Neználek na Měsíci

Kapitola 25 PANIKA NA HRABILLONSKÉ KURZE

  Opustili jsme pana Scouperfielda právě v okamžiku, kdy ho průvodčí vysadil z vlaku v městě Panoptiklu. Chvilku stál na peróně a ospale mžoural za odjíždějícím vlakem, ale sotva zmizel poslední vagón, poodešel k lavičce na kraji nástupiště, natáhl se na ni, pod hlavu si položil cylindr a přikryl se novinami. Bylo časně, ještě se nerozednilo, a nikdo panu Scouperfieldovi nebránil, aby se dospal. Zanedlouho se rozbřesklo. Na peróně se objevil železniční zřízenec, vzbudil pana Scouperfielda a napomenul ho, že tady se spát nesmí. Vtom také přijel vlak a perón se rychle naplnil cestujícími. Pan Scouperfield vstal, narazil si cylindr a vydal se za ostatními do města. Všiml si novin, které pořád ještě držel v ruce, a vzpomněl si, že se chystal skoupit obří akcie, jen co klesnou v kursu. Hned si začal rovnat v hlavě, kolik by mohl na tomhle obchodě vydělat. Nakonec si uvědomil, že k tak složitému peněžnímu tahu by měl být ne ve svém rodném Mamonvillu, ale v Hrabillonu, v Kraddelbergu nebo aspoň v San Komarinu; jedině v těchto městech byly totiž speciální trhy s akciemi. Nutno říci, že trh, na kterém se obchodovalo s akciemi, se notně lišil od obyčejného trhu, kde se prodávají jablka, rajčata, brambory nebo zelí. Prodavači ovoce a zeleniny stačí totiž rozložit své zboží na pult a každý hned pozná, s čím to vlastně obchoduje. Prodavač akcií nosí své zboží v kapse a jediné, co může dělat, je vykřikovat název akcií a cenu, za kterou je hodlá prodat. A tomu, kdo kupuje, zas nezbude než vykřikovat názvy akcií, které by rád koupil. Od té doby, co vznikly trhy s akciemi, kupovali někteří Měsíčané akcie už nejen proto, aby si zajistili podíl z výnosu některé akciové společnosti, ale hlavně, aby je ve vhodnou chvíli výhodně prodali za co možná nejvyšší cenu. Objevili se obchodníci, kteří kupovali a prodávali akcie ve velkém a vydělávali na tom obrovské peníze. Samozřejmě že už nechodili na trh sami, ale najímali si k tomu zvláštní křiklouny, takzvané vyvolávače. A vyvolávači zas nepracovali jen pro jednoho, ale třeba pro několik pánů najednou. Pro jednoho šéfa kupovali jedny akcie, pro druhého jiné, pro třetího třeba nekupovali vůbec, ale naopak prodávali. Není těžké si představit, jak to vypadal když se takový vyvolávač objevil na trhu a začal vyvolávat ze všech sil: "Beru Pobertsonovy Uhelné po pětasedmdesáti! Beru hrabillonské Cukerné po devadesáti! Dávám Naftové po čtyřiceti třech!" Ale těžko si kdo umí představit, jaký to byl ohlušující rámus a řev, když se sešli všichni vyvolávači, spustili jeden přes druhého a snažili se navzájem překřičet. V dávných dobách bylo pro prodavače akcií vyhrazeno v Hrabillonu celé jedno náměstí. Avšak obyvatelé přilehlých ulic si začali stěžovat, že ten křik není k vydržení, a když proti tomu městské úřady nic nepodnikly, pokoušeli se obyvatelé, ozbrojení sukovicemi a kameny, rozehnat dotěrné vyvolávače sami. Křiklouni se samozřejmě nechtěli dát a skoro denně se strhla nějaká bitka. Městské úřady byly bezradné, a tak přemístily ten rozeřvaný trh na jiné náměstí. Jenže brzo začaly krvavé bitky i tam. Nakonec ztratily městské úřady všechnu trpělivost, obehnaly trh vysokou zdí, zakryly pořádnou střechou - a hotovo. Vyvolávači měli možnost křičet do úpadu - teď už to nikomu nevadilo. Ráno co ráno přicházeli do budovy, které se začalo říkat kurza, a vyvolávali tam kursy svých akcií až pozdě do večera. Brzy boháči zřídili podobnou kurzu i v Kraddelbergu a pak v San Komarinu. Když se objevil telefon, byly všechny tři kurzy propojeny a vyvolávači z kurzy v Hrabillonu se teď mohli kdykoli dovědět o situaci na kraddelberské nebo sankomarinské kurze. Jako každý milionář, měl i pan Scouperfield na každé z těchto kurz své vyvolávače; kterým mohl v kterémkoli okamžiku telefonicky přikázat, aby kupovali ty nebo ony akcie. Ovšem vždycky bylo třeba vědět, kdy začít, jinak hrozilo nebezpečí, že by nabízeli víc, než bylo nutné. Aby pan Scouperfield zjistil co a jak a aby zbytečně netratil, rozhodl se zajet zpátky do Hrabillonu a na tamější kurze vyčenichat, za kolik se prodávají obří akcie. Nezamířil však zpátky na nádraží, chtěl si nejdřív zajít domů a do svých makarónových závodů. Začal se tedy rozhlížet, kudy se nejlíp dát - když vtom zjistil, že kráčí jakousi neznámou ulicí. Že bych byl omylem zahnul jinam? uvažoval dopáleně. Ale přesto šel dál, snad přijde někam, kde to už bude znát. Ulice však skončila a pan Scouperfield viděl, že je za městem a stojí v širém poli. To jsou věci! Zabloudím až někam na kraj světa! ušklíbl se. Zabral jsem se do těch akcií, že jsem ztratil hlavu i směr, aby to čert vzal! Vydal se zpátky, došel na druhý konec ulice, zahnul na jakousi širokou třídu, přešel ji a znova se octl v docela neznámé končině. Hotové divy! bručel si pod vousy. Koukám, že jsou v Mamonvillu místa, kde jsem jakživ nebyl. A to jsem si myslel, že znám město jako své boty. Celou hodinu chodil neznámými uličkami, až došel k závěru, že zabloudil nadobro. Vyptával se, kudy se dostane do Křivé ulice, kde bydlel, a jeden z chodců mu vysvětlil, že to je docela na opačném konci města. Sedl si tedy na autobus a konečně dorazil do Křivé ulice. Udivilo ho však, že to tu je nějaké jiné než dřív, jako by se všecko k nepoznání změnilo. A když přišel k domu číslo 14, zůstal stát s pusou dokořán - místo jeho nevelkého přízemního domku s železnými mřížemi na oknech stála před ním jakási velká jednopatrová vila s krásným balkónem a s dvěma kamennými lvy u vchodu. Co má tohle znamenat? Nechápal už vůbec nic a protíral si oči. Byl přesvědčen, že mu přeskočilo. Copak to jsou nějaká kouzla či co? Uviděl na balkóně paní domu a zavolal na ni: "Prosím vás, velectěná, je tohle Scouperfieldův dům?"

 "No dovolte, jakýpak Scouperfieldův?" odsekla majitelka. "To je můj dům."

 "A . . . a . . .," zakoktal pan Scouperfield a zalapal po dechu, " . . . a . . . a kam jste dali můj, aby ho čert vzal?" Majitelka se k němu otočila zády a práskla za sebou dveřmi. Pan Scouperfield chvíli nerozhodně přešlapoval a pak se belhal dál. "Nu co,"- bručel si a ani si neuvědomoval, že mluví nahlas, "když se mi ztratil dům, musím najít aspoň továrnu. A? Nemůže se přece jen tak z ničeho nic ztratit celý makarónový závod s dvanácti obrovskými budovami a s pěti tisíci dělníků!" Zastavil prvního kolemjdoucího a zeptal se, jestli náhodou neví, kde ou tady Scouperfieldovy makarónové závody. "Ale jděte!" zasmál se malíček. "Copak ty jsou tady? Scouperfieldovy makarónové závody jsou, pokud vím, v Mamonvillu, to si můžete přečíst na každé krabici."

 "A to my nejsme v Mamonvillu?" zeptal se zaraženě Scouperfield. "V jakém Mamonvillu!" podivil se malíček. "V Panoptiklu přece."

 "V Panoptiklu? Co to je?"

 "Město, jestli dovolíte.Nikdy jste to jméno neslyšel?"

