pohodlné - stačilo zůstat stát a poslouchat po libosti. Naši tři přátelé se zastavili u domu s velkým polokruhovým výklenkem, zakrytým krásnou oponou, a spatřili, jak několik malíčků vynáší z budovy židle a staví je na ulici před oponu. "Nač ty židle? Copak to tu bude?" zeptal se Neználek. "Estráda," odpověděl jeden malíček. "Tuhle se hezky posaďte a uvidíte."

 "Sedneme si?" optal se Neználek Knoflenky a Strakáčka. "Proč ne," souhlasili oba. Posadili se do první řady hned před oponu. Sedadla se pomalu zaplňovala. Rychle se stmívalo. Pak zazvonil zvonek, po obou stranách výklenku se rozsvítily reflektory a před osvětlenou oponou se objevil malíček v novém černém obleku s bílou vázankou v podobě motýlka. Takové vázanky nosívají s oblibou umělci: odlišují se tím od ostatních, obyčejných človíčků. Černé, hladce učesané vlasy se mu blýskaly ve světle reflektorů. "Vítám vás!" zahalasil ten černý človíček. "Zahajujeme náš velký estrádní pořad. Dovolte mi, abych se vám představil: jsem konferenciér, jmenuji se Fantík a budu uvádět jednotlivé účinkující. Nejprve vystoupí náš slavný umělec - transformátor Amoletkin." Neználek se Strakáčkem až vyprskli, když uslyšeli to směšné jméno. Opona se rozhrnula a na jeviště vyšel ze zákulisí malíček v bílém obleku a s flétnou v ruce. Celý byl baculatý a obličej měl kulatý jako amoleta. "Koukej, namouduši - opravdická amoletka!" zašeptal Strakáček Neználkovi do ucha. Oba se mohli rozsypat smíchy. Umělec se zatím uklonil a spustil na flétnu. Neználek i Strakáček se přestali smát. Velice se jim jeho hra líbila a začali si ho jaksepatří vážit. Když Amoletkin skončil, odešel z jeviště; ale nestačil ani zmizet, a už vyšel z kulis herec v tmavomodrých šatech s nablýskanou mosaznou trubkou v ruce. "Pročpak šel Amoletkin tak brzo pryč?" zeptal se Neználek. "Hlupáčku!" zasmála se Knoflenka. "Vždyť je to zase Amoletkin."

 "Jdi ty!" ohnal se Neználek rukou. "Amoletkin měl přece bílé šaty."

 "No a teď se převlékl do modrých," odpověděla Knoflenka. "Hlouposti! Přece se nemohl tak rychle převléknout," hádal se Neználek dál. Zatímco se přeli, herec zahrál na trubku a zašel za kulisy. Ale v témž okamžiku se objevil další, tentokrát v zelených šatech a s harmonikou. "A kdo je tohle?" povil se Neználek. "Ještě řekni, že to je taky Amoletkin!"

 "To se ví, že je," odpověděla Knoflenka. "Rozumíš, on to je právě herec, který se umí tuze rychle převlékat. Slyšel jsi přece, jak ten Fantík říkal : Umělec-transformátor, ne? A kdo myslíš, že to je, takový transformátor?"

 "Transformátor? To nevím. Já jenom vím, že takhle rychle se člověk převléci nedokáže. Kdyby si převlékl jenom kabát, prosím, ale vždyť on má i jiné kalhoty."

 "Na kalhoty nekoukej! Podívej se mu na obličej a uvidíš, že je to pořád on." Neználek se pozorně podíval a viděl, že herec v zelených šatech má opravdu kulatý obličej jako Amoletkin. "Namouduši — je to on!" vykřikl Neználek. "Podívej se, Strakáčku, on to je Amoletkin!"

 "Jaký Amoletkin?" podivil se Strakáček. Neználek mu začal vysvětlovat, že je to pořád jeden a týž herec. Strakáček nejdřív nechápal co a jak, ale když to konečně pochopil, rozesmál se na celé kolo. A Amoletkin se zatím objevoval hned v jedné, hned v jiné podobě a hrál na všemožné hudební nástroje. Teď už neměnil jenom obleky, ale i obličej. Nejdřív byl bezvousý, pak si přilepil dlouhé kníry, potom černou bradu, nasadil si na hlavu paruku s kudrnatými zrzavými vlasy, pak mu zas brada zmizela, na hlavě se objevila obrovská pleš a nos se mu prodloužil, zčervenal a legračně mu uhýbal stranou. Neználek se tak hrozně chechtal, když se díval na tyhle proměny, že ani nezpozoroval, že výstup umělce -transformátoru skončil a Fantík ohlásil další číslo: zpěvačku jménem Hvězdulku. A vtom již vyšla na jeviště. Měla dlouhé bílé šaty až na zem s bílým kožešinovým límečkem a s dlouhými poloprůhlednými rukávy. Sotva ji Neználek spatřil, hlasitě se rozchechtal. "Podívej se na ty rukávy, no tohle!" zašeptal Strakáčkovi. "Ten se panečku vyparádil!"

 "Kdo se vyparádil?" nechápal Strakáček. "No přece Amoletkin."

 "Copak je to on?"

 "A kdo jiný? Samozřejmě že Amoletkin."

 "A já si myslel, že je to zpěvačka Hvězdulka."

 "Jakápak Hvězdulka? To je přece ten transformátor!"

 "Ahááá!" protáhl Strakáček a rozesmál se na celé kolo. "Koukám, kde se tu najednou vzala zpěvačka, a on je to zatím zas ten Amoletkin. To jsou mi věci!" Vtom spustil orchestr a zpěvačka začala zpívat. Neználek a Strakáček se mohli usmát. Vůbec nečekali, že Amoletkin může mít tak vysoký hlásek. Kolem se zlobili a žádali je, aby nedělali rámus, ale Neználek se zajíkal smíchy a říkal Strakáčkovi: "To jsou hlupáci! Myslí si, že je to doopravdy zpěvačka." Když píseň skončila, všichni hlasitě zatleskali a Neználek křičel na celé kolo: "Bravo, Amoletkin!"

 "Kdybys radši mlčel!" řekla mu Knoflenka. "Copak nevidíš, že to není Amoletkin?"

 "A kdo to tedy podle tebe je, když ne Amoletkin?" divil se Neználek. "Zpěvačka Hvězdulka. Neslyšel jsi, jak ji Fantík ohlašoval?"

 "Fuj!" odplivl si dopáleně Neználek. "A já koukám, že má obličej dočista jinačí než ten Amoletkin . . . Poslyš, Strakáčku, tak on to není Amoletkin."

 "Jak to, že ne?" podivil se Strakáček. "Tak, zkrátka není - a hotovo!"

 "A kdo to tedy je?"

 "Kdopak se v nich vyzná! Nějaká zpěvačka Hvězdulka."

 "No tohle!" dopáleně bručel Strakáček. "Hned Amoletkin, hned zas ne! Dočista člověka popletou! Jeden tady s nimi přijde o rozum!" Vtom zpěvačka zazpívala další píseň, ale Neználek ji už přestal poslouchat. Teď, když věděl, že před ním stojí doopravdická zpěvačka a že už to nejsou žádné čáry máry s převlékáním, přestalo ho to zajímat. Z dlouhé chvíle se začal vrtět na židli a zíval na celé kolo; nakonec si vymyslel zajímavou zábavu: přitlačoval si dlaně k uším a zas je pouštěl, takže místo zpěvu slyšel jakési žabí kvákání. Zpěvačka se na něj znepokojeně podívala - seděl totiž v přední řadě pěkně na očích -, přesto ale jakžtakž dozpívala, rychle odešla a už se neobjevila. Neználek byl rád, vtom však přišel Fantík a ohlásil: "A nyní vystoupí miláček obecenstva, známý zpěvák Pantík." Na jeviště vyšel miláček obecenstva, známý zpěvák Pantík, v překrásném skořicově hnědém obleku. Z náprsní kapsičky mu vykukoval cípek krajkového kapesníčku a na krku měl právě takovou bílou mašličku jako Fantík. Pantík se uctivě uklonil a začal měkkým, příjemným hlasem zvat. Všichni v obdivu ztichli, a když byl zpěv u konce, rozpoutala se hotová bouře: jedni tleskali, druzí dupali, třetí křičeli: "Výborně!" Také Knoflenka tleskala ze všech sil a volala: "Výborně!" Hluk trval tak dlouho, dokud zpěvák nezazpíval znovu. "No tohle!" rozzlobeně vrčel Neználek. "Hotový trest! Nejdřív pištěla Hvězdulka, a teď nás tady bude pronásledovat Pantík!"

 "Ty jsi ale divný, Neználku," řekla mu Knoflenka. "Všem se ten zpěv líbí, jenom tobě ne."

 "I co!" mávl rukou Neználek. "Všichni chtějí ukázat, že kdovíjak rozumějí zpěvu, a tváří se, že se jim to líbí."

 "A to není pravda!" odpověděla Knoflenka. "Já se například vůbec netvářím. Mně se doopravdy líbí, jak Pantík zpívá."

 "Pantík, Pantík!" zašklebil se posměvačně Neználek. "Řekni rovnou, že ses zkrátka do toho Pantíka zamilovala!"

 "Já?" vzplanula Knoflenka. "Ty!" broukl ponuře Neználek. "Zamilovala?!"

 "Zamilovala!"

 "No počkej, ty… ty…" Knoflenka nenacházela v rozhorlení slov, a tak se rozmáchla a chtěla Neználka plácnout po hlavě. Ale včas se ovládla, odvrátila se a pohrdavě řekla: "Ještě o tom mukni, a uvidíš! A víc se s tebou nebavím, abys věděl!" Představení zatím pokračovalo. Po Pantíkovi vystoupili další umělci: kouzelníci, akrobati, tanečníci, klauni. Všecko to byla nadmíru veselá čísla, ale Knoflenka se už ani neusmála. Velice se na Neználka zlobila. Jen si pomyslete! Jak si mohl dovolit říci, že se do někoho zamilovala! Knoflenka docela ztratila náladu a ze zbývajících výstupů už neměla vůbec nic. Zato Neználek se Strakáčkem se smáli do úpadu, to znamená, že ke konci představení upadli ze židlí a Strakáček se dokonce uhodil do hlavy a udělal si bouli. Tím představení skončilo a za chvíli už naši cestovatelé uháněli v tlačítkovém taxíku do hotelu. Ještě nikdy nejeli městem v noci, nemohli proto odtrhnout zrak od úžasného obrazu, který se jim odvíjel před očima. Nad nimi se černalo noční nebe, ale kolem bylo světlo jako ve dne. Nejprve se jim zdálo, že se světlo line odkudsi shora, potom zas, že vychází odněkud zdola. Ve skutečnosti se světlo linulo ze všech stran, protože domy, novinové stánky, kiosky se sodovkou, a dokonce i patníčky na chodnících - všechno bylo nabarveno svítícími barvami. K nátěru zdí se ve Slunečním městě používalo žlutých, světle modrých, bledě zelených, jemně růžových a plesových tónů. Střechy, římsy, balkóny a okenní rámy byly zas natřeny sytými barvami: rubínově červenou, smaragdově zelenou, jasně modrou, fialovou nebo hnědou. Sloupy domů se obvykle natíraly bílými nebo lehce žlutavými svítícími sloučeninami. Ve dne se tyto barvy nikterak nelišily od obyčejných nesvítících barev, ale měly schopnost pohlcovat světelné paprsky a hromadit světelnou energii. Jakmile přišel večer, začaly vyzařovat různobarevné paprsky. Ty se slévaly, a tak se z nabarvených stěn, sloupů, říms a ostatních předmětů linul měkký, klidný a očím příjemný svit a vůbec nebylo třeba pouličních lamp. Svítícími barvami nebyly ve Slunečním městě natřeny jen stavby, ale i auta a autobusy, které jezdily ve velikém množství v jízdní dráze. Přidáme-li k tomu, že i obrazy na stěnách mnoha domů byly malovány svítícími barvami, můžete si aspoň přibližně představit, jaký okouzlující pohled skýtalo divákům Sluneční město v noci. 

 Kapitola 20 KTERAK SE NEZNÁLEK A JEHO PŘÁTELÉ SETKALI S INŽENÝREM ŠPUNTÍKEM

  Druhého dne ráno se Knoflenka probudila první. Zatímco Neználek a Strakáčekještě vyspávali, seběhla na ulici pro noviny, vrátila se a pustila se do čtení. Nejdříve četla docela klidně, ale najednou se jí na tváři objevilo leknutí. Běžela do pokoje, kde spali Neználek se Strakáčkem, a volala: "Vstávejte rychle, píšou o nás v novinách!"

 "Co to povídáš?" odivil se Neználek, když se trochu probral. "Mám dojem, že jsme nic tak náramného ještě neudělali."

 "Však to taky o ničem tak náramném není. Jen si to přečti!"Neználek popadl noviny a četl tuhle zprávu: Ve východní ulici, nedaleko Pudinkové uličky zmocnili se dva neznámí chodci hadice na zalévání květin a využivše jí nikoliv k uvedenému účelu, jali se místo květin polévati kolemjdoucí veřejnost. StrážníHvizdulka, jenž přispěchal na místo činu, zadržel jednoho z rušitelů pořádku a předvedl ho na strážnici. Hned nato došlo v budově strážnice ke katastrofě. Stěny a strop v místnosti, kde právě pobýval jmenovaný strážník Hvizdulka a jím zadržený výtržník se náhle zřítil. Jeden ani druhý nebyl v troskách sesutého zdiva nalezen a jest dosud záhadou, kam se poděli. Přes nepřetržité pátrání nebyl objeven ani strážník Hvizdulka ani rušitel pořádku, jehož totožnost se zatím nepodařilo zjistit. Strážník Fistulka, plnící v době události své služební povinnosti, nemohl podati žádné vysvětlení o příčinách katastrofy, jelikož dlel v té chvíli v sousední místnosti. Byla podniknuta veškerá opatření k vypátrání zmizelého rušitele pořádku i strážníka Hvizdulky. Příčiny katastrofy se vyšetřují. "A teď vyšetří, že jsi tu katastrofu zavinil kouzelnou hůlkou ty. Za to tě myslím dvakrát nepochválí," řekla Neználkovi Knoflenka. "Právě proto nesmíme ani muknout, že tu hůlku mám!" odpověděl Neználek. "Ale strážník ji přece u tebe viděl," řekla Knoflenka. Vtom někdo zaklepal na dveře. Neználek si myslel, že už jdou pro něho, a honem honem se chtěl schovat pod stůl. Ale dveře se otevřely a do místnosti zvesela vstoupil Krychlička. "Buďte zdrávi, drazí přátelé!" zvolal se širokým úsměvem. "To jsem rád, že jsem vás našel! Kam jste se mi včera ztratili?"

 "My se neztratili," odpověděl Neználek. "Strakáček zkrátka na tom zasedání usnul, a tak jsme ho vyvedli na ulici, aby se trošku provětral."

 "Tak takhle to bylo!" vykřikl Krychlička. "A já si vyčítal a nevěděl jsem, co dělat. Vždyť jsem nesplnil svůj slib, že vám budu vyprávět o zdejší architektuře a že vám ukážu Melounkovy domy."

 "Ale to nic!" mávl rukou Neználek. "Ne, ne, žádné nic! U nás se sliby plní. Mě vám to tak rozrušilo, že jsem v noci ani nemohl spát. Až když jsem se rozhodl, že vás ráno za každou cenu najdu, teprve potom jsem klidně usnul."

 "A jak jste nás našel?" zeptala se Knoflenka. "Věděl jsem přece, že jste přijeli z jiného města, a tak jsem se rozhodl zatelefonovat do všech hotelů a přeptat se, jestli se u nich neubytovali Neználek, Strakáček a Knoflenka. A teprve v tomhle hotelu mi řekli, že tady jakási Knoflenka bydlí."

 "Jste velice důvtipný," pochválila ho Knoflenka. "To je toho!" ohrnul nos Strakáček. "Na tohle by přišel každý osel."

 "Kdybys radši přišel na to, jak být trošku zdvořilejší," řekla Knoflenka. "I vždyť má Strakáček pravdu!" zasmál se Krychlička. "Tohle by doopravdy udělal každý. Ale teď se myslím můžeme vydat do Stavební ulice a prohlédnout si domy stavitele Melounka." Vyšli z pokoje. Na chodbě zastavil Strakáček Neználka a pošeptal mu: "Co to má znamenat? To nebudem dneska snídat?"

 "Nech si zajít chuť!" rozzlobeně odpověděl Neználek. "Nebudu přece před Krychličkou připravovat snídani. Nikdo nesmí vědět, že mám kouzelnou hůlku, rozuměls?" Cestovatelé sešli po schodišti, vyšli z hotelu a octli se na ulici. Neználek se vystrašeně rozhlížel - tuze se bál, aby nepotkali Hvizdulku. Když se přesvědčil, že široko daleko není ani jeden strážník, ulehčeně si oddechl. Ale vtom u chodníku zastavilo auto a z něho bleskurychle vyskočil malíček v světle šedém sportovním obleku s krátkými kalhotami. Na hlavě měl podivnou lesklou kulatou čapku s náušníky, jakousi přílbu na způsob těch, jaké nosívají motocyklisté. Neználek si myslel, že je to strážník, a po zádech mu přeběhl mráz. Malíček si však Neználka ani nevšiml, přihnal se ke Krychličkovi a zahlaholil: "Nazdárek, Krychličko! To je ale příjemné setkání! Chachacha! Kampak?"

 "Ale nazdar, kamarádíčku!" radostně odpověděl Krychlička. "Procházím se tuhle se svými přáteli. Jdeme do Stavební ulice. Seznamte se, prosím! To je Knoflenka, tohle Neználek a tohle je Strakáček."

 "Velice mě těší!" zahalasil malíček a hlasitě se chechtal. Bylo vidět, že mu seznámení s cestovateli způsobilo opravdové potěšení. Rychle přiskočil ke Knoflence a stiskl ji ruku s takovou silou, že jí chuděrce div nevyhrkly slzy. Stejně prudce se vrhl i k Neználkovi a ke Strakáčkovi, pozdravil je a řekl: "A já jsem Špuntík. Inženýr Špuntík." Strakáček vyprskl, když lyšel tak podivné jméno. "Co to je za jméno - Špuntík?" podivil se. "Snad jste chtěl říct Puntík, ne?"

 "Chachacha!" zasmál se Špuntík a přátelsky plácl Strakáčka po zádech. "Měl by ses vždycky rozmyslet, Strakáčku, než něco řekneš," pokárala ho Knoflenka. "Určitě by ses taky urazil, kdyby ti někdo začal tvrdit, že nejsi Strakáček, ale Trakáček."

 "Jakýpak Trakáček, tak se přece nikdo nejmenuje," odsekl Strakáček. "A Puntík taky ne!" řekla přísně Knoflenka. "I ba ne, to jste na omylu," namítl Špuntík a smál se ostošest. "Já mám náhodou známého a ten se opravdu jmenuje Puntík, jenže to je docela jiný človíček, úplně jinačí než já. Jména bývají všelijaká, ujišťuji vás, a některá dokonce tuze směšná. Chachacha! Pokud jde o mne," obrátil se ke Strakáčkovi, "jmenuji se skutečně Špuntík. Ale jestli vám to bude působit potěšení, můžete mi klidně říkat Puntík."

 "To by tak ještě scházelo!" rozhořčila se Knoflenka. "Bude vám říkat Špuntík, jak se sluší a patří. Žádné rozmazlování!"

 "Moji přátelé jsou poprvé ve Slunečním městě," řekl Krychlička. "Přijeli k nám z Kvítečkova."

 "Už chápu!" vykřikl Špuntík. "To jste tedy naši hosté? Tak proč tu takhle stojíme? Potřebujete do Stavební ulice? Posaďte se. Pojedu s vámi. A cestou, jestli vám je libo, se zastavíme v továrně na oděvy a prohlédneme si ji. Všechny tam znám." Špuntík skočil do auta a sedl si za volant. Jeho automobil byl aerodynamický a tvarem připomínal shora poněkud zploštělé vajíčko na čtyřech kolech, tupým koncem obrácené dopředu a špičkou dozadu. V horní části karosérie byly dva oválné otvory a v nich sedadla pro řidiče a cestující. Sedadla kryla kulatá stříška na způsob slunečníku. Před koly trčely jakési nárazníky podobné vysokým holínkám. Pouhým stisknutím tlačítka otevřel Špuntík všechna čtyři dvířka v karosérii vozu a pozval naše přátele, aby se posadili. Strakáček se nenechal dlouho prosit a sedl si dopředu vedle řidiče, Knoflenka, Krychlička a Neználek se usadili vzadu. Jakmile nastoupili, všechna čtyři dvířka se zas okamžitě zavřela. Špuntík sešlápl jakýsi pedál, motor vyštěkl a auto vyrazilo vpřed takovou rychlostí, že Strakáček, který něco podobného nečekal, div nevyletěl ven. Chytil se za držadlo na přední desce a vystrašeně třeštil oči přímo před sebe. Automobil se řítil závratnou rychlostí, předháněl kdejaké auto, a některá dokonce pomocí zvláštního skákacího zařízení přeskakoval. Skákací zařízení bylo velice jednoduché. K osám všech čtyř kol bylo přimontováno po jedné odpérované kovové botě. Když bylo zařízení vypnuté, trčely podešve přímo dopředu jako nárazníky a při srážce tlumily náraz. Ovšem jakmile se skákací zařízení zapojilo, oba páry pérovacích bot se otočily zároveň s koly, zapřely se podpatky o zem, odrazily se od ní, auto nadskočilo a přeletělo přes jakoukoli překážku, která mu stála v cestě. Ani červená světla semaforů na křižovatkách nebyla pro auto pražádnou překážkou; klidně přeskakovalo příčné ulice nad hlavami chodců a proudy automobilů. Strakáček žasl nad těmi nevídanými skoky a užuž se chtěl divit nahlas, vzpomněl si však na svou zásadu a včas se vzpamatoval. Ale protože už pootevřel pusu, zeptal se: "A proč vlastně, Špuntíku, nosíte krátké kalhoty? To nemáte dlouhé?"

 "V krátkých není takové horko," odpověděl Špuntík. "A co ta čepice s náušníky? V té vám musí být teplo ažaž."

 "Tak se mi zdá, že toho o motorismu zrovna moc nevíte. To přece není čepice, ale přílba. Zvenčí má ochrannou ocelovou síťku a uvnitř je vata. Když sebou břinknu při havárce o dláždění, v přílbě zůstane hlava celá. Kdežto kdybych se vymázl bez přílby . . . chachacha!" Špuntík se zajíkal smíchy. "A nemáte náhodou ještě jednu přílbu?" zeptal se starostlivě Strakáček. "To nemám." Strakáček se bázlivě přikrčil a ohlédl se. Teď už litoval, že si sedl vedle řidiče. Zdálo se mu, že při srážce by bylo přece jen bezpečnější sedět vzadu. Vtom auto dojelo k řece; ale místo aby jelo po nábřeží, přeskočilo zábradlí a pláclo sebou přímo do vody. Strakáček vykvikl strachem, otevřel dvířka a užuž chtěl vyskočit, Špuntík ho však ještě stačil chytit za límec. "Pusťte mě! Potápíme se!" zaěl Strakáček a škubal se mu z ruky. "Vůbec ne, plujeme," uklidňoval ho Špuntík. "Auta tohohle typu se dovedou pohybovat i ve vodě, ne jen na suchu."

 "Jenže když plaveme ve vodě, tak se taky můžeme potopit," řekl Strakáček, když se trochu vzpamatoval. "To jistě," odpověděl se smíchem Špuntík. "Ale nic se nebojte, v autě je pod každým sedadlem záchranný pás." Strakáček okamžitě zvedl sedadlo, vyndal záchranný pás a pečlivě si ho navlékl. "Copak se už potápíme?" zeptal se Neználek. "Zatím ne," odvětil Strakáček. "Ale až to začne, tak bude pozdě."

 "A to ještě není všecko," pokračoval Špuntík. "Moje auto je zařízeno nejenom k plavbě, ale i k létání." Přitom se dotkl tlačítka na rozvodné desce. Ozvalo se vrčení, Neználek a Knoflenka se podívali vzhůru a spatřili, že se kulatá stříška, kterou zpočátku považovali za slunečník, změnila ve vrtuli a příšernou rychlostí se roztočila. To už se auto plavně vzneslo do výše, provedlo ostrou zatáčku a letělo nad hladinou. "A pa-padáky máte ta-taky pod sedadlem?" zeptal se Strakáček a zakoktával se strachy. "Na co padáky, ty nepotřebujeme."

 "Jak to, že ne?" starostlivě se zeptal Strakáček. "Protože kdybyste vyskočili padákem, zapletl by se vám do vrtule a ta by vás rozsekala na kousky i s ním, chachacha. Při nehodě by bylo lepší vyskočit jen tak."

 "Jenže bez padáku, to bychom si pěkně natloukli," namítl Strakáček. "Pročpak, letíme přece nad vodou. A spadnout do vody, to namouduši tolik nebolí."

 "Tak je to vlastně v pořádku!" řekl Strakáček. "Spadnout do vody, to vážně není tak zlé."

 "Samozřejmě," potvrdil Neználek. "A nezapomeň se kapánek umýt, až tam spadneš. Nebude ti to na škodu." Všichni se zasmáli, protože už byl doopravdy nejvyšší čas, aby se Strakáček zas umyl. Automobil vzlétl do veliké výše a celé město se objevilo jako na dlani. Byl to překrásný pohled. Střechy domů zářily v slunci jako perleti a hrály všemi duhovými barvami. A co víc - byly jakoby šupinaté. "Copak se u vás dělají střechy z rybích šupin?" zeptal se Neználek. "I kdepak," řekl Špuntík, "to, co považujete za rybí šupiny, to jsou obyčejné sluneční baterie. V nich se teplo a světlo slunce mění v elektřinu, ta se shromažďuje a pak osvětluje a vytápí místnosti, pohání výtahy a pohyblivá schodiště, motory větráků a tak dále. Přebytky elektřiny se odvádějí do továren a do závodů a do ústřední elektrárny, tam se mění v radiomagnetickou energii a ta se pak už bez drátů může poslat kamkoli."

 "A proč se ty sluneční baterie montují zrovna na střechy?" zeptal se Neználek. "Protože to je pro ně to nejlepší místo," řekl Špuntík. "Za prvé: střechy jsou vždycky prázdné, nikdo po nich nechodí, a tak se aspoň nějak využijí, a za druhé: střechy jsou vždycky na slunci a dopadá na ně nejvíc slunečních paprsků." Špuntík zakroužil nad řekou a rozhodl se přistát. Auto se prudce sneslo a plesklo na vodu; kolem se zvedl vodotrysk krůpějí. Špuntík opsal ještě po vodě několik kruhů a zatáček, aby předvedl pohyblivost stroje, a pak zamířil ke břehu. Neználek, Knoflenka i Strakáček opravdu nevěděli, jestli se z toho mají radovat, nebo toho litovat, protože ne a ne přijít na to, co je méně nebezpečné: jezdit ve Špuntíkově autě po zemi, plavat v něm po vodě, nebo s ním létat ve vzduchu. 

