Neználek na Měsíci

Kapitola 29 VŠEZNÁLEK SPĚCHÁ NA POMOC

  Když pan Skrbling zničil Společnost obřích rostlin, spadl mu kámen ze srdce. Byl přesvědčen, že teď, když obří semena zůstanou navždycky v raketě na povrchu Měsíce, se chudáci hned tak nevymaní z područí boháčů. Jenže zanedlouho si uvědomil, že jestli obyvatelé planety Země poslali na Měsíc jednu kosmickou loď, mohou klidně poslat i druhou. Zapřisáhl se, že na Měsíc nepustí ani jednoho pozemského přivadrovalce, ani jediné prokleté semínko, a sezval si nejvěhlasnější měsíční astronomy a učence. Položil jim jednu jedinou otázku: Jsou-li schopni pomocí hvězdářských přístrojů zjistit kosmickou loď blížící se k Měsíci. Hvězdáři prohlásili, že jakékoli, dokonce i nepatrné kosmické těleso, jako třeba meteor nebo meziplanetární loď, mohou objevit pomocí gravitonového dalekohledu. Jým přístrojem, takzvaným gravitonovým lokátorem, dokážou změřit vzdálenost kosmické lodi od Měsíce, její rychlost i směr letu. A to naprosto stačí, aby mohli včas předpovědět, kdy, jak a na kterém místě měsíčního povrchu dojde k přistání. Pan Skrbling jim slíbil velkou odměnu a přikázal, aby prováděli nepřetržitá pozorování Země, a bude-li v meziplanetárním prostoru objeveno nějaké podezřelé těleso, okamžitě mu o tom podali hlášení. Od té chvíle byl nejdokonalejší gravitonový dalekohled hrabillonské hvězdárny trvale namířen k nejbližší planetě, to jest k Zemi. Gravitonový dalekohled se nikterak nepodobá obyčejným optickým teleskopům, kterými pozorujeme hvězdy nebo planety vlastníma očima. Je to složité zařízení připomínající televizor opatřený velkou, na konci rozšířenou trubicí jež se dá namířit do kterékoli části měsíční oblohy. Toto naslouchadlo ze síťky tenoučkých kovových drátků tvoří vlastně jakousi anténu zachycující vlny přitažlivosti neboli gravitace, takzvané gravitony, které se šíří na všecky strany od každého kosmického tělesa. Jakmile tato naslouchadlová anténa zachytí vlny přitažlivosti, televizní obrazovka se rozzáří a utvoří se na ní obraz křivky. Podle její polohy a stupně zakřivení je možno stanovit velikost pozorovaného kosmického tělesa. Zapojením gravitonového radaru lze získat přesné údaje o vzdálenosti tohoto tělesa i o rychlosti jeho pohybu. Zpočátku se bedlivým hvězdářům podařilo objevit několik malých kosmických těles; podle rozměrů, rychlosti i směru pohybu v nich rozpoznali obyčejné meteory. Brzo však bylo v blízkosti Země zjištěno další kosmické těleso, jehož chování se hvězdářům zdálo krajné podivné: vzdalovalo se sice od Země, ale jeho rychlost se z neznámých důvodů nesnižovala, nýbrž rostla. To bylo v rozporu se všemi zákony nebeské mechaniky, podle nichž se rychlost tělesa pohybujícího se poblíž planety může zvyšovat pouze v tom případě, když se k ní toto těleso blíží; jenže tohle se od Země vzdalovalo, jeho rychlost se tedy měla zmenšovat. Zrychlení by se dalo vysvětlit jedině přitažlivostí nějaké jiné velké planety. V blízkosti Země však žádná jiná velká planeta nebyla, a tak nezbývalo nežli předpokládat, že objevené těleso získalo zrychlení vlivem jakési vlastní síly, například reaktivního motoru - a pak že to nemůže být nic jiného než kosmická loď. Hrabillonští hvězdáři pokračovali ve svých pozorováních a zjistili, že kosmický předmět, který upoutal jejich pozornost, postupně získal rychlost potřebnou k překonání zemské přitažlivosti. Vypočetli dráhu jeho letu a přesvědčili se, že míří k Měsíci. Neprodleně to oznámili panu Skrblingovi. Pan Skrbling vydal příkaz bedlivě sledovat podezřelé těleso, načež zatelefonoval vrchnímu policejnímu komisaři Trigglovi a oznámil mu, že se očekává přistání kosmické lodi s Pozemšťany na palubě. Prohlásil, že s nezvanými hosty je nutno bez milosti zatočit, protože se chystají zasít na Malé Zemi semena obřích rostlin a podněcovat chudinu k neposlušnosti vůči boháčům. Vrchní policejní komisař Triggel prohlásil, že budou podniknuta veškerá potřebná opatření, avšak požádal o sdělení přesné doby přistání údajné kosmické lodi, místa předpokládaného výsadku kosmonautů a jejich přibližného počtu. "Všechny tyto údaje jsou nezbytné," řekl Triggel, "k řádné přípravě na setkání s vesmírnými vetřelci i k ráznému úderu proti nim."

 "Zařídím, abyste dostal všechny potřebné informace včas," slíbil mu pan Skrbling. Zatím měsíční hvězdáři zjistili, že kosmické těleso opustilo oblast přitažlivosti Země; pokračovalo po ne zcela přesné dráze, a jednu chvíli se dokonce zdálo, že kolem Měsíce jenom proletí, potom však poněkud zpomalilo svůj let, provedlo nevelký obrat a zpřesnilo kurs. Takový manévr mohlo ve vesmíru vykonat pouze řízené těleso a hrabillonští hvězdáři už vůbec nepochybovali, že mají co činit s opravdickou kosmickou raketou, a nikoli s kometou nebo meteorem. Tou dobou se už raketa octla v bezprostřední blízkosti Měsíce a podle údajů gravitonových přístrojů bylo možno přesně určit její váhu a objem. Hrabillonští hvězdáři došli k závěru, že v raketě může být det až dvacet, ne-li třicet členů posádky; přibližné místo přistání kosmické lodi nebylo zatím možné stanovit, protože jakmile se přiblížila na dostatečnou vzdálenost k měsíčnímu povrchu, zahájila kruhový oblet Měsíce a hvězdáři se okamžitě dovtípili, že kosmonauti hledají nejpříhodnější místo k přistání. Domněnka měsíčních astronomů se do puntíku potvrdila. Všeználek, Petúnka a Ančovička se už předem domluvili, že nepřistanou, dokud nenajdou kosmickou loď, kterou přiletěli Neználek a Buchtík. Věděli, že ji musí hledat v oblasti měsíčního Moře jasu, ale přesto museli vykonat skoro dvacet obletů, než se jim podařilo objevit raketu, osamoceně trčící na břehu zkamenělého moře. Určili její přesnou polohu, provedli nezbytné výpočty a teprve potom zapojili samočinný elektronický řídicí operátor, který ve vhodném okamžiku spustil brzdicí motory. Přistání bylo provedeno s obdivuhodnou přesností: kosmická loď dosedla na povrch Měsíce kousíček od první rakety. Kromě Všeználka, Petúnky a Ančovičky tvořili posádku kosmické lodi ještě mechanici Šroubek působí přitažlivá síla až do vzdálenosti přibližně dvou set čtyřiceti kroků. Přivázali k raketě dlouhatánské lano a Všeználek vyjádřil přání osobně ji odtáhnout k jeskyni. Popadl konec lana, poodešel od rakety na dvě stě čtyřicet kroků a radiotelefonem dal rozkaz zapojit přístroj beztíže. Petúnka stiskla tlačítko, raketa ztratila váhu a zvolna se odlepila od povrchu Měsíce. Jak je nyní všeobecně známo, stoupají všechny předměty v beztížném stavu vzhůru, pokud ovšem nejsou připevněny. V normálním stavu se totiž každý předmět svou vlastní váhou jakoby stlačuje, i když třeba jen docela malilinko; a jakmile svou váhu ztratí, trochu se roztáhne a tím se vlastně odrazí jako pružina od plochy, na které spočíval. Všeználek počkal, až se raketa vznese do potřebné výše, zatáhl za lano a pomaloučku vykročil po měsíční stezce. Raketa se převrátila do vodorovné polohy a poslušně plula nad měsíčním povrchem. Tu a tam sice klesla, ale sotva se dotkla půdy, odrazila se a vznesla se znovu. Človíčkové koukali průzory ven a tuze se jim líbilo, že mrňavý Všeználek bez sebemenší námahy táhne na provázku obrovskou raketu. Ale jejich radost byla předčasná. Všeználek došel už docela blízko k jeskyni a byl přesvědčen, že svůj úkol úspěšně splnil, když vtom raketa znovu klesla. Tentokrát však viděl, že se neodrazila, a pocítil, že ji stěží utáhne. Po několika krocích jí už ani nepohnul, ať dělal co dělal. Pomyslel si, že si z něho človíčkové v raketě zřejmě chtějí ztropit žert, a dopáleně křikl: "Hej! Co je to tam za vtipy! Proč jste vypnuli detěžkátor?"

 "Jaképak vtipy? Přístroj je zapnutý," odpověděla mu radiotelefonem Petúnka. "Počkejte, půjdu se na to podívat sám." Rychle se vrátil k raketě a začal kontrolovat přístroj beztíže. Ale ať ho vypojoval nebo zapojoval, beztížný stav se neobjevil. "Co se to mohlo stát?" brumlal Všeználek rozpačitě. "Buď se energie lunitu vyčerpala . . ."

 "Nebo co?" zeptal se netrpělivě profesor Hvězdoslav. Místo odpovědi popadl Všeználek přístroj, vylezl z rakety a rozběhl se zpátky k místu, kde stála raketa dřív. "Chyťte ho! Nejspíš z toho přišel o rozum!" vykřikla Ančovička. Špuntík a Hvězdoslav vyskočili z rakety a vrhli se za Všeználkem. Všeználek odběhl asi na sto kroků, zastavil se a zapojil detěžkátor. Okamžitě ucítil, že tíže zmizela. A v téže chvíli spatřil, jak se Špuntík s profesorem Hvězdoslavem odlepili od povrchu Měsíce a vylétli vzhůru. Když viděl ten fantastický skok, vypjal detěžkátor, Špuntík i Hvězdoslav znovu získali svou váhu, žuchli dolů a rozplácli se jako žáby. Stát se to na Zemi, byli by si určitě polámali všecky kosti, tady to odnesli, jak se říká, pouze menším leknutím. Když se Všeználek přesvědčil, že zase vyskočili, jako by se nechumelilo, pustil se nazpátek. Všichni vylezli z rakety a čekali, co řekne. Ale Všeználek neřekl nic. Proběhl kolem rakety, doběhl až k hoře a znovu zapojil detěžkátor. Tentokrát se stav beztíže neobjevil. "Tak co je, Všeználku?" vyptávali se človíčkové a rozběhli se k němu. "Jak si to vysvětluješ?"

 "Jaképak vysvětlování?" rozhol Všeználek rukama. "Sami jste viděli, že tam, na starém místě, se beztíže objevila. To tedy znamená, že energie lunitu nezmizela. Ale tady beztížný stav nevzniká. Zřejmě je tu někde nějaká látka, která energii lunitu pohlcuje." Profesor Hvězdoslav ani nečekal, až Všeználek domluví, přiskočil k němu a začal ho objímat. "Nepochybně je to tak, drahý příteli!" vykřikoval. "Vy jste skutečně velký učenec! Náleží vám čest nejen za objev lunitu, ale i antilunitu - takový totiž navrhuji název pro tuto novou látku."

 "Ovšem ještě jsem ji neobjevil," namítl Všeználek. "Ale ano, můj milý, objevil!" zvolal Hvězdoslav. "Objevil jste antilunit takříkajíc teoreticky. Zbývá nám už jen prakticky dokázat jeho existenci. Tak bylo přece učiněno ve vědě mnoho objevů. Teorie vždycky ozařuje cestu praxi, bez toho by neměla žádnou cenu."

 "Kde by tak mohl být?" zeptal se Krychlička. "Možná někde tady pod námi. Nebo v horninách téhle hory. Ne nadarmo zmizela beztíže poblíž ní," řekl Všeználek. "Tak honem lopaty a kopat!" vykřikl Špuntík. "Musím bohužel zchladit vaše nadšení," řekla Ančovička. "Prosím vás, proč ten spěch? Nač to bude, pustit se z ničeho nic do kopání?"