 "Ááá! Panoptikl!" vykřikl pan Scouperfield, když konečně pochopil co a jak. "To jsem tedy vystoupil na nesprávné stanici, aby to čert vzal! Však taky koukám, že je to tu docela jinačí než u nás. A? Říkal jste něco?" Rychle se vrátil na nádraží a dozvěděl se, že do večera už žádný vlak do Hrabillonu nejede a že se tam tedy nedostane dřív než zítra ráno. To pana Scouperfielda jaksepatří vyvedlo z míry - příliš dobře totiž věděl, jak rychle se mění kursy akcií. A opravdu. Jen se v Hrabillonských humoreskách objevil onen známý článek, kdekdo běžel prodat obří akcie. Na hrabillonské kurze se nabízely nejdřív za osmdesát centigů, pak za šedesát, padesát a třicet, potom za dvacet a deset, ale žádný je nechtěl ani za tuhletu směšnou cenu. A příštího dne, v době, kdy pan Scouperfield bloudil po Panoptiklu, slétla cena akcií až na pět centigů za kus, a stejně je nikdo nekupoval. Majitelé obřích akcií byli zoufalí. Uvědomili si, že vlastně vyhodili peníze oknem a že je už zpátky nedostanou. Avšak tři boháči, Brutton, Netton a Grazzel, kteří nakoupili kvůli zisku velké množství obřích akcií, okamžitě vymysleli, co podniknout. Pořádně zaplatili majiteli několika hrabillonských novin panu Hadkinsovi, aby uveřejnil ve svých listech řadu článků na záchranu situace. A skutečně, ještě téhož dne se objevil ve večerních Hrabillonských báchorkách, které patřily panu Hadkinsovi, nevelký článek:

 PANIKA NA HRABILLONSKE KURZE

 Od včerejšího dne panuje na hrabillonské kurze nebývalá panika. Majitelé obřích akcií spěchají zbavit se svého zboží. Jako vždy, když je mnoho prodávajících a málo kupců, kursy akcií znatelně klesají. V čem tkví příčina této paniky, která zachvátila hrabillonskou kurzu? Příčinou je odporný článek otištěný na prodejných stránkách hnusného plátku Hrabillonské humoresky. Majitelům obřích akcií není patrně známo, že tento špinavý a ničemný plátek je vydáván za mrzké peníze boháče Skrblinga a otiskuje jen to, co se tomuto darebáku hodí do krámu. Nemůže být nejmenších pochybností, že špinavé prsty nenasytného Skrblinga sahají po obřích akciích. Jakmile akcie patřičně klesnou, objeví se ve špinavých prstech páně Skrblingových, takže se stane jediným majitelem tohoto výnosného podniku. Rádi bychom řekli všem bláhovým důvěřivcům: Nepodléhejte panice! Panu Skrblingovi se tenhle kousek nepodaří!

  Druhého dne byl v Listě milovníků čtení vleže, který rovněž patřil panu Hadkinsovi, uveřejněn článek: POZOR NA KAPSY! Hovořilo se v něm o tom, že je nutno si bedlivě střežit kapsy před panem Skrblingem, jenž se chystá oblafnout majitele obřích akcií a již po těchto velice cenných papírech natahuje své špinavé prsty. Žádný z těch článků neprošel ovšem bez povšimnutí a kurs obřích akcií okamžitě stoupl. V době otevření hrabillonské kurzy se prodávaly už ne za pět, ale za padesát centigů. Panu Scouperfieldovi, který toho rána dorazil na hrabillonskou kurzu a nevěděl ani o tom, že akcie už neklesají, ale stoupají, ani o Hadkinsových článcích, zdála se ta cena příliš vysoká a rozhodl se počkat ještě tak den dva, protože byl přesvědčen, že rychle klesne. Druhého dne otiskly další Hadkinsovy noviny článek s titulkem: KAM AŽ SAHAJÍ ŠPINAVÉ PRSTY PÁNĚ SKRBLINGOVY? Čtenáři se dověděli, že špinavé prsty pana Skrblinga sahají už přímo do kapes majitelů obřích akcií s úmyslem je vyprázdnit. I tento článek vykonal své a akcie se začaly prodávat po šedesáti za kus. Pan Scouperfield se polekal a dal příkaz svým křiklounům skoupit je za tuto cenu. Vyvolávači jich nakoupili na všech třech kurzách obrovské množství. Prodávající se brzo přesvědčili, že obří akcie jdou rychle na odbyt, a zvyšovali cenu. Příštího dne byly už po sedmdesáti a den na to zosmdesát centigů. Brutton, Netton a Grazzel už nevěřili, že cena ještě stoupne, naopak se obávali, aby nezačala klesat; prodali proto rychle své akcie panu Scouperfieldovi po osmdesáti za kus. Pravda, hned litovali, že neměli trpělivost ještě chvilku počkat, protože pan Hadkins pokračoval ve svém díle a téhož dne otiskl článek s titulkem: PROČ MLČÍ SKRBLING? Poukazoval v něm na to, že Skrbling neodpověděl ani slovem na všecka obvinění, a že když mlčí, znamená to, že všechno je pravda pravdoucí; a jestliže je to pravda, pak se Skrbling opravdu odhodlal podkopat důvěru ve Společnost obřích rostlin a zmocnit se lacino jejích akcií. Kdo si přečetl i tenhle článek, dospěl k přesvědčení, že příštího dne se budou akcie prodávat ještě dráž a určitě dosáhnou své původní ceny. Pan Scouperfield byl obzvlášť rád; i když vydal skoro všecku svou hotovost, přece jen stačil výhodně skoupit obrovské množství akcií, a teď už jen zbývalo je ještě výhodněji prodat. Celý večer seděl u telefonu a volal svým hrabillonským, kraddelberským a sankomarinským vyvolávačům, aby hned ráno běželi na kurzu a zahájili prodej po shwindlingu za kus. A celou noc probděl nad výpočty, kolik vydělá, jestli všecky akcie prodá za tuhle cenu. Nebylo to jen tak, nekoupil přece všecky za stejný obnos - část jich získal po šedesáti, část po sedmdesáti a část dokonce za osmdesát centigů za kus. Avšak veškeré naděje pana Scouperfielda praskly jako mýdlová bublina. Ráno, ještě před otevřením hrabillonské kurzy, vyšel totiž v Hrabillonských humoreskách článek, ve kterém se vysvětlovaly důvody páně Skrblingova mlčení. Skrbling prý mlčel, protože mu bylo trapné odpovídat na tak nejapná a nesmyslná obvinění. Jak mohl pan Skrbling podrývat důvěru ve Společnost obřích rostlin, když už dávno žádná není? Od okamžiku, kdy povedení zakladatelé této Společnosti zmizeli i s penězi, přestala přece existovat, neboť jak by také mohla existovat bez patřičné hotovosti? A jakou cenu mohou pak mít akcie, když peníze jsou už bůhvíkde? Samo sebou že naprosto žádnou, a lze se jen divit, že se ještě najdou takoví bláhovci, kteří tratí peníze za nákup bezcenného papíru vhodného leda na tapety někde ve spíži. Není těžké si představit, co se dělo, když vyvolávači pana Scouperfielda začali nabízet obří akcie po celém shwindlingu: nic kromě smíchu nemohla jejich nabídka vyvolat. Pan Scouperfield vydal tedy příkaz prodávat akcie za devadesát, potom za osmdesát, a dokonce i za sedmdesát centigů . . . Snažil se už jen o to, aby dostal zpátky svoje peníze, ale marně. Akcie nikdo nechtěl, ani když snížil cenu na padesát za kus. Toho dne se pan Scouperfield rozhodl, že už níž nepůjde a počká do zítřka. Avšak nazítří byly všecky noviny plné podrobných zpráv o útěku Jukse a Lumpina a fotografií, jak rozzuřený zástup vtrhl do kanceláře Společnosti obřích rostlin; aby žádal zpět své peníze. Na snímcích bylo vidět prázdné ohnivzdorné skříně, prázdnou nedobytnou pokladnu s dveřmi dokořán i okno s provazem, po kterém prchli Neználek a Kozlík. Nikdo samozřejmě netušil, že pan Skrbling podplatil majitele novin, aby až do příhodného okamžiku neuveřejňovali sebemenší zprávu o útěku obou výtečníků. Teď se však tyto zprávy rozjely naplno a panu Scouperfieldovi nezbylo než všecky akcie vyhodit - nikdo je nechtěl ani zadarmo. Pan Scouperfield přišel o všecky své peníze a byl na mizině. Potřeboval nakoupit mouku, měl platit dělníkům mzdy, ale protože už neměl ani vindru, rozhodl se snížit jim plat: místo shwindlingu za den začal dělníkům dávat jen padesát centigů. Toť se ví, že to dělníky pobouřilo, i za shwindling denně sotva živořili. Prohlásili, že přeruší práci, jestli jim pan Scouperfield okamžitě nepřidá. Scouperfield si řekl, že ho dělníci chtějí jen postrašit, a platy nezvýšil. A tak tedy dělníci opravdu přestali pracovat. Továrna se zastavila a pan Scouperfield zůstal bez příjmů. Ale ani potom neustoupil. Věděl totiž, že když dělníci nebudou pracovat a nedostanou žádnou mzdu, zajdou jednoduše hlady, a to že si přece jen rozmyslí. Dělníkům se doopravdy vedlo zle, pomáhali jim však kamarádi z druhých továren;měli si spočítat, že jestli Scouperfield vyhraje, začnou i ostatní továrníci snižovat mzdy - a pak že už nebude s boháči žádná řeč. Pan Scouperfield chtěl přijmout jiné dělníky, ale v Mamonvillu věděli i nezaměstnaní, co se u Scouperfielda děje, a neměli nejmenší chuť dát se najmout k takovému krkounovi. Když pan Scouperfield viděl, že už není jiné pomoci, rozhodl se naverbovat dělníky v nějakém jiném městě. V jedněch novinách se dočetl, že nejmíň ze všech platí továrníci dělníkům v San Komarinu a že je tam i nejvíc nezaměstnaných. Byl rád, že se mu podařilo najít místo, kde se dělníkům vede tak zle, všeho nechal a bez meškání se tam vypravil. 