Kapitola 21 NÁVŠTĚVA V TOVÁRNĚ NA ODĚVY

  Konečně automobil vyjel zase na pevnou zemi, uháněl po ulicích a za pár minut zastavil u kulaté devítiposchoďové budovy natřené hezkou růžovou barvou. "Za mnou!" zvolal Špuntík. "Jsme na místě!" Bleskurychle vyskočil z auta a jako útokem se vrhl ke vchodu. Zatímco Krychlička, Neználek a Knoflenka vylézali z automobilu a pomáhali Strakáčkovi vyprostit se ze záchranného pásu, stačil Špuntík vběhnout do vrat a zase vyběhnout. "Copak? Zamrzli jste tam?" volal a mával rukama jako větrník. "Za mnou! Vpřed!" Nakonec se našim cestovatelům podařilo vylézt z auta a zamířili ke vchodu. "Rychleji, rychleji!" velel Špuntík. "Se mnou se nemusíte ničeho bát. Každého tu znám." Vešli do vrat a octli se ve velikém kulatém sále s bílou blýskavou kachlíčkovou podlahou, stěnami a stropem. Ze všech stran se ozývalo přitlumené hučí strojů a měkké šustěni látek. Vtom k našim cestovatelům přistoupil malíček v čisté, pečlivě vyžehlené modré kombinéze s velkými bílými knoflíky na prsou a na břiše a s rozhrnutým límcem, pod nímž bylo vidět bílou kravatu. Malíček byl jaksepatří baculatý, ale ramena měl úzká, takže se v pase jaksi rozšiřoval a nahoru a dolů zužoval a jeho postavička tím připomínala rybu nebo vřeténko. "Nazdar, Karásku!" pozdravil Špuntík toho vřeténkovitého malíčka. "Přivedl jsem ti exkurzi. Ukaž jim, kamaráde, jak nám tu šijete šaty." Místo odpovědi se Karásek postavil jako na divadle a s patřičnými gesty zadeklamoval: "Rrračte prrrosím za mnou! Odhalím vám, drrrazí přátelé, veškery taje těchto míst." Potom velitelsky pokynul rukou, hrozivě se zatvářil a zařval strašným hlasem: "Kupředu, přátelé, prrryč se strrrachem a váááháááním!" Straček sebou trhl, když uslyšel ten příšerný křik, a schoval se Špuntíkovi za záda. "Kdo to je? Blázen?" zeptal se postrašeně. Ale kdepak Karásek a blázen! To bylo tak: Karásek byl nejenom mistrem v továrně na oděvy, ale i hercem v divadle. A když se někdy o samotě zamyslel nad nějakou rolí a zčistajasna se ho někdo na něco zeptal, nemohl se hned vzpamatovat a tuze často odpovídal po herecku. Neuvědomil si zkrátka, že není na jevišti. Když se přesvědčil, jakým dojmem na Strakáčka zapůsobilo jeho herecké umění, samolibě se usmál a zavedl naše cestovatele doprostřed sálu, kde stál vysoký, nahoře zašpičatělý kovový válec z černé oceli a modravě se leskl. Kolem něho se spirálovitě vinuly schůdky zakončené nahoře plošinkou. K válci se ze všech stran sbíhaly dráty a kovové trubky s manometry, teploměry, voltmetry a všelijakými jinými měřícími přístroji. Karásek se zastavil vedle válce a začal vykládat, ne už jako na divadle, ale svým normálním hlasem: "Před sebou, přátelé moji, vidíte, možno-li se tak vyjádřit, vký textilní kotel systému inženýra Cylindříka. Kotel se plní, abych tak řekl, surovinou vyráběnou z rozemletých lodyh pampelišek. Zde se surovina, promiňte mi ten výraz, podrobuje účinku vysoké teploty a chemicky se pojí s rozmanitými látkami, v důsledku čehož vzniká, možno-li se tak vyjádřit, řídká rosolovitá hmota, mající tu vlastnost, že ve styku se vzduchem okamžitě tuhne. Tato hmota se odvádí z kotle trubkami a jest pod tlakem vymačkávána, promiňte mi ten výraz, drobnohlednými otvory na konci trubek. Po průchodu zmíněnými drobnohlednými otvory hmota, abych tak řekl, tuhne a mění se v tisíce tenoučkých vláken, která pak přicházejí do tkalcovských stavů umístěných kolem kotle. Jak můžete sami pozorovat, v tkalcovských stavech se vlákna mění, abych tak řekl, v tkaninu, která se odvinuje v podobě nekonečného, možno-li se tak vyjádřit, pásu, načež přichází do stříhaček. Zde se z tkaniny, jak zajisté vidíte, vykrají kousky, slepují se k sobě, promiňte mi ten výraz, zvláštním lepidlem a mění se v hotové, abych tak řekl, košile. Na ostatních stříhačkách, jež vidíte kolem, zhotovuje se rovněž, promiňte mi ten výraz, spodní prádlo různých velikostí." Když si cestovatelé prohlédli celý pracovní postup od výroby vláken až po balení hotových košil do krabic, vydali se do prvního poschodí. Tady se stejným způsobem vyráběly různé bundy a saka a pláště a dámské kabátky; rozdíl byl jen v tom, že se vlákna nejdřív barvila a pak teprve přišla do tkalcovských stavů. Karásek jim vysvětlil, že ačkoli jsou vlákna ze stejné suroviny, tkaniny mohou být různé; a že to záleží nejen na způsobu chemického zpracování vláken, ale i na konstrukci, promiňte mi ten výraz, tkalcovských stavů, které jsou schopny zhotovovat všechny možné druhy tkanin. Ve druhém poschodí poznali výrobu kalhot různých střihů a velikostí. Ve třetím, čtvrtém a pátém poschodí byly dílny, kde vznikaly šaty, blůzy, jupky a halenky ; tkaniny ze stavů tady také prochály tiskařskými válci a ty je potiskovaly strakatými kostkami, tečkami, proužky, kvítky a jinými vzorky. V šestém poschodí se vyráběly kamaše, punčochy, ponožky, kravaty, mašle, pentličky, šňůrky, pásky a podobné tretky, a hlavně kapesníky. V sedmém nejrozmanitější pokrývky hlavy, v osmém obuv; ta se zpracovávaly plstěné a několikavrstvové lisované tkaniny, ze kterých ve Slunečním městě s oblibou vyráběli střevíce a boty. V žádném z těch osmi poschodí nepotkali naši cestovatelé kromě Karáska ani človíčka. Všecko včetně balení hotových výrobků obstarávaly stroje. Zato v devátém poschodí to bylo dočista obráceně: po strojích ani památky, kdežto malíčků a malenek habaděj. Někteří stáli u malířských stojanů a něco malovali, jiní seděli u stolů a cosi rýsovali, další něco šili. Kolem stálo spousta manekýnů - velkých figurín ve skutečné človíčkovské velikosti, na kterých zkoušeli hotové šaty. "A tady máme, promiňte mi ten výraz, umělecké oddělení, " řekl Karásek, když se octl se svými hosty v devátém poschodíAle už u něho byla malenka v elegantním šedém pláštíku a rozzlobeně řekla: "Co to má znamenat: promiňte mi ten výraz? Pročpak se omlouvat? Umělecké oddělení je umělecké oddělení - jaképak omluvy!"

 "Jenže umělecké oddělení je odvozeno, abych tak řekl, od slova umělý," odpověděl Karásek. "Vůbec ne od slova umělý, ale od slova umělec."

 "Tak odpusť, Jehličko, to já, možno-li se tak vyjádřit, nevěděl. Podívej, přivedl jsem ti návštěvu."

 "No dobrá!" prohlásila Jehlička. "Tak teď jdi pěkně stranou a nepleť se tu, vysvětlím jim všechno sama. Nuže," obrátila se k návštěvníkům,"co myslíte, že je naším největším poháněčem? Naším největším poháněčem není nic jiného než móda. Jistě jste si už všimli, že nikdo nechce chodit pořád jenom v jedněch šatech, ale snaží se oblékat co chvíli do něčeho nového a zvláštního. Hned se nosí šaty dlouhé, hned zas krátké, hned úzké a hned zas široké, hned se sámky a hned zas s volánky, hned kostkované, hned proužkované, hned puntíkové, hned zas s klikyháky nebo s bobulkami nebo s kvítky. Zkrátka - bůhví co si ta móda všechno nevymyslí! Dokonce i barvy bývají módní. Chvíli chodí všichni v zelené, a vzápětí zas kdovíproč v hnědé. Ani si nestačíte obléknout nové šaty - a už vám řeknou, že vyšly z módy, a vám nezbude, než si rychle běžet pro nové." Inženýra Špuntíka to tak velice rozesmálo, že až z ničeho nic hlasitě frkl. "Velice bych vás žádala, abyste tu laskavě při mém výkladu nefrkal!" ohradila se přísně Jehlička. "Nejste kůň a nejste v konírně! Až půjdete do konírny, můžete si frkat, jak je libo." Poznámka o konírně rozesmála teď zase Strakáčka; jenjen zadržel smích. Jehlička se na něho také přísně podívala a řekla:"Tak prosím . . . Pojďte laskavě blíž. Zde vidíte umělce, kteří tvoří vzory nových látek a nové střihy šatů. Seznamte se laskavě s malířkou Nitečkou. Vstaň, prosím, Nitečko, aby tě všichni viděli." Nitečka vstala ze židle. Byla to maličká, hubeňoučká malenka v bílém plášti, s bleďoučkým obličejíčkem a s vlasy světlými jako len. Stála se skromně sklopenýma očima, takžeejí dlouhé řasy vypadaly ještě delší. Samými rozpaky nevěděla co dělat a ostýchavě škubala v rukou malířský štěteček. "Nitečka je naše nejlepší návrhářka," pokračovala Jehlička. "Teď právě pracuje na vzoru nové látky, která se jmenuje Jitro v borovém lese. Jen se podívejte: kolkolem les a tady medvědice s medvíďaty. Velice zábavné, není-liž pravda? Jednou vytvořila Nitečka vzor látky s názvem Slunéčko sedmitečné. Představte si zelenou látku posetou oranžovými slunéčky s černými puntíky. Prostě nádhera! Šaty se slunéčky šly na dračku, nikdo nechtěl nosit nic jiného. Ale uběhlo pár dní a nějaký mudrc prohlásil, že se bojí vyjít na ulici, protože se mu v jednom kuse zdá, jako by po všech kolemjdoucích lezla slunéčka. Naráz to už nikdo nechtěl nosit: Dejte prý nám pokoj, ještě aby po nás lezla slunéčka sedmitečná ! Potom Nitečka vymyslela ještě zajímavější látku: Čtyři roční období. Prostě něco pohádkového, hotový obraz, a ne látka ! Tiskla se na osm barev, zvlášť jsme k tomu zhotovili m nových válců. Celé město se nastrojilo do těch šatů s obrázky. Jenže pak jedna parádnice řekla: Mně se ty šaty nelibí. Nikdo se nedívá na mne, ale na obrázky. A co myslíte? Druhého dne vyšly z módy a my museli nakvap vymýšlet jinou látku." Špuntík se znovu rozesmál, hned se ale vzpamatoval a zakryl si ústa rukou, tak že místo smíchu divnzachrochtal. "Prosila bych vás, abyste tu ani nechrochtal!" řekla uraženě Jehlička. "U nás se nechrochtá. A jestli jinak nemůžete, račte si jít zachrochtat domů a pak zas přijďte. Hm . . . Kdepak jsme skončili? Aha, správně: u módy. Tak tedy, jak vidíte, naprosto se módě nepodřizujeme, ale naopak móda se musí podřídit nám, protože my zde vytváříme nové módní vzory. A dokud vytváříme módu my, nic s námi nepořídí a naše práce se úspěšně rozvíjí. Jen někdy nás, jak se říká, trošku prožene." Špuntík, kterého pořád zmáhal smích, znovu zachrochtal. Strakáček se na něj podíval a zachrochtal také. "No vida!" roodila Jehlička rukama. "Hloupé příklady táhnou, jak se říká. Nejdřív chrochtal jeden, a teď už druhý. Nakonec to skončí tak, že se tu rozchrochtáme všichni a můžeme jít domů! Tak! No vidíte, zase jste mne přerušili. Kde jsme zůstali?"

 "Že se rozchrochtáme a můžeme jít domů, " řekl Neználek. "Ale ne. U toho, že nás někdy prožene," napověděla Jehličce Nitečka. "Ano, správně! Prožene. Hlavně se to stává, když k nám přejede nějaký cestovatel z jiného města. Sotva na něm naši obyvatelé uvidí ne tak běžný klobouk, hned si začnou myslet, že to je určitě nějaká nová móda, a už se hrnou pro takové obleky a klobouky do všech obchodů v městě. A protože v obchodech samozřejmě nic takového není, musíme horempádem připravovat novou výrobu. A to není jen tak. Nejdřív je potřeba udělat nové vzory látek, nové střihy, nová razidla a tiskařské válce. Zákazníci neradi čekají, a tak nezbývá než dělat všechno naspěch. Proto říkáme, že nás móda sem tam prožene. Co proti tomu dělat? Jednoduchá pomoc. Jsme ve styku s obchody. Z chodů nám podávají zprávy o každém novém přání našich spotřebitelů. Včera nám například oznámili, že si už několik malíčků přišlo pro žluté kalhoty. Z toho vyvozujeme, že k nám do města přijel někdo v žlutých kalhotách. Povězte nám, vy jste tu už dávno?" zeptala se Jehlička Neználka. "Od předevčírka," odpověděl Neználek. "Tak vidíte!" zaradovala se Jehlička. "Teprve předevčírem jste přijel, a my už včera věděli, že se u nás objevil někdo ve žlutých kalhotách. Ale to není všechno. My se už dokonce připravujeme na výrobu žlutých kalhot. Pojďte laskavě blíž a seznamte se s naší výtvarnicí Patentkou. Patentka právě pracuje na návrhu žlutých kalhot, protože žluté kalhoty jsme u nás dosud nedělali." Neználek a jeho společníci přistoupili k Patentce a uviděli, že kreslí na velké čtvrtce papíru žluté kalhoty ve skutečné velikosti. Jehlička si zatím pozorně prohlédla Neználka ze všech stran, a dokonce mu i kradí ohmatala látku na kalhotách. "To je dobře, že jste k nám zašel, " řekla mu. "Jinak bychom byli mohli udat kalhoty docela jinačí, než jaké zákazníci žádají. I takové případy se nám už staly. Patentko, podívej se dobře a oprav ten svůj návrh. Kalhoty nesmějí být ani úzké, ani široké, ani dlouhé, ani krátké, ale kousek pod kolena a kousíček nad kotníky. To je ta nejlepší fazóna, protože se v ni nejpohodlněji chodí. Látka je podobná hedvábí, má lesk. To je také praktické, lesklá látka se totiž mnohem méně špiní. Barva není citrónová, jak to máš ty, ale kanárková. Ta je očím mnohem příjemnější. A pak: dole žádné knoflíky! Malíčci nemají rádi dole na kalhotách knoflíky, pořád jimi o něco zachytávají a nakonec se jim stejně utrhnou." Setkání s Neználkem zapůsobilo na Jehličku velmi blahodárně. Přestala dokonce vrhat hněvivé pohledy na Špuntíka, který ji dopaloval svým věčným smíchem. Usadila hosty na pohovku a začala se s nimi přátelsky bavit. Když se dověděla, že přejeli z Kvítečkova, dopodrobna se Knoflenky vyptávala, jak se tam malíčci a malenky oblékají a jaká tam panuje móda. Ostatní výtvarnice se této bese také účastnily. Jedna malířka jménem Cívečka se zeptala Strakáčka, co ho ze všeho nejvíc zaujalo ve Slunečním městě. "Sodovka se sirupem," odpověděl Strakáček. "Hlavně že se dá pít v každém stánku a co hrdlo ráčí."

 "Co je na tom divného?" vmísil se do rozhovoru Špuntík. "Tak je to u nás se vším. Můžete si zajít do kterékoli restaurace a jíst po libosti, v každém obchodě vám dají, co se vám zlíbí - a zadarmo."

 "A kdyby cht někdo třeba automobil?" zeptal se Neználek. "Automobil by mu přece nedali?"

 "Proč ne? Dali. Ale od té doby, co se objevily tlačítkové taxíky, nikdo o auta ani moc nestojí," řekl Krychlička. "No řekněte: na co auto, když si tlačítkovým taxíkem dojedu, kam chci - a bez starostí? Kdežto s vlastním autem jich má člověk vždycky nad hlavu. Abyste je myl a čistil a mazal a spravoval a kupoval pohonnou látku, potřebuje garáž, musíte je řídit, dávat pozor, abyste na nic nenarazil a někoho nepřejel - a to znamená být v jednom kole pořád ve střehu. Ale když jedete v tlačítkovém taxíku nebo autobusem, jaképak starosti! Klidně si můžete číst noviny nebo knížku, můžete přemýšlet, o čem chcete, nebo třeba nemusíte myslet vůbec na nic, a můžete dokonce spát nebo skládat verše. Kdysi jsem měl taky vůz, ale od té chvíle, co jsem ho vyhodil, cítím se teprv doopravdy svobodným a volným človíčkem."

 "Ale když u vás má spousta človíčků svá vlastní auta," řekl Neználek. "Tuhle Špuntík má například taky svůj vůz."

 "To je něco jiného," odpověděl Špuntík. "Já jsem starý automobilista a jízda v těch nových autech, která vás sama dovezou, kam je libo, a s kterými se nemůže nic stát - to není nic pro mne. Pro mne je rozkoš sedět za volantem a vlastnoručně řídit, a k jízdě podle mého patří nebezpečí. Zvykl jsem si na to a těžko bych se s tímhle pocitem loučil. Já vím, to ve mně vězí ještě cosi starého, tak říkajíc přežitek minulosti, ale nedá se nic dělat." Strakáček, kterého už od rána sužoval hlad, to nakonec nevydržel a řekl: "Kamarádi, nemáte tuáhodou něco na zub - nebo třeba jen trošku sodovky se sirupem ? Vždyť jsem neměl od rána v ústech."

 "Jsme my to hlupáci!" zvolal Špuntík. "Co tady sedíme a ztrácíme čas řečmi? Rychle do restaurace! Slovy se člověk nenají. Kupředu! Za mnou!" Tohle pořekadlo se Strakáčkovi náramně zalíbilo. Od té doby vždycky, když měl hlad, říkával moudře: "Slovy se člověk nenají."

Kapitola 22 DOBRODRUŽSTVÍ STRÁŽNÍKA HVIZDULKY

  Čtenáři si dozajista vzpomenou, že po neštěstí na strážnici běžel nejdřív strážník Hvizdulka za Neználkem, ale když cítil, že ho tuze moc bolí hlava, přestal ho pronásledovat a šel domů. Proč se rozhodl jít právě domů, a ne zpátky na strážnici, kde na něj čekal strážník Fistulka - to se dosud nepodařilo přesně zjistit. Zůstalo rovněž záhadou, proč nešel do nemocnice k lékaři. Dalo se to možná vysvětlit tím, že nakřáplá hlava nedovedla uvažovat tak dobře, jak bylo zapotřebí. Zkrátka, strážník Hvizdulka, jak se říká, obrátil své kroky k domovu. Nebydlel daleko, v Makarónové ulici, bylo proto zbytečné, aby jezdil autem nebo autobusem. Když dorazil do Makarónové ulice a přešel dva bloky, octl se u svého domu. A všecko by bylo docela dobře dopadlo, kdyby se mu byla nepřihodila ještě jedna nepředvídaná příhoda. Dům, kde bydlel, byl otočný dům věžovitého typu, tedy jeden z těch, které postavil architekt Vrtišpunt. Měl čtyři vchody, z každé strany jeden. Kdyby stál nehybně, dalo by se říci, že jsou obráceny na všechny čtyři světové strany: na sever, na jih, na východ a na západ. Ale protože se dům bez ustání točil, nebylo možno určit, kam vlastně který vchod vede. Strážník Hvizdulku se obvykle vracíval ze služby vždycky v stejnou hodinu. A právě v té době byl jeho vchod pokaždé obrácen do Makarónové ulice. Ale tentokrát přišel Hvizdulka o celou hodinu dřív, když byla ještě do Makarónové ulice obrácena docela jiná strana domu. Hvizdulka ani neuvažoval, co dělá, vešel do cizího vchodu, vyjel jako obvykle výtahem do třetího poschodí a vstoupil do cizího bytu. Nikdo nebyl doma, proto ho také nikdo neupozornil na jeho omyl. Pravda, Hvizdulka se trochu divil, že nábytek v pokoji vypadá nějak jinak, ale protože ho tuze bolela hlava, příliš o tom nepřemýšlel, rychle se svlékl, lehl si do postele a usnul jako zabitý. Neví se, jestli od úderu cihlou do hlavy nebo z jiného důvodu, ale na Hvizdulku padla tak hrozná ospalost, že prospal celý den, celou noc a skoro celé další dopoledne. Přesněji řečeno: usnul v deset hodin ráno a probudil se druhého dne v jedenáct, takže spal pětadvacet hodin bez přestánío jest celý den a noc a ještě hodinu navíc. Kdyby byl Hvizdulka usnul ve svém bytě, mohli ho najít hned a nic zvláštního by se nestalo; ale on usnul v cizím, tam ho nikdo nehledal, a tak z toho byl poprask jako hrom. Když se na strážnici událo to hrozné neštěstí, strážník Fistulka slyšel rámus, okamžitě přerušil pozorování televizních obrazovek a vrhl se do sousední místnosti. Zjistil, co se přihodilo, bez meškání vyběhl na ulici, svolal kolemjdoucí a s jejich pomocí začal odklízet trosky zřícených stěn a stropu. Pracovali ze všech sil, ale bezvýsledně: pod troskami neobjevili ani zadrženého Neználka, ani Hvizdulku; našli jenom Hvizdulkovu přílbu. To strážníka Fistulku trochu uklidnilo. Dospěl k názoru, že se Neználkovi podařilo uprchnout a strážník Hvizdulka že se ho jal pronásledovat. Nicméně čas ubíhal a Hvizdulka se nevracel. Fistulka bedlivě pozoroval všechny televizní obrazovky a doufal, že ho spatří někde na ulici. Jenomže Hvizdulka, jak je už čtenáři známo, tou dobou spal na cizí posteli, jako když ho do vody hodí, a na žádné obrazovce se proto nemohl objevit. Zanedlouho přišli na strážnici dva noví strážníci, vystřídat své kamarády. Jmenovali se Přilbík a Helmička. Fistulka jim předal službu, řekl jim, co se přihodilo, a začal pátrat po Hvizdulkovi na vlastní pěst. Především ho napadlo, že Hvizdulka mohl jít domů, a tak mu ze všeho nejdřív zatelefonoval do bytu. Ale protože se nikdo neozval, vydal se tam Fistulka sám. Jak se dalo očekávat, nenašel v bytě živou duši. Vrátil se tedy domů a telefonoval po všech nemocnicích. Odevšad mu odpověděli, že žádného strážníka Hvizdulku do ošetřování nepřijali. Tu Fistulka zavolal na ostatní strážnice a žádal o pomoc při pátrání po zmizelém Hvizdulkovi. Všechny strážnice ochotně přislíbily a brzo celá stovka strážníků slídila po městě a snažila se najít pohřešovaného Hvizdulku. Strážník Fistulka zaskakoval každou půlhodinku k němu do bytu. A mezi tím po celý zbytek dne a po celou noc volal znovu do všech nemocnic, až ho měli všichni plné zuby. Přes nepřetržité pátrání nebyl Hvizdulka objeven a druhého dne ráno psaly noviny o dalším tajemném zmizení. Kdyby si je byl Hvizdulka po probuzení přečetl, určitě by se byl náramně podivil celému tomu pozdviženi kolem svého jména. Jenže Hvizdulka toho dne žádné noviny nečetl, a tak také nemohl vědět, co v nich je. Když se vzbudil, podíval se na hodinky a viděl, že ukazují jedenáct. Vzpomněl si, že bylo deset, když šel spát, a usoudil, že tedy spal všehovšudy hodinku, a ne, jak tomu bylo doopravdy, celých pětadvacet hodin. A tak ani nezpozoroval, že už je druhý den. Hlava ho ještě pořád pobolívala, a ke všemu dostal hrozitánský hlad, což nebylo koneckonců pranic divného: prospal přece celý den a celou noc a za tu dobu neměl v ústech. Vydal se do kuchyně, která byla zařízená přesně jako jeho, přistoupil k nevelkým dvířkám ve stěně a zmáčkl po straně několik tlačítek s nápisy: POLÉVKA, KAŠE, PUDINK, KOMPOT, CHLÉB, PEČIVO, CUKR, KÁVA a pár dalších. Potom otevřel dvířka, za nimiž nebylo nic než čtvercová prostora, sedl si na židli a čekal. Za minutku se zdola objevila malá kabina kuchyňského výtahu. Byla natřena bílou emailovou barvou a připomínala ledničku. Hvizdulka ji otevřel, vyndal talíře s polévkou, kaší, misky s pudinkem a kompotem, kávovou konvici, cukřenku, talířky s pečivem a s krajíčky chleba a všechno ostatní, postavil si to před sebe na stůl a pustil se s velkou chutí do jídla. Takovéhle kuchyňské výtahy byly v mnoha domech Slunečního města. Vozily snídaně, obědy a večeře z restaurací v přízemí přímo do bytů. Ovšem nutno říci, že obyvatelé Slunečního města zřídkakdy využívali možnosti jíst doma a mnohem radši jídávali v restauracích, kde bylo o hodné veseleji.Jídlo tam podávali malíčci a malenky, s kterými se bylo možno pobavit, zažertovat a zasmát. Takhle se jídlo podávalo výtahem - a s tím se zrovna moc žertovat nedá. Nicméně v případě potřeby mohl každý poobědvat doma, i když bez všech těch příjemností, jaké byly v restauraci. Strážník Hvizdulka se pořádně najedl a znovu si vlezl do postele; rozhodl se, že si ještě drobátkpospí. Pořád si totiž myslel, že spal dopoledne jenom hodinu, což není nikterak moc. Usnul znovu jakoby nic, a možná že by byl spal až do příštího rána, kdyby ho byli v půlnoci nevzbudili majitelé bytu, kteří se právě vrátili. V bytě, jak se později ukázalo, bydleli dva přátelé: Šprýmek a Preclík. Šprýmek se proslavil tím, že hrozně rád šprýmoval. Jeho nejoblíbenější šprým byl ten, že div ne za každým slovem dodával: "Ať nejsem Šprýmek, čestné slovo!" Pokud jde o Preclíka, neproslavil se ničím. Oba byli šoféry v továrně na bonbóny - rozváželi cukroví po obchodech - a tuze se spolu kamarádili. Toho dne, kdy se strážník Hvizdulka omylem dostal do jejich bytu, nespali Šprýmek a Preclík doma; po práci totiž zajeli ke svému příteli Háčkovi na oslavu nového bytu a návštěva se protáhla přes celou noc. Ráno jeli přímo do továrny a odpoledne se vydali slavit stěhování k druhému svému příteli Čutorkovi. I tady se počítalo s oslavou až do rána, ale protože oba přátelé probděli už jednu noc, udělal jim Čutorka tu laskavost a pustil je domů dřív, asi tak v jedenáct večer. Jedenáct hodin večer, to není také příliš brzo, a k tomu se ještě naši přátelé nedostali domů hned - museli se cestou zastavit na strážnici, kde strážník udělil Preclíkovi dvacetiminutovou domluvu za porušení dopravních předpisů. Zkrátka, doma se objevili, až když byla hluboká noc. Přesto byli oba spokojeni, že to tak dopadlo, a Šprýmek řekl: "No - a jsme doma, ať nejsem Šprýmek, čestné slovo! Teď se navečeříme a hajdy na kutě."

 "Co je pravda, to je pravda, " souhlasil Preclík a zíval na celé kolo. "Ať se člověk nají na návštěvě sebevíc, neškodí posilnit se ještě trochu doma. " Šprýmek a Preclík šli přímo do kuchyně a začali mačkat tlačítka u dvířek kuchyňské zdviže. Za pár minut už seděli za stolem a večeřeli. Jedli a tlachali, ale pusy jim kousaly jen jakoby z povinnosti, oči se jim klížily a jazyky pletly. První dojedl Šprýmek, beze slova vstal od stolu a šel spát. Vešel do pokoje, svlékl se a šup do hajan. Hned za ním přišel Preclík. Zjistil, že už Šprýmek zhasl, došel potmě ke své posteli, shodil šaty a užuž si chtěl také lehnout, ale jak natáhl ruku, ucítil, že v jeho posteli už někdo leží. Pomyslil si, že se asi Šprýmek zmýlil, a se smíchem řekl: "To jsou mi šprýmy. Nebo ses spletl? "

 "Co to povídáš, ať nejsem Šprýmek?" ozval se Šprýmek ze své postele. "No tohle!" podivil se Preclík. "Kde jsi?"

 "Tady, ať nejsem Šprýmek! Kde bych měl být?" Když Preclík uslyšel, že se Šprýmek ozývá z docela opačné strany, znova natáhl ve tmě ruku a nahmatal Hvizdulku, který ležel v jeho posteli a spal tak tvrdě, že se ani nepohnul. "Víš, ale u mne už někdo leží," řekl Preclík. "Prosím tě, kdo by to mohl být?" podivil se Šprýmek. Preclík nahmatal krk ležícího Hvizdulky, potom obličej, nos, čelo, vlasy . . . "Co je to za nesmysl? Něčí hlava a vlasy," řekl a rozpačitě rozhodil rukama. "To se povedlo!" rozesmál se Šprýmek. Nutno říci, že se Šprýmek ani Preclík nijak zvlášť nepolekali, když našli u sebe v bytě cizího človíčka. Dokonce se dá říci, že se nepolekali vůbec. To bylo tím, že ve Slunečním městě už hodně dávno nebyla spáchána žádná krádež nebo výtržnost. Všichni človíčkové žili spolu v klidu a nikoho ani nenapadlo vlézt do cizího bytu s nekalým úmyslem. "Čestné slovo, ať nejsem Šprýmek, tady se zkrátka stalo nějaké nedorozumění," prohlásil Šprýmek a smál se dál. "To bude tak: nejspíš k nám zašel někdo z našich známých, a když jsme nebyli doma, čekal a čekal, nakonec ho to omrzelo a usnul," řekl Preclík, co si o tom myslel. "Správně!" zaradoval se Šprýmek. "Tak rozsviť!" Preclík otočil vypínačem. Oba přátelé přistoupili k posteli a prohlíželi si Hvizdulku, který spal dál, jako by se nechumelilo. "Kdo to je? Znáš ho?" zeptal se Preclík. "Vidím ho prvně v životě, ať nejsem Šprýmek!"

 "Tfuj!" odplivl si dopáleně Preclík. "Já ho taky jakživ neviděl. Hlavně že si tu spí jako doma!"

 "To je podezřelé, Preclíku, čestné slovo! Ať nejsem Šprýmek, jestli jsme omylem nevlezli do cizího bytu! Rychle pryč, než se vzbudí." Preclík chtěl honem vzít do zaječích, ale ještě se rozhlédl a řekl"Ba ne, mně se přece jenom zdá, že je to náš byt. Musíme ho vzbudit a zeptat se, jak se sem dostal." Šprýmek popadl Hvizdulku za rameno, zatřásl jím - a Hvizdulka se konečně probudil. "Jak jste se sem dostali?" zeptal se a nechápavě hleděl na Šprýmka a na Preclíka, kteří před ním stáli jenom v spodním prádle. "My?" přišel do rozpaků Šprýmek. "Slyšíš, Preclíku, jak to je . . . totiž, ať nejsem Šprýmek! On se nás ptá, jak jsme se sem dostali! Tak to ne. To my se chceme zeptat vás, jak jste se sem dostal."

 "Já? Jako vždycky," pokrčil rameny Hvizdulka. "Jako vždycky!" zvolal Šprýmek. "A kde myslíte, že vlastně jste?"

 "Doma. Kde jinde?"

 "Tak vida, ať nejsem Šprýmek! Slyšíš, Preclíku, on říká, že je doma. A kde jsme tedy my?"

 "Ano, správně," přidal se Preclík. "A kde jsme teda podle vás my, no?"

 "Nu přece u mne."

 "Jděte! A víte to jistě?" Hvizdulka se rozhlédl kolem - a údivem se posadil. "Poslyšte," řekl nakonec, "jak jsem se sem vlastně dostal?"

 "Jděte do háje, ať nejsem Šprýmek! Čestné slovo! Vždyť na to se vás už půl hodiny ptáme." Když se Hvizdulka přesvědčil, že celá ta motanice vznikla jeho vinou, velice zrozpačitěl a zamumlal: "Odpusťte mi, kamarádi! Prosím za prominutí. Teď už vidím, že jsem se dostal omylem do cizího bytu. Proto koukám, že je tu nějak jinačí nábytek než u mne. A tapety na stěnách jsou taky jiné. Já mám přece žluté, čert aby to . . . A tady jsou modré či jaké . . ." A vylezl zpod přikrývky a hrnul si to ke dveřím. "Počkejte!" zarazil ho Preclík. "Oblečte se přece nejdřív."

