Neználek na Měsíci

Kapitola 34 NEZNÁLEK NA OSTROVĚ HLUPÁKŮ

  To, co o Neználkovi vyprávěl Buchtík, byla pravda pravdoucí: dostal se doopravdy na Ostrov hlupáků. Když tehdy Neználka, Kozlíka, Bajku, Kopista, Buráka a ostatní nocležníky sebrala pod mostem policejní hlídka, dopravili je do Los Kabanosu a naložili do podpalubí lodi, kde už byly namačkány dobré tři stovky podobných nešťastníků. Mnozí plakali při loučení s rodnou zemí, a když se tak na ně Neználek díval, rozplakal se taky. Ale nějaký břichatý malíček bez košile, bos, zato však ve slamáku a se strakatou vlněnou šálou kolem krku, vylezl na prázdný sud a začal je chlácholit: "Kamarádi, poslouchejte! Proč pláčete? Čeho litovat? Tady nemáme nic, a tam se aspoň najíme. Však uvidíte: s plným břichem houby zle. Proč si zoufat, však i na Hlupáckém ostrově žijou človíčkové. A že se tam změníme v berany? To ještě není tak jisté. Ono se toho napovídá! Nějak bylo, nějak bude."

 "Bude, bude - ale z tebe beran!" zabručel Kozlík. "Ty mlč!" obořili se na Kozlíka človíčkové. "Tady ho jeden utěšuje, a on začne s beranem!"

 "Já se nikoho neprosím, aby mě utěšoval."

 "Když ne ty, nekaž to těm, co to potřebujou. A zmiz, než dostaneš na hřbet!" Kozlík se urazil a poodešel stranou. Břicháč zatím řečnil dál a skoro za každé slovo vkládal své oblíbené věty: Nějak bylo, nějak bude! a: S plným břichem houby zle! Jeho řeč zapůsobila a ubozí Měsíčané se uklidnili. Přestali naříkat, nálada se jim zvedla a ze všech stran se ozývalo: "Nějak bylo, nějak bude! S plným břichem houby zle!" Jen Kozlík byl pořád zachmuřený. "Jen se utěšujte!" bručel. "Až z nás budou berani, to nám taky s plným břichem bude houby zle? Utéct musíme!"

 "Utéct! Ale jak?" zeptal se Neználek. "Tady odtud samo sebou ne, ale až přijedem na ostrov, nesmíme sedět s rukama v klíně. Uděláme si loďku - a pryč!" Zanedlouho odrazila loď od břehu a vydala se na cestu. Plavba to byla dlouhá a těžká. Dva dny a dvě noci se zmítal koráb na vlnách. Človíčkové, kteří do té doby neviděli moře zblízka, měli strach, že loď ztroskotá a klesne ke dnu. Po celou plavbu oka nezamhouřili a ke konci cesty se sotva drželi na nohou. Třetího dne vplula konečně loď do klidné zátoky a utrápené človíčky pustili z vlhkého podpalubí. Ubožáci výskali radostí, když spatřili zelený břeh s bujnými palmami, broskvoněmi, banánovníky, ořešáky a pomerančovníky. Už i to se jim zdálo dobré, že mohli vystoupit na pevnou půdu. S divokým křikem se rozběhli na břeh a jako o závod se hnali ke stromům. Začali pod nimi skákat a tancovat, rvali banány a fíky, broskve a pomeranče, klátili ořechy. Dosyta se najedli a hned hurá na houpačky, kterých tu stálo mezi stromy spousta, a na kolotoče a čertova kola a na horskou dráhu a na tobogany! Vtom se ozval zvonec. Človíčkové dlouho neuvažovali a běželi za hlasem zvonu. Spatřili jídelnu, ve dveřích stál kuchař v bílé čepici a zval je k obědu. Jenže nikdo neměl hlad, všichni se už najedli ovoce. V rozpacích se zastavili a tu se ozval zvonec z druhé strany. Jakoa povel se vrhli tam a uviděli kino odshora až dolů polepené barevnými plakáty. Na největším stálo obrovskými písmeny:

 VRAŽDA NA DNĚ MOŘE aneb KRVAVÉ ZNAMENÍ NOVÝ STRHUJÍCÍ VELKOFILM ZE SVĚTA ZLOČINU!

 VRAŽDY!

 LOUPEŽE!

 SMRT VE VLNÁCH!

 TRAGÉDIE POD KOLY VLAKU!

 ROZSÁPÁN DIVOKOU ZVĚŘÍ!

  POUZE V NAŠEM KINU!

 NEOPOMEŇTE ZHLÉDNOUT!

  Když se človíčkové dověděli, že představení začne co nevidět, nahrnuli se dovnitř. Ještě ani všichni nedosedli, světlo zhaslo a po plátně začaly pobíhat prapodivné podezřelé osoby v maskách i bez masek, s noži, dýkami i pistolemi v rukou. A to už se taky objevili po zuby ozbrojení policajti, pronásledovali lupiče a lupiči honili zas je a používali kdejakého dopravního prostředku: aut, autobusů, vrtulníků a letadel, vlaků, motorových člunů, parníků a ponorek a všichni co chvíli padali, někam se řítili, plácali sebou do vody, tonuli nebo topili druhé, mlátili se, čím se dalo, a pálili po sobě z pistolí a samopalů. Ubozí diváci pištěli strachy při pohledu na všechny ty hrůzy. Hluk v sále však přece jen slábl, až ztichl docela. Človíčkové, unaveni dlouhou cestou, usínali a ani nečekali, jak to všecko dopadne. Místo sedadel tu byla totiž měkoučká křesla se sklopnými opěradly jako v autokarech nebo v letadlech. Opěradlo se sklopilo pěkně dozadu a přímo v kině bylo možno tuze pohodlně ležet a spát, úplně jako doma v posteli. Všichni byli tak utrmácení, že se probudili až příštího dne ráno. Uslyšeli zvonec zvoucí k snídani, vyskočili a hnali se do jídelny. Pak vyběhli ven a začali si hrát na schovávanou, na babu, škatule, škatule, hejbejte se! a všelijaké hry. Někteří běželi na houpačky a na kolotoče, jiní zaslechli zvonek a hnali se zpátky do kina, kde se hrálo od samého rána. Mezi pomerančovníky objevili človíčkové palouk s velkým hřištěm. Našli i dřevěné pálky s dlouhými rukojeťmi a dvě dřevěné koule, prostě všecko, co je třeba k napínavé hře, které se říká pálkovačka. Hráči se rozdělí po dvanácti na dvě družstva: první dvanáctka, ozbrojená dřevěnými pálkami, hraje bílou koulí a snaží se ji zahnat do jamky uprostřed hřiště. Přitom brání druhému družstvu, aby zahnalo do jamky svou černou. Vyhrávají pochopitelně ti, kdo se dostanou první k jamce. Jako každá hra, má i měsíční pálkovačka svá přesná pravidla. Spočívají v tom, že hráči nesmějí mlátit jeden druhého pálkami po nohou a po hlavách; všechno ostatní je dovoleno: na kouli se smí stoupnout a tak ji držet, smí se odpálkovat ven z hřiště, protihráč se může odstrkovat tělem nebo rukama. Človíčkové okamžitě utvořili čtyři mužstva. Protože však čtyři mužstva najednou hrát nemohla, hrála vždycky jenom dvě a ostatní čekali, až na ně dojde řada. Pravda, toho dne se už nedočkali, zato nazítří si přivstali a zabrali si hřiště na celý den zase pro sebe. Od té doby hráli pálkovačku vždycky ti, kdo se nejdřív probudili a přiběhli první. Skončilo to tím, že ti nejnenasytnější spali přímo na hřišti - a proč by ne, když podnebí je na Ostrově hlupáků velice teplé, prší zřídkakdy a spát se dá i pod širým nebem. A tak nakonec zůstaly jen dvě dvanáctky pálkovačů, zato však lítaly po hřišti od rána do večera, až se z nich kouřilo. To už se i ostatní človíčkové dávno rozdělili podle svých zájmů: kolotočníci se celé dny vozili na kolotočích; kolaři dávali přednost čertovým kolům; škatulisti neuznávali nic jiného než škatule, škatule, hejbejte se!; domináři zas od rána do večera vysedávali za stolky a třískali kameny domina; karbaníci od slunka do slunka seděli v trávě a mazali mariáš; a konečně kinaři obsadili hned ráno všechna místa v kině a koukali na jedno představení za druhým. Toť se ví, že takováhle jednostranná činnost nenápadně otupovala človíčkům zdravý rozum a přispívala k jejich přeměně v ovce a berany. Chodit do kina by možná leckdo považoval za mnohem rozumnější zábavu než třeba pálkovačku nebo domino. To by se však zatraceně spletl ! Obsah filmů byl tak nesmyslný, že o nějaké užitečné duševní činnosti nemohlo být řeči. Celé dny koukat, jak na plátně někdo běhá, skáče, padá, dělá kotrmelce nebo střílí z pistolí, z toho se dalo ledhloupnout, ale zmoudřet ne. Nutno říci, že i Neználek a Kozlík tomuhle nerozumu propadli. Den co den trčeli v biografu, bez hnutí seděli v křeslech a od rána do večera poulili oči na plátno. Jednou večer zčistajasna ucítili, že jim jakoby zdřevěněl hřbet: ani jeden, ani druhý nemohli vstát z místa. Hrozně se vylekali, vší silou se přinutili seskočit z křesel na podlahu a se zády dočista ztuhlými vylezli z biografu. Chvíli lezli v trávě po čtyřech, až si trochu rozhýbali hřbety a mohli se zase narovnat. Nejdřív na sebe nechápavě koukali, nakonec se Neználkovi objevil v obličeji aspoň trochu rozumný výraz a stísněně řekl: "Ty, Kozlíku, kdy začneme dělat loďku?"

