Ferda mravenec

Jak se nemá zacházet s puškou

Střevlík Masorád měl přes rameno přehozenu velikánskou pušku, na nohou měl lovecké kamaše a sedmimílové boty a na zádech se mu houpala taška s náboji.

„Tak pojď, pojď," pobízel Ferdu. „Zavedu tě do svého mládeneckého bytu a večer se jde na lov. Hybaj, nezůstávej pozadu, můj kámen není daleko!"

Vykročil ve svých sedmimílových botách dopředu a Ferda musel vedle něho utíkat, aby mu stačil.

„Hej, ty, vezmi mi tohle!" rozhodl se najednou střevlík a hodil mu na ramena svou pušku a za puškou i brašnu s náboji. Ach, to to bylo těžké! Nyní se mu vedle dlouhonohého střevlíka utíkalo ještě hůře.

„Hej, ty, jak se vlastně jmenuješ, umíš také aportovat?" obrátil se střevlík v běhu na Ferdu.

„Apo... Co?" zakoktal Ferda, sotva dechu popadaje.

„Aportovat. No, přinášet zvěř. Přinášet jako pes pánovi to, co pán zastřelí," rozčiloval se střevlík. „Nerozumíš? Já ti to vysvětlím. Podívej se! Když lovec uvidí nějaké zvíře, vezme pušku a střelí. Bác! Zvíře padne a pes pro ně běží, vezme je do zubů a přinese je. Tomu se říká aportovat. A ty to budeš dělat také tak. Už rozumíš?"

„Hm...," zahučel Ferda, kterého už puška do ramene řádně tlačila.

„Co hm? Jaké hm? Ty jsi mi nějaký nechápavý. Podívej se, zkusíme to spolu. Já budu dělat zvíře, ty uděláš, jako bys mne zastřelil. No a pak budeš dělat psa! Tak honem! Začínáme!"

Střevlík Masorád se shýbl k zemi, nadnesl tykadla nad sebe a začal dělat jelena. Pásl se, vznešeně se nesl trávou a kroutil se jako nějaký pán lesů.

Ferda tedy dělal lovce. Sklonil ohromnou pušku, namířil na jelena a„Prááááááááááááááá sk!!!"

To byla rána! Ferda se natáhl na zem, jak ho pažba udeřila.

Zapomněl docela, že puška může být nabitá.

Nezastřelil snad dokonce střevlíka? Málem. Když se oblaka dýmu rozplynula, bylo vidět, že střevlík sedí na zemi úplně zdrcen. Náboj mu proletěl těsně kolem hlavy. Ještě mu z toho bzučela tykadla jako dráty při větru.

„Nešiko!" zasípal, kouleje strašně očima. „Vždyť jsi mě mohl zabít! Copak jsi malé dítě, že chceš z každé pušky střílet? Copak nevíš, že se na pušku nemá sahat ani ze žertu? Ze pořádný člověk ani prázdnou pistolí, ani prázdnou puškou nikdy na nikoho nezamíří? Ani tenkrát, když nemá prst na spoušti? Slyšíš? Nikdy!"

Teprve teď se střevlík z toho zděšení trochu vzpamatoval a řekl už mírněji: „Kdybych byl věděl, že jsi tak hloupý, nikdy bych ti nedovolil na pušku ani sáhnout. Víš? Slib mi, že už to nikdy neuděláš!"

„Neudělám, namouduši to neudělám," sliboval Ferda a hladil si opatrně tvář, která ho ještě bolela po ráně pažbou.

„Slyšíš? Už nikdy na nikoho ani puškou, ani pistolí nemiř! Nikdy nevíš, co se může stát. Chtěl jsem, abys jenom dělal, jako kdybys střílel. Musíme to zkusit znova!"

Jak se nemá aportovat

Střevlík Masorád se zase shýbl k zemi a začal hopkat. Tentokrát dělal zajíčka. Stříhal tykadly jako ušima, panáčkoval, chvíli kousal trávu a zase hopkal.

Najednou Ferda udělal: „Bum!" Jenom pusou ovšem, a střevlík se natáhl na zem jako mrtvý.

Teď se tedy Ferda změnil v psa. Odložil pušku a brašnu a začal štěkat: „Haf, haf, haf, knif, mif, chnif!" zrovna tak jako pes, kterému přeskakuje hlas. A když přiběhl pes k střevlíkovi, zavrčel divoce, skočil po něm a zakousl se mu do nohy.

