Kouzelná píšťalka

Kašpar, syn chalupníčkův, se chystal na zkušenou do světa.

 Otec mu to schválil:  "Mladý člověk si potřebuje trochu obrousit hrany. A na to je svět, panečku, brus!"

 Také v chaloupce nebyl blahobyt. Byla sehnutá jako stařenka v dřímotě. Bylo by třeba dát nové došky na střechu, už byla porostlá mechem a tak zelená jako starodávný kabát, který měl starý k svatbě. Ale ani slámy nebylo. Z políčka jako dlaň sotva stačilo na podestlání rohaté koze, kterou pásla malá Kašparova sestra. Rodiče práci zastali, a tak se Kašpar rozhodl, že nebude ujídat doma ten suchý krajíc. Maminka neříkala nic, jenom si potají utřela slzu. Věděla, že jinak být nemůže. Děti odejdou do světa, jako ti ptáci odletí. Ale zase se vrátí. Je to světa běh. Matka si vzdychla a chystala nejlepší mouku na buchty, které si vezme Kašpar na cestu. Ten si šel uříznout hůl. Už dávno ji měl vyhlédnutu, takovou sukovici, na které byly uzly a zakrouceniny jako na Kašparových pažích, když je pěkně napjal, jak za něco pořádně vzal při práci.

 "S tou se mi hezky půjde," říkal Kašpar, "s tou se nemusím bát."

 "Nemusíš se bát ani bez hole, když budeš ke všem lidem vlídný," říkal otec.

 Potom se rozloučili. Matka si na zápraží utírala oči. Sestřička mu kynula rukou. Otec ho vyprovodil za ves až k zátočině u lesa.

 Potom šel Kašpar sám. Přešel les a odbočil na luka. Ještě si tady chvíli sedne, než nastoupí cestu. Je tu blízko jezírko a potůček, který plyne také kdovíkam, jako on sám půjde. Létaly tam barevné vážky sem tam bez cíle, jako on sám.

 Ale ne, řekl si Kašpar, vím, kam jdu. Odcházím, abych se mohl ve cti vrátit.

 Zafoukal větřík, šáchory a sítiny, rostoucí podle potůčku, zasvištěly a rozkývaly se, jako by jeho řeči přikyvovaly. Lístky na vrbě se chvěly. Kašpar si uřízl prut, švihal jím a díval se do ubíhající vody. Prut roztínal vzduch. Kašpar vzpomínal, jak pásal husy a kozu. Ted již je velký. Odchází odtud. Bylo mu najednou smutno. Přiřízl konec prutu a začal oklepávat. Říkal si průpovídku, jako říkával, když byl malý: "Nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati knížeti pánu, rozbitému džbánu."

 Svlékl lehce píšťalku, přiřízl a dal ji ke rtům. Hořká míza mu zahořela na rtech. Ta míza, která proudí zjara celým stromem, keřem, pochází ze země. Odtud berou kořeny živné látky, z toho rostou a zelenají se. Kašpar si říkal: "To je země, z které pocházím — a teď z ní odcházím."

 Je mu nebývalé smutno. To není loučení s rodinou. Zdá se mu, že objímá celou louku s potůčkem, jezero s rákosím, celý kraj, který se mu jeví nejkrásnější teď, když jej opouští. Z očí mu vyhrkly slzy. Stekly ke rtům a smísily se s mízou vrby. Slaná a hořká. Kašpar píská a jednou cítí sladkost. Lahodnou, nevýslovnou sladkost na rtech.

 Píská. Zdá se mu, že už má tu píšťalku velmi dávno. Tak pěkně píská každou písničku, kterou umí. Kašpar si podupával, ale už se vzchopil. Musí jít. Bylo mu radostně, Výskl si. Schoval ji do torby a šel. Přešel několik kopců a údolí. Potkal starého muže. Kašpar ho pozdravil. Muž se zastavil.

 "Kam jdeš?"

 "Do světa na zkušenou."

 Starý se zasmál: "Nu tak vida, a já zase jdu z vandru domů. Odešel jsem mladý jako ty. A teď se vracím. Nemám nic. Ale dobrou radu ti dám. Nepromarni výtěžek své práce. Jdi šťastně, hochu, a vrať se šťastnější než já."