 "Jakou loďku?" nechápal Kozlík. "Jakou, jakou! Co plave na vodě, ne?"

 "A nač by nám byla na vodě?"

 "Copak jsme se nechystali utéct?"

 "Jo tááák!" vzpomněl si konečně Kozlík. "No co, tak zítra začneme." Nazítří ovšem na loďku už zase zapomněli a běželi se houpat na houpačky, vozit na kolotoč a klouzat na tobogan. Starali se jenom o zábavu, myšlenky na útěk se jim dávno vykouřily z hlavy a dny ubíhaly jako dřív. Neználek se sice sem tam někdy večer trošku vzpamatoval a říkával: "Ach jo, Kozlíku, nějak se mi zdá, že se už pomaloučku měníme v ty ovce." Ale Kozlík vždycky jen mávl rukou: "Jdi ty! Když jsme se nezměnili doposavad, proč bychom se měli změnit zrovna teď? Nějak bylo, nějak bude."

 "Bude, bude, ale pozdě."

 "Tak dobrá, zítra začnem stavět loďku." Jenže zase přišlo zítra a zase bylo všecko při starém. Kozlík měl plnou hlavu kolotočů, houpaček, čertových kol a ostatních atrakcí a o útěku nechtěl ani slyšet. Sotva Neználek otevřel ústa, aby mu připomněl loďku, Kozlík jen netrpělivě mával rukou a křičel: "Zítra! Zítra!" Dopadlo to tak, že se Neználek o loďce už radši nezmiňoval. Jednoho dne se vydali na kolotoč a jezdili tak dlouho, dokud se Neználkovi nezatočila hlava a nesvalil se na zem. S velkým úsilím se zvedl a jako opilý se odpotácel do pomerančovníkového háje. V dálce spatřil modře natřený plot. Ani nevěděl jak, najednou stál u ohrady - a vtom odtamtud zaslechl zvláštní smutné zvuky: "Bé-e-ééé! Bé-e-ééé!" Zajímalo ho, co to je, chtěl tam nakouknout, jenže prkna byla přitlučená těsně u sebe. Dlouho se nerozmýšlel, chytil se nahoře za plot a vylezl na ohradu. Spatřil zelenou louku, nedaleko tekl potok a za ním se černal les. Na louce se páslo v houfu stádo bílých beránků. Hlídali je dva zrzaví psi. Jakmile některý beránek odběhl z houfu, psi se za ním se štěkotem vrhli a zahnali ho zpátky. U plotu se tyčila hromada ovčí vlny. Několik človíčků sedělo na bobku vedle té hromady a velkými nůžkami stříhali beranům srst. Ubohá zvířata ležela poslušně na zemi se svázanýma nohama a ani nehlesla. A tu jeden človíček dokončil stříž, rozvázal beránkovi nohy, chytil ho pod břichem a postavil na kopýtka. Beránek nemotorně ťapal na zdřevěnělých nožkách k stádu. Bez svého bohatého kožíšku vypadal hrozně hubeňoučký a tak legrační, že se Neználek div nerozesmál. Beránek se zastavil, pootočil hlavu a žalostivě zabečel "Bé-e-ééé!" Tak vida, kdo to tady bečí! uvědomil si Neználek a bylo mu z toho pomyšlení nějak divně po těle. Vtom se ozval hukot motoru. K hromadě vlny zajel nákladní automobil, človíčkové přerušili práci a nakládali vlnu na vůz. Řidič se vyklonil z kabiny, uviděl na plotě Neználka a vesele mu zamával: "Hej, to se už nemůžeš dočkat? Jen počkej, co nevidět tě tu už taky ostříhají! Cha-cha-cha!" Mráz přeběhl Neználkovi z toho smíchu po zádech. V mžiku si vzpomněl, co že se to děje s ubohými človíčky na Ostrově hlupáků, roztřásl se strachy, seskočil s ohrady a běžel zpátky, co mu nohy stačily. "Zastavte to, kamarádi!" křičel, když doběhl k človíčkům na kolotoči. "Slyšíte! Musíme rychle pryč!" Viděl, že si ho nikdo nevšímá, popadl Kozlíka za límec a stáhl ho dolů. Ubohému Kozlíkovi se z toho věčného točení taky zamotala hlava, přičapl na bobek a opřel se rukama o zem. A ať ho Neználek tahal sebevíc, dřepěl tu na čtyřech a vydával jakési mekavé zvuky. "Kozlíku, kamaráde, musíme utéct, slyšíš?" vykřikl zoufalý Neználek. Kozlík se na něj pomateně podíval a zablábolil: y, Ne-e-e-ználku, já se tak za-a-amotal, že ne-e-eřeknu ani a-a-á, ani be-e-ééé." Připitoměle se rozesmál, rozběhl se po všech čtyřech a hlasitě zabečel: "Bé-e-ééé ! Bé-e-ééé !"

 "Kozlíku, chlapče zlatá, nech toho, slyšíš, přestaň!" prosil ho úpěnlivě Neználek. Popadl zhlouplého Kozlíka do náručí a rozběhl se s ním k moři. Zdálo se mu, že se Kozlík každou chvíli změní v berana a pak že ho už pranic nezachrání. Za chviličku doběhl na kraj palmového háje. Mezi kmeny probleskovala blyštivá hladina moře, v dálce bylo vidět přístaviště s vysokým stožárem, na němž se třepotala vlajka. Z posledních sil vyběhl Neználek na mořský břeh a vysíleně padl na písek. Sevření jeho rukou povolilo a on ztratil vědomí. Kozlík se chvíli nechápavě rozhlížel. Chladivý mořský větřík ho osvěžil, hlava se mu přestala točit a konečně pochopil, že už nesedí na kolotoči, ale na mořském pobřeží. Vedle něho se zavřenýma očima ležel Neználek. Spí, řekl si Kozlík a zadíval se na vlny, které se se sykotem a burácením rytmicky valily na povlovný písečný břeh a klouzaly zase zpátky do moře. Kdovíjak dlouho by tu byl Kozlík seděl a kochal se pohledem na vlnobití, kdyby byla jeho zrak neupoutala temná skvrna v dálce, velká jako zrnko máku. Zpočátku se mu zdálo, že to krouží nad hladinou nějaký mořský pták, avšak skvrnka se pomalu blížila a zanedlouho už bylo zřejmé, že to není pták, ale spíš vzducholoď. Neuběhlo však ani pár minut a Kozlík rozeznal, že to je - parník. "Co je zas tohle!" brumlal rozpačitě. "Odkdypak lítají parníky vzduchem?" Zatřásl Neználkem, a když viděl, že se nehýbá, strašně se polekal a začal mu stříkat do obličeje chladnou mořskou vodu. To přivedlo Neználka k vědomí. "Co je? Kde to jsem?" zeptal se a otevřel oči. "Koukej, parník!" vykřikl Kozlík. "Kde?" zeptal se Neználek, nadzvedl se a obhlížel moře. "Ale tam ne! Tamhle, nahoře!" ukazoval mu Kozlík. Neználek zdvihl hlavu a uviděl, jak se vysoko ve vzduchu vznáší parník s komíny, stěžni, kotvami a záchrannými čluny zavěšenými nad palubou. Neználek údivem dočista zkameněl. Parník se blížil a rychle se zvětšoval. Na palubě bylo už možno rozeznat človíčky. Neználek s Kozlíkem div neumřeli strachem, když viděli, jak se na ně hrne ten obrovský kolos. Kozlík otevřel pusu, vytřeštil oči, chtěl něco říct, ale nevypravil ze sebe ani slovo. "Beztíže!" vyhrkl najednou Neználek. "To jsou naši! Všeználek! Já to věděl, že nám přijdou na pomoc. Sláva!" Vyhodil klobouk do vzduchu a radostí začal skákat po břehu. Parník zakroužil a lehounce se snesl na hladinu. Neználek a Kozlík se popadli za ruce a pádili k přístavišti. Ještě ani nevyběhli na molo a z parníku už vystupoval Všeználek, doktor Pilulkin, Šroubek, Vroubek, Buchtík a několik neznámých Měsíčanů. Neználkovi se vzrušením rozbušilo srdce, zůstal stát a jen tiše mumlal: "No nazdar, teď bude mazec!" Všeználek s ostatními človíčky přišel k Neználkovi, podal mu ruku a řekl: "Tak buď zdráv!"