Kapitola 26 NEZNÁLEK PRACUJE

  Neználkovi a Kozlíkovi se vedlo víc než zle. Ne a ne najít práci, a tak živořili ze dne na den. Jako všichni nezaměstnaní se potloukali od rána do večera kolem přepychových obchodů, a jakmile uviděli, že se před některým zastavuje automobil bohatého zákazníka, ozlomvaz pádili, aby mu otevřeli dvířka a pomohli z vozu; a když se vracel z nákupu, pomáhali mu nést balíčky a skládat je do auta. Boháči jim za to někdy dali nějaký ten groš. Když si takhle něco vydělali, dali stranou deset centigů na nocleh a za zbytek se někde v laciné jídelně navečeřeli. Snídat nebo obědvat se jim v té době podařilo málokdy. Kozlík prohlásil, že je-li nutné přejít jen na jedno jídlo denně, pak že je nejlepší najíst se večer před spaním; když projíš svých pár grošů přes den nebo ráno, do večera stejně zase vyhládneš a v noci nemůžeš spát. V Bleshingově Zapadáku nebydleli už v minus druhém, ale v minus čtvrtém patře - tam stála jedna pryčna ne deset, ale všeho všudy pět centigů. A přitom se život v minus čtvrtém ani moc nelišil od života v minus druhém. Bylo tam zkrátka jen víc špíny, víc rámusu, víc smradu, víc tlačenice a víc štěnic. Jediné, čeho tam bylo míň, byl čerstvý vzduch. Pokud jde o krysy, těch tam bylo tolik, že se v noci ani nedalo slézt z palandy, aby se nějaké nešláplo na ocásek. Kozlík měl z těch hnusných zvířat tuze velký strach. Na nic jiného než na krysy už nedokázal myslet a mluvil v jednom kuse jenom o nich. V noci se mu často zdálo, že ho krysa kousla do krku, a budil se hrůzou. Všude kolem sebe viděl krysy, dokonce i tam, kde nebyly. Dopadlo to tak, že ho jednou jedna kousla doopravdy - a jako z udělání rovnou do krku. Strašnou bolestí se probudil, vykřikl a setřásl se sebe tu ohavnou bestii. Krk mu vzadu okamžitě napuchl, že nemohl ani hlavu otočit. K ránu mu stoupla teplota a od toho dne už nebyl schopen vstát. Teď chodil za prací Neználek sám a hleděl vydělat co nejvíc, aby uživil i nemocného přítele. Ostatní obyvatelé noclehárny se taky snažili ulehčit Kozlíkovo strádání: sem tam ho pohostili pečenými bramborami, a když měl Neználek smůlu, platili za Kozlíka i místo na palandě. Předháněli se v radách, jen aby ho uzdravili. Jedni říkali, že na opuchlý krk se má dávat obklad ze syrových brambor; druzí radili obklad z kyselého zelí; třetí tvrdili, že nejlepší je strouhaný křen; čtvrtí doporučovali mazat ránu hlínou. Všechno vyzkoušeli, ale nemocnému bylo čím dál hůř. Nikdo neměl bohužel dost peněz, aby mohli pozvat doktora, a žádný doktor by zas nešel léčit zadarmo. Nakonec se však Neználkovi přece jenom podařilo sehnat stálou práci. A dokonce byla naděje, že vydělá i Kozlíkovi na léčení. Šel zas takhle jednou po ulici, a tu si najednou všiml vývěsky: ZPROSTŘEDKOVATELNA PRÁCE: PSÍ CHŮVY VŠECH DRUHŮ A CEN Sebral odvahu a vstoupil. Na konci místnosti za dřevěnou přepážkou seděl úředník a s někým telefonoval, dlouhou lavici podél stěny obsadilo několik človíčků. Neználek si přisedl a přeptal se človíčka vedle, kdo to jsou psí chůvy a co vlastně dělají. "To máš tak: boháči mají tuze rádi psy. Ale protože se o ně sami nechtějí starat, najímají si psí chůvy, aby jim o ně pečovaly. Někdy si boháči pošlou pro psí chůvu, aby si pohrála s jejich pejskem, když jdou do divadla nebo do kina - takové práci se říká na výzvu. Ale často přijmou psí chůvu do nějakého bohatého domu nastálo, a to je samo sebou mnohem výhodnější."

 "A je to těžké, dělatakovou psí chůvu?" zeptal se Neználek. "To záleží na psu. Hodný pes moc práce nedá; včas ho nakrmíš, včas vyvedeš na procházku - a to je všecko. Ale jsou i všelijaké rozmazlené potvory, které si zvykly koupat se třeba pětkrát denně, a to je potom perný chlebíček. Ráno abys ji koupal v teplé vodě, protože studenou nesnáší, potom dosucha utřel a rozčesal hřebenem, aby se jí nezcuchala srst, dal jí snídani, oblékl ji do vestičky nebo do dečky, aby se po koupání nenastydla, a šel s ní na procházku. A na procházce máš taky práce nad hlavu: dávat pozor jako policajt, aby ta potvora nerafla někoho za nohu - a ona zrovna jenom číhá, jak někoho kousnout nebo se porvat s cizím psem; a pak abys ji vedl ke kadeřníkovi, kde jí udělají manikýru, přistřihnou srst, naondulují, postříkají hubu kolínskou, že to z ní táhne na tři míle, dočista jako od nějaké slečinky . . ."

 "Ale copak pustí psa do kadeřnictví?" podivil se Neználek. "Aby nepustili! Jsou přece zvláštní kadeřnictví pro psy. A nejen to! Taky prodejny psích lahůdek a restaurace pro psy a bufety a pekařství a cukrárny psí tělocvičny a hřiště, bazény, a dokonce i stadióny. Máš psy, že ze všeho nejradši běhají na takových stadiónech o závod, dostávají za to medaile a všelijaké ceny. Anebo jsou milovníci vodních sportů, chodí na plavecké závody nebo hrají vodní pólo. A jiné psy zas sportování nebaví a radši se dívají na různé psí soutěže. Slyšel jsem, že v Hrabillonu prý dokonce postavili psí divadlo."

 "Tak, tak," vmísil se druhý malíček. "Jednou jsem tam byl. Tuze zajímavá podívaná! Psy prý nejvíc baví všelijaké detektivky, když tam vystupují policejní psi. Jeden známý mi říkal takovouhle věc: lékařské výzkumy prý dokázaly, že když pes navštíví psí divadlo nebo se dívá na závody ve psí tělocvičně, zlepšuje to jeho celkový stav. Ale prý i tady platí: všeho s mírou! Některé psy prý totiž tak hrozně rozrušuje pohled na psí závody, že pak špatně spí, házejí sebou, a dokonce ztratí i chuť k jídlu."

 "Taky jsem měl jednou na starosti bohatého psa," vmísil se do hovoru třetí malíček. "Měl zvláštního doktora, pečoval o jeho psí zdraví a léčil ho z otylosti. Pes si zvykl celé dny chrápat, a protože to pro něj bylo nezdravé, doktor mi poručil, abych toho psího spáče v jednom kuse budil a nenechal ho tolik spát. Co chvíli jsem ho musel tahat z postele. To se ví, měl na mě vztek a kousal mě jak mohl. A představte si: doktor shledal, že mu to náramně prospívá, nutí ho to prý dělat aspoň nějaký ten pohyb, a že snad přece jenom zhubne. Jenže pes kdepak, nehubl, spíš jsem hubl já, a navíc jsem byl pořád pokousaný. Nakonec stejně pošel z té své tloušťky, bez ohledu na trvalou lékařskou péči." Vtom se otevřely dveře a do zprostředkovatelny vešel velký bílý pudl s hřívou do copánků a s chlupatou štětičkou na konci ocasu. Na řetízku za sebou táhl dámu v přepychové róbě a ve velikánském módním klobouku připomínajícím květinový koš. Hned za dámou vešla komorná a nesla v náručí malinkatého pejska s ohrnutým čenichem a nazrzlými kudrlinkami od hlavy až k ocásku. "Potřebuji spolehlivou chůvu pro mé dva rozkošné drobečky," zašvitořila dáma ke človíčkovi za přepážkou, který, sotva uviděl bohatou zákaznici, okamžitě ji běžel uvítat. "Ó prosím, milostivá!" zaklokotal a rozplýval se v úsměvech. "Náš závod má neustále na skladě bohatý výběr obsluhujícího personálu pro psíky nejrozmanitějších a nejušlechtilejších druhů a ras. Račte je vidět přímo zde! Každého z nich lze nazvat skutečným přítelem zvířat, specialistou své psí profese, tak říkajíc nadšencem chovu pokojových a dekorativních psíků. Všichni ovládají pravidla slušného chování, oplývají vybranými způsoby a dobrým vychováním . . . Vstaňte, neotesanci!" zasyčel na človíčky. Všichni poslušně vstali. "Pokloňte se dámě!" Všichni se poklonili. Neználek také. "Zbývá, milostivá, jen si vybrat toho, který se vám nejvíce líbí."

 "To nezáleží na mně," pravila dáma. "Chtěla bych, aby se chůva líbila hlavně mým rozkošným drobečkům. Nu, Rolande," obrátila se na pudla, "ukaž nám, miláčku, kteréhopak by sis přál." Odepjala pudlovi řetízek, pudl se pomaloučku loudal k ovíčkům a jednoho po druhém očichával. Když došel k Neználkovi, z nepochopitelného důvodu se začal zajímat o jeho boty - dlouho je očichával, potom zvedl hlavu, olízl Neználkovi tvář a sedl si před něj na podlahu. "Nespletl ses, Rolandku?" zeptala se dáma. "Opravdu se ti líbí tenhleten? Nu, podíváme se, co tomu řekne Miminka." Komorná se sklonila a opatrně postavila maličkého pejska na zem. Pejsek se odkutálel na svých kraťoučkých nožkách přímo k Neználkovi a taky se mu usadil u nohou. "Podívejte, i Mimi si ho vybrala," usmála se komorná. Neználek si přičapl a hladil oba pejsky. "Řekněte, drahoušku," zeptala se dáma, "opravdu máte rád zvířátka?"

