Princ chocholouš

Byla jednou jedna královna a ta povila tak ošklivého skrčka, že se dlouho pochybovalo o tom, bude-li mít lidskou podobu. Víla, která byla při jeho narození, ujišťovala, že nepotřebuje být roztomilý, protože bude náramně duchaplný. A pomocí toho daru že bude schopen předat osobě, kterou bude mít nejraději, tolik důvtipu, kolik ho má sám.

To ubohou královnu trochu potěšilo, byla tuze zarmoucena, že přivedla na svět takovou šerednou opičku. A opravdu, sotva děcko mluvit začalo, napovídalo tolik hezkých věcí a počínalo si ve všem tak duchaplně, že to kdekoho okouzlilo. Zapomněli jsme říci, že se narodil s malou chocholkou vlasů na hlavě, a proto mu říkali Chocholouš.

Za sedm nebo osm let povila královna sousední říše dvě dcerky, dvojčátka. První byla krásnější než denice. Královna byla radostí celá bez sebe, až se strachovali, že se z toho roznemůže. Byla u toho zrovna ta víla, která byla při narození prince Chocholouše. Aby královninu radost trochu zmírnila, prohlásila, že malá princezna nebude mít ani za mák ducha, a čím víc krásy bude mít, tím bude hloupější. Královnu to div nezabilo. Za chvilku ji však stihla ještě větší rána: narodila se jí druhá dcerka a ta byla ošklivá jako noc.

„Jen se, paní, tolik netrapte," pravila víla, „nahradíme to vaší dceři jinak: bude tak duchaplná, že nikdo ani nepostřehne, že se jí nedostáva krásy.

„Kéž by Bůh dal," odpověděla královna. „Ale nešlo by přidat trochu důvtipu té starší, která je tak hezoučká?"

„Nemohu pro ni udělat nic, co se týče důvtipu," řekla víla, „ale co se týče krásy, to mohu všechno. A protože nezanedbám nic, čím bych vás mohla potěšit, dávám jí do vínku moc učinit krásným toho, kdo se jí zalíbí."

Jak rostly princezny, tak rostly i jejich přednosti a nikde se nemluvilo o ničem jiném než o kráse starší a o důvtipu a chytrosti mladší. S věkem ovšem rostly i jejich vady. Mladší byla vůčihledě čím dál tím ošklivější a starší den ode dne hloupla: když se jí někdo na něco zeptal, neodpověděla vůbec, nebo řekla něco hodně směšného. Přitom byla tak neobratná, že neuměla postavit na okraj krbu čtyři hrnečky, aby aspoň jeden nerozbila, a vypít sklenku vody, aby si jí polovic nevylila na šaty.

Ačkoli je krása pro mladou dívku velkou předností, přece mladší princezna ve společnosti vždycky zvítězila nad starší. Zprvu se všichni hrnuli k té kráse, aby se na ni mohli dívat a obdivovat se jí. Ale za chvíli obklopili její duchaplnou sestru, aby nepřišli ani o slůvko z jejích půvabných hovorů. A tak kupodivu, ta starší v malé chvilce neměla kolem sebe nikoho, a všechno se tísnilo kolem mladší. I když starší princezna byla hodně hloupá, brzo si toho všimla. A byla by nelitovala a dala všechnu svou krásu, aby byla aspoň z poloviny tak chytrá, jako je její sestra. Ani rozumná královna se nedovedla zdržeta každou chvíli jí vyčetla, jak je hloupá, a to ubohou princeznu k smrti rmoutilo.

Jednou odešla do lesa, aby si poplakala nad svým neštěstím, a tu spatřila, jak se k ní blíží jakýsi hrozně ošklivý a protivný, ale skvěle oblečený človíček. Byl to mladý princ Chocholouš. Byl do ní zamilován, znal ji z obrazů, které šly celým světem. Kvůli ní odešel z království svého otce, aby měl to potěšení vidět ji živou a promluvit s ní. Byl radostí celý bez sebe, že ji potkal tak samotnou, a nikoho dosud tak zdvořile a uctivě neoslovil jako ji. Když jí udělal poklonu, jak se sluší a patří, zpozoroval, že je velmi zarmoucena, i pravil:

„Nechápu, paní, jak může osoba tak spanilá, jako jste vy, dávat najevo takový zármutek. Věřte, mohu se chlubit, že jsem viděl nesmírné množství krásných žen, ale nikdy jsem neuzřel takovou, která by se vám mohla aspoň zdaleka krásou vyrovnat."

„Jak ráčíte, pane," odpověděla princezna a dál se nedostala.

„Krása," pokračoval princ Chocholouš, „je tak velká přednost, že vyváží všechny ostatní, a máte-li ji, pak není na světě nic, co by vás mohlo tuze trápit."