 "Nač! Přece abychom ten antilunit našli, ne?" řekl Špuntík. A proč ho máme hledat?"

 "To je otázka! Abychom překonali beztížný stav."

 "Jenže my, můj milý, nepotřebujeme beztížný stav překonat, ale vyvolat," řekla Ančovička. "Bez beztíže nepohneme raketou z místa a z pátrání po Neználkovi a po Buchtíkovi nebude nic."

 "Budou zkrátka muset počkat," prohlásil profesor Hvězdoslav. "I když zatím nevíme, jaký nám přinese antilunit užitek, musíme tu podivuhodnou látku stůj co stůj najít. Je třeba jednat především v zájmu vědy. A věda si žádá oběti."

 "Jaképak oběti!" vmísila se do hovoru Petúnka. "Podle vás máme přinést Neználka za oběť vědě? Tak to tedy ne! Nejdřív se vydáme pátrat po našich ztracených přátelích, a pak si můžete hledat ten váš antilunit, jak vám bude libo."

 "Podívejte na ni!" křičel profesor Hvězdoslav a ukazoval na Petúnku. "Jakýpak náš! Vy snad máte na antilunitu stejný zájem jako my. Takhle mluvit, to je nekulturnost!"

 "Nekulturnost je ukazovat na druhého prstem," řekla Ančovička. Kdo ví, jak by byl tenhle spor skončil, kdyby se do toho nebyl vmísil doktor Pilulkin. "Přátelé," řekl přísně, "čas oběda je už dávno pryč, a to nepočítám, že jsme promeškali i večeři. Já kategoricky protestuji proti takovémuto porušování programu. Na Měsíci stejně jako na Zemi je nutné přísně dodržovat denní řád, protože nepravidelnost v jídle a odpočinku vede k nejrůznějším onemocněním. A to je v kosmických podmínkách obzvlášť nežádoucí. Konec nepořádku, nedbalosti a nekázně! Okamžitě a bez řeči k večeři - a pak hajdy spát!"

 "Správně!" přidal se Všeználek. "Konec řečí! Na Měsíci kázeň především! Všichni do řady! No tak, rychle, rychle. Ty taky, Pilulkine, zařaď se taky! Tak. Hotovo? A teď pochodem v chod do rakety a k jídlu!"

Kapitola 30 BOJ ZAČÍNÁ

  Tak skončil první den. Ne ten měsíční, který trvá kolem čtrnácti pozemských dnů a nocí, ale náš obyčejný, od slunka do slunka. Jakmile se kosmonauti navečeřeli, přešli do rakety NAB. Doktor Pilulkin totiž prohlásil, že tam jsou mnohem příznivější životní podmínky, jelikož tam každý může spát ve zvláštní kajutě. Pravda, doktor Pilulkin by byl snáz uhlídal dodržování denního řádu, kdyby měl všechny pohromadě v jedné kabině, v zájmu obecného blaha se však rozhodl obětovat vlastní pohodlí. "Ale pamatujte si," hrozil jim, "že se budu stejně čas od času probouzet a konat noční obchůzky. Sebemenší nekázeň neunikne mé pozornosti, to vám říkám. A doktor Pilulkin nemluví do větru!" Po tomto varování odešel do své kajuty a usnul tak tvrdě, že se za celých osm hodin ani jednou neprobudil. Sotva človíčkové uslyšeli z Pilulkinovy kajuty jeho bohatýrské chrápání, vylezli z postelí a každý se pustil do nějaké práce. Tubička maloval měsíční krajiny; už dlouho se nemohl dočkat, až shodí skafandr a zachytí v barvách vše, co za celý den viděl. Strunka vzal flétnu a popískával si jakési podivné melodie, které se mu rojily v hlavě. Cítil, že mu unikají, vl proto list notového papíru, nahoru nadepsal: KOSMICKÁ SYMFONIE a začal ho pokrývat notami. Nejdřív si vždycky kousek přehrál a pak to zapsal. Ten by to byl schytal, kdyby se byl Pilulkin probudil a slyšel jeho noční koncert! Krychlička se dlouho nerozmýšlel, sehnal stoh papíru a pustil se do architektonického řešení obyvatelnosti měsíčních jeskyní. Uzavřel vchod uvažované jeskyně vzduchotěsnou stěnou s přetlakovou komorou, napustil dovnitř vzduch a stěny a strop obložil žulou. Venku postavil sluneční baterie vyrábějící elektřinu k osvětlování a vytápění příbytků. Nitro jeskyně postupně přebudoval: na plánech se objevily pokoje, chodby, sály, sklepy, výtahy, telefonní budky, skladiště, fotolaboratoře, vědeckovýzkumné ústavy, a dokonce podměsíční dráha. Projekt se rychle doplňoval o další a další podrobnosti. Šroubek s Vroubkem spekulovali, jak dostat raketu do jeskyně a spustit ji do nitra Měsíce. Výsledkem dlouhých úvah byl návrh přimontovat k ní kola a kormidla, aby se mohla pohybovat na způsob tryskového turboletu. Jediný problém byl v tom, kde vzít na Měsíci kolečka. Inženýr Špuntík, který se vydal z posledních sil, když skákal po Měsíci ve skafandru jako blecha, se nezabýval žádnými projekty a plány a místo toho se snažil zjistit, jaké výhody přináší pobyt na Měsíci obyčejnému pozemskému človíčkovi a jakým je naopak vystaven nepříjemnostem. Když si všecko jaksepatří promyslel a sečetl všecka pro a proti, došel k závěru, že kosmonaut získá čtyřiadvacet výhod, za něž však musí zaplatit dvěma sty padesáti šesti nevýhodami nejrůznějšího druhu. Všeználek a profesor Hvězdoslav zatím řešili jiný problém: jaké vlastnosti musí mít nově objevený antilunit. Vyšli z předpokladu, že zřejmě opačné než lunit, a usoudili, že tedy antilunit je spíš průzračný než neprůzračný, spíš nafialovělý nebo namodralý než nažloutlý či nazelenalý; tepelná vodivost že je spíš horší než lepší, vodivost elektřiny spíše dobrá než špatná, jeho specifická váha spíš nízká než vysoká a že leží v nitru Měsíce spíš nehluboko než hluboko; z nerostů v jeho okolí že je spíše možno jmenovat lunit než nějaký jiný nerost, neboť ložiska čistého lunitu by mohla ve vzájemném působení s kosmickým magnetismem vytvářet stav beztíže a porušovat tak rovnováhu vrchních vrstev Měsíce, což se však ve skutečnosti spíš nepozoruje než pozoruje. Jak Petúnku, tak i Ančovičku nejvíc ze všeho zajímala otázka, co je třeba dělat, aby přístroj beztíže začal zase fungovat i v nových podmínkách. Prodiskutovaly tuto otázku ze všech stran a zjistily, že překonat rušivé síly antilunitu by bylo možno jedině zvětšením rozměrů detěžkátoru, k tomu že je však nezbytné nalézt dostatečně velký krystal lunitu a použít dostatečně silného magnetu. Druhého dne se Všeználkovi a jeho přátelům podařilo odkrýt v hloubi měsíční jeskyně mohutná ložiska měsíčního kamene. Vybrali největší krystal, vzali nejsilnější magnet, jaký v raketě našli, a zkoušeli hned v jeskyni sestavit nový detěžkátor. Jak Petúnka a Ančovička předpokládaly, stav beztíže vznikl okamžitě, sotva přiblížili krystal lunitu a magnet na patřičnou vzdálenost. Človíčkové se odlepili ode dna jeskyně a vznesli se vzhůru. Plavali pod stropem v nejrůznějších polohách a marně se snažili dostat dolů - v neforemných skafandrech si nedovedli přesně vypočítat pohyby a správně využít reaktivní síly k manévrování v prostoru. Všeobecný podiv vzbudila skutečnost, že na Všeználka a profesora Hvězdoslava z jakýchsi neznámých příčin účinek beztíže nepůsobil a že pokračovali v práci jakoby nic. Přenášeli detěžkátor z místa na místo, vzdalovali se od něho do odlehlých koutů jeskyně a měřili pomocí pružinových vah změny přitažlivé síly. Na všechny otázky se jen mlčky usmívali a tvářili se, že neslyší. Když človíčky jaksepatří pozlobili, přiznali se, že už dávno našli antilunit, který jim umožňuje ubránit se stavu beztíže. Všeználek vypjal detěžkátor a všichni se okamžitě snesli dolů. Pak vysypal z tlumoku několik drobných kamínků a človíčkové si je pozorně prohlížely; byly tvrdé, jadrné, na pohled připomínaly křemen, nebyly však tmavošedé, ale jasně fialé. A navíc byly obdařeny zvláštní energií, která způsobovala, že se vzájemně přitahovaly jako zelektrizované předměty nebo zmagnetizované železo. Všeználek prohlásil, že dalo velikou práci odštípnout tyhle kousky od ohromného balvanu, který našli v hloubi jeskyně - antilunit je totiž neobyčejně tvrdý. "A čím si vysvětlujete působení antilunitu? Proč při stavu beztíže zachovává tíži?" vyptávali se zvědavě človíčkové. "Energie vyzařovaná antilunitem vytváří zřejmě v beztížném stavu jakési pásmo, kde účinek beztíže nepůsobí," vysvětloval jim Všeználek. "Stačí mít u sebe maličký kousek antilunitu - a beztíže se už nemusíte bát. Dávejte pozor, provedu pokus." Rozdal kousky antilunitu a zapojil detěžkátor. Všichni zůstali stát a nikdo nepocítil sebemenší stopy beztíže; jen Všeználek, kterému nezbyl ani kamínek, se bezmocně klimbal v bezvzdušném prostoru. "Vidíte to!" volal na ně dolů radiotelefonem. "Antilunit vás teď chrání od účinku lunitu v detěžkátoru. Ale když se k někomu přiblížím, octnu se v chráněném pásmu i já." Přesně si vypočítal pohyby, mávl rukama a doletěl k Pilulkinovi, který stál opodál. Okamžitě ho přitažlivá síla doslova stáhla za nohy k zemi. "Viděli jste? Teď stojím taky pevně. Ale jen kousek poodejdu ." Udělal krok stranou, vyšel z pásma tíže kolem Pilulkina a v mžiku zas vyletěl ke stropu jeskyně. Zbytku dne využili kosmonauti k těžbě lunitu a antilunitu. Část nechali v jeskyni, část naložili do rakety PAV, kam také přenesli semena pozemských rostlin. Na ráno příštího dne byl stanoven sestup rakety PAV do nitra Měsíce. Teď už to byla maličkost. Na palubě umístili detěžkátor, sami se zabezpečili před stavem beztíže antilunitem a bez velké námahy dopravili raketu do rampouchové síně a do ledového tunelu. Postavili ji na ledový svah, všichni zaujali svá místa a sestup započal. Všeználek rozsvítil v přídi hlavní reflektor, vypjal detěžkátor a raketa se vlastní váhou rozjela po ledovém dně tunelu a svítila si na cestu. Nečekal, až se rychlost příliš zvětší, a znovu zapjal přístroj beztíže. Raketa ztratila váhu a pouhou setrvačností klouzala dál. Třením o ledové stěny se však její pohyb postupně zpomaloval, Všeználek opět zrušil beztížný stav a kosmická loď zase zrychlila chod. Sklon tunelu byl stále prudší. Zanedlouho se už raketa doslova řítila do propasti. Nakonec prolétla obalem Měsíce a vyplula do volného prostoru. Všeználek zapsal do palubního deníku na vteřinu přesný čas výjezdu z tunelu a zhasl reflektor - kolem už bylo světlo i tak. Výhled dolů zakrývala hustá oblaka. Raketa jimi prolétla a kosmonauté spatřili zemi se zelenými rovinami a kopci, jež přetínaly přímé cesty a klikatá stuha řeky. Okulárek přitiskl oko ke svému dalekohledu a oznámil, že na obzoru vidí město. Nebyl to však Hrabillon, kam se dostal Neználek, ani Los Kabanos, kam slétl Buchtík, ale měsíční město Fantomas. Všeználek se svými přáteli pronikl sice do vnitřní dutiny Měsíce stejným otvorem jako Neználek a Buchtík, ale protože se Malá Země neustále otáčela, objevil se každý z nich nad jejím povrchem na jiném místě. Všeználek zapojil manévrovací motory, obrátil raketu do vodorovné polohy, spustil hlavní motor a zamířil ke vzdálenému městu. Za několik minut už raketa kroužila nad Fantomasem. Všeználek se ani na okamžik nevzdálil od řídicího pultu a jen čas od času se podíval do velkého triedru. Docela zřetelně viděl domy, auta, tramvaje, autobusy, a dokonce i jednotlivé chodce; vypadali všichni neobyčejně malilinkatí, každý človíček jen jako zrnko máku. Ale Všeználek měl tuze ostrý zrak a dokázal rozeznat i z té výšky jak človíčkové vybíhají z domů, obracejí vzhůru své mrňavé hlavičky a přívětivě mávají ručičkama. "Vidí raketu!" vykřikl rozradostněně. "Vítají nás!" Zanedlouho zaplnili človíčkové všechny chodníky a jízdní dráhy. Teď už se dalo v tom množství těžko něco rozeznat a Všeználkovi se zdálo, jako by se celá ulice vlnila, klokotala a vřela. "Nemohu rozpoznat, co to tam dělají!" křičel na Okulárka. "Vypadá to, jako by se prali," odpověděl Okulárek. Ve svém silném dalekohledu viděl, jak se na ulicích objevily oddíly človíčků v blýskaných přílbách, sevřely zástup na ulicích, čímsi ho mlátily a honily zpátky do domů. "Ano, ano!" potvrdil vzrušeně Okulárek. "Vypadá to, že jedni mlátí druhé." Všeználek s raketou sestoupil trochu níž a Okulárek spatřil na střechách domů zase ty Měsíčany v přílbách a s jakýmisi hůlkami. Nejdřív si myslel, že drží v rukou obyčejné hole, ale pak si všiml, že z těch hůlek vyrážejí ohníčky záblesků s bílými obláčky kouře. "Vždyť to jsou pušky!" pochopil konečně. "Na někoho střílejí!"