 "Duši bych za ně dal!" přiznal se Neználek. "Nu, pak vás přijímám." Úředník si zapsal Neználkovo jméno i adresu té dámy, která se jmenovala Mimóza, a pravil, že Neználek je povinen zaplatit za službu zprostředkovatelny jeden shwindling. A že jestli momentálně nemá tu sumu při sobě, aby ji přinesl hned, jak dostane první plat. Tím byly formality vyřízeny a Neználek odešel v doprovodu dvou psů, komorné a paní Mimózy. V domě, kde měl teď Neználek žít, ho ubytovali v prostorném a světlém pokoji se stěnami vyzdobenými portréty Rolanda a Miminky a jakýchsi dalších psů. Uprostřed místnosti stála tři lůžka, dvě větší, na nich spal Roland a Neználek, třetí maličké, tam spala Miminka. U stěny stála zrcadlová skříň, kde byly uloženy rozmanité psí kamizolky, kožíšky, dečky, vestičky, noční kabátky a Miminčiny večerní kalhotky. Nejodpovědnější Neználkovou povinností bylo koupání psů. Na to měli v domě zvláštní místnost s dvěma vanami: větší pro Rolanda, menší pro Mimi. Miminku bylo třeba koupat ráno, v poledne a večer. Roland se koupal jen ráno, protože před koupelí se mu musely rozplést copánky, a to zabralo mnoho času. Kdyby se cůpky nerozpletly, namočily by se, zplihly by a pejsek by ztratil svůj elegantní zjev. Po ranní koupeli musel Neználek oba psíky okamžitě odvést do psího kadeřnictví, kde Rolandovi znovu zapletli copánky, přistřihli srst na čumáčku a na ocásku a poopravili mu povadlé půvaby; Mimince zatím kadeřili želízky kudrlinky, natírali srst brilantinou, aby se jí pěkně leskla, přibarvovali černou barvou řasy a podmalovávali oči, aby se zdály větší a výraznější. Z kadeřnictví doprovázel Neználek oba pejsky domů a odváděl je přímo do ložnice paní Mimózy, která tou dobou právě vstávala. Popřála pejskům dobrého jitra, dala jim po hubičce na čumáčky a vyptala se Neználka, jaká byla noc, načež je propustila k snídani a Neználkovi přikázala, aby na ně dával přebedlivý pozor. Po snídani se Neználek s Rolandem a s Miminkou vydali podle vžitého pořádku do psího parku, kde byli v té době na procházce i ostatní psi se svými chůvami. Po procházce byl čas vykoupat Miminku podruhé a Roland se zatím rozptyloval tím, že chytal na zahradě cvrčky a kobylky. Potom všichni tři odešli do psí restaurace na oběd. Po jídle si pejsci tak půldruhé hodinky zdřímli a Neználek po celou dobu hlídal, aby je neštípaly mouchy. Po odpočinku vykonali odpolední procházku. Oba byli velcí milovníci toulek po městě, zejména v centru: hlasy chodců, hukot automobilů a všelijaké pachy, které zachycoval jejich jemný čich - to všecko jim poskytovalo náramné psí potěšení. Když se vrátili z procházky, měli psí tělocvik: běhali za Neználkem po zahradě, skákali přes keře a květinové záhony. Takováto cvičení byla považována za velice prospěšná pro duševní stav psů. Po tělocviku následoval odpočinek, během něhož Neználek vyplňoval takzvaný PSÍ DENÍK. Tam se zaznamenávaly všecky sebeméně důležité, a dokonce i vůbec nedůležité události ze života Rolanda a Miminky. Poté se koupala Miminka potřetí. Konečně nadešla doba večeře, po níž byl program různý. Měla-li paní Mimóza společnost, přiváděl Neználek Mimi a Rolanda do salónu, aby se hosté mohli pokochat roztomilými pejsky; když šla paní Mimóza do divadla, brávala s sebou pravidelně Mimi, protože v té době panovala mezi měsíčními malenkami móda tahat po divadlech pokojové psíky. Kdo se objevil v divadle nebo na koncertě bez pejska, byl považován za nuzného chudáka a kdekdo se mu ál. V takových dnech měl Neználek večer na starosti jenom Rolanda, a tak spolu chodívali do psí sportovní haly nebo na psí plavecký stadión a dívali se na všelijaká psí utkání. Anebo se vydali do Bleshingova Zapadáku na návštěvu k nemocnému Kozlíkovi. Neználek ani na okamžik nezapomněl na svého chorého přítele. Nebylo dne, aby za ním nezaběhl aspoň na minutku; obvykle se to podařilo v době odpolední procházky. Nikdy, když byl s pejsky na obědě, nesnědl celou porci a pokaždé schoval něco do kapsy: tu buchtu, tu karbanátek, tu třeba jen krajíček chleba, a všecko to donesl hladovému Kozlíkovi. Hned prvního dne požádal paní Mimózu, aby mu zaplatila aspoň na týden dopředu, protože musí vypomoci nemocnému příteli, který leží v Bleshingově noclehárně. Paní Mimóza prohlásila, že Neználek teď žije ve vznešeném domě, ve společnosti dobře vychovaných psů, a že se nesluší, aby se přátelil s nějakým Kozlíkem, který ke všemu nemá ani vlastní dům. "O žádných Kozlících si už nepřeji nic slyšet!" řekla přísně. "A vyslovíte-li v mé přítomnosti nebo před Miminkou či Rolandem podobné neslušné slovo jako noclehárna, okamžitě vás propustím. A pokud jde o plat, budete ho dostávat jednou týdně, ale v žádném případě ne předem." Když uběhl týden, vyplatila paní Mimóza Neználkovi rovných pět shwindlingů. Byla to pro něj veliká radost. Hned příštího dne v době odpolední procházky zaplatil dluh ve zprostředkovatelně práce a zašel do nemocnice a pozval ke Kozlíkovi doktora. Doktor Kozlíka pozorně prohlédl a prohlásil, že nejlepší by bylo převézt pacienta do nemocnice, jelikož nemoc je už trestuhodně zanedbána. Když se však Neználek dověděl, že léčení v nemocnici stojí dvacet shwindlingů, hned měl po náladě. Přiznal, že vydělává všeho všudy pět shwindlingů týdně a že by to trvalo nejméně celý měsíc, než by ušetřil potřebnou částku. "Za měsíc už nebude pacient potřebovat nemocnici vůbec," prohlásil doktor. "Jedině okamžité léčení ho může zachránit." Vyndal tužku a kousek papíru a začal cosi počítat. "Tak," řekl nakonec, "budu sem chodit dvakrát týdně dávat nemocnému injekce. Za každou návštěvu mi dáte půldruhého shwindlingu. Zbytek padne na léky. Doufám, že tak za tři neděle postavíme pacienta na nohy." Léčení skutečně pokračovalo úspěšně: za čtrnáct dní dovolil doktor Kozlíkovi vstát a za další týden prohlásil, že jeho návštěvy už nejsou nutné, protože se pacient dokonale uzdravil; musí teď hlavně dobře jíst, aby brzo nabyl ztracených sil. Byl to radostný den. Kozlík i Neználek seděli na pryčně v Bleshingově Zapadáku a dělali si plány. "Teď už nebudeme muset dávat peníze na doktora a na léky," říkal Neználek, "budeš pořádně jíst, a až se ti vrátí síly, najdeš si taky nějakou šikovnou stálou práci."

 "Ba," usmíval se šťastně Kozlík, "to by bylo něco!" U nohou jim leželi Roland a Miminka, jako by poslouchali, co si ti dva povídají. Ve skutečnosti ovšem vůbec neposlouchali, ale číhali na krysu, která se jim schovala pod palandu. Roland byl rozený lovec krys, proto nesmírně rád chodil s Neználkem do Bleshingovy noclehárny; pokaždé si tam chytil krysu, ale nezakousl ji, jen ji zlehka přidusil a nechal ji Mimince na hraní. Miminka pištěla a běhala s krysou v zoubcích, vždycky ji na okamžik pustila a tvářila se, jako že se dívá jinam, ale sotva se krysa pokusila uklouznout, chňapla ji znovu. Obyvatelé noclehárny z toho mívali náramnou švandu a dennodenně netrpělivé čekali, kdy se objeví Neználek se svými pejsky. Avšak radost Neználka a Kozlíka netrvala dlouho. Paní Mimóza si už dávno všimla, že její milovaná Mimi začala kdovíproč páchnout krysami. Pojala podezření, že něco není v pořádku, zatelefonovala do detektivní kanceláře a najala si detektiva, aby vypátral, kde bývá Neználek a její pejsci v době procházek. Šéf detektivní kanceláře pověřil tímto případem zkušeného detektiva Psiggla, který sledoval Neználka celé tři dny krok za krokem, načež předložil podrobné hlášení o každém jeho pohybu. Šéf hlášení prostudoval a oznámil paní Mimóze přesnou adresu Bleshingova hotelu i přesný čas, kdy tam Neználek pobývá se svěřenými psy. Paní Mimóza po tomto sdělení d nepadla do mdlob. Když jí komorná prozradila, že Neználek právě před chvílí odešel na procházku, okamžitě povolala detektiva Psiggla a přikázala mu, aby ji společně s komornou odvedl tam, kde viděl Neználka s jejími miláčky. A tak právě v okamžiku, kdy se Neználek a Kozlík oddávali svým snům a Miminka si hrála s krysou, rozlétly se dveře a na prahu noclehárny se objevila paní Mimóza v doprovodu komorné a detektiva Psiggla. Sotva uviděla Rolanda nataženého na špinavé podlaze a svou milovanou Mimi s odpornou krysou v zoubkách, zaúpěla, obrátila oči v sloup a zhroutila se na zem. Detektiv Psiggel se polekal, vzal paní Mimózu kolem pasu a vší silou jí začal třást, zatímco komorná jí stříkala do tváře kolínskou vodu. Konečně se paní Mimóza probrala z mrákot, a když spatřila, že Miminka si hraje s krysou dál, vykřikla: "Oh, vezměte jí tu odpornou, hnusnou krysu! Podejte mi ji! Okamžitě mi ji přineste!" Detektiv Psiggel bleskurychle přiskočil k Mimince, sebral jí polomrtvou krysu a uctivě ji podal paní Mimóze. "Co to je! Dejte to pryč!" zapištěla paní Mimóza a třásla se po celém těle. "Proč mi strkáte to ohavné zvíře? Dejte to pryč, říkám vám!"