 "A to jste nemohli přiletět dřív?" zabručel Neználek hrubě, aby zakryl dojetí a rozpaky. "My tu na vás čekáme, div z nás už nejsou berani, ale vy - kdepak! To jste mi pěkní zachránci!"

 "No dovol - tak to se s tebou už vůbec nebavím!" odsekl rozzlobeně Všeználek. Kdybys radši poděkoval, že jsme vůbec přiletěli," řekl doktor Pilulkin. "Jak se cítíš?"

 "Dobře. Proč?"

 "Tak marš na parník! Prý je tady hrozně nezdravý vzduch. Nebudeme tu zbytečně okounět."

 "No, chvilku to snad ještě vydržíme," namítl Neználek. "Musím přece zachránit i ostatní. Nás sem přijelo víc."

 "To už obstaráme bez tebe," řekl přísně doktor Pilulkin. "Kdepak, kamarádi, beze mne byste to mohli poplést - někoho tu zapomenete, a co pak? Nechte mě, já docela všecky najdu. A ještě něco: nemáte náhodou nějaký zbytečný detěžkátor?"

 "Prosím tě, na co?" zeptal se Šroubek. "Ale, vymyslel jsem zkrátka takový vynález," odpověděl Neználek. "Zakopeme tady detěžkátor, vznikne pásmo beztíže, vzduch nebude nic vážit, začne stoupat a místo něho se sem nahrne čerstvý mořský vzdoušek. Ovzduší se vyčistí a nikdo se už tady nebude pro nic za nic měnit v berana."

 "Koukněme se," řekl nadšeně Vroubek, "z Neználka se stal ynálezce!"

 "A co si myslíš? Já v poslední době zmoudřel, no hrůza! A tohle čištění vzduchu, to jsem náhodou vymyslel už na parníku, abys věděl. Když nás sem vezli. V podpalubí nebylo do čeho píchnout, a tak jsem začal vymýšlet všelijaké takovéhle věci."

 "No dobrá," kývl Šroubek, "nějaký šikovný detěžkátorek se už najde. Ale teď nám ukaž, kde jsou ti tvoji človíčkové - jestli se už ovšem nezměnili v berany."

