Popelka

Jednomu bohatému muži onemocněla žena. A když cítila, že nadchází její konec, zavolala si k lůžku svou jedinou dcerušku a řekla jí: „Milé dítě, zůstaň stále zbožná a dobrá, tak tě milý pánbůh nikdy neopustí. I já se na tebe budu dívat nahoře z nebe a budu nad tebou bdít.“ Když to řekla, zavřela oči a vydechla naposledy. Dívenka chodila den co den k hrobu své matky a plakala tam. Zůstala stále tak dobrá a zbožná, jak vždycky byla. Když nastala zima, prostřel sníh na hrobeček bílou přikrývku, a když ji na jaře sluníčko zase svléklo, vzal si ten muž jinou ženu.

Ta žena přivedla s sebou do domu dvě dcery, které byly na pohled krásné a bělounké, ale v srdci škaredé a černé. Pro ubohou nevlastní dcerušku nastaly zlé časy. „Copak bude ta hloupá husa stále sedat s námi v jizbě?“ říkaly její nevlastní sestry. „Kdo chce jíst, ať si na svůj chleba vydělá!“ Vzaly jí její hezké šaty, navlékly jí chatrnou šedivou kytlici a hrubé dřeváky. „Podívejme se na pyšnou princeznu, jak je vyšňořená!“ zvolaly, vysmály se jí a zavedly ji do kuchyně. Tam musela od rána do večera vykonávat tu nejtěžší práci, musela vstávat před rozbřeskem, nanosit vodu, rozdělat oheň, vařit a prát. A k tomu jí sestry ještě ubližovaly, jak jen mohly. Vysmívaly se jí, rozsypávaly jí hrách a čočku do popela, takže musela dlouho sedávat a znovu je přebírat. Večer, když byla už prací k smrti unavena, nesměla si lehnout do postele, ale musela spát vedle krbu v popelu. A protože byla stále umazaná a zaprášená, začali jí říkat Popelka.

Jednou se chystal jejich otec na trh do města a zeptal se obou nevlastních dcer, co jim má přinést. „Krásné šaty,“ odpověděla první. „Perly a drahokamy,“ odpověděla druhá. „A ty, Popelko, co ty by sis přála?“ zeptal se otec. „Ulomte mi, tatínku, první proutek, který vás na zpáteční cestě švihne do klobouku,“ odpověděla Popelka. Otec nakoupil pro obě nevlastní dcery krásné šaty, perly a drahokamy, a na zpáteční cestě, když projížděl zeleným křovím, švihl ho lískový proutek a srazil mu klobouk. Otec proutek ulomil a vzal jej s sebou. Když dojel domů, dal nevlastním dcerám, co si přály, a Popelce dal pak proutek z lískového keře. Popelka mu poděkovala, šla ke hrobu své maminky a proutek tam zasadila. Plakala tolik, že jí slzy tekly proudem na zem a proutek zalily. Proutek vyrostl a stal se z něho statný keřík. Popelka k němu každý den třikrát chodila, plakala a modlila se. A pokaždé přilétl na keřík bílý ptáček, usedl na něj, a jakmile Popelka vyslovila nějaké přání, pokaždé jí shodil dolů, co si přála.

Jednoho dne vyhlásil král té země slavnost, která měla trvat po tři dny a na kterou byly pozvány všechny krásné panny ze země, aby si z nich jeho syn mohl vyvolit nevěstu. Když obě nevlastní sestry uslyšely, že se mají také dostavit k slavnosti, zaradovaly se, zavolaly Popelku a poručily jí: „Učeš nám pěkně vlasy, vylešti nám botky a utáhni nám pěkně šněrovačky, jdeme na svatbu do královského zámku.“ Popelka je poslechla, ale plakala, protože by byla také ráda šla na slavnost s nimi. Prosila macechu, aby jí to dovolila. „Ty, Popelko?“ řekla macecha. „Taková zaprášená špindíra, ty bys chtěla jít na svatbu? Pořádné šaty ani botky nemáš, a chtěla bys jít tančit?“ Ale když Popelka nepřestávala prosit, řekla jí konečně: „Tadyhle jsem ti vysypala do popela mísu čočky. Když ji do dvou hodin vybereš, smíš jít.“ Dívenka vyšla zadními vrátky do zahrady a zavolala: „Holoubci milí, hrdličky vrkající a vy všichni ptáčci, co vás jen pod nebem létá, pojďte a pomozte mi přebírat

do mističky dobrá zrnka
do volátka špatná zrnka.“

Tu přiletěli kuchyňským okýnkem dva bílí holoubci a za nimi hrdličky a potom se do kuchyně slétli se štěbotem všichni ptáčci, co jich jen pod nebem létá, a sedli si na zem kolem popela. A holoubci skláněli hlavičky a zob, zob, zob, zob — a po nich všichni ostatní ptáčci také zob, zob, zob, zob a sbírali všechna dobrá zrnka do misky. Neminula ani hodina, už byli hotovi a všichni zase odlétli ven. Dívenka donesla misku maceše a plná radosti věřila, že teď bude smět jít s nimi na slavnost. Ale macecha řekla: „Ne, Popelko, nemáš žádné pořádné šaty a neumíš tančit. Všichni by se ti vysmáli.“ A když se Popelka rozplakala, řekla jí: „Když dokážeš vybrat za hodinu dvě misky z popela, můžeš jít s námi.“ To nikdy nedokáže, myslela si přitom. Když vysypala do popela dvě misky čočky, vyšla dívenka zase zadními vrátky do zahrady a zvolala: „Holoubci milí, hrdličky vrkající a vy všichni ptáčci, co vás jen pod nebem létá, pojďte a pomozte mi přebírat