 "Ale vždyť jste sama chtěla, abych vám ji podal! Myslel jsem, že si račte přát tu krysu," rozpačitě breptal Psiggel. "Co bych dělala s krysou? Řekla jsem, abyste mi podal Mimi, hlupáku zabedněný!" Detektiv mrskl krysou na zem, popadl Mimi a podal ji paní Mimóze. "Ach ty moje ubohá tlapičko! Och ty moje Miminko! Ach ty má krasotinko!" hořekovala paní Mimóza, tiskla si Miminku k hrudi a líbala ji na čumáček. "Kdo ti dal tu odpornou krysu? To on?" vykřikla a ukázala na Neználka. "To on tě přivedl do tohohle hrozného doupěte? Rolande! Proč ležíš na té špinavé zemi! Copak nevidíš, co je tu špíny? Okamžitě ke mně!" Komorná popadla Rolanda za obojek a táhla ho ke své paní. Pojďme neprodleně pryč!" ječela paní Mimóza. "Je zde špína! A mikróbi! Ještě mi pejskové onemocní! A vy, odporný tvore, jste na hodinu propuštěn!" zapištěla a obrátila se na Neználka. "Neopovažujte se mi přijít na oči! Nestrpím, abyste vodil mé drahoušky po všelijakých lupičských doupatech! Poženu vás k soudu, darebáku!" Pištěla a křičela, dokud nezmizela za dveřmi i se svými chlupatými miláčky. Neználek se nezmohl ani na slovo. A co také mohl říct? 

Kapitola 27 POD MOSTEM

  Kozlíka tahle událost hrozně rozrušila. "To všecko kvůli mně!" opakoval bez ustání. "Kdybych byl nestonal, nic by se bylo nestalo."

 "Žádné neštěstí," utěšoval ho Neználek. "Já toho vůbec nelituju, že se už nesetkám s tou protivnou Mimózou. A nějakou práci si už najdem. Nic si z toho nedělej." Kozlík se trošku rozveselil, a navíc se kvečeru po noclehárně rozšířily pověsti, že zítra má přijet do San Komarina známý boháč Scouperfield najímat dělníky pro své makarónové závod v Mamonvillu. Všichni obyvatelé Bleshingova Zapadáku měli ohromnou radost: většina už dávno ztratila naději že by ještě kdy dostali práci v továrně. "Konečně se usmálo štěstí i na nás. Konec bídy - a sbohem, špinavá noclehárno! Ať si tady s těmi svými krysami bydlí Bleshing sám!" Vyrojily se řeči, že Scouperfield zvyšuje výrobu a potřebuje nové dělníky. A protože bylo známo, že v počtu nezaměstnaných je San Komarino na prvním místě, přijel samozřejmě sem. Bůhvíjak se v noclehárně vzaly tyhle zprávy, ale druhého dne se Scouperfield skutečně objevil a s ním i sto dvacet sedm oranžových nákladních aut určených k rozvozu makarónových výrobků. Teď měla převézt naverbované dělníky do Scouperfieldových závodů v Mamonvillu. Celá ulička V zapadáku i se všemi postranními ulicemi byla zaplněna těmi makarónovými náklaďáky. Dva z nich zajely do dvora Bleshingova hotelu. Jeden byl vlastně pojízdná prodejna, tentokrát však nepřivezl žádné těstoviny, nýbrž teplé párky pro nově přijaté dělníky. Ve druhém autě přijel sám pan Scouperfield se svým ředitelem. Sotva vystoupili, složil šofér z vozu dřevěný stolek a dvě židle a postavil je doprostřed dvora. Ředitel vytáhl z aktovky silný sešit s nápisem: MAKARÓNOVÝ DENÍK, položil ho na stůl vedle aktovky a nábor dělníků mohl začít. Kdo chtěl nastoit do práce, přišel ke stolku a pan Scouperfield si ho osobně prohlédl, aby náhodou nepřijal nějakého kulhavého, beznohého, bezrukého nebo slabého a nemocného malíčka. "Nehodlám platit kdejakým padavkám," prohlašoval svým protivným písklavým hlasem. "V mé továrně musí všichni makat, až se z nich kouří. Žádné flákání. A? Říkali jste něco? Uvědomte si, že nejedete někam do lázní, ale do makarónové továrny. Jasné?" Když si malíčka prohlédl ze všech stran, vší silou ho plácl po zádech, jako by ho chtěl porazit, potřásl mu rukou, div mu ji neutrhl, a bodře řekl: "Blahopřeji vám, příteli, k nástupu do práce. A? Jděte si pro párek." Prodavačka z pojízdné prodejny okamžitě vydala malíčkovi chléb s máslem a párek, ředitel zanesl malíčkovo jméno do MAKARÓNOVÉHO DENÍKU a nechal si potvrdit, že nový zaměstnanec obdržel pohoštění. Celou tuhle komedii s párky si pan Scouperfield vymyslel jen proto, aby novým dělníkům ukázal, jaký je pašák, a aby pro něj lépe pracovali. Není třeba říkat, že nerozdával párky zadarmo: počítal, že při první výplatě za ně dělníkům strhne dvojnásobnou cenu a ještě na tom tedy jen tak mimochodem vydělá. Při prohlídce malíčků se pan Scouperfield dal sem tam s někým do řeči, aby poznal jejich názory. Když uviděl Neználka, přísně se zeptal: "Pobuřovat nebudeš?"

 "Jak to, pobuřovat?" nechápal Neználek. "A copak ty jsi zač, že si dovoluješ dávat otázky? A? Něco jsi říkal? Hm?" vybuchl pan Scouperfield. "To je moje starost, ptát se, a tvoje povinnost je odpovídat. Když se tě někdo na něco zeptá, máš říct krátce: Ano, pane - ne, pane. A už ani slovo. Rozuměls? A?"

 "Ano, pane - ne, pane," odpověděl poslušně Neználek. "Hm," zavrčel pan Scouperfield, "nejsi ty náhodou hlupák, co?"

 "Ano, pane - ne, pane."

 "Hm! Nu což, to je dobře, že jsi hlupák. Aspoň nebudeš pobuřovat dělníky a navádět je, aby přestali pracovat. A? Mám pravdu?"

 "Ano, pane - ne, pane."

 "No dobrá," řekl pan Scouperfield. "Jdi si pro párek!" Když nábor skončil, naložili nové dělníky na nákladní auta a vyjeli ze San Komarina. Byla pozdní noc, když se kolona sto dvaceti sedmi aut objevila v ulicích Mamonvillu. Pan Scouperfield už předem vypracoval plán: nákladní auta měla vjet rovnou na tovární dvůr a všichni noví dělníci měli okamžitě zaujmout svá místa u míchaček těsta, lisů, kotlů, pecí a sušiček makarónů, špagetů, nudlí, flíčků, kolínek a ostatních těstovin a bez meškání se pustit do práce. Staří dělníci se však o tom plánu dověděli - někdo jim dal ze San Komarina hlášku, že Scouperfield najímá v noclehárně nové síly. Nechtěli samozřejmě přenechat svou práci cizím, okamžitě obsadili tovární dvůr, zatarasili vrata a připravili se na uvítání. Sotva se auta objevila u továrních vrat, človíčkové ze dvora začali volat: "Kamarádi! Oklamali vás! Nepracujte pro ně! Chtějí z vás udělat zrádce! To je naše továrna! Neberte nám práci!" Sankomarinští vylezli a rozpačitě zůstali stát. Vystoupil i pan Scouperfield. "Nevěřte jim!" křičel. "Jsou to lenoši, nechce se jim dělat! Chtěli by brát peníze zadarmo, aby je čert vzal!"

 "Žádní lenoši!" nedali se jen tak dělníci. "To Scouperfield chce, abychom se na něj dřeli za pár centigů. Snížil nám plat. My chceme jen to, co nám patří. A obere i vás, jestli u něho začnete pracovat."

 "Tak zavřete jim ty huby nevymáchané! Co je posloucháte! Otevřte vrata, k čertu, nebo vás propustím!" zařval pan Scouperfield a skočil k bráně. Za ním se vrhlo ke vchodu několik sankomarinských malíčků. Človíčkové ze dvora je uvítali klacky a kamením. Sankomarinští se zalekli a couvli. Vtom se tovární vrata rozlétla, dělníci z továrny se vyřítili ven a začali mlátit Sankomarinské vším, co jim padlo do ruky. Sankomarinští se v hrůze rozprchli. "Stůjte!" křičel pan Scouperfield. "Co si to dovolujete! Do práce! Myslíte, že jsem vás krmil jen tak pro nic za nic? Stůjte! Aspoň ten párek si musíte odpracovat!" Nikdo ho samozřejmě neposlouchal. Sankomarinští se nevyznali v ulicích Mamonvillu, pobíhali zmateně ve tmě a Mamonvillští na ně útočili hned z té, hned zas z druhé strany. Několik malíčků chytilo Neználka a Kozlíka, odtáhli je k řece a hodili do vy. "Jen se vykoupejte, studená vodička vám prospěje. Aspoň poznáte, co to je, pomáhat tomu lakotovi!" volali na ně. Neználek a Kozlík se div neutopili. A když vylezli na břeh, zjistili, že Neználkovi uplavaly boty a Kozlíkovi chybí čepice. "Tohle je mi nadělení," naříkal Kozlík a třásl se zimou. "Teď už jen padnout do ruky policajtům - a šup na Ostrov hlupáků!" Rozhodli se, že zůstanou sedět na břehu až do rána, a až se rozední, pokusí se vylovit ztracené věci. Sotva se rozbřesklo, vlezli do vody a potápěli se, dokud nezmodrali zimou. Ale ani boty, ani čepici už nenašli. Zřejmě je odnesl proud. Město se brzo probudilo, na nábřeží se objevili chodci. Aby nebyli moc na ráně, vydali se Neználek s Kozlíkem po břehu řeky a zalezli pod nejbližší most. "V takovémhle stavu do města nemůžem," řekl Kozlík, "první policajt by nás sebral. Nejlíp, když mi dáš svůj klobouk a počkáš tady, dokud nevydělám na něco k snědku."