Kapitola 35 ČAS VELKÝCH ZMĚN

  Od té doby, co Scouperfieldovi dělníci vyhnali z továrny svého pána, nemluvilo se na Malé Zemi o ničem jiném. Ke kosmonautům teď houfně jezdili dělníci z nejrůznějších továren a montovali si pak detěžkátory i ve svých dílnách. V některých závodech dostali dělníci takovou odvahu, že se bouřili i bez přístrojů beztíže a vyháněli továrníky jen tak. Policie byla do té míry vylekaná, že už se do ničeho nepletla. Policajti zahazovali pušky a pistole, zakopávali do země uniformy a přílby, oblékali se jako obyčejní človíčkové a šli pracovat někam do továrny. Libovali si, že to je mnohem příjemnější nežli létat ozlomvaz vzduchem a v jednom kuse mít nějaké škrábance a boule. Dělníci teď dostávali za svou práci mnohem vyšší plat, protože už nemuseli dávat část výdělku boháčům, ceny klesly, všichni se mohli dosyta najíst a dopřát si víc zboží; a protože bylo potřeba víc zboží, všecky továrny zvyšovaly výrobu, a k tomu bylo zase potřeba víc dělníků. Nezaměstnaní zmizeli, každý našel lehce práci. Nikdo už neměl chuť sloužit jako lokaj u boháčů, utíkali od nich služky, komorné i pradleny, vrátní, uklízečky i šoféři. Všichni kuchaři a kuchařky dávali teď přednost práci v jídelnách a v restauracích, kde si byli sami svými pány. Jídelny a restaurace rostly jako houby po dešti, protože se už nikdo nepotřeboval trápit s vařením a každý měl dost peněz, aby se mohl naobědvat v restauraci nebo si přinést oběd z jídelny. Scouperfield, který prohospodařil všechny svoje peníze už dávno před tím než mu vzali továrnu, nevěděl, co si počít. Nejdříve chodil vyjídat své staré známé, ale když se přesvědčil, že jim to nečiní žádné zvláštní potěšení, našel si práci ve svém bývalém závodě. Nikdo mu v tom nebránil - všichni věděli, že má výrobu makarónů rád a že bude pracovat svědomitě a pilně. Nejdřív dělal několik dní pomocníka u míchačky těsta, ale pak mu dali práci u makarónového lisu. Scouperfieldovou povinností bylo kontrolovat makarónové rourky a regulovat jejich tuhost; když těsto příliš zřídlo, dával signál míchačům těsta, aby přidali mouku; když bylo příliš husté, dal přidat vody. Jakmile makarónové trubičky dosáhly patřičné délky, stiskl tlačítko a elektrický nůž je odřízl, v pařáku prošly horkou párou a padaly na pás, který je dopravil do sušárny. Scouperfield pracoval u lisu něco přes týden, a už vymyslel zlepšovák: přimontoval k lisu kolečko se zoubkem, kolečko se otáčelo, v pravidelných intervalech stisklo zoubkem tlačítko a spustilo elektrický nůž. Scouperfield už nemusel pokaždé mačkat tlačítko sám a mohl pracovat na dvou lisech současně. Říkal, že to ještě není všecko a že dokáže, aby stroj automaticky reguloval i hustotu těsta a samočinně přidával potřebné množství mouky nebo vody. Teď, když musel pracovat sám, moc dobře pochopil, jak důležité je ulehčovat dělníkům práci. Práce se Scouperfieldovi zalíbila, tím spíš, že měl kolem sebe pořád človíčky s kterými si mohl popovídat, zažertovat nebo se poradit o nějakém novém zlepšováčku. Často si teď po práci kupoval velkou housku a spokojeně se vydával do zoologické zahrady. Tuze rád se tam díval na všelijaká zvířata, obzvláště na vodní ptactvo. Když viděl uprostřed jezírka plavat kachny, smál se a volal: "Koukejte, kachny, kačenky - aby je čert vzal!" Drobil housku na břeh, kachny připlouvaly a pochutnávaly si na tom pohoštění. Časem si tak zvykly, že Scouperfielda poznaly už z dálky. Jen zahlédly jeho černý cylindr, honem pospíchaly ke břehu. Scouperfield byl celý šťastný, nalámal kachnám půlku housky a pak řekl: "Tak, a dost, miláčkové, jděte zase pěkně plavat. Příště vám přinesu zas. A? Říkali jste něco?" A odcházel do oddělení mláďat, kde zdal zbytek. Když tam byl náhodou sám, poprosil hlídače, jestli by mu nedovolil trošku si pohrát. Hlídač mu to někdy dovolil, Scouperfield přelezl přes ohradu, hladil zvířátka jedno po druhém, pomazlil se na rozloučenou s nějakým medvídkem a dokonale šťastný se zas vracel domů. V neděli a ve svátek jezdíval s některým ze svých nových přátel do přírody za město. Dýchal tam svěží vzduch, poslouchal zpěv ptactva a koukal na květiny. Časem si zapamatoval i jejich jména a teď už to pro něj nebyla jen modrá, červená a žlutá kvítka, ale pomněnky, lekníny, konvalinky, zvonky, fialky, pampelišky, chrpy nebo macešky. Od té doby, co se naučil znát kytky jménem, jako by to byly jeho blízké příbuzné, a měl ještě větší radost, když je uviděl. "Jak je ten svět krásný!" říkával okouzleně. "A ta příroda! A? Dřív jsem z toho neměl nic. V jednom kuse jsem vymýšlel, jak co nejvíc vydělat, a na nic ostatního mi už nezbyl čas, aby to čert vzal! Zato teď už vím, že největší vzácnost nejsou peníze, ale všecka tahle krása kolem. A? Říkal jste něco? Nějak jsem nerozuměl." Mnoho boháčů, kteří s továrnami ztratili i všechny příjmy, si teď muselo hledat práci; nakonec však přece jenom pochopili, že je to o moc lepší než se celé dny a noci třást o své bohatství, ztrácet spánek i chuť k jídlu a přemýšlet jen o tom, jak někoho obrat a jak nedovolit druhým, aby obrali vás. Byli ovšem i takoví, kteří sice přišli o své továrny, ale zachránili aspoň peníze. Jenže dělníci si řekli, že i tyhle peníze patří všem, protože je boháči stejně získali jen tím, že nutili jiné, aby na ně dřeli. Vydali proto příkaz, že všechny nepoctivě nabyté peníze musí být odevzdány do společné pokladny a že se za ně budou stavět divadla a muzea a galérie, stadióny a výletní parníky. A tak boháčům nezbylo než se s penízky pěkně rozloučit. Někteří samozřejmě chytračili i teď a část svého jmění si tajně uschovali. Mezi těmihle chytráky byl i známý pan Skrbling. Nikdo přesně nevěděl, kolik má vlastně peněz, a tak polovičku odevzdal a druhou půlku schoval. Počítal, že s plným měšcem si bude moci žít bez práce jako dřív. Jenže žít bez práce a zůstat přitom poctivým a čestným človíčkem, to nejde dohromady ani na Měsíci. Nikdo se neobejde bez práce druhých, a tak musí pro ostatní taky něco udělat. Ovšem Skrbling to chtěl zaonačit tak, aby všichni dělali jen na něj, a on přitom nemusel hnout ani prstem. Především potřeboval, aby mu někdo vařil; ale protože mu všechno služebnictvo dávno uteklo, začal chodit na obědy do restaurace. Zpočátku ho tam ochotně krmili, ale jednoho dne k němu přišel vrchní kuchař a řekl: "Poslyšte, pane Skrbling, my tady na vás pracujeme, připravujeme vám všelijaká jídla, a vy pro nás neděláte nic. Nepracujete a jenom jíte: "No dovolte, copak vám za to neplatím?" namítl pan Skrbling. "To ano, ale kde berete peníze, když nepracujete? Nejspíš jste neodevzdal všecko, co jste nakradl." Skrbling se samo sebou nepřiznal, že polovinu peněz zatajil, a drze zalhal: "Co vás nemá, odevzdal jsem všecko do posledního centigu, zůstalo mi jen pár shwindlingů: Ale teď jsem projedl i ty, a tak si najdu práci." A rozhodl se, že už do restaurace chodit nebude. Nakoupil si v obchodě vajíčka, brambory a jiné potraviny a nanosil to všecko domů. Polovinu vajec rozbil už cestou, z druhé poloviny si chtěl udělat omeletu, ale zakoukal se a omeleta se mu nadranc připálila; začal tedy vařit brambory, ty se mu však rozvařily a zbylo mu z nich něco, co vypadalo jako lepidlo. Ať dělal co dělal vždycky se mu podařilo něco, co nechtěl, a to, co chtěl, to se mu ne a ne podařit. Všecko musel jíst buď nedovařené nebo rozvařené, nedopečené anebo připálené a sem tam dokonce syrové nebo spálené. Samo sebou, že ho z takového jídla každou chvíli bolelo břicho a že byl vzteklý jako pes. Protože neměl nikoho, kdo by mu uklízel - a sám byl příliš líný, než aby vzal koště nebo rejžák , byl u něho v domě nepořádek hrůza povídat. A navíc ještě myl hrozně nerad nádobí. Po snídani, po obědě nebo po večeři postavil vždycky špinavé nádobí někam do kouta a druhého dne si vzal čisté. A že měl nádobí víc než dost, vvšech koutech byly brzy hory špinavých šálků, talířů a sklenic, lžiček, vidliček a nožů, talířů, mís a omáčníků, čajníků, kávových konvic a konviček na mléko, misek na salát, broušených lahví, starých plechovek od konzerv a lahviček nejrozmanitějších tvarů; na stolech, na oknech i na židlích se hromadily začouzené hrnce, litinové železňáky, kastroly, kotlíky, pekáče, pánve a pánvičky se zbytky zkažených jídel; po podlaze se válela kůra z citrónů a pomerančů, banánové slupky, skořápky z vajec a ořechů, kusy papíru, prázdné krabičky, okoralé kůrky pokryté zelenavou plísní, ohryzky z jablek, drůbeží kosti a ocasy a hlavy ze slanečků. Po pravdě řečeno, tyhle ocasy a hlavy, a dokonce celé rybí kostry bylo možno najít nejen na podlaze, ale všude: na stolech, na okenních rámech, na knihovnách, na opěradlech pohovek i křesel. Toť se ví, že takováhle hojnost zbytků vydávala děsný smrad a lákala celá mračna much. Pan Skrbling seděl uprostřed té špíny a jen doufal, že se ty nové pořádky dlouho neudrží, že se zas všechno postupně změní a půjde postaru, že se mu vrátí služebnictvo a dá zase všecko v domě do pořádku. Ale čas ubíhal nic se nezměnilo a pan Skrbling už ani nevnímal, že v té špíně vězí až po krk. Avšak neštěstí, jak moudrost praví, nechodí nikdy samo: Skrblingovi došly zásoby uhlí. A protože bylo potřeba něčím topit, začal pálit nábytek. A tak se teď kromě kopců neřádu a smetí válela po zemi i látka strhaná z pohovky a křesel, vyrvaná pera a žíně, úlomky lehátek a zrcadlových skříní. Vypadalo to tam jako po bitvě. Pan Skrbling jako by ani neviděl tu zkázu a jen čas od času vylézal potají z domu, aby si doplnil zásoby potravin. Nebylo to lehké, vždyť ho kdekdo znal, málo platné, sotva se bývalý miliardář, předseda Velkého pindamu, majitel mnoha cukrovarů a známých Skrblingových tkalcoven, jehož fotografie byly donedávna div ne denně v novinách, objevil někde v obchodě, prodavači se mu hned začali smát, tropit si z něho všelijaké žerty a někteří mu řekli rovnou, že je na čase, aby přestal dělat naschvály a místo živoření z nakradených peněz šel konečně někam pracovat a žil pořádně jako ostatní. "Podívejte, pane Skrbling," říkávali mu, "nejvyšší čas, abyste se polepšil. Hodláte-li pokračovat v tomhle darmojedství, neprodáme vám už zboží ani za centig." Místo odpovědi se pan Skrbling obyčejně obrnil mlčením a jen vztekle supěl. Nebo taky říkával, že není žádný Skrbling, že si ho s někým pletou, ale vysloužil si zase jenom smích. To všecko ho nesmírně hnětlo, a protože posměšky nepřestávaly a byly den ode dne horší, rozhodl se, že se bude objevovat na ulici co možná nejméně. Vycházel pak z domu opravdu, jen když už nebylo zbytí. Jednou večer seděl jako obyčejně doma, v zimě, o hladu a potmě. Vtom někdo zaklepal. Skrbling sešel se schodů, otevřel domovní vrata a ve světle pouliční lucerny uviděl snědý, širokolící obličej ozdobený malým černým, pečlivě upraveným knírkem, černou špičatou bradkou a uzounkýma černýma očkama neklidně běhajícíma sem a tam. Panu Skrblingovi připadala ta tvář docela cizí, ale sotva se příchozí představil, hned si vzpomněl, že to jméno už někdy někde slyšel. Pozval ho dál a řekl: "Vaše jméno mi je povědomé, pane Lumpino. Mohl byste mi laskavě připomenout, odkud se známe?"

 "My že se známe? To ne!" odpověděl Lumpino a s údivem si prohlížel mohutné vrstvy prachu, smetí, zbytků, úlomků, špinavého nádobí a rybích kostí. "Měl jsem pouze tu čest prokázat vám službu, když jste se chtěl před časem vypořádat s jistou Společností obřích rostlin."

 "Ach ano, máte pravdu!" zvolal pan Skrbling. "Ovšem, pokud se pamatuji, dali jste si za tu službu dobře zaplatit: tři milióny shwindlingů, nemýlím-li se."

 "Tři? To nevím," odpověděl chladnokrevně Lumpino. "Řeč byla tehdy o dvou miliónech, pokud pamatuji. Nicméně jsem si ani z těch dvou neměl možnost vzít svůj díl. Ten ničema Scouperfield mě tenkrát v lese praštil holí a ti dva lumpové, Juks a Wesh, mě nechali na holičkách a pláchli se vším všudy. Od té doby vandruji po světě a marně hledám toho darebáka Jukse. A teď jsem si dovolil obrátit se na vás, jestli bych se nedoděl, kde hledat aspoň toho druhého lotra, Weshe."

 "Nemohu bohužel ukojit vaši zvědavost. Velectěný pan Wesh už ode mne dávno utekl a vzal si s sebou kolem miliónu z mojí vlastní pokladny," odpověděl pan Skrbling. "V tom případě byste mi mohl nabídnout aspoň večeři. Jestli se totiž nenajím jsem schopen zločinu - od rána jsem neměl v ústech."

