Úmluva s čertem

To by v tom vězel jen čert," zahučel do vousů správce panství jihočeského velmože. Obhlížel bažinu, která se před ním prostírala do nedohledna.

 Kočí, který ho přivezl a uklidil karetu s koněm do chládku dubů, si potichu řekl: "Kdo s čertem začíná, s čertem končí," ale šla na něho dřímota a usnul.

 Pán obcházel, prohlížel, vraštil čelo od přemýšlení. Jistě tu chtěl mít rybník, ale tady se jeho výpočtům nějak nedařilo. Bylo horko. Pánovi stékal pot po čele. Sňal svůj vysoký bílý klobouk a uklání se: "Mnoho štěstí, rybníkáři…"

 Nezbývá než se uklonit také.

 "Je tady trochu horko, půjdeme do stínu." Pán, rybnikář, zvyklý poroučet, poslouchá cizího pána. Ten jde trochu v rákosí, trochu ve vzrostlé trávě, nějak se mu v tom jde špatně.

 "Mluvil jsi o mně, přišel jsem," říká pán.

 Rybnikáře obchází v horkém poledni mráz. Usedli pod košatým dubem. Cizí pán má drahý oblek, zbrusu nový. Ale tvář má snědou, jako mají ti chlapi zdaleka, kteří se sem do jižních Čech táhnou, aby zakládali rybníky a uměle sdělávali z kamene tarasy hrází. Ale tenhle navíc ještě, tenhle má růžky v smolných vlasech a svoje kopýtko na noze už ani neschovává.

 "Tak už se tedy známe. A já nadto vím o tvých starostech. Všecky ti splním. Všecky a všecko, co žádáš, i to, co si přeješ ve svých snech — a nejsi právě skromný."

 Cizí pán se usmál. Pan rybníkářský baumistr se zadumal.

 Cizí pán úlisně mluví: "Budu ti pomáhat. Zdaří se ti vše, co započneš."

 Pan baumistr má zpocené vlasy v nepořádku upírá zrak do dálky přes močál. Snad už tam vidí čistou vodu, v níž jsou ryby, velikou vodu, kterou hradí kamenná hráz s duby. A potom se ptá: "A co ty žádáš?"

 Černý pán povytáhl obočí: "Na zemi tvoje osobní, lidské štěstí, pane. A potom tvoji velikou duši. Žádej, vše ti splním."

 Pán zírá do dálky, jako by něco hledal, prsa se mu dmou a žíla u vlasů je naběhlá.

 "Naši zlatodějové se marně pokoušejí vyrobit zlato a kámen mudrců. Hledají elixír věčného života. Chci to, chci to mít. Moudrost, bohatství a život věčný."

 Černý pán se usmál. Vylovil z kapsy pergamen.

 "Tvůj podpis je drahocenný. Bude psán krví."

 Pan rybnikář rychle vytáhl kulich od pasu. Bodl se do ruky. Černý pán obratně zachytil krev do brku a svázal kapesníkem, který měl v klobouku podle tehdejší módy. Pero skřípe po papíru, jako když zuby skřípe. Černý pán už sbalil listinu. Ukloní se.

 Najednou se ozval pokřik shora. Velké hejno hus letělo nad hlavou. Pan baumistr jenom vzhlédl. Než zase vrátil pohled k zemi, černý pán už tu nebyl.

 Kočí se probudil ptačím křikem. Protíral si oči. Zdá se mu, že cítí něco takového jako u kováře, když se kopyto pálí. Pán má obvázanou ruku a už vsedl do karety. Kočí se pokřižoval, ačkoliv pán už hněvivě pobídl k jízdě.

 Než vyjeli od močálu, práskl blesk do blízkého dubu, až třísky vlétly na koně a do kočáru. Rána hromu byla, jako když se sesula skála. Koně se vzepjali, kočí byl bledý a držel opratě až u brady. Blesky se křižovaly a hrom se rozburácel.

 Od toho dne uplynulo hojně vody v propustích a stokách. Uplynula do rybníků, které se v krajině množily. Stavěl je známý rybnikář, který se stal nejvyšším regentem za své dobré hospodaření. Také už nebyl tak mladý, vousy měl bílé jako klobouk a nechodil tak zpříma. Také měl bílé, huňaté obočí a posupně se díval. Lidé se ho báli, protože nebyl vlídný a nesnášel odporu. Co poručil, to se musilo státi skutkem, nebo následoval trest. Snad byl ctěn pan regent, ale nebyl milován. A už byl ve stáří, kdy věk podlamuje kroky člověka, kdy odchází na věčnost.