 "Na někoho!" usmál se hořce Všeználek. "Pálí do nás!" Vtom se jednomu policajtovi podařilo trefit raketu. Ozval se zvonivý úder kosmická loď se zachvěla a začala se ve vzduchu otáčet. Kulka sice nemohla prorazit ocelový plášť, ale pro raketu ve stavu beztíže byl úder citelný. Nečekaná změna kursu srazila kosmonauty na podlahu. Nastal zmatek. Všeználek se vzpamatoval první; skočil k řídicímu pultu, zapojil manévrovací motor, zastavil otáčení rakety a ustálil její let. Když se přesvědčil, že palba zdola pokračuje, zvýšil rychlost a odlétl z dostřelu. Objevení kosmické lodi nad městem Fantomasem nebylo pro měsíční hvězdáře žádným překvapením. Včas a přesně určili místo, kde raketa na povrchu Měsíce přistála, a od té chvíle sledovaly desítky gravitonových dalekohledů v různých měsíčních městech tento bod měsíční nebesbáně. Jakmile se to dozvěděl pan Skrbling, neprodleně vydal příkaz zesílit policejní oddíly v těch městech, v jejichž blízkosti bylo možno očekávat výsadek kosmonautů. V důsledku těchto opatření si fantomaská policie neuřízla ostudu, ale byla na nohou přesně v okamžiku, kdy se kosmická loď objevila nad městem. Všeználek přeletěl město a začal hledat vhodné místo k přistání. Shora viděl nevelké čtverečky obdělaných polí a trpasličí chaloupky venkovanů stopené v zeleni zahrad. Pak letěla kosmická loď nad lesem. Na jeho pokraji objevil Všeználek mezi kopci příhodnou rovinku. "To je výborné místo, tady přistaneme," prohlásil. "Široko daleko žádné stavení, aspoň neuděláme nikomu škodu." Zakroužil nad planinkou, brzdicím motorem snížil rychlost a obrátil raketu zádí k zemi. Jakmile se kosmická loď dotkla pevné půdy, vypjal detěžkátor. Raketa se spolehla zádí o zem a zůstala stát. Přistání se podařilo. Kosmonauti vystoupili, vzali se za ruce a provolali třikrát: Sláva! Jak bylo příjemné stanout zas po tak dlouhé době bez skafandrů na svěžím vzdoušku! Nohy se bořily do zelené trávy, všude plno pestrých květů. Cestovatele udivilo, že tráva i květy jsou překvapivě maličké, vůbec ne takové, na jaké byli zvyklí z daleké Země. Když si chtěli prohlédnout kvítek zblízka, museli si čapnout na bobek. Připadalo jim to tuze legrační. Rozhlédli se kolem a uviděli, že i stromy v lese jsou neuvěřitelně malé: žádný nebyl větší než rybářský prut. Až na své nicotné rozměry se však ničím nelišily od našich pozemských - a to právě bylo to nejpodivuhodnější. Človíčkové běhali po lese, smáli se a volali: "Koukněte se, podívejte, břízka!"

 "A tadyhleta borovice! Vidíte ji vůbec? A to jehličí! Pro legraci!" Šroubek našel pod měsíční osikou trpasličího křemenáčka. Dlouho koumal co to vlastně našel, a ne a ne pochopit, že drží v ruce houbu; nakonec to poznal a dal se do smíchu. "Kamarádi! Houba!" křičel. "No nazdar! To tedy těm Měsíčanům vůbec nezávidím, jestli jim tu rostou takovéhle houbičky." A Všeználek řekl: "Tedy já vám řeknu, kamarádi, že jsou-li tady na Měsíci všechny rostliny takhle nanicovaté, pak naše semena, která jsme přivezli ze Země, budou pro Měsíčany hotový poklad."

 "Aby ne!" připojil se doktor Pilulkin. "Ještě nám za ně budou muset náramně poděkovat."

 "Jenže zatím nám zrovna moc neděkují. Místo díků po nás pálí z pušek," zabručel Vroubek. "To nic, všecko jim vysvětlíme, však oni přestanou," řekla Ančovička. Po obědě Všeználek přikázal zatlouci kolem rakety několik kůlů a připoutat ji k nim. "Místo je to pro nás naprosto neznámé," vysvětloval, "co když tu bývají silné větry - mohly by raketu převrhnout."

 "Podle všeho tu příliš velký vítr nebude," namítl inženýr Špuntík. "Ze všech stran nás chrání kopce, jsme tady jak v důlku."

 "Opatrnost nikdy neodí," odpověděl Všeználek. "Nebo může přijít zemětřesení, vlastně lunotřesení - a co pak!" Potom dal poblíž rakety postavit seismograf na zjišťování otřesů půdy, gravitometr na měření přitažlivé síly, magnetometr na měření magnetismu, termohydrometr, sledující teplotu a vlhkost vzduchu, větrníčkový anemometr k zjišťování síly a směru větru a fotometr na měření světla, barometr na měření tlaku vzduchu, dešťoměr a ostatní meteorologické přístroje. Človíčkové porazili několik stromů a postavili všechny přístroje na podstavce; pro větroměr vztyčili vysoký stožár. Práce byla v plném proudu a doktor Pilulkin se už chystal vytáhnout mikroskop, aby se pustil do výzkumu drobnohledného světa Měsíce a odhalil případné choroboplodné mikroby, když vtom Tubička zpozoroval na vrcholku jednoho kopce oddíl človíčků v modrých uniformách a s nablýskanými přílbami. Za oddílem jel otevřený automobil s obrovskou televizní kamerou. "Koukněte se! Měsíčani!" vykřikl a ukazoval na policajty. "Tak vida, už nás vyslídili," podivil se Všeználek. "I co, snad to bude k něčemu dobré. Aspoň se s nimi můžem domluvit a pokusit se něco vyzvědět o Neználkovi a Buchtíkovi." To už velitel policejního oddílu Friggel přiložil ruce k ústům jako hlásnou troubu a křičel: "Hej, vy tam! Co tady chcete? Táhněte k čertu - a žádné řřřeči!"

 "Nejdřív musíme najít Neználka a Buchtíka!" zavolal Všeználek. "Žádné vaše hloupé Neználky a Buchtíky tady nemáme!"

 "Pomozte nám je najít a my vám dáme semena našich rostlin," navrhl Všeználek. "Koukejte mazat i s tím vaším hloupým smetím!" zařval Friggel. "Bez Neználka a Buchtíka neodletíme!" odpověděl Všeználek. "Jestli okamžitě nevypadnete i s tou vaší hloupou raketou, dám rozkaz k palbě!" zasípěl rozzuřený Friggel. "Tak pozor, počítám do tří: jedna - dvě -" Všeználek viděl, že si policajti připravili pušky, a křikl: "Všichni do rakety! Petúnka s Ančovičkou první!" Človíčkové jeden za druhým lezli rychle do rakety. "- tři. Pal!" zařval zatím Friggel a mávl pendrekem. Ozvaly se výstřely, kolem hvízdly kulky. Špuntík býval zpravidla vždycky všude první, tentokrát však zůstal pozadu. Cítil, jak ho kousek nad loktem cosi štíplo do ruky. Všeználek, který šel jako správný velitel až nakonec, uviděl, že se Špuntíkovi zkřivil obličej bolestí a na bílém rukávu košile se mu objevila rudá skvrna. Popadl ho, vtáhl do rakety a bez meškání za sebou přibouchl dveře. Doktor Pilulkin se okamžitě vrhl se svou příruční lékárničkou k raněnému Špuntíkovi. Prohlédl mu ránu a zjistil, že kulka prolétla jen svalem a naštěstí nezasáhla kost. Rychle zastavil krvácení a ovázal mu ruku. Špuntík trpělivě snášel bolest a ani nemrkl. Když Všeználek zaslechl, jak kulky bubnují po ocelovém plášti rakety, nakoukl do průzoru; policajti pokračovali ve zmatené střelbě. Friggel poznal, že střely raketě nikterak neublíží, znovu mávl pendrekem a houkl: "Kupředu!" Za nepřetržité palby vyrazili policajti vpřed. Doběhli k raketě, zuřivě se vrhli na přístroje kolem a začali je rozbíjet. Rozbili barometr, rozlámali seismograf provrtali kulemi dešťoměr a nakonec vylezli na stožár a rozmlátili anemometr. "Co je tohle za barbarství!" vzkypěl hněvem Všeználek. "Ale počkejte, já vám ukážu!" A zapojil přístroj beztíže. Nic netušícím policajtům jako by ujela půda pod nohama. Nebyli s to pochopit, co se vlastně stalo, a jen se bezmocně plácali ve vzduchu, zmateně mávali rukama, klimbali nohama a klátili celým tělem. K ničemu to samozřejmě nebylo - sráželi se a rozlétali, stoupali vzhůru a zase klesali, ale sotva se dotkli země, hned zas odskočili jako gumové míče. Automobil měsíční televize se taky vznesl do výše, kameraman vypadl, držel se kamery a dělal ve vzduchu kotrmelce i s ní. Právě v té chvíli přijela prvnímu oddílu na pomoc posila. Přiřítila se čtyři nákladní auta, v každém po pětadvaceti policajtech. Jakmile se však auta dostala do pásma beztíže, odlepila se od země a plavala vzduchem, obracela se vzhůru nohama, policajti kvičeli strachy a jako klíšťata se drželi za korby vozů. Jedni měli strach, aby nevypadli, jiní naopak horempádem vyskákali a teď se zoufale zmítali v větří. Nikdo nechápal, co se to děje. Všechny zachvátila panika. Teď už jsme ty protivné Měsíčany vyděsili dost, snad už bychom mohli detěžkátor zase vypojit," řekla Ančovička. "To by bylo příliš nebezpečné," namítl Všeználek. "Když zrušíme beztížný stav, Měsíčani spadnou, seshora na ně žuchnou auta a někdo by mohl náramně snadno přijít k úrazu. Radši ještě počkáme. Za chvíli vyletí z pásma beztíže a nějak se už na zem dostanou." Stalo se, jak Všeználek řekl. Zdvihl se vítr a pomalu odvál zmítající se policajty, až zmizeli za lesem. 