 "Mohu vás pozvat pouze na míchaná vajíčka," zabručel suše pan Skrbling. Vydal se s hostem do kuchyně, rozštípal pár židlí, zatopil v kamnech a rozbil vajíčko. Ale místo na pánev si je vyklopil rovnou na kalhoty. Lumpino pochopil, že jestli to takhle půjde dál, nebude z večeře nic, vzal Skrblingovi vajíčka a pustil se do toho sám. Našel si pořádnou pánev a vyrobil obrovskou omeletu z dvaceti vajec. Pak zasedli k večeři. Pan Skrbling jedl, jedl a v jednom kuse si pochvaloval, že už dávno nepamatuje tak dobrou večeři. A uvědomil si, jak by mu mohl být Lumpino užitečný, kdyby mu chodil nakupovat a pomáhal mu vařit. Velkomyslně mu proto nabídl, aby se u něho ubytoval. Lumpino souhlasil a od té chvíle dostal Skrblingův život přece jenom jakýs takýs řád. Lumpino chodil po nákupech a společně pak vařili - Skrbling ovšem dělal spíše hrubší práce, to znamená: štípal nábytek, zatápěl v kamnech a loupal brambory, kdežto Lumpino si vzal na starost řízení přípravy jídel a dozor nad jakostí pokrmů. Kromě péče o jídlo projevil Lumpino i péči o čistotu. "Nějak se vám, vážený, v tomhle pokoji nahromadilo trochu moc krámů," řekl jednou panu Skrblingovi. "Ovšem uklízet tady, to za to nestojí. Jednoduše se přestěhujeme do dalšího pokoje, a až bude nepořádek i tam, půjdem do třetího, do čtvrtého a tak dále, dokud nezaneřádíme celý dům. A pak se uvidí." Protože topit se jim povětšinou nechtělo a v noci bývalo už chladno, Lumpino vymyslel zvláštní způsob spaní: ne v postelích, ale v truhlách. Vlezli si i s peřinou do truhlice, přiklapli se víkem, zadýchali si tam a spali v teple. V té době bylo jejich největším potěšením sednout si večer co večer po denních starostech k televizoru a proklínat nové pořádky. V televizi teď velice často vysílali reportáže o dělnících, kteří sami řídili své továrny a dílny; zvláštní zájem budilo i to, jak probíhá výroba ve stavu beztíže. Pan Skrbling i Lumpino v duchu počítali, co by to vyneslo boháčům, kdyby se byla beztíže dostala do rukou jim, a ne dělníkům, a div při tom nevyletěli z kůže. Ale ze všeho nejvíc je dovedly rozzuřit rozhovory o obřích rostlinách, které skutečně rostly jako z vody. Neuběhl den, aby v televizi neukazovali obrovské okurky, rajská jablíčka, zelí, červenou řepu, melouny a dýně, zasázené ještě navíc na bývalé půdě boháčů. Skrblingovi i Lumpinovi z toho bylo dočista nanic, když viděli třeba velikánské klasy nalévající se pšenice. "To je ona! Vidíte ji? To je ta naše zkáza!" prskal Skrbling a hrozil pěstí do obrazovky. "Všecko je totam!" žalostně mávl rukou Lumpino. "Teď už není žádná naděje, že se to zas všecko vrátí." Jednou večer hlasatel oznámil, že za okamžik začne přenos z Kosmického městečka, vybudovaného kosmonauty z Velké Země. Skrbling a Lumpino sotva vydrželi sedět na židlích, tak byli netrpěliví, už aby spatřili své úhlavní nepřátele. Konečně se na obrazovce objevil Všeználek. Představil televizním divákům své druhy, ukázal několik malých útulných domků, které si postavili, a diváci měli dokonce možnost vidět jeden zevnitř. Potom předvedli různé vědecké přístroje a Petúnka vyprávěla o vědeckém výzkumu, který na Měsíci provádějí. Tubička Měsíčanům namaloval několik pozemských krajin a vysvětlil jim, čím se liší život na Velké Zemi od života na Měsíci. Po něm vystoupil Strunka a zahrál na flétnu několik melodií, aby seznámil Měsíčany s hudbou, kterou provozují pozemští človíčkové. Po hudební vložce uviděli televizní diváci pokusnou zahradu s dozrávající zeleninou, kde obzvláště vynikaly obrovské melouny. Všeználek sdělil, že zelenina tu nevyrostla menší, ale dokonce větší nežli na Zemi, což je možno vysvětlit menší přitažlivou silou Měsíce. Za zahradou se rozkládalo měsíční pokusné pole, které Měsíčané zpočátku považovali za jakýsi fantastic obří les. A na závěr byla předvedena kosmická raketa, na níž byl uskutečněn bezpříkladný meziplanetární let. Raketa už nestála jako dřív na volném prostranství, ale byla umístěna ve speciálním hangáru za pšeničným polem. Když pan Skrbling spatřil raketu, doslova zesinal vztekem. "To všecko kvůli ní!" sípal. "Mít tak dynamit, v tu ránu bych ji bez lítosti vyhodil do povětří! Nebýt té proklaté rakety, šlo by u nás všecko postaru, žili bychom podle svého gusta a nekoukali bychom od rána do večera na tyhle hnusné hlouposti."

 "Copak o to, dynamit bych měl - tedy: mohl bych ho obstarat," prohodil spiklenecky Lumpino. A vyprávěl panu Skrblingovi, že měl kdysi obchod všerážovým zbožím, kde prodával pušky, pistole, střelný prach, dynamit i ostatní výbušniny. "Nakonec jsem ten obchod prodal," řekl Lumpino, "ale protože jsem tenkrát musel z Hrabillonu odjet nakvap, nestačil jsem odvézt všecko zboží. Zůstalo mi ještě v tajném skladě pár sudů prachu a dvě bedny s dynamitem. Určitě tu skrýš nikdo neobjevil, můžeme se tam podívat."

 "Zítra pojedeme!" vykřikl pan Skrbling. "Já jim ukážu! Už si to dál nenechám líbit. Všecky je vyhodím do povětří!" Vtom televizní přenos z Kosmického městečka skončil a na pořadu byla nová filmová veselohra o bývalém boháči: jak nechtěl pracovat a jak ho vyhodili z restaurace; jak se rozhodl vařit si sám a jak to špatně dopadlo; jak si nakoupil vajíčka, položil je na stůl a pak si do nich sedl; jak mu spadl na zem balíček másla, jak na něj šlápl, sklouzl a upadl a jak drcnul do čajníku a vychrstl si vodu přímo na pleš; jak se celý večer motal v kuchyni, nakonec se svalil do prázdné bedny, usnul tam a jak hned ráno běžel hledat práci. "No tohle!" zuřil Skrbling. "Vždyť to je o mně! Jak se opovažují! Zapomněli kdo jsem? Nejsem pro ně žádný šašek! Já jsem Skrbling! Dostat je do ruky dřív, já bych jim to byl spočítal! Ale teď - kdo jsem teď? Kdo - no, ptám se vás! Teď jsem pro ně nula, protože šlo všecko k čertu. Dřív mě krmili a oblékali, koupali a dávali mě spát, vozili mě a každý prášek ze mne sfoukávali, všecku špínu za mnou uklízeli, starali se o mne - a teď abych se o sebe staral sám. A první poslední abych si udělal já. Proč, ptám se vás? Z jakého důvodu? Dřív mi všichni prokazovali úctu a vážili si mě pro moje bohatství, podlézali, klaněli se mi až k zemi - a teď se mi kdekdo směje, a ještě o mně natáčejí komedie! To je urážka! Nestrpím to! Já jim ukážu! Roztrhám je na cucky! Na kousíčky! Kde je ten dynamit? Dejte mi dynamit! Zítra jedem pro dynamit!" Ještě dlouho křičel a vyváděl. Teprve když ho Lumpino ujistil, že se hned ráno vydají do Hrabillonu, uklidnil se a nechal se uložit do truhlice, aby si před cestou odpočinul.

Kapitola 36 KONEČNĚ K ZEMI

  Od chvíle, kdy Neználek přijel se svými přáteli do Kosmického městečka, uběhlo teprve pár dní. Ráno co ráno chodíval do zahrady a procházíval se tam v houštině červené řepy, mrkve, okurek, rajských jablíček a melounů nebo kolem vysokánských stébel obří pšenice, žita nebo ovsa. "Tady je to skoro jako u nás v Kvítečkově," liboval si, "až na to, že to v Kvítečkově bylo lepší. Jako by tu přece jenom něco chybělo." Jednou se Neználek probudil a cítil jakousi nevolnost. Nic ho nebolelo, ale měl takový divný pocit, jako by byl hrozně unavený. Protože byl pomalu čas k snídani, přece jenom nějak vstal, umyl se a oblékl, ale když už seděl u stolu, uvědomil si, že nemá na jídlo ani pomyšlení. "Tak to vidíte, jak to tady na Měsíci chodí!" bručel dopáleně. "Když chceš jíst, tak není co, a když je, tak zas nemáš hlad." Nakonec se přece jen se svou porcí vypořádal, položil lžičku na stůl a vyšel ven. Za chviličku se však celý vylekaný vrátil. "Kamarádi, a kde je vlastně sluníčko?" zeptal se a nechápavě koukal kolem. "Ty jsi přece osel, Neználku!" ozval se Všeználek. "Jaképak sluníčko tady na Měsíci, nebo vlastně v Měsíci?"