 "Nebuď tak smuten," říká Kašpar a je mu starého pocestného líto. "I hochu, ještě do nedávná jsem byl vesel. Když nic, alespoň jsem si zapískal na ústa. Ale teď už nemohu. Vypadly mi poslední zuby — a konec. Nejde se mi tak vesele, staré nohy bolí."

 "Dám ti svou píšťalku," řekl tiše Kašpar a vytáhl ji z torby.

 Pocestný si prohlížel Kašpara. Potom vzal beze slova píšťalku a zapískal na ni.

 "Dobrá," řekl, "ale já ti také něco dám, co se ti může hodit."

 Schoval píšťalku a podal Kašparovi nějaký černý kamínek nebo kořen — nebo co to mohlo být.

 "Schovej si to, učiní tě to nezranitelným. Já už to nepotřebuji. Jsem stejně zraněn životem, který jsem promarnil v cizích krajinách. Bil jsem se s každým a pro každého. A teď —? Díky za píšťalku. Jdi šťastně!"

 Starý rychle odešel. Kašpar ani neměl čas vykoktat díky.

 Dal se znovu na pochod. Šel a šel. V poledne si trochu odpočinul pod stromem u cesty, ale ne dlouho. Chtěl ujíti velký kus cesty až do sousedního knížectví. Sáhl jednou také do torby pro píšťalku, když byla před ním cesta příliš rovně dlouhá. Zesmutněl, stáhl ruku zpět, ale pak si řekl, že on, Kašpar, si může zapískat i bez píšťalky a staroch má přitom radost. A zase zvesela vykročil.

 Už zapadlo slunce, když přišel na velikou pastvinu, kde byl ovčák s ovečkami. Prohlížel si Kašpara čistýma modrýma očima, které byly tak modré — jako nebe, do něhož se na pastvě po celý život díval. Dal Kašparovi homolky, tvrdé jako kámen, ale na jazyku se jen rozplývaly. Napili se mléka a stařec řekl Kašparovi: "Zastaň mne, hochu, zchrupnu si do půlnoci, chce se mí tolik spát. Od půlnoci už nemám spánek, jsem starý, pak se vyspíš ty. Chodí sem někdy medvěd. Volej, kdyby přišel. Přimrazím ho."

 Staroch dal Kašparovi houni a šel spát do ohrady k ovcím, kde rněl malou stříšku proti nepohodě, Kašpar hlídal. Byla jasná noc, hvězdy se třpytily na obloze, chvílemi je zaclonil mráček. Obláčky byly jako vlna oveček v ohradě, a když se přelévaly přes srp měsíčku, bylo to, jako když podtíná vysokou bílou vlnu na ovčí kožich. Kašpar si vzpomněl na píšťalku.

 Mám bílé a zdravé zuby, řekl si, mohu si pískat, ale přece si vzpomínal.

 Vytáhl z kapsy ten podivný kamínek nebo kořen.

 Jsern nezranitelný? To bych mohl zkusit, kdyby přišel medvěd. Ale co to říkal ovčák, že přimrazí medvěda?

 Myšlenky se mu zatoulaly zase domů. Spí už, myslil si. Jsou doma, v chalupě.

 U lesa se ozval nějaký praskot, jako když šlape několik lidí na větve. Zase to ustalo. Kašpar se díval. A netrvalo dlouho, uviděl, že z lesa vystoupil velký stín, který se pohyboval. Sevřel v ruce svou hůl. Když se stín přiblížil k ohradě, Kašpar se plížil proti němu. Na několik kroků vzdálen, vyskočil a hnal se s holí proti tomu. Stín se vztyčil. Kašpar uviděl jasně v měsíční záři vyceněnou tlamu medvěda. Medvěd se blížil. Mručel. Když na jeho hlavu dopadla hůl, zařval. Kašpar udělal pohyb, jako když tančí, a už byl za zvířetem. Uhodil znovu. Medvěd upadl na záda. Kašpar mu skočil na hrdlo. Tlapy rozlíceného zvířete ho sevřely, div mu kosti nepraskaly. Ale Kašpar měl v rukou sílu. Tiskl medvěda, jak mohl. Tlapy zvířete drásaly jeho záda a Kašparovi se zdálo, že ho někdo škrábe po zádech. Bylo mu to příjemné. Pojednou slyší: "Pusť, medvěde —!"