 Bylo to jednou na podzim, když babí léto, které zašimrá pod nosem, přitáhne člověka jako udice rybu, k něčemu neznámému ho otočí jako nit hozená z nebe. Pan regent Šel po hrázi, prohlížel stromy, doubky; dal je zasadit do kamenů hráze, aby ji držely svými kořeny pevnou proti obrovské vodní síle. Doubky mají zelenavé chocholy, šumí v nich vítr a zpívají ptáci. Panu regentovi je dobře u srdce. Vidí vzkvétat vše, oč se namáhal. Má rád své dílo. Rád se prochází krajinou, kterou změnil tak jako — abychom nehřešili— Pán Bůh. Dříve tady byly bažiny, neužitečné a nezdravé, a teď — větřík vlní hladinu rybníků, plovou v nich němé ryby.

 Němí tvorové, regent si přitom vzpomene na lidi, pro které také dělá ty rybníky, pro pozdější časy, pro budoucnost, — ale lidé nevidí budoucnost, nejsou o mnoho chytřejší než ty ryby, a přece dělají starostí panu regentovi. Mluví proti jeho plánům a napomáhají mu v jeho díle. V jeho díle!

 Pan regent je trestá. Přinutí je k poslušnosti. Podle potřeby, někdy také nelítostně. Pan regent si nezvykl v životě na mazleni. Má ruku drsnou, tvrdou. Babí léto se zachytí do vousů pana regenta. Paprsek večerního slunce po něm sjíždí. Nitka se někde ztrácí, pán se ohlédne. Hned zmizí ta špetka úsměvu, kterou babí léto vyloudilo, jako paprsek podzimního slunce za mrakem. Pan regent zachmuřil obočí. Seděl tam člověk.

 Regent si ho prohlíží zpod obrví. Ten člověk se směje. Ano, usmívá se a sedí. Nával zlosti zavalil mocného pána. Přikročil blíže a zhurta vykřikl: "Kdo se tu schovává?"

 Muž pomalu, namáhavě vstal. Teď, když ho nezakrývalo kapradí, viděl pan regent osmahlého člověka v dobrém šatě.

 "Ke které vrchnosti patříš?" ptal se regent.

 Chlapík se usmál, při úsměvu zkřivil ústa.

 "Má vrchnost je daleko odtud, ale její panství je všude. I zde mám co dělat v jejím jménu."

 "Prokaž se, kdo jsi?" řekl hněvivě regent.

 "Už mne nepoznáváš? To je divné. Ale tento pergamen snad ještě znáš?" Regentova ruka už není tak pevná, chvěje se. A víčka očí se mu zachvějí, jako kdyby se díval po vodním ptactvu, které je hned na vodě a hned letí pod vodou. Pán se usmívá. Nemá strach z velmocného pána, nějak škodolibě se směje.

 "Ještě je to znát a tvůj podpis je dobře čitelný. Tvá krev byla prudká."

 Regent vzpomíná. Tenkrát mu uhlazený pán dal svůj facalit, svůj šátek, sňal jej z módního klobouku. Obvázal mu ranku, kterou sí on sám způsobil svým tulichem, aby krví podepsal pekelný zápis. Potom měl lazebník přiložit mast, aby se ranka rychle zacelila. Když sňal šátek, shořel mu v rukou jako vích. Jenom špetka popela zbyla v rukou a lazebníkovi se podlomila kolena. Satan se ušklebuje: "A čas přišel, pane regente." . .

 "Už přišel?"

 "Člověk nežije věčně."

 "Ale já jsem si vymínil věčný život, mám to v zápise, pan regent mhouří oko a dívá se, jako se díval po chalupnících, když si u něho stěžovali na bezpráví.

 Avšak teď byl v postavení chalupníčka, on nejvyšší regent, pán celého kraje. Ten černý se klidné usmívá. Je si vědom své moci. Tak to dělával on, regent. Vždycky vyhrál. A co teď? Má snad prohrát?

 Černý mluví klidně a přitom nespouští zrak z pána: "V slově jsem ti stál. Dařilo se ti vše, co jsi započal. Dvory vynášejí, rybníky jsou plné ryb, stal ses mocným. Jsi nejvyšším regentem."