 "No ovšem, promiňte!" zabrumlal v rozpacích Hvizdulka a začal se oblékat. Protože měl tuze naspěch, nějak se mu to nedařilo. Vázanku si uvázal rubem nahoru, popletl si ponožky, pravou nohou se za živého boha nemohl dostat do kalhot a tak dlouho skákal po pokoji na levé, až nakonec vrazil do květináče se sedmikráskami a rozbil ho na kousky. Skončilo to tím, že na sebe v roztržitosti natáhl Preclíkovo sáčko a odešel. Tu noc šli Šprýmek s Preclíkem spát hodně pozdě, a tak teprve druhého dne ráno pohřešil Preclík svůj kabátek. Pravda, zůstal mu Hvizdulkův, ale smůla byla v tom, že zároveň s kabátkem zmizel i Preclíkův řidičský průkaz, který měl v kapse. Naneštěstí se ani jeden, ani druhý nezeptali na Hvizdulkovo jméno a adresu a nevěděli teď, kde ho hledat. Šprýmek řekl, že to není tak zlé, protože až ten roztržitý malíček najde v kapse cizí průkaz, pochopí, že si oblékl cizí kabát, a přinese ho se vším všudy zpátky. Když to Preclík uslyšel, trochu se uklidnil. Nicméně všecko pokračovalo dočista jinak. Hvizdulkova dobrodružství tím zdaleka neskončila. Možná že by byla skončila už doopravdy, kdyby se do toho nebyli připletli Trucoun, Pegásek a Kaligula. Od té chvíle, kdy se z těchhle tří oslů stali človíčkové, bloumali beze smyslu po ulicích, až se nakonec sešli. To bylo radosti! Kaligula se nemohl udržet smíchy při pohledu na Trucouna a Pegáska a Trucoun s Pegáskem se hlasitě řehtali, když se podívali na Kaligulu. Všichni tři se naráz poznali. Přes proměnu, která se s nimi stala, zůstalo v každém z nich něco z jejich dřívější podoby, a to jim bylo hrozně k smíchu. Když se dosyta nasmáli, Kaligula řekl: "Víte co, kamarádi, tohle setkání musíme oslavit - a něčím náramným, aby si to všichni jaksepatří zapamatovali." Hluboce se zamyslili a dumali, hloubali a přemýšleli málem do půlnoci. Nejdřív nemohl žádný nic kloudného vymyslet, ale pak Pegásek prohlásil: "Podle mého bude ze všeho nejnáramnější tohleto: natáhnem přes chodník provaz, všichni zakopnou a plácnou sebou na zem."

 "Ty jsi génius!" pochválil Pegáska Kaligula. Vyštrachali někde provaz, natáhli ho napříč chodníku zrovna tam, kde bylo nejvíc tma, a rychle zmizeli; moc se totiž báli, aby jim někdo za takové zařízeni nevlepil pár pěkných pohlavků. To všechno se odehrálo v Makarónové ulici nedaleko domu, kde bydlel Šprýmek s Preclíkem - a zrovna ten večer, kdy u sebe v bytě zastihli spícího Hvizdulku. A teď poslouchejte, co se stalo dál. Když strážník Hvizdulka odešel od Preclíka a Šprýmka a vkročil na ulici, nechápavě se rozhlédl, kde to vlastně je. Za chviličku pochopil, že jde Makónovou ulicí, ale ne ke svému domu, nýbrž na opačnou stranu. Už se chtěl dát zpátky, ale pak se rozhodl, že se ještě trochu projde a nadýchá se čerstvého vzduchu. A právě toto rozhodnutí se mu stalo osudným. Neudělal ani deset kroků, když zakopl o provaz napnutý přes chodník a natáhl se jak široký tak dlouhý. Uhodil se do hlavy a zůstal nehnutě ležet. Kdoví jak dlouho by tam byl v bezvědomí ležel, kdyby zrovna nebyla jela kolem ve svém autě malenka Makuška. Když uviděla malíčka ležícího bez hnutí uprostřed chodníku, zastavila auto, zjistila, že neznámý ubožák potřebuje okamžité lékařské ošetření, vtáhla ho do automobilu - což byla pro takového drobka pořádná dřina - a uháněla do nemocnice. V nemocnici malíčka rychle svlékli a uložili na lůžko. Doktor Flastřík mu neprodleně předepsal medicínu a nařídil, aby mu dali na hlavu led. Pak osobně potřásl Makušce rukou a poděkoval jí za to, že poskytla zraněnému pomoc. Chtěl zapsat pacienta do přijímací knihy, ale ten byl dosud v bezvědomí, a tak mu nemohl říci své jméno. Makuška také nevěděla, jak se ten ubohý malíček jmenuje. Proto doktor Flastřík přikázal jedné ošetřovatelce, aby prohledala kapsy pacientova kabátku, nenajde-li tam náhodou nějaký doklad, podle kterého by bylo možno zjistit jeho totožnost. Ošetřovatelka přehrabala kapsy pacientova sáčka a našla tam dopis s adresou Preclíka a řidičský průkaz na stejné jméno. "To je jasné: jmenuje se Preclík. Nikdo přece nebude nosit v kapse cizí dopisy a dokumenty!" rozhodl doktor Flastřík a zapsal Hvizdulku do přejímací knihy pod jménem Preclík. Když druhého dne strážník Fistulka znovu volal do nemocnice a ptal se, jestli nepřijali do léčení strážníka Hvizdulku, řekli mu, že u nich žádný strážník Hvizdulka není a nebyl a že přijali jenom jakéhosi šoféra Preclíka, který ztratil na ulici vědomí. Tím se také vysvětluje, proč o Hvizdulkově pobytu v nemocnici neměl nikdo ani tušení a proč ho strážníci hledali, kde se dalo, jenom ne tam, kde doopravdy byl. V novinách zatím otiskovali den co den zprávy, že strážník Hvizdulka je dosud stále nezvěstný, a některé noviny se začaly škodolibě posmívat, že sami strážníci nemohou najít ztraceného strážníka. V jedněch novinách uveřejnili dokonce karikaturu, na které strážník za bílého dne hledá s lucernou sám sebe. Dokončilo to tím, že se na účet zmizelého strážníka začalo vtipkovat, vyrojily se všelijaké legrační povídky a kdosi dokonce napsal, že strážník Hvizdulka vůbec nezmizel a že ho nemohou najít nejspíš proto, že žádný strážník Hvizdulka nikdy nebyl. To ovšem neznamená, že by obyvatelé Slunečního města byli zlí a schopni posmívat se cizímu neštěstí. Zdaleka ne! Byli velice hodní a soucitní a všecko se dalo vysvětlit jednoduše tím, že mezi obyvateli Slunečního města bylo tuze mnoho automobilistů. A jak je známo, automobilisté nemají strážníky příliš v lásce, hlavně proto, že jim udělují při každém sebemenším porušení dopravních předpisů tuze dlouhé domluvy. Kdyby se byl ztratil obyčejný človíček, nikoho by bylo ani nenapadlo, aby se mu smál; ale protože zmizel strážník, u každého automobilisty to mimoděk vyvolávalo úsměv; navíc ještě mnozí doopravdy uvěřili, že žádný Hvizdulka nikdy neexistoval a že všechny ty hovory jsou jen směšné výmysly k zábavě čtenářů. Když se druhého dne ráno probudil Hvizdulka v nemocnici, s údivem zjistil, že je znovu někde v cizím bytě. Užuž chtěl vstát a jít vypátrat, jak se tam dostal, ale ucítil slabost a položil hlavu zpátky na polštář. Vtom přišla do pokoje ošetřovatelka. "Dobré ráno raníčko, Preclíku! " řekla přívětivě. "Jakpak se vám daří?"

 "Kde to jsem?" zeptal se poděšeně Hvizdulka a ani si nevšiml, že mu ošetřovatelka řekla Preclíku. Vysvětlila mu, že nešťastnou náhodou upadl na ulici a udeřil se do hlavy, což mu způsobilo otřes mozku, a že je teď v nemocnici a může být naprosto klidný, protože ho co nevidět vyléčí. Hvizdulka z toho vysvětlení pranic nepochopil; měl totiž po úderu drobátko zatemnělý rozum, ale laskavý hlas ošetřovatelky ho nicméně upokojil. Hvizdulka se uklidnil, s chutí se nasnídal a bez jediného mrknutí spolkl celou lžičku hořké micíny. Doktor Flastřík byl s pacientovým chováním velice spokojen a nakázal ošetřovatelce, aby ho každou hodinu napájela medicínou, přikládala mu studené obklady a v případě bolesti hlavy mu okamžitě dala na čelo led. Sám přicházel k Hvizdulkovi několikrát denně a vypravoval mu všelijaké veselé povídačky. Soudil totiž, že nic nepomáhá brzkému uzdravení tak jako veselá nálada, a veselou náladu, jak známo, mívají nemocní tehdy, když se usmívají a smějí. Proto také přikázal rozvěsit po celé nemocnici legrační obrázky, karikatury a vtipy a uložil všem sestrám a ošetřujícím lékařům, aby ve volných chvílích předčítali nemocným směšné povídky a pohádky a přednášeli jim veselé básničky, šprýmy, posměšky, říkanky, jazykolamy, nesmysly a podobné věci. 

Kapitola 23 DALŠÍ MUKA SVĚDOMÍ

  Inženýr Špuntík, s kterým se naši cestovatelé seznámili, byl tuze zvláštní človíček. Nejzvláštnější na něm bylo, že dělal všechno obrovskou rychlostí. Ruce, nohy i jazyk se mu pohybovaly neobyčejně rychle. Zpravidla nechodil, ale běhal, a skoro nikde neměl stání. Když nebylo kam běžet a s kým hovořit, poskakoval netrpělivostí na místě. Když jel autem, hnal se vždycky nejvyšší rychlostí, zprudka se rozjížděl a stejně tak naráz zastavoval. Myšlenky se mu míhaly v hlavě rychlostí světla, které, jak je každému dozajista známo, uběhne za vteřinu tři sta tisíc kilometrů. Bez rozmýšlení se rozhodoval, bleskurychle svá rozhodnutí prováděl, a když se mu z nějakého důvodu znelíbila, v tu ránu je přestal uskutečňovat a hned je změnil. Na každého, kdo přišel se Špuntíkem do styku, okamžitě zapůsobila jeho činorodá povaha, a tak dělal všecko, co Špuntíka napadlo, a dočista zapomněl na své vlastni plány. Krychlička, který měl mnohem mírnější povahu, navrhl, že by rád zajel s cestovateli do Stavební ulice a ukázal jim Melounkovy domy; ale Špuntík bez okolků prohlásil, to že jim neuteče, a hned po obědě je všechny zavezl na prohlídku továrny na nábytek. Naše cestovatele velice překvapilo, že židle, stoly, skříně, pohovky a postele se tu nevyráběly ze dřeva, ale z rozličných umělých hmot. Výroba byla neobyčejně jednoduchá: předem připravená hmota přicházela do lisovacího stroje, tam se pod obrovským tlakem slisovala a ze stroje už vypadávaly hotové židle, stoly nebo postele. Na výrobu skříní, příborníků a pohovek nestačil jeden lis, bylo zapotřebí dvou, tří nebo i více strojů. Na jednom takovém lisovacím stroji se lisovala skříň, na druhém dvířka a přihrádky, na třetím zásuvky a tak dále. Umělé hmoty se vyráběly v nejrůznějších barvách, odstínech a druzích. Třeba takzvaný dřevoplast: nábytek z této plastické hmoty byl k nerozeznání od dřevěného. Nebo kovoplast, který dokonale nahrazoval kov. Kromě nábytku se z kovoplastu zhotovovaly lustry, kliky ke dveřím, rámy k obrazům nebo zrcadla. A konečně elastik, měkký jako peří, jehož se používalo na výrobu žíněnek a matrací, polštářů a měkkých opěradel k pohovkám a křeslům. Kromě jednoduchého nábytku vyráběli v továrně i nábytek kombinovaný, jako například kombinované postelopohovky, které mohly sloužit zároveň jako pohovka i postel, stololedničky, stolovysavače, posteloknihovny, křeslomopedy a tak dále. Ale nejvíc ze všeho se našim cestovatelům líbil dutý neboli pneumatický nábytek. Skříně, stoly, křesla a pohovky byly z gumy a nafukovaly se jako pneumatiky. Byl to nábytek velice příhodný zejména při stěhování, protože stačilo vypustit vzduch a celé zařízení pokoje se vešlo do malého kufříku. Největší elegancí vynikala pneumatická křesla, pohovky a postele: po nafouknuti získaly tak vypouklý, oblý a hladký tvar, že doslova lákaly chvíli si sednout nebo poležet. Po prohlídce továrny na nábytek šli naši cestovatelé do biografu a potom do divadla. Druhého dne pro ně přijeli Špuntík a Krychlička dřív a všichni společně se vydali do továrny na televizory a rozhlasové přijímače. To nejdůležitější, co tu uviděli, byla výroba velkých plochých nástěnných širokoúhlých televizorů. Nutno říci, že ve všech biografech Slunečního města visely právě tyto nástěnné televizory s širokoúhlými obrazovkami. Filmy se vysílaly přím televizního studia, což mělo veliké výhody: nebylo potřeba rozvážet večer co večer po kinech stovky filmů, zaměstnávat stovky promítačů a dělat spoustu kopií. Stačilo vyrobit jeden film, promítnout ho v televizním studiu, a obrázky bylo vidět naráz ve všech biografech. Podobné televizory, jenže menší, měli človíčkové.i v mnoha bytech. Ale obyvatelé Slunečního města se neradi dívali na filmy doma. Při své družnosti chodili radši do kina pěkně pohromadě. Připadalo jim, že pak jsou filmy o moc hezčí a zajímavější. V továrně se kromě nástěnných televizorů vyráběly i televizory stolní a kapesní a rozhlasové přijímače nejrůznějších druhů, od velkých pokojových gramorádií a hracích skříní k malilinkatým kapesním a knoflíkovým rádiím. Potom zavezl Špuntík cestovatele do továrny na potřeby pro domácnost. Tady se vyráběly rozmanité vysavače, automatické pračky, mechanické kartáče a myčky, mixéry, tlakové hrnce a remosky. Ze všeho nejvíc se tu cestovatelům líbila automatická samoregulovatelná elektronková žehlička, která dovedla docela sama žehlit prádlo. V přední části měla dvě elektronkové oči, jakési dva malé televizorky, jimiž jako by viděla, co je třeba vyžehlit. Trochu níž pod očima měla ta žehlička ještě kovový elektrický nos. Když se začalo žehlené prádlo připalovat, ucítila žehlička zápach přičmoudliny, samočinně se vypjala a ozval se zvonek. Pak naši cestovatelé navštívili továrnu na knihy. Vyráběly se tu všelijaké knížky: malé i velké, tenké i tlusté, obrázkové i na hraní v podobě harmonik, chaloupek, válečků a rolniček, s napínavými pohádkami, povídkami a dobrodružstvími, s hádankami, skrývačkami a pohyblivými a mluvicími obrázky. Pracovaly tu desítky tiskařských strojů. Stačilo vsunout do otvoru rukopis, který přinesl spisovatel, a obrázky, které namaloval malíř, a už se z druhého otvoru sypaly hotové obrázkové knížky. Tisklo se na těch strojích elektricky, a to tak, že se uvnitř stroje rozprašovala zvláštním rozprašovačem tiskařská barva a zachycovala se na zelektrizovaný papír přesně tam, kde měla být písmena anebo obrázek. To také vysvětlovalo úžasnou rychlost výroby. Potom byli Všeználek a jeho přátelé v továrně na hudební nástroje, v loutkovém kombinátě, kde vyráběli loutky do loutkových divadel, v továrně na automobily a v dalších závodech. Ve dne si v jednom kuse prohlíželi se Špuntíkern a s Krychličkou různé zajímavosti, večer chodívali do biografu, do divadel, na koncerty nebo na všelijaké sportovní zápasy a závody. Někdy s nimi chodil také Karásek, jejich nový známý z továrny na oděvy. Jak jsme už řekli, Karásek byl také herec, proto velmi dobře věděl, v kterém divadle hrají nejzajímavější představení, a vždycky mohl cestovatelům poradit, na jakou hru by měli jít. Zkrátka, žili si vesele. Jediná věc, která Neználkovi kazila náladu, byla vzpomínka na Hvizdulku. Od toho dne, kdy si v novinách poprvé přečetl zprávu o záhadném zmizení strážníka Hvizdulky, žil Neználek ve strachu, že se zas co nevidět objeví. Ale když na druhý den noviny oznámily, že přes nepřetržité pátrání nebyl Hvizdulka nalezen, měl z toho Neználek radost a drobátko se uklidnil. Jenomže večer se jako obvykle probudilo svědomí a začalo s výčitkami. A co mám dělat? bránil se v duchu Neználek. Já za to přece nemůžu, že se ztratil strážník. To nemůžeš, to je pravda, souhlasilo svědomí. Ale měl jsi přece radost, že se ztratil, ne? Copak se to smí, radovat se z cizího neštěstí? A co je ti vlastně do toho? rozčiloval se Neználek. Proč strkáš nos do cizích věcí? Jak to - co je mi do toho? divilo se svědomí. Chci, abys byl hodný, a tak ti budu vždycky vyčítat, když něco provedeš. Neználek se zastyděl a přísahal si, že už nikdy nebude mít radost z cizího neštěstí. Ale příštího dne ráno se znovu začal bát a s úzkostí bral do rukou noviny; měl strach, aby tam nebyla zpráva, že strážníka Hvizdulku nakonec přece jen našli a že prozradil, co o Neználkovi věděl. Když si přečetl, že je Hvizdulka stále ještě nezvěstný, ulehčeně si oddechl a div si radostí neposkočil. Večer si to sice opět vyčítal, ale na druhý den měl radost zas. Tak si pomalu přestal těch vných výčitek svědomí všímat a pranic mu už nekazily náladu. A pak - noví přátelé ani nenechali naše cestovatele, aby měli dlouhou chvíli. Krychlička a Špuntík se kvůli nim div nepohádali. Krychlička by byl hrozně rád pokračoval ve svém výkladu o stavitelství a ukázal jim Melounkovy domy, ale Špuntík mu nedovolil říci ani slůvko a nepouštěl je od sebe ani na krok. A Krychlička se tuze zlobil, že je se Špuntíkem vůbec seznámil. "Kdybych byl věděl, že to takhle dopadne, byl bych tě s nimi namouduši neseznamoval!" řekl Špuntíkovi. Jednou si usmyslil, že zajede za Neználkem a jeho přáteli drobátko časněji a že je odveze z domu dřív, než přijede Špuntík. Druhý den ráno se doopravdy probudil skoro ještě za tmy a okamžitě se hnal do hotelu. Jaké však bylo jeho překvapení, když viděl, že cestovatelé jsou už pryč. "Zas mě ten Špuntík předešel!" rozzlobil se Krychlička. "Ale jen až mi padne do ruky! Ten bude koukat, co s ním udělám!" Zlostně se zamračil, vyšel na ulici - a vtom se srazil se Špuntíkem, který zrovna přijel ve svém skákacím autě. "Kampak se ženeš?" zeptal se ho překvapeně Krychlička. "Jak to - kam?" podivil se Špuntík. "K Neználkovi. A ke Knoflence."

 "Jenže ty už někdo odvezl!"

 "Co to povídáš! Kdo?" Špuntík až nadskočil ohromením. "Jak to mám vědět!" pokrčil Krychlička rameny. "Aha!" vykřikl Špuntík a plácl se dlaní do čela. "Už vím! To Karásek! Ať se propadnu, jestli je ten Karas někam neodtáhl!" Opravdu, bylo to tak. Karásek už dávno přemlouval naše cestovatele, aby se s ním vydali do Slunečního parku, a ujišťoval je, že je to o moc zajímavější než jezdit po všelijakých továrnách a závodech. Ovšem Špuntík nechtěl o žádném parku ani slyšet a všemožně tomuhle plánu bránil. Nakonec se Karásek uchýlil ke lsti: zajel si pro naše cestovatele mnohem dřív než jindy a odvezl je do Slunečního parku sám. Sluneční park ležel na východním okraji Slunečního města a rozkládal se na pořádně velkém prostranství. Skládal se z několika částí neboli koutků, jak se jim také říkalo: ze Sportovního koutku, kde se pořádaly různé sportovní hry a závody; z Vodního koutku s plaveckými bazény, skokanskými věžemi a přístavišti loděk; z Divadelního koutku, kde byla nejrůznější divadla, kina a dokonce i cirkus; z šachového koutku, kde si bylo možno zahrát dámu a šachy; a konečně z Veselého koutku s nejrozmanitějšími zábavnými atrakcemi. Každý z těch koutků byl zařízen po svém. Nejzajímavější zařízení měl koutek šachový. Celá jeho plocha se dělila na velké čtverce, takže vypadala jako obrovská šachovnice. Všechny domky, stánky a pavilóny tu byly postaveny v podobě šachových figur: králů, věží, královen, střelců a koní. Plůtky kolem byly z pěšců a každý vchod střežili dva černí nebo bílí koně. Uprostřed květů - rostly tu také v pravidelných šachovnicových záhonech - stály stolky, u kterých si mohli zájemci zahrát šachy nebo dámu. Šachistů i šachistek tu bylo spousta. Šachisté, oblečení obvykle do kostkovaných obleků, a šachistky v šatech zdobených různobarevnými šachovými figurkami pořádali přednášky o hře v šachy, vyprávěli si vše1ijaké zajímavé příhody ze života slavných šachistů, účastnili se šachových turnajů, na které se scházelo množství človíčků, nebo pořádali simultánky s fanoušky, to jest s obyčejnými malíčky a malenkami, kteří rádi hráli šach. Simultánka, to je taková hra, kdy jeden šachista hraje zároveň na několika šachovnicích s několika protihráči. Byli i takoví odborníci, kteří hráli současně na deseti nebo patnácti šachovnicích, a nejlepší šachista, přeborník Slunečního města Rošádek, dokázal hrát najednou na dvaceti šachovnicích, a dokonce bez dívání. Vždycky mu jen řekli, jaký udělal protihráč tah, on si jej zapsal do zápisníčku a řekl, jak táhne on. Na takovéhle simultánní zápasy se přicházely dívat celé zástupy. Ovšem nejzajímavější v šachovém koutku byly nepochybně šachové automaty. Šachový automat, to byl stroj, který vypadal dočista jako človíček: měl ruce, nohy i hlavu - ale uvnitř měl zamontovanou takzvanou počítací elektronkovou paměť, která byla spojena vedením se čtverci na šachovnici. Při hře s živým človíčkem vyhledál automat pomocí elektronkového přístroje nejsprávnější odvetné tahy a posunoval figurky po šachovnici. Na tom není ostatně pranic podivného, protože hra v šachy má svá jasná pravidla a vždycky je možno si předem vypočítat, jak táhnout a zvítězit. Šachové automaty sestavují nejlepší šachisté, takže vyhrát nad takovým šachovým strojem dokáže leda nějaký šachový mistr, a to ještě ne vždycky. Často se stalo, že i samotného konstruktéra porazil stroj, který sestavil. A proč by ne: konstruktér může být třeba unavený nebo nemocný anebo může udělat v roztržitosti nesprávný tah, kdežto automat se neunaví nikdy a vždycky funguje rychle a spolehlivě, pokud ovšem není rozbitý. V jednom pavilónu Šachového koutku stál velký šachový automat, který mohl hrát současně dvaatřicet partií. Automat byl umístěn uprostřed kruhového stolu s dvaatřiceti šachovnicemi. Za nimi seděli hráči. Když automat táhl na jedné šachovnici, trošičku se pootočil, udělal tah na druhé, zase se pootočil, a tak to šlo pořád, tah za tahem a tak rychle, že někteří hráči ani nestačili udělat odvetný tah a automat byl zase u nich. V tom případě se automat zastavil a čekal, dokud soupeř netáhl. Když naši cestovatelé přišli poprvé do Šachového koutku, dlouho pozorovali hru toho velkého šachového automatu. Nakonec to už Knoflenku omrzelo, ale Neználek teprve teď přišel hraní na chuť. Uviděl, že jeden z hráčů prohrál partii a vstal od stolu, hned si sedl na jeho místo a prohlásil, že si chce taky zahrát. Knoflenka měla námitky a prohlásila, že už tuhle hru nemůže vystát, Strakáček prohlásil totéž, ale Neználek byl umíněný, a že nepůjde. Tu Karásek navrhl, že se půjdou s Knoflenkou a se Strakáčkem projít do Veselého koutku a Neználek že si zatím může hrát šachy a přijít pak za nimi. A na tom se také domluvili. 

Kapitola 24 JAK DOSTAL NEZNÁLEK ŠACHOVOU HOREČKU

  Knoflenka, Strakáček a Karásek odešli do Veselého koutku a Neználek se dal do hry s automatem. Neudělal ani deset tahů a dostal mat. Rozhodl se, že si zahraje ještě jednu partii, ale po pěti šesti tazích prohrál i tu. Další mat dostal ve třech tazích. Automat jako by vystihl, jaké chyby se Neználek při hře dopouští, a našel si způsob, jak nad ním co nejrychleji vyhrát. Jeden z hráčů, který seděl u vedlejšího stolku, Neználkovi řekl, že začal hrát s tak složitým strojem příliš brzo a že by měl lepší zahrát si nejdřív s nějakým malým a jednodušším automatem. Když se Neználek dověděl, že v Šachovém koutku jsou i jinačí automaty, vstal a šel hledat stroj, na který by stačil. Neudělal ani deset kroků a potkal malenku. Měla bílé šaty s barevnými figurkami a klobouček ve tvaru korunky, jakou mívají šachové královny. Usmála se na Neználka jako na starého známého a řekla: "Buďte zdráv!"

 "Dobrý den!" odpověděl Neználek. "Tak se mi zdá, že jsme se už někde viděli."

 "Že vám není hanba, Neználku, copak jste zapomněl ? Byl jste přece u nás v továrně na oděvy."

 "No ovšem!" vykřikl Neználek. "Už si vzpomínám - vy jste přece Nitečka!"

 "Správně," potvrdila malenka. "Pojďte, sedneme si chvilku na lavičku. Tady je moc hezky!" Sedli si na lavičku a Nitečka řekla:"To my na vás nezapomněli a často si připomínáme vaši návštěvu. To byla tenkrát legrace! Vzpomínáte si, jak řekla Jehlička Špuntíkovi: Nejste kůň a tady není konírna, řehtat si můžete doma? Chachacha! Když se teď u nás někdo zasměje, taky vždycky říkáme: Nejste kůň a tady není konírna. Jděte se vyřehtat domů a pak zas přijďte." Nitečka i Neználek se pobaveně rozesmáli. "Povězte, líbí se vám v našem městě?" zeptala se Nitečka. "Náramně," odpověděl Neználek. "Máte tady všelijaké stroje a biografy a divadla a obchody a restaurace - všecinko tu máte."

 "A copak u vás je to jinačí?"

 "Kam se hrabem!" mávl rukou Neználek. "Když u nás chceme jablko, musíme si nejdřív vylézt na strom; když dostaneme chuť na jahody, musíme si je nejdřív vypěstovat; chcete oříšek - abyste šla do lesa. Vy si jednoduše zajdete do restaurace a dáte si, co je vám libo, kdežto u nás se musí nejdřív pracovat, a pak teprv jíst."

 "Vždyť my také pracujeme," namítla Nitečka. "Jedni pracují na polích a zahradách, jiní vyrábějí všelijaké věci v továrnách, a pak si prostě každý v obchodě vezme, co zrovna potřebuje."

 "Jenže vám všude pomáhají stroje, " odpověděl Neználek. "A u nás stroje nemáme. A obchody taky ne. Vy žijete všichni pěkně dohromady, ale u nás má každý svůj domeček jenom sám pro sebe. A z toho jsou pak všelijaké motanice. Například u nás v domě jsou dva mechanici, ale ani jeden krejčí. Někde jinde bydlí zase třeba samí krejčí, a ani jeden mechanik. Když potřebujete dejme tomu kalhoty, jdete ke krejčímu. Jenže ten vám je nedá jen tak zadarmo, protože kdyby začal rozdávat kalhoty . . . "

 "Zůstal by bez nich za chviličku sám," zasmála se Nitečka. "A kdyby jen to!" mávl rukou Neználek. "Nejenom bez kalhot, ale i bez jídla. Copak může zároveň šít šaty, a ještě se starat o jídlo?"

 "Je to tak," souhlasila Nitečka. "A tak tedy musíte dát krejčímu za kalhoty třeba hrušku," pokračoval Neználek. "Jenže jestli krejčí nepotřebuje zrovna hrušku, ale například stůl, pak abyste šla k truhláři, dala mu hrušku, aby udělal stůl, a pak teprv ten stůl vyměnila s krejčím za kalhoty. Jenomže truhlář může taky říct, že nepotřebuje hrušku, ale - no třeba sekeru. A tak se vydáte ke kováři, a když se vrátíte k truhláři se sekerou, řekne vám, že už sekeru nepotřebuje, protože ji dostal jinde. A tak nakonec zůstanete se sekerou, ale bez kalhot."

 "Ba, to je opravdu zlé!" zasmála se Nitečka. "V tom ten malér ještě není, člověk se nakonec ze všeho nějak vymotá," odpověděl Neználek, "v nejhorším případě vám vypomohou kamarádi a buď vám nějaké ty kalhoty dají, nebo aspoň na čásek půjčí. Největší malér je v tom, že z toho vzniká u spousty človíčků jedna hrozná nemoc: chtivost a křečkovství. Takový křeček si natahá domů, co mu přijde do ruky - ať to potřebuje, nebo ne. Máme u nás jednoho takového malíčka, Buchtík se jmenuje, ten má celý pokoj zavalený vším možným harampádím. Co kdyby se mu to někdy hodilo k výměně! A to se ví, že tam má i spoustu věcí, které by možná ledaskdo potřeboval, ale u něho se na ně jenom práší a kazí se. Má tam všelijaké kabátky, sáček nepočítaných, jenom obleků má dvacet a kalhot jistě na padesát - a všecko to tam leží na jedné hromadě a on už ani sám neví, co vlastně má a co ne. Někteří človíčkové toho využívají. Když někdo potřebuje honem kalhoty nebo sako, dojde si jednoduše k té jeho hromadě a vybere si, co se mu hodí. A Buchtík ani nepozná, že se něco ztratilo. Jestli to ale náhodou nějak pozná, pak je zle: to hned začne křičet, jako by ho na nože brali." Nitečka se tuze smála, když slyšela tohle vyprávěni, ale potom zvážněla a řekla: "Ba ne, to je hanba, smát se nemocným! Ještě dobře, že u nás nemůže nikdo onemocnět touhle hroznou nemocí. Nač mít celou kupu šatů, když v obchodě dostaneme přesně takové, jaké potřebujem - a kdy nás napadne? A k tomu ještě se pořád mění móda, a jak jednou vyjdou šaty z módy, stejně si je už nikdo neoblékne. Ale," vzpomněla si najednou, "kdepak jsou vaši přátelé, Knoflenka a ten . . . Šedáček, nebo jak se jmenuje?"