 Ruce mu klesly. Zvíře vydalo slabý zvuk a zůstalo ležet. Kašpar se zdvihl. Před ním stál ovčák. Kašpar volal: "Zardousil jsem medvěda!"

 "Jsi odvážný chlapík," řekl ovčák klidně. "Zítra s ním půjdeš do hradu."

 "Půjdu? Jak s ním mohu jít, když je mrtev? A na ramenho neunesu!"

 Ovčák se zasmál:  "Nést ho nemusíš. Pocape pěkně sám s kroužkem v čenichu."

 "Tak on je živ?"

 "Je živ. Jenom jsem ho přimrazil."

 Z toho přimrazení Kašparu přeběhl po zádech mráz.

 Starý ovčák se rozpovídal: "Nu, teti ze spaní není nic a potom si můžeme zdřímnout oba. Líbíš se mi, že se nebojíš. Naučím tě něčemu, co se ti hodí. Zapamatuj si to — a budeš mít moc přimrazit medvěda, vlka a člověka, kdyby chtěl uškodit."

 A ovčák učil Kašpara tajemnému zaříkávadlu. Byla to slova, která Kašpar dosud neslyšel. Podobna houkání sovy — měnila se v medvědí brumlání a vytí vlka. Kašpar měl plnou hlavu těch slov a bál se, aby je nezapomněl. Díval se na starce s úctou, když provlékali medvědovi čenichem kroužek a vázali ho ke stromu. Zvíře mělo široce rozevřenou tlamu, těžce dýchalo s mručením, ale bylo už pokorné a poslušné. "Jsem rád, že odejde, řekl ovčák. Budil mne a dávil mi ovce. Půjdeš s ním ráno k myslivci a přivedete ho do hradu. Budou mít radost a já také. A medvěd se nebude mít zle. Pojď spát."

 Ovčák zívl a přikryl Kašpara houní.

 Vál jemný větřík. Z dálky doléhal slabý šelest stromů. V ohradě byly ovečky s chundelatou vlnou a na nebí také. Kašpar nemohl usnout. Přeříkával si zaříkadlo proti zvířatům a proti člověku. Tolik se mu do toho mísilo podobné mrumlání přivázaného medvěda a volání sovy z lesa.

 Ráno ho vzbudily ovečky. Protíral si oči a ovčák se usmíval: "Ovce nemohu zmrazit, aby tě nevzbudily. Ty jsou hodné, nikomu neubližují."

 Napili se mléka a ovčák ukázal Kašparovi cestu k myslivci. Kašpar mu upřímně poděkoval a odešel s medvědem. Ten šel poslušně jako beránek.

 Myslivec byl starý dobrý vousáč. Přivítal Kašpara a bylo na něm vidět, že se mu Kašpar líbí. Chvíli přemýšlel a pak řekl: "Půjdeme do hradu. Ale musíš si vzít mou kamizolu. Tu tvojí bundu ti ten chlupáč pěkně zřídil."

 Prohlížel kůži pod hadry a vrtěl hlavou. Kašpar si přispíšil s vysvětlením. Myslivec si prohlédl kámen nezranitelnosti a pokývl hlavou: "Odvážný jsi přesto." A usmíval se na Kašpara.

 Šli do hradu. Lidé se zastavovali a prohlíželi si je.

 Taková podívaná se nenaskytne každý den. Dva myslivci, starý a mladý, jdou s medvědem na řetízku.

 Na hradě dlouho nepobyli. Pán měl návštěvu. Mluvil s nimi s pavlánu, oni stáli na nádvoří. Poručil, aby Kašpar byl u myslivce na učení. Medvěda dali do hradebního příkopu. Myslivec byl rád, že Kašpar zůstane u něho.

 "Budu mít zastání," povídal. "Už jsem stár."

