cszh-TWenfrdeitjaplptruskth

Lada

Byl jeden král s královnou, měli dcerku, říkali jí Lada. Když Lada dorůstala, přišla na ně veliká běda. Přijel jeden starý král, mocný pán, hlavu měl bílou jako sníh, vousy až po pás; jak Ladu uviděl, poručil, že musí být jeho ženou, sic zahubí celou říši. Matka královna celou noc proplakala, za koho to má svou líbeznou dcerku provdat. Ale nebylo zbytí, když neměla celá říše zahynout. Lada, jak to uslyšela, podívala se na starého ženicha a pravila:

„Tatínku, maminko, vím, že poslouchat musím, ale učinila jsem slib, dřív se nevdám, dokud nebudu mít šaty krásné jako ranní červánek."

Ubohá myslila: však takových šatů není na světě. Ale starý král kázal hned svolat všechny švadleny na zámek, do týdne šaty ušít. Švadleny se dlouho radily, starostí se jen třásly, šily, šily, nakonec přece jen ušily růžové šaty krásné jako ranní červánek, jen se perlami jak rosou třpytily. Když byly šaty ušity, pravila nevěsta:

„Slib jsem učinila, že nepůjdu k oltáři, dokud nebudu mít šaty tak krásné jako letní den."

Těšila se, že takové šaty ušít není ani možná. Ale starý král zas hned svolal všechny švadleny, kázal jim stříhat, šít. Tak dlouho se radily, až ušily bílé šaty, jen se skvěly zlatem, drahým kamením, jako pestré kvítí na louce. Když byly ušity ty šaty krásné jako letní den, řekla Lada:

„Slib jsem učinila, že do svatební komnaty nevejdu, dokud nebudu mít šaty krásné jako noc."

Potřetí se švadleny musely sejít, radit se, až konečně ušily šaty černé jako noc, jen se na nich diamanty jako hvězdy třpytily.

Tak už milé Ladě nezbývalo než se podrobit, na svatbu jít. Ale Lada sedala zatím ve své komůrce, šila si z myších kožek kožíšek, dlouhý až na paty. Sotva ho došila, sebrala své troje šaty do ranečku, oblékla myší kožíšek a prchla ze zámku.

Celou noc šla, až došla ráno do velikého lesa ke studánce. Ve studánce plula rybička; vyhlédla z vody, kdo to přichází. Lada schovala uzlík do vřesu u studánky, prosila rybičku, aby jí její šaty hlídala. Rybička přikývla a pohroužila se do vody. Lada si sedla u studánky odpočinout. Dívala se do kraje a uviděla na rovině velký zámek. Šla do toho zámku, vešla do kuchyně a prosila kuchaře, aby ji pro lásku boží přijal za kuchtičku. Kuchař se až zděsil té šeredy, zakuklené v myším kožíšku, ale když tak pěkně prosila, dovolil, aby tam v koutku myla nádobí. Však bylo mnoho práce v té královské kuchyni; měly se slavné hostiny strojit, princ té země si měl vybírat nevěstu.

Ze všech království se ty nevěsty sjely, sličné, až se srdce smálo; jedly, pily, tancovaly, večer se procházely po zahradě. Všechno služebnictvo z toho zámku se sběhlo večer do zahrady dívat se na ty panny, hádat, kterou z nich si princ vybere za královnu. Škaredá kuchtička, když umyla nádobí, prosila kuchaře, aby jí na chvilku dovolil podívat se do té zahrady. Kuchař se zděsil, kdyby tam kdo takovou šeredu uviděl, že by přišel o chleba. Ale kuchtička slibovala, že zůstane pozadu, tak nakonec jí dovolil.

Kuchtička běžela rovnou do lesa ke studánce, umyla si tvář, učesala zlaté vlasy, svlékla myší kožíšek, ustrojila se do šatů krásných jako ranní červánek a šla do zahrady. V zahradě planou světla, muziky vyhrávají, princ chodí mezi pannami, žádná se mu nelíbila. Až najednou vidí princeznu krásnou jako ranní červánek, tak mu to srdce pohnulo, div radostí neomdlel. Uctivě ji pozdravil, jen s ní se zabavoval; princezna se usmívala, ptala se ho, jak se má, co dělá; celý život jí vypravoval, tak mile uměla poslouchat.

Když se k ránu rozcházeli, slíbila, že druhý večer přijde, a zmizela ze zahrady. Už svítalo, když přiběhla ke studánce, svlékla šaty, zamazala si prachem tvář, oblékla kožíšek. Rybička vyhlédla ze studánky, Lada ji poprosila, aby jí ohlídala šaty, a vrátila se do zámku. Byl už bílý den, když přišla do kuchyně; kuchař vyváděl jako divý:

„Ty šeredo, kde jsi byla, kde jsi celou noc chodila?" „Ach, odpusťte, drahý pane, víckrát se to už nestane."

V kuchyni se chystal vzácný oběd pro ty hosty. Princ sám se přišel podívat, co se chystá; veselý byl, s kuchařem žertoval. Kuchař honem strčil kuchtičku za pec, aby princovi taková šereda na oči nepřišla.