 "Radši mi dej svoje boty a počkej tady ty," namítl Neználek. "Po takové nemoci nemůžeš ještě moc chodit." Kozlík na to, že proč by ne, ale Neználek trval na svém. Jenže Kozlíkovy boty mu byly stejně malé, a tak se za výdělkem musel vydat Kozlík sám. Neználek zůstal pod mostem bos a bez klobouku. Seděl, mlčel, koukal do vody - a za chvilku mu byla dlouhá chvíle. Úporně vymýšlel, jak si zkrátit čekání. Nejdřív přezpíval všecky písničky, co znal, potom si dával všechny známé hádanky, pak si začal vzpomínat na nejrůznější přísloví, jako třeba: Chudák se postí, boháč se hostí; Dobrý chléb, když koláčů není; nebo: Mlsný jen když olízne, hladový jen když se nají. To všecko mu samozřejmě na dlouho nevydrželo, a tak začal probírat v paměti nejrůznější příhody ze života a vzpomínat na své kamarády a známé. Přitom se mu v hlavě znovu vynořila vzpomínka na Buchtíka. Byl přesvědčen, že Buchtík pořád ještě sedí v raketě, a tuze litoval, že mu nemůže nějak pomoci. Takový jedlík! Jen aby ho to nepřivedlo do neštěstí, pomyslel si - aby nesnědl všecky zásoby dřív, než mu přijdem na pomoc. Po nějaké chvíli však dostal takový hlad, že už nebyl schopen ani přemýšlet. Jedna jediná myšlenka mu teď vířila hlavou: Kam se ztratil Kozlík? Proč se nevrací? A kvečeru byla jeho trpělivost u konce. Už se rozhodl vylézt ze svého úkrytu a jít Kozlíka hledat, když si všiml, že pod most leze nějaký človíček. Nejdřív si myslel, že je to konečně jeho kamarád, ale pak se podíval líp a zklamaně vzdychl. Človíček zatím přišel blíž, spatřil Neználka a zeptal se: "Hele, co tady děláš?"

 "Sedím," řekl Neználek. "A že jsem tě tu ještě neviděl?"

 "Nejspíš proto, že jsem tu dřív neseděl," vysvětlil mu Neználek. "Ty jsi nováček, co?"

 "Jak to, nováček?"

 "No přece nový, nocuješ pod mostem ponejprv, ne?"

 "Copak tady nocuju?" divil se Neználek. "Tak proč jsi sem vlezl? Na nocleh, ne?"

 "Ani nápad!" Neználek mu chtěl vysvětlit, jak se to všecko zběhlo, ale vtom se znova ozvaly kroky a pod mostem se objevilo několik dalších malíčků. "Hej, Bajko, Kopiste, Buráku!" zavolal první človíček. "Koukněte se, nějaký podivín: vleze si pod most a říká, že sem nepřišel spát." Malíčkové obklopili Neználka. "Nějaký podezřelý ptáček!" řekl ten, kterému říkali Bajka. "Určitě převlečený satrapčík!" zavrčel Kopist. "Nejlíp ho hodit do vody," prohlásil Burák. "Kamarádi, já přece nejsem policajt," začal je přesvědčovat Neználek. "Pusťte mě! Musím jít hledat Kozlíka."

 "Jakého Kozlíka?" zeptal se podezíravě Kopist. "Nepouštějte ho, nebo to půjde píchnout satrapčíkům, že tady nocujeme." Neználek jim všecko vypověděl, co se jim s Kozlíkem stalo, a malíčkové poznali, že mluví pravdu. "No dobrá," řekl Bajka. "Stejně takhle nikam nemůžeš. Bez bot a bez klobouku tě policajti lapnou natotata. Zítra ti seženu nějaké to obutí a čepici - a pak si jdi. Ale ten tvůj Kozlík, ten tě určitě vypek."

 "Jak to, vypek?" podivil se Neználek. "Inu, sebral ti klobouk a vzal roha. Bez klobouku by do města nesměl," vysvětlil Neználkovi Burák. "Ba ne, to by Kozlík neudělal. Vždyť je to můj kamarád." Takovéhle kamarádíčky my známe!" broukl Kopist. Nastal večer, na mostě i po nábřeží se rozsvítily lucerny. Světlo se odželo od říční hladiny a padalo pod most, takže tam nebylo tak docela tma. Malíčkové se začali připravovat k spánku. Nahoře pod svahem, kde se ocelové mostní oblouky opíraly o kamenné pilíře, byla spousta úkrytů. Každý malíček si odtamtud vytáhl nějaké ubohé cáry a chystal si z nich lůžko. Jeden, kterému říkali Prachmilión, byl dokonce majitelem dvou starých matrací; na jedné spal, druhou se přikrýval. Malíček jménem Puchejř měl gumový nafukovací polštářek. Vytáhl ho odněkud ze štěrbiny mezi kameny, pečlivě ho nafoukl, dal si ho pod hlavu a řekl: "Náramná věc, panstvo! Aspoň pro toho, kdo z toho má pojem." Malíček, který první objevil Neználka a kterému říkali Kolpík, poznamenal: "A co ty? Tumáš, pro dnešek." A hodil Neználkovi náruč hadrů. Když viděl, jak si je Neználek neuměle rozestýlá na zem, řekl mu: "Uč se, kamaráde, uč! Taky si časem zvykneš. A spát na čerstvém povětří, to je tuze zdravá věc. A má to ještě jednu přednost: žádné štěnice. Hrůza, jak já si ošklivím tu žoužel. Vůbec by to tu nebylo tak zlé, nebýt satrapčíků. Nenechají jednoho vyspat ani pod mostem." Konečně všichni ulehli a Puchejř na svém nafukovacím polštářku začal dokonce chrápat. "Tady vidíte, co to je, spinkat v pohodlí!" ušklíbl se Bajka. Zčistajasna se poblíž ozval šramot. Někdo opatrně lezl se svahu. "Ticho!" šeptl Burák a nadzdvihl se. "Někdo sem leze."

 "Že by satrapčík?" hádal Bajka. Všichni zneklidněli, jenom Puchejř ne, ten spal. "Zdrhnem?" zeptal se Prachmilión a lezl zpod matrace. "Chytnem ho a uvidíme," rozhodl Bajka. Malíčkové ani nedutali a přikrčili se k zemi. Jakási černá postava se vynořila na pozadí řeky a zamířila pod most. Sotva se přiblížila, Kopist a Bajka vyskočili, povalili ji a hodili na ni matraci. "A co dál?" zeptal se Prachmilión a lehl si na matraci. "Namlátit - a do vody!" přimlouval se Burák. "Počkejte, třeba to ani není policajt," řekl Bajka. Prachmilión bouchl pěstí do matrace a zeptal se: "Přiznej se, jsi satrapčík, nebo ne?" Zpod matrace se ozval žalostný pískot: "Já jsem Kozlík!"

 "Kamarádi, to je přece Kozlík, vrátil se!" vykřikl šťastně Neználek. Sundali matraci a Neználek se vrhl Kozlíkovi kolem krku. Kde jsi byl tak dlouho, Kozlíku?"

 "Ale, celou tu dobu jsem se točil kolem obchodů, myslel jsem si, že tam třeba něco splaším, ale nevydělal jsem ani centig. Sám mám hlad a tobě nenesu taky nic."

 "No vida, a my si mysleli, že zdrhnul!" radovali se malíčkové. A Kopist řekl: "Tak co, kamarádi, nikde by se tady nenašel kousek chleba? Mělo by se jim dát něco k snědku." Puchejř, který se zrovna probral a nechápavě koukal kolem, vytáhl zpod košile krajíc chleba. Rozlomil ho na dvě půlky a podal je Neználkovi a Kozlíkovi. Pustili se s chutí do jídla, malíčkové seděli kolem a s úsměvem se na ně dívali. "Vidíte to, kamarádi," řekl Bajka, "přece je ještě na světě přátelství." A všem bylo z těch slov tak dobře, že se nikomu už ani nechtělo spát. Jen Puchejř si zase položil hlavu na svou milovanou podušku a znovu začal chrápat. Chleba zmizel, a teprv pak si všichni lehli a usnuli. Na nábřeží zhasla světla a pod mostem bylo tma jako v ranci. Po mostě jezdilo pořád méně a méně aut, až přejelo poslední a byl klid. Ale sotva uběhla půlhodinka, zajel k mostu černý policejní automobil se silnými železnými mřížemi v maličkých okénkách a z auta vyskákalo deset policajtů pod velením vrchního strážmistra Miggla. "Pět tudy, pět tam! Všichni pod most - a žádné cavyky!" zachrčel Miggel a zahrozil policajtům elektrickým pendrekem. Strážníci se mlčky rozdělili na dva oddíly. První slézal pod most z levé strany, druhý z pravé. Sotva byli dole, Miggel rozsvítil baterku a zachraptěl: "Kupředu!" Policajti taky rozsvítili baterky a vykročili k mostu. "Stát!" sykl Miggel, když uviděl na zemi spící človíčky. "Obklíčit! Připravit obušky! Vpřed - a pochytat! A žádné řřřeči!" První se probudil Bajka. Viděl, že je v rukou policajtů, a zařval ze všech sil: "Kamarádi, zachraňte se! Satrapčíci!" Ale vtom už dostal takovou ránu elektrickým pendrekem, že ztratil vědomí. Ostatní se začali policajtům vyškubávat, ale elektrické pendreky je v mžiku uklidnily. n Puchejř neztratil hlavu. Vyrval strážníkovi Drigglovi pendrek z ruky a strčil mu ho pod nos. Ozvalo se suché zapraskání a mezi policajtovým nosem a pendrekem přeskočila zelenavá jiskra. Driggel se svalil jako podťatý, Puchejř mrskl elektrickým pendrekem po policajtovi Wrigglovi, který se na něj sápal, popadl svůj nafukovací polštářek, jedním skokem byl u břehu a hup do vody! Vyjevení policajti jen koukali, jak plave přes řeku a rychle se vzdaluje. "Čert ho vem!" zavrčel Miggel. "Podruhé ho chytnem taky. A teď - marš! A žádné řřřeči!" Policajti táhli nahoru po svahu slabě se vzpouzející malíčky a s nimi i policajta Driggla, který se ne a ne vzpamatovat z té zelenavé jiskry, co ho práskla do nosu. Za pět minut bylo po všem. Policejní auto odjelo a pod mostem zůstala jen hromada hadrů a dvě vetché matrace. 

