O rybáři a jeho ženě

Tak vám byl jednou jeden rybář a ten měl ženu a bydleli spolu v rozpadlé chatrči docela těsně u jezera. A ten rybář celé dny chodil k tomu jezeru a lovil a lovil a lovil.

Tak vám také jednou sedí nad udicí a dívá se stále do té čisté vody a sedí a sedí.

A tu to najednou udicí zaškubalo a začala se potápět hlouběji, a když ji ten rybář vytáhl, měl na ní chyceného velikého hlavouna. A ten hlavoun mu povídá: „Poslyš, rybáři, prosím tě, nech mě naživu, já nejsem žádný opravdový hlavoun, já jsem zakletý princ. Co by ti pomohlo, kdybys mě teď zabil? Já bych ti stejně dobře nechutnal. Dej mě zase zpátky do vody a nech mě plavat.“ — „To víš,“ povídá ten rybář, „a nemusíš mě ani tolik prosit, takového hlavouna, který umí mluvit, bych byl stejně nechal plavat.“ Když to dořekl, pustil ho zase zpátky do té čiré vody, hlavoun se hned potopil a nechal za sebou na té vodě krvavý pruh. Pak ten rybář vstal a šel ke své ženě do chatrče.

„Muži,“ povídá mu žena, „copak ty jsi dneska vůbec nic nechytil?“ — „Ne,“ povídá muž, „chytil jsem jen jednoho hlavouna a ten mi povídal, že není hlavoun, ale že je zakletý princ, a tak jsem ho zas pustil.“ — „A to sis ani nic nepřál?“ povídá žena. „Nepřál,“ povídá muž, „a copak jsem si měl přát?“ — „Ach,“ povídá žena, „je to přece tak zlé, že bydlíme pořád v takovéhle rozbité chatrči, páchne to tu a je tu ošklivo. Měl sis přece přát aspoň pěkný domek. Jdi tam ještě jednou a zavolej ho a pověz mu, že chceme pěkný domek, určitě ti ho dá.“ — „A to tam mám ještě jednou jít?“ povídá muž. „To se ví,“ povídá žena, „ty jsi ho přece chytil a pak jsi ho zase pustil, tak ti to určitě dá. Jen tam hned jdi.“

Mužovi se moc nechtělo, ale nechtěl se taky hádat se svou ženou a tak tedy šel k jezeru.

A když tam přišel, bylo jezero celé zelené a žluté a už vůbec nebylo tak čiré. Stoupl si k břehu a řekl:

„Nad hlubinou, na zemi,
hlavounečku, zjev se mi,
moje žena Sibyla
nechtěla to, co chci já.“

A tu ten hlavoun připlaval a povídá: „A copak tedy chce?“ — „Ale,“ povídá muž, „že když jsem tě našel, tak prý jsem si měl něco přát. Nechce už bydlet v naší chatrči a ráda by měla pěkný domek.“ — „Tak jen jdi domů,“ povídá hlavoun, „bude mít, co chtěla.“

A tak šel ten rybář domů a jeho žena už tam neseděla v té chatrči, ale stál tam pěkný dům a jeho žena seděla přede dveřmi na lavici. Tu ho vzala za ruku a povídá mu: „Jen pojď honem dovnitř a podívej se, tam je všechno ještě mnohem lepší.“ A tak šli dovnitř a v tom domě byla veliká předsíň a pak veliká světnice a komora, kde byla pro každého pěkná postel, a kuchyň a spižírna a všechno pěkně zařízené i s nádobím, kovovým i porcelánovým, pěkně vyleštěným, zkrátka bylo tam všechno, co tam patří. A za domem byl veliký dvůr se slepicemi a kachnami, a veliká zahrada se zeleninou a ovocem. „Podívej se,“ povídá žena rybáři, „není to moc hezké?“ — „Je,“ povídá muž, „a kdyby to tak zůstalo, tak to bychom žili opravdu spokojeně.“ — „No to si taky myslím,“ povídá žena. A pak se najedli a šli spát.

A tak to šlo všechno asi osm nebo čtrnáct dní, a tu ta žena zase povídá: „Poslouchej, muži, ten dům je přece jenom moc malý a ten dvůr i ta zahrada jsou hrozně malé. Ten hlavoun nám taky mohl darovat nějaký větší dům. Moc ráda bych bydlela ve velikém kamenném zámku. Jdi zase za tím hlavounem a řekni mu, ať nám dá nějaký zámek.“ — „Ach ženo,“ povídá muž, „tenhle dům je přece až dost dobrý, copak budeme dělat v nějakém zámku?“ — „Ale co,“ povídá žena, „jen tam pěkně jdi, však ti to ten hlavoun může dát.“ — „Ne, ženo,“ povídá rybář, „ten hlavoun už nám přece dal tenhle dům, nechci k němu chodit znova, jistě by se zlobil.“ — „Jen jdi,“ povídá žena, „pro něho to nic není a jistě to rád udělá. Tak jen tam jdi.“ Rybářovi bylo těžko u srdce, nechtěl jít. „To není správně,“ říkal si v duchu, ale pak přece jenom šel.

