Vlk a sedm kůzlátek

Byla jednou jedna stará koza a ta měla sedm malých kůzlátek a měla je všechna tak ráda, jak už maminky své děti mívají. Jednoho dne se chtěla vypravit do lesa, aby přinesla něco k snědku, a tak si všech těch sedm kůzlátek zavolala a řekla jim: „Milé děti, já teď půjdu ven do lesa, mějte se na pozoru před vlkem, kdyby sem přišel, všechny by vás sežral. Ten darebník se často přetvařuje, ale podle jeho drsného hlasu a podle černých nohou byste ho dobře poznaly.“ Kůzlátka odpověděla: „Však my dáme dobrý pozor, milá maminko, o nás nemusíte mít žádný strach.“ Stará koza zamekala a spokojeně se vydala na cestu.

Netrvalo dlouho, někdo zaklepal na domovní dveře a volal: „Dětičky moje, otevřete, maminka se vrátila a každému z vás něco pěkného přinesla!“ Ale kůzlátka poznala podle drsného hlasu, že je to vlk. „Neotevřeme,“ volala na něj. „Ty nejsi naše maminka, ta má jemný a milý hlas, ale tvůj hlas je drsný, ty jsi vlk.“ Tu zašel vlk k jednomu kupci a koupil si tam veliký kus křídy. Tu křídu hned snědl a hlas mu po ní zjemněl. Pak se zase vrátil, zaklepal na domovní dveře a volal: „Dětičky moje, otevřete, maminka se vrátila a každému z vás něco přinesla!“ Jenomže vlk položil jednu černou tlapu na okno, kůzlátka to uviděla a volala: „Neotevřeme, maminka nemá tak černé nohy jako ty, ty jsi vlk.“ Tu se vlk rozběhl k pekaři a povídá: „Poranil jsem se na noze, dej mi na ni těsto.“ A když mu pekař pěkně potřel tlapu těstem, běžel vlk k mlynáři a povídá: „Nasyp mi na nohu bílou mouku.“ Mlynář si pomyslel: „Vlk chce jistě někoho ošidit,“ a nechtěl mu tlapu posypat, ale vlk řekl: „Když to neuděláš, tak tě sežeru!“ Tu se mlynář polekal a tlapu mu pomoučnil. Inu, takoví jsou už lidé.

A tak šel ten darebník potřetí k domovním dveřím, zaklepal a volal: „Dětičky moje, otevřete mi, maminka se vám vrátila a každému z vás něco pěkného přinesla!“ Kůzlátka zvolala: „Nejdřív nám pěkně ukaž tlapu, ať víme, že jsi opravdu naše milá maminka.“ Vlk položil tlapu na okno, a když kůzlátka uviděla, že je bílá, uvěřila, že je pravda všechno, co jim řekl, a dveře mu otevřela. Ale kdo nevešel jako ten zlý vlk! Kůzlátka se polekala a honem se chtěla schovat. Jedno skočilo pod stůl, druhé do postele, třetí do kamen, čtvrté do kuchyně, páté do skříně, šesté pod umývadlo a sedmé do skříňky nástěnných hodin. Ale vlk je všechny našel a nedělal s nimi žádné dlouhé cavyky. Jedno za druhým spolykal tím svým chřtánem. Jen to nejmladší, co bylo v nástěnných hodinách, nenašel. A když tak ukojil své laskominy, odběhl pryč, natáhl se venku na zelené louce pod strom a tam usnul.

Netrvalo dlouho a stará koza se vrátila z lesa domů. Ach, jakou spoušť to tam našla! Domovní dveře byly dokořán, stůl, židle i lavice byly převržené, umývadlo rozbité na kousky, s postele byla shozena pokrývka i polštáře. Hledala své děti, ale ty nebyly nikde k nalezení. Jedno po druhém volala jménem, ale nikdo jí neodpovídal. Konečně, když už došla až k tomu nejmladšímu, ozval se slabý hlásek: „Milá maminko, já jsem tady, v hodinách!“ A tak milé kůzlátko z hodin vyndala a ono jí vyprávělo, jak přišel vlk a jak všechna ostatní spolykal. To si dovedete představit, jak nad svými ubohými dětičkami naříkala!

Nevěděla samým smutkem, co počít, a tak si vyšla na chvilku ven a to nejmladší kůzlátko běželo s ní. Když došla na louku, vlk tam ležel u stromu a chrápal, až se větve třásly. Koza si ho ze všech stran prohlížela a vidí, že se mu v nacpaném břiše něco pohnulo a škublo sebou. „Ach božínku,“ pomyslila si. „Aby tak byly moje ubohé dětičky, které zhltal k večeři, ještě naživu!“ Poslala kůzlátko honem zpátky domů pro nůžky, jehlu a nitě. A pak rozpárala netvorovi břicho. Sotva střihla poprvé, už vystrčilo jedno kůzlátko hlavičku, a jak stříhala dál, vyskákalo jich všech šest za sebou ven a všechna byla živá a neměla ani jediné škrábnutí. Ten netvor je ve své hltavosti spolykal bez kousání. To bylo radosti! Kůzlátka maminku zlíbala a poskakovala jako krejčík na svatbě. Stará koza však řekla: „Teď jděte a nanoste mi kamení, nastrkáme je tomu bezbožnému zvířeti do břicha, dokud ještě spí.“ Sedm kůzlátek utíkalo a v největším spěchu nanosilo kamení a nastrkalo je vlkovi do břicha, kolik se mu ho tam jen vešlo. Pak mu stará koza břicho zase zašila, a to všechno se stalo tak rychle, že vlk vůbec nic nezpozoroval a ani se nepohnul.

Když se vlk konečně prospal, postavil se na všechny čtyři, a protože po tom kamení v žaludku dostal ukrutánskou žízeň, chtěl si zajít ke studni a napít se. Ale jak se dal do kroku a začal se pohybovat, kameny v jeho břiše na sebe narážely a chřestily. A tu zvolal:

„Co to chřestí, co to chrastí,
copak mi to v břiše tluče?
Místo šesti kůzlat snědených
mám tam teď jen samé kameny!“

A když přišel ke studni a nahnul se nad vodu a chtěl se napít, stáhly ho ty těžké kameny do vody a on se bídně utopil. Jakmile to milá kůzlátka uviděla, hned se tam rozběhla a volala: „Vlk se utopil! Vlk se utopil!“ A samou radostí tancovala i s maminkou kolem studny.