Děťátko pany Marie

U jednoho velikého lesa bydlel dřevorubec se svou ženou a ten měl jen jedno jediné děťátko, tříletou holčičku. Ale byli oba tak chudí, že neměli leckdy ani chleba a nevěděli, co dát holčičce k jídlu. Jednoho rána vyšel dřevorubec celý ustaraný do lesa za prací, a jak tak kácí stromy, zjeví se před ním najednou krásná vysoká paní. Na hlavě měla korunu ze samých zářivých hvězd a řekla mu: „Já jsem Panna Maria, matka malého Ježíška. Vím, že jsi chudý a že máš velkou nouzi. Přines mi svoje děťátko, vezmu je k sobě a budu se o ně starat, jako bych byla jeho matka.“ Dřevorubec poslechl, šel pro dcerušku, odevzdal ji Panně Marii a ta si ji vzala s sebou do nebe. Tam se jí dobře dařilo, jedla samý sladký chlebíček a pila sladké mléko, chodila ve zlatých šatech a malí andílci si s ní hráli. Když jí už bylo čtrnáct let, zavolala si ji jednou Panna Maria a řekla jí: „Milé dítě, musím odjet na dlouhou cestu, a proto vezmi k sobě klíče od třinácti nebeských dveří a opatruj je. Dvanáct z nich smíš otevřít a prohlédnout si všechny krásné věci, které za nimi najdeš, ale ty třinácté, od kterých je tenhle malý klíček, nikdy neotvírej, sice tě stihne neštěstí.“ Dívenka slíbila, že ji poslechne. A když Panna Maria odjela, začala si prohlížet nebeské místnosti. Každý den jednu otevřela, až si prohlédla postupně všech dvanáct. V každé z nich seděl jeden apoštol a kolem něho byla samá nádhera. Dívenka se z toho všeho velmi těšila a andělíčci, kteří ji všude doprovázeli, se radovali s ní. A tak už zbývaly jenom ty zakázané dveře a ona dostala velikánskou chuť dozvědět se, co je za nimi ukryto. A tak řekla andělíčkům: „Já je neotevřu docela a nepůjdu vůbec dovnitř, ale chtěla bych je alespoň maličko pootevřít, abychom tam mohli škvírkou trochu nahlédnout.“ — „Nedělej to,“ řekli andělíčkové, „byl by to hřích. Panna Maria to přece zakázala a mohlo by tě za to stihnout neštěstí.“ Dívenka na to nic neřekla, ale žádostivost se jí v srdci ozývala čím dál hlasitěji a hlodala ji a bodala a nedopřávala jí ani trošku klidu. A když si jednou všichni andělíčci vyšli ven, pomyslila si: „Teď jsem tu docela sama a mohla bych se tam podívat. Když to udělám, nebude o tom nikdo vědět.“ Vyndala si ten klíček, a když už ho držela v ruce, tak jej také zastrčila do zámku, a když už ho tam zastrčila, tak jím také otočila. Tu se dveře rozlétly a ona tam uviděla samu Trojjedinost boží v celé nádheře a ohni. Chvilku tam zůstala stát a s údivem to všechno pozorovala, ale pak se prstem lehounce dotkla toho třpytu a tu jí prst docela zezlátl. Dostala najednou veliký strach, honem dveře zabouchla a utíkala pryč. A ten strach ji už nechtěl opustit, ať dělala co dělala, bušilo jí poplašeně srdce a nechtělo se uklidnit. Také to zlato jí už na prstu zůstalo a nezmizelo, ať si ho myla a dřela jak chtěla.

Netrvalo dlouho a Panna Maria se z té cesty vrátila. Zavolala si zase děvčátko a požádala je, aby jí vrátilo klíče. Když jí dívenka svazek klíčů podávala, pohlédla jí Panna Maria do očí a zeptala se: „A neotevřela jsi ty třinácté dveře?“ — „Ne,“ odpověděla dívenka. Tu jí Maria položila ruku na srdce a cítila, jak jí poplašeně buší, a poznala, že dívka překročila její zákaz a dveře otevřela. Tu se jí zeptala ještě jednou: „Opravdu jsi to neudělala?“ — „Ne,“ odpověděla dívenka podruhé. Panna Maria uviděla její prst, který jí zezlátl, když se dotkla nebeského ohně, a viděla, že zhřešila. Zeptala se jí proto potřetí: „Tak ty jsi to neudělala?“ — „Ne,“ odpověděla dívenka potřetí. A tu jí Panna Maria řekla: „Neposlechla jsi mě a ke všemu jsi ještě lhala. Už si nezasluhuješ zůstat déle v nebi.“

V té chvíli dívenka upadla do hlubokého spánku, a když se z něho probrala, ležela dole na zemi uprostřed divoké pustiny. Chtěla křičet, ale nemohla ze sebe vypravit ani hlásku. Vyskočila a chtěla alespoň utéci, ale ať se obrátila kam chtěla, všude ji zadrželo trnité křoví, kterým se nemohla prodrat. Na tom pustém místě, kde byla uvězněna, stál starý dutý strom a v tom teď musela přebývat. Pokaždé když nastala noc, vlezla si do toho stromu a tam usnula, a když přišla bouřka nebo velký déšť, schovala se v něm také. Ale bylo to tak ubohé živobytí, že kdykoliv si jen vzpomněla, jak krásné to bylo v nebi a jak si s ní andělíčci hráli, pokaždé se hořce rozplakala. Její jedinou potravou byly kořínky a lesní jahody, a ty si hledala všude, kam jen mohla. Na podzim si nasbírala spadané listí a oříšky a nanosila si je do dutiny stromu. Oříšky se v zimě živila, a když pak uhodil mráz a napadl sníh, zalezla si jako zvířátko do listí, aby nezmrzla. Šaty se jí zanedlouho roztrhaly a cár po cáru jí spadl s těla. Jakmile jen zase začalo hřát sluníčko, hned vylezla ze stromu ven, sedla si pod něj a zakryla se svými dlouhými vlasy, které ji celičkou zahalily jako plášť. Tak tam vysedávala rok za rokem a poznala, co je to světská bída a utrpení.