Kapitola 28 ZÁHADNÉ ZMIZENÍ RAKETY

  Veliké bylo Všeználkovo překvapení, když se v den startu probudil podíval se z okna - a kosmická loď nikde. Obvykle ji vídal nad střechami domů jako obrovský doutník nebo vzducholoď postavenou špičkou nahoru a pokaždé se kochal jejím krásným tvarem; bylo v něm cosi nespoutaného, deroucího se vzhůru, do neznáma. Naschvál vstával ráno dřív, aby mu nikdo nepřekážel při vychutnávání té nádherné podívané. Založil si ruce na hrudi, upřel smělý pohled do vesmírného prostoru a snil. Ocelové boky rakety se třpytily, jako by se koupala ve zlatých paprscích vycházejícího slunce. Svěží ranní větřík mu vál přímo do tváře a Všeználek se cítil silný a statečný, zdálo se mu, že je jako pírko, jako by mu křídla narostla. V takových chvílích mu bylo do zpěvu, chtělo se mu vykřiknout, učinit nějaký velký vědecký objev nebo vyskočit a vznést se a letět rovnou k Měsíci. To, že tentokrát nespatřil ten známý obrys, zapůsobilo na něj prapodivně: jako by se všecko, co se do té chvíle událo - nález měsíčního kamene, objev beztíže, stavba meziplanetární lodě - stalo jen ve snu a teď, když přišlo probuzení, zase nenávratně zmizelo. Tenhle pocit však Všeználka ovládl jen na jediný krátký okamžik. Přesvědčil se, že ho neklame zrak, a napadlo ho, že raketu nejspíš povalil vítr nebo náhlý otřes půdy. Vyběhl z pokoje, bleskurychle seběhl se schodů a hnal se k brance. Takové neštěstí! bědoval v duchu. Co jestli se v raketě něco rozbilo nebo polámalo . Proběhl vrátky a řítil se po ulici. Za pět minut byl v Kosmickém městečku, za další minutu dorazil ke kruhové startovací plošině - a zůstal jako zkamenělý. Do posledního okamžiku byl přesvědčen, že uvidí raketu na betonové plošině, jasně si představoval, jak tam leží, a proto ho pohled, který se mu naskytl, dočista vyvedl z míry; po raketě ani stopy, nestála tam ani neležela, ani celá, ani rozbitá, byla dočista a nenávratně pryč. Všeználkovi doslova zdřevěněly nohy a jen stěží vkročil na startovací plošinu. Pečlivě ji prohlédl. Betonová plocha byla naprosto nepoškozená, všecko kolem bylo v pořádku, na zemi nenašel ani škrábnutí, ani sebemenší trhlinku, v které by mohla raketa zmizet. Nevěděl, co si o tom myslet, a rozhlížel se kolem. Vtom spatřil, že k němu běží Petúnka s Ančovičkou; byly rozčilené, oči navrch hlavy. Přiběhly, chtěly se ho na něco zeptat, ale nemohly ze sebe vypravit ani slovo. Všeználek nejdřív taky jenom mlčky koukal, ale pak se mu přece jen prvnímu vrátila řeč. "Kde je raketa?" vykřikl sevřeným hlasem; nečekal na odpověď, popadl Ančovičku za ramena a vší silou s ní třásl. "Kde je raketa, ptám se vás, vy zahaleči!"

 "My nejsme žádní za-za-zahaleči!" zakoktala div ne plačky. "No tak zahalečky!" opravil se Všeználek. Ančovička nemohla snést takovouhle hrubost, mlčky mu střásla ruce s ramen, hrdě zdvihla hlavu a zamířila pryč. Petúnka za ní. Všeználek v rozpacích koukal, jak mizí ve svém domku na pokraji plošiny. Teprve teď si uvědomil, co vyvedl, a rozběhl se za nimi. "Odpusťte mi to, prosím vás!" volal a vběhl dovnitř. "Musíte mi to prominout, snad jsem z toho rozčilení přišel o rozum. Mohly byste mi laskavě povědět, kam se poděla raketa?"

 "Nevíme o tom o nic víc než vy," odpověděla Petúnka. "Na totéž jsme se chtěly zeptat vás."

 "Ale já tpřece taky nevím," rozhodil Všeználek rukama. "Vím jen to, že ji nevidím. Dřív jsem ji viděl, ale teď vidím, že nevidím nic, jako by nám ji někdo sebral rovnou před nosem."

 "Co to povídáte! Jak by nám ji mohl někdo sebrat?" řekla Petúnka. "Raketa je přece jaksepatří těžká."

 "Mýlíte se," namítl Všeználek. "Zapomínáte na beztíži. Jakmile zapojíte detěžkátor, raketa ztratí váhu a můžete ji odnést jako nic."

 "Jenže, kdybyste to udělal, budete v pásmu beztíže i vy a taky ztratíte svou váhu - a jak chcete v beztížném stavu odnést raketu?"

 "Opět zapomínáte, že hned za pásmem beztíže existuje pásmo tíže," pokračoval Všeználek. "Když budete stát v pásmu tíže, můžete odtáhnout raketu, třeba na laně, kam budete chtít. Musíme bezodkladně zahájit pátrání mezi obyvateli a zjistit, jestli někdo v noci neslyšel nějaký podezřelý hluk, nebo dokonce nebyl svědkem krádeže kosmické lodi!" Zatím už ke Kosmickému městečku začali proudit obyvatelé města, kteří se přišli podívat na slavnostní start. Když viděli, že je raketa tatam, pomysleli si, že už odstartovala a že Všeználek se svými přáteli už letí na měsíc. Tuze je to dopálilo - a nejvíc profesora Hvězdoslava, který přijel speciálně kvůli tomu ze Slunečního města. "Jasné darebáctví!" křičel. "Start byl stanoven na osm hodin - a ještě není ani sedm. To mi Všeználek udělal naschvál!" Přicházeli stále noví a noví človíčkové. "Ten ničema! To nám asi nepřál, abychom se podívali!" křičel Hvězdoslav. "Mít ho po ruce, udělám z něho fašírku!"

 "No tohle!" zlobili se človíčkové. "Copak tohle se dělá?" Kdopak by si pomyslel, že je ten Všeználek takový sobec, zmije falešná!" Právě v té chvíli však spatřili Všeználka s Petúnkou a Ančovičkou, jak vycházejí z domku u startovací plošiny. "Podívejte, Všeználek!" vykřikl kdosi. Všichni se k němu rozběhli. Když Všeználek viděl, jak se na něj řítí tlupa človíčků, zůstal stát; zato Petúnka s Ančovičkou se polekaly a utíkaly zpátky. Ale už bylo pozdě, zástup je obklopil. "Jak to, že jste neuletěli? Kde je raketa? My jsme si mysleli, že jste uletěli!" ozývalo se kolem. "Kdo řekl, že jsme uletěli?" zeptal se přísně Všeználek. "Kdo mohl říct takový nesmysl?"

 "Nu, kdo . . . my jsme si to řekli, protože raketa . . . no, kde je raketa? Pryč!" vysvětlovali človíčkové. "Když je raketa pryč, to ještě neznamená, že jsme pryč i my," řekl rozvážně Všeználek. "Je to buď nějaký hloupý žert, nebo něčí drzé darebáctví. Prostě to nechápu. Všichni nám musíte pomoci. Navrhujeme, abyste se pokusili zjistit jestli někdo neviděl dnes v noci něco podezřelého anebo náhodou neví, kde by ta raketa mohla být. O výsledcích dotazů podávejte neprodleně zprávy do štábu pátrání, který bude umístěn v domku Petúnky a Ančovičky." Celé ráno nedělali človíčkové nic jiného, než že chodili po městě a navzájem se vyptávali, jestli někdo v noci neviděl něco podezřelého. Ale protože všichni spali, neviděl ani neslyšel nikdo nic. K polednímu se však objevila důležitá novinka: zmizel Neználek. Ať ho hledali sebevíc, nebylo po něm ani stopy. Dodatečně bylo zjištěno, že zmizel i Buchtík. Všeználek se v tu ránu dovtípil co se stalo. "To je jasné!" zaúpěl a chytil se za hlavu. "Docela určitě vlezli ti dva darmošlapové do rakety a svévolně odstartovali!" Do štábu pátrání se dostavil hvězdář Okulárek a oznámil, že v noci vylezl jako obvykle na střechu svého domku, aby pozoroval dalekohledem hvězdy a náhodou objevil na obloze jakési kosmické těleso, které rychle zmizelo za obzorem. Stačil si však všimnout, že to byla - raketa. Nejdřív si myslel, že nějaká cizí, proto nikomu nic neřekl, ale teď si všecko rozmyslil a došel k závěru, že to byla ta, ve které se chystali Všeználek a jeho přátelé letět na Měsíc. Vzápětí za Okulárkem přišel do štábu malíček jménem Roháček a sdělil, že se v noci probudil a náhodou oknem uviděl, jak se ty dvě osoby, to znamená Neználek a Buchtík, plíží ulicí směrem ke Kosmickému městečku. Teď už nikdo nepochyboval, že Neználek a Buchtík odletěli na Měsíc sami. Všeználek si div nerval vlasy zlostí. "Kdo to mohl tušit!" trápil se. "Pravda, od Neználka se dala čekat kdejaká ničemnost, aleo Buchtíka bych něco takového nikdy neřekl."