Když přišel k tomu jezeru, byla voda docela fialová a tmavomodrá a šedá a temná a vůbec už nebyla zelená a žlutá, ale byla ještě klidná. Stoupl si na břehu a povídá:

„Nad hlubinou, na zemi,
hlavounečku, zjev se mi,
moje žena Sibyla
nechtěla to, co chci já.“

„A copak chce?“ zeptal se hlavoun. „Ach,“ povídá muž zkroušeně, „chce bydlet ve velikém kamenném zámku.“ — „Vrať se tam, stojí přede dveřmi,“ řekl hlavoun.

A tak rybář šel a myslel si, že jde domů, ale když tam přišel, stál tam už veliký kamenný palác a jeho žena stála zrovna na schodišti. Vzala ho tedy za ruku a povídá: „Pojď dovnitř.“ A tak s ním vešla dovnitř a v tom zámku byla krásná podlaha z mramorových dlaždiček a bylo tam spousta sloužících, kteří otevírali veliké dveře, a všechny stěny byly bílé a krásně vytapetované a ve všech pokojích samé zlaté židle a stoly a ze stropů visely křišťálové lustry a všechny místnosti a komnaty byly pokryty koberci. A na stolech stálo to nejlepší jídlo a víno, že se pod ním až prohýbaly. A za zámkem byl také veliký dvůr s koňskými a dobytčími stájemi, s kočáry, a co bylo ze všeho nejlepší, byla veliká zahrada s nejkrásnějšími květinami a se vzácnými ovocnými stromy a v lesíku asi půl míle vzdáleném byli jeleni, srny a zajíci a vůbec všechno, co si člověk kdy může přát. „Tak co,“ povídá žena, „není to všechno pěkné?“ — „Ach ano,“ povídá muž, „a když to tak zůstane, tak budeme bydlet v tom krásném zámku a budeme nadosmrti spokojení.“ — „To si taky myslím,“ povídá žena. „A teď pojďme spát.“ S těmi slovy se uložili do postele.

Na druhý den ráno se žena probudila první, a to bylo už světlo a ona viděla z postele celý kus nádherné země. Muž ještě spal, a tak ho dloubla loktem do boku a povídá mu: „Muži, vstaň a podívej se z okna. Pověz, nemohli bychom být králi nad celou touhle zemí? Jdi k tomu hlavounovi a řekni mu, že tu chceme kralovat.“ — „Ach ženo,“ povídá muž, „načpak bychom tu měli chtít kralovat? Já nechci být králem.“ — „Když ty nechceš být králem, tak chci být královnou já,“ povídá žena. „Jen jdi k tomu hlavounovi a řekni mu, že já chci kralovat.“ — „Ach ženo,“ povídá muž, „načpak chceš kralovat? To já mu nepůjdu říct.“ — „A pročpak ne?“ povídá žena. „Jen tam rychle jdi, já musím kralovat.“ A tak tam ten muž šel a byl celý smutný, že se jeho žena chce stát královnou. „To není a není správné,“ myslil si. Nechtělo se mu tam jít, ale nakonec přece šel.

A když přišel k tomu jezeru, tu byla voda docela černošedá a v hlubině to vřelo a bouřilo, jen jen se přelít z břehů. Stoupl si na břeh a povídá:

„Nad hlubinou, na zemi,
hlavounečku, zjev se mi,
moje žena Sibyla
nechtěla to, co chci já.“

„A copak chce?“ zeptá se hlavoun. „Ach,“ povídá muž, „chce tu kralovat.“ — „Vrať se k ní, už je to splněno,“ řekl hlavoun.