 "Ne Šedáček, ale Strakáček," opravil ji Neználek. "Šli s Karáskem do Veselého koutku, a já zůstal tady, abych si zahrál s automatem šachy."

 "A zahrál jste si?" Neználek posmutněl: "Třikrát - ale ani jednou jsem nevyhrál." Když se Nitečka dozvěděla, že Neználek hrál s velkým automatem, vysvětlila mu, že tenhle automat sestavil šachový mistr Rošádek, a vyhrát nad ním, to že dá hodně práce i zkušenému šachistovi. Za velký úspěch se považuje třeba jen remíza, tedy nerozhodná hra, a ten, kdo nad automatem vyhraje, má právo hrát o mistrovský titul se samým Rošádkem. Pro takového nezkušeného hráče, jako byl Neználek, se našlo v Šachovém koutku množství jednodušších automatů. Jejich elektronkové zařízení nebylo tak složité, takže se nad nimi dalo mnohem snáz vyhrát. Kromě toho byla na mnoha z nich různá zařízení na pobavení soupeřů. Tak například jeden z nich měl velice legrační obličej, a navíc ještě uměl potahovat nosem a drbat se rukou na zátylku, což bylo náramně směšné. Druhý měl obličej z měkké plastické hmoty, a když se mu podařil dobrý tah, objevil se mu na tváři vítěslavný úsměv. Jakmile vyhrával, roztáhla se mu pusa od ucha k uchu, ale sotva začal prohrávat, šklebil se tak hrozně, že se nikdo neudržel smíchy. Byl tam i automat, kterému se v nose rozsvěcovala elektrická žárovička, takže mu celý nos červeně zářil, a vstávaly mu vlasy na hlavě. Kromě toho tu byly automaty, které představovaly různé typy hráčů. Jeden před každým tahem dlouho krčil čelo, mnul si nos, nerozhodně bral figuru ze šachovnice, dlouho ji držel v ruce, jako by se rozmýšlel, kam ji postavit, nakonec táhl, ale hned zase bral figuru zpět, stavěl ji na původní místo a znovu se tvářil, jako že přemýšlí. Takovéhle kousky hrozně zlobily některé příliš netrpělivé hráče, a tak se při hře ani trochu nenudili. Jiný automat zas před každým tahem roztržitě vraštil nos, potahoval, pokašlával, krčil rameny a rozhazoval rukama. Další doprovázel tah rozmanitými větami, jako třeba: "Tak takhle jste tedy táhl? No tak my to uděláme tak!" nebo: "Hned vám ukážeme, jak se hrají šachy!" anebo: "A teď jste v bryndě!" To všecko obstarával magnetofon, na jehož pásku byly ty věty nahrány. Před každým tahem se magnetofon samočinně zapojoval a něco prohodil. Každý automat měl své jméno. Tak například velký dvaatřicetišachovnicový automat se jmenoval Titan. Ten, který říkal: "A teď jste v bryndě!", se jmenoval Brynda. A ten, který si uměl drbat zátylek, jmenoval se bůhvíproč Nezdvořák. Nitečka seznámila Neználka se všemi automaty a Neználek sehrál s každým po jedné partii. Vyhrát však dokázal jedině nad Nezdvořákem. "Tak vidíte, už vám to jde docela pěkně," řekla Nitečka. "Musíte sem chodit častěji a trénovat." Zatímco hrál Neználek šachy, Knoflenka a Strakáček se veselili ve Veselém koutku. Legrace tu začínala ještě dřív, než příchozí vůbec vešli, hned u vchodu. Ten vchod, to nebyla jen tak obyčejná vrata, branka nebo dveře, ale široká kovová roura na způsob tunelu. Tunel se neustále otáčel a každý, kdo se jím pokoušel projít, tak jak se obvykle chodívá, bezmocně padal, protože mu nohy ujížděly stranou. K udržení rovnováhy se nesmělo kráčet rovně, ale šikovně přešlapovat do strany. Někteří človíčkové v tom už měli dostatečný cvik a prošli tunelem, ani nezaškobrtli. Ale těch bylo pramálo. Většina návštěvníků se nedostala do Veselého koutku bez pořádného vyválení. Před otáčivou rourou postávala obvykle skupinka človíčků a smála se odvážlivcům, kteří se pokoušeli projít. Knoflenka, Karásek a Strakáček se připojili k divákům a smáli se také. Zvlášť hlasitě se chechtal Strakáček. Zdálo se mu, že projít tunelem není vůbec nic těžkého a že všichni padají jen z vlastní nešikovnosti. Když se dosyta nasmál, rozhodl se dokázat svou obratnost a bezstarostně vstoupil do tunelu. Ale neudělal ani tři kroky - a už sebou plácl a válel se v rouře jako kláda. Z kapsy se mu vysypaly bonbóny, sbíral je, cpal si je zpátky, přitom se pokoušel vstát, ale už byl zase na zemi. Tak se převracel uvnitř tunelu, dokud ho to nakonec nevyhodilo na druhé straně ven. To všechno vyvolávalo u diváků bouře smíchu. "Vidíte, ještě nejsme ve Veselém koutku, a už se smějem," řekl Karásek Knoflence. "Všimněte si, že smích se tady budí zcela jednoduchým, promiňte mi ten výraz, způsobem: nejdřív se smějete, možno-li se tak vyjádřit, druhým, ale pak vlezete do tunelu sama, a ostatní se, abych tak řekl, smějí zase vám." Hned nato se vydal k tunelu on. Na svou břichatou postavou prošel celkem obratně skoro celým tunelem a svalil se teprv dva tři kroky od východu. Ale diváky to rozesmálo také. Pak přišla řada na Knoflenku. Všichni si mysleli, že i ona upadne, a už se chystali jaksepatří rozchechtat, jenže Knoflenka přešlapovala tak obratně, že se nesvalila ani jedinkrát. Naši cestovatelé prošli stromořadím a za chviličku stáli na prostranství s velkým dřevěným kruhem uprostřed. Bylo to čertovo kolo. Zájemci se na ně posadili, kolo se rychle roztočilo a odstředivá síla odhazovala sedící stranou. Když se všichni tři povozili na čertově kole a v kotrmelcích se skulili na zem, vydali se dál a zastavili se před kouzelným zrcadlem. Nebylo ploché, ale křivé, a ještě se pořád všelijak prohýbal A tak se divákům protahovala hlava jako hrachový lusk a nohy se jim zkracovaly na délku husích nožek, pak se jim zas nohy prodlužovaly jako makaróny a hlava se zplošťovala na mrňavý lívaneček. Vzápětí se jim začal natahovat nos a křivit obličej, až nakonec vypadali tak, že by je nepoznal ani nejlepší kamarád. Samozřejmě že se to zase neobešlo bez hrozitánského smíchu. Ale protože smíchem tuze roste chuti k jídlu, vydali se naši cestovatelé do restaurace na oběd. Teprve když se najedli, dali se do ježdění na atomových autožidlích a na samočinných kuličkových bruslích. Atomová autožidle připomínala docela obyčejnou židli nebo křesílko s trnožem, jen místo nožek měla měkký gumový podvozek. Pod sedadlem byl maličký atomový motorek, který židli poháněl. Jízdě na autožidlích se nikdo nemusel učit. Stačilo se posadit, říci: "Vpřed!" - a židle se sama rozjela. Stačilo říci: "Rychleji!" nebo: "Pomaleji!" a židle okamžitě přidávala nebo ubírala rychlost. Při slovech: "Vpravo!" nebo: "Vlevo!" zatáčela na tu nebo onu stranu, a když se řeklo: "Stop!", okamžitě se zastavila. A všechna ta slova se ani nemusila říkat nahlas, ale třeba jen šeptem anebo vůbec ne, stačilo si je pomyslet. Knoflenku i Strakáčka zajímalo, jak to přijde. Karásek jim to vysvětlil: trnož přijímá z nohou pasažéra elektrické signály, předává je do zvláštního elektronkového přístroje a ten spouští motor, reguluje rychlost a zapíná řízení. "Copak mohou dávat moje nohy nějaké signály?" podivil se Strakáček. "To je nesmysl."

 "O tom ani nevíte," odpověděl Karásek, "protože jsou příliš, promiňte mi ten výraz, slaboučké. Ale přesto jsou! Stačí si pomyslet, to znamená pronést v duchu, možno-li se tak vyjádřit, slovo: Vpřed! - a hned vám z mozku, promiňte mi ten výraz, vyběhne nervový elektrický signál, který, abych tak řekl, jako by dával nohám příkaz, možno-li se tak vyjádřit, vykročit dopředu či dozadu, anebo se obrátit vpravo nebo doleva. A právě tyhle, abych tak řekl, elektrické signály, promiňte mi ten výraz, zachycuje elektronkové zařízení." Strakáček se začal vozit na autožidli a se zájmem pozoroval, jak křesílko poslouchá jeho myšlenky. Potom řekl: "Nu co, podle mého je takováhle židlička stokrát lepší než celá Neználkova kouzelná hůlka. Stačí si jen něco myslet - třeba: Chci vpravo! nebo: Chci vlevo! - a natotata se to splní. Kdežto hůlkou se musí ještě všelijak mávat a říkat nahlas, co kdo chce, zkrátka - zbytečná dřina!" Když se dosyta povozili v autožidlích, jezdili na samočinných kuličkových bruslích. Měly přibližně stejné zařízení jako autožidle; také zachycovaly elektrické signály z nohou jezdce a vezly ho, kam chtěl. Karásek jim vysvětlil, že zatím jsou tyhle autožidle a samočinné brusle jenom tady v parku, ale brzo že se už na nich bude moci jezdit po celém městě. A možná že nakonec nebude chtít nikdo jezdit v autech, protože všichni začnou jezdit v autožidlích. Den uběhl jako voda, a proto se Knoflenka, Karásek a Strakáček vrátili do Šachového koutku. Našli tam Neználka a Nitečku a všichni se společně vydali do divadla. Od té doby bylo denně vidět Knoflenku se Strakáčkem ve Veselém koutku. Neználek zas mizel na celé dny v Šachovém koutku. Setkával se tu s Nitečkou a bavil se s ní o všem možném. Ale především tam hráli šachy. Nitečka byla vášnivá šachistka a líbilo se jí, že se Neználek s vervou pustil do hry, že prostě dostal, jak se ve Slunečním městě říkalo, šachovou horečku. 

Kapitola 25 OBJEVENÍ STRÁŽNÍKA HVIZDULKY

  Zpočátku byl Hvizdulka v nemocnici hrozně překvapen, když mu ošetřovatelky nebo někdo z lékařů říkali Preclíku. Nicméně ho nikdy nenapadlo, aby se zeptal, proč mu vlastně tak divně říkají. Otřesem mozku se mu to v hlavě trošku zpřeházelo, nefungovala mu zkrátka tak dobře jako dřív. Pomaloučku se to sice zlepšovalo, ale zároveň si docela nepozorovaně zvykal na své nové jméno. A za pár dní ho už ani nenapadlo, že by se mohl jmenovat nějak jinak. Jen sebou někdy trhl a neozval se hned, když na něho zavolali: "Preclíku!", jako by se musel nejdřív rozmyslet, volají-li doopravdy jeho, či ne. Doktor Flastřík si dobře všiml téhle divnůstky v Hvizdulkově chováni, ale vysvětloval si ji jeho úrazem, který neblaze působil na pacientův nervový systém. Pokračoval v léčení svou metodou léčivého smíchu, ale všechny jeho žerty na pacienta v prvních dnech nijak nepůsobily. Avšak zároveň s tím, jak se Hvizdulkovi jasnil rozum, začal se mu na tváři objevovat i rozumný úsměv. To mimo jiné dokazovalo, že schopnost chápat legraci závisí u človíčků na jejich rozumovém vývoji. Když si doktor Flastřík všiml, že se Hvizdulka usmívá stále častěji, rozhodl se přistoupit k druhému stupni léčby: místo vyprávění veselých příhod předepsal pacientovi předčítání veselých knížek. Nejdříve mu přečetl knihu známého spisovatele Gumičky Třiatřicet veselých vráňat. Hvizdulka poslouchal a smál se na celé kolo. To doktora Flastříka povzbudilo. Viděl, že už může přejít k samostatnému čtení, a přinesl nemocnému celou kupu novin, ve kterých zrovna v těch dnech vycházela spousta legračních článků o zmizelém strážníku Hvizdulkovi. Jenomže samotnému Hvizdulkovi se žádný z těch směšných článků nezdál ani trošku k smíchu. Sotva zahlédl v novinách své jméno, v tu ránu si uvědomil, že on je vlastně ten zmizelý strážník Hvizdulka, a žádný Preclík, jak mu říkali v nemocnici. Hvizdulkovi se dokonale vyjasnilo. Vzpomněl si na všechno, co se přihodilo: jak Neználek mávl kouzelnou hůlkou a jak se hned nato zřítily zdi strážnice. Hvizdulka odhodil noviny a užuž chtěl vyskočit z postele, ale doktor Flastřík prohlásil: "Ležte, ležte, Preclíku! Kampak jste si to najednou namířil?"

 "Já nejsem žádný Preclík, já jsem strážník Hvizdulka!" prohlásil Hvizdulka. " Musím se okamžitě vrátit ke svým povinnostem, zadržet kouzelníka a zabavit mu kouzelnou hůlku, kterou boří domy a jíž může způsobit zdejšímu obyvatelstvu vážné škody." Doktor Flastřík věděl, že si někteří pacienti po duševní poruše představují, že je pronásledují ježibaby, kouzelníci nebo zlí čarodějové, a začal proto Hvizdulku ujišťovat, že žádný kouzelník není a nebyl. Ale Hvizdulka stál na svém, a že prý na vlastní oči viděl, jak kouzelník rozbořil jejich strážnici. "A jakpak vypadal ten váš kouzelník?" zeptal se s úsměvem doktor Flastřík. "Docela jako všichni človíčkové, jen kalhoty měl žluté a v ruce držel kouzelnou hůlku," odpověděl Hvizdulka. "Tak to je jasné: všechno se vám to jenom zdálo," řekl doktor Flastřík. "Kdopak to kdy viděl, aby človíčci chodili ve žlutých kalhotách? Taková móda přece není!"

 "To je právě dobře. Aspoň ho podle těch kalhot poznáme a vezmeme mu kouzelnou hůlku." Doktor Flastřík pokýval zarmouceně hlavou a sáhl Hvizdulkovi na čelo. Chtěl se přesvědčit, nemá-li horečku. Potom řekl: "Bolí vás zřejmě hlava, že?"

 "Vůbec ne!" odpověděl zlostně Hvizdulka. "To se vám jenom zdá, že ne, ale ve skutečnosti vás bolí," ujistil ho doktor Flastřík. "Dáme vám na hlavu led, a hned se vám uleví." Doktor Flastřík zavolal ošetřovatelku a řekl: "Sestro, dejte Preclíkovi led!"

 "Už jsem vám jednou řekl, že nejsem žádný Preclík, ale strážník Hvizdulka."

 "No dobře, dobře," uklidňoval ho doktor Flastřík. "Nemocní po otřesu mozku si často představují, že jsou všelijakými známými osobami. Vy jste si přečetl v novinách o slavném strážníku Hvizdulkovi a teď si zkrátka představujete, že jste to vy."

 "Ale já jsem doopravdy Hvizdulka."

 "Až uvidíte svoje dokumenty, přesvědčíte se sám, že jste Preclík, a žádný Hvizdulka. Sestro, přineste sem Preclíkův průkaz!" Sestřička přinesla Preclíkovo sáčko a vytáhla z kapsy řidičský průkaz. "No tak se podíváme, co je tu napsáno," řekl doktor Flastřík a vzal si průkaz. "Bydlíte v Makarónové ulici?"

 "Správně," potvrdil Hvizdulka. "Číslo třicet sedm?"

 "Číslo třicet sedm." ,Tak jste tedy Preclík."

 "Vyloučeno!"

 "Jak to - vyloučeno? Tak se podívejte, tady je to černé na bílém: Preclík . . . Vidíte? Preclík!" Hvizdulka vzal do ruky řidičský průkaz, přečetl si, co tam bylo napsáno, a nechápavě řekl: "Podívejte, to je sice pravda: Preclík, bydlištěm v Makarónové ulici číslo 37, byt 66… Ale s dovolením, prosím, proč byt 66? Já přece bydlím v bytě 99."

 "Inu, to se vám asi tím úderem něco převrátilo v hlavě," řekl doktoFlastřík. "Obraťte 66 vzhůru nohama a dostanete 99." Hvizdulka obrátil průkaz vzhůru nohama a zasmál se: "Helemese, namouduši 99! Ať nejsem Hvizdulka, jestli už nejsem Preclík, vlastně - ať nejsem Preclík, jestli jsem Hvizdulka! Říkám to správně?"

 "Naprosto správně," potvrdil doktor Flastřík. "Jen se nerozčilujte, nejlépe kdybyste zkusil usnout. Až se probudíte, na celého toho Hvizdulku zapomenete. Tím vším jsem vinen já, neměl jsem vám ty noviny dávat." Hvizdulka se pomalu uklidnil a brzo usnul. Avšak na doktora Flastříka padla po tom rozhovoru nejistota. Ne že by si myslil, že Preclík není Preclík, to ne! Byl přesvědčen, že Preclík je doopravdy Preclík. Ale v duši se mu přece jen zahnízdil neklid. Sebral řidičský průkaz a vypravil se do Makarónové ulice, našel dům číslo 37, vyjel do třetího poschodí, zazvonil u dveří 66. Otevřel mu Šprýmek. "Povězte mi prosím, bydlí tady Preclík?" zeptal se doktor Flastřík. "Ano, račte dál," odpověděl Šprýmek. Doktor vešel do pokoje a Šprýmek řekl Preclíkovi, který seděl pohodlně na pohovce: "Preclíku, máš tu návštěvu, ať nejsem Šprýmek!" Preclík vstal a šel vstříc doktoru Flastříkovi. "Tak to vy jste Preclík?" podivil se doktor Flastřík, když před sebou spatřil opravdového Preclíka. "Ano, já. A pročpak bych neměl být Preclík?"

 "Ale ano, ano, ovšem!" přisvědčil mu rychle doktor Flastřík. "Proč byste neměl být Preclík . . . Jenže problém je v tom, že u nás je už taky jeden - vlastně, co to povídám! Povězte mi, neztratil jste náhodou svůj řidičský průkaz?"

 "Cože? Průkaz?" zaradoval se Preclík. "Ztratil - vlastně neztratil, odnesl mi ho i s mým sáčkem ten podivín, co u nás onehdy spal." Doktor Flastřík vyndal z kapsy průkaz a ukázal ho Preclíkovi. "Můj, jasně!" vykřikl Preclík, když uviděl průkaz. "Jak se k vám dostal?" Doktor Flastřík jim vyprávěl o malíčkovi, kterého k nim do nemocnice přivezla malenka Makuška. A Šprýmek s Preclíkem vyprávěli zas doktorovi o malíčkovi, který neznámo jak a proč usnul u nich v bytě a odešel omylem v Preclíkově sáčku. Šprýmek s Preclíkem popadli Hvizdulkovo sako a vydali se s doktorem Flastříkem do nemocnice. Když uviděli spícího Hvizdulku, hned ho poznali a potvrdili, že je to přesně ten malíček, kterého našli v noci ve svém bytě. Vzali si Preclíkovo sako, předem se dovolili, aby mohli druhého dne nemocného navštívit a podrobněji se ho vyptat, jak se k nim tehdy dostal, a odešli. Sotva byli pryč, doktor Flastřík se hluboce zamyslel a pak prohlásil: "Teď je tedy jasné, že náš Preclík není Preclík. A když to není Preclík, pak to není bezpochyby nikdo jiný než ten ztracený Hvizdulka." Jakmile došel k tomuto závěru, zatelefonoval do redakce novin a oznámil, že zmizelý strážník Hvizdulka vůbec nezmizel, ale že je u něho v nemocnici. Do nemocnice se okamžitě dostavil dopisovatel Brčko, který promluvil s doktorem Flastříkem i se strážníkem Hvizdulkou, potom se vydal za Šprýmkem a Preclíkem, vyzvěděl od nich všechno, co o celé té věci věděli, načež ještě navštívil malenku Makušku a položil jí řadu otázek a nakonec zajel na strážnici, prohlédl si rozvaliny a pohovořil se strážníkem Fistulkou. Druhého dne ráno se v novinách objevil obšírný článek o dobrodružstvích strážníka Hvizdulky a celé město bylo ohromeno nečekanou novinou. Obyvatelé si rvali noviny z rukou, četli o tom, jak byl konečně nalezen ztracený strážník, který způsobil tolik pozdvižení, a nikdo nemluvil o ničem jiném. Neználek se jako vždy hned ráno vydal do Šachového koutku a pustil se do hry s automatem Nezdvořákem. Co chvíli však udiveně pokukoval po človíčcích, jak se kupí všude kolem, čtou noviny a živě se o něčem baví. Moc rád by byl věděl, o čem to hovoří, ale šachy ho tak zaujaly, že se mu nechtělo přerušovat hru. Vtom se v dálce na cestičce objevila Nitečka. Běžela rychle k němu a mávala novinami. "Neználku!" volala už z dálky. "Hvizdulka se našel!"

 "Jaký Hvizdulka?" zeptal se nechápavě Neználek. Už na něj dočista zapomněl. "No přece strážník Hvizdulka, ten, co se ztratil." V tu ránu se Neználek na všechno rozpomněl. Vrhl se k Nitečce, vytrhl jí noviny z rukou a pustil se do čtení. Byl tam zhovor Šprýmka a Preclíka, rozhovor s Makuškou, výpověď strážníka Fistulky, doktora Flastříka i samotného Hvizdulky. Hvizdulka tvrdil, že kouzelník, který rozbořil strážnici, byl oblečen do kanárkově žlutých kalhot, podle nichž ho bude lehko poznat, aby mu mohla být zabavena nebezpečná kouzelná hůlka. Sotva si Neználek přečetl to Hvizdulkovo tvrzení, padl na něho strach. Zbledl, sedl si na lavičku a rychle si zakryl novinami své kanárkově žluté kalhoty. Nitečka se tomu zasmála: "Co je s vámi, Neználku?" zeptala se. "Aha, už vím! Vždyť vy máte také žluté kalhoty. Bojíte se, že vás budou považovat za toho kouzelníka, co?"

 "Ano," přiznal se Neználek. "Že vám není hanba!" zvolala Nitečka. "Copak nevíte, že žádní kouzelníci nejsou?"

 "Tak proč Hvizdulka řekl, že ho viděl?"

 "Hlouposti!" odpověděla Nitečka. "Hvizdulka je nemocný. Blouzní a nemá to hlavě v pořádku. Všechno se mu to jen zdálo. Jen si přečtěte, co o tom píše doktor Flastřík." Neználek se pustil do článku doktora Flastříka. Dočetl se, že strážník Hvizdulka není ještě zcela zdráv, že se jeho rozumové schopnosti po těžkém otřesu mozku dosud plně neobnovily a rovněž myšlení že je dosud porušeno, v důsledku čehož neustále blouzní o kouzelníku v žlutých kalhotách, to jest, představuje si, že ho viděl, zatímco ho samozřejmě nikdy neviděl. To ovšem nemocného během času přejde, ale do té doby musí zůstat v nemocničním ošetřování, protože podobni blouznivci jsou velmi nebezpeční svému okolí. Když si Neználek v novinách přečetl, že Hvizdulku z nemocnice ještě hned tak nepropustí, trošku se sice uklidnil, ale přece jenom se bál vstát - zdálo se mu, že se všichni dívají jen a jen na jeho žluté kalhoty. "Jděte, vy hlupáčku!" řekla mu Nitečka. "Jako byste byl v těch žlutých kalhotách sám. Jen se rozhlédněte!" Neználek se porozhlédl a viděl, že žluté kalhoty nosí už doopravdy kdekdo. "Pamatujete, jak jste byli u nás v továrně a jak výtvarnice Patentka zrovna pracovala na návrhu žlutých kalhot?" řekla Nitečka. "Model už přejala výroba a od včerejška jsou žluté kalhoty ve všech obchodech. Je to teď ta nejmódnější barva."