 "No jasně, já zapomněl," mávl rukou Neználek. Po téhle příhodě celý den myslel jenom na sluníčko, při obědě málo jedl a teprve kvečeru se uklidnil. Jenže druhého dne to začalo znova: "Kde je sluníčko? Já chci, aby tady bylo sluníčko! U n v Kvítečkově bylo vždycky sluníčko."

 "Víš co, kamaráde? Přestaň hloupnout!" poradil mu Všeználek. "Ale co když je nemocný?" řekl doktor Pilulkin. "Snad bych ho měl prohlédnout." Zatáhl Neználka do své ordinace a začal ho důkladně prohlížet. Prohlédl mu uši, krk, nos a jazyk, pak rozpačitě pokrčil rameny a přikázal Neználkovi, aby si svlékl košili. Proťukal mu záda, ramena i hruď a poslouchal, jaký vydávají zvuk. Zvuk zřejmě nevydávaly takový, jaký měly, protože Pilulkin se pořád mračil, krčil rameny a pokyvoval hlavou. Potom Neználkovi přikázal, aby si lehl na záda, mačkal mu dlaněmi břicho tu i onde a pořád jenom opakoval: "Bolí? Nebolí? A teď?" A zase pokaždé ztrápeně pokýval hlavou. Nakonec změřil Neználkovi teplotu, puls a krevní tlak, nakázal mu ležet v posteli a sám šel za ostatními a potichoučku řekl: "Je to špatné, kamarádi, Neználek nám onemocněl."

 "A co ho bolí?" zeptala se Ančovička. "To je právě to: nic, a přece je vážně nemocný. Nemoc je to tuze vzácná. Dostávají ji jenom človíčkové příliš dlouho vzdálení od svých rodných míst."

 "Jdi ty!" podivil se Všeználek. "Tak ho musíš léčit."

 "Jenže jak?" odpověděl doktor Pilulkin. "Na tuhletu nemoc není žádný lék. Pacient se musí zkrátka rychle vrátit domů. Jinak to s ním může špatně dopadnout." To tedy znamená, že se máme vrátit na Zemi? To tím chceš říct?" zeptal se Všeználek. "Ano, a co nejdřív," potvrdil doktor Pilulkin. "Počítám, že jestli se vydáme na cestu už dneska, snad ještě s Neználkem doletíme."

 "V tom případě musíme opravdu startovat hned dnes, jaképak dlouhé rozmýšlení," prohlásila Petúnka. "A co s Buchtíkem?" zeptal se Všeználek. "Zůstal přece v Los Kabanosu u svých vrtikolů. Nemůžem ho tady nechat."

 "Vezmeme všudychod a dojedeme pro něj," navrhl Šroubek. "Kvečeru tam budem, zítra ráno se vydáme zpátky a k obědu jsme tu."

 "Určuji tedy odlet na zítřek," oznámil Všeználek. "Dřív to zkrátka nestihneme."

 "Nu což, do zítřka to snad Neználek ještě vydrží," řekl doktor Pilulkin. "Ale pospěšte si, žádné zbytečné zdržovaní." Šroubek s Vroubkem okamžitě vytlačili z garáže všudychod, vzali s sebou Kozlíka, kterého učili řídit, a odjeli do Los Kabanosu. Doktor Pilulkin pospíchal k Neználkovi, aby mu oznámil, že se zítra letí zpátky. Neználka to tuze potěšilo. Vyskočil z postele a rozpovídal se, že jen co se vrátí domů, hned napíše psaní Modroočce, protože jí to slíbil, a teď ho trápí svědomí, že nesplnil slib. Po tomhle rozhodnutí se rozveselil, a dokonce si začal prozpěvovat. "Nebuďte smutní, kamarádi," říkal, "za chvilku uvidíme sluníčko." Doktor Pilulkin ho napomenul, aby tak nedivočil, protože ho nemoc oslabila a musí si šetřit síly. Však také Neználkova radost brzy opadla; vystřídala ji netrpělivost. "Kdy už se vrátí ten Šroubek s Vroubkem?" dorážel co chvíli. "Dneska přece přijet nemohou, milý zlatý, až zítra, to už vydržíš. A teď si radši lehni a vyspi se," domlouval mu doktor Pilulkin. Neználek si zase lehl, ale za chvíli to začalo nanovo: "A co když zítra nepřijedou?"

 "Ale přijedou, milý zlatý, přijedou, proč by nepřijeli," uklidňoval ho Pilulkin. V těch dnech byli v Kosmickém městečku na návštěvě astronom profesor Tangens, lunolog profesor Coctangens a dva fyzikové Proton a Foton. Přijeli se obeznámit s konstrukcí kosmické lodi a skafandrů, protože se sami chystali sestrojit raketu a vykonat meziplanetární let k Zemi. Teď, když bylo odhaleno tajemství beztíže, staly se meziplanetární lety dostupné i Měsíčanům. Všeználek se rozhodl věnovat měsíčním učencům přesné plány rakety a přikázal, aby jim odevzdali i zbytek lunitu a antilunitu. Profesor Tangens slíbil, že zachovají Kosmické městečko v pořádku a zřídí tady kosmodrom s plošinou pro přistávání kosmických lodí, které k nim přiletí, i k vypouštění vlastních raket k jiným planetám. Jakmile byl určen start ke zpáteční cestě, vydali se Všeználek, Petúnka a Ančovička do hangáru provést poslední kontrolu všech součástí a přístrojů. Účastnili se jí i profesoři Tangens a Coctangens a Proton s Fotonem, aby se na raketu podívali jaksepatří zblízka. Navíc bylo rozhodnuto, že Tangens a Coctangens s nimi poletí ana povrch Měsíce, tam kosmonauti přestoupí do rakety NAB a Tangens s Coctangensem se vrátí raketou PAV do Kosmického městečka. Prověrka přístrojů a zařízení rakety skončila až pozdě večer. Všeználek dokončil poslední zkoušky a prohlásil: "Tak, raketa je připravena, ráno můžem startovat. A teď spát! Před letem si musíme pořádně odpočinout." Vyšli z hangáru, zamkli vrata a vrátili se do Kosmického městečka. Ještě ani nezmizeli z dohledu, když za plotem vykoukly dvě hlavy v černých maskách. Chvíli mlčky trčely nad ohradou a bylo slyšet jen jejich sípavý dech. Pak řekla jedna hlava Lumpinovým hlasem: "No konečně se jim uráčilo zmizet, hrom aby do nich!"

 "Jakýpak hrom, radši dynamit!" zavrčela druhá hlava hlasem pana Skrblinga. Byli to skutečně ti dva. Lumpino ještě chvilku počkal, přesvědčil se, že jsou sami, a šeptl: "Tak lezte, podám vám to." Skrbling supěl a funěl, nakonec však přece jen vylezl na plot a seskočil na druhou stranu. Lumpino zvedl bedýnku a podával mu ji přes plot. Skrbling se pro ni natáhl, ale bednička byla pořádně těžká, neudržel ji a upadl na zem i s ní. "Co s tím mlátíte!" zasyčel Lumpino. "To je dynamit, a ne makaróny! Bouchne to a nezůstane po nás ani mastný flek." Přelezl přes plot za Skrblingem a zkoušel otevřít vrata hangáru. "Zamčeno!" zamumlal vztekle. "Musíme se podhrabat." Rozsvítil opatrně baterku, klekli si ke stěně, vytáhli zavírací nože a začali rýpat hlínu pod vraty. Človíčkové v Kosmickém městečku už dávno spali. Nikdo netušil nic zlého. Nespali jen Všeználek a profesor Hvězdoslav. Museli ještě vypočítat dráhu letu kosmické lodi, aby se po startu dostala přesně k otvoru v měsíčním obalu, který vedl na povrch. Bylo už dávno po půlnoci, když skončili všechny výpočty a chystali se spát. Všeználek se odstrojil, zhasl, lehl si do postele a už se chtěl zachumlat do přikrývky - když vtom se ozval výbuch. Stěny pokoje se zatřásly, se stropu padala omítka, okenní skla se vysypala, postel se převrátila a Všeználek spadl na zem. Profesor Hvězdoslav se probral taky na podlaze. Všeználek přes sebe přehodil přikrývku a v tu ránu byl na dvoře. Spatřil vysoký sloup plamenů a kouře. "Raketa!" vykřikl na profesora Hvězdoslava, který vyběhl za ním. Nedbali padajících úlomků dřeva a rozběhli se k místu, kde stával hangár - zbyla z něho jen hromada dýmajících trosek. Na místo zkázy přibíhali už i ostatní človíčkové. "Někdo vyhodil raketu do povětří!" volal Všeználek vzrušeně. "Určitě policajti!" křikl Proton. "Chtěli se nám pomstít."