A tak šel muž domů, a když k tomu paláci přicházel, ten už byl zase mnohem větší, měl vysokou věž s nádherným zdobením. A před bránou stály stráže a bylo tam mnoho vojáků s bubny a trubkami. A když vešel do toho zámku, bylo tam všechno z čistého mramoru a zlata a samé sametové závěsy a veliké zlaté ozdoby. A tu se dveře sálu otevřely a tam byla celá dvorní rada a jeho žena seděla na vysokém zlatém trůně zdobeném démanty a na hlavě měla velkou zlatou korunu a v ruce žezlo ze samého zlata a drahokamů a po obou stranách jí stálo v řadě šest panen, jedna vždycky o hlavu menší než druhá. Muž se zastavil a řekl: „Ach ženo, tak ty jsi teď královnou?“ — „Ano,“ povídá mu žena, „teď jsem královnou.“ Muž tam dlouhou dobu stál a díval se na ni, a když se tak na ni vynadíval, povídá: „Ach ženo, jak je dobře, že jsi teď královnou. Teď už si nebudeme nic přát.“ — „Ne, muži,“ povídá žena a už s ní zase čerti šijí, „mně už se všechna tahle nádhera nelíbí, já už to tady déle nevydržím. Jdi k tomu hlavounovi a řekni, že když jsem královnou, musím se stát teď císařovnou.“ —„Ach ženo,“ povídá muž, „načpak chceš být císařovnou?“ — „Muži,“ povídá žena, „jdi k hlavounovi a řekni, že chci být císařovnou.“ — „Ach ženo,“ povídá muž, „císařovnu on z tebe udělat nemůže, já mu to neřeknu. Císař je jenom jeden v říši, císaře ten hlavoun udělat nemůže, to nemůže a nemůže.“ — „Cože?“ povídá žena. „Já jsem královna a ty jsi jen můj muž, hned tam za ním půjdeš. Okamžitě k němu jdi, když může udělat královnu, může udělat taky císařovnu. Já chci a chci být císařovnou. Hned za ním jdi.“ A tak tam musel jít. Ale bylo mu cestou úzko, a jak tak šel, myslil si: „To nejde a nejde dobře. Císařovna, to už je moc nestydaté, hlavoun se ještě víc rozzlobí.“

Když zatím došel k tomu jezeru, tu byla voda už úplně černá a v hlubině začala vřít a bouřit, že se hladina nadouvala jako bubliny, a začal fučet tak mocný vichr, že se nakonec rozevřela a muže zachvátila hrůza. Stoupl si na břeh a povídá:

„Nad hlubinou, na zemi,
hlavounečku, zjev se mi,
moje žena Sibyla
nechtěla to, co chci já.“

„A copak chce?“ zeptal se hlavoun. „Ach milý hlavoune,“ povídá muž, „moje žena chce být císařovnou.“ — „Vrať se k ní,“ povídá hlavoun, „všechno je hotovo.“

A tak šel muž zase domů, a tu byl celý zámek z leštěného mramoru s alabastrovými sochami a zlatým zdobením. Před bránou pochodovali vojáci, foukali na trubky, bili do bubnů a bubnovali. A uvnitř v domě byli samí baroni a hrabata a vévodové jako sloužící a ti mu otvírali dveře, které byly ze samého zlata. A když vešel dovnitř, tam seděla jeho žena na trůně, který byl z jediného kusu zlata a byl celé dvě míle vysoký, a měla na hlavě velikou zlatou korunu, která byla tři lokty vysoká a celá posetá brilianty.

V jedné ruce měla žezlo a v druhé říšské jablko a po jejích obou stranách stáli ve dvou řadách trabanti, vždycky jeden menší než druhý, od toho největšího obra, který měřil celé dvě míle, až po toho nejmenšího trpaslíka, který byl tak velký jako můj malíček. A před ní stála samá knížata a hrabata. Tu muž zůstal bez pohnutí stát a řekl: „Ženo, tak teď jsi císařovnou?“ — „Ano,“ povídá žena, „teď jsem císařovnou.“ Muž tam dlouhou dobu stál a díval se na ni, a když se tak na ni vynadíval, povídá: „Ach ženo, jak je dobře, že jsi teď císařovnou.“ — „Muži,“ povídá žena, „co tam stojíš? Teď když jsem císařovnou, tak se chci stát taky papežem, jdi zase k tomu hlavounovi.“ — „Ach ženo,“ povídá muž, „copak bys to jen chtěla? Papežem přece nemůžeš být, papež je přece jen jeden v celé křesťanské církvi, toho on udělat nemůže.“ — „Muži,“ povídá žena, „já chci být papežem, jdi hned za hlavounem, ještě dneska se musím papežem stát.“ — „Ne, ženo,“ povídá muž, „tohle já mu neřeknu, to by nebylo dobré, to je příliš drzé, papežem tě hlavoun udělat nemůže.“ — „Nemluv zbytečně, muži!“ povídá žena. „Když může udělat císaře, může udělat taky papeže. Hned tam k němu jdi, já jsem císařovna a ty jsi jen můj muž, musíš tam ihned jít.“ Tu muž dostal strach a šel tam, ale bylo mu cestou tak mdlo a divně, že se třásl a chvěl, kolena a nohy se mu podlamovaly. A tu se najednou rozhučel nad zemí takový vichr a přihnala se temná oblaka, že bylo víc tma než večer. Listy spadávaly se stromů a voda hučela, bouřila a vřela a vytékala na břeh a z dálky viděl ryby, jak v té bouři tančí a skáčou na vlnách. Ale uprostřed zůstal přece jen ještě kus modrého nebe, ale po stranách bylo docela rudé jako při nejhorší bouři. Celý zoufalý si stoupl ke břehu a volal:

„Nad hlubinou, na zemi,
hlavounečku, zjev se mi,
moje žena Sibyla
nechtěla to, co chci já.“

„A copak chce?“ zeptal se hlavoun. „Ach,“ povídá muž, „chce se stát papežem.“ — „Tak se vrať k ní, všechno je hotovo,“ řekl hlavoun.