Kapitola 26 VÁŽNÉ UDÁLOSTI

  Neználek poznal, že si jeho žlutých kalhot doopravdy nikdo nevšímá, kámen mu spadl ze srdce a přestal na Hvizdulku myslet. Den strávil jaksepatří vesele a teprve večer, když šel spát, ucítil najednou zvláštní neklid. Nejdřív nemohl pochopit, co se s ním děje: zdálo se mu, jako by něco ztratil nebo jako by někomu něco slíbil a pak slib nesplnil, anebo že někdo něco slíbil jemu a pak mu nedal nic. Čert aby se v tom vyznal, co to se mnou je! vrtěl hlavou Neználek. Všecko bylo v pořádku - a teď najednou tohle! Převracel se na posteli ze strany na stranu, všemožně se snažil usnout, ale najednou uslyšel tenounký pískot, zrovna jako komáří. Nastražil se a po chvilce pískotu začal rozeznávat slova: Tak ty siiii na strážnííííííka nevzpomííííínáš? A jejda! podivil se Neználek. Svědomí! Chacha! To už jsme se nějak dávno neslyšeli! Ale svědomí si nevšímalo jeho posměšků a mluvilo dál: Ty si tady spíš, ale strážníka drží kvůli tobě v nemocnici. Jdi radši k Flastříkovi a řekni mu, že Hvizdulka u tebe tu kouzelnou hůlku doopravdy viděl. Vždyť doktor Flastřík si myslí, že chudák Hvizdulka nemá všech pět pohromadě a že ho musí léčit. Tohle je mi trápení! vrčel Neználek. Jen se mi zachce spát, v tu ránu je tenhle otrapa vzhůru a začne otravovat. Čert ví proč pořád takhle ponocuje! Ale svědomí nezmlklo a tvrdohlavě stálo na svém: Já přeci chci, aby ses polepšil. Copak mohu spát, když vidím, co vyvádíš? No dobrá, dobrá! odpověděl podrážděně Neználek. Zítra teda půjdu a všecko jim povím. Ať mě strážník potrestá. A ať mi třeba sebere i tu kouzelnou hůlku. Já se bez ní obejdu. Stejně jsou kvůli ní jen samé mrzutosti. Jen to dořekl, svědomí se uklidnilo a Neználek okamžitě usnul. Samozřejmě že druhého dne nikam nešel a nikomu nic neřekl. A večer, když ho svědomí znovu začalo trápit, rychle prohlásil, že se přizná hned zítra ráno. Tak vynášel výtečný způsob, jak si svědomí usmiřovat. Jaképak s ním pořád hádání - sotva se ozvalo, stačilo říci: Dobř prosím, udělám to zítra!, a svědomí se okamžitě utišilo a on mohl klidně spát. Naši cestovatelé mizeli jako dřív na celé dny ve Slunečním parku. Ale ve Slunečním městě se zatím zběhly převelice vážné události, které postupně způsobily obrovské změny v životě obyvatel celého města. Velikou úlohu v těchto událostech sehráli tři bývalí osli, všeobecně známí Kaligula, Trucoun a Pegásek. Od té chvíle, kdy se tahle trojice setkala v Makarónové ulici a kdy Pegásek přišel na nápad natáhnout přes chodník provázek, o který si tolik ublížil Hvizdulka, už se jeden od druhého nehnuli. Ve třech jim nebyla tak dlouhá chvíle, a kromě toho Trucoun s Kaligulou doufali, že si zas Pegásek vymyslí něco náramného. Pegásek prohlásil, že jedna z nejzábavnějších věcí, které zná, je stříkat chodce vodou z hadice, ale že prý možná časem ještě na něco přijde. Druhého dne ráno, sotva se na ulicích objevili zahradníci a začali zalévat květiny, Kaligula, Trucoun a Pegásek vzali jednomu z nich hadici a namířili ji na kolemjdoucí. Než si chodci jaksepatří uvědomili, co se děje, byli mokří od hlavy k patě. Stejné žertíky prováděli chodcům i v další ulici a pak ve třetí. Toť se ví, že ty jejich kousky neprošly jen tak. Příštího dne se v novinách objevila další zpráva. Stálo tam: Měli jsme již v našem listě příležitost referovat o případu, kdy dva neznámí chodci, zmocnivše se hadice na kropení květin, postříkali kolemjdoucí veřejnost. Během včerejšího dne došlo opět k několika nepřístojnostem podobného druhu. Jeden z chodců, polit od hlavy až k patě, vážně onemocněl nachlazením. V této chvíli nachází se v nemocničním ošetřování, kde bude bezpochyby nucen strávit několik dní. Považujeme za nutné poznamenati, že případy polévání chodců studenou vodou jsou hrubými a neslýchanými výstřednostmi, jaké se v našem městě už dávno nevyskytly. Poslední podobný případ byl zaznamenán před několika desítkami let. V oněch dávných dobách existovali ještě človíčkové, jimž činilo potěšení prováděti nepřístojnosti jiným človíčkům. Tak se kupříkladu některým z nich zalíbilo přikrádati se k chodcům a nečekaně je udeřit pěstí do zad nebo jim vylíti na hlavu hrnek ledové vody. Jiní si zas s oblibou hrávali na honěnou, podráželi chodcům nohy, běhali po ulicích jako splašení a rychleji než vítr, pročež si vysloužili název větroplaši. V důsledku provedených výchovných opatření přestali větroplaši v našem městě už před dávnými léty existovat. Zůstává dosud záhadou, jsou-li človíčkové provádějící ono polévání vodou větroplachy, kteří se dochovali z těch dávných dob, nebo je-li to nějaký nový, neznámo odkud se objevivší druh. Doufejme, že se v nejbližší budoucnosti všechno vyjasní. Nutno říci, že stříkání z hadice nebylo jedinou zábavou našich větroplachů. Když viděli, že si obyvatelé Slunečního města často hrají na schovávanou, pustili se do hry také, ale patřičně ji zdokonalili. Později se tato zlepšená hra rozšířila i mezi obyčejnými človíčky jako větroplaší schovávačka. Každý hráč si vzal hrnek vody; ten, který hledal, musel nejen najít toho, kdo se schovával, ale polít ho ještě k tomu vodou; a ten, kdo se schovával, musel zas polít toho, kdo ho hledal. Právě tak se objevila hra zvaná větroplaší honička. Při této hře se hráči honili a také polévali vodou; jakmile se tomu, kdo honil, podařilo někoho polít, přestal honit a místo něho honil politý; ten se potom snažil polít zase dalšího. Kromě pohybových her si Kaligula, Trucoun a Pegásek velmi rychle osvojili i hry stolní, jako třeba loto, domino, biliár, dámu, a dokonce i šachy. Ale ani tohle je nebavilo hrát jen tak jednoduše jako ostatní, a proto Pegásek, který z nich byl nejvynalézavější, navrhl hrát o pohlavky. Při téhle zdokonalené hře každý, kdo prohrál partii šachů, dámy, domina nebo biliáru, musel nastavit hlavu, a ten, kdo vyhrál, vyplatil mu jeden, dva anebo libovolný, předem dohodnutý počet pohlavků. Aby bylo jasno: všechny tyhle divočiny se dály proto, že Kaligula, Trucoun a Pegásek nebyli obyčejní človíčkové, ale že v každém z nich zůstalo něco z jejich dřívějšího oslovského stavu. Obzvláštní hrubostí vynikal Trucou na ulici nikdy nikomu neuhýbal z cesty, ale naopak hledal příležitost do každého strčit, kdekomu šlapal na nohy a plival, kam se dalo. Místo aby se smál pěkně potichounku, řehtal se, až zaléhal sluch, takže človíčkové polekaně uskakovali a zacpávali si uši. Když něco chtěl, nikdy nepoprosil, ale jednoduše si to vzal nebo sebral. A když mu to někdo nechtěl dát, kopal nohama a někdy se dokonce pokoušel i kousat. Každému nadával a hrozil, že mu utrhne uši, vymyslil si lézt do cizích bytů, když nebyli obyvatelé doma, a brát tam bez dovolení jejich věci. Ostatně Pegásek a Kaligula nebyli o nic lepší. Všem třem bylo pořád ještě divné, že chodí po dvou. Bez ustání je to nutilo spustit se na všechny čtyři a po oslovsku zahýkat, ale jakási vnitřní síla jim v tom bránila. Z nesplněného přání je začala trápit tesknota, nic je nebavilo a neustále jako by je uvnitř něco soužilo. Proto se jim pořád chtělo vyvést nějakou lotrovinu, jen aby bylo i ostatním tak mizerně jako jim. Kdyby byl Neználek věděl o jejich trápení, jistě by je byl co nejrychleji změnil zase v osly. Jenomže Neználek o tom nevěděl. Obyvatelé Slunečního města často vídávali tři oslí přátele pohromadě. Každému chtě nechtě padla do oka jejich nápadná podoba. A opravdu - všichni tři byli oblečeni jako podle jedné módy: křiklavě barevná sáčka s kratičkými uzounkými rukávy, z kterých jim čouhaly mohutné pěsti, krátké a uzoučké jedovatě žlutozelené kalhoty a na hlavách místo klobouků nebo čepic jakési podivné čepičky s pestrými puntíky. Při pečlivějším pohledu si byli podobni i v tváři: zvlášť nápadné byly jejich nosy jako knoflíky a převislý horní ret; proto pořád vypadali přihlouple a tupě. Rozdíl, jak už jsme si řekli, byl jen v tom, že Pegásek měl pihy na nose, Trucoun na nose i na tvářích a Kaligula jich měl jako máku po celičkém obličeji. Protože se ve Slunečním městě kladl velký důraz na oblékání a vůbec na módu, mnoho obyvatel si okamžitě všimlo, jak jsou ti tři vyfintěni. Hned si pomyslili, že se objevila nová móda, a ozlomvaz se hnali do obchodů. Ale tam neměli ani barevná sáčka s uzounkými rukávy, ani pestré čepičky. Jediná věc, která byla na skladě, byly žluté kalhoty. Leckteří zákazníci se do nich v tu ránu navlékli, ovšem brzo poznali, že kalhoty nejsou, jak by měly být: za prvé nebyly dost úzké, za druhé nebyly dost krátké a za třetí byly jenom žluté, kdežto opravdové módní kalhoty musely být dozelena. A tak obrovské množství žlutých kalhot, které přišly do prodeje, zůstalo ležet v obchodech. Nikdo je nekupoval. Jehlička si div nervala vlasy. Ale v té době už začaly docházet z obchodů do továrny objednávky na úzké žlutozelené kalhoty, na sáčka s uzounkými rukávy a na strakaté čepičky. "To aby se člověk zbláznil z takovýchhle přání!" dopalovala se Jehlička. "Kdo to jakživ viděl, takhle uzoulinké kalhoty! Tohle nemůžeme dopustit! Vždyť je to dočista nevkusné!"

 "Samozřejmě!" notovala jí Patentka, kterou rozzlobilo, že kalhoty podle jejího návrhu nejdou na odbyt. "Kdo kdy viděl žlutozelené kalhoty? To je přece neestetické!"

 "Ne a ne!" pokračovala Jehlička. "Naše továrna takovéhle kalhoty vyrábět nebude. Ať si chodí třeba bez kalhot, nám je to jedno!" Jenže když se obyvatelé, kteří se rádi oblékali podle módy, nemohli dočkat žádaných střihů z továrny, nakoupili si žlutozelenou látku a šili si kalhoty sami - a kraťoučké a úzké, jak chtěli. S módními saky to bylo lehčí. Stačilo si donést z obchodu jakékoli sáčko, zkrátit a zúžit rukávy - a hned bylo podle módy. K výrobě čepiček se užívalo obyčejných klobouků. Střecha se odstřihla, našil se štítek, prošil okraj, namalovaly se libovolnou barvou puntíky a nahoru se přišil třapeček z kousku provázku. Někteří šviháci dosáhli v krejčovském umění pozoruhodných úspěchů, a v jednom domě se dokonce objevila Společnost pro vyučování módním střihům a šití. Napodobování tří bývalých oslů neskončilo však jen oblékáním. Někteří človíčkové udržovali krok s módou tak horlivě, že se chtěli Kaligulovi, Trucounovi a Pegáskovi podobat ve všem. A tak bylo často vidět malíčky, jak trčí po celé hodiny před zrcadlem, jednou rukou si mačkí nos, druhou si vytahují horní ret a ze všech sil se snaží, aby měli co nejmenší nosy a co nejdelší rty. A byli dokonce i takoví, že se vyšňořili do módních sáček a do kalhot, nazdařbůh bloumali po ulicích, nikomu se nevyhýbali a co chvíli plivali kolem. Zatím se v novinách množily zprávy, že kdesi kohosi postříkali vodou z hadice, kdesi kdosi klopýtl o provázek natažený přes chodník a rozbil si hlavu, kdesi komusi hodili z otevřeného okna na hlavu nějaký tvrdý předmět a tak dále. Slušní človíčkové, kterých byla v městě samozřejmě většina, byli tím vším tuze roztrpčeni, a jeden čtenář jménem Pilousek uveřejnil dokonce v novinách dlouhatánský článek. Psal v něm, že ho zneklidňuje lhostejnost, s jakou všichni hledí na všechnu tu spoušť, jež panuje kolem. Tvrdil, že všemi těmi lumpárnami jsou vinni neznámo odkud se objevivší větroplaši, o jejichž existenci není teď už možno pochybovat. Pilousek psal, že ať se vzali kde se vzali, jest proti nim nutno tak či onak bojovat. K boji proti větroplachům navrhoval utvořit Společnost strážců pořádku. Členové této Společnosti by měli za povinnost chodit po ulicích, zadržovat provinilé větroplachy a vsazovat je do vězení - někoho na čtyřiadvacet hodin, někoho třeba i na víc, vždycky podle viny. V odpověď na Pilouskův návrh se objevil v jiných novinách článek čtenáře Švábka, který dokazoval, že žádnou Společnost strážců pořádku není třeba zakládat, protože taková společnost už dávno je; a že to není nikdo jiný než všeobecně známí strážníci, kteří však už zapomněli na úkoly, pro něž byli kdysi jako organizace ustaveni. Podle slov čtenáře Švábka nebyly v dávných dobách ve Slunečním městě žádné automobily, po ulicích chodili jen pěší a strážníci dávali pozor pouze na to, aby chodci nevyváděli, netropili výtržnosti a neprali se, neboť za oněch starých časů bývávali mnozí človíčkové ještě převelicí rváči. Během let se povaha človíčků nápadně zlepšila: stali se z nich uctiví a vychovaní malíčci a chovali se naprosto správně a slušně. V té době se na ulicích města začaly objevovat automobily, motocykly a kola. Strážníci se začali zabývat řízením městské dopravy a nakonec úplně zapomněli, že měli kdysi za úkol dozírat na obyvatelstvo a krotit větroplachy, kteří se nedovedou chovat. Závěrem čtenář Švábek napsal, že strážníci se musí znovu věnovat svému hlavnímu úkolu - zahájit boj s větroplachy - a nečekat na ustavení žádných společností a spolků. Hned nato se objevila i v ostatních novinách celá řada článků k této otázce. Jedni človíčkové podporovali mínění Pilouskovo a dokazovali, že strážníci mají teď spoustu starostí s řízením dopravy, takže bez Společnosti strážců pořádku se nepodaří vypořádat s nepořádky; druzí naopak psali, že žádná Společnost strážců pořádku se s nepořádky nevypořádá, protože s tím nikdo nemá žádné zkušenosti, a proto že se mají těmito věcmi zabývat jedině strážníci. S články k tomuto zajímavému problému se ozvali človíčkové Randálek, Mulík a Lijáček, Mrtvička, Čunda a Lebeček, Fučka, Mravenčík, a dokonce i velevážená profesorka Huběnka. Zvláštní pozornost vzbudil malíček Mrtvička, který psal obzvlášť nahněvané články a nazýval větroplachy nejrůznějšími urážlivými jmény, například zloduchy, pudivětry a pásky, darmošlapy, chuligány a uličníky, neandrtálci, křovisky a lichokopytníky - a strážníky zas budižkničemy, čumily a nekňuby, ušatými tlučhuby, lajdáky, bačkorami a samolibými zaháleči. Mrtvičkova ráznost byla docela pochopitelná: nedávno ho totiž na ulici zlili vodou a strážník, který stál nedaleko, si toho ani nevšiml, protože se zrovna díval jinam. 

Kapitola 27 POD VLÁDOU VĚTROPLACHŮ

  Zatímco v novinách probíhal spor o to, zda strážníci mají nebo nemají vést boj proti větroplachům, strážníci sami ten boj začali. To bylo tak: Sotva někde na ulici došlo k výtržnosti, hned se kolem seběhl zástup človíčků. Zvědavců bývalo obvykle tolik, že zaplnili nejen chodníky, ale i celou jízdní dráhu. Tím byla přerušena automobilová doprava a strážník, který měl službu, musel volky nevolky zasáhnout a ulici uvolnit. Jednou se přihodilo tohle: Po ulici šli proti sobva malíčci - Oukropek a Žemlík. Oba byli oblečeni podle nejnovější módy do uzoučkých žlutozelených kalhot a do sáček s uzounkými rukávy. Žádný z nich se nechtěl vyhnout, a tak jeden druhému šlápl na nohu; kdo vlastně komu, není už teď přesně známo. Ale sotva se to stalo, začali na sebe pokřikovat všelijaká jména. Okamžitě se kolem shlukl zástup. Doprava se zastavila, přiběhl strážník Pistulka a důrazně všechny žádal, aby se rozešli. Nikdo toho však nedbal. Oukropek zatím praštil Žemlíka pěstí po hlavě, a ještě mu udělal pod okem modřinu. Tu strážník Pistulka popadl Oukropka za límec a odvedl ho na strážnici. Cestou se Oukropek snažil vyškubnout a kousl strážníka do ruky. Pistulka se hrozně rozzlobil, a když přišel na strážnici, vytáhl ze skříně tlustou knihu uloženou tam už od nepaměti. Byly v ní zapsány všechny starobylé zákony. Vyčetl z ní, že za každou ránu po hlavě se zastara dávalo čtyřiadvacet hodin šatlavy, za modřinu pod okem tři dny a za kousnutí také tři. Rozhodl se tedy použít tohoto starobylého zákona a oznámil Oukropkovi, že je zavřen za všechny ty tři přestupky na sedm dní a nocí. Pak ho zavedl do oddělené místnosti, která byla při každé strážnici a které se bůhvíproč říkalo "lednička". Původ tohoto názvu dnes už nikdo nedovede vysvětlit. Dochovalo se jen jméno, ale od čeho bylo odvozeno, to, jak se říká, zmizelo v šeru věků. V této místnosti nebylo vůbec chladno, i když se tam možná kdysi dávno udržovala mrazivá teplota. Jediná věc, kterou se dnes ta místnost lišila od ostatních, bylo to, že se zamykala na klíč. Pistulka tedy zavřel Oukropka do "ledničky", přinesl mu z restaurace večeři, odešel domů a ulehl k spánku. A tu se mu přihodilo právě to, co se tak často stávalo Neználkovi: začalo ho mučit svědomí. Zdálo se mu, že vůbec nemá právo klidně spát a být na svobodě, zatímco jiný človíček sedí ve vězení a nemůže ven. Trápil se až do půlnoci, pak se vrátil na strážnici a pustil Oukropka z "ledničky". Jenže sotva přišel domů, svědomí začalo znovu. Dokazovalo mu, že jednal proti zákonu, když propustil na svobodu větroplacha, který si zasloužil sedm dní šatlavy. A podobné případy se teď stávaly i ostatním strážníkům. Všichni po přikladu strážníka Pistulky zavírali zadržené větroplachy do "ledniček", ale vzápětí je začínalo hryzat svědomí. Nevydrželi to, propouštěli vězně na svobodu - a hned je zas trápily pochybnosti, zda jednali správně, když tak hrubě porušili zákony. Po takovém skutku nemohli mnozí strážníci už ani pořádně spát, přestalo jim chutnat jíst a nevěděli, kam se vrtnout samým neklidem. A jeden strážník, když propustil výtržníka na svobodu, kál se dokonce do té míry, že se sám zavřel do šatlavy a uklidnil se, teprv když si odseděl v "ledničce" čtyři dny a noci. Po příhodě s Oukropkem si strážník Pistulka všecko to, co se s ním stalo, řádně promyslel a vystoupil v televizi s přednáškou, v které dokazoval, že zavírat větroplachy do "ledniček" je počínání zhola nesprávné; místo toho je prý třeba zesměšnit je v novinách a časopisech, kreslit na ně karikatury, psát veršíky a povídačky o jejich lotrovinách, a oni prý se polepší a zmoudří. Všem se tenhle návrh tuze zalíbil. V novinách se okamžitě objevilo množství různých vtipů a karikatur. Větroplachy kreslili v uzoulinkých žlutozelených kalhotách a v sáčkách s takovými uzounkými rukávky, jaké by ani nemohly být, nosy jim malovali dočista malilinkaté a horní ret jim protahovali až hrůza. V každých novinách bylo možno najít nějakou zábavnou povídačku z větroplašího života a nutno říci, že čtenářstvo tuze rádo četlo všechny tyhle haldy popsaného papíru; některým čtenářům se zvlášť líbily obrázkové příběhy o lumpačinách větroplachů, hlavně proto, že byly jaksepatří k smíchu. Ale přes všechny posměšky, které se na ně sypaly ze všech stran, větroplachů neubývalo. Největší neštěstí, to se ví, nebylo v tom, že si človíčkové oblékali šeredné žlutozelené kalhoty a sáčka s pitomými rukávy; nejhorší bylo to, že přejímali ošklivé způsoby, návyky a náklonnosti větroplachů. A tak leckteří malíčkové, které dřív ani nenapadlo dělat nějaké špatnosti, plivali teď kliě ze čtvrtého patra chodcům na hlavu a mysleli si, bůhví jaká je to chytrá věc. Někteří si půjčovali v knihovně knížky, vytrhávali stránky a dělali si z nich papírové vlaštovky. Pranic jim nevadilo, že už si pak tu knížku nikdo nebude moci přečíst. Objevili se také vášniví hráči o pohlavky. Byli mezi nimi i takoví "výtečníci", kteří začali hrát nejen o pohlavky, ale i o štulce, herdy a facky, a stanovili i jakýsi ceník, podle něhož se jedna facka rovnala dvěma herdám, pěti štulcům nebo deseti pohlavkům. Každý, kdo prohrál, měl právo dostat od vítěze místo deseti pohlavků jednu facku, pět štulců anebo páreček herd. Zkrátka, tihle větroplaši - to byl, jak jsme si už řekli, takový prapodivný spolek, který náramně rád dělal nepříjemnosti ostatním. Někteří větroplaši však velice brzo pochopili, že při svých zábavách na ulicích nemohou provádět mrzutosti více človíčkům najednou. Chtěli se proto dostat na takové místo, kde by bylo hodně človíčků pohromadě, a vyvést nějakou výtržnost tam - a ve velkém. Konečně se to podařilo několika větroplachům, kteří vnikli do koncertního sálu naplněného posluchači a začali koncertovat na rozladěné a polámané nástroje. Byla to tak divná muzika, že z ní každého brněly uši, ale větroplaši všude vykládali, že je to teď ta nejmodernější hudba. A tak se větroplaší muzika šířila po městě a zanedlouho se objevilo několik dalších orchestrů, které také hrály na rozbité a rozladěné nástroje. Zvlášť přišel tehdy do módy větroplaší orchestr Větrofon. Nebyl velký, skládal se jen z deseti malíčků. Jeden z nich hrál na plechovku od konzervy, druhý zpíval, třetí pištěl, čtvrtý kvičel, pátý chrochtal, šestý mňoukal, sedmý kvákal a ostatní vydávali vše1ijaké jiné zvuky a tloukli do kastrolů. Milovníci hudby přicházeli na koncerty těchto módních orchestrů, vyděšeně poslouchali, s bolestivě rozdrásanýma ušima se vraceli domů a proklínali nadosmrti všechnu větrofonii i sebe. Ani divadlo nebylo uchráněno nových vlivů. Nutno zdůraznit, že velkou úlohu v tom všem hrála zas ta nešťastná móda. Jakmile se jeden z nejslavnějších režisérů oblékl do módních šatů s uzoučkými žlutozelenými kalhotami a do pestré čepičky s třapečkem, okamžitě prohlásil, že divadlo není žádné muzeum, že nesmí zaostávat za životem a že když se dnes v životě dělá všechno obráceně, je i v divadle potřeba obrátit všecko vzhůru nohama. Jestli dřív seděli diváci v hledišti a herci hráli na jevišti, teď že to bude naopak: diváci budou sedět na jevišti a v hledišti budou hrát herci. A tenhle režisér, který se, mimochodem řečeno, jmenoval Trhlík, to tak ve svém divadle doopravdy udělal. Na jeviště postavil židle a posadil na ně diváky, ale protože se mu tam všichni nevešli, nechal zbytek sedět v hledišti a herce poslal hrát hezky doprostřed. "Tak to aspoň bude ještě zvláštnější! " radoval se režisér Trhlík. "Dřív seděli diváci zvlášť a herci hráli také zvlášť, ale teď se bude hrát rovnou mezi obecenstvem." Ovšem žádný herec, který stál uprostřed diváků, se nedokázal točit tak rychle, aby mu všichni najednou viděli do tváře. A tak se stávalo, že jedni viděli jen hercův obličej a druzí jenom jeho záda. S kulisami byla stejná potíž: jedni diváci totiž viděli herce i kulisy, druzí neviděli ani to, ani ono, protože kulisy k nim byly obráceny zadní stranou, a ještě k tomu docela zakrývaly herce. Aby nebyla při takové divné podívané nikomu dlouhá chvíle, přikázal režisér Trhlík několika hercům běhat při představení po sále, posypávat diváky barevnými pilinami a bouchat je po hlavě plácačkami a nafouknutými měchuřinami. Divákům se všechny tyhle divadelní kousky příliš nelíbily, ale režisér Trhlík prohlásil, že je to tak v pořádku, protože jestli se prý dříve považoval za výborný takový kus, který se divákům líbil, teď, když je všecko obráceně, nutno považovat za úspěch jedině takové představení, které se nelíbí nikomu. Jenomže takovéhle vysvětlení diváky nikterak nepřesvědčilo a obecenstvo odcházelo často dlouho před koncem hry. To však režiséra Trhlíka nevyvedlo z míry. Prohlásil, že jen co vymyslí nový kousek, pak prý budou sedět všichni jako přišití. A opvdu vymyslil: před začátkem představení dal namazat všechny židle smolou, aby se diváci přilepili a nemohli vstát. To sice pomohlo, ale jen napoprvé, protože od té doby už k Trhlíkovi do divadla nikdo nechodil. Neználek, Knoflenka a Strakáček si zpočátku ani nepovšimli všech těch změn, které se ve Slunečním městě staly. V parku, kam vždycky chodívali na celý den, zůstalo totiž ještě nějaký čas všechno při starém. Ale zakrátko se větroplaši objevili i tam. Potloukali se po cestičkách, strkali do kolemjdoucích, říkali jim všelijakými šerednými jmény, házeli po nich kusy bláta a řvali falešnými hlasy jakési ohavné písničky. Ve Vodním koutku propíchali hřebíky všechny gumové nafukovací loďky, v Šachovém koutku polámali šachové automaty. Knoflenka, která byla tuze citlivá na každičkou hrubost, se náramně divila, že si nevšimla už dřív, jak se lidé v parku špatně chovají. "Už sem radši nebudeme chodit," řekla Neználkovi a Strakáčkovi. "Budeme se procházet jen tak po ulicích jako dřív." Začali se tedy jen tak procházet po ulicích jako dřív, a tu teprve zpozorovali, nakolik se změnil život ve Slunečním městě. Jen zřídka bylo teď vidět radostné tváře. Žádný jako by nebyl ve své kůži, všichni chodili jako v mátohách a bázlivě se rozhlíželi kolem. Však se také bylo čeho bát! Co chvíli mohl za rohem vyskočit nějaký větroplach a podrazit chodci nohy, vychrstnout mu do obličeje hrnek vody nebo se k němu zezadu opatrně připlížit a zčistajasna mu zahulákat do ucha, anebo - a to bylo ještě horší - mu vlepit pohlavek nebo vrazit herdu do zad. Z města už docela zmizel ten veselý ruch, který tam dříve každému padl do oka. Chodců znatelně ubylo. Nikdo se nezastavil, aby se nadýchal čerstvého vzduchu nebo si pohovořil s přítelem. Každý hleděl nenápadně proběhnout ulicí a co nejrychleji zmizet doma. Mnozí človíčkové přestali jíst v restauracích, kde jim mohl ublížit kdejaký větroplach, který se tam vetřel, dávali přednost snídaním, obědům a večeřím z kuchyňských výtahů a jedli v klidu doma. Leckteří dokonce nechodili už ani do divadel a na koncerty, protože se báli větrofonické hudby nebo toho, aby nepadli zrovna na takový kus, kde diváky mlátí po hlavách nebo přilepují k židlím. Život ve Slunečním městě nebyl už zdaleka tak zajímavý jako dřív a brzo se udála příhoda, po které se naši cestovatelé rozhodli, že se vrátí zpátky do Kvítečkova. Jednou se procházeli po břehu řeky a Strakáček navrhl, aby se projeli na gumové nafukovací loďce. Došli do přístavu, vybrali si loďku a vypluli s ní skoro až doprostřed řeky. Ale tu k nim zezadu připlaval nějaký větroplach, propíchl jim loďku špendlíkem, vzduch z nafukovacího člunu unikl a naši cestovatelé se začali topit. Stačili je sice zachránit, ale všichni byli promáčení do poslední nitky. Tím však jejich trampoty neskončily. Večer šli jako obvykle do divadla. Toho dne se mělo konat takzvané novomódní syntetické představení. Syntetické proto, že se v něm spojovaly všechny nejnovější blázniviny koncertního a divadelního umění: velký větrofonický orchestr rval divákům uši, a přitom se zároveň hrálo dlouhatánské představení s kulisami, na kterých bylo namalováno cosi nepochopitelného, s herci, kteří představovali cosi nesrozumitelného, s posypáváním obecenstva pilinami a s tlučením plácačkami a nafouknutými měchuřinami po hlavách. Dokud Neználka, Knoflenku a Strakáčka jen posypávali pilinami a tloukli po hlavách, mlčky to trpěli, protože věděli, že bez toho to teď zkrátka v divadle nejde. Ale pak se objevily nové režijní kousky, na které ještě nebyli zvyklí. Jeden z nich spočíval v tom, že se o přestávce mezi jednáními nerozsvěcelo v hledišti světlo jako obvykle, ale naopak se docela všude zhasínalo, takže diváci museli sedět celou přestávku v černočerné tmě. A tu, když po prvním jednání zhasla všechna světla, sebral kdosi ze země celou hrst pilin a nasypal ji Knoflence za límec. Zároveň provedl někdo stejný kousek Neználkovi. Pokud jde o Strakáčka, tomu zase vylili za límec sklenici ledové vody. Kdo to provedl, nebylo v té tmě vidět. Knoflenka, Neználek a Strakáček se tuze rozhněvali na takové neslušné ování a rozhodli se, že půjdou pryč; ale jen se pokusili vstát, zjistili, že se přilepili k židlím. S námahou se odtrhli od sedadel a zamířili k východu, když však vycházeli z divadla, zatahal někdo Knoflenku za cop a navíc jí přidal pořádný pohlavek.

Kapitola 28 OBJEVY PROFESORA TRUBEJŠE

  Tím vším, jak se říká, přetekla číše Knoflenčiny trpělivosti, a když se vrátili do hotelu, rozhodně prohlásila: "Nejvyšší čas vrátit se domů. Já už mám Slunečního města po krk."

 "Já tady už taky nebudu, v tomhle prašivém Slunečním hnízdě," přidal se Strakáček. "Mám tak zrovna zapotřebí, aby mi tu lili studenou vodu za límec!"