 Kašparovi se u myslivce líbilo. Chodili po lesích a Kašpar uviděl mnohé, o čem neměl ani potuchy. Často chodila zvířata z lesa až k myslivcově chalupě. Nebála se ani Kašpara — a také myslivec si ho oblíbil. Ve dnech nepohody seděl starý myslivec doma a nahříval si staré nohy. Někdy četl ze staré tlusté knihy, velké jako polovina stolu. Černé desky měly stříbrné kování. Jednoho večera, když venku ohýbal vítr sosny, řekl myslivec: "Brzo mi zatlačíš oči, Kašpare. Jsi hodný hoch a dobře jsi mi sloužil. A za tu poslední službu ti něco dám. Možná, že se ti to hodí. Lidé nejsou všichni hodní. Učaruji ti, že se každá koule, proti tobě vypálená, odrazí a stihne toho, kdo by usiloval o tvůj život."

 Myslivec namazal pronikavě vonící mastí Kašparovo čelo, spánky a prsa v místě, kde je srdce. Mumlal přitom tajemná slova zaříkávadla a svou stařeckou třaslavou levou ruku měl na jeho hlavě.

 Myslivcových sil valem ubývalo. Kašpar ho ošetřoval pečlivě, jako kdyby to byl jeho otec. A jednoho večera se stařec rozžehnal se životem.

 Kašpar mu zatlačil oči. Vykopal mu hrob pod javorem, kde měl myslivec sedátko, na kterém rád sedával a díval se do kraje. Bylo odtud vidět kopce a lesy. Oznámil na hradě purkrabímu smrt starého myslivce a potom se sešli starcovi známí a pohřbili ho. Když všichni odešli, zaházel Kašpar hrob a nanesl na rov kameny. Seděl dlouho přes půlnoc u hrobu na sedátku starého myslivce. Zdálo se mu, že javor, z jehož dřeva jsou housle, hraje myslivci jeho píseň. Stejnou, stále stejnou tichou píseň.

 Ráno odešel Kašpar do hradu, jak mu rozkázal purkrabí. Byl předveden k pánovi. Ten si ho prohlížel a vzpomněl si: "Tys přivedl tenkrát medvěda?"

 "Ano, pane odpověděl Kašpar.

 "Budeš nástupcem zemřelého myslivce. A dnes zůstaneš zde. Budeš posluhovat u hostiny."

 Večer Kašpar naléval v hodovním sále víno panstvu.

 Na velikých mísách nosili kuchaří a sloužící jídla. Jaká to byla jídla! Kanci hlava mezi pečení, bělostný beránek v kůži. Kašpar si vzpomněl na ovečky starého ovčáka a na noc u něho.

 Při velkých mísách se střídaly velké cínové džbány, plné sladkého vína a medoviny. Hodovníci byli rozjařeni. V koutě sálu hráli pištci. Hráli písně, které Kašpar neznal. Bylo mu smutno. Jak toužil po své vrbové píšťalce! Kašpar už nalil mnohý pohár. V síni bylo rušno. Ale pojednou nastalo ticho a oči všech se obrátily k záhlaví stolu. Pán hradu vstal a mrštil pohárem na zem; host vedle něho sedící vstal prudce, až se truhla překotila na podlahu. Při tom ten cizí pán tasil z pochvy mečík a vrhl se na pána hradu. Ale Kašpar byl rychlejší. Upustil konvici s vínem, kterou měl v ruce, a skočil před hradního pána. Ale ještě než skočil, zamumlal slova, která ho naučil ovčák. Cizí pán strnul, napřažená ruka s mečíkem mu zůstala nehybně trčet ve vzduchu. Nastala vřava. Stolovníci vstávali se svých sedadel, poháry se válely na dlaždicích sálu. Útočníka odvedli svázaného do vězení pod věží. Pán hradu byl bledý. Díval se na Kašpara. Po delší chvíli řekl: "Zůstaneš na hradě a budeš mým osobním myslivcem."