Kapitola 31 KTERAK DOSTAL KLÁSEK PRVNÍ SEMENA

  Útok policajtů byl odražen, nastal večer, přišla noc a kosmonauti si konečně mohli volně vydechnout. Z bezpečnostních důvodů nechali detěžkátor v činnosti, spali však přesto dobře, protože všichni byli chráněni před účinky beztíže krystalkem antilunitu. Sotva ráno vstali a nasnídali se, svolal Všeználek mimořádnou poradu. "Drazí přátelé," pravil vážně, "situace vyžaduje nejvyšší opatrnosti. Zdejší obyvatelstvo nás z neznámých důvodů přijalo nepřátelsky. Předpokládám, že je to důsledek nějaké idiotské činnosti Neználka a Buchtíka - ale zřejmě především Neználka. Dorazili sem před námi a stačili se tu nepochybně představit z té nejhorší stránky. Domnívám se, že nám zatím nezbude než zůstat zde a nepodnikat další lety. Mohlo by to Měsíčany podráždit ještě víc. Zahájíme nyní stavbu prvního Kosmického městečka na Měsíci. Postavíme si obydlí vybudujeme hangár pro raketu, zasadíme pozemské rostliny, abychom si zajistili dostatek potravin, protože kdo ví, jak dlouho tu budeme muset zůstat. Až Měsíčani poznají, že nemáme nepřátelské úmysly, začnou se k nám jistě chovat přátelštěji. Pak se snad od nich dozvíme i vše potřebné o Neználkovi a Buchtíkovi a zjistíme, kde se zdržují." Návrh byl jednomyslně schválen a človíčkové se pod vedením architekta Krychličky pustili do práce. Šroubek a Vroubek smontovali ze všeho nejdřív univerzální kombinovaný kolopásový všudychod, jehož součásti byly uloženy ve speciálním úseku rakety. Hodil se nejen k jízdě jakýmkoli terénem, ale poskytoval i další mnohostranné využití: byl v něm kotlík na vaření vody, vrták na vrtání děr, pračka na praní prádla, pluh na orání země, pumpa s rozprašovačem na zavlažování rostlin, přístroj na čištění a stlačování vzduchu, dynamo na výrobu elektřiny, krátkovlnná vysílačka, hloubič příkopů a vysavač prachu; kromě toho bylo možno vyměnit přední kolo za cirkulárku a s její pomocí porážet stromy, ořezávat větve, rozřezávat kmeny a řezat prkna. Jakmile se Šroubek a Vroubek dostali se svým všudychodem do lesa, začaly se na staveniště nepřetržitým proudem hrnout klády, trámy, prkna, fošny, latě, lišty, tralářky a ostatní řezivo. Samozřejmě že celá stavba probíhala ve stavu beztíže; ohromně to ulehčovalo práci človíčků, chráněných kousky antilunitu, a zrychlovalo pracovní tempo. Když Všeználek viděl, že Šroubek a Vroubek zavalili stavebním dřívím div ne celé staveniště, přikázal jim, aby prozatím zastavili práci a pustili se do opravy přístrojů zničených Měsíčany. Všeználek s Petúnkou a s Ančovičkou byli zaměstnáni zkoumáním vlastností lunitu a antilunitu. Vyměňovali v detěžkátoru krystaly lunitu a objevili, že čím větší krystal, tím větší i beztížné pásmo. Petúnka umístila krystal lunitu mezi póly podkovovitého magnetu a zjistila, že pásmo beztíže se přestalo šířit na všecky strany a šíří se jen jedním směrem jako světelný paprsek. To byl významný vědecký objev a Všeználek prohlásil, že napříště bude možno sestrojovat řiditelné detěžkátory a přenášet beztíži na velké vzdálenosti. Provedli řadu pokusů i s antilunitem a objevili, že na jeho schopnost rušit beztíži nemá velikost krystalu podstatný vliv: i docela maličké fungují stejně, ovšem jen v bezprostřední blízkosti. Ančovička to vysvětlovala tím, že energie antilunitu je sice nesmírně velká, ale její účinnost je omezena na nevelký prostor. Byli tak zabráni do svých pokusů, že si ani nevšimli, jak se na kopci objevil Měsíčan, rychle se k nim blížil a mával v ruce jakýmsi papírem. Seběhl s kopce, dostal se do pásma beztíže, z niče nic vylétl do výše a vykřikl leknutím. Ohlédli se a uviděli neznámého človíčka, legračně se třepetajícího ve vzduchu. "Snažte se nedělat zbytečné pohyby!" zavolal na něj Všeználek. "Hned vám pomůžeme!" Měsíčan zatím letěl setrvačností směrem k raketě uprostřed planinky. Teď ho zahlédli i človíčkové, kteří stavěli dům. "Zruším beztíži a vy ho chytněte, aby si neublížil!" křikl Všeználek a vypjal detěžkátor. Měsíčan okamžitě klesl k zemi - přímo do rukou Tubičky a Pilulkina, kteří doběhli první. Pilulkin viděl, že Měsíčan sotva dýchá, opatrně ho usadil na zem, opřel ho zády o sloupek s barometrem a strčil mu pod nos lahvičku čpavku. Človíček se nadýchl a zaškaredil se. Tvář mu trochu ožila. Užuž chtěl něco říci, ale cítil, že ho jazyk neposlouchá, a mlčky podal Pilulkinovi akcii Společnosti obřích rostlin, kterou svíral v ruce. Všichni si začali prohlížet vyobrazení obrovských okurek, melounů a pozemské pšenice. Pilulkin obrátil akcii, a tu spatřili obrázek kosmické lodi a Neználka ve skafandru. "Kamarádi! Vždyť to je náš Neználek!" vykřikl Tubička. "Počkat, a tady je něco napsáno," řekl Pilulkin a začal číst, co bylo natištěno na rubu akcie. Mezitím se už Měsíčan docela vzpamatoval. Vysvětlil kosmonautům, že se jmenuje Klásek a že je z vesnice Nejedlinky nedaleko odtud. Potom je poprosil o skleničku vody a řekl: "Teda to bylo tak: jednou jsem četl v novinách, že k nám přiletěla z nějaké daleké planety Země ta, jak se to . . . kosmická loď. A plná semen obřích rostlin. A taky tam stálo, že kdo si koupí akcii, tak semena dostane. Naše vesnice je chudá, ale nějak jsme ten shwindling dali dohromady a jednu jsme si koupili. Spousta chuďasů si tenkrát koupila akcie takhle společně. To se ví, boháčům se to moc nelíbilo, že budou chudáci pěstovat obří rostliny, že skoncují se svou bídou a přestanou se na ně dřít. A v novinách hned, že prý žádné obří rostliny nejsou a kosmická loď taky ne a že prý si to všecko vymysleli nějací podvodníci, aby obrali důvěřivé chudáky. A tak všichni ty akcie honem zase prodávali. Ale pár nás pořád ještě věří, že to přece jenom byla pravda, a pořád ještě jsme neztratili naději, že nějaké to obří semeno dostanem." Človíčkové poslouchali, ale ničemu nerozuměli; nevěděli totiž, ani co to jsou akcie nebo shwindling, ani co to je kupovat nebo prodávat. Jedině Všeználek okamžitě pochopil a řekl: "A udělali jste správně, že jste nepřestali věřit. My jsme ta semena opravdu přivezli." Klásek se rozzářil. "Když jsem viděl na nebi raketu," řekl šťastně, "hnedka jsem si pomyslel, že k nám letí s těmi semeny." Všeználek přikázal, aby pro Kláska připravili pytel semen, a začal se ho vyptávat, jestli něco neslyšel o Neználkovi nebo o Buchtíkovi. "Jakpak by ne!" zvolal Klásek. "O Neználkovi jsem toho slyšel habaděj. Nejdřív říkali, že to je statečný hrdina, který přiletěl z vesmíru, dokonce i v televizi ho ukazovali. A v biografu taky. A povídali, že nám přivezl semena obřích rostlin. A že je tuze hodný a že chce, aby se nám dobře vedlo. Ale pak začali najednou povídat, že to není vůbec žádný hrdina a že není vůbec hodný a že vůbec odnikud nepřiletěl, že je to zkrátka darebák, který si celou tu povídačku o semenech vymyslel, aby oblafl chudáky a připravil je o poslední groš. A že prý ho musí dopadnout, pořádně s ním zatočit a šoupnout ho do basy."

 "No a co, dopadli ho?" zeptal se Všeználek. "I to to!" mávl rukou Klásek. "Někam jim upláchl. Poslední dobou už o něm není slyšet. Ale možná že ho boháči přece jen dostali za mříže. Copak jim může jít pod fousy, aby chodil a vykládal o obřích rostlinách? Nedávno psali v novinách, že i přemýšlet o těch obřích semenech je prý trestné, protože u nás se prý žije náramně i bez nich. A kdo prý na ně myslí, ten že prý je nespokojený a patří do basy."

 "A kde tady máte tu vaši basu?" zeptal se Všeználek. "Kdyby jenom jednu! Těch je tady spousta. V každém městě." To už človíčkové přivlekli velký ranec plný všelijakých semen a Všeználek Kláskovi vysvětlil, jak ta pozemská semena vysévat a jak pečovat o vzešlé rostlinky. Nakonec si šťastný Klásek hodil ranec na záda a vydal se na zteční cestu. A řekněte človíčkům z ostatních vesnic, ať si taky přijdou," rozloučil se s ním Všeználek. Klásek odešel a prozpěvoval si samou radostí. "Teď si k nám budou Měsíčani chodit pro semena a my se jich aspoň můžem zeptat na ty dva naše nešťastníky. Třeba se nakonec přece jen dovíme, kde je hledat," pochvaloval si Pilulkin. "Nebo přijdou sami," řekl Všeználek. "Až se doslechnou, že přiletěla raketa - a to se tady rozkřikne natotata - určitě pochopí, že jsme to my."

 "Přijít ovšem mohou, jen jestli jsou ještě na svobodě," řekla Ančovička. "Co když je ti hnusní boháči doopravdy zavřeli?"

 "Nu což, pak budou muset počkat, dokud je nenajdeme." Vtom se ozvaly výstřely. Človíčkové se otočili a uviděli Kláska, jak pádí nazpátek. A to už za ním vyběhlo na kopec pět policajtů, seběhli dolů, jako na povel se zastavili, zalícili a chystali se znovu vypálit. Všeználek nemeškal a zapjal detěžkátor. Ozvala se salva. Policajty, kteří neměli ani tušení o stavu beztíže, reaktivní síla v tu ránu odmrštila zpátky - letěli vzduchem takovou rychlostí, že se v okamžiku změnili v sotva viditelné tečky a zmizeli za obzorem. "Aspoň si budou pamatovat, co to je, střílet do človíčků!" zabručel rozzlobeně Všeználek a honem zrušil beztížný stav. Klásek, který se zase bezmocně mrskal vzduchem, slétl k zemi, a jen se vzpamatoval, hlava nehlava začal nadávat policajtům do hrdlořezů, pirátů, banditů, příživníků a vypasených lotrasů. "Ještě jsem nedošel do lesa, když policajti vyskočili z křoví. Štěstí že jsem je viděl včas a vzal nohy na ramena, jináč bych už seděl v base."

 "A kdo to vlastně jsou ti policajti?" zeptala se Ančovička. "Banditi!" řekl Klásek vztekle. "Čestné slovo - banditi! Správně mají za povinnost chránit obyvatelstvo před lupiči, ale ve skutečnosti chrání jenom boháče. To jsou ti praví lupiči! V jednom kuse nás okrádají a pak se schovávají za zákony, co si sami vymýšlejí. No řekněte, jaký je v tom rozdíl, jestli mě boháč okrade podle zákona, nebo proti němu? Pro mě je to prašť jako uhoď."

 "Máte to tady nějaké divné," řekl Šroubek. "Proč je tedy posloucháte, ty policajty i ty . . . no, jak jim říkáte . . . ty boháče?"

 "Jen to zkuste, neposlechnout, když mají všecko: půdu, továrny, peníze - a navíc pendreky a flinty! Teď přijdu domů," řekl sklesle, "policajti mě čapnou a šup do basy. A semena si vezmou, to je jasná věc. Boháči nedovolí, aby někdo zasel obří rostliny. Jak je vidět, není nám souzeno zbavit se té zatracené bídy."

