Řemeslo má zlaté dno

Jakýs car vyjel si jedenkrát na loďce, by se trochu se svou ženou a dcerkou po moři projížděl. — Když se byli na kus cesty od břehu vzdálili, zadul tu najednou vichr a zanesl loďku do jakési země, kterou neznali, aniž kdy čeho o ní byli slyšeli, jakož i v té zemi o jejich carstvu nevěděli a neslyšeli. Car, nemaje peněz s sebou a řemesla nejsa znalý, vyšel na zem a ani se nepochlubil, že je car. Ale kterak se živiti? — Nezbývalo mu nic jiného, než se najmouti k selskému dobytku za pastýře. — Tak se živili kolik let. Zatím dcerka vyrostla jim do vdáni a stala se velmi krásnou pannou. Jednou viděl ji carův syn — té země, co v ní byli — a hned otci a matce řekl, jiné děvče že si nevezme než pastýřovu dceru z té a té dědiny. — Otec i matka i všichni dvořenínové domlouvali careviči, aby se zprostil té hanby, dáti přednost pastýřově dceři před dcerami carskými, královskými a zemanskými. Ale vše darmo. On zůstal při svém: „Ji, žádnou jinou!" — Vida, že jinak nedá, poslal car jednoho ze svých vezírů k pastýři, aby mu oznámil, že car žádá jeho dceru pro svého syna. Když vezír k pastýři přišel a žádost carovu mu vyjevil, zeptal se ho pastýř: „Jaké řemeslo zná carův syn ?" Když tuto otázku vezír slyšel, všecek zdřevěněl. „Bůh s tebou, člověče! Jaké má znáti řemeslo syn carův? K Čemu má býti řemeslo carovu synu? Řemeslo učí se lidé potřební, by se jím živili, a carův syn má hrady, má zem!"

„Eh, jak nezná řemeslo, nedám mu svoji dceru," odpověděl mu na to pastýř. — Vezír se vrátil k carovi a odpověď pastýřovu mu vyřídil. — I povstalo mezi všemi největší divení. Každému se zdálo, že by si to měl pastýř za největší čest pokládati, že by měl poníženě děkovati, když carský syn jeho dceru vzíti si chce — a on, sprosťák, se opováží ptáti, jaké řemeslo zná carský syn! I poslal k němu car druhého vezíra; než pastýř zůstal při svém. „Dokud carův syn," povídal vezírovi, „nějakému řemeslu se nenaučí a práci svých rukou mi nepřinese, nevejdeme spolu v přátelství!"

Když vezír se vrátil a carovi vyřídil, že pastýř carskému synu dceru nedá, dokud se nenaučí řemeslu — jakémukoli, jen když bude řemeslo — a práci svých rukou mu nepřinese, tu se carův syn sebral a odešel na tržiště, by si nějaké řemeslo vyhlídl. — Chodil ode krámu ke krámu, přihlížel, kterak mistři pracují, až přišel k jednomu krámku, kde pletli rohože. To zdálo se mu být nejlehčím řemeslem a tomu počal se učiti. I naučil se mu za několik dní; když je uměl, upletl pěknou rohožinu a poslal ji k pastýři se vzkázáním, takovému řemeslu že se naučil carův syn a to že práce jeho rukou. — Pastýř vzal rohožinu, prohlížel ji na vše strany a pak se ptal: „Zač to stojí?' — „Za čtyři groše," odpověděl mu. „Eh dobře," mínil pastýř, „čtyři groše dnes, čtyři zítra, to je osm, a čtyři pozítří, to je dvanáct. Kdybych já byl jen toto řemeslo znal, nemusel jsem dobytek pasti." — Potom začal vypravovat, kdo je a kterak do země přišel, nad čímž se všichni velice zaradovali, nejvíce ovšem proto, že nevěsta nebyla dcera pasákova, ale carova. — Slavně junáka s dívkou oddali a vesele strojili svatbu. Potom dali onomu caru loď a on odplul přes moře zpátky do své země.