 Kašpar se poklonil. Ještě v noci si došel pro několik svých věcí a poseděl na lavičce u hrobu starého myslivce. S rozbřeskem byl zase na hradě. Protože neměl mnoho práce, chodil po hradě. Když přišel ke konírně, uslyšel vzteklé bručení. Vedle v chlévku byl medvěd. Poznal Kašpara. Vztyčil se a vztáhl po něm tlapy, ale ne hrozivě jako tenkrát v noci u oveček. Kašpar ho popleskal po kožichu. Jaký byl nečistý a zbědovaný! Vyvedl ho z chléva. Dal mu pamlsky a očistil ho. Zavedl ho do hradebního příkopu. Medvěd se válel v trávě a radostně mručel. Kašpar se dověděl, že medvěd polekal purkrabího a byl potom zavřen do chlévka. Denně nosil Kašpar medvědovi mlsoty a medvěd mu položil vždy tlapu na rameno.

 Uplynulo několik dnů a stalo se, že strážný z hradební hlásky oznámil cizí vojsko u hradu. Byl to podle praporců bratr uvězněného se svým lidem i s oděnci bratrovými. V hradě bylo hned rušno. Zbrojnoši připravovali své zbraně a stráže nastoupily k střílnám v hradbách. Chtěli znovu zavřít medvěda, aby nepřekážel. Ale Kašpar nedal. Tak zůstal medvěd v hradebním příkopě. Kašpar pozoroval přitáhnuvší vojsko. Rozbili tábor, udělali ohně a ukazovali nahoru na hrad. Netrvalo dlouho a dopadla první kamenná dělová koule. Padla do příkopu. Medvěd se po ní hnal. Uchopí! jí do tlap. Vyklouzla mu. Zase ji chopil a vyhodil do výšky. Chytil ji. Strážní u střílen se smáli. Ti dole se trochu zarazili, ale nechápali. Kašpar zavolal medvěda. A teď ti dole viděli, jak si černý huňáč hraje s jejich dělovou koulí. Kašpar pozoroval, co se dole děje. Viděl dobře, jak jeden z mušketýrů nabíjí a míří. Skrčil se, a když vyšel kouř z hlavně, stál už před medvědem. Ucítil slabý náraz. Medvěd si hrál dál. Kašpar vylezl na hradby a založil ruce v bok. Smál se. Ten střelec nabil znovu a zamířil na něho. Kašpar se smál. Padla rána a znovu ucítil Kašpar nepatrný úder do prsou. Díval se dolů. Tam padl střelec zraněn či zabít střelou, kterou chystal Kašparovi. Jiný mušketýr zamířil na Kašpara. Padl jako ten první. Odnesli je do ležení a bylo znát, že se radí.

 Kašpar stál se založenýma rukama na baštách. Potom se tam dole dva střelci postavili s ručnicemi a mířili na Kašpara. Vystřelili. Kašpar se ani nehnul, když na něho narazily dvě koule. Než se rozplynul obláček dýmu po výstřelu, viděl Kašpar oba střelce ležící na zemi. Ucítil dotyk na rameně. To medvěd mu tam položil svou tlapu. Kašpar ho objal. Dole se nikdo ani nepohnul, ale pak to vypuklo. Nastal ruch. Lidé běhali jako splašeni a křičeli. Bylo slyšet jenom některá slova.

 Čert! Čert! Ďábel je s nimi. Dva pekelníci se objímají.

 Kašpar a strážní se smáli, až se prohýbali. Medvěd si zase zdvihl dělovou koulí a bručel.

 V nocí se strážní divili, že nehoří ohně. Ráno tomu rozuměli. Místo, kdútočníci tábořili, bylo prázdné.

 Pán hradu se všecko dověděl od strážných. Dal si zavolat Kašpara. Zase si ho prohlížel, jako by ho viděl poprvé. Ba, tenkrát poprvé si ho ani mnoho neprohlédl.

 "Na mém hradě, který jsi obhájil, budeš purkrabím."

 Kašpar se poklonil.

 Večer byla na hradě slavnost. Panstvo sedělo v hodovní síni, ale protože se tam všichni z hradu nevešli, byla slavnost i na nádvoří. Brána byla otevřena, mohl přijít každý známý z blízké osady, ale někdo neznámý se tam mohl také připlést. Ani příliš nehlídali, spíše sí hleděli korbele. Měli přece nového purkrabího, ten starý za mnoho nestál. A toho nového se bojí celé houfce oděnců.

 "Slávaááá" — křičeli, až to bylo slyšet do hodovní síně.

 "Sláva purkrabímu Kašparovi!"

