Jeník a Mařenka

U jednoho velikého lesa bydlel jeden chudý dřevorubec se svou ženou a se svými dvěma dětmi. Chlapec se jmenoval Jeník a děvčátko Mařenka. Dřevorubec měl málo práce i málo jídla, a jednou, když na celou zemi uhodila veliká drahota, neměl už některý den ani na chléb. A jak na to večer před usnutím neustále myslel a starostí se převaloval na lůžku, povzdychl si a řekl své ženě: „Co jen s námi bude? Jak uživíme ty ubohé děti, když nemáme ani pro sebe nic?“ — „Víš ty co, muži,“ řekla mu žena. „Zavedeme zítra časně ráno děti do lesa, tam, kde je nejhlubší a nejhustší. Rozděláme jim tam oheň, dáme každému ještě kousek chleba, a pak odejdeme po své práci a necháme je tam. Jistě už nenajdou cestu zpátky a tak se jich zbavíme.“ — „To ne, ženo,“ odpověděl muž, „to neudělám. Jak bych to mohl přenést přes srdce, nechat své děti samotné v lese! Brzy by přišla divoká zvířata a roztrhala by je.“ — „Jsi ty ale blázen,“ řekla žena. „Takhle přece pomřeme hlady všichni čtyři, tak to už začni hoblovat prkna na rakve.“ A tak dlouho do něho mluvila, až povolil. „Ale těch ubohých dětí je mi přece jen líto,“ řekl ještě muž.

Obě děti však nemohly hladem také usnout a slyšely všechno, co macecha jejich otci říkala. Mařenka se hořce rozplakala a řekla Jeníkovi: „Teď už nám není pomoci.“ — „Tiše, Mařenko,“ řekl Jeník, „jen se netrap, však já už něco vymyslím.“ A když pak rodiče usnuli, tiše vstal, oblékl si kabátek, pootevřel dveře a vyklouzl ven. Měsíc jasně svítil a bílé oblázky, které ležely před domkem, se leskly jako poházené penízky. Jeník se shýbl a nasbíral si jich do kapsičky, kolik se mu jich tam jen vešlo. Pak se zas vrátil domů a řekl Mařence: „Nic se neboj, milá sestřičko, a jen klidně spi. Bůh nás neopustí.“ A lehl si zas do své postýlky.

Zrána, sotva se rozbřesklo, ještě než vyšlo sluníčko, přišla už macecha a budila obě děti: „Vstávejte, lenoši, půjdeme do lesa na dříví!“ Pak dala každému skývu chleba a řekla jim: „Tohle máte na poledne, ale nesnězte to dřív, nic jiného už nedostanete.“ Mařenka schovala chléb do zástěrky, protože Jeník měl v kapse oblázky. A pak se všichni společně vypravili do lesa. Když tak už chvíli šli, Jeník se zastavil a ohlížel se na jejich domek, a to dělal stále a stále. „Co se tak ohlížíš a zůstáváš za námi, Jeníku?“ řekl mu otec. „Dej pozor, ať si tu nezapomeneš nohy!“ — „Ach tatínku,“ řekl Jeník, „ohlížím se po své bílé kočičce, sedí tam nahoře na střeše a chce se se mnou rozloučit.“ — „Blázínku,“ řekla žena, „to není tvoje kočička. To je první slunce, které svítí na komín.“ Ale Jeník to věděl, neohlížel se za kočičkou. Pokaždé však vyndal z kapsy jeden bílý oblázek a hodil ho na cestu.

Když se dostali hluboko do lesa, řekl otec: „Tak, děti, teď nasbírejte dříví, rozdělám oheň, aby vám nebylo zima.“ Jeník a Mařenka nanosili vysokou hromadu chrastí, otec ji zapálil. A když už se plameny vysoko rozhořely, řekla žena: „A teď si lehněte k ohni, děti, a odpočiňte si, my půjdeme do lesa kácet dříví. Až budeme hotovi, přijdeme zase a odvedeme vás.“