„Jééééééé!" zařval střevlík. „Ty jsi ale nešika! Co tě to napadlo?"

„Já chtěl toho zajíce, pane myslivce, zakousnout," omlouval se Mravenec.

„Tak! A zrovna na noze! Zajíc se musí zakousnout na krku," rozčiloval se střevlík, ale honem se chytil za krk, aby mu po něm Ferda neskočil.

„Ty jsi mi nějaký pěkný mudrc. S tebou tak něco zkoušet!" dodal ještě a šli raději dále. Střevlík dlouhatánským krokem a Ferda vedle něho klusem.

Za chvíli byli u velkého kamene. Tam dole pod kamenem měl střevlík svoji komůrku a kavalec. „Teď lehnout. Než bude večer, ještě si schrupnem," poroučel, lehaje si na kavalec. „U mne se dělá hlavně noční služba. Ty si lehni sem vedle pána."

Ferda si tedy lehl na holou zem a brzo usnul, aby byl na noční službu hodně čerstvý.

Jak Ferda pomáhal lovit a o zlé slečně nevěstě

Střevlík Masorád byl opravdu jako všichni střevlíci hlavně nočním lovcem. Večer chodíval na čekanou. Na broučky, kteří zapomněli jít spát a dosud se neschovali, na žížaly, na slimáky. Lovil každého, na koho narazil. Připlížil se, skryl se za kamínkem nebo trávou a prásk! Už běžel Ferda pro kořist a nenasytný střevlík jedl a jedl. Pak si na chvilku lehli, střevlík si schrupl a šli lovit znovu. Kdo to neviděl, ten nikdy neuvěří, jaký je střevlík jedlík a co toho za noc sní. Ba i takového slimáka dovedl spořádat dřív, než se rozednilo.

Ferda se měl u střevlíka dobře. Brzy se všemu naučil. Pilně nosil pušku i brašnu a vzorně aportoval. Což o to, chodit pořád na hony, to by se každému líbilo. Při tom se i všelijaké dobrodružství zažije.

Byl by snad u střevlíka zůstal dodnes, kdyby si jednou střevlík nebyl přivedl domů slečnu nevěstu. Už z dálky volal tenkrát na Ferdu: „Hej, vedu ti tvoji novou paní, dnes zůstaneš doma, zítra se žením!" Ferda tedy zůstal doma a pomáhal dělat pořádek.

Však také měli co uklízet. Ferdu už bolely ruce, paní střevlíkovou hlava. Ale stalo se ještě něco horšího. Paní střevlíkova dostala při práci hlad. A to byl konec všeho. Ona totiž musí také tolik jíst jako střevlík. Nejprve se začala olizovat, pak pokukovala mlsně po Ferdovi a nakonec se po něm hnala.

Ferda už nečekal, a honem ke dveřím. Ona hup po Ferdovi. Ferda hup jí pod rukama napravo. Ona za ním napravo a Ferda hup nalevo! Ona nalevo a Ferda hup pod ni a ven. Už viděl, že je zle a zle, a upaloval pryč a pryč, daleko, daleko.

Ještě nikdy žádný mravenec tak rychle neutíkal. Běžel přes kamení, běžel přes trávu — a rup! Tráva se pod ním zlomila. Ferda spadl na zem. „Teď mne chytí," řekl si. Ale nechytila a on utíkal dál. Pak na něj spadla šiška. Málem ho zamáčkla. „Aha, hází za mnou šišky," zabědoval. Ale nestalo se mu nic a utíkal dál. Pak vletěl do bláta. „Už mne drží," zaječel. Ale nedržela ho paní střevlíkova. Držel ho střevlík Masorád a tahal ho za kravatu z bláta ven.

„Štěstí že jsem šel kolem. Co mi neseš, kamaráde?" Byl trochu udiven, když mu Ferda, ještě všecek ustrašen, vykládal, že neběží za ním, ale že je doma zle. „Škoda," zalitoval. „Škoda že se s tebou, Ferdo, budu muset rozloučit. Ale zde už zůstat nesmíš. Buď tě sní moje žena, nebo se budeš muset nadosmrti schovávat. Dovedu tě raději k strýci potápníkovi."

A vzápětí prodal Ferdu za dvě žabí stehýnka potápníkovi Straširybkovi.