 Ten seděl po boku pána hradu v čele tabule a byl středem pozornosti všech. Páni ho chválili, dámy se na něho usmívaly. Nádvoří volalo slávu. Pán dal otevřít okna. S vlahým vzduchem proudilo hlučné veselí shora dolů a zdola nahoru. Přivedli do síně msdvčda s ď lovou koulí. Všichni ho popleskávalí a hladili. Dámy trochu j ečeíy, když se k nim přiblížil, ale pohladily ho přec. Všichni potěžkávali kouli. Smáli se, až se za břicha popadali, když jim medvěd koulí vzal a vyhazoval jí a hrál si s ní na zemi. Dámy krmily medvěda pamlsky — a tak jim zase kouli dal. Přišel tak až ke Kašparovi. Postavil se k němu a dal mu tlapu na rameno. Všichni se ztišili. Kašpar popleskal medvěda. Hodovníci vypukli v jásot. Kašpar se usmíval, ale nemyslil na to, co mu všechno povídají. Kašpar v té chvíli ticha, kdy mu položil medvěd tlapu na rameno, zaslechl známé zvuky. Jaké to byly zvuky? Přicházely zdola, z nádvoří. Hučelo to teď, volalo slávu. Kašpar se musil ukázat na balkoně i s medvědem. Volání slávy nebralo konce. Ale Kašpar se bystře díval dolů a hledal. Vždyť to byla přece píseň jeho píšťalky!

 Podařilo se mu vytratit ze síně. Sběhl dolů. Proplétal se tím hemžením. Lidé ho nepoznali. Hledal známou tvář. A po chvíli ji našel. Byl to pocestný, kterého potkal, když odcházel z domova. Chopil ho za ruku a odtáhl do výklenku, kam nepadalo světlo pochodní.

 "Co tu děláš?"

 Stařík byl trochu rozjařen pitím. Objal Kašpara: "Veselím se s tebou, ale ty nevypadáš tak zrovna šťastné!"

 "Hrál jsi na píšťalku, vid?"

 "Hrál. Tady je."

 Kašpar ji dychtivě uchopil. Přitiskl jí ke rtům. Dýchl. Ozval se zvuk, jinak dýchl — a potom hrál pro sebe a pro nebe nad sebou.

 Potom ji vrátil: "Nech si ji." Šeptem dodal: "Udělám si brzo jinou — domal"

 Uchopil starce za rameno: "Pojď, ještě dnes v noci odejdeme. Počkej zde na mne."

 Stařík se na něho chvíli díval a pak se mu všecky vrásky rozehrály do úsměvu; "Dobrá, odejdeme."

 Kašpar vyběhl do hodovní síně. Už ho tam postrádali. Seděl, usmíval se, ulízl vína. Srdce mu tlouklo v prsou jako perlík na kovadlině. Neslyšel ani mnoho z toho všeho, co se u stolu povídalo. Slyšel něco jiného. Píseň své píšťalky z domova.

 Konečně pán vstal, a to bylo první znamení konce hostiny. Kašpar šel s ním.

 Vrátil se brzy. Pospíchal do své ložnice a brzy se vrátil s vakem. Dal jej dědovi, který čekal na nádvoří, kde bylo ještě plno lidí. Kašpar pospíchal do stájí, kde byl medvěd. Dal udivenému stájní-kovi hrst peněz, aby dobře krmil medvěda a pouštěl ho ven mezi hradby. Stájník radostně slíbil. Kašpar ještě huňáče popleskal: "Měj se dobře, chlupáči" — a dal mu medové koláčky od hostiny.

 Medvěd mu ještě dal tlapu na rameno, když Kašpar odcházel z maštale.

 Kašpar šel přes nádvoří, kde čekal stařík. Uchopil ho za paži a odcházeli. Ani v bráně se Kašpar neobrátil. Až když byli daleko a několik oken na hradě svítilo jako oči sov do tmy, zastavili se, Kašpar se chvíli díval na hrad a potom se obrátil a zvolna odcházeli.