Jeník s Mařenkou se hřáli u ohně, a když nadešlo poledne, snědli každý svůj kousek chleba. A protože stále slyšeli rány sekyrou, mysleli, že je jejich otec někde nablízku. Jenomže to nebyla sekyra, byla to silná větev, kterou otec uvázal na suchý strom a kterou vítr houpal sem a tam. A když tam děti už seděly dlouho a dlouho, sklížily se jim konečně únavou oči a ony usnuly. Když se probudily, byla už černočerná noc. Mařenka se dala do pláče a řekla: „Jak se teď jenom dostaneme z lesa!“ Ale Jeník ji utěšoval: „Jenom chviličku počkej, až vyjde měsíc, pak už cestu najdeme.“ A když vyšel úplněk, vzal Jeník sestřičku za ruku a šel podle bílých oblázků, které se třpytily jako nově ražené penízky a ukazovaly jim cestu. A tak šli oba celou noc a za prvního rozbřesku přišli zase k domu svého otce. Zaklepali na dveře, a když žena otevřela a uviděla, že je to Jeník s Mařenkou, spustila na ně: „Vy darebné děti, pročpak jste tak dlouho v lese spaly, mysleli jsme už, že se vůbec nechcete vrátit!“ Ale otec z toho měl velkou radost, protože ho trápilo, že je předtím tak opustil.

Zanedlouho číhala zase ve všech koutech bída a děti slyšely, jak macecha v noci říká otci na lůžku: „Už máme zase ve spíži jako vymeteno, máme poslední půlku bochníku, a to je konec písničky. Děti musí pryč, zavedeme je hlouběji do lesa, aby nenašly už cestu zpátky. Jiná záchrana pro nás není.“ Muže to těžce trápilo a pomyslil si: „Bylo by líp, kdyby ses o to poslední sousto s dětmi rozdělila.“ Ale žena nedbala na nic, co řekl, stále jen mu spílala a vyčítala. Kdo řekne a, musí říci i b, a protože povolil poprvé, musel povolit i podruhé.

Jenomže děti byly i tentokrát ještě vzhůru a vyslechly celý jejich rozhovor. Když rodiče usnuli, Jeník zase vstal a chtěl nasbírat oblázky jako poprvé. Ale žena předtím dveře zamkla a tak nemohl ven. Utěšoval však svou sestřičku a řekl jí: „Jenom neplač, Mařenko, a klidně spi, však nám milý pánbůh už pomůže.“

Časně ráno přišla macecha a vyhnala děti z postele. Každému dala kousek chleba, ale byl ještě menší než posledně. Cestou do lesa Jeník drobil chléb v kapse, často se zastavoval a pokaždé hodil jeden drobeček na zem. „Co postáváš, Jeníku, a rozhlížíš se?“ ptal se ho otec. „Jen hezky pojď.“ — „Ohlížím se po svém holoubkovi, sedí na střeše a chce se se mnou rozloučit,“ odpověděl Jeník. „Blázínku,“ řekla žena, „to není tvůj holoubek, to je první slunce, které svítí na komín.“ Ale Jeník házel drobky po cestě dál a dál.

Žena zavedla děti ještě hlouběji do lesa, na místa, kde ještě nikdy v životě nebyly. A tam zase rozdělali velký oheň a macecha jim zase řekla: „Tak, děti, zůstaňte tu pěkně sedět, a když budete unavené, můžete se trochu prospat. My zatím půjdeme do lesa kácet dříví a večer, až budeme hotovi, zase přijdeme a odvedeme vás.“ Když nadešlo poledne, rozdělila se Mařenka s Jeníkem o svůj kousek chleba, protože on ten svůj celý rozházel po cestě. Pak oba usnuli. Minul večer, ale nikdo pro ubohé děti nepřišel. Probudily se zase až v černočerné noci a Jeník utěšoval Mařenku a říkal jí: „Jenom chviličku počkej, Mařenko, až vyjde měsíc, pak uvidíme ty drobečky, které jsem cestou sypal, a ty nám ukáží cestu domů.“ Když vyšel měsíc, vypravili se na cestu, ale z drobečků nenašli už ani jediný. Ty tisíce ptáčků, co v lese a po polích létají, je zatím sezobaly. Jeník řekl Mařence: „Však my už cestu najdeme,“ ale nenašli ji. Prochodili celou noc a pak ještě celý den, od rána do večera, ale nemohli se dostat z lesa ven. Měli už veliký hlad, protože snědli jen těch pár jahod, co našli. A protože už byli tak unavení, že jim nohy vypovídaly poslušnost, lehli si pod jeden strom a usnuli.