do mističky dobrá zrnka,
do volátka špatná zrnka.“

Tu přilétli kuchyňským okýnkem dva bílí holoubci a za nimi hrdličky a potom se do kuchyně slétli se štěbotem všichni ptáčci, co jich jen pod nebem lítá, a usedli na zem kolem popela. A holoubci skláněli hlavičky a zob, zob, zob, zob a po nich všichni ostatní ptáčci také zob, zob, zob, zob a sbírali všechna drobná zrníčka do misek. A neminulo ani půl hodiny, už byli hotovi a všichni zase odlétli ven. Dívenka donesla misky maceše, plná radosti, a věřila, že teď bude smět jít s nimi na svatební slavnost. Ale macecha řekla: „To všechno ti nepomůže. Nepůjdeš s námi, protože nemáš žádné pořádné šaty a neumíš tančit. Musely bychom se za tebe stydět.“ Pak se k Popelce obrátila zády a pospíchala se svými dvěma pyšnými dcerami na slavnost.

Když Popelka doma osaměla, odešla ke hrobu své maminky, usedla pod lískový keř a zvolala:

„Keříčku milý, zatřes se,
zlatem a stříbrem pokryj mě“

A tu jí shodil ptáček zlaté a stříbrné šaty a k nim hedvábím a stříbrem vyšívané střevíčky. Popelka si rychle šaty oblékla a pospíchala na slavnost. Sestry ani macecha ji nepoznaly a myslely si, že je to jistě nějaká cizí princezna, tak krásně v těch zlatých šatech vypadala. Na Popelku si ani nevzpomněly, věřily, že sedí doma ve špíně a vybírá čočku z popela. Královský syn vyšel Popelce vstříc, vzal ji za ruku a dal se s ní do tance. S nikým jiným už potom nechtěl tančit než s ní a Popelčinu ruku nepustil ze své. A když ji přišel k tanci vyzvat někdo jiný, řekl: „To je moje tanečnice.“

Popelka tančila až pozdě do večera a pak se chtěla vrátit domů. Ale královský syn jí řekl: „Půjdu s tebou a doprovodím tě.“ Chtěl vědět, komu ta krásná dívka patří. Ale Popelka mu unikla a schovala se do holubníku. Královský syn čekal, až přijde její otec, a řekl mu, že se neznámá dívka schovala do holubníku. Otec si pomyslil: „Aby to tak byla Popelka!“ Poručil, aby mu přinesli sekyru a motyku, a rozštípal holubník. Jenomže uvnitř nikdo nebyl. A když se vrátili domů, ležela Popelka ve svých špinavých šatech v popelu a ve výklenku blikala slabá olejová lampička. Popelka předtím rychle vyskočila zadním otvorem z holubníku, běžela k lískovému keříku, svlékla si krásné šaty, položila je na hrob a ptáček si je zase vzal. A potom si zas sedla doma k popelu ve své šedivé kytlici.

Na druhý den, když začala znovu slavnost a když rodiče s nevlastními sestrami zase odešli, šla Popelka k lískovému keři a řekla:

„Keříku milý, zatřes se,
zlatem a stříbrem pokryj mě.“

A tu jí ptáček shodil ještě nádhernější šaty než minulého dne. A když se v těch šatech objevila na svatební slavnosti, kdekdo užasl nad její krásou. Královský syn čekal jenom na ni, a jakmile přišla, uchopil ji za ruku a tančil jenom s ní. Když přicházeli jiní, aby ji vyzvali, říkal: „To je moje tanečnice.“

A když byl pozdní večer, chtěla Popelka odejít. Královský syn šel za ní, aby uviděl, do kterého domu půjde. Ale ona mu unikla a uskočila do zahrady za domem. Tam stál veliký, krásný strom, na kterém visely ty nejnádhernější hrušky. Hbitě jako veverka vyšplhala se Popelka do větví a královský syn nevěděl, kam zmizela. Ale čekal, až přijde otec, a řekl mu: „Ta neznámá dívka mi unikla a myslím, že se schovala na tuhle hrušeň.“ — „Aby to tak byla Popelka!“ pomyslel si otec. Dal si přinést sekeru a strom skácel, ale ve větvích nikdo nebyl. A když přišli do kuchyně, ležela tam Popelka v popelu jako jindy. Seskočila totiž předtím druhou stranou se stromu, krásné šaty odevzdala zase ptáčkovi na lískovém keři a oblékla se do staré šedivé kytlice.