Večer kuchtička zas prosila kuchaře, aby jí dovolil do zahrady. Kuchař se zaříkal, že ji nepustí ani na krok, ale naposled svolil, hrozil, že ji z kuchyně vyžene, jestli zase přes noc venku zůstane. Kuchtička zas rovnou běžela ke studánce, oblékla bílé šaty, zjevila se v zahradě, krásná jako letní den. Princ k ní hned přiběhl, prochodili spolu celou noc; povídala, jak si jako děcko hrávala, ale o svém rodě nic říci nechtěla, raději časně ze zahrady princi zmizela, u studánky se převlékla, rybičku hlídat prosila a vrátila se do kuchyně dřív, než tam kuchař ráno vkročil. Dala mu pěkně pozdravení, kuchař si jí hrubě nevšiml; měl starosti, jaký vzácný oběd má ten den připravit.

Sotva se dali do vaření, přiběhl lokaj: „Zle je, žádný oběd se vařit nebude, princ je nemocný, nikoho nechce ani vidět, že ho ta cizí princezna včera opustila, samotného v zahradě zůstavila. Kuchař lál té poběhlici, co prý prince svádí, do nemoci přivádí, obědy kazí. Kuchtička se tak polekala, až jí nádobí padalo z rukou.

Navečer Lada prosila kuchaře, aby jí naposled dovolil do zahrady, že ten večer má být volena nevěsta, aby ji uviděla. Kuchař se mračil, že bůhvíco bude, jestii se ta poběhlice zas ukáže, nakonec ji však přece propustil. Kuchtička běžela ke studánce, ale byla smutná, měla prince uvidět naposled; kdoví, kterou vzácnou princeznu si vyvolí. Ustrojila se do černých šatů, zjevila se v zahradě krásná jako noc a třásla se, zdali princ už nevěstu nevyvolil. Ale princ, jak ji uviděl, šel k ní; celou noc spolu seděli, nemluvili, jen si do očí hleděli. Nakonec prosil princ, aby mu zjevila, z které země pochází, kdo jsou její rodiče, že si ji vyvolil za ženu — hned jí dal svůj prstýnek na malíček. Lada prosila, aby se neptal, že mu nesmí nic zjevit a musí se s ním rozloučit. Princ omdlel žalostí. Všichni se sběhli, té cizí princezně hrozili. Lada jim stěží utekla; přišla ke studánce, byl už bílý den. Hořce plakala, když kožíšek oblíkala; spěchala, ani se ze šatů nesvlékla. Ale rybička vyhlédla vesele ze studánky, zakývala hlavičkou, zašplouchala ocáskem, do vody se pohroužila — a už se víckrát nevrátila.

Lada běžela do kuchyně; tam už bylo boží dopuštění. Kuchař křičel, na kuchtičku všechny kletby svolával, kudy se toulá, když princ je na smrt nemocný, že mu ta poběhlice udělala. Hned kázal vařit silnou polévku, žloutky do ní rozmíchat, princovi na posilněnou. Kuchtička vařila, vařila, ani neviděla, jak se jí prstýnek svlékl s malíčku a zapadl do polévky. Lokaj přiběhl, chytil polévku a letěl s ní k princovi. Ale po chvíli byl celý zámek vzhůru. Přiběhla stráž, kdo prý vařil tu polévku, hned s ním k princovi. Kuchař, jak to uslyšel, vytáhl kuchtičku za pecí, kde plakala, a křičel:

„Plač, jen plač, ty nezbednice, však uvidíš, co ti náš princ poví."

Kuchtička šla po schodech, co noha nohu mine, tak se jí srdce chvělo úzkostí; ani hlavu nezdvihla, když před prince předstoupila.

„Tos ty ta kuchtička," řekl princ, „cos polévku vařila, můj prstýnek do ní ztratila?"

Kuchtička se ulekla, zdvihla hlavu, ale princ, jak se jí podíval do očí, objal ji kolem pasu, svlékl jí myší kožíšek — tu stála před ním líbezná princezna Lada ve svých démantových šatech. Hned kázal vyhlásit, že nevěsta je nalezena a týž den se bude slavná svatba strojit. Kuchař, jak to uslyšel, div se strachy nezvrátil, kde on tak nahonem má shánět svatební hostinu. Běžel k princovi a tu vidí; u prince stojí vzácná paní a princ přísně povídá:

„Pověz, kde jsi tu ošklivou kuchtičku sebral, jak jsi ji směl nechat v kuchyni?"

„Smilování, princi," volal kuchař, „nebyla ta kuchtička zlá, vší práci rozuměla; chyba jen, že byla ošklivá a v noci se toulala." Ta vzácná paní se smála a pravila:

„Děkuji ti, můj milý, žes mou práci uznal, mne pochválil; chyba jen, že se ti nelíbím."

Kuchař padl na kolena a pro lásku boží prosil, že by se byl do smrti nenadál, koho chová ve své kuchyni. Tak jej propustili v milosti. Po oddavkách jeli do té země, kde Lada jako dívka bývala. Starého krále už nebylo. Když mu Lada zmizela, umřel od zármutku. Rodiče radostně Ladu vítali a dali jim své požehnání.