 "To nic," řekl Všeználek. "Dáme vám přístroj beztíže - a pak ať si to zkusí, hnát se na vás s těmi svými puškami! Viděl jste, jak těch pět policajtů letělo!" Šroubek a Vroubek okamžitě smontovali pro Kláska detěžkátor a naučili ho s ním zacházet. "A to se mám v jednom kuse plácat v tom beztížném stavu?" řekl nechápavě Klásek. "I kdepak!" zasmál se Všeználek. "Vezmete si krystal antilunitu a můžete pracovat, jako by se nechumelilo." A dal Kláskovi hrst antilunitových krystalků. "Komu dáte tenhle kamínek, bude mít svou normální váhu i v pásmu beztíže," vysvětlil mu. "Ale buďte opatrný! Ani jeden krystalek nesmí padnout do rukou těch vašich boháčů nebo policajtů! Dokud se nezmocní tajemství beztíže, nemůžou vám ublížit." Klásek na sobě vyzkoušel účinek antilunitu a hned se rozveselil. "Tak, a teď teprve uvidíme, kdo s koho! Ať boháči chtějí, nebo ne - obří rostliny budou. Jen abych se dostal šťastně domů."

 "Sedněte si tuhle na všudychod," nabídl mu Šroubek. "My vás tam s Vroubkem dovezeme." Klásek jim vysvětlil cestu a všichni tři nasedli; vpředu u řízení seděl Šroubek, za ním Vroubek s detěžkátorem a za Vroubkem Klásek s rancem drahocenných semen, který tiskl k hrudi. Šroubek sešlápl startér, motor zahučel a všudychod se rozjel. V mžiku přejel planinku, přehoupl se přes kopec, vyjel na silnici a hnal se k lesu. Užuž dojížděli k prvním stromům, když vtom se najednou znova ozvaly výstřely. "Policajti!" vykřikl Klásek, leknutím se svalil ze sedadla a natáhl se i s rancem jak široký tak dlouhý uprostřed silnice. Šroubek to postřehl, prudce otočil a jel zpátky. "Zapoj rychle detěžkátor, na co čekáš!" křikl na Vroub. Vroubek se vzpamatoval a smáčkl tlačítko přístroje. Výstřely v mžiku utichly. Šroubek zastavil, seskočil a běžel ke Kláskovi. "Je ti něco?"

 "M-m-myslím, že ne," leknutím koktal Klásek. Za Šroubkem přiběhl i Vroubek, společně pomohli Kláskovi na nohy a posadili ho zpátky na všudychod. Když Klásek viděl, že Šroubek chce jet dál, vykoktal zděšeně: "K-k-kampak? V lese jsou p-p-přece p-p-policajti!"

 "Klid! Policajti teď mají jiné starosti, copak neslyšíš?" Klásek poslouchal. Z lesa bylo slyšet úpění a nářek. "Hned se mrknem, co se děje," řekl Šroubek a spustil motor. Zajeli do lesa a spatřili mezi stromy několik policajtů; bezmocně se plácali ve vzduchu, zoufale křičeli a chytali se za větve a haluzky. "Musíme je setřást, ať je vítr odfoukne dál," řekl Šroubek. "Správně!" přisvědčil Vroubek. "Co tady s nimi." Přiskočil k jednomu stromu, chytil za kmen a začal třást. "Pomóóóc!" zaúpěl policajt nahoře a mlátil sebou ještě víc. "Já ti pomůžu!" zavrčel Vroubek a zatřásl, až policajt odletěl stranou, vznesl se do výše a plul nad lesem jako mýdlová bublina nesená větrem. Stejný osud stihl i několik dalších policajtů. Nejdéle se držel nejtlustší, jménem Hniggel. Šroubek ho ne a ne setřást, a tak popadl pušku, která tu nedaleko plavala vzduchem, vyšplhal na strom a hlavní začal šťouchat Hniggla do tlustého břicha. "Aúúú!" křičel vyděšený policajt. "Opatrně! Vždyť je to puška!"

 "No a co?" zeptal se Šroubek. "Jak to? Může přece vystřelit!"

 "To by se toho stalo!" ušklíbl se Šroubek. "Střílet do druhých, to vám nevadí, co?" Když tlustý policajt viděl, že už neunikne, využil příhodného okamžiku a kopl Šroubka přímo do čela. "Tak ty takhle!" rozvzteklil se Šroubek. A píchl Hniggla tak prudce, že se větvička ulomila, tlouštík v tu ránu vyletěl vzhůru a vznášel se nad lesem za ostatními. Pomaloučku se převracel, pištěl strachy a pořád ještě se vší silou držel ulomené větve. "Já ti dám kopat!" křičel za ním Šroubek. Zbytek cesty už uběhl klidně a bez dobrodružství. Netrvalo ani deset minut a naši cestovatelé vyjeli z lesa a dorazili k vesnici Nejedlince; tvořilo ji několik polorozpadlých chatrčí. Vesničané zaslechli hukot motoru, vyběhli z chýší, ale když spatřili, že se k nim blíží nějaký podivný stroj, ztratili strachy odvahu. "Nebojte se, kamarádi!" volal na ně Klásek. "To jsem já, koukněte se, a vezu semena!" Človíčkové poznali Kláska a radostně obklopili všudychod. "Jaká semena? Kde je máš?" volal jeden přes druhého. "Tuhle přece! Podívejte, obří semena!" Co teď vypuklo, nelze popsat. Všichni křičeli radostí, skákali, tancovali - a jeden človíček si bůhvíproč sedl na zem, chytil se za hlavu a rozplakal se. "Pročpak pláčete," zeptal se ho Šroubek, "stalo se vám něco?"

 "I to to, kamarádíčku, copak by! Radostí pláču. Kdepak bych si byl pomyslel, že se ještě dožijeme takového štěstí!" Když radost trošku opadla, přišel ke Kláskovi človíček, kterému říkali Houštík, a potichounku řekl: "Ráno tu byli policajti."

 "Ba, ba," posmutněli človíčkové. "Spousta jich sem vtrhla. A jestli jsme prý neviděli raketu. A když jsme se přiznali, že viděli, a řekli jim, žes ji šel hledat, hrozně se rozzuřili, a ať prý sedíme doma a neopovažujeme se vystrčit ani nos."

 "Já si myslím, že nám stejně nedovolí zasít ta obří semena," řekl Houštík. "Jenomže my se jich nebudem ptát," prohlásil Klásek. "Teď už si na nás policajti netroufnou. Máme beztížnost."

 "Jakou beztížnost?" zajímali se kolem. "Prostě takovou sílu, rozumíte," řekl Klásek a ukázal jim svůj detěžkátor. "Smáčknu knoflík, síla vyskočí a odfoukne všecky policajty k čertu. Stůjte teďka klidně, uvidíte sami." A Klásek smáčkl tlačítko přístroje. Človíčkům v tu ránu bylo, jako by se jim země propadla pod nohama, octli se ve vzduchu a zoufale mávali rukama, škubali nohama a snažili se dostat na zem, ale marně. Když viděli, že už je země nenese, začali křičet strachy a prosili, ať už Klásek nechá těch svých kouzel. Ale Klásek křikl: "A teď si představte, že byste byli policajti a chtěli byste mě chytit! Jen si to zkuste. Tak pročpak mě nechytíte, no? Cha-cha-cha!" Když ale viděl, že človíčkům není vůbec do smhu, protože leckteří už dočista úpí hrůzou, rychle zase přístroj vypnul. Človíčkové se svalili na zem a zůstali sedět v trávě. Nechápavě se rozhlíželi a nebyli s to pochopit, co se vlastně stalo. Konečně se Houštík zvedl, zavrtěl hlavou a řekl: "Tak to jo, kamarádi, beztíže je hrozná síla. Ta našim policajtům pod fousy nepůjde!"