„Raději bych byla tak ošklivá jako vy a přitom chytrá," pravila princezna, „co je mi platná krása, když jsem hloupá."

„Tomu, že někdo má ducha, nic jiného lépe nenasvědčuje než to, když si myslí, že ducha vůbec nemá. U toho daru je přirozené, že čím více ho člověk má, tím spíše si myslí, že mu chybí"

„To nevím," řekla princezna. „Vím jen, že jsem hrozně hloupá, a právě to mě trápí."

„Trápí-li vás jen tohle, paní, mohu vás toho trápení lehko zbavit."

„A jak to dokážete?" ptala se princezna.

„Je v mé moci, paní," děl princ Chocholouš, „dát osobě, kterou nade všechno miluji, tolik ducha, kolik si jen bude přát A protože tou osobou jste právě vy, paní, záleží jen na vás, abyste byla tak chytrá, jak jen člověk může být, jestliže se za mne ovšem provdáte."

Princezna se tuze zarazila a neřekla ani slůvka.

„Vidím," pravil princ Chocholouš, „že vás má nabídka uvedla do rozpaků, a nedivím se tomu. Ale dám vám na rozmyšlenou celý rok."

Princezna měla ducha náramně málo, a přitom si ho v tu chvíli tolik přála mít: ani ji nenapadlo, že rok uběhne jako voda, a nabídku přijala. Sotva princi Chocholoušovi slíbila, že se za něho do roka a do dne provdá, ihned měla pocit, že je docela jiná, než bývala: shledala, že umí s neuvěřitelnou snadností říci všechno, co se jí zlíbí, a že to umí říci hezky, plynně a přirozeně. A hned se pustila do uhlazeného a půvabného rozhovoru s princem Chocholoušem. Vyznamenala se skvěle a princ Chocholouš si myslil, že jí dal důvtipu víc, než si ho nechal pro sebe.

Když se vrátila do paláce, dvůr nevěděl, co si má myslit o tak náhlé a zvláštní proměně. Dříve od ní slyšeli jen nesmysly, a teď mluvila velmi rozumně a nesmírně duchaplně. Celý dvůr měl z toho nepředstavitelnou radost. Jen mladší sestra se z toho neradovala. Když nepředčila starší sestru duchem, vypadala vedle ní jako protivná opice.

Král se řídil jejími názory a často chodíval do jejích komnat, aby se tam s ní radil. Když se zpráva o té změně roznesla, všichni mladí princové ze sousedních království se namáhali, aby získali její lásku, a skoro všichni ji požádali o ruku. Ona však mezi nimi nenašla ani jednoho, který by byl dost duchaplný, všechny vyslechla, ale nikomu z nich neřekla ani ano, ani ne. A tu přišel princ tak mocný, tak bohatý a tak krásný, že nemohla odolat a byla ochotna vzít si ho za muže. Když to otec viděl, řekl jí, že ona je svou paní a že záleží jen na ní, aby se sama vyjádřila. Čím je kdo rozumnější, tím je pro něho rozhodnutí v takové věci těžší, a tak princezna otci poděkovala a požádala ho, aby jí dal čas na rozmyšlenou.

Náhodou šla na procházku zase do toho lesa, kde kdysi potkala prince Chocholouše, aby tam mohla nerušeně přemýšlet o tom, co má udělat. A jak se tak prochází v hlubokém zamyšlení, zaslechne pod nohama tichý šum, jako by množství lidí sem a tam chodilo a něco kutilo. Zbystřila sluch a zaslechla, jak někdo řekl: „Přines mi ten kotlík! a druhý zase: „Přilož dříví na oheň." Najednou se země otevřela a princezna spatřila u svých nohou velkou kuchyni, v níž se to rojilo kuchaři, kuchtíky a pomocníky všeho druhu, kterých je k vystrojení velké hostiny třeba. Vystoupila odtamtud skupina dvaceti nebo třiceti traktérů a utábořila se v lesním stromořadí kolem dlouhého stolu. Všichni najednou, se špikovačkou v ruce a s liščím ocasem na uchu, dali se za zvuků lahodné písně do práce.

Princeznu ta podívaná udivila, i ptala se, pro koho ty hody chystají.

„Pro prince Chocholouše," odpověděl předák těch lidiček, „zítra bude mít svatbu."

Do princezny jako když uhodí a najednou se jí rozbřesklo: vždyť je tomu na den právě rok, co slíbila, že se vdá za prince Chocholouše. Div nepadla do mdlob. Předtím si na to nevzpomněla, dala ten slib ještě jako hloupá osoba, a když ji princ obdařil chytrostí, hned na všechny své hlouposti zapomněla.