 "No dobrá, kamarádi," souhlasil i Neználek, "dneska je už pozdě, ale zítra ráno se můžeme vydat na zpáteční cestu. Teď pojď se mnou, Strakáčku, najdem naše auto. Když jsme přijeli, nechali jsme je stát někde na ulici." Neználek se Strakáčkem šli hledat automobil a Knoflenka se usadila k maličkému stolku v rohu místnosti, rozsvítila si elektrickou lampičku a zabrala se do novin, které si ráno nestačila dočíst. V těch dnech se v novinách psalo hlavně o tom, že strážníci nedovedou jaksepatří bojovat proti větroplachům a chovají se k nim příliš shovívavě, takže se jich větroplaši nebojí a řádí čím dál hůř. Knoflenka si přečetla jeden takový článek a už chtěla noviny odložit, ale vtom jí padl do oka jiný: ZPRÁVA PROFESORA TRUBEJŠE, KTERAK ZJISTIL, KDO VLASTNĚ VĚTROPLAŠI JSOU, KDE SVŮJ PŮVOD VZALI A JAK PROTI NIM BOJOVAT. Procházeje se onehda po zoologické zahradě, spatřil jsem nadmíru podivný úkaz přírodní. Osel, nacházející se za nevysokou ohradou, změnil se neočekávaně před mýma očima v živého človíčka. Tento podivuhodný jev mne tou měrou překvapil, že jsem na okamžik zůstal jako solný sloup. Nicméně vše, co se odehrálo dál, jsem velice dobře viděl a si zapamatoval. Tak jsem si například povšiml, že právě v oné chvíli prodlévali před ohrádkou jistí dva malíčkové, z nichž jeden měl žluté kalhoty a druhý strakatou čepičku s vyšíváním. Ten ve žlutých kalhotách držel krom toho v ruce nevelikou hůlku. Mával jí oslovi před nosem, chtěje beze vší pochyby zvíře drážditi. Osel, změniv se ve človíčka, uštědřil mu za to notný kopanec, až ubožák odletěl stranou. Poté bývalý osel přelezl ohrádku a hnal se za oběma malíčky, kteří se před ním dali na útěk. Běžel jsem jim v patách, hodlaje konati vědecká pozorování osla změněného v človíčka, leč cestou jsem ztratil brýle, bez nichž nevidím takřka zhola nic. Zatímco jsem hledal brýle, oba malíčci i pronásledující je osel zmizeli a více jsem je nespatřil. Avšak dobře jsem si zapamatoval, že bývalý osel byl oblečen v uzoučké žlutozelené kalhoty a v kabátek s nepřirozeně úzkými rukávy, na hlavě měl pak pestrobarevnou čepičku s třapečkem. Vrátiv se domů a řádně promysliv tuto příhodu, dospěl jsem k závěru, že se mi to patrně všechno jen zdálo. Ale po několika dnech počal jsem potkávati malíčky, oblečené právě tak, jak byl oděn bývalý osel, kterého jsem spatřil. Tito malíčkové byli záhy pojmenováni větroplachy, prováděli na ulicích všelijaké výtržnosti, ubližovali chodcům, konali rozmanité nepřístojnosti a vůbec se neuměli chovati. Dospěl jsem proto k závěru, že všichni tito človíčkové nejsou vlastně človíčky, ale bývalými osly, to jest osly změněnými v človíčky. Nespěchal jsem zveřejniti v tisku tento svůj vědecký objev, neb jsem si nikterak nedovedl vysvětliti následující skutečnost: připustíme-li že každý větroplach jest bývalý osel, zůstává záhadou, kde se u nás vzalo náhle tolik oslů. Pokud mi bylo známo měli jsme osly pouze v zoologické zahradě. Obrátiv se na pracovníky zoologické zahrady, dozvěděl jsem se, že v zoo byli všeho všudy osli tři, ale i ti že kamsi zmizeli . Tajemné zmizení tři oslů potvrzovalo sice můj vědecký dohad, že tito oslové se změnili ve větroplachy, nicméně to nemohlo objasniti otázku, odkud se vzali ostatní. Po několik dní jsem si lámal hlavu a bezvýsledně jsem se pokoušel nalézti odpověď na tuto záhadu. Nakonec mi v tomto případě pomohla náhoda. V domě, ve kterém bydlím, žije v sousedním bytě malíček Čupřík. Tohoto Čupříka velmi dobře znám, dokonce obně. Byl to vždycky spořádaný malíček, nikdy nevyváděl, na nikoho nebyl hrubý a nikdy nedělal nic špatného. Představte si proto můj údiv když jsem seznal, že se z Čupříka stal náhle větroplach. Nastrojil se do úzkých žlutozelených kalhot a do kabátku se zmíněnými již nepřirozeně úzkými rukávy a začal dělati výtržnosti a tropiti nepřístojnosti. Kdybych byl neznal Čupříka osobně, byl bych si myslel, že větroplachem se může státi pouze takové zvíře jako osel. Nyní jest mi však jasné, že větroplach může být i z obyčejného človíčka. Pokračoval jsem ve svých vědeckých bádáních a potvrdil jsem si, že větroplaši jsou dvojího druhu. Větroplaši prvého druhu, neboli větroplaši divocí, jsou ti, kteří pocházejí z oslů. Větroplaši druhého druhu, čili větroplaši domácí, jsou pak ti, kteří vznikli z obyčejných človíčků. Větroplaši divocí jsou bytosti hloupé od přírody, na něž neplatí nižádná výchovná opatření, neb ať se vychovávají sebevíc, zůstanou stejně tím, čím jsou. Větroplaši domácí jsou naproti tomu bytosti o něco chytřejší, ale mají příliš poddajnou povahu, takže lehko přejímají jak špatné, tak i dobré vlastnosti svého okolí. Jelikož na větroplachy divoké nepůsobí nižádná výchovná opatření, jest nezbytné změniti je zase zpátky v osly, pak větroplaši domácí nebudou míti na očích špatné příklady, znovu se z nich stanou řádní človíčkové a ve městě opět zavládne obvyklý pořádek a klid. Nikdo už nebude nikoho bíti, strkati, kousati, polévati vodou a tak dále. V divadle přestanou obraceti všechno vzhůru nohama a mazati sedadla smolou. Znovu bude možno choditi na koncerty bez obav, že místo hudby uslyšíme prasečí kvičení, psí vytí a žabí kvákání. Vše se zas obrátí k dobrému. Nepropadejmež proto malomyslnosti a přejmež si, aby naše věda co nejdříve nalezla způsob, jak proměniti divoké větroplachy v osly. Přestože profesor Trubejš vyzýval čtenáře, aby nepropadali malomyslnosti, Knoflenka jí propadla. Když si přečetla článek, uvědomila si, že vším je vlastně opět vinen Neználek, protože změnil ty tři osly v človíčky. Toť se ví, Knoflenka dávala vinu i sobě, že nedala na Neználka pozor a dovolila mu natropit tolik hloupostí. Tichá a skromná Knoflenka, která nedokázala ublížit ani mouše, se tak rozzlobila, že byla s to Neználkovi napráskat. "No počkej!" mručela a zatínala pěsti. "Jen až přijdeš! Já ti dám proměňovat osly v človíčky! Podívejme na kouzelníka!" Jenže Neználek se Strakáčkem se nevraceli. Knoflenka už začala mít strach a chtěla je jít hledat, ale vtom uviděla v novinách další zprávu, která ji nadmíru zaujala. Zapomněla na Neználka a dala se do čtení: Naši čtenáři měli již příležitost dozvěděti se o záhadném zmizení malíčka Aršíka. Přes nepřetržitá pátrání nepodařilo se ho dosud nalézti. V současné době, kdy už téměř všichni přestali nezvěstného hledat a jediná malenka Literka neztrácí dosud naději na jeho nalezení, došly do našeho listu zprávy, které mohou vrhnouti jakési světlo na tento tajemný případ. Dozvěděli jsme se, že onoho dne, kdy pohřešovaný Aršík zmizel, šel po Východní ulici človíček jménem Nohavička. Nedaleko nároží Sušenkové ulice spatřil zmíněný Nohavička na chodníku pohozenou knihu. Zdvihl ji a zjistil, že se kniha nazývá Neobyčejná dobrodružství podivuhodného housátka Blátka. Uvnitř bylo razítko knihovny. To přivedlo Nohavičku na myšlenku, že si někdo půjčil v knihovně knížku a cestou domů ji ztratil. Nohavička si přečetl na razítku adresu knihovny a chtěl tam knihu vrátit. Toho dne bylo však již pozdě, v knihovně skončily úřední hodiny. Vzal si tedy knížku domů s tím, že ji odevzdá až druhého dne. Doma ho napadlo do ní nahlédnout. zalíbila se mu a rozhodl se zanésti ji zpět až ji dočte do poslední stránky. Avšak zmíněný Nohavička se neprojevil jako příliš horlivý čtenář, neboť čítal každý den jen docela malý kousek, přesněji řečeno jednu kapitolu denně, následkem čehož se mu čtení nadměrně protáhlo. Dokonce už zapomínal, že to není jeho vlastní kniha, ale kniha vypůjčená z knihovny. Přece však, jakmile knížku dočetl, vzpomněl si, že je třeba ji vrátit. Nakonec se Nohavička dostavil do knihovny a oznámil, že šel zmíněnou knihu na ulici. Nahlédnutím do seznamu knihovnice zjistila, že kniha Neobyčejná dobrodružství podivuhodného housátka Blátka byla vypůjčena na jméno Aršík právě toho dne, kdy jmenovaný zmizel. Tak se dospělo k těmto závěrům: Aršík si v knihovně vypůjčil knížku, poté kráčel po Východní ulici a nedaleko svého bydliště vypůjčenou knihu ztratil. Co následovalo pak, zůstává do této chvíle záhadou. Možná že se Aršíkovi přihodilo totéž co strážníku Hvizdulkovi a že někde žije pod cizím jménem. Vyzýváme znovu každého, kdo by cokoli věděl o místě pobytu pohřešovaného Aršíka, aby to neprodleně oznámil do redakce našeho listu. Když Knoflenka dočetla článek, hluboce se zamyslela a pak si řekla: Co se to vlastně děje? To mě tedy Neználek zřejmě obelhal, když povídal, že proměnil Aršíka zpátky v človíčka. Pěkné věci, jen co je pravda! Vtom se vrátil Neználek se Strakáčkem "Všechno v pořádku!" volal Neználek a zářil radostí. "Auto je na světě. Zaparkovali jsme je na ulici proti hotelu. Zítra můžem jet."

 "Kampak se chystáš?" zamračila se Knoflenka. "Jak to - kam? Domů, do Kvítečkova. Rozhodli jsme se přece . . ."

 "Rozhodli!" ušklíbla se Knoflenka. "Natropí tady čertvíjaké kousky, všem tu zkazí život - a teď by upláchl." Neználek na ni vytřeštil oči. "Co jsem tu natropil? Komu jsem zkazil život?"

 "Jako bys nevěděl! A co větroplaši, kteří nedají a nedají pokoj, čípak je to práce, hm?"

 "No čí?" zeptal se nechápavě Neználek. "Tvoje!"

 "Moje?" Neználek údivem až pusu otevřel. "Jen se moc nediv!" kárala ho pohoršeně Knoflenka. "Přečti si tuhle noviny!" Neználek popadl noviny, sedl si ke stolu a pustil se do čtení. Strakáček k němu zezadu přišel a koukal mu přes rameno. "Tohle je mi nadělení!" zasmál se. "Nejspíš nás ten profesor Trubejš viděl u oslí ohrady. Jenom si nevšiml, že Neználek drží kouzelnou hůlku, a myslel si, že se osel proměnil ve človíčka sám."

 "Přestaň plácat nesmysly!" řekl zlostně Neználek. "To je jasné i bez těch tvých řečiček." Dočetl článek profesora Trubejše, rozčileně polkl a provinile se podíval na Knoflenku. "To jsem tomu dal!" zabručel rozpačitě a podrbal se na hlavě. "A to není všechno!" zamračila se Knoflenka znovu. "Přečti si ještě tuhle o Aršíkovi!"

 "O jakém Aršíkovi?"

 "Jen čti, čti! To už jsi na něj zapomněl?" Neználek tedy četl článek o Aršíkovi a Strakáček mu zase koukal přes rameno. "No nazdar, tak to teda Neználek proměnil v malíčka místo Aršíka opravdického osla, a pak ještě dva, a Aršík zůstal oslem dál!" řekl Strakáček a mohl se rozsypat smíchy. "N-n-no jo!" ozval se Neználek, když dočetl článek. "To jsou mi věci! Co teď?"

 "Co?" dopálila se Knoflenka. "Za prvé je potřeba co nejdřív proměnit Aršíka v človíčka. Ubohá Literka, určitě už je celá utrápená. A za druhé: všechny tři osly, z nichž jsi omylem udělal človíčky, musíš okamžitě proměnit zpátky v osly."

 "Správně!" potvrdil Neználek. "Zítra ráno půjdem do zoologické zahrady a najdeme tam Aršíka. Když to nebyl ani jeden z těch tří, musí tam být ještě jeden osel. Ale jak teď najít ty tři opravdové, z kterých jsem omylem udělal človíčky? To bude panečku těžší."

 "Nedá se nic dělat! " řekla přísně Knoflenka. "Budeme chodit tak dlouho po městě, dokud je všechny tři nenajdeme."

 "Jak to, budem chodit po městě?" podivil se Strakáček. "Copak jsme se nerozhodli, že zítra odjedeme?"

 "Budeme se muset pozdržet."

 "Pozdržet? Těbůh!" vykřikl Strakáček. "Oni mi tu lejou studenou vodu za krk a já se tady mám ještě zdržovat?"

 "A bylo by ti snad milejší, kdyby větroplaši řádili dál a Aršík zůstal navždycky oslem? Vždyť mu kromě nás živá duše nepomůže. Nikdo přece nemá kouzelnou hůlku."

 "No dobrá," mávl rukou Strakáček, "dělejte, jak umíte, ale jen si nemyslete, že se mě tak lehko zbavíte. Přivezli jste mě sem, musíte mě taky odvézt zpátky."

 "Odvezem, nemusíš mít strach," odpověděl Neználek. "To bych prosil! A vysadíte mě přesně na tom místě, kde jste mě sebrali, jináč bude zle!" prohlásil Strakáček a šel spát.

Kapitola 29 SETKÁNÍ S PŘÁTELI

  Tu noc nemohl Neználek dlouho usnout. Znovu ho začalo hryzat a trápit svědomí. Copak za to můžu, že to takhle dopadl ospravedlňoval se a převaloval se na posteli ze strany na stranu. Já přece nevěděl, že to skončí tak zle. A pročpak jsi to nevěděl? Měls to vědět. Proč já všecko vím? tvrdilo svědomí. No jo, jenomže ty jsi něco jiného. Já jsem přece - no . . . no zkrátka Neználek, vždyť víš. Nechytrač, nechytrač! posmívalo se mu svědomí. Rozumu máš ažaž, to se jenom tváříš jako hloupý neználek. Proč bych se tak tvářil? Však ty víš. Myslivé si, že si na hlupáčkovi nikdo nic nevezme, a tak se tváříš jako hlupák, aby ses ze všeho hezky vyzul. Jenže, kamarádíčku, mě tak snadno neošulíš! Já moc dobře vím, že žádný hlupák nejsi. A zrovna jsem! trucoval Neználek. Nesmysl! Sám víš, že nejsi. Náhodou jsi o moc chytřejší, než se zdáš. Já tě už dávno prokouklo, nesnaž se mě obalamutit, stejně ti nevěřím. No dobrá! zabručel netrpělivě Neználek. Nech mě spát. Zítra teda všecko napravím. Naprav, milánku, prosím tě o to, řeklo svědomí už o moc laskavěji. Vidíš přece, jak to dopadlo. A co se kvůli tobě trápí človíčků. Ve městě je to teď hrozné. A jak tu bylo pěkně, než ses tady objevil s tou svou hloupou kouzelnou hůlkou! No dobře, dobře! Když jsem řekl, tak to napravím. Co nevidět to bude v pořádku. Svědomí se ujistilo, že už Neználka dost potrápilo, a zmlklo. Druhého dne ráno se Knoflenka vzbudila jako vždycky první a okamžitě probudila oba kamarády. "Honem vstávejte, nejvyšší čas jít do zoologické zahrady." Neználek se rychle oblékl a šel se umýt, ale Strakáček se oblékal docela pomaloučku, jen aby nějak probil čas a nemusil se mýt. Jenže Knoflenka to prokoukla a hnala ho do koupelny. Konečněyli všichni hotovi a už chtěli odejít, když tu někdo zaklepal a do místnosti vstoupil Krychlička. Na hlavě měl legrační čepičku z modré plastické hmoty s dvěma dlouhými růžky, mezi nimiž byla napjala drátěná spirála, na uších měl sluchátka a vpředu na prsou mu visela plochá kovová krabička s vysunutou trychtýřovitou trubkou; druh ou takovou krabičku mu bylo vidět na zádech. Neználek, Knoflenka i Strakáček měli velkou radost, že Krychlička přišel, a hned se ho vyptávali, proč u nich tak dlouho nebyl. Krychlička jim vyprávěl, že šel onehdy po ulici, někdo ho polil studenou vodou a on se z toho nachladil a rozstonal se. Celou tu dobu musel ležet, ale teď už je docela zdráv a může zase chodit. "A copak to máte za čepičku s růžky a za ty dvě krabičky?" zeptal se Neználek. "To je přece nový vynález, takzvaný moderní zdokonalený pěší radar, krátce Mozpr. Teď by ho měl mít každý - na ochranu proti větroplachům."

 "A jak to vlastně funguje?"

 "Docela jednoduše," odpověděl Krychlička. "Tuhle vpředu, jak vidíte, jv krabičce vysílač. Při chůzi vysílá rádiové vlny. Jestliže je před vámi nějaká překážka, třeba natažený provázek nebo drát, vlny se od ní odrazí a letí zpátky. Na čepičce je mezi růžky, jak tomu říkáte, spirálová anténa, ta zachycuje ty odražené rádiové vlny, mění je v elektrické kmity, ty jdou do sluchátek a mění se dál ve zvukové signály. Velice pohodlné, viďte? Jakmile se objeví překážka, okamžitě uslyšíte varovný signál. Zvlášť užitečný je tenhle radar večer nebo v noci, kdy není vidět ani na krok, natož na provázek natažený přes chodník. "A na co je ta škatule na zádech?" zeptal se Neználek. "Na co? To je přece to nejdůležitější!" zvolal Krychlička. "Zadní vysílač vysílá rádiové signály dozadu. Když se za vámi objeví větroplach a chce vám dát pohlavek nebo vás polít vodou, okamžitě uslyšíte signál. Račte si to zkusit!" Krychlička si sundal čepičku; sluchátka a obě krabičky a navlékl celý ten aparát na Neználka. Stoupl si stranou, natáhl ruku před přední vysílač a řekl: "Představte si, že se před mi objevila překážka. Co slyšíte?"

 "Jako by něco pištělo," odpověděl Neználek. "Naprosto správně. Slyšíte vysoké zvukové signály: bí-bí-bí. A teď se k vám přiblížím zezadu . . . Co slyšíte teď ?"

 "Aha!" zvolal Neználek. "Zase to píská, ale jakoby drobátko níž: bé-bé-bé."

 "Správně. Tentokrát slyšíte nízké zvukové signály. To proto, abyste poznal, kde je nebezpečí, jestli vpře du nebo vzadu. Když uslyšíte bí-bí-bí, znamená to, že se máte pozorně dívat před sebe. A kdyaslechnete bé-bé-bé, je potřeba rychle se obrátit." Knoflenka se o přístroj také zajímala, a tak aparát putoval od Neználka k ní a od ní ke Strakáčkovi. Strakáček dlouho a soustředěně poslouchal signály a pak řekl: "No a co je na tom divného, že píská? Pískat, to umím taky. Divné je jediné to, jak ví, kdy má pískat bí-bí-bí a kdy bé-bé-bé."

 "To je velice jednoduché," odpověděl Krychlička a trpělivě mu začal vysvětlovat všechno od začátku. Vtom se znovu ozvalo zaklepání. Dveře se otevřely a do místnosti se protlačily dvě podivné postavy. Obě ly zvláštní nafouklé soudkovité obleky s rukávy trčícími neohrabaně do stran a na hlavách jim seděly zelené kukly - něco takového, jako mají potápěčské skafandry. Neználek se na ně pořádně zadíval a poznal v těch podivných postavách Nitečku a Karáska. "Ale vždyť je to Nitečka s Karáskem!" zaradoval se. "Jak jste se to vystrojili?"

 "To je nový, možno-li se tak vyjádřit, impregn ovaný nafukovací oblek a gumové, abych tak řekl, nafukovací čepice, které teď vyrábí naše továrna. Zkuste to a přetáhněte mě, promiňte mi ten výraz, holí po hlavě," řekl Karásek a podával Neználkovi hůl, kterou držel v ruce. "Proč bych vás mlátil?" podivil se Neználek. "Jen bijte, bijte, ničeho se nebojte!" Neználek nechápavě pokrčil rameny, vzal hůl a opatrně Karáska udeřil. "Jen uhoďte pořádně! Bijte ze všech sil, pěkně se rozpřáhněte, možno-li se tak vyjádřit!" volal Karásek. Neználek se tedy rozpřáhl a praštil ho silněji. Hůl odskočila od Karáskovy hlavy jako od dobře nafouknuté pneumatiky. "Tak vidíte, a nebolelo mě to, abych t řekl, ani kapánek!" zahlaholil Karásek a chechtal se jako divý. "Ted mě prašťte po zádech!" Neználek ho udeřil holí po zádech. "Vidíte, a vůbec to nebolí!" křičel vítězoslavně Karásek. "A jestli chcete, mohu sebou bacit o zem, promiňte mi ten výraz, a ani trochu se neuhodím." Karásek se vrhl na zem, ale hned ho to zas vyhodilo na nohy - skákal jako gumový míč. "A k čemu to všechno je?" zeptal se nechápavě Neználek. "Copak jste to, promiňte mi ten výraz, ještě neuhádl ? Na ochranu proti větroplachům přece!" odpověděl Karásek. "Jen ať to teď nějaký větroplach zkusí a dá mi, možno-li se tak vyjádřit, štulec nebo herdu, a třebas ať mě i vodou poleje - ničeho se nebojím!"

 "Jenomže to vůbec není hezké oblečení," řekla Knoflenka. "No ano, protože to ještě není módní," odpověděl Karásek. "Ale až to bude móda, promiňte mi ten výraz, všichni budou nadšeni, jak je to krásné. V mnoha obchodech už tyhle obleky a čepice mají."

 "Vbchodech možná, ale na ulici jsem v téhle šerednosti neviděla ještě ani nohu, a prohlásila Knoflenka. "To nic, brzo uvidíte," odpověděla Nitečka. A Karásek řekl: "Jehlička nám schválně nakázala, abychom se vystrojili, promiňte mi ten výraz, do těchhle obleků a čepic a chodili v nich, abych tak řekl, po ulicích. Dneska se v tom trošku projdem - a zítra už všichni, mohu-li se t ak vyjádřit, poběží do obchodů, aby se oblékli zrovna tak. Vždycky saháme k nějaké, abych tak řekl, reklamě, když zavádíme nový model."

 "Vida, kam až nás dohnali větroplaši! Ale podle mého je pořád lepší chodit s radarem než v těchhle napuchlých šatech. Je to mnohem elegantnější." Tu někdo zaklepal potřetí. Do pokoje vhupkal inženýr Špuntík. Sotva ho zhlédli, vyjekli údivem. Hlavu měl zafačovanou, na obou loktech a na kolenou bílé obvazy, na krku a na bradě náplasti. "Co se vám proboha stalo?" zeptala se polekaně Knoflenka. "Snad jste se nenaboural?"

 "Ano. Vlastně ne. Nebo přesněji řečeno - ano," odpověděl Špuntík a samou netrpělivostposkakoval na místě. "Rozumíte, nějaký větroplach mi v noci odšrouboval z mého stroje jednu pérovací botku. Ráno jsem si toho nevšiml, nasedl jsem a jel. Auto dosáhlo hrozivé rychlosti, potřeboval jsem udělat skok. Být všechny čtyři botky na svých místech a v pořádku, nic zlého by se nestalo. Ale protože na jedné straně jedna chyběla, odraz byl z té strany slabší, stroj se ve vzduchu převrátil, já jsem vyletěl a břink sebou na dlažbu. Co vám mám povídat! Hrůza! No jen se na mne podívejte: padl jsem na hlavu, na bradu, na lokty, na kolena . . ."

 " Co všechno ti větroplašnevyvedou!" řekl soucitně Krychlička. " Mě polili vodou, jemu odšroubovali botku . . ."

 "Zkrátka - není před nimi záchrany!" skočil mu do řeči Špuntík. "Dřív se mohl nechat automobil klidně na ulici. Ale teď? Ani se nenaděješ a něco ti odšroubují nebo ti odvezou auto sakumprásk."

 "Jak to - odvezou?" nechápal Neználek. "Inu, ujedou vám s autem - a hotovo. Jednoduše lumpárna! Nechápu, co vlastně dělají strážníci. Já bych všechny ty větroplachy rovnou pozavíral. Jak by se ukázal nějaký v těch žlu tých kalhotách - hned s ním do "ledničky". A ať si sedí, dokud se nepolepší!"

 "To přece nejde!" namítl Krychlička. "Tuhle Neználek má taky žluté kalhoty - a proč by měl být zavřený?"

 "Jenže Neználek je má normální," odpověděl Špuntík, "kdežto větroplaši nosí úzké, a ještě k tomu dozelena."

 "Hlouposti!" mávl rukou Krychlička. "Každý malíček si může obléknout, co se mu líbí, to z něho větroplacha neudělá. Jestli chcete něco vědět, dneska už vlastně nerozeznáte větroplacha od pořádného človíčka. Větroplach se obleče jako všichni ostatní a natropí toho pěkně nenápadně, že si ho nikdo ani nevšimne. A když náhodou neudělá žádnou výtržnost, tak aspoň zalže nebo někoho podvede, naslibuje hory doly a nic pak nesplní. Já například slíbil Neználkovi, Knoflence a Strakáčkovi, že jim ukážu domy stavitele Melounka, a doteďka jsem jim je ještě neukázal. A tak jsem taky větroplach, třebas nemám žluté kalhoty." Krychlička se Špuntíkem se začali přít, koho je možno považat za větroplacha a koho ne, ale Neználek řekl: "A pro č se vlastně hádat, kamarádi? Brzo už tak jako tak žádní větroplaši nebudou."

 "Jak to, že ne?" podivil se Špuntík. "Docela jednoduše. Co nevidět bude všecko jako dřív, však uvidíte."

 "Dejte pokoj!" pohrdavě mávl rukou Špuntík. "To jste nejspíš četl v novinách ten článek profesora Trubejše, co? Nesmysl! Nikdy neuvěřím, že by se osli mohli proměňovat v človíčky. K tomu ještě věda nedospěla. Mimochodem - dobře že jste mi připomněl vědu. Zajedu teď s vámi do Vědeckého koutku a seznámím vás tam s dvěma vědátorkami. S Petúnkou a Ančovičkou. Petúnka, to je naše slavná profesorka nebeznalství. Vynalezla Zimní slunce. Rozumíte, postavíme ještě jedno slunce a vždycky v zimě je vypustíme na oblohu, aby bylo stejně teplo jako v létě."

 "A jaké bude to slunce?" zajímal se Neználek. "Však ona vám to všecko poví. A Ančovička vynalezla raketu a chystá se letět na Měsíc. Už ji začali stavět, tu raketu, rozumíte. Jestli se budete Ančovičce líbit, vezme vás na Měsíc s sebou "To by tak ještě scházelo!" dopálil se Krychlička. "N ikam s tebou dneska nepojedou. Dnes pojedou se mnou do Stavební ulice. Už dávno jsem jim slíbil ukázat Melounkovy domy."

 "Pořád s tím tvým Melounkem! Zajímají se o vědu, a ne o Melounka!"

 "Zbytečně se přete," řekla Knoflenka. "Nemůžeme jet ani s jedním, ani s druhým, musíme do zoologické zahrady."

 "No to je skvělé!" zajásal Krychlička. "Nejdřív se podíváte na Melounkovy domy a potom pojedete do zoologické zahrady, vždyť je to hned vedle. No tak, prosím vás!" žadonil. "Přece jste mi to slíbili."

 "Co se dá dělat, máte pravdu, slíbili jsme vám to," řekla Knoflenka. "Tak tedy pojedem, jestli je to doopravdy vedle."

 "Vedle, hned vedle, ujišťuji vás!" řekl rychle Špuntík a vyskočil ze židle. "Pojedeme všichni společně, odvezu vás tam svým autem." Za chviličku byli dole na ulici. Strakáček uviděl Špuntíkovo auto, zašilhal po jeho zafačovaném majiteli a řekl: "V tomhle autě nepojedu. Skáče to jako blecha, ještě se převrátí - a já bych moc nerad chodil zavinutý ohlavy k patě jako bourec morušový."

 "Jen klid!" odpově děl Špuntík. "Se skákáním je konec. Když mi odšroubovali jednu botku, co jsem měl dělat - musel jsem odšroubovat i ty tři ostatní. Strakáček se uklidnil, ale přece jen si z opatrnosti sedl s Neználkem dozadu ke Knoflence; Krychlička se usadil vpředu vedle Špuntíka. Podle svého zvyku zařadil Špuntík hned čtvrtou rychlost a auto uhánělo, až se jim tajil dech. Krychličkovi se dělaly mžitky před očima a dlouho si neuvědomoval, že nejedou vůbec tam, kam mají. Pomaličku se však vzpamatoval, rozhlédl se a řekl: "Poslyš, Špuntíkukam vlastně jedem?"

 "Jak to - kam? Tam, kam máme."

 "A kampak máme podle tebe jet?"

 "Do Vědeckého koutku."

 "Cože?" zakřičel Krychlička. "To je lumpárna! Copak jsme si nesmluvili, že pojedem do Stavební ulice ? Okamžitě obrať zpátky!"

 "Pročpak zpátky, když jsme skoro na místě?"

 "Povídám zpátky!" Krychlička se pověsil na volant a snažil se obrátitutomobil zpátky, ale Špuntík se nedal. Auto kličkovalo po ulici sem tam, vyjelo i na chodník a určitě by bylo vletělo do novinového stánku, kdyby byl Špuntík zavčas nezabrzdil. Auto se zastavilo tak prudce, že si všichni div nerozbili nos. Krychlička se Špuntíkem na sebe chvilku zmateně koukali, nakonec Krychlička pustil volant a řekl: "Odpusť, Špuntíku! Neměl jsem ti točit volantem. Vždyť jsme se mohli nabourat."

 "Ne, ne, já tebe musím poprosit za prominutí," odpověděl Špuntík. "A vy mně to taky odpusťte, kamarádi. Chtěl jsem vás totiž zavézt jinam, než kam jste chtěli. Moc rád bych vám byl ukázal Vědecký koutek."

 "Nic se nestalo," odpověděl Neználek, "pojedeme hezky zpátky." Špuntík znovu spustil motor, obrátil stroj a pomaloučku jel zpátky. Zahanbeně klopil hlavu a vzdychal tak hlasitě, že ho bylo Neználkovi líto. Aby rozptýlil Špuntíkovy chmurné myšlenky, zeptal se ho: "Moc by mě zajímalo, na co vlastně jezdí vaše auto: na sodovku, nebo na atom?"

 "Ani na to, ani na to - na bioplazmu," odpověděl Špuntí "A co to, prosím vás, je, ta kinoplazma?" zeptal se Ne ználek. "Bioplazma, prosím. Umělá živá hmota. Tedy - doopravdy živá ne, samosebou, ale když z ní uděláme tyč a pustíme do ní elektřinu, začne sebou škubat jako živá a stahuje se jako sval. Jestli vás to zajímá, ukážu vám to." ,,Ano, ano!" odpověděl Neználek. "To mě tuze zajímá." Špuntík zastavil stroj, vzal francouzský klíč, odšrouboval několik šroubů, pak společně s Krychličkou popadli karosérii, jeden vpředu a druhý vzadu, a sundali ji z kol. Dole se objevil kovový rám a páka, která otáčela koly. "Vidíte," řekl Špuntík, "tadyhle je k páce připojena tyč z té bioplazmy. Zapojím proud, tyč se smrští, přitáhne páku a kola se otočí o půl obrátky. Pak proud přeruším, tyč se zase prodlouží a páka otočí koly o druhou půlobrátku. Tak se točí kola. Je zapotřebí jediné věci - neustále přerušovat proud. A to dělá tyč sama: při smršťování pokaždé zapne a vypne proud." Kolem rozebraného auta se okamžitě shlukl zástup človíčků. Každého zajímala konstrukce motoru. "odkud berete proud?" vyptával se Neználek. "Z elektrick é baterie." Špuntík přistoupil ke karosérii a ukázal Neználkovi maličkou baterku do kapesní svítilničky. "A takováhle mrňavá baterčička že pohání celý automobil?" divil se Neználek. "Zřejmě jste to nepochopil," vysvětloval Neználkovi jeden z človíčků, který se tam také zastavil. "Elektrický proud z baterky jen povzbuzuje bioplazmu, rozumíte, nutí ji, aby se smršťovala. Takže auto nepohání baterka, ale ta bioplazma. Takovéhle bioplazmové motory pohánějí u nás v továrnách soustruhy a všelijaké jiné stroje - a na celou továrnu také stačí proud z jedné baterky."