Kapitola 32 BEZTÍŽE ÚTOČÍ

  Od chvíle, kdy se nad Fantomasem objevila kosmická loď, nedělaly televizní stanice v měsíčních městech nic jiného, než že vysílaly zprávy o této senzační události. Neuběhla ani půlhodinka a na obrazovkách se už objevil dokonale sestříhaný, otitulkovaný a komentovaný televizní film, v němž se kameramanům podařilo zachytit nejen let kosmické lodi, ale i zástupy fantomaských obyvatel na ulicích města a neočekávaný zásah policie, která bez příčiny mlátila Měsíčany elektrickými pendreky, stříkala do nich ledovou vodou z hasičských stříkaček a házela mezi ně bomby slzotvorného plynu. Kvečeru byl hotov další televizní film, který ukazoval útok policejního oddílu proti kosmonautům, vyloděným v lesnatém prostoru nedaleko města. Diváci mohli sledovat, jak policajti zahájili na kosmonauty palbu, a když je zahnali do rakety, pustili se do rozbíjení vědeckých přístrojů rozmístěných kolem. Ale to co se stalo pak, diváky doslova vyděsilo: byli svědky, jak se policajti pod vlivem jakési neznámé síly zčistajasna vznesli do výšky, bezmocně se kouleli vzduchem, jako by se jim propadla země pod nohama, a všelijak se zmítali a třepotali v těch nejtrapnějších pozicích. Diváci byli dokonale ohromeni při pohledu na to, jak se ve vzduchu převracejí i mohutné nákladní automobily s dalšími policajty. Druhého dne vysílala televize vědeckou konferenci, na kterou byli pozváni účastníci včerejší události. Nikdo z policajtů však nedovedl za nic na světě vysvětlit, co se s nimi vlastně stalo. Jeden vyprávěl, že jakmile dostal rozkaz zaútočit na přístroje kolem kosmické lodi, rozbil pažbou pušky jakousi vědeckou mašinu a už se rozmáchl, aby jaksepatří praštil do druhé, když vtom se vznesl do výšky jako signální raketa a přes všechny pokusy se už nemohl dostat dolů. Jiný policajt vykládal, že znenadání pocítil jakoby ránu do prsou, ale tak silnou, že vyletěl do vzduchu vzhůru nohama a začal poletovat jako balón. Třetí prohlásil, že v prvním okamžiku nemohl popadnout dech a měl pocit, jako by mu někdo strčil roubík do úst; když se vzpamatoval, viděl, že plachtí nad zemí společně s ostatními. Čtvrtý sdělil, že on sice pocit roubíku v ústech neměl, zato však cítil, jako by mu vstaly vlasy na hlavě; lekl se, aby mu nespadla přílba, zdvihl ruce, ale vtom se převrátil naznak, jenže místo aby upadl na zem, klouzal po zádech vzduchem jako po ledu. Pátý se přiznal, že naprosto nechápe, co se s ním dělo, a že si pamatuje jen to, že letěl v povětří a že mu přitom bylo tak hrozně zle od žaludku, div že neomdlel. Někteří se přiznali, že jim bylo strachy zrovna tak, a jeden si vzpomněl, že pociťoval v celém těle jakousi zvláštní lehkost: ruce a nohy jako by ani nebyly jeho a vůbec nic nevážily, takže vlastně ani necítil, že je má. Ostatní policajti potvrdili, že měli nachlup stejné pocity. V průběhu besedy se v televizním studiu objevili ještě čtyři další policajti. Na první pohled na nich bylo vidět, že se dostali do pěkné mely. Uniformy měli na cáry a samé bláto, jednomu visela na šátku přes rameno ruka zafačovaná až k lokti, druhý měl ovázanou nohu, botu si musel zout a navléknout velkou bačkoru, všichni čtyři měli hlavy v obvazech, takže jim přílby sotva držely na šošolkách, a kromě toho byli polepeni křížem krážem náplastmi. Televizní hlasatel je neprodleně vyzval, aby vyprávěli, co se jim přihodilo. Služebně nejstarší policajt Smiggel sdělil, že byl s ostatními odvelen do policejního oddílu, jehož úkolem bylo zabrániti místnímu obyvatelstvu ve styku s kosmonauty a v hovoru s nimi; vtom došlo hlášení, že jistý venkovan jménem Klásek se už vypravil k vetřelcům z vesmíru, jelikož doufal získati od nich semena obřích rostlin; v souvislosti s tím dostal Smiggel rozkaz vzíti si na povel policisty Kligg, Briggla, Niggla a Griggla a číhati s nimi na cestě, po které se měl Klásek vraceti nazpět do vesnice. "Předpoklad se splnil," pokračoval Smiggel. "Zanedlouho se na cestě objevil výše uvedený Klásek s rancem, v němž se nepochybně nalézala zmíněná již semena. Nechali jsme dotyčného přijíti blíže a provedli výskok z úkrytu, avšak ničemný zločinec dal se na útěk a běžel zpátky. Jali jsme se ho pronásledovati, dokavad jsme v dálce nespatřili raketu. Jelikož se jakékoli přiblížení k raketě jevilo nebezpečným, nařídil jsem zastavení pronásledování a vydal rozkaz k palbě. Avšak po vypálení první salvy odhodila nás blíže nezjištěná síla zpátečním směrem a unášela nás vzduchem naprosto nedovolenou rychlostí, takže se nám rozžhavily přílby. V několika vteřinách jsme se přiřítili do prostoru města Fantomasu, v mžiku jsme je přelétli, dosáhli jakéhosi pustého místa a padli do bažiny. Výsledek akce: popáleniny od rozžhavených přílb, Kliggel - zraněná ruka, Briggel - odřený hřbet, Niggel - otřes vnitřností a já, jak račte vidět, lehká pohmožděnina nohy; pokud jde o Briggla, musel býti v důsledku silných popálenin dopraven k ošetřování do místní nemocnice." Jako poslední promluvil doktor fyzikálních věd profesor Omega: "Vážení televizní diváci! Vše, co jsme slyšeli, svědčí o tom, že příchozí z daleké planety Země vládnou tajemstvím beztíže. Sami jste byli svědky, jak strašná je to síla. Policisté se v beztížném stavu stanou zcela bezmocnými. Nejsou pány svých údů a nezbude jim, než se nechat unášet větrem, kam se mu zlíbí. Při použití střelné zbraně mohou uškodit jen sami sobě. Konečně, drazí přátelé, nastala vytoužená chvíle, kdy můžeme svobodně vydechnout. Od nynějška nás už policajti nemohou ohrozit: nebudou nás už honit pendreky, střílet do nás, zavírat nás do vězení . . ." Vtom se ozvalo řízné: "Fit! Fit!" Byl to vrchní policejní inspektor Wriggel, který se rovněž účastnil vysílání. Vyskočil a velitelsky kývl prstem na dva policajty, kteří měli službu u dveří. Bez dlouhých řečí se vrhli na profesora Omegu, zkroutili mu ruce za zády a odvlekli ho pryč. Když bylo po všem, vrchní policejní inspektor Wriggel přistoupil k mikrofónu, obrátil se k posluchačům a pravil: "Vážení televizní diváci, dámy a pánové! Klid prosím! Nic se nestalo. Doktor fyzikálních věd profesor Omega byl pouze zatčen za šíření nebezpečných myšlenek a podrývání autority naší neohrožené policie. Nyní se mu za mřížemi dostane veškerých možností po libosti svobodně vydechnout. Nechť je to pro vás výstražným příkladem. A mlčet, žádné řřřeči! Děkuji za pozornost!" To byl poslední příspěvek na vědecké konferenci. Dále bylo na pořadu opakování filmu o útoku policistů na kosmonauty a po něm pravidelná reportáž. Na obrazovce se objevil známý televizní reportér Keckinsl s mikrofonem v ruce. "Vážení diváci! Dámy a pánové! Naše kamera je umístěna nedaleko vesnice Nejedlinky, jejímž obyvatelům se podařilo navázat styky s kosmonauty a získat od nich dnes již legendární semena obřích rostlin. Tyto svévolné činy vesnické chátry však vzbudily ostrý nesouhlas ze strany superintendenta policie Zliggla, podle jehož mínění nám není žádných obřích rostlin zapotřebí, jelikož boháčům . . . tedy vlastně - prosím za prominutí, vážení diváci! - jelikož nejen boháčům, ale vůbec všem se u nás žije výtečně i bez třeba těch největších rostlin . . ." Televizní reportér Keckins si zakryl ústa rukou, tichounce si odkašlal, rozhlédl se a pokračoval: "Prosím o pozornost, dámy a pánové! Nyní uvidíte vesničany . . . Ano, to jsou oni. Vidíte je zajisté také, ano, tam v dálce. Ukazujeme vám je pomocí teleobjektivu. Ryjí rýči zemi a sejí do ní semena, ano, vážení diváci, jsou to bezpochyby semena obřích rostlin . . . A nyní vidíte velký oddíl policie pod vedením policejního nadšerifa Mstiggla. Ano, vážení diváci, to je on. Vidíte ho zajisté i na svých obrazovkách. Policejní nadšerif Mstiggel dává svým pomocníkům rozkaz rozdělit policejní oddíl na skupiny a připravit se k útoku. Vidíte, jak se jednotlivé skupiny policistů mistrně skrývají za stromy a keře, takže je nevidíte, a zaujímají výchozí postave kolem vesnice. Zanedlouho budeme očitými svědky toho, jak budou tato zhoubná semena, přivlečená k nám z cizí planety, zničena a vesničané dopraveni na policejní komisařství . . . Teď bude dán signál raketou a policisté se vrhnou v boj . . . Sledujte, prosím, jak se vesničané hrabou v zemi. Netuší, že jim nad hlavami visí hrozba . . . A to už je signální raketa, vidíte ji jistě na svých obrazovkách jako neviditelnou skvrnu, ano, vznesla se vysoko na oblohu a jasně vzplála. Policisté se ze všech stran vrhají k vesnici s puškami v rukou. Všimněte si laskavě: vesničané teprve nyní postřehli přibíhající policisty, jsou vylekaní, pochopitelně vesničané, začínají pobíhat, někam běží . . . Ale co to? Co se to děje s policisty? Z ničeho nic se vznesli do výše a poletují vzduchem! Prosím za prominutí, vážení diváci . . . nechápu, co se to se mnou děje! Pokud mohu soudit, nejsem už na zemi, ale rovněž jsem vyletěl do vzduchu! Jakási nepochopitelná síla mne udržuje ve výšce. Beze vší pochybnosti jsme se stali hříčkou beztíže, o níž hovořil v předešlém pořadu profesor Omega . . . Znovu vás prosím o prominutí, dámy a pánové! Ta síla mne zcela ovládla a převrátila vzhůru nohama! Cítím příznaky nevolnosti . . . Kameraman Shott nedaleko mne opisuje ve vzduchu kotrmelce i se svou kamerou . . . Na svých obrazovkách vidíte nejspíš pouze neorganizovaný zmatek . . ." Televizní diváci opravdu viděli v té chvíli na svých obrazovkách jen zmatené klikyháky. Před očima se jim z ničeho nic objevovala hned vesnice s chalupami, hned oblačná obloha, hned zas rozpláclá postava policajta s obličejem vyjeveným hrůzou. "Dámy a pánové," pokračoval zatím reportér Keckins, "než náš vážený kameraman Shott obnoví kvalitu obrazu, dovolte mi, abych alespoň slovy popsal vše to, co se zde odehrává. Před sebou vidím množství policajtů poletujících vzduchem. Zatímco jedni zaujímají vodorovnou či nakloněnou polohu, jiní visí ve vzduchu hlavou dolů nebo vzhůru nohama . . . Všichni mají strachem vytřeštěné oči . . . Mnozí dělají rukama i nohama trhavé pohyby a kroutí celým tělem jako žížaly na udici . . . Někteří naopak zůstali trčet bez hnutí s roztaženýma nohama a rozpřaženýma rukama. Připomínají žáby v policejních uniformách . . . Část policistů odvál už vítr stranou, ale většina jich je ještě nad vesnicí. . . Zvláštní věc Vidím, že beztíže vůbec nepůsobí na vesničany. Stojí na zemi a se smíchem hledí za rojícími se policisty . . . Co by to mohlo znamenat? To může znamenat jedině to, že totiž kosmonauti přibylí na Malou Zemi neobdařili vesničany jen kosmickými semeny, ale podělili se s nimi i o tajemství beztíže a jejího řízení! Pro policii může mít tento fakt zcela nedozírné následky, protože teď už nebude schopna někomu zakazovat pěstování obřích rostlin." Reportér Keckins si znovu odkašlal a po chvíli pokračoval: "Prosím o pozornost, dámy a pánové! Slyšíte čísi křik. To je policejní nadšerif Mstiggel, žádá od policistů bezpodmínečnou poslušnost a nazývá je tupohlavými mezky, protože odhodili své zbraně, které se nyní bez užitku vznášejí vzduchem. Nadšerif Mstiggel dává policistům rozkaz neprodleně pochytat pušky a pálit po vesničanech. Vidím, jak se pan nadšerif Mstiggel pokouší vlastnoručně ulovit pušku plující poblíž něho. Právě ji zachytil a chystá se k palbě . . . Prásk! Slyšeli jste výstřel? Ale co to? Jistě jste zaslechli něco jako svištění vrtule. Cosi se s hlasitým bzučením mihlo kolem mne . . . Ale vždyť to je sám pan nadšerif Mstiggel! Proletěl kolem a točil se ve vzduchu jako větrník. Rychlost letu pana Mstiggela byla taková, že během dvou tří vteřin zmizel za obzorem. Jak je vidět, s reaktivní silou nejsou ve stavu beztíže žádné žerty. Střelných zbraní není skutečně možno použít! Pozor, dámy a pánové! Vítr odnáší policejní oddíl stále dál a dál. Kameraman Shott, který mne doprovází, nemůže přes veškerou snahu odstranit poruchu v obraze. Porucha není ve vašem přijímači! Náš přenosový vůz se rovněž vznáší vzduchem. Naneštěstí se zachytil o strom, takže nemůže letět za policisty, protože jak kamera, tak můj mikrofon jsou s přenosovým vozem spojeny kaby . . . Přetrhne-li se kabel, naše televizní reportáž bude přerušena. Nárazy větru jsou stále prudší. Stěží udržím mikrofon . . . Obávám se, že kabel nevydr . . ." Keckins už nestačil domluvit, ozval se třesk, televizní obrazovky rázem pohasly. Za několik vteřin se na nich zamíhaly pruhy, objevila se hlasatelka a s příjemným úsměvem ohlásila: "A nyní, vážení přátelé, vás zveme k tanci. Sbalte koberce, vyneste židle, stůl odsuňte stranou . . ." Ozvala se hudba, objevily se taneční páry. Avšak diváky tentokrát tanec vůbec nezajímal. Přesto se však dívali dál. Všichni doufali, že každou chvíli začne další program o kosmonautech. A skutečně se nezklamali. V těch dnech se v rozhlase i v televizi co chvíli vysílaly nejnovější zprávy o Pozemšťanech, obřích rostlinách a o beztíži. Obzvláště ohromujícím dojmem zapůsobil případ policajta Pliggla, který se dostal do stavu beztíže, vystřelil z dalekonosné velkorážné pušky, načež ho reaktivní síla odmrštila takovou rychlostí; že za slabou půlhodinku vykonal cestu kolem vnitřního jádra Měsíce a spadl přibližně na stejném místě, odkud vyletěl. Pliggel se z toho dlouho nemohl vzpamatovat; a když ho dopravili do studia, aby televizním divákům vyprávěl o své cestě kolem světa, nebyl s to pronést souvislou větu a jen brebtal: "Já . . . teda . . . jak se to . . . jo tohle: prásk! A: pšííííc!" A mával před sebou rukama a jeho tvář měla idiotský výraz. Poněkud rozumnější záblesk se na ní objevil jen v okamžiku, kdy hlasatel oznámil, že nedaleko města byla nalezena Pliggelova dalekonosná puška. Pliggel se zájmem poslouchal, a jakmile přinesli zmíněnou zbraň, vyskočil, natáhl se po ní a oči mu zasvítily radostí. Ale jen mu ji podali, nastala s ním hrozná změna: ruce se mu roztřásly a chvěl se, jako kdyby do něho pustili elektrický proud. Obličej se mu bolestně zkřivil, puška mu vypadla a vykřikl strašným hlasem: "Nikdy! Rozumíte? Už nikdy!" Nakopl pušku, až odletěla do kouta, převrhl několik židlí a vyběhl ze studia. A nikdo už ho nespatřil. Tato scéna zapůsobila nesmazatelným dojmem nejen na televizní diváky, ale především na všechny policajty, kteří toho dne sledovali vysílání. Mnozí z nich poprvé pochopili, že neodvolatelně nastala chvíle, kdy už nelze vzít beztrestně pušku a bezhlavě z ní střílet. Všem bylo jasné, že dosavadnímu životu bude náramně brzo odzvoněno. Pochopitelně že se teď policajti báli k raketě třeba jen přiblížit, natož někde poblíž vystřelit, a vesničané si mohli bez překážky chodit pro semena obřích rostlin. Seli je už nejen v Nejedlince, ale i v Bosákově, v Bezchlebicích, v Hladomorkách, v Kručínku a leckde jinde. Všeználek ustanovil, aby Měsíčanům dávali nejen semena, ale i detěžkátory a antilunit, a vysvětloval jim, jak s tím vším zacházet, aby se dokázali ubránit policajtům. A zanedlouho se ke kosmonautům dostavilo i několik dělníků ze Scouperfieldových makarónových závodů. Prohlásili, že se rozhodli pana Scouperfielda z továrny vyhnat a vyrábět makaróny sami a bez pánů továrníků. K uskutečnění tohoto plánu potřebují prý v továrně beztížný stav, jinak jim v tom policajti tvrdě zabrání. Když dostali detěžkátor a dostatek antilunitu, provedli své a dali se do díla: připevnili v továrně všecky míchačky, sušičky, pařáky, lisy a pece pevně k podlaze, aby mohli pracovat i v beztížném stavu, mouka ani těsto teď nic nevážily stroje pracovaly o mnoho rychleji, výroba těstovin se několikanásobně zvýšila a výrobky bylo možno prodávat značně laciněji. Chuďasům, kteří neměli ani na jídlo, to přišlo náramně vhod. Prohlašovali, že Scouperfieldovy makaróny, špagety, nudle, flíčky a kolínka - výrobkům z této továrny se říkalo jako dřív, i když už neměly s panem Scouperfieldem pranic společného - jsou teď nejen mnohem lacinější, ale i neporovnatelně lepší. A byla to, jak se potvrdilo, pravda pravdoucí: makarónové těsto připravené ve stavu beztíže lépe kynulo a bylo kypřejší, což se pochopitelně příznivě projevilo i na jakosti výrobků. 