 Kašpar zamířil k ovčákovi. Už nespal. Uvítal je a pozval k snídani. A tak seděli u ohně, mladý purkrabí, který právě dosloužil, světoběžník, který si tykal i s hvězdami a ovčák, který hvězdy znal, protože se na ně díval tisíce noci. Kašpar jedl homolku. Válel po jazyku tvrdý sýr, který se v ústech rozplýval, kousal zrnka kmínu, cítil planý kmín na louce doma. Přepadla ho touha zahrát si na svou píšťalku. Stak pocestný mu ji podal. Kašpar hrál. Hrál píseň vrb, jimž šplounají vlnky u kořenů a listí do toho šumí doprovod. Hrál píseň topolů u cesty, která vede do světa a zase zpátky domů. Hrál píseň něžnější než mekot beránků a pohlazení matčino.

 Starý ovčák se usmíval a světoběžník měl skloněnou hlavu. Svítalo. Slunce si nastlalo plno barevných polštářů na nebeský balkón, než vyhlédlo.

 Kašpar se umyl v potůčku a dal své jemné šaty staříkovi pocestnému. Oblékl si režnou halenu ovčákovu. Dával mu peníze v měšečku, ale ovčák vrtěl hlavou: "Nepotřebuji zlata. Mám všecko."

 Kašpar sklopil hlavu. A ovčák ho pohladil po vlasech třaslavou rukou.

 Rozloučili se.

 A tak šli dva z vandru. Jeden starý a druhý mladý. Na rozcestí se rozloučili. Kašpar dědovi vracel píšťalku: "Uříznu si jinou."

 Ale děda ji nechtěl. "Nech si ji, byla vždycky tvá."

 Kašpar se usmíval: "Nechám si ji tedy. Pro vzpomínku. "A dal dědovi váček s penězi a řekl: "Ted ti tvou radu vrátím. Nepromarni, co jsi svou prací nabyl."

 Tomu se rozehrály vrásky.

 "Dobrá, přijmu, máš dost pro sebe. Ať jsou ti požehnány. Koupím si v městě stříbrnou píšťalu, jako měl náš hejtman. Buď šťasten."

 Objali se.

 Děda mával kloboukem s peřím ještě dlouho, než ho zakryl vršek.

 A tak šel Kašpar ze zkušené domů.

 Nejdříve ho uvítal vítr. Vál mu do tváře.

 Ještě se s ním nemohl pobratřit, s tím větrem, který se dotkl všech věcí jeho domova, když jeli jezdci, až se prášilo. Ustoupil s cesty a oni zarazili koně: "Hej, pocestný, neviděl jsi jít tudy pána?"

 Kašpar má zkroušený výraz a hrbí se: "Viděl, viděl, tam na rozcestí seděl."

 Jezdci obrátili koně.

 Kašpar se smál. Vítr mu foukal do tváře. Vítr z roviny, který se probíhá jako hříbě, zaskotačí, pověje a už je zase jinde. Ještě dlouho šel, než přišel k jezeru, kde si uřízl vrbovou píšťalku, než šel na vandr. Nemusil znovu řezat. Píšťalku měl, jako když odcházel, jenom byla trošinku scvrklá.

 Zahrál.

 To už nebyla ta píšťalka! Puklá nebyla, nepraskla kůra. Ale hrála. Vlastně teď teprve začala hrát. Hrát? Ne, zpívat začala. To bylo něco jiného, než hrála venku. Snad že vítr foukal a do píšťalky také. To asi pomáhal Kašparovi. To nebyla píšťalka! Byl to rákosníček, ptáček, který se šplhá po rákosu. Byl to datlík s dubů na hrázi. Byla to sýkorka, která je na stráži na začátku lesa. Bylo to šplounání vln a šepot rákosí a sítin.

 Kašpar byl šťasten. Pískal a nevěděl, co má poslouchat dřív. Píšťalku nebo všechen ten život vedle sebe. A nejvíce své srdce.

 Šel domů. Nesl si zkušenost a bohatství. Nesl to svým dětem, které bude mít. Nesl jim do vínku mnoho. Kámen nezranitelnosti, moudrost starých a vlastní zkušenost. Všecko v něm zpívalo. I okolo něho.

 Chce si zapískat. Hledá píšťalku. A píšťalka nikde. Zmizela. Kdovíkde byla. Ať byla, kde byla! Nebylo jí třeba.

 Byl doma.