A další ráno už bylo třetí od té doby, co oba opustili otcův dům. Dali se zase na cestu, ale zacházeli stále hlouběji a hlouběji do lesa, a kdyby nepřišla brzy nějaká pomoc, byli by museli zahynout. Když nadešlo poledne, uviděli na jedné větvi krásného bělostného ptáčka, a ten tak pěkně zpíval, že se zastavili a poslouchali ho. Ptáček dozpíval, zamával křidélky a rozletěl se před nimi. Děti šly za ním a on je dovedl až k malé chaloupce, na jejíž střechu se posadil. A když přišly docela blízko, uviděly, že celá chaloupka je ze samého chleba a že má střechu z perníku a okna ze samého cukru. „Tady zůstaneme,“ řekl Jeník, „a dosyta se najíme. Já si vezmu kousek ze střechy, a ty, Mařenko, můžeš ochutnat kousek toho okénka, to bude jistě sladké.“ Jeník sáhl na střechu a kousek si z ní ulomil, aby ochutnal, jaká je, Mařenka si stoupla k okénku a začala do něho dloubat. A tu se ozval z domečku tenounký hlas:

„Dlouby, dlouby, kdo je to?
Kdo mi dloubá okénko?“

Mařenka odpověděla:

„To je jen větříček,
nebeský chlapíček!“

A obě děti jedly beze strachu dál. Jeníkovi střecha tolik zachutnala, že si z ní ulomil ještě notný kus, a Mařenka si vylomila celou jednu kulatou tabulku, sedla si na zem a pochutnávala si na ní. A tu se najednou dveře otevřely a z nich vyšla prastará babizna, která se opírala o berli. Jeník s Mařenkou se tak polekali, že upustili všechno, co měli v rukou. Ale ošklivá stařena potřásla hlavou a řekla: „Aj milé dětičky, kdopak vás sem dovedl? Tak jen pojďte dál a zůstaňte u mne, nic zlého se vám nestane.“ Vzala obě děti za ruku a zavedla je do chaloupky. Tam jim dala dobře najíst, mléka a dobrého sladkého svítku, jablek a ořechů. A pak jim povlékla do bílého dvě malé postýlky a Jeník s Mařenkou si do nich lehli a zdálo se jim, že jsou v nebi.

Jenomže ta stařena všechnu tu přívětivost jen tak předstírala, ve skutečnosti to byla zlá čarodějnice, která už na obě děti číhala a chaloupku z perníku vystavěla jenom proto, aby je tam přilákala. Jakmile se jí nějaké dítě dostalo do rukou, hned je zabila, uvařila a snědla, a to pak měla vždycky hostinu. Čarodějnice mají zarudlé oči a daleko nevidí, ale umějí moc dobře větřit, jako zvířata, a vždycky poznají, když se k nim blíží člověk. Když se k ní přiblížili Jeník s Mařenkou, hned se zlomyslně zasmála a řekla si: „Tihle dva mi už jistě neupláchnou!“ Časně zrána, ještě než se děti probudily, čarodějnice už byla na nohou. A když je tak obě pozorovala, jak klidně spí a jak jim zčervenaly tvářičky, zamumlala si pro sebe: „To bude dobré soustíčko!“ Chytila Jeníka kostnatýma rukama, odnesla ho do malého chlívku a zavřela za mříže. Ať křičel jak chtěl, nic mu to nepomohlo. Pak šla čarodějnice k Mařence, zatřásla s ní a křikla: „Vstávej, lenochu jedna! Nanos vodu a uvař svému bratrovi něco dobrého! Je tam venku v chlívku a musí se vykrmit! Až bude dost tlustý, tak ho sním.“ Mařenka se dala do hořkého pláče, ale všechno bylo marné, musela udělat, co zlá čarodějnice chtěla.