Kapitola 33 BUCHTÍKOVA PROMĚNA

  Od té doby, co Buchtík pracoval jako vrtikol na čertově kole, se velice změnil. Dřív si žil docela bezstastně: jedl, pil, mezi tím se toulal po nábřeží a točil se na čertově kole nebo na vodním paraboloidu a vůbec nepřemýšlel o tom, jaká síla vlastně uvádí všechny ty mechanismy do pohybu. Teď se však na vlastní kůži přesvědčil, že se žádné čertovo kolo netočí samo od sebe. Jak už bylo řečeno, čertovo kolo tvořil vlastně kruh na svislé ose postavený do jakési obrovské kádě, pevně zakotvené nedaleko od břehu. Káď zakrytá svrchu diskem byla víc než z poloviny ponořena do vody, takže se zdálo, jako by se obrovitánský dřevěný kruh točil nad vodou docela sám. Uvnitř kádě pracovali zpravidla dva človíčkové; od rána do večera chodili po dně té kulaté nádoby, vší silou se opírali do tyčí prostrčených osou a roztáčeli disk. Není těžké si představit, jaká to byla perná a vysilující dřina. V kádi bylo tma, těsno, vlhko a tak hrozně dusno, že se z ubohých vrtikolů jen lilo. Shazovali se sebe všechen oděv a pracovali jenom v trenýrkách, ale ani to jim příliš neulevilo. Škvírami v prknech prosakovala voda, zaplavovala káď a vrtikolové ji museli co chvíli vypumpovávat, jinak pracovali po kolena ve studené vodě, což mělo tuze zhoubný vliv na jejich zdraví. Buchtík se večer co večer vracel domů tak unaven, že padl vyčerpaně na postel a vstával jen proto, aby něco snědl. Ale ani jídlo mu už neposkytovalo to potěšení jako dřív. Jedinou radostí teď pro něho bylo, když měl volný den vydat se na nábřeží a sám se povozit na nějakém tom čertově kole, paraboloidu nebo aspoň na vodním toboganu. "Tak," broukal si zlomyslně, "celý týden jsem roztáčel všelijaké otrapy já, ať teď jiní otrapové roztáčejí zase mne." Za nějaký čas si ale uvědomil, že ani tohle ho už nebaví. Pravou radost ze zábavy mu kazilo pomyšlení, že zatímco se tady bezstarostně vozí, někdo jiný musí roztáčet těžké kolo, dřít se z posledních sil a lapat po dechu v tmavé, vlhké kádi. Nakonec mu tahle představa jeho zábavu natolik zprotivila, že se na čertově kole přestal vozit docela. Teď už Buchtíkovi zbylo jenom jedno potěšení: povídat si s vrtikolem Cejnkem, s kterým pracoval v jedné kádi. Cejnek si ho zpočátku moc nevšímal; měl mu za zlé ty jeho zábavičky. Říkával, že to se hodí leda pro bohaté zaháleče, kteří nevědí, co s časem a penězi, kdežto obyčejný človíček by se prý měl stydět utrácet těžce vydělané shwindlingy za takové legrácky. Když však viděl, že už Buchtík skoncoval s touhle malichernou zábavou, přestal se mu posmívat. Teď s Buchtíkem mluvíval o všelijakých vážných věcech, neodbýval ho jen vtipy a dával mu sem tam přečíst zajímavou knížku nebo noviny. Jednou se spolu vraceli z práce a Cejnek z ničeho nic řekl: "Ty, poslouchej, vidím, že jsi docela správný človíček a že ti můžu svěřit tajemství. Máme tady takový tajný spolek, říkáme mu Sdružení svobodných vrtikolů. Jestli chceš, přihlásím tě taky. Čas od času se sejdem, popovídáme si o životě, kupujeme si dohromady pěkné knížky a předplácíme si noviny. To víš, jednomu je zatěžko utrácet za noviny, společně to jde líp. Zkrátka chceme, aby všichni vrtikolové byli vzdělanější a chytřejší."

 "A co budete dělat, až budete vzdělanější?" zeptal se Buchtík. "Začneme se bouřit proti majitelům všech těch zábaviček. Ze všeho nejdřív budem žádat zkrácení pracovní doby. Copak nejsme všichni utrmácení až běda a v jednom kuse nemocní, když musíme od slunka do slunka dřít v těch jejich vlhkých kádích a dýchat špatný vzduch?"

 "Jenže jak je přinutíte, aby povolili?"

 "To se ví, teď je to těžké, protože je nás pořád ještě málo. Ale počkej, až nás bude víc! Přijdem k šéfům a řekneme jim, že už na ně dělat nebudem, dokud nám nedají víc volna. A vyhlásíme stávku. A nakonec je vyženeme vůbec a budeme svobodní doopravdy."

 "Nu což, to by se mi líbilo," odpověděl Buchtík. A tak se rozhodl, že se stane členem Sdružení svobodných vrtikolů. Cejnek ho seznámil s vrtikoly Ouklejkou, Hrouzkem a Slunkou, ve volných chvílích se scházeli, besedovali, čítávali knížky a noviny, a dokonce si dělali plány, jak si společně ušetří na televizor. V té době se v novinách často psalo o stávce ve Scouperfieldových makarónových závodech. Svobodné vrtikoly tuze zajímalojak ten boj skončí. Brzo se však vyrojily zprávy o příletu kosmické lodi a o tom, že kosmonauti z daleké Země rozdávají Měsíčanům semena obřích rostlin. Sotva se to Buchtík dověděl, okamžitě si uvědomil, že to je určitě Všeználek se svými přáteli. V tu ránu se chtěl rozjet do Fantomasu a pátrat po kosmické lodi. Ale pak si řekl, jak by to od Všeználka schytal, všecko si to rozmyslel a rozhodl se, že radši nikam nepojede, zůstane v Los Kabanosu a bude pracovat na čertově kole jako dřív. V novinách se mezitím objevovaly stále nové a nové podrobnosti o kosmonautech, obřích semenech a o beztíži, s kterou měla policie takové potíže. Velký ohlas vyvolala zpráva, že Scouperfieldovi dělníci vyhnali s pomocí beztížného stavu pana Scouperfielda a vládnou si v továrně sami. "Jo, kamarádi," prohlásil Cejnek, "udělat si tak beztíži i tady! To bychom hnali pány šéfy jedna dvě. A točit kola, to by při beztíži taky byla hračka."

 "Správně," přidal se Slunka. "Co kdyby někdo z nás zajel do Fantomasu a navštívil ty kosmonauty? Třeba by nám tu beztíži dali." A to už to Buchtík nevydržel: "Kamarádi, dlouho jsem o tom mlčel, ale dál už nemůžu. Myslím, že tou raketou přiletěli moji přátelé. Vždyť já dřív taky žil na planetě Velké Zemi a teprv pak jsem přiletěl sem k vám." A vyprávěl jim, jak to všecko bylo. Cejnek viděl, že mluví pravdu, a tak řekl: "No ale to tam musíš hnedka jet a domluvit se s nimi! Myslím, že nám taky pomůžou, až jim řekneš, jak tu žijeme. Jenom to všecko musíš udělat tajně, jinak by nám mohli boháči pořádně zatopit." Cejnek, Hrouzek, Ouklejka a Slunka ve vší tichosti sebrali všecky peníze, co měli, nakoupili všelijaké potraviny a zabalili je Buchtíkovi do batohu, aby měl cestou co jíst, koupili mu lístek na vlak do Fantomasu a vyprovodili ho až na nádraží. "Hlavně se cestou s nikým nebav," radil mu Cejnek. "Měj, jak se říká, oči na šťopkách a pusu zašitou. Kdyby satrapčíci vyčmuchali, kam jedeš, dostaneš se místo ke kosmonautům rovnou do basy." Za chvíli přijel vlak, Buchtík se rozloučil a nastoupil do vagónu. Bylo tam už plno, ale přece jen se mu podařilo najít si místečko k sezení. Pohodlně se uvelebil a začal si prohlížet cestující a poslouchat, o čem si povídají. Už po chvilce mu bylo jasné, že se všecky rozhovory točí kolem kosmonautů, obřích rostlin a beztíže. Jeden cestující vypravoval, že kosmonauti Jsou prý zvláštní holohlaví človíčkové se čtyřma ušima, dvěma nosy a jedním okem vprostřed čela; a že prý nedýchají plícemi, ale žábrami, protože žijou pořád ve vodě; a když vylezou na souš, tak jen v potápěčském skafandru; a místo rukou že prý mají ploutvičky. Buchtík chtěl užuž říci, že to je všecko nesmysl, že kosmonauti jsou zrovna jako všichni ostatní, ale vzpomněl si na Cejnkovu radu držet jazyk za zuby a radši se do toho nemíchal. Jiným Měsíčan zase vyprávěl, že beztíže je prý síla, která láme človíčkům ruce a nohy a drtí v těle všecky kosti; a kdo se jednou dostal do beztížného stavu, nemůže prý ani chodit, ani stát, protože mu v těle nezůstala jedna kůstka celá; jediné, co prý ještě jakžtakž svede, je lézt po zemi jako housenka. Buchtík se chtěl zase ozvat, že jsou to všecko tlachy, ale i tentokrát si vzpomněl, že má držet jazyk na uzdě. Třetí človíček vykládal, že prý četl v novinách, že obří rostliny, co rostou na Velké Zemi, doopravdy plodí obří plody, například melouny tam prý rostou jako hory - ale že to je prý všecko hořké, a dokonce jedovaté a vůbec se to prý nehodí k jídlu. Takovéhle řeči, to už bylo i na Buchtíka moc; ale vtom se do hovoru vmísil malíček ve žluté blůze, který seděl vedle. "A co když jsou to všecko povídačky, kamarádi? V novinách se toho píše! Boháčům je přece proti srsti, že by u nás měly růst obří rostliny, a tak dávají tisknout takovéhle nesmysly."