Třetího dne, když rodiče a sestry odešli, šla Popelka zase ke hrobu a řekla lískovému keři:

„Keříčku milý, zatřes se,
zlatem a stříbrem pokryj mě.“

A tentokrát jí ptáček shodil šaty tak nádherné a blyštivé, jaké dosud neměla, a k nim střevíčky z čistého zlata. Když v těch nádherných šatech přišla na slavnost, všichni údivem oněměli. Královský syn tančil jen a jen s ní, a kdykoliv ji někdo jiný vyzval k tanci, řekl: „To je moje tanečnice.“

Když pak nastal pozdní večer, chtěla Popelka odejít a královský syn ji chtěl doprovodit. Ale ona mu uskočila tak hbitě, že ji nikdo nezahlédl. Jenomže královský syn se tentokrát uchýlil ke lsti a dal celé schodiště natřít smůlou. A jak Popelka uskočila, uvízl její levý střevíček na schodech. Královský syn ho zvedl a viděl, že je maličký, jemný a celý ze zlata. Na druhý den ráno s ním zašel k otci všech tří sester a řekl mu: „Žádná jiná se nestane mou ženou než ta, na jejíž nohu se hodí tenhle zlatý střevíček.“ Obě sestry se zaradovaly, protože měly hezké nohy. Starší šla se střevíčkem do komory a chtěla si ho zkusit. Její matka byla s ní, jenže dívka se nemohla se svým dlouhým palcem do střevíčku vejít. Tu jí matka podala nůž a řekla: „Uřízni si palec! Až budeš královnou, nebudeš už muset chodit pěšky.“ Dívka si palec uřízla, vtlačila nohu do střevíčku, přemohla bolest a vyšla ke královskému synovi. Ten ji vyzvedl jako nevěstu na koně a ujížděl s ní k zámku. Cesta je vedla podél hrobu, tam seděli na lískovém keři dva holoubci a volali:

„Zastav se a pohleď, princi,
rudá krev je na střevíci.
Střevíček je příliš malý,
nepravou ti ženu dali.“

Tu královský syn pohlédl na její nohu a viděl, že střevíčkem prosakuje krev. Obrátil koně, odvezl nepravou nevěstu zpátky domů, řekl, že to není ta pravá, a žádal, aby si střevíček oblékla druhá sestra. Ta také odešla do komory. Prsty do střevíčku šťastně navlékla, ale pata byla příliš dlouhá. Tu jí matka podala nůž a řekla: „Uřízni si kousek paty. Až budeš královnou, nebudeš už muset chodit pěšky.“ Dívka si uřízla kus paty, vtlačila nohu do střevíčku, zapomněla na bolest a vyšla ke královskému synovi. Ten si ji jako nevěstu vyzvedl k sobě na koně a ujížděl s ní pryč. Když jeli kolem lískového keře, seděli na něm dva holoubci a volali:

„Zastav se a pohleď,
princi, rudá krev je na střevíci.
Střevíček je příliš malý,
nepravou ti ženu dali.“

Pohlédl na její nohu a viděl, že střevíčkem prosakuje krev a že její bílé punčochy zrudly. Obrátil koně a odvezl nepravou nevěstu zase domů. „To není ta pravá,“ řekl. „Nemáte jinou dceru?“ — „Ne,“ řekl muž. „Jen po mé zemřelé ženě je tady ještě malá ušmudlaná Popelka. A to určitě nemůže být vaše nevěsta.“ Královský syn žádal, aby ji k němu poslali, ale macecha se bránila, že je příliš špinavá, že se nemůže vůbec ukázat. Ale královský syn naléhal, že ji přesto chce vidět, a tak museli Popelku zavolat. Ta si nejprve pěkně umyla ruce a tváře, potom šla a poklonila se před královským synem, který jí podal zlatý střevíček. Sedla si na stoličku, svlékla si s nohy těžký a neohrabaný dřevák a oblékla si zlatý střevíček, který jí padl jako ulitý. A když vstala a princ jí pohlédl do tváře, poznal v ní tu krásnou dívku, která s ním tančila, a zvolal: „Tohle je má pravá nevěsta!“ Macecha i obě nevlastní sestry se vylekaly a zbledly zlostí. Ale princ vyzvedl Popelku k sobě na koně a ujížděl s ní pryč. Když míjeli lískový keř, volali dva bílí holoubci:

„Zastav se a pohleď, princi,
už není krev ve střevíci,
střevíček jí není malý,
pravou nevěstu ti dali.“

A když domluvili, vzlétli oba holoubci a usedli Popelce na ramena, jeden vlevo, druhý vpravo, a zůstali u ní.

Když se měla konat svatební hostina, přišly i zrádné sestry a chtěly se Popelce vlichotit a podílet se na jejím štěstí. A když šli novomanželé do kostela, šla starší po nevěstině pravici a mladší po levici. A holoubci vyklovli každé z nich jedno oko. Když vycházeli z kostela, šla starší po nevěstině levici a mladší po pravici. A holoubci vyklovli každé z nich druhé oko. A tak byly zlé nevlastní sestry za svou zlobu a proradnost nadosmrti potrestány slepotou.