Ferda mravenec

Po lesní pěšině šel hoch, ani nevím, jak se jmenoval, a něco si hvízdal. Co to bylo, to vám také nepovím. Znělo to nějak jako: „Uí-uí-ui-uiuííí!" Nevíte, jaká to mohla být písnička?

Hoch by si tak byl hvízdal jistě až na konec lesa, ale najednou se mu do písničky něco vpletlo. Takové: „Šššššš-šš-šš." Jako když prší.

Neprší snad doopravdy? Hoch natáhl ruku a díval se do nebe. Kdepak pršet! Obloha byla čisťounká jako obálka nového sešitu a na ruku ani nekáplo.

Ale pořád se ozývalo: „Šššš-š-ššš..." Co by to mohlo být a odkud to asi přichází? Aha, z levé strany..., z té hromádky pod stromem, právě tuhle — po-dí-vej-te se!

Hoch rozevřel úžasem oči. Pod smrkem bylo vysoké, vysokánské mraveniště, skoro vyšší než hoch sám, a na něm mravenců, až to šustilo. Samé:

„ŠŠŠŠ... Š-Š-ŠŠŠ...Š."

Všude, ale všude jich bylo plno, plničko, jen se před očima míhali. Jeden mravenec běžel sem, druhý tam, každý něco nesl, každý něco dělal, podívejte se na tohohle mravenečka, jak se žene s malým průhledným kamínkem do mraveniště! Kam utíkáš s tím pokladem?

Snad si nemyslíš, že je to diamant? Nebo tím chceš zasklívat okna? A podívejte se sem! Tenhle mravenec je jistě nějaká chůva. Nese kuklu, malé mravenčí děťátko v peřince, někam na sluníčko. Pořád šťouchá do uschlého lístku a neví, chudák, jak jej přelézt. Lez víc napravo, chůvičko! Tam je lepší cesta. Nebo podlez!

A tady? Tri mravenci, siláci, táhnou mrtvou vosu do mraveniště, ale sotva ji utáhnou. No, to by nikdo neřekl, co lze všechno vidět, když se člověk dostane tak blízko k mraveništi!

O sáňkách na mraveništi a o prázdné krabičce

Najednou se ozvalo zvolání, že se až jehličí na mraveništi sypalo: „Pozóóóór!" Hoch se rychle rozhlížel na všechny strany, kdo to asi volá, ale nikde nikdo. A zase: „Pozóóóór, pozóóóór!", až se jehličí na mraveništi sypalo.

Co je to? Běží někdo po cestě? Nebo po lese? Hoch se vzpřímil a pátral na všechny strany. Jakmile se však vzpřímil, hned to znělo docela potichounku: „Pozóóóór!"

Vždyť to někdo volá z mraveniště! Opravdu. Bylo to z mraveniště. Na vrcholku hromádky stál mravenec se šátkem kolem krku a s ranečkem na zádech. V rukou držel kus jehličí, které se lesklo jako zrcadlo, tak bylo hladké, a volal na celé kolo: „Pozóór, z cesty, pozóóóór!"

A než se kdo nadál, sedl si mravenec na jehličí a fuúúú! jel na něm vesele dolů jako na sáňkách. A jak jel dolů, nevyhnuli se mu uprostřed cesty nějací tesaři, kteří nesli do mraveniště trám. Vrazil do nich, trám spadl, tesaři také. Ale čipera mravenec si z toho nic nedělal, vyskočil honem zase na jehličí a fúúúú! dojel na svých podivných sáňkách až dolů. Panečku, a jak přitom vytáčel zatáčky!

Uhodnete, kdo to byl? Inu, kdo jiný než Ferda Mravenec! „Ach, to je krásný mravenec!" zvolal hoch, tleskaje nadšeně rukama. „Toho si vezmu s sebou domů!" A hned vzal mravence do prstů a strčil ho opatrně do prázdné krabičky od zápalek. „Dám si ho mezi své hračky; udělám mu hezkou ohrádku a ochočím si ho!"

Jak si to ten hoch najednou vymyslel! Ale to nebylo všechno! Poslouchejte, co si vymyslel ještě! „Budu si mravence brát do školy a on se tam bude klouzat po lavici. Bude se učit se mnou a bude mi třeba i napovídat." I ty jeden! To by pan učitel jistě nedovolil! Ale co by mohl pan učitel dělat? Vždyť by mravence ani neviděl! „Vystavím si pro mravence z papírové krabičky malý domek a krabičku budu nosit na rameni," vymýšlel si hoch dále. „Kamarádi na mne budou volat: ,Halo, zapomněl jsi na rameni krabičku!' A já jim vždy odpovím: /Kdepak.krabičku, to mám cvičeného mravence!' Ach, to se mi budou všichni divit!"

Pámbu ví, co by si nebyl hoch ještě vymyslel, ale najednou viděl, že už je blízko domova a že se v zahradě Slávek, Hana a Zdenda o něco dělí. O něco červeného. Měli jahody, plný hrneček. Dali mu hned také, a jestliže chce, může jít zítra na jahody s nimi. Povede je Ančka Látalová a ta ví, kde rostou.

Teprve když už všechny své jahody snědl, vzpomněl si hoch na zázračného mravence a otevřel krabičku od zápalek. Ale Ferda Mravenec už byl pryč.