 "A kde berete tu bioplazmu?" zeptala se Knoflenka. "Ta roste v bažinách. Hromadí se v ní sluneční světlo a teplo, zrovna tak jako ve stromech a v ostatních rostlinách, a elektrickým proudem se pak v bioplazmě mění v sílu."

 "To je všechno hezké," řekl Strakáček, který si do té chvíle pozorně prohlížel konstrukci stroje, "ale pořád se dívám a pořád u toho auta nevidím žádný motor. Copak to může být, a auto jezdilo bez motoru?"

 "Samozřejmě že ne," odpovědě l Špuntík. "Motor je tady vlastně jen tahle tyč z bioplazmy."

 "No, když je to tak, pak se není čemu divit," řekl Strakáček. "Jo, kdyby jezdilo auto bez motoru, to by bylo něco jinačího, hotový div!" Všichni se rozesmáli. Zástup se pomalu zvětšoval. Přidávali se k němu stále noví a noví chodci. Jeden z kolemjdoucích se zeptal: "Copak se tady stalo?"

 "Snad ne srážka?" řekl druhý. Sotva někdo třetí zaslechl to slovo, hnedka volal: "Kamarádi, srážka!"

 "Koukejte se, jak se to auto rozmlátilo!" křičel čtvrtý. "Karosérie je dole - zůstala jen kola!"

 "A podívejte na šoféra, toho to vzalo! Celý ovázaný!" řekl někdo další a ukázaprstem na Špuntíka. Sotva se roznesla zpráva o srážce, rostl zástup dvakrát tak rychle. Špuntík poznal, že z toho kouká pěkná mela, a rozhodl se: rychle pryč. Nasadili s Krychličkou karosérii na místo, všichni nasedli, Špuntík sešlápl pedál přerušače a auto - zůstalo stát. "Co se zas děje?" zavrčel Šp untík, vrtěl se za volantem a tahal za páky. "Nejde nějak proud . . . Aby do toho! Baterka je pryč! Nejspíš mi ji někdo odšrouboval . . ."

 "Třeba spadla na zem," řekl Krychlička. Všichni zase vystoupili a hledali baterku. "Ještě teď tu byla!" zuřil Špuntík. "Víte přece, že jsem vám ji ukazoval." Zástup zatím zatarasil celou ulici. Doprava se zastavila. K autu se prodral strážník na pásovém motocyklu. "Co se tady stalo?" křičel zlostně. "Proč se srocujete?"

 "Nikdo se tu nesrocuje!" ušklíbl se Špuntík. "Proč nepokračujete v jízdě?"

 "Račte si sednout za volant a zkuste pokračovat v jízdě vy, když je baterie fuč!" posměšně odpověděl Špuntík. Obrátil se k zástupu a křičel: "Kamarádi, neodšrouboval mi někdo omylem baterku a nestrčil ji do kapsy?" V zástupu se ozval smích. Strážník nespokojeně pokýval hlavou a řekl Špuntíkovi: "Jak tak na vás koukám, milý zlatý, měl byste být nejspíš v nemocnici, a vy si tu zatím chodíte, jako by se nechumelilo." A Špuntík na : "Ještě mukni, a uvidíš!"

 "Dobrá," prohlásil strážník. "Nasedněte do auta, odvezu vás na strážnici. Tam si vysvětlíme co a jak. Tady je srocování zakázáno!" Krychlička přistoupil k Neználkovi a povídá: "Jeďte do zoologické zahrady autobusem nebo taxíkem, já pojedu se Špuntíkem na strážnici a všecko jim tam vysvětlím. Bojím se, aby tam Špuntík neplácal nějaké hlouposti. Čertví proč, ale nemá strážníky rád." Špuntík s Krychličkou nasedli zase do auta, strážník předjel s pásovým motocyklem, vzal auto do vleku a odtáhl je na strážnici. 

Kapitola 30 JAK NEZNÁLEK PŘIŠEL O KOUZELNOU HŮLKU

  Když Neználek a jeho přátelé dorazili do zoologické zahrady, byl už den v plném žáru. Celé dopoledne jim uběhlo jednak v povídání a jednak v putování se Špuntíkem, a tak teď měli notný hlad; zašli si tedy do restaurace na oběd. Své pátrání se rozhodli začít od místa, kde poprvé objevili tři osly. Avšak tentokrát nespatřili za ohrádkou nic. Dveře stáje byly dokořán. Neználek sice pro jistotu ohrádku přelezl, došel až ke stáji a nahlédl dovnitř, ale ve stáji bylo prázdno. Cestovatelé se vyzbrojili trpělivostí, putovali po zoologické zahradě křížem krážem a nakukovali do všech koutů. Viděli tam nejrozmanitější zvířata, ale na osla už nenarazili. Obešli celé zoo a vrátili se zase tam, odkud začali. Tu spatřili v ohrádce malenku v bílém plášti, jak vymetá ze stáje smetí. "Řekněte nám, prosím, nevíte náhodou, kde je tu osel?" obrátil se na ošetřovatelku Neználek. Malenka přestala mést, opřela se o koště a zeptala se: "Jaký osel?"

 "No, takový normální, s kopýtky . . ."

 "Jo tak! A načpak ho potřebujete? Osel je osel, co je na něm zajímavého?"

 "Ale chceme se na něj prostě podívat. Prošli jsme už celou zoologickou zahradu, ale osla jsme ještě neviděli."

 "Hm!" řekla ošetřovatelka. "Mívali jsme tu tři, jenže se všichni někam poděli. Povídají se tady kolem toho všelijaké nesmysly, ale tomu nevěřte. Prý nějaké čáry nebo co. Hlouposti! Žádné čáry! Jednoduše je odvedli tihle . . .pudivětři - vlastně, co to povídám, větroplaši, že jo. Od těch už nám asi nikdo nepomůže, od těch větroplachů. Město je teď plné samých darebáctví, ach jej! Ukradnou slona - a ani to nikdo nepozná!"

 "No, že by zrovna slona, to snad ne!" namítl Neználek. "A proč by ne? Klidně!" mávla rukou ošetřovatelka. "Nadarmosme nedostali příkaz dávat lepší pozor. Však je taky proč! Jsou tady přece šelmy a jedovatí hadi a tak. Ještě někoho roztrhají nebo uštknou, pámbůchraň. A co když nějaký ten větroplach pustí hada, no? Kolem je přece město! Ach jo!"

 "A kdepak je ten osel, co ho onehdy našli?" zeptal se Neználek. "Tuhle psali v novinách, že prý našli někde na ulic i ztraceného osla a odvedli ho do zoologické zahrady."

 "Nesmysl!" usmála se ošetřovatelka. "Ten tu vůbec nikdy nebyl. To byla, jak bych to řekla, zkrátka taková ta tisková chybaKdepak do zoo, toho dali do cirkusu. V novinách to tenkrát nějak spletli, že přišel sem k nám, ale my ho tady jaktěživo neviděli."

 "Tak je tedy v cirkuse?" zeptala se Knoflenka s novou nadějí v hlase. "Je, je, jak by ne. Sama jsem ho tam hned tři dny nato viděla. Byla jsem tam na představení. Takový krásně chlupatý oslík, namouduši, jenomže ne vycvičený. Tahá jim tam jenom vozejček - a taky šašci na něm jezdí. No to nic, však oni ho časem nějakým těm kouskům taky vyučí." Cestovatelé se s ošeovatelkou rozloučili a poodešli stranou. "Tohle nám vyšlo!" zašeptal Neználek, celý rozzářený štěstím. "Tak Aršík je v cirkuse, a my ho hledali tady! No nic. Teď půjdeme do cirkusu a zítra začnem hledat ty tři osly větroplachy. Já je poznám hned, jen co je potkám. Všichni mají takové mrňavé pihovaté nosy." Zamířili k východu. U opičích klecí se zastavili. Jedna opice byla zvlášť legrační a Neználka napadlo, že ji drobátko pozlobí. Vzal kouzelnou hůlku, prostrčil ji mřížemi a snažil se šťouchnout opici do čumáku. Opice se zlostně zamračila, ale pak najednou chňap po hůlce a vytrhla ji Neználkovi z ruky. Neználek strnul. "Koukejte, co udělala!" zakoktal sklesle. "Cože? Tys jí dal kouzelnou hůlku?" vykřikla zoufale Knoflenka. "Jo dal - ona mi ji vzala!" rozhodil Neználek rukama. " Kdybys ji nešťouchal, tak ti ji nevzala!"

 "No to nic. Však já ji dostanu." Prostrčil ruku mříží, pokoušel se vzít opici kouzelnou hůlku - ale kdepak! Opice uskočila od mříže, a tak na ni nedosáhl, ať dělal co dělal. "Dáš to sem, ty jibabo!" zavrčel Neználek. "Vrať mi tu hůlku, povídám!" Ale opici to ani nenapadlo. Místo toho poskakovala po celé kleci a nepustila hůlku z rukou. Nakonec vyskočila na houpačku uprostřed klece, rozhoupala se a pořád přitom po očku pokukovala po Neználkovi, jako by se mu posmívala. "Potvoro falešná! Dáš sem tu hůlku!" nadával Neználek. "No nic, v šak ono ji to omrzl, pořád se s ní tahat, a pak ji zahodí." Zatím se už schylovalo k večeru. Ozvalo se hvízdání hlídačů - znamení, že se bude zoologická zahrada za chvíli zavírat. Návštěvníci zamířili k východu. Zanedlouho bylo kolem prázdno, jen Neználek s Knoflenkou a se Strakáčkem postávali u opičí klece. Opici nakonec opravdu omrzelo nosit pořád hůlku a zahodila ji. Hůlka zůstala ležet na podlaze v nejzadnějším koutě klece. "Musíme tam nějak vlézt," prohlásil Neználek. Na to, že by prolezli mezi mřížemi, se nedalo ani pomyslet. Ale když se Neználek podíval lépe, všiml si, že klec má zamřížovaná dvířka zavřená zvenčí na závoru. Opatrně se rozhlédl, a když viděl, žnablízku není živé duše, vylezl na zídku, kterou byla klec obehnána, vytáhl z očka kolíček a zkusil zdvihnout závoru. Bylo to těžší, než si myslel. Závora šla ztuha, a ne a ne jí pohnout. Vzal za ni oběma rukama a lomcoval jí s takovou silou, až se klec třásla. Konečně závora povolila. Ale vtom se za rohem objevil hlídač s koštětem a křičel: "Co tam děláš, čerchmante jeden! Chceš pustit opici, co? Já ti ukážu!" Neználek rychle seskočil, ale hlídač ho už držel za límec. "Mám tam hůlku!" zakňoural Neználek a snažil se hlídačovi vytrhnout. Ale ten držel pevně. "Já ti dám, hůlku! Na strážnici s tebou, tam už ti ukážou hůlku!" hrozil Neználkovi a táhl ho k východu. Knoflenka se Strakáčkem běželi napřed a bojácně se po hlídači ohlíželi. "Na mou duši, mám tam svou hůlku! Opice mi ji vzala!" tvrdil Neználek. "Nejspíš jsi ji tou hůlkou dráždil, co? Určitě jsi ji šťouchal do čenichu, viď ?" Hlídač vyvedl Neználka na ulici a rolížel se kolem - zřejmě hledal strážníka. "Já to už neudělám! Čestné slovo!" úpěnlivě prosil Neználek. "No jen aby!" řekl hlídač. "Tak si jdi a už mi tady nevětroplaš. Podruhé by ti to tak hladce neprošlo." Pak Neználka pustil, zavřel vrata na zámek a odešel. Knoflenka se Strakáčkem přišli k Neználkovi. "Pročpak jsi mu neřekl, že je kouzelná? Urč itě si myslí, že je to jen taková nějaká obyčejná hůl," řekl Strakáček. "Víš, co mluvíš?" odsekl mu zlostně Neználek. "Kdyby se dověděl, že je kouzelná, kliďánko by si ji sebral. Ten by nám tak zrovna vrátil kouzelnou hůlku! Ale radši mi řekněte, proč jste utekli? Měli jsteam zůstat a nějak se pokusit vytáhnout tu hůlku z klece. Teď jsou vrata zavřená - to teda nevím, jak se tam dostanem."

 "To by tak hrálo, ještě abych lezla kvůli hůlce do klece!" odpověděla Knoflenka a uraženě našpulila pusu. "Nono, když ne ty, tak mohl tuhle Strakáček."

 "Ani nápad, já do klece taky nechci," odpověděl Strakáček. "A nač vůbec hůlku potřebujem? Tady je stejně k mání všechno, a i bekouzelné hůlky. Máš hlad - prosím, najez se. Chceš do kina nebo do divadla - prosím, běž si. Povozil by ses rád v autě - prosím, můžeš se vozit třeba celý den, dokud se ti nezatočí hlava. A dokonce skákat a lítat v autě se tu může - a bez všech kouzel."

 "Jsi ty ale hlupák!" řekl mu podrážděně Neználek. "Copak potřebujeme kouzelnou hůlku na sveze ní v autě? Musíme přece vysvobodit Aršíka a zbavit město větroplachů. Nebo se tady kvůli nim nakonec dočista všichni utrápí."

 "No když je to tak, tak teda jo," souhlasil Strakáček. "Já vám tedy povím, co dál," řekl Neználek. "Počkáme, až se setmí, pak přelezeme přes ohradu a vlezem do klece. Potmě to půjde, nikdo nás neuvidí."

 "Už toho mám dost! " prohlásila Knoflenka. "Já jedu do hotelu."

 "Takže ty utíkáš, když jde do tuhého, co?" zeptal se Neználek. "Ano! Nebudu tady přece šplhat po plotech!" rozhorlila se Knoflenka. "A to podle tebe může zůstat Aršík oslem a já pro něj nemusím hnout ani prstem?"

 "Víš, já si stejně myslím, že tu ještě natropíš takové věci, že je uv životě nenapravíš. Radši kdybys už nedělal vůbec nic." Nato se Knoflenka otočila a šla ke stanici autobusu. "Ať si jde. Ale ty tady zůstaneš!" řekl Neználek Strakáčkovi. "Můžeš se mi hodit. Ohrada je tady pořádně vysoká, budeš mě muset vysadit. Pojď kousek dál, třeba to tam půjde líp." Šli podé1 plotu, a když došli na roh, zahnuli do postranní uličky. Ohrada tu byla opravdu trošku nižší. "Počkáme, až se setmí," řekl Neználek. Zastavili se u plotu a čekali. Obloha pozvolna ztemněla. Objevily se hvězdy. Nad střechami domů se vyhoupl měsíc, oranžový jako pomeranč. "Teď!" řekl Neználek a rozhlédl se. "Vysaď mě." Strakáček mu pomohl, Neználek se vyškrábal na ohradu a usadil se na ní jako na koni. "Teď polez ty!" zašeptal a podal Strakáčkovi ruku. "Snad abych tu na tebe radši počkal, ne?" řekl Strakáček. "Kdepak, já tě tam potřebuju. Budeš hlídat, kdyby zas náhodou šel ten hlídač." Strakáček se s Neználkovou pomoci vydrál na plot, pak oba seskočili na druhou stranu a padli rovnou do vyschlého příkopu. "Ty, slyšíš, já jsem spadl do nějaké jámy!" zafňukal Strakáček. "Psssst!" šeptl Neználek. "Buď zticha!" Chviličku seděli se zatajeným dechem a napjatě naslouchali. Kolem bylo ticho. "V pořádku," řekl Neználek. "Nikdo nás neslyšel. Jdem! Ale tiše!" Vylezli z příkopu a prodírali se kupředu houštinou trávy a květin. Neználek našlapoval neslyšně jako kočka, zato Strakáčkovi pořád něco praskalo pod nohama. "Pssst!" zašeptal znovu Neználek. Zčistajasna uslyšeli hromový řev. Strakáček se zastavil a přikrčil se strachy. "Co-co to?" zakoktal. Řev zesílil. Strakáčkovi se leknutím zježily vlasy a po zádech mu přeběhl mráz. "Nejspíš lev!" dovtípil se Neználek. Řev se opakoval a přešel v jakýsi mohutný, úděsný a krvežíznivý ryk. Hned nato cosi zaňafalo, zakňučelo, ozvalo se táhlé vytí vlka, pronikavě zaskučela hyena. Odkudsi dolehlo ospalé kachní zakáchání, někde nahoře zakrákala vrána. Celá zoologická zahrada se vyděsila a dlouho se nemoa uklidnit. Strakáček se trochu vzpamatoval. "A proč tak řve?" zeptal se. "Nevím. Asi chce žrát," řekl Neználek "A nemůže sežrat nás?"

 "Neboj se. Je přece v kleci."

 "Já se nebojím," odpověděl Strakáček. "Já se zeptal jen tak pro jistotu." Všechno kolem pozvolna utichlo. Měsíc se schoval za mraky. Byla úplná tma. Vpředu se bělala jenom cestička. Ne ználek se po ní vydal. Strakáček šlapal za ním a snažil se s ním držet krok. "Kam to jdeme?" zeptal se ustrašeně. "Musíme najít oslí ohradu. Opičí klece jsou hned vedle," odpověděl Neználek. Po obou stranách cesty se objevily klece. Zvířata ve tmě za mřížemi vidět nebylo, ale Strakáčkovi se v jednom kuse zdálo, že se mezi železnými pruty užuž vysune něčí drápatá tlapa aatne se mu do zad. Poděšeně se ohlížel a hleděl se držet co nejdál od všech klecí. Nakonec cesta končila u mříže, za kterou byl bazén. "Nějak jsme zabloudili . . .," řekl Neználek. Za mříží se ozývalo jakési lenivé funění, pochrochtávání, mlaskání a čvachtání. Možná že to pleskala jen voda, ale mož že ty zvuky vydávalo nějaké vodní zvíře, třeba hroch. Kousek se vrátili a zahnuli na postranní cestičku. "Hrome! Co to?" brumlal Neználek a znepokojeně koukal do tmy. "Zaboha neuhádnu, kde to vlastně jsme. V noci je to tady všecinko docela jinačí." Dlouho bloudili po zoologické zahradě, až nakonec přišli k veliké kleci; Neználkovi se zdála nějak á povědomá. "Tak se mi zdá; že jsme u slona," řekl. "Teď už je to blízko." Šli dál a octli se před nízkou ohrádkou; vzadu bylo vidět stáj. "Oslí ohrada, vidíš?" zaradoval se Neználek. "Všecko je v pořádku." Zahnuli stranou a dostali se k řadě klecí; podél nich se táhlo dřevěné zábradlí. Zastavili se u rohové klece a Neználek prohlásil: "To je ona! Ty stůj tady a dávej pozor. Jak někoho uvidíš, hvízdni!"

 "Dobrá," přikývl Strakáček. Neználek se vyškrábal na zábradlí, přitiskl čelo k mříži, upřel oči do klece a napjatě přitom naslouchal. "Co vidíš?" zeptal se Strakáček. "Buď zticha!" rozzlobil se Neználek. "Vůbec nic . . . Jen tam něco funí. Nejspíš opice . . . No dob." Nahmatal potmě dvířka, vytáhl zástrčku a zvedl závoru. Tentokrát to šlo kupodivu lehce. Zdvihl ji a vzal za dvířka. Se strašným skřípotem se otevřela. "Kuš!" řekl dopáleně Neználek a pohrozil dvířkám pěstí. "Já vám dám skřípat!" Chviličku bedlivě poslouchal , ale když se ujistil, že je kolem ticho, vstoupil opatrně do klece, spustil se na všechn y čtyři a začal šmátrat po podlaze. Pomaloučku lezl hlouběji, dolezl až k zadní stěně a obrátil se na druhou stranu. Zčistajasna zaslechl vpředu temné zavrčení. Strnul. Chvíli upřeně hleděl do tmy. Před ním vrčelo cosi velkého, černého. Vtom vyšel z mraků měsíc a osvítil lva, který ležel uprostřed klece. Lev zdvihl svou hřívatou hlavu, lenivě zamžoural a upřeně se zadíval na Neználka. Ten se ani nestačil jaksepatří polekat, honem dal zpátečku a horempádem zase po čtyřech couval k dvířkům. Nespouštěl při tom ze lva oči; u dvířek se postavil, že vyskočí ven. Lev to viděl, frk zvedl se na přední pracky a vysunul jednu nohu. Neználek se jako blesk vrhl do otevřených ířek a vyletěl z klece, jako by ho vítr sfoukl. "Lev!" vypískl poděšeně - ani se neohlédl a upaloval pryč. Strakáčkovi spadlo srdce do kalhot. Zhloupl strachem a jen pádil za Neználkem. A tak běželi cestou necestou, dokud nedoběhli k ohradě. Neználek byl v mžiku nahoře. Strakáček honem za ním a chytil se ho za kalhoty. Neználek si myslel, že už ho chytá za nohu lev, a vší silou se vyškubl. Vtom se uvolnilo prkno, za které se držel, a bác! - Neználek spadl i s prknem rovnou na Strakáčka. Oba se svalili na zem. Zezadu se ozval křik a pískání hlídačů. Neználek odhodil prkno, prolezl dírou, Strakáček v tu ránu proklouzl za ním a jako splašení se hnali ulicí. Neználek běžel vpředu, v patách za ním jako černý stín pádil Strakáček. Těžce supěl a oddychoval a Neználkovi se zdálo, že to za ním supí lev. 

Kapitola 31 SETKÁNÍ S KOUZELNÍKEM

  Sotva se Knoflenka vrátila do hotelu, hned začala litovat, že nezůstala s Neználkem a se Strakáčkem. Jen aby tam beze mne něco nevyvedli ! Jen aby se jim nic nestalo! říkala si. Bylo jí samotné kapánek smutno. Aby se rozveselila, pustila si televizi. Jakýsi učený človíček v brýlích měl zrovna dlouhou a nudnou přednášku o větroplaších. Jako by už neuměli mluvit o ničem jiném! dopálila se Knoflenka. Vypnula televizor, nervózně chodila křikem krážem po pokoji a co chvíli se dívala na hodinky. Pojedu zpátky do zoologické zahrady, řekla si, když už jí došla trpělivost, ale hned si to zas rozmyslela: Jenže jak se tam teď dostanu? Nepolezu přece přes plot. . . ! No dobrá, ale jen co se vrátí! Já jim ukážu - takhle mě trápit! Čas běžel, ale Neználek se Strakáčkem pořád nikde. Knoflenka už nevěděla, co si má myslet, a představovala si nejrůznější hrůzy; a ze všeho nejvíc, že Neználka a Strakáčka sral hlídač a odvedl je na strážnici. Každým okamžikem se strachovala víc a víc - až nadešla půlnoc. Hodiny odbily dvanáct. Teď už je jisté, že se jim něco stalo, řekla si Knoflenka. Už chtěla běžet do zoologické zahrady, ale vtom se otevřely dveře - a na prahu se objevil Neználek se Strakáčkem: vlasy zježené, vykulené oči. Strakáček měl odřený nos a obličej umazaný víc než kdy jindy. "Cos tam zase natropil, Neználku?" zeptala se Knoflenka rozzlobeně. "Kde jste byli celou dobu?"

 "Ale to nic, Knoflenko, nerozčiluj se," odpověděl Neználek, "všechno bude v pořádku, však uvidíš, jen se nezlob. Pustil jsem jenom lva."

 "Jakého lva?" vyděsila se Knoflenka. "No přece toho, co byl v kleci. Vlezl jsem omylem do lví klece." Knoflenku obešla hrůza. "Mám já to s tebou trápení!" bědovala. "Nejdřív dělá pokusy s osly a teď se pustí do lvů! Jak tohleto skončí?"

 "Jen klid, Knoflenko, dobře to dopadne. Zítra ráno půjdu a všecko napravím. Ráno bude světlo, to se už nespletu. Všecko to dám do pořádku, uvidíš."

 "Ty zrovna! Radši toho nech. A jestli chceš něco vědět, tak já jsem docela ráda, že už tu kouzelnou hůlku nemáš. Mít ji, ještě tady uděláš zemětřesení. Zítra jedem domů - a hotovo! Nezůstanu tady už ani o minutu déle!"

 "A čímpak pojedeš? Ještě jsem ti nepověděl všecko."

 "Co ještě?" vylekala se Knoflenka. "Ujeli nám s autem!"

 "Tohle ještě scházelo!" zvolala Knoflenka. "Tak jak se dostaneme domů?"

 "No vždyť o tom zrovna teď mluvím! Až budeme mít hůlku, bude i auto. Když ji nedostaneme zpátky - nebude nic." Příštího rána se Knoflenka probudila jako vždycky brzo. Ale když šla vzbudit Neználka, uviděla, že je postel prázdná. Strakáček ještě spal. Rychle ho vzbudila: "Strakáčku, co to má zase znamenat? Kde je Neználek?"

 "Copak tady není?" zeptal se rozespale Strakáček. "Asi ne, když se po něm ptám."

 "Nejspíš už šel do zoologické zahrady," řekl Strakáček. "Tak honem, rychle se vyprav, pojedem!" řekla Knoflenka. "Kam zas?"

 "Do zoo samozřejmě."

 "Ale vždyť je tam lev."

 "Toho už jistě dávno chytili." Za půl hodiny byla Knoflenka se Strakáčkem u vchodu do zoologické zahrady. Prošli bránou a rychle kráčeli po cestičce. Strakáček se držel pozadu a vyděšeně se rozhlížel kolem. Pořád se mu zdálo, že odněkud vyskočí lev a vrhne se na něj. Už z dálky uviděli opičí klec a Neználka, schovaného za rohem. V kleci byla ošetřovatelka. Zametala podlahu. Knoflenka se přikradla zezadu k Neználkovi. "Co tady děláš?" zeptala se. "Buď zticha!" ohnal se rukou Neználek. "Kouzelná hůlka je tu! Tamhle, vidíš - leží jen tak na podlaze, zrovna tam, kam ji opice včera zahodila. Ošetřovatelka zamete podlahu a třeba tu hůlku vyhodí. Vezmem si ji a všecko bude v pořádku." Vtom ošetřovatelka dometla, sebrala smetí do kbelíku, ale zdvihla i hůlku a strčila ji tam také. "To nic," uklidňoval Neználek Knoflenku. "Půjdem za ní a podíváme se, kam to smetí vyhodí." Jenomže ošetřovatelka smetí neodnesla a pustila se do sousední klece. Tak chodila z jedné do druhé a kbelík se plnil smetím čím dál víc. Konečně byla hotová a vysypala vědro do bedny na odpadky u plotu za klecemi. Neználek počkal, až ošetřovatelka zajde, a nakázal: "Stůjte tady a dávejte pozor, ať nás nikdo nenačapá!" A honem běžel k bedně a vlezl dovnitř. Chvíli se odtamtud ozývalo tlumené hekání a supění, nakonec se zpod víka vysunula Neználkova hlava. "No tak, tady je!" řekl s vítězoslavným úsměvem. Knoflenka až poskočila radostí. "Výborně!" řekla a potichounku zatleskala. Neználek vylezl z bedny, kráčel po cestičce a opatrně nesl kouzelnou hůlku. "Teď už si na tebe dám pozor!" sliboval. "Teď už mi tě nikdo nesebere." Za Neználkem si vyšlapovala Knoflenka se Strakáčkem. Drželi se pěkně za ruce a šťastně se usmívali. "A můžeme jet do cirkusu vysvobodit Aršíka," řekla Knoflenka. "No jo, máš pravdu! Já už zas na toho Aršíka dočista zapomněl!" vykřikl Neználek. "Tak rychle!" Otočil se a běžel k východu. Knoflenka a Strakáček mu sotva stačili. Za pár minut už seděli v pruhovaném tlačítkovém taxíku. Neználek zmáčkl knoflík s nápisem "Cirkus", a auto se rozjelo ulicemi. Ani se nestačili rozhlédnout, a už byli v cirkuse. V méži uviděli několik akrobatů; skákali a dělali kotrmelce, připravovali se zřejmě na večerní představení. Neználek a Strakáček by se na ně byli rádi chvilku dívali, ale Knoflenka je pobízela: "Pro tohleto jsme sem nepřišli! Podíváme se až pak."

 "No dobrá, tak až potom," souhlasil Neználek. Prošli řadami křesel, proklouzli dveřmi pro artisty a octli se ve zvěřinci. Byla to dlouhá stáj s betonovou podlahou. Podél stěn stály klece se zvířaty. V jedné byl lev. "Zase jeden!" řekl polekaně Strakáček. "Určitě se zase něco stane!" Na konci místnosti byla stání pro koně. Naši cestovatelé přišli blíž a uviděli, že mezi koňmi je i osel. Stál v maličkém stání přivázaný za uzdičku ke kroužku ve zdi. Otočil hlavu a smutně pohlédl na Neználka. "Je to on!" zašeptal Neználek. "Já ho poznal." Měl strach, aby mu Aršík nějakou nevlepil za tu proměnu, odešel proto kousek dál, připravil se, že by vzal v nejhorším nohy na ramena, a mávl hůlkou. "Chci, ať se osel promění v Aršíka!" řekl tiše. Nic. Nic se nestalo; nic se nezměnilo. Neználek mávl hůlkou znovu a řekl hlasitěji: "Chci, aby se tenhle osel proměnil v malíčka Aršíka!" Ale zase nic. "Co to má znamenat?" polekal se Neználek. Vší silou mával hůlkou a křičel své zaklínadlo, ale osel zůstal oslem a ne a ne se proměnit. Vtom se objevil cirkusový hlídač a zeptal se: "Copak to tady provádíte?" Neználek samými rozpaky nevěděl, co říci. Ale pomohl mu Strakáček. "Přišli jsme se, prosím, podívat na představení," prohlásil uctivě. "Ale na představení se přece chodí až večer." Hlídač je vyprovodil na ulici a zavřel dveře. "Co se to děje?" zeptal se nechápavě Neználek. "Proč přestala hůlka fungovat? Ještě to vyzkouším." Znovu mávl hůlkou a řekl: "Chci dvě porce zmrzliny!"

 "Tři porce!" opravil ho Strakáček. "Chci tři porce zmrzliny!" opakoval Neználek. Ale ať to opakoval sebevíc, zmrzlina se neobjevila ani jediná. "Poslyš, Neználku, že ty jsi vzal nějakou jinou hůlku?" řekl Strakáček. "Jak to - jinou?" podivil se Neználek. "No přece tamta byla kouzelná, ale tahle není ani trošku!"