 "A co když to třeba neudělali naschvál?" řekla Ančovička. "Jak to, že ne naschvál?" ušklíbl se jízlivě Všeználek. "Podle vás tedy v noci jen tak vstali a docela náhodou vlezli do rakety, co?"

 "Ne, do rakety vlezli bezpochyby schválně," souhlasila Ančovička, "ale tlačítko třeba smáčkli opravdu jen náhodou anebo v žertu. Stačilo přece stisknout jeden jediný knoflík."

 "To je teď už těžko říci, jak to provedli, ale za takovéhle žerty by zasloužili nevím co!" zuřil Všeználek. "Co s nimi teď bude?" ptali se človíčkové. "To je jasné: poletí na Měsíc!" řekl vztekle Všeználek. "Nebo si snad myslíte, že se raketa kvůli nim vrátí? To tedy ne!"

 "A co tam budou dělat? Není tam vzduch," obávali se človíčkové. "To je jejich věc!" odsekl Všeználek. "Neměli lézt, kam je nikdo nezval." Že vám není hanba!" řekla vyčítavě Petúnka. "Udělali chybu a dostali se do neštěstí, nesmíme je v tom nechat, musíme jim pomoci."

 "Co můžeme dělat?" zeptal se Všeználek. "Letět za nimi? Ale v čem, mohu-li se ptát?"

 "Inu, musíme rychle postavit novou raketu," řekla Ančovička. "Jenže to není jen tak," namítl Všeználek, "teď už nemáme přístroj beztíže. Můžeme postavit leda vícestupňovou, aby byla schopna překonat přitažlivou sílu Země." Měl pravdu. K překonání zemské přitažlivosti musela raketa dosáhnout počáteční rychlosti kolem dvanácti kilometrů za vteřinu. A k takové obrovské rychlosti bylo potřeba tolik pohonného paliva, že by mnohonásobně převyšovalo váhu celé rakety. Proto by bylo nutno postavit kosmickou loď sestavenou z několika spojených raket. První, největší, by byla celá naplněná palivem, k ní by byla připojena druhá, také vrchovatá pohonnou směsí, k té by byla přimontována třetí a teprv pak by přišla na řadu raketa, ve které by byli kromě zásoby paliva i rozličné přístroje, řídicí zařízení, zásoby potravin a samozřejmě kosmonauté. Při startu takové několikastupňové kosmické lodi se uváděla v činnost nejdřív nejspodnější část. Jakmile se v ní spotřebovalo všechno palivo, oddělila se a začal pracovat druhý stupeň. Kosmická loď byla lehčí a rychlost stoupala prudčeji. Sotva spotřebovala palivo i druhá raketa, oddělila se také. Kosmická loď byla ještě lehčí a rychlost se znovu zvýšila. Pak přišel na řadu třetí stupeň. Tak se postupně dosáhlo dostatečné rychlosti a poslední stupeň doletěl na Měsíc už jenom vlastní setrvačností s vypnutými motory. Dostatečná zásoba paliva v posledním stupni byla nutná k manévrování a pak k brzdění při měkkém přistání na měsíčním povrchu a k návratu k Zemi. Ať tomu bylo jakkoli, ať to byl úkol sebeobtížnější, Všeználek, Petúnka, Ančovička a profesor Hvězdoslav se dali okamžitě do práce. Měli už zkušenosti z projektu první rakety, s kterou se před časem dostali ponejprv na Měsíc Petúnka s Ančovičkou a s Všeználkem, i z druhé, ve které teď letěli k Měsíci Neználek a Buchtík, ale přesto pracovali celou noc a teprve k ránu byl projekt hotov, samo sebou že jenom nanečisto, v náčrtku. Podle návrhu profesora Hvězdoslava byla raketa propočítána na dvanáct kosmonautů. Vícečlenná posádka by byla příliš zatížila poslední stupeň, kde muselo zbýt místo nejen pro záchrannou výpravu, ale i pro zachráněné, to jest pro Neználka a Buchtíka, kdyby byla jejich raketa poškozená a nešla opravit. Ale hlavně na zásoby lunitu, jež bylo nutné z Měsíce přivézt. Podle Všeználkova návrhu měl mít poslední stupeň rakety dvojí zařízení: jedno pro let ve stavu tíže a druhé pro stav beztíže. Všeználek doufal, že po příletu na Měsíc objeví v některé jeskyni ložisko měsíčního kamene, a když ho získají aspoň kousíček, bude už maličkost sestrojit detěžkátor, který pak nesmírně ulehčí oblety kolem Měsíce a pátrání po obou nezvěstných. Jakmile skončila práce na prvním náčrtu, Petúnka a Ančovička se okamžitě vydaly do Vědeckého městečka ve Slunečním městě. Tam se zapojila do práce celá skupina konstruktérů a pustila se do podrobných výkresů jednotlivých částí rakety. Výkresy byly urychleně rozesílány do různých továren k zhotovení příslušných odlitků, výkovků a výlisků a k výrobě rozmanitých přístrojů pro řízení kmické lodi. Hlavní dozor nad průběhem výroby všech součástí svěřily Petúnka a Ančovička inženýru Špuntíkovi. Na svém rychloběžném skákajícím, plovoucím, létajícím a potápěcím autě rejdil po celém Slunečním městě jako splašený a vždycky byl v pravý čas tam, kde bylo třeba. V tomhle směru byl Špuntík k nezaplacení. Avšak přes všecka opatření nepokračovala práce zdaleka tak rychle, jak bylo potřeba, a Všeználek doslova chřadl netrpělivostí. Zabývat se rozpracováváním jednotlivých částí rakety ho už nebavilo, a kromě toho tuto práci zastali konstruktéři mnohem líp a rychleji než on. Z dlouhé chvíle začal tedy promýšlet svůj objev beztíže. Se svými myšlenkami se obvykle svěřoval profesoru Hvězdoslavovi, se kterým se poslední dobou velice spřátelil. To se u človíčků stává často: nejdříve se pohádají, někdy dokonce i poperou, ale pak se skamarádí, že je nerozdělí, jak se říká, ani zubatá. A tak byli Všeználek s profesorem Hvězdoslavem pořád pospolu a posuzovali nejrůznější vědecké problémy. Samozřejmě že se přeli i teď, ale nikdy při tom nezapomněli na vzájemnou úctu; chápali totiž, že bez sporů se ve vědě nelze obejít. Pravda, jak rád říkával profesor Hvězdoslav, se rodí ve sporech a diskusích. Profesora Hvězdoslava velice zajímal Měsíc a všecko, co s tím souviselo, včetně měsíčního kamene a objevu jeho podivuhodných vlastností, které daly Všeználkovi možnost přemoci dosud zdánlivě nepřemožitelnou přitažlivou sílu. Protože jediný vzorek lunitu, který byl k pokusům k dispozici, odvezli vinou své neopatrnosti Neználek s Buchtíkem zpátky na Měsíc, byl profesor Hvězdoslav zbaven možnosti zkoumat vlastnosti lunitu tak říkajíc bezprostředně. A tak se Všeználka alespoň podrobně vyptával na výsledky všech jeho pozorování této zvláštní látky. Když se dozvěděl to nejpodstatnější, provedl několik výpočtů a došel k závěru, že lunit je látka, která se vyskytuje všude na Měsíci, a její zásoby tam mohou být velmi značné. To Všeználka tuze potěšilo; doufal totiž, že jí bude možno využít k mnoha účelům na Zemi i přímo na Měsíci. Není třeba připomínat, s jakou netrpělivostí tam už oba toužili odletět a co nejdřív si ověřit své vědecké domněnky, nemluvě už o nutnosti bezodkladné pomoci Neználkovi a Buchtíkovi. Uběhly však celé dva měsíce, než začaly docházet do Kosmického městečka první hotové součástky. Další dva měsíce trvalo jejich smontování, vybavení rakety nejrůznějšími přístroji a provedení potřebných zkoušek. Oba poslední měsíce uběhly už Všeználkovi a profesoru Hvězdoslavovi mnohem rychleji, protože se nepřetržitě účastnili montáže rakety i zkoušek všech jejích částí. A každý ví, že při práci utíká čas jako voda. Konečně se mohl Všeználek znovu pokochat z okna svého pokoje pohledem na raketu třpytící se v slunci - opět se hrdě zdvíhala nad startovací plošinou Kosmického městečka. První a druhý stupeň se podobaly protáhlým ocelovým válcům postaveným na sebe; stejný válec se zkoseným vrcholkem tvořil třetí stupeň; a dlouhé hrdlo jako od láhve byl vlastně už čtvrtý, poslední stupeň rakety, ve kterém byla kabina pro kosmonauty, zásoby potravin a všechny řídicí přístroje. Každému teď bylo jasné, že už není daleko chvíle, kdy se raketa konečně vznese do výše, překoná přitažlivost Země a pronikne do kosmického prostoru.