A tak muž zase šel, a když tam přišel, tak tam stál veliký kostel a kolem něho samé paláce. Prodíral se množstvím lidstva a uvnitř bylo všechno osvětleno tisíci a tisíci světly a jeho žena byla oblečena v samém zlatě a seděla na ještě vyšším trůně a měla na hlavě tři veliké zlaté koruny a kolem ní byla celá spousta duchovních hodnostářů a z obou stran byly dvě řady svíček, ta největší tak silná a vysoká jako ten nejvyšší trůn, až do té docela maličké. A všichni císaři a králové klečeli před ní na kolenou a líbali jí střevíce. „Ženo,“ povídá muž a zdlouha se na ni zadíval, „tak teď už jsi papežem?“ — „Ano,“ povídá žena, „teď jsem papežem.“ A tak tam zůstal stát a dlouho si ji prohlížel, a bylo to, jako by se díval do jasného slunce. A když se na ni dost vynadíval, tak povídá: „Ach ženo, jak je dobře, že jsi papežem!“ Ale ona seděla vzpřímeně jako strom a ani se nepohnula. A tak povídá muž: „Ženo, teď buď spokojená, teď když jsi papežem, tak už se ničím vyšším nemůžeš stát.“ — „To si také myslím,“ řekla žena. A s těmi slovy šli pak oba spát, ale ta žena stále ještě nebyla spokojená, chamtivost jí nedala spát, a ona stále jen přemýšlela a přemýšlela, čím by se ještě mohla stát.

Její muž spal dobře, protože se za ten den něco nachodil, ale ta žena vůbec nemohla spát a celou noc sebou házela z jednoho boku na druhý a stále jenom přemýšlela, čím by ještě mohla být, a na nic si stále nemohla vzpomenout. A zatím začalo vycházet slunce, a když pak uviděla červánky, vztyčila se na lůžku a dívala se na ně. A jak tak z okna viděla vycházet slunce, pomyslila si: „Ach, cožpak bych taky nemohla poroučet slunci a měsíci, kdy mají vycházet? Muži,“ povídá a rýpla ho loktem do žeber, „probuď se, jdi zase k tomu hlavounovi a řekni, že se chci stát tím, čím je milý pánbůh.“ Muž ještě spal, ale tolik se polekal, že spadl s postele. Myslel, že se přeslechl, protřel si oči a povídá: „Ach ženo, copak jsi to říkala?“ — „Muži,“ povídá žena, „když nebudu moci sama poroučet slunci a měsíci, kdy mají vycházet, a budu se na to muset jenom dívat, tak to nevydržím. Nebudu už mít ani hodinu klidnou, dokud jim nebudu smět sama poroučet.“ A podívala se na něho tak hrozivě, že ho přeběhl mráz. „Jdi hned tam a řekni hlavounovi, že chci být jako milý pánbůh.“ — „Ach ženo,“ povídá muž a padl na kolena, „to přece ten hlavoun nemůže udělat. Císaře a papeže udělat může, prosím tě, rozmysli si to a zůstaň papežem.“ A tu se žena rozzuřila, vlasy se jí divoce rozevlály kolem hlavy, roztrhla si živůtek, uhodila muže a křikla: „Já už to nevydržím, já už to dál nevydržím, okamžitě tam jdi!“ A tu muž vklouzl do kalhot a utíkal pryč jako smyslů zbavený.

Ale venku zuřila už bouře a takový vichr, že se sotva udržel na nohou. Domy a stromy se kácely, kusy skal se trhaly a padaly do jezera a nebe bylo černé jako smola, hřmělo a blýskalo se a na jezeře se tyčily veliké černé vlny, vysoké jako kostelní věž, a na jejich vrcholku byla bílá čepice pěny. Muž křičel, ačkoliv nebylo slyšet ani vlastního slova:

„Nad hlubinou, na zemi,
hlavounečku, zjev se mi,
moje žena Sibyla
nechtěla to, co chci já!“

„A copak chce?“ zeptal se hlavoun. „Ach,“ povídá muž, „chce být jako náš milý pánbůh!“ — „Vrať se k ní, sedí zase v té staré ošklivé chatrči.“ A tam sedí až do dnešního dne.