I šla dál a neudělala ještě ani třicet kroků, když se před ní objevil princ Chocholouš, nádherně vystrojený, jak se sluší na prince, který má před svatbou.

„Vidíte, paní," pravil, „jak přesně stojím v slově, a nepochybuji vůbec, že i vy jste sem přišla jen proto, abyste dostála svému slibu a tím, že se za mne provdáte, udělala ze mne nejšťastnějšího člověka na světe.

„Řeknu vám rovnou," odvětila princezna, „že jsem se dosud nerozhodla a že se sotva kdy rozhodnu tak, jak byste si přál."

„Vy mě naplňujete údivem, paní," pravil princ Chocholouš.

„To věřím," pravila princezna, „a jistě bych byla ve velkých rozpacích, kdybych měla co činit s hrubcem a člověkem bez ducha. Co řekne princezna, to je svaté, řekl by mi, a tak se za mne musíte provdat, když jste mi to slíbila. Ale jelikož ten, s nímž právě mluvím, je muž vznešený a duchaplný, jsem si jista, že s ním bude rozumná řeč. Víte dobře, že jsem se tehdy, když jsem byla ještě hloupým tvorem, nemohla odhodlat k tomu, abych si vás vzala. Jak můžete chtít, abych se rozhodla dnes, když jsem se ani tenkrát nemohla rozhodnout? Jestliže jste si mě opravdu chtěl vzít, byl jste velmi neprozřetelný, když jste mě obdařil chytrostí a nadáním vidět všechno jasněji, než jsem viděla dřív."

„Jestliže by vám člověk bez ducha," ujal se slova princ Chocholouš, „směl vyčítat, že jste nedostála slovu, jak můžete, paní, chtít, abych vám ve věci, v níž jde o veškeré štěstí mého života, nedělal výčitky já? Cožpak je rozumné, aby lidé chytří byli proti hloupým ve výhodě? To byste chtěla vy, která máte tolik ducha a která jste si ho tolik přála mít? Ale k věci, dovolíte-li. Je na mně, kromě škaredosti, ještě něco, co se vám nelíbí? Jste málo spokojena s mým původem, s mým duchem, s mou povahou, s mým chováním?"

„Naprosto ne," odpověděla princezna. „To všechno se mi na vás líbí."

„Je-li tomu tak," řekl princ Chocholouš, „budu šťasten, učiníte-li mě mužem, který je na celém světě nejvíce lásky hoden."

„Ale jak to mám dokázat?" ptala se princezna.

„Dokážete to tím," odvětil princ Chocholouš, „budete-li mě dost milovat a budete-li si přát, abych takovým mužem byl. A abyste o tom, paní, nepochybovala, něco vám povím: tatáž víla, co mi v den narození dala moc činit duchaplnou osobu, která se mi bude líbit, dala zase moc vám učinit krásným toho, koho budete mít ráda a komu tu laskavost budete chtít prokázat."

„Je-li tomu tak," pravila princezna, „přeji si z celého srdce, abyste se stal nejkrásnějším a lásky nejhodnějším princem na světě. A krásy a roztomilosti vám dávám tolik, kolik jí mám sama."

Sotva princezna pronesla tato slova, spatřila před sebou prince Chocholouše jako nejkrásnějšího, nejurostlejšího a nejroztomilejšího muže, jakého nikdy předtím neviděla. Někteří pohádkáři tvrdí, že to nezpůsobilo kouzlo víly, ale že původcem této proměny byla sama láska. Říkají, že princezna, přemýšlejíc o vytrvalosti svého nápadníka, o jeho skromnosti a o všech krásných vlastnostech jeho srdce a ducha, neviděla už, jak nehezky je urostlý a v tváři ošklivý. To, že má hrb, jí připadalo, jako že se nadnáší, a to, co předtím pokládala za strašlivé kulhání, že není nic jiného, než trochu strojená chůze, což ji okouzlovalo. A dále jeho šilhavé oči se jí prý zdály pro to šilhání ještě zářivější a jejich nepravidelnost v duchu měla za známku prudkého milostného zanícení, a konečně v jeho velkém červeném nose viděla prý cosi vojenského a rekovného.

Ať tomu bylo jakkoli, princezna mu hned slíbila, že se za něho provdá, jestliže jí k tomu dá její královský otec svolení. Když král viděl, jak náramně si jeho dcera váží prince Chocholouše, kterého ostatně znal jako muže velmi duchaplného a moudrého, s radostí ho přijal za zetě. Hned druhý den se slavila svatba tak, jak to princ Chocholouš předvídal, a podle rozkazů, které už dávno předtím dal.