 "Kdybys radši mlčel," okřikli ho ostatní. "Copak víš, kdo tu s námi jede? Třeba zrovna vedle tebe sedí převlečený policajt a špicluje, co říkáš." Človíček ve žluté blůze, který se jmenoval Dalamánek, se podíval na Buchtíka, Buchtík si toho všiml a vybuchl: "Kdo je podle tebe převlečený policajt? Já? Já že jsem převlečený policajt? Já tiám policajta!"

 "Co je ti? Copak mluvíme o tobě?" začali se bránit človíčkové. A o kom teda? Slyšel jsem náhodou moc dobře, jak jsi mu říkal: Vedle tebe sedí převlečený policajt. A kdo sedí vedle něho? Já! To tedy znamená, že ten převlečený policajt jsem já."

 "Kamarádi!" zasmál se kdosi vzadu. "Támhle sedí převlečený policajt! Ten tlustý. Sám se přiznal: Povídá: Ten převlečený policajt jsem já. Tak proto jen seděl, mlčel a poslouchal."

 "Pozor na jazyk!" ozvalo se ze všech stran. "Je tu policajt!" Hned bylo ticho. Rázem přešla každého chuť na zábavu. Všichni mlčky seděli a úkosem pokukovali po Buchtíkovi. Jen kola bylo slyšet, jak ťukají po kolejích. Nakonec někdo řekl: "Tuhle jsem viděl, kamarádi, v televizi pěkně popáleného policajta. Teda hrůza pohledět, jak ho to zřídilo." Jiný človíček se koukl zpod obočí na Buchtíka a zeptal se: "A taky byl převlečený?"

 "Kdepak převlečený, v opravdovské uniformě, jenom ji měl hrozně roztrhanou. Vystřelil prý ve stavu beztíže. A to se nesmí."

 "U nás zas jednoho policajta vyhodili v plné jízdě z vlaku," řekl malíček naproti Buchtíkovi. "A byl taky převlečený?" zeptal se ten první. "Jasně, taky. A navíc tlustý." Všichni se rozchechtali a jeden přes druhého vyprávěli všelijaké směšné historky o policajtech. Buchtík nevěděl, jestli se má taky smát, nebo být radši zticha, a tak nejdřív mlčel a jen se křivě usmíval, potom vstal a vylezl si na horní lůžko, kde ho nikdo neviděl. Zatím nastal večer. Cestující se ukládali k spánku. Buchtík usnul, ale v noci se zčistajasna probudil. Vzpomněl si, že nevečeřel, vytáhl z batohu chleby s máslem, se sýrem a se salámem a pustil se do nich. Vtom zaslechl hovor dvou malíčků, co leželi dole. "A kam ty jedeš?" ptal se první. "Do Fantomasu," odpověděl druhý. "A ty?"

 "Taky. Ale ne do města, chci se nějak dostat ke kosmonautům."

 "A co tam?"

 "Rozumíš, rozhodli jsme se, celá vesnice, získat obří semena a zasázet je. A tak mě pro ně poslali."

 "A ty víš, kde jsou - jako ti kosmonauti?"

 "Jasně. Nejdřív se musí jít do Nejedlinky a tam prý už mi řeknou. V novinách psali, že z Nejedlinky už u nich byli. A že dostali i semena." Buchtík chtěl zjistit, který z těch dvou se to chystá ke kosmonautům, úkradkem se podíval dolů a poznal, že to je ten v žluté blůze. To je dobře, pomyslel si. Stačí se ho držet a dostanu se s ním až na místo. Vyšlo mi to tedy znamenitě. Jenže ve skutečnosti to nebylo zdaleka tak jednoduché. Ráno, sotva dojeli do Fantomasu, Buchtík vystoupil a vydal se na cestu pár kroků za malíčkem ve žluté blůze. Zpočátku šlo všecko jako na drátku. Žlutou blůzu bylo dobře vidět a Buchtík ji neztratil z očí ani v tlačenici. Brzo si však přece jenom všiml, že Dalamánek bůhvíproč chodí městem pořád stejnými ulicemi a pořád dokolečka. Někdy se jakoby naschvál schoval za roh domu, nechal Buchtíka přejít a pak se rozběhl na opačnou stranu. To jsem padl na nějakého bláznivého Měsíčana! vrčel v duchu Buchtík. Když nezná cestu, tak co se nezeptá? Konečně vyšli z města. Buchtík byl už dočista utrmácený, ale Dalamánek šel jako z udělání pořádně ostrým krokem. Buchtík zůstával stále víc pozadu. Za chvíli je dohonil nákladní automobil. Dalamánek zamával, auto předjelo Buchtíka a zabrzdilo. Dalamánek poprosil řidiče, jestli by ho nesvezl, že jde do Nejedlinky. "No dobrá, vylez si dozadu," přikývl řidič. Buchtík viděl, jak Dalamánek nasedá do auta, sebral všecky síly a rozběhl se za ním. Auto se rozjelo, ale Buchtík je přece jen stačil dohonit a chytil se vzadu za korbu. Sotva si toho Dalamánek všiml, popadl maticový klíč a klepl ho přes prsty. "Au!" vykřikl Buchtík, pustil se a svalil se na silnici jako pytel písku. "Patří ti to, zatracený policajte!" zavrčel Dalamánek. "Teď mi už snad konečně dáš pokoj." Řidič zatím přidal plyn a auto zmizelo Buchtíkovi z očí. Zanedlouho se už Dalamánek družně bavil s obyvateli Nejedlinky. Přátelsky ho přivítali a vyprávěli mu, že už zaseli semena obřích rostlin, a vedli ho na pole, aby mu ukázali první výhonky. Chudák Dalamánek se až rozplakal radostí, když uviděl ty něžné zelené výhonky, vykukující na mnoha místech ze země. Sotva Klás zjistil, že si Dalamánek přijel taky pro obří semena, hned se nabídl, že ho ke kosmonautům doprovodí. Zrovna se chystali na cestu, když Dalamánek spatřil Buchtíka, jak se belhá do vesnice. "Koukněte se, kamarádi!" polekal se. "Zas ten zatracený převlečený policajt! Už ve vlaku se na mne přilepil. Nejspíš slyšel, kam jedu."

 "Tak ho čapnem a dáme mu pořádně za vyučenou!" navrhl Klásek. Schovali se za plot, a jak došel Buchtík blíž, hodili mu pytel přes hlavu, popadli ho za nohy a šoupli ho dovnitř. "Co to děláte, kamarádi!" křičel Buchtík z pytle. "Pusťte mě!"

 "Tak ses přece chytil, policajte. Radši mlč!" okřikl ho Klásek. "Jakýpak policajt! Já jsem Buchtík, kosmonaut! Musím k raketě!"

 "Ale prosím tebe, co bys nechtěl!" poškleboval se mu Dalamánek. "Nepouštějte ho, kamarádi! Nebo se za mnou potáhne jako stín."

 "Dobrá, vy s Kláskem jděte, my ho zatím zavřem do kurníku," řekl malíček kterému říkali Hmoždík. Zavázali pytel a odvlekli zajatce do kurníku. Klásek s Dalamánkem odešli a ještě dlouho slyšeli, jak Buchtík řve: "Já nejsem policajt! Já jsem Buchtík! Kosmonaut! Pusťte mě!" Přišli ke kosmonautům. Všeználek rozhodl, aby Dalamánkovi vydali semena a detěžkátor se zásobou antilunitu na ochranu před policajty. A pak se ho začal vyptávat, jestli něco neslyšel o pohřešovaném Neználkovi nebo Buchtíkovi. "O Neználkovi jsem toho slyšel moc," řekl Dalamánek. "Dokonce i v novinách o něm psali. Ale o nějakém Buchtíkovi, to teda ne - kromě toho, že ten prokletý převlečený policajt si taky říká Buchtík."

 "Počkat! Jaký převlečený policajt?" zajímal se Všeználek. "Ále, přilepil se na mě takový jeden otrapa," odpověděl Dalamánek. "Už ve vlaku v jednom kuse poslouchal a pošilhával po mně, ve Fantomasu vystoupil a stopoval mě až do Nejedlinky."

 "A kde je teď?" vyptávali se kosmonauti. "Buďte klidní, kamarádi," řekl Klásek, "strčili jsme ho do pytle a šoupli do kurníku."

 "A jak vypadal?" zeptal se Všeználek. "Jak to tak říct," odpověděl Dalamánek. "Takový tlusťoučký, obličej jako lívaneček . . ."

 "Cože?" vykřikl Všeználek. "Aby to tak byl doopravdy Buchtík!" Jak to Šroubek s Vroubkem slyšeli, vrhli se ke svému všudychodu a uháněli k Nejedlince. Za slabou půlhodinku byli zpátky - a s Buchtíkem. Kosmonauti se nahrnuli kolem a Buchtík s pusou dokořán seděl na sedadle a koukal na Všeználka, na Petúnku a Ančovičku, na Tubičku, na doktora Pilulkina a na všechny ostatní. Dojetím ze sebe nemohl vypravit ani slovo. Nakonec přece jenom řekl: "Kamarádi !" A z očí mu vyhrkly slzy. Človíčkové mu pomohli slézt a začali ho utěšovat. Buchtík chodil od jednoho ke druhému, každého objímal, utíral si pěstí slzy a pořád jenom opakoval: "Kamarádi! Kamarádi!" Nic víc z něho nedostali. Doktor Pilulkin prohlásil, že to nic, že se z toho Buchtík brzo vzpamatuje a bude mluvit jako dřív, jenom je potřeba dát mu trošku najíst, pak že bude zase všecko v pořádku. A opravdu! Usadili Buchtíka za stůl, postavili před něj talíř zelňačky a talíř kaše, Buchtík to všecko natotata spořádal a hned se rozpovídal jedna radost. Vyprávěl, co všechno zažil, jak vlezli s Neználkem potajmu do rakety a odletěli na Měsíc; jak cestovali po měsíčním povrchu a dostali se do jeskyně; jak Neználek sklouzl a jak on zůstal sám; jak seděl v raketě, dokud nesnědl všecky zásoby, a jak se potom svalil do Měsíce a dostal se do města Los Kabanosu, kde začal obchodovat se solí; a jak nejdřív zbohatl a pak zase zchudl a jak teď pracuje na čertově kole a je členem Sdružení svobodných vrtikolů. "No a to je všecko, kamarádi. Teď jsem přijel za vámi, abyste nám dali taky kousek beztíže, moc by to nám vrtikolům ulehčilo práci. A pomohlo by nám to od lakomých šéfů," zakončil své vyprávění. "A co je s Neználkem? To ses s ním od té doby nesetkal?" zeptal se Všeználek. "Jo, Neználek!" mávl rukou Buchtík. "O tom mi radši nemluvte. Však podle mého už ani žádný Neználek není!"

 "Prosím tě, snad nezahynul?" vyděsili se človíčkové. "Kdyby zahynul, to by ještě nebylo tak zlé, ale když on se asi změnil v berana!" povzdechl si Buchtík. "Určitě ho čapli policajti a odvezli ho na Ostrov hlupáků. A tam se všichni změní ovce a berany."

 "A proč ho odvezli zrovna tam?"

 "Protože prodával holuby na střeše."

 "Jak to?" divili se všichni. "To se tak říká. Když někdo prodává něco, co nemá. A Neználek si usmyslil prodávat obří semena, a žádná neměl. Tak ho za to potrestali. I v novinách o tom psali."

 "Ty, Buchtíku, a nešlo by ho ještě nějak zachránit?" zeptala se Ančovička. "Nemůžem ho přece nechat na holičkách." Buchtík se hluboce zamyslil a potom řekl: "Mohl bych dostat ještě talíř kaše? Třeba ve mně uzraje nějaký plán." Donesli mu rychle další porci, Buchtík splivl i tu a pravil: "Pozor, plán zrovna dozrál: zmocníme se některé z těch lodí, co na nich vozí Měsíčany na Hlupácký ostrov - zastavují u nás v Los Kabanosu. Měsíčany pustíme, za to nám jedině poděkují, a poplujeme vysvobodit Neználka."

 "A víš vůbec, kde ten ostrov je?" zeptal se Všeználek. "Žádný strach," uklidnil ho Buchtík, "vezmem s sebou nějakého starého mořského vlka, těch je u nás v Los Kabanosu habaděj. Znám dokonce jednoho kapitána, Kotvička se jmenuje, zrovna teď je bez místa. To už je maličkost; když je loď, kapitán se vždycky najde."