Jednou zjara, když se stromy zase krásně zazelenaly, vyjel si král té země do lesa na lov. Pronásledoval laň, a protože mu zaběhla zrovna do křoví, které uzavíralo tu mýtinu, sestoupil s koně, rozhrnul to trnité křoví a mečem si jím prosekal cestu. Když se konečně dostal dovnitř, uviděl tam pod stromem překrásnou dívku, kterou od hlavy až po špičky nohou zakrývaly dlouhé zlaté vlasy. Král zůstal stát a s údivem dívku pozoroval, po chvíli pak na ni promluvil a řekl: „Kdo jsi? A proč tu sedíš sama v takové pustině?“ Dívenka mu však neodpověděla, protože nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Král řekl dále: „Chceš jít se mnou na můj zámek?“ Tu jenom slabě přikývla. A tak ji zvedl do náruče, odnesl ji na koně a jel s ní domů. A když s ní přijel na zámek, dal ji obléci do krásných šatů a zahrnul ji vším tím nejlepším. I když neuměla mluvit, byla přece jen tak krásná a líbezná, že se do ní docela zamiloval a zanedlouho si ji pak vzal za ženu.

Neuplynul ještě ani rok a královna přivedla na svět synáčka. Té noci, když ležela sama na svém lůžku, zjevila se před ní Panna Maria a řekla: „Povíš-li mi pravdu a přiznáš-li se, že jsi otevřela ty zakázané dveře, zruším svůj trest a vrátím ti zase řeč. Setrváš-li však ve svém hříchu a budeš-li tvrdošíjně zapírat, odnesu ti tvého novorozeného synka.“ Pro tu chvíli se královně vrátila řeč, aby mohla odpovědět, ona však trvala na svém a řekla: „Ne, já jsem ty zakázané dveře neotevřela.“ A tak jí Panna Maria vzala novorozeného synáčka z náručí a zmizela s ním. Na druhý den ráno, když nemohli dítě nikde najít, začali si lidé šeptat, že je královna lidožroutka a že připravila o život vlastní dítě. Královna to všechno slyšela, ale nemohla se proti tomu hájit. Jenom král tomu nechtěl uvěřit, protože ji měl tolik rád.

Po roce přivedla královna na svět zase dalšího synáčka. A té noci k ní také znovu přišla Panna Maria a řekla: „Přiznáš-li se, že jsi ty zakázané dveře otevřela, vrátím ti tvé dítě a s ním i řeč. Setrváš-li však ve svém hříchu a budeš dále zapírat, odnesu ti i druhé novorozeňátko.“ A tu královna zase řekla: „Ne, já jsem ty zakázané dveře neotevřela.“ A Panna Maria jí vzala dítě z náručí a odnesla je s sebou do nebe. Ráno, když bylo i druhé dítě pryč, říkali už lidé docela nahlas, že je královna spolkla, a královi rádci žádali, aby byla postavena před soud. Král ji však měl tolik rád, že tomu nechtěl uvěřit, a svým rádcům pod trestem smrti nařídil, aby o tom už nemluvili.

Rok nato přivedla královna na svět roztomilou dcerušku, a tu se jí v noci potřetí zjevila Panna Maria a řekla: „Pojď se mnou.“ Vzala ji za ruku, zavedla ji do nebe a ukázala jí tam obě její starší děti, které se na ni smály a hrály si se zeměkoulí. Když se nad tím královna zaradovala, řekla Panna Maria: „Ještě se tvé srdce neobměkčilo? Když se přiznáš, že jsi otevřela ty zakázané dveře, vrátím ti oba tvé synáčky.“ Ale královna odpověděla potřetí: „Ne, já jsem ty zakázané dveře neotevřela.“ A tu ji Panna Maria nechala klesnout zpět na zem a vzala jí i třetí děťátko.

Na druhý den ráno, když se to rozhlásilo, křičeli všichni hlasitě: „Královna je lidožroutka a musí být za to odsouzena!“ A král už nemohl své rádce odmítnout. A tak královnu postavili před soud, a protože nemohla odpovídat a hájit se, odsoudili ji a měla být upálena na hranici. Přinesli dřevo, a když ji připoutali ke kůlu a kolem dokola ní začal plápolat oheň, tu konečně roztál led její tvrdošíjné pýchy a srdce jí zaplavila lítost. „Kéž bych tak alespoň ještě před smrtí mohla přiznat, že jsem ty dveře otevřela,“ pomyslila si. V tom okamžiku se jí vrátila řeč a ona hlasitě vykřikla: „Ano, Panno Marie, udělala jsem to!“ A tu se snesl z nebe veliký déšť a uhasil plameny. Potom se rozzářilo veliké světlo a Panna Maria se snesla dolů. Po boku měla oba královniny synáčky a v náručí držela jejich novorozenou sestřičku. Usmála se na královnu a řekla jí vlídně: „Kdo svého hříchu lituje a přizná se k němu, tomu je odpuštěno.“ Podala jí všechny tři děti, vrátila jí řeč a učinila ji šťastnou pro celý další život.