 "Jak se teď dostaneme zpátky?" zoufali si človíčkové. "Třeba to půjde spravit," těšil je profesor Coctangens. "Spravit! Co když je na kusy?" vybuchla Petúnka. "Klid, kamarádi!" prohlásil nakonec Všeználek. "Musíme rychle odklidit trosky hangáru a zjistit, co je s raketou." Okamžitě se pustili do práce, ale teprve k ránu mohli spatřit rozsah katastrofy: výbuch převrátil raketu na bok, urval jí záď, poškodil hlavní motor a vyrazil skla v průzorech. "Tohle se nám nepodaří spravit ani za čtrnáct dní," přiznal zoufale Všeználek. "Musíme odložit start."

 "To tak!" vykřikl doktor Pilulkin. "To tě nesmí ani napadnout! Čtrnáct dní Neználek nevydrží. Musí odtud ještě dnes."

 "Copak to nevidíš?" ukázal Všeználek na zničenou raketu. "A co to zkusit jenom ve skafandrech," navrhla Ančovička. "Dá se v nich přece létat ve stavu beztíže. Až doletíme na povrch Měsíce, nasedneme do rakety NAB a odstartujeme k Zemi."

 "To je výborný nápad!" zaradoval se Všeználek. "Jen jestli budou skafandry v pořádku - byly přece v raketě." Petúnka a Ančovička běžely ke vchodu do rakety a smáčkly tlačítko dveří přetlakové komory. Motor nefungoval, dveře se neotevřely. Inženýr Špuntík, který se už úplně uzdravil z nedávného zranění, vlezl do rakety rozbitým průzorem a otevřel dveře skafandrového úseku. "Sláva! Skafandry jsou celé!" vykřikl, když se přesvědčil, že jim výbuch neublížil. Nakonec se mu podařilo opravit i dveře do rakety. Človíčkové hned vytáhli skafandry a pečlivě je zkontrolovali. K polednímu se vrátili Šroubek, Vroubek a Kozlík s Buchtíkem. Kosmonauti se okamžitě začali připravovat k odletu. Za chvíli věděla celá Nejedlinka. Všichni se přišli rozloučit se svými přáteli. "Pokusná zahrada a všecko, co je nasázeno kolem Kosmického městečka, je vaše," řekl vesničanům Všeználek. "Zanedlouho budete moci sklízet. Sami na to nestačíte, pozvěte si na pomoc človíčky z ostatních vesnic. Společně vám to půjde líp. A snažte se pak vypěstovat ještě víc obřích rostlin, ať se rozšíří po celé Malé Zemi. Pak tu bude všeho dost." Vesničané plakali radostí. I Kozlík měl radost, protože mu Šroubek a Vroubek darovali svůj všudychod. "Škoda," říkal Neználkovi, "teď u nás teprv začne opravdovský život - a ty letíš pryč."

 "To nic," těšil ho Neználek, "my sem ještě přiletíme a vy zas přiletíte k nám. Já tu už teď zůstat nemůžu, hrozně rád bych viděl sluníčko." Jen vyslovil to slovo, vyhrkly mu slzy, síly ho opustily a sesul se na zem. Přiběhl doktor Pilulkin, a když viděl, že tu Neználek leží jako bez ducha, rychle mu dal čichnout čpavku. Neználek se sice vzpamatoval, ale byl bledý jako stěna. "Jakpak teď s tebou máme letět?" trápil se doktor Pilulkin. "Ty bys měl ležet v posteli, a ne se chystat na meziplanetární let. Nevím, nevím, jak se v takovémhle stavu dostaneš zpátky."

 "Neboj se," řekl Šroubek, "vezmeme s Vroubkem houpací křeslo a přimontujeme k němu kolečka. Můžeme Neználka všude vozit, aby se moc neunavil." A tak to taky udělali. Jakmile bylo křeslo hotové, dal Všeználek povel obléknout skafandry. Poněkud se lišily od těch, kterých používali Neználek a Buchtík. Čtyřlistá vrtulka na vzduchotěsné přílbě mohla kosmonauta vynést do výšky jako vrtulník a let se dal řídit jen změnou polohy těla. Kromě toho sloužila i jako padák: elektrický motorek a rychlé otáčky vrtulky zpomalily pád. Nakonec Všeználek přikázal, aby se navázali na dlouhé lano. Tangens s Coctangensem usadili Neználka do houpacího křesla, připoutali ho k sedadlu a navázali k lanu i tuhle kosmickou sedačku. Teď bylo všechno připraveno. Kosmonauti si zastrčili za pás cepíny a geologická kladívka, postavili se do zástupu, Všeználek si stoupl první, zapjal detěžkátor, který měl připevněný ke skafandru na zádech, a smáčkl tlačítko elektromotoru. Ozvalo se tiché bzučení, vrtulka se roztočila, Všeználek se lehounce vznesl do vzduchu a táhl za sebou i ostatní. Měsíčani až vydechli údivem, když spatřili kosmonauty, letící v dlouhém řetězu vzhůru k obloze. Volali na ně, mávali, tleskali, vyhazovali čepice, leckdo se dokonce rozplakal. Kosmonauti stoupali výš a výš, zanedlouho se změnili v sotva viditelné tečky, až konečně zmizeli úplně. Měsíčani se však ne a ne rozejít, jako by doufali, že se návštěvníci z daleké Země ještě vrátí a že se spolu ještě uvidí. Kosmonauti však už šplhali po ledovém svahu tunelu v obalu Měsíce. Vzduch tu byl řídký, vrtulky už příliš nepomáhaly, a tak si vzali na pomoc cepíny. Konečně se jim podařilo překonat všechny překážky, dosáhnout rampouchového sálu a odtud proniknout do jeskyně, která vedla na povrch Měsíce. Tady Všeználek rozdělil celý oddíl na dvě skupiny. První se měla okamžitě vydat dál a neprodleně provést pečlivou kontrolu rakety NAB před dlouhou cestou; do této skupiny určil sebe, profesora Hvězdoslava a Petúnku s Ančovičkou. Ostatním přikázal, aby zůstali v jeskyni a vytěžili zatím co nejvíc lunitu a antilunitu k odvozu na Zemi. Doktor Pilulkin prohlásil, že se Neználek cítí velmi špatně a že je ho potřeba bez meškání dopravit do rakety, kde by mohl odložit těžký skafandr. Ale Všeználek řekl: "Teď je měsíční noc, Slunce zapadlo a na povrchu Měsíce je krutý mráz. Bude-li raketa poškozená, stejně se v ní neobejdem bez skafandru. Zůstaňte radši zatím s Neználkem tady v jeskyni, je tu aspoň trochu tepleji. Jestli zjistíme, že je v raketě všecko v pořádku, dáme vám vědět a pak ho okamžitě dopravíte k nám." Přísně všem z druhé skupiny nakázal, aby nevycházeli ven a zbytečně se nevystavovali nebezpečným účinkům neviditelných kosmických paprsků, a vydal se se svým oddílem k raketě. Kosmonauti v jeskyni neztráceli zbytečně čas a pustili se do práce. Asi za hodinu se jim ozval Všeználek a přikázal, aby přivezli Neználka do rakety; zároveň sděloval, žraketa je v pořádku, jen některé přístroje prý potřebují seřídit a akumulátory znovu nabít; mají tedy zbytek času využít k naložení lunitu a antilunitu do skladů rakety. Doktor Pilulkin se bez meškání vydal na cestu a tlačil před sebou houpací křeslo s Neználkem ve skafandru. Když se konečně dokodrcali k raketě, byl už Neználek natolik zesláblý, že ani nemohl vstát. S pomocí Všeználka, Petúnky a Ančovičky ho Pilulkin vtáhl do rakety, svlékli mu skafandr i oblek a uložili ho na lůžko. Neználkovi se trochu ulevilo a dokonce se pokoušel vstát, ale za chvíli ho síly znovu opustily a přepadla ho taková slabost, že jen stěží pohnul rukou nebo nohou. "Co je to za nemoc?" naříkal zoufale. "Jako bych byl celý z olova a vážil třikrát víc."

 "To se ti jen zdá," uklidňoval ho Všeználek, "jsi přece na Měsíci, tady musíš vážit ne třikrát víc, ale šestkrát méně . . ."