 Regent mává odmítavě rukou.

 "Jsi pánem nad životem a smrtí."

 Regent vyskočí: "Jenom nad svou ne!"

 Černý povytáhl obočí. Usmívá se: "Stál jsem v slově!"

 "A co věčný život a ostatní? Alchymisté laborují, naše zlato utíká komínem, ale jaké vyrobili? Kde je? Kde je kámen mudrců a elixír věčného života?"

 Černý odpovídá zvolna a vážně: "Kde? Všude tady, pane, jen se dobře dívat."

 A regent říká: "Vím. Zlato je v té vodě. Ryby se třepou v nevodech na všech rybnících, kde se zabere. Mlčenlivé, hloupé třepou se ryby jako lidé přede mnou. Ryby mají penízky — šupiny — a budou se množit celá staletí. Já vím, to je zlato. Kámen mudrců jsem nalezl. Je zazděn v tarasech hrází a věky přetrvá. Kámen mudrců — bez klamu a lží, ale z chtění a práce. A velký elixír života? To je práce a chtění. Přinese mi věčný život. Ty duby na hrázích se budou rvát za mne s bouřemi! Znovu se zazelenají na jaře. Budou růst, mohutnět. Našel jsem život věčný."

 "Jsem rád, pane, že jsi dobře pochopil. Splnil jsem své slovo, všecka tvá přání." A regent říká zticha, sotva je slyšet jeho hlas v šelestu rákosu: "Jen jedno přání zůstalo nesplněno."

 "Všecko jsem splnil, co jsi žádal," brání se černý.

 "Vím," odpovídá regent, "já vím. Ale tolik jsem si přál, aby mne lidé milovali. Nikdo mne neměl rád. Jenom se mne báli."

 Černý se zase trošku ušklibuje: "To bylo v smlouvě, pane. Při velkém štěstí to malé nemá místo."

 "Tenkrát jsem o ně nestál. Měl jsem příliš rozpřaženou náruč. Stalo se. Je pozdě. Kámen mudrců jsem našel celý."

 "Žil jsi velký život a jsi nesmrtelný."

 Regent neposlouchá, stojí shrben, tvář má popelavou.

 "Tenkrát jsem na to zapomněl — nestál jsem o lidskou lásku, byla na dosah ruky. Nikdy jsem nepoznal pravé lidské štěstí."

 "Pro velké věci bývají malé odepřeny," říká černý.

 Zarachotil hrom. Regent se vzchopil. Přetřel si tvář a rozhlédl se.

 "Je tu krásně. Chtěl bych tu být věčně."

 "Zůstaneš zde, pane regente."

 Hrom zaburácel blízko, tak blízko, že poslední slovo černého zaniklo v rachotu.

 Duby na hrázích jihočeských rybníků roztahují ramena jako obři. Drží kamenné hráze a vzdorují vichrům. Jsou odrané a zčernalé od blesků. Jejich uražené větve jsou jako uťaté paže napřažené do věčnosti. Na jaře si pyšně obhlížejí své zelené chocholy ve vodních zrcadlech. Do tarasů bijí vlny a stříkají vysoko při větru. Jindy měkce šplouchají, vydechnou, když se rozbijí o kámen.

 A po hrázích přejde drvoštěp, myslivec.Večer, když jde slunce spát, ozve se v rákosí kachna a lyska, přeletí volavka, a až se snese tma, hvězdy se koupají v hladinách rybníků. Ale když fičí vítr a protřásá koruny dubů a hvízdá v rákosí, mraky se převalují a zakrývají hvězdy, to o půlnoci jezdí po hrázkách rybníčků pan regent na vozíku — taženém kocoury. Kocouři mají oči jako talíře, chlupy zježené. Pan regent hrozně běduje nebo hromuje. Do toho se mísí prskání a ječeni kocourů. Kocouři zahnou v záhybu hráze, oči jím svítí jako lucerny.

 Staří baštýři, když v nocilídali rybníky, je vídali. Není radno se dívat, lépe se schovat za dub, pokřižovat se a vyjít zas, až to pekelné spřežení zmizí.

 A potom je zase na hrázi klid. Duby šumí a voda šplouchá. Vlny se rozbíjejí o taras, jedna za druhou, jsou jako zorané pole, jdou jako dny života, kterými se počítá věk světa — až do skonání.