 "A kde myslíš, že je ta kouzelná?"

 "Nejspíš v té bedně na smetí."

 "Jsem to ale ťulpas!" vykřikl Neználek a chytil se za hlavu. "Tak - a rychle zpátky do zoo!" Za pár minut se naši hledači dobrodružství znovu hnali po cestičkách zoologické zahrady. Neználek přiběhl k bedně na odpadky, vrhl se na ni jako tygr, obrátil ji dnem vzhůru a celou ji vysypal. Hrabali se v té hromadě, přebírali ji kousek po kousku, ale marně. "Tak vidíš," řekl Neználek Strakáčkovi, "jiná tady není. Přece jenom je kouzelná tahleta." Poodešel od hromady smetí, sedl si na lavičku, mával hůlkou a něco si brumlal. "Hele, dej to sem, já to zkusím," poprosil ho nakonec Strakáček a přisedl si k němu. Vzal hůlku, mávl jí a řekl: "Chci chleba s máslem a se zavařeninou! Chci zmrzlinu! Chci nudle s mákem! Stolečku, prostři se! . . . Hromská práce!" Nesplnilo se vůbec nic. A tak strčil Neználkovi hůlku do ruky a prohlásil: "Tak se mi zdá, že tě kouzelník podfoukl! Zřejmě ti dal nějakou prachmizernou hůlku. Všecky čáry se z ní vypařily."

 "Hm," zabručel Neználek. "Jen kdybych ho někde potkal, toho kouzelníka! Já bych mu ukázal, podvádět človíčky a dávat jim takovéhle zmetky!" Neználek se jaksepatří zlobil. Strakáček však neuměl být dlouho nešťastný. Nebo kdo ví, možná že to nezáleželo ani tak moc na něm, možná že to způsobilo sluníčko; vyšplhalo se v té chvíli vysoko na oblohu a zalilo svým světlem lavičku, na které seděli. Strakáček pookřál v jeho paprscích a cítil, že na světě je přece jenom krásně. Tváře se mu rozesmály: "Nebuď smutný, Neználku. Ještě není tak moc zle. Přinejhorším můžeme jít do restaurace a najíst se tam."

 "Ba ne, Strakáčku, stejně je to nespravedlivost. No řekni, proč jsem tedy dělal dobré skutky, co? Tři jsem udělal. A ještě k tomu všechny pěkně po sobě - a docela nezištně!" Zatímco tak spolu rozmlouvali, objevil se v dálce na cestičce chodec. Měl tmavomodrý plášť plný zlatých hvězd a stříbrných půlměsíců, které se blyskotaly v slunci, na hlavě vysokou špičatou černou čepici taky s hvězdami a půlměsíci, na nohou červené střevíce se zahnutýmipičkami. Kráčel v nich rychle a docela tiše. Žádný z přátel ani nezpozoroval, že došel k lavičce, posadil se k Neználkovi, který se dál bavil se Strakáčkem, a úkosem si ho změřil. Vtom si Neználek všiml, že vedle něho někdo je. Opatrně v tu stranu zašilhal a uviděl, že na lavičce sedí drobný stařeček s dlouhými šedivými vousy a bílou bradou. Připadal Neználkovi nějak povědomý. Sklouzl po stařečkovi očima a spatřil jeho červené střevíce se zahnutými špičkami a s přezkami ve tvaru zlatých půlměsíců s hvězdou. A hele, vždyť je to kouzelník! vzpomněl si najednou a rozzářil se radostí. "Dobrý den!" pozdravil vesele. "Dobrý den, kamaráde, dobrý den!" usmál se kouzelník. "Tak jsme se potkali. No pověz, pročpak jsi mě chtěl vidět?"

 "Já že vás chtěl vidět?"

 "Nebo snad ne? Sám jsi přece řekl: Jen kdybych ho někde potkal, toho kouzelníka, já bych mu ukázal! Copak jsi mi chtěl ukázat?" Neználek se začal hrozně stydět. Sklopil hlavu a netroufal si na kouzelníka ani pohlédnout. "Chtěl jsem . . . chtěl jsem . . . chtěl jsem vám jenom ukázat kouzelnou hůlku," zakoktal nakonec. "Nějak se mi polámala. Ne a ne mi splnit přání."

 "Tak takhle to je!" pokýval hlavou kouzelník a vzal si od Neználka kouzelnou hůlku. "Ba, ba, vidím, že se pokazila. Dočista se pokazila, kamarádíčku, a navždycky. Tak, tak. Vždyť jsem ti přece říkal, že jak uděláš tři špatné skutky, ztratí svou kouzelnou moc."

 "Že jste mi to říkal?" podivil se Neználek. "No jo, správně, říkal jste to. Dočista jsem na to zapomněl. A to už jsem udělal doopravdy tři?"

 "Třicet tři jsi jich už udělal!" řekla zlostně Knoflenka. ,A já si nevzpomenu ani na jeden!" vrtěl hlavou Neználek "Tak to ti je budeme muset připomenout," řekl kouzelník. "Neproměnil jsi Aršíka v osla? Či je to snad podle tebe dobrý skutek?"

 "Když já byl tehda strašně rozzlobený," namítl Neználek. "Rozzlobený nerozzlobený - na tom nezáleží. Vždycky je třeba jednat správně. Pak jsi proměnil tři osly ve človíčky."

 "Jenže já nevěděl, co z toho bude."

 "Když jsi to nevěděl, neměls to dělat. Vždycky je třeba jednat uvážlivě. A kvůli tvé nerozvážnosti teď vznikla spousta nepříjemností. No a konečně jsi dráždil opici. To je přece také špatný skutek."

 "Všechno pravda!" dopáleně mávl rukou Neználek. "Takhle je to se mnou vždycky: jak se mi něco nedaří hned od začátku, nedaří se mi to až do konce." Neználek se div nerozbrečel vzteky. Ale Strakáček mu řekl: "Nebreč, Neználku, žít se dá pěkně i bez kouzelné hůlky. Na co hůlku, když nám svítí sluníčko!"

 "I ty můj milý, jak jsi to hezky řekl!" zasmál se kouzelník a pohladil Strakáčka po hlavě. "Je to pravda, nejlepší je naše dobré sluníčko. A všem svítí stejně: tomu, kdo něco má, i tomu, kdo nemá nic; tomu, kdo má kouzelnou hůlku, i tomu, kdo ji nemá. Od sluníčka máme světlo, teplo i radost v duši. A bez sluníčka by nebyly ani kytičky, ani stromy, ani modré nebe, ani zelená tráva - ba ani my bychom bez něho nebyli. Sluníčko nám dává jíst i pít, hřeje nás i suší. I každé stéblo se točí za sluníčkem. Od něho je všechen život tady na zemi. Tak pročpak být smutný, když nám slunce svítí? Není to tak?"

 "Ovšemže je," souhlasila Knoflenka a Strakáček s ní. A dokonce i Neználek se přidal: "Máte pravdu, je to tak."

Kapitola 32 SVÁTEK RUKAVIČEK

  Ještě dlouho seděli na lavičce, hřáli se na sluníčku, radovali se a bylo jim dobře. Nikdo už nelitoval, že nemají kouzelnou hůlku, a Neználek se zeptal: "A jestlipak by to šlo, aby se splnilo přání jen tak bez kouzelné hůlky?"

 "Proč ne?" odpověděl kouzelník. "Jestli je to velké přání a přitom dobré, půjde to."

 "Já mám moc veliké přání: aby bylo ve Slunečním městě zase všechno tak, jako když jsme přijeli, aby byl z Aršíka zase človíček a z oslů oslové, a pak ještě, aby strážníka Hvizdulku propustili z nemocnice. "Nu což, to jsou velice pěkná přání, ta se ti splní," odpověděl kouzelník. "A co ty, Knoflenko, také máš nějaké přání?" zeptal se potom. "Já bych si přála zrovinka to, co Neználek," řekla Knoflenka. "Ale jestli si mohu přát ještě něco, tak abychom se co nejdřív vrátili do Kvítečkova. Nějak se mi už zachtělo domů."

 "I to se ti splní," řekkouzelník. "A copak ty, Strakáčku, jaképak máš přání ty?"

 "Já jich mám hodně," odpověděl Strakáček, "celá tři."

 "Vida!" podivil se kouzelník. "Tak spusť!"

 "Za prvé by ch moc rád věděl, kde je ten lev; co ho Neználek pustil z klece, a jestli nás náhodou nesežere."

 "Tvoje přání není těžké splnit," odvětil kouzelník. "Lev je zrovna v té kleci, kde byl dřív. Když jste včera utekli, přišel hlídač a klec zavřel. Lev ani nestačil vylézt. Můžeš být klidný, nikoho nesežere."

 "To je dobře," řekl Strakáček. "Za druhé bych si přál tohle: moc rád bych věděl, co udělal strážník se Špuntíkem a s Krychličkou. Viděli jsme jenom, jak je táhne na strážnici."

 "Na to je také lehká odpověď. Strážník pomohl Špuntíkovi spravit auto a pustil ho klidně i s Krychličkou domů. Nic špatného přece neprovedli."

 "A třetí přání," řekl Strakáček, "je tohle: jestli by to nešlo nějaudělat, abych se nikdy nemusel mýt, a přece byl pořád čistý."

 "Hm," řekl rozpačitě kouzelník, "tohle je, můj zlatý, tuze těžké splnit. To myslím ani nesvedu. Ale jestli chceš, mohu udělat, že ti bude příjemně, jenom když se umyješ. A jak se zapomeneš včas umýt, bude tě špína štípat a píchat jako špendlíky, dokud se pořádně neumyj eš. A tak se naučíš mýt se vždycky včas. Začne se ti to dokonce líbit a bude ti to dělat náramně dobře. Co myslíš, mám to tak udělat?"

 "Určitě," řekl Strakáček. "Nu, pak je všechno v pořádku." Vtom se v dálce na cestičce objevili tři oslové - nebo správněji řečeno dva, protože ten třetí nebyl čistokrevný osel, ale mezek. Ťapali pěkně za sebou, klapali kopýtky, čile mávali ocasy a dobrácky střihali ušima. Za nimi šla ošetřovatelka s hůlkou v ruce. "I vy tuláci, i vy ztřeštěnci ztřeštění, i vy uličníci!" brumlala a pobízela je do kroku. "Kde jste byli takovou dobu? Kde jste se toulali? Kde vás čti nosili? Ale to všecko tuhle Pegásek! Já tě znám, ty zbojníku jeden! Jen ze sebe nedělej takové neviňátko! To ty jsi všeho strůjce! Určitě jsi utekl první a Kaligula s Trucounem se pak přidali. Sami by na to jistojistě nepřišli." Pegásek, který šlapal za Kaligulou a Trucounem, jako by rozuměl, že se mluví o něm. Svěsil hlavu a jenom s nevinným výrazem pomrkával. "Jen moc nemrkej, nestydo jeden!" kárala ho ošetřovatelka. "Vida, teď se tváří, jako by neuměl do pěti počítat! Ale však ty tomu dobře rozumíš, to já vím . . . No nic, milánkové, proběhli jste se - a konec! Mysleli jste si, že utečete bůhvíkam? Ba ne, kamarádíčkové, nikam neutečete!" Došla k ohrádce, otevřela branku a zahnala všechny tři uprchlíky za plot. "Vidíš, Neználku, tvá přání se začínají splňovat. Tihle tři se už vrátili, kam patří," řekl kouzelník. "A teď pojďme, možná že uvidíme ještě něco." Kouzelník se zdvihl z lavičky a kráčel k východu ze zoologické zahrady. Neználek, Knoflenka a Strakáček vyskočili také a pospíchali za ním. Když bylvenku, uviděli, že všude je plno človíčků. Jako by si toho dne vyšli všichni do ulic a nikdo nechtěl zůstat doma. Ze všech stran se ozývala hudba a zpěv, odevšad bylo slyšet veselé hlasy a radostný smích. Naši cestovatelé došli na křižovatku a spatřili zástup človíčků, který se shromáždil u domu na rohu. Nahoře na střeše domu stá lo několik malíčků a malenek s velkými košíky. Něco z nich brali a po hrstech to házeli přímo do zástupu. Neználek a jeho přátelé přišli blíž a poznali, že shora padají rukavičky: modré, bílé, červené, zelené i růžové. Človíčci dole je v letu chytali, sbírali je se země, natahovali si je na ruce, vyměňovali si je mezi sebou a snažili se získat vždycky dvě rukavičky stejné barvy do páru. "Co to znamená? Proč rozhazují rukavičky?" zeptala se Knoflenka. "Dnes je Svátek rukaviček, nebo, jak se tomu říká, Den slunečních bratří," vysvětlil jí kouzelník. "Toho dne se ve městě rozhazují barevné rukavičky, malíčkové a malenky je chytají a vyměňují si je. A ti, kdo si je spolu vymění, stávajíe slunečními bratry."

 "Proč bratry?" podivila se Knoflenka. "To už je takový obyčej. Svátek rukaviček bývá ve Slunečním městě rok co rok, a tak tu každým rokem přibývá víc a víc slunečních bratří. Zanedlouho budou ve Slunečním městě všichni bratři." Na dalšímároží se kouzelník znenadání zastavil a tiše řekl: "Podívejte se!" Nez nálek, Knoflenka a Strakáček zůstali stát. Uprostřed chodníku přímo před nimi stáli malíček a malenka. Pevně se drželi za ruce, dívali se jeden na druhého, oči ze sebe nespouštěli a nikoho a ničeho jiného si nevšímali. "Kdo to je?" zeptala se Knoflenka. "Opravdu to neuhádnete? Přece Aršík a Literka!" odpověděl kouzelník. "No ano, Aršík!" vykřikl Neználek. "Tak už je z něho zase človíček! Už ho poznávám."

 "Aršíku milý!" řekla vtom Literka. "Ani nevíš, jak jsem ráda, že ses konečně vrátil! Tolik se mi po tobě stýskalo, tolik jsem se naplakala."

 "To nic, Literko, zato teď budeme pořád spolu a nikdy se už nerozejdem," těšil ji Aršík. "Kde jsi byl celou tu dobu? Vypravuj!"

 "Já byl, milá atá, v cirkuse. Tam ti bylo veselo, a jaká tam byla zábava, kdybys věděla! Ve dne zkoušky a cvičení, večer představení. A každý den, i v neděli."

 "A mně bylo tak smutno, že se mi ani do cirkusu nechtělo," řekla Literka. "Ale proč jsi o sobě nedal vědět, že jsi v cirkuse?"

 "Nezlob se, Literko! Já ani nevím, jak se to všechno stalo . Byl jsem zkrátka osel," řekl jí Aršík. Vtom se shora snesl barevný déšť a celý zástup človíčků se vrhl sbírat rukavičky. Divže neporazil naše tři přátele. Stěží se prodrali ven, ale přece jen stačili zachytit každý po dvou rukavičkách. Kousek poodběhli a prohlíželi si svou kořist: Neználek měl hnědou a oranžovou rukavičku, Knoflenka žlutou a růžovou a Strakáček modrou a bílou. "To nám to nějak nevyšlo!" řekla Knoflenka. "Ani si je mezi sebou nemůžeme vyměnit: každá rukavička je jiná." Tu k nim se smíchem přiběhlo několik človíčků a začali s nimi měnit. Jeden malíček si vzal od Neználka oranžovou rukavičku a dal mu za ni zelenou, druhý popadl hnědou a dal mu místo ní bledě modrou, e tu mu hned zas vzala nějaká malenka a vyměnila mu ji za červenou. "No vida!" zaradoval se Neználek. "Mám teď naráz dva sluneční bratry a jednu sestřičku!" Také s Knoflenkou si dva malíčci vyměnili rukavičky. A tak teď měla místo žluté a růžové jednu modrou a jednu zelenou. Zato Strakáček byl uražený, protože s ním si nechtěl mě nit nikdo. Vtom Neználek uviděl, že se k nim blíží strážník v nové nablýskané přílbě. Neználek se na něj zadíval a poznal, že to není nikdo jiný než všem známý strážník Hvizdulka. Neználek otevřel překvapením pusu a zůstal stát. Hvizdulka si to namířil rovnou k němu a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Zvlášť pozorně si prohlížel, jak se Neználkovi zdálo, jeho žluté kalhoty. Mráz přeběhl Neználkovi po zádech. Užuž byl připraven vzít do zaječích, ale tu se strážník podíval na své ruce s bílou a červenou rukavičkou, rychle přistoupil ke Strakáčkovi, stáhl mu z ruky bílou a místo ní mu navlékl sji červenou. Teď měl Hvizdulka obě rukavičky pěkně bílé. Pomaloučku si tu novou natáhl, upravil si ji, pak přiložil ruku ke štítku, hezky se na Strakáčka usmál a šel dál svou cestou. "Nu, tak jste se přesvědčili, že se všechna vaše přání splnila," řekl kouzelník. "Osli se vrátili zpátky do zoologické zahrady, Aršík se vrátil k Li terce, strážníka Hvizdulku propustili z nemocnice. Teď už vás jen vypravit domů."

 "Ale jak to bude s větroplachy?" zeptal se Neználek. "Snad by se s nimi mělo taky něco udělat, aby už konečně přestali všechny ve městě trápit."

 "S tím si nedělej starosti," odpověděl kouzelník. "Napsal jsem kouzelnou knihu o všem tom, co se vám přihodilo. Je to velice poučná historie. Každý větroplach, který si ji přečte, uvidí, že si bral příklad z prachobyčejných oslů, a bude se stydět, div se hanbou nepropadne. Nikoho už ani nenapadne větroplachy napodobovat."

 "Ale co když na někoho ta kniha - no zkrátka nezabere?" zeptal se Strakáček. "To se nemůže stát," odpověděl kouzelník. "Na správné človíčky ihy vždycky působí. Nepůsobí jedině na pravé, abych tak řekl, rozené osly." Zatím došli naši cestovatelé na velké náměstí, kde stálo asi dvacet nebo třicet aut. "Ode dneška jsou ve Slunečním městě zavedeny samočinné taxíky na dálkové tratě. Dřív jezdily tlačítkové taxíky jen po městě, ale na těchhle dálkových se teď může kamkoli, " vysvětlil jim kouzeln. Přistoupil k prvnímu autu, sáhl do štěrbiny za chladičem a vytáhl lepenkovou destičku. Byla na ní nalepena mapa človíčkovské země. Našel na mapě Kvítečkov, nakreslil tužkou cestu po silnicích ze Slunečního města do Kvítečkova, zasunul mapu zpátky a řekl: "A teď se posaďte, zmáčkněte tlačítko a můžete jet. Auto vás už samo doveze. Budete-li se chtít zastavit, zmáčkněte tuhleten knoflík. Až budete chtít jet dál, zmáčkněte ho znovu. To je celé řízení. Nic těžkého to není."

 "To je nějaké kouzelné auto, či co?" zeptal se Strakáček. "Ne, docela obyčejné dálkové taxi. Viděli jste, že jsem nakreslil na mapě cestu, kudy máte jet. Uvnitř je elektronkový přístroj a ten auto samočinně řídí po předepsané trati. A když vás doveze, vrátí se stejnou cestou zpátky." Naši cestovatelé nastoupili a usadili se vedle sebe na měkkém sedadle. Kouzelník za nimi zavřel dvířka, Neználek zmáčkl tlačítko na rozvodné desce a auto se rozjelo. Neználek, Knoflenka a Strakáček se ohlédli, zamávali kouzelníkovi a kouzelník zamával jim. Dlouhá brada mu povívala ve větru a Strakáčkovi se zdálo, že jim kouzelník mává svým bílým plnovousem. "Podívejte, mává nám bradou!" řekl Strakáček a vesele se zasmál. "Že se nestydíš, smát se kouzelníkovi!" řekla přísně Knoflenka. "Copak někdo může mávat bradou!?" Auto objelo náměstí, zahnulo za roh a kouzelník jim zmizel z očí. 

Kapitola 33 JAK SE STALI NEZNÁLEK, KNOFLENKA A STRAKÁČEK SLUNEČNÍMI BRATRY

  Za půl hodinky už bylo auto venku z města a uhánělo mezi poli. Neználek i jeho přátelé se smutně loučili se Slunečním městem. Naposledy se ohlédli a spatřili zapadající slunce. Bylo rudé a obrovské a do polovice se už skrylo za obzor. Přesto však bylo ještě v dálce vidět obrysy Slunečního města. Černé siluety domů byly jako natištěny na zářivém disku slunce. A to byl jejich poslední pohled na Sluneční město. Sluníčko zapadlo a město jako by roztálo v mlhavé dáli. Cestovatelé se pohodlně usadili a vzpomínali na všechno, co se jim toho dne přihodilo. "To je zvláštní, jak se nám to dneska podařilo: potkali jsme osly, Aršíka i strážníka Hvizdulku. Teď už jsem klidný," řekl Neználek. "No a co je na tom divného?" poznamenal Strakáček. "Jo kdybychom je nepotkali, pak by to teprv bylo divné. Vždyť to byly stejně samé čáry máry!"

 "Škoda že jsme se už nesetkali s Krychličkou a nejeli se s ním podívat na ty Melounkovy domy," řekla Knoflenka. "To jo!" souhlasil Neználek. "Ale mě ještě víc mrzí, že jsme nejeli s inženýrem Špuntíkem k Petúnce a k Ančovičce do Vědeckého koutku. Tam by asi bylo zajímavých věcí!"

 "Škoda to je, že jsme nebyli všude, kam jsme chtěli jít," řekla Knoflenka, "ale horší by bylo, kdybychom opouštěli Sluneční město bez lítosti. Pěkného bývá vždycky líto. Zato musíme být rádi, že teď máme ve Slunečním městě bratry."

 "Já jsem," odpověděl Strakáček, "já mám teď za bratra strážníka. Ale ty a Neználek ani nevíte, co jsou vaši sluneční bratři zač."

 "No a co?" namítla Knoflenka. "Já mám stejně radost, že je máme, a vždycky je budu mít ráda. Jako by se měl člověk pěkně chovat jenom k tomu, koho zná! Vím, že moji sluneční bratři jsou správní človíčkové - a to mi stačí." Sotva Knoflenka připomněla sluneční bratry, všichni se podívali na své rukavičky. Neználek měl jednu rukavičku zelenou a jednu červenou, Knoflenka měla taky jednu zelenou, ale druhou modrou, kdežto Strakáček měl modrou a červenou rukavičku. "Podívejte!" řekla najednou Knoflenka. "Teď si můžeme měnit spolu: Strakáček dá svou červenou Neználkovi a Neználek bude mít dvě červené. Svou zelenou dá mně a já budu mít dvě zelené. No a já dám Strakáčkovi modrou - a on bude mít dvě modré." Rychle si vyměnili rukavičky, a až se rozesmáli, jak jim to tak pěkně vyšlo. Hned jim bylo radostně a dobře jako nikdy předtím. Přitiskli se k sobě, seděli a mlčeli. Konečně Knoflenka řekla: "Víte co? Až se vrátíme, taky našijeme rukavičky a budem je rozhazovat. Ať jsou sluneční bratři i u nás. Copak to není pěkné, být slunečním bratrem?" Den už zatím skončil. Pozvolna pohasl nachový oblak osvětlený odleskem západu. Na obloze začaly prosvítat hvězdičky. Strakáčkovi se chlo spát. Hlava mu klesla trošičku stranou, tělo se naklánělo čím dál víc. Nakonec ztratil rovnováhu a začal padat obličejem na Neználka, jako by ho chtěl klovnout nosem. Ale hned se zase probouzel a pokaždé škubl hlavou zpátky. "Co to děláš? Snad nespíš?" zeptal se Neználek. "Ale kdepak, to já jen tak žertím."

 "Neříká se žertím, ale žertuji," opravila ho Knoflenka. Všechny ty žerty skončily tím, že se Strakáček svalil na bok a usnul doopravdy. Knoflenka s Neználkem ho uložili pohodlněji a řekli: "Jen ať spí!" Ani nevěděli jak, a usnuli i oni. Když se probudili, stálo auto uprostřed ulice. Do tváří jim svítilo ranní slunce, které se právě vyhouplo nad les. "Tohle jsou mi věci! Někam jsme přijeli, " řekl Neználek, otevřel dvířka a vystoupil z auta. Knoflenka vystoupila také a rozhlédla se kolem. "To je jasné kam!" řekla. "Vždyť jsme v Kvítečkově!"

 "Namouduši!" vykřikl Neználek. "Přesně na tom místě, odkud jsme vyjeli. Hej, Strakáčku, vstávej, už jsme tady!" Strakáček se probudil a vylezl z auta. "To se divím, jak jsme tady brzo," zíval na celé kolo a protíral si oči. "Tohle se ti povedlo! Jaképak brzo!" odpověděl mu Neználek. "Vždyť jsi prospal celou noc. Už je ráno."

 "Tak jaképak divy!" prohlásil Strakáček. "No já teda půjdu domů." Založil si za záda ruce v modrých rukavičkách a šel domů. Neználek přibouchl dvířka, auto se samo obrátilo a zamířilo zpátky. Neználek s Knoflenkou se za ním chvilku dívali a pak se vydali po ulici. Byli tuze rádi, že se vrátili do rodného Kvítečkova. Chtěli se trochu projít a aspoň trošku si ho prohlédnout. Prošli ulicí a vyšli na břeh Okurkové řeky. Zatímco byli pryč, okurky se rozrostly, že se mezi lodyhami dalo zabloudit jako v pralese. Zastavili se na strmém břehu, odkud bylo vidět les, řeku i most a celý Kvítečkov. Ranní slunce pozlatilo střechy domů, až se zdálo, jako by svítily svým vlastním oranžovým světlem. "Ale že je u nás krásně!" zvolal Neználek, okouzlený tím pohledem. "A mohlo by být ještě víc, kdybychom si vystavěli taky takové krásné velké domy jako ve Slunečním městě."

 "Podívejme, co by nechtěl!" zasmála se Knoflenka. "A kdyby tady taky byly parky a divadla a zábavné koutky a po ulicích jezdila auta a autobusy a atomové autožidle . . .," snil Neználek dál. "Však to dalo ve Slunečním městě hodně práce, než to všechno dokázali," odvětila Knoflenka. "Samo se nic neudělá."

 "Tak si s tím taky dáme práci," řekl Neználek. "Když se do toho pustíme všichni dohromady, naděláme věcí ažaž. Jen se koukni: dali jsme se všichni do práce - a postavili jsme si most. A copak by ho postavil někdo sám? Jenom škoda, že nemáme kouzelnou hůlku. Stačilo by mávnout - a celý Kvítečkov by byl jako Sluneční město."

 "To je vidět, že jsi ani drobet nezmoudřel. Ty budeš pořád toužit po kouzelné hůlce, jen aby sis mohl žít pěkně bez práce a jen aby se všecko udělalo samo jako v pohádce. Mne například vůbec nemrzí, že jsme o tu hůlku přišli. Protože, víš, taková kouzelná hůlka, to je moc obrovská síla; a když taková obrovská síla padne do ruky nějakému ne zrovna chytrému človíčkovi, jako jsi třeba ty, pak může přinést místo užitku jenom samou škodu. Na tvém místě bych si radši přála místo té kouzelné hůlky drobátko víc rozumu. Kdo má dost rozumu, kouzelnou hůlku nepotřebuje."

 "Ale, Knoflenko, mne to přece taky nemrzí, že je hůlka pryč. Já myslel, že tebe jo. Proč mi tady děláš kázání?"

 "Protože chci, abys byl správný malíček."

 "Cože?" vykřikl Neználek. "Ty taky?"

 "Ano. A kdopak ještě?"

 "Ale, ještě někdo . . .," mávl rukou Neználek. "Ještě někdo?" podivila se Knoflenka. "A kdopak to je?"

 "Někdo zrovna takový jako ty. Taky mě pořád napomíná a říká, že chce, abych byl lepší, než jsem."

 "A už jste dávno kamarádi?"

 "No jo, dávno." Knoflenka se uraženě nafoukla a otočila se k Neználkovi zády. Potom řekla: "Ty jsi ale ošklivý, Neználku! Takový tajnůstkář. Tolik jsem se s tebou kamarádila, a tys mi nikdy neřekl, že se kamarádíš ještě s někým jiným. Ale prosím, jen se kamaraď! Myslíš, že mi to vadí? Vůbec mi to nevadí. Jenom proč jsi mi to neřekl?"

 "Co bych o tom vykládal! Já o to ani tak moc nestál. To ono tak něj samo . . ."

 "Jenom nelži, Neználku, nelži!" pohrozila mu Knoflenka prstem. "Radši mi pověz, jak se jmenuje."

 "Kdo?"

 "No ona, ta tvoje kamarádka."

 "Kamarádka? . . . Jo tááák! Jakápak kamarádka - svědomí!"

 "Co? Svědomí?" podivila se Knoflenka. "Ach tak, svědomí!" Knoflenka se vesele rozesmála, položila Neználkovi ruku na rameno, podívala se mu zpříma do očí a řekla: "Ty jsi ale legrační, Neználku. Legrační, a přitom docela správný. Ty možná ani nevíš, jak jsi správný!"

 "To se ti asi jen tak zdá," bránil se Neználek. "Proč by se mi to jen zdálo?" zeptala se Knoflenka. "No . . .," zrozpačitěl Neználek, "zkrátka jsi se do mne zamilovala, to je to celé."

 "Cože? Já? Zamilovala?" vybuchla Knoflenka. "Samo, co je na tom divného?" rozhodil Neználek rukama. "Jak to - co je na tom divného? Ty jsi ale . . ." Knoflenka nemohla rozhořčením ani domluvit a jen mlčky zamávala Neználkovi před nosem zaťatými pěstičkami. "A mezi námi je teď konec, rozumíš! Dočista konec! Pamatuj si to!" Otočila se a šla pryč. Potom se zastavila, hrdě se na Neználka podívala a řekla "Ani vidět nemohu ten tvůj hloupý uculený obličej, abys věděl!" A odešla doopravdy. Neználek jen pokrčil rameny. "No vida, jak to dopadlo! A co jsem vlastně řekl špatného?" brumlal rozpačitě a také se vydal domů. A tak skončila Neználkova cesta do Slunečního města.