 "No dobrá, dobrá," přerušil ho doktor Pilulkin, "neunavuj ho ciframi a radši se postarej, abychom mohli co nejdřív odstartovat." Všeználek odešel a společně s Hvězdoslavem se pustili do kontroly samočinného elektrického operátoru. Za pár hodin byly všechny přístroje vyzkoušeny, akumulátory, na nichž závisela přesná činnost všech přístrojů a motorů, nabity, raketa naložena a připravena ke startu. Pilulkin se od Neználka nehnul ani na krok. Viděl, jak pacient ztrácí už i poslední zbytky sil, a nevěděl, co počít. Pravda, jakmile cestovatelé zapojili detěžkátor a raketa konečně odstartovala, cítil se Neználek chvíli trošku líp, ale dlouho ne; brzy si začal znovu stěžovat, že ho dusí hrozná tíha, třebas byl ve stavu beztíže. Doktor Pilulkin chápal, že tyto chorobné pocity jsou důsledkem pacientova stísněného duševního stavu, a pokoušel se v Neználkovi rozptýlit trudné myšlenky: laskavě s ním rozmlouval, vyprávěl mu pohádky, a i ostatní človíčkové nakukovali co chvíli do kajuty a přemýšleli, jak by mohli Neználkovi pomoci. Ale zanedlouho si všimli, že už ani neposlouchá, co mu říkají. Oči mu pomalu bloudily po stropě, oschlé rty cosi nehlasně šeptaly. Pilulkin pozorně poslouchal, ale nerozuměl mu ani slovo. Za chviličku Neználek zavřel oči a usnul. Hruď se mu těžce zdvíhala, sípavě dýchal, tváře mu hořely. Pak se mu dech postupně uklidnil, hruď se zdvíhala pořád míň a nakonec se Pilulkinovi zdálo, že Neználek už nedýchá vůbec. Uvědomil si, že je to zlé, a popadl Neználka za ruku. Tep byl sotva znatelný. "Neználku!" vykřikl polekaně. "Neználku, probuď se!" Ale Neználek se neprobudil. Pilulkin mu rychle strčil k nosu lahvičku s čpavkem. Neználek pomaloučku otevřel oči. "Nemůžu . . . dýchat . . .," zašeptal s nesmírnou námahou. A znovu zavřel oči. Pilulkin jím začal třást. "Neználku, nespi!" volal na něho. "Musíš bojovat o život, slyšíš? Nesmíš se dát! A nespi! Musíš žít, Neználku! Musíš přece žít!" Uviděl, jak Neználkovu tvář polévá jakási zvláštní bledost, a znovu ho vzal za ruku - tep už nenahmatal; přitiskl ucho k Neználkově hrudi - údery srdce neslyšel; dal mu znovu čichnout k čpavku - všecko marné, nic. "Kyslík!" křikl Pilulkin a odhodil lahvičku s čpavkem. Šroubek a Vroubek pádili do plynového úseku a Pilulkin, aby neztratil ani okamžik, začal s umělým dýcháním. Človíčkové shromáždění u dveří s obavami sledovali, jak zvedá Neználkovy paže a zase mu je tiskne k hrudi. A znovu rytmicky tyto pohyby opakuje. Pak na okamžik přestane, přiloží ucho Neználkovi na prsa, snaží se zachytit údery srdce a dech a hned zas pokračuje. Nikdo by nedovedl říci, kolik času uběhlo; všem se zdálo, že celá věčnost. Konečně Pilulkin zaslechl, jako by Neználek slabounce vzdychl. Zpozorněl, ale s umělým dýcháním nepřestával, dokud se nepřesvědčil, že už Neználek začíná opravdu dýchat sám. Šroubek s Vroubkem zatím přinesli kyslíkovou bombu a Pilulkin jim přikázal, aby nemocnému pomalu a opatrně pouštěli trubičkou kyslík do úst. Človíčkové si s ulehčením všimli, jak z Neználkovy tváře začíná mizet ta hrozná bledost. Nakonec otevřel oči. "Dýchej, Neználku, dýchej," řekl laskavě Pilulkin. "Teď už dýchej sám. A hezky zhluboka. A nespi, kamaráde, nespi. Vydrž to chvíli." Vtom někdo z človíčků vykoukl průrem ven a zvolal: "Koukněte se, kamarádi, Země! A blizoučko!" Neználek se chtěl nadzdvihnout, aby se taky podíval, ale slabostí nemohl ani hlavu otočit. "Zvedněte mě," zašeptal. "Ať ji aspoň naposledy uvidím."

 "Zvedněte ho," souhlasil doktor Pilulkin. Petúnka s Ančovičkou vzaly Neználka v podpaží a nadzvedly ho k průzoru. Neználek spatřil Zemi: ne už zářivý, jasně bílý, lehounce namodralý disk, jak byla vidět z Měsíce, ale obrovskou kouli se světlými skvrnami pevnin a s tmavými moři a oceány. Zářivý opar ji zahaloval jako teplá, měkká prachová přikrývka. Zatímco se Neználek díval, Země se viditelně přiblížila. Už se nedala obsáhnout jedním pohledem. "Oblečte mě," zašeptal Neználek. "Dobře, dobře," řekl Pilulkin, "chvilku si odpočiň, hned tě oblékneme." Petúnka s Ančovičkou mu oblékly jeho kanárkově žluté kalhoty a oranžovou blůzu, navlékly mu ponožky a obuly boty, na krk mu uvázaly zelenou vázanku, a dokonce i jeho milovaný modrý klobouk mu posadily na hlavu. "A teď mě . . . odneste, odneste . . . mě . . .," zašeptal přerývaným hlasem Neználek. "Kampak bys chtěl, kamaráde?" podivil se Pilulkin. "Na zem! Rychle! Domů chci!" Když Pilulkin viděl, že Neználek znovu horečnatě dýchá a celý se chvěje, uklidňoval ho: "Počkej, kamaráde, hned to bude, odnesem tě do výtahu." Vynesli Neználka z kajuty a sjeli do zádi rakety. Za nimi přijeli Šroubek s Vroubkem, profesor Hvězdoslav a ostatní človíčkové. Neználek si všiml, že zůstali stát u dveří, a vylekal se. "Proč nejdeme dál, co je? Otevřte dveře!" šeptal a těžce lapal po dechu. "Hned to bude, kamarádíčku, počkej, hned otevřeme," chlácholil ho Pilulkin. "Okamžitě, kamaráde, jen co se zeptáme Všeználka, jestli už můžem otevřít." Vzápětí, jakoby v odpověď, ozval se v reproduktoru Všeználkův hlas z řídicí kabiny: "Pozor! Pozor! Jdu na přistání! Připravte se na zemskou tíži!" Človíčkové si ani nestačili uvědomit co a jak, a už na ně zapůsobila zemská tíže. Bylo to jako náraz - v tu ránu leželi všichni na podlaze. Šroubek a Vroubek první pochopili, že jsou konečně na Zemi, vyskočili, zvedli nemocného Neználka a Pilulkin s Hvězdoslavem pomohli vstát Petúnce a Ančovičce. A znovu se ozval Všeználkův hlas: "Země! Připravte se k opuštění rakety! Otevřít dveře přetlakové komory!" Profesor Hvězdoslav, který stál nejblíž, odhodlaně stiskl tlačítko. Otevírajícími se dveřmi probleskl paprsek světla. "Pomozte mi! Jdeme!" vykřikl Neználek. Šroubek a Vroubek ho vynesli z rakety a opatrně s ním sestupovali po kovových schůdkách. Neználkovi se až zatajil dech, když spatřil nad hlavou světle modré nebe s bílými oblaky a zářícím sluníčkem vysoko na obloze. Ovanul ho svěží jarní vzduch. Před očima mu plula louka se žlutými pampeliškami, s bílým heřmánkem a modrými zvonky ve smaragdově zelené trávě, ve větru se mihotalo listí stromů, v dálce se modrala hladina řeky. Všiml si, že Šroubek s Vroubkem už stojí na zemi, a vzrušeně vykřikl: "Postavte mě taky! Postavte mě na zem!" Šroubek s Vroubkem ho úzkostlivě podpírali v podpaží. "A teď mě pusťte! Už půjdu sám." Viděl, že se to bojí udělat, a začal se jim vyškubávat, dokonce se snažil Vroubka odstrčit. Pustili ho. Neználek udělal několik nejistých kroků, ale pak klesl na kolena a přitiskl obličej k zemi. Klobouk mu sletěl s hlavy, z očí mu vytryskly slzy a on jenom šeptal: "Země moje . . . Země moje . . ." Sluníčko ho laskavě hřálo, svěží větřík mu čechral vlasy, jako by ho hladil po hlavě, a Neználek cítil, že se ho zmocňuje jakýsi velký, převeliký cit. Nevěděl jak se mu říká, ale věděl, že je krásný, že není na světě krásnějšího. Tiskl se k zemi a věděl, že se mu znovu vracejí síly a nemoc odchází tak rychle, jak přišla. Konečně vyplakal všechny slzy a vstal. A vesele se zasmál, když spatřil ostatní, jak se radostně vítají s rodnou Zemí. "Tak, kamarádi, hotovo!" křikl zvesela. "A teď se můžem vydat znova na nějakou cestu!" Vidíte to, takový to byl človíček, tenhle Neználek.