A od toho dne se vařila pro ubohého Jeníka ta nejlepší jídla, ale Mařenka nedostávala nic jiného než račí ocásky. Každé ráno se stařena dobelhala k chlívku a volala: „Jeníku, vystrč prst, ať vidím, jestli už budeš brzy vykrmený!“ Ale Jeník pokaždé vystrčil kůstku a babizna, která měla slabé oči, to nepoznala. Myslela, že je to Jeníkův prst a divila se, že stále vůbec nepřibývá. Když uplynuly čtyři týdny a Jeník byl stále tak hubený, ztratila čarodějnice trpělivost a nechtěla už déle čekat. „Pojď sem, Mařenko,“ zavolala na děvčátko. „Hezky rychle nanos vodu! Ať je Jeník tlustý nebo hubený, zítra ho zabiju a uvařím.“ Ach, jak ubohá sestřička naříkala, když musela nosit vodu, a jaké slzy jí tekly po tvářích! „Pánbíčku milý, tak nám přece pomoz!“ volala. „Kdyby nás byla v lese roztrhala divoká zvěř, byli bychom alespoň zemřeli spolu.“ — „Jen si to kňourání ušetři,“ okřikla ji stará, „to ti stejně nic nepomůže.“

Časně zrána musela Mařenka vstát, rozdělat oheň a postavit na něj kotlíky s vodou. „Nejdřív budeme péct,“ řekla babizna. „Už jsem zatopila pod pecí a zadělala těsto.“ Vystrčila ubohou Mařenku ven k peci, ze které už šlehaly ohnivé plameny. „Vlez dovnitř,“ poručila jí, „a podívej se, jestli je dobře roztopeno, jestli tam už můžeme dát chleba!“ A až by byla Mařenka uvnitř, chtěla pec zavřít, aby se tam upekla, a chtěla ji také sníst. Ale Mařenka dobře uhodla, co má za lubem, a tak řekla: „Já nevím, jak to mám udělat. Jak se tam dostanu?“ — „Hloupá huso,“ hubovala stará, „otvor je přece dost veliký, copak nevidíš? Sama bych tamtudy vlezla.“ Přibelhala se k peci a vstrčila do otvoru hlavu. A vtom jí Mařenka dala zezadu takový štulec, že vletěla do pece celá, pak za ní rychle zabouchla železná dvířka a zavřela je na závoru. Hu, ta vám začala skučet, až z toho šla hrůza! Ale Mařenka nic nedbala a utekla a zlá čarodějnice musela v peci bezmocně uhořet.

Mařenka utíkala rovnou k Jeníkovi, otevřela mu chlívek a volala: „Jeníku, už jsme volní, stará čarodějnice je mrtvá!“ A tu Jeník vyskočil z chlívka jako ptáček, když mu otevřete klec. To bylo radosti! Padli si kolem krku, skákali a líbali se. A protože se už neměli čeho bát, vešli zase do čarodějčiny chaloupky, kde bylo všude plno skříněk s perlami a drahokamy. „Ty jsou ještě lepší než oblázky,“ řekl Jeník a nabral si jich plné kapsy, a Mařenka řekla: „Já s sebou taky vezmu nějaké domů,“ a nabrala si jich plnou zástěrku. „Ale teď už pojďme,“ řekl Jeník, „ať se dostaneme z toho začarovaného lesa.“ Když už šli několik hodin, došli až k veliké vodě. „Přes tu se nedostaneme,“ řekl Jeník, „nevidím tu ani cestu, ani můstek.“ — „Lodička tu jistě žádná nejezdí,“ odpověděla Mařenka. „Ale tadyhle plave bílá kachnička, když ji poprosím, jistě nám pomůže na druhý břeh.“ A zavolala na ni:

„Kachničko, kachničko,
tady je Jeník a Mařenka.
Není tu cestička, není můstek,
vezmi nás, kachničko, na bílý hřbítek!“

A kachnička opravdu připlavala, Jeník si na ni vylezl a chtěl, aby si Mařenka sedla k němu. „Ne, Jeníku,“ řekla Mařenka, „to by bylo pro kachničku moc těžké. Ať nás převeze jednoho po druhém.“ Dobrá kachnička to udělala, a když se šťastně oba dostali na druhý břeh a nějaký čas zase šli, připadal jim les stále známější a známější, až konečně z dálky zahlédli otcův domek. A tu se dali do běhu, vhrnuli se do světnice a padli tatínkovi kolem krku. Ode dne, kdy je muž opustil v lese, neměl ani chvilku klidu. Jeho žena zatím zemřela. Mařenka vysypala zástěrku, až se perly a drahokamy rozkutálely po světnici, a Jeník k tomu přidával z kapes jednu hrst za druhou. A tak bylo po všech starostech a oni spolu pak žili v samé radosti. Pohádka už končí, víš? Tamhle běží velká myš! Běž za ní a chyť si ji, kožíšek z ní budeš mít!