Jak Ferda u potápníka pumpoval a verše poslouchal

Potápník Straširybka, pán v dlouhém, hnědém kabátě se světlým lemem, baňatými rukávy a hrozně chlupatýma nohama zavedl Ferdu mlčky k vodě, kde stála na břehu pumpa. Taková maličká pumpička, že bych si s ní chtěl celý den hrát. Ukázal na ni a řekl jen: „Pumpa!"

Pak dvakrát zapumpoval a blululum-p-p! do vody pod pumpou vletěly tak veliké bubliny, jako když se fouká brčkem do malinovky. Ona to totiž nebyla vůbec pumpa na vodu, nýbrž pumpa na vzduch, který potápníci potřebují k dýchání pod vodou.

Potom potápník Straširybka ukázal na šňůru od zvonku, která visela až pod vodu, a řekl: „Zazvoním — zapumpuješ — rozumíš?" A nečekaje na odpověď, skočil do vody.

Pane, ten uměl plavat! Udělal několik takových temp nohama, že se Ferdovi zatočila hlava, jako blesk přepadl pod vodou malého červíčka, slupl ho, a už byl zase zpátky u šňůry. Cingililing! zazvonilo to nahoře, Ferda zmáčkl pumpu, do vody vjely bubliny vzduchu, ale ani jedna ne vy plula nahoru. Potápník Straširybka je všechny pochytal a zastrkal si je pod fráček. Bude je mít na dýchání. Pak jen vyplul nahoru, vystrčil hlavu z vody a řekl: „Dobře!"

Ale sotva vystrčil hlavu, ozval se za ním rozpustilý chichot a jakési tenké hlásky na něj pokřikovaly:

„Tatíku, chlapíku!"

Na vodě pluly tři veselé holčičky v podivných koupacích šatičkách. Potápník Straširybka se blaženě usmál a ukázal na ně: „Moje dcery. Až dorostou, promění se v takové brouky, jako jsem já!" a zmizel zase pod vodou.

Byly to larvy potápníka. Mrkaly na Ferdu a začaly ho škádlit náramně podivnými říkadly. Volaly na něho třeba:

„Mra-ve-nec, ma-za-nec, papuče pleskaly pisk!"

„Jaký nesmysl to povídají?" bručel si Ferda a prohlížel si své střevíce. „Co to povídají o papučích?" Ale larvičky se daly do nevázaného chichotu, připluly blíž a volaly zase jinou popletenou říkačku:

„Kravata, puntíčky, tykadla, zlámaná grešle vypadla!"

„No tohle! Co to pořád mají? Nelíbí se jim můj šátek?" zlobil se Ferda u pumpy. Sahal si na svůj puntíčkovaný šátek a ohlížel se také kolem sebe, zdali mu nic nevypadlo. To už se daly larvičky do úplného řehotu a spustily znovu:

„Ferda, to je slabá pára, nemá sílu za komára!"

Teď už toho měl Ferda dost. Že jim jednou ukáže, jakou má sílu! Zahrozil na ně: „Jaké hlouposti si to vymýšlíte, vy tlachalky? Budete zticha!"

Larvičky se lekly, aby jim Ferda něco neudělal, a hned volaly na pomoc tatínka:

„Tatíí, Ferda se katííí!"

Tatínek na zavolání nepřiplul, ale zatahal jen za zvonec. Ferda mu poslal pod vodu vzduch na dýchání a byl pokoj. Rozpustilé larvičky si už Ferdy nevšímaly a chichtaly se zase něčemu jinému.

Tak trávil Ferda každý den a bylo mu při tom dobře. Potápník Straširybka nalovil pro sebe i pro larvičky každý den pod vodou tolik vodní havěti, červů, rybek, žabek, pulců a odkrajoval Ferdovi tolik dobrých kousků, že by se uživilo celé mraveniště. Však se také Ferda dělil s každým, kdo přišel.

S larvičkami si už rozuměl, ba věděl, čím je také může poškádlit. Sám si vymýšlel říkačky a vyvolával na ně:

„Larvičky, barvičky, housata jdou!"

Jej, to se vždycky larvičky rychle schovaly pod vodu! Takový měly strach, aby je housata nesnědla. A pak se zlobily, když viděly, že je Ferda ošidil, a volaly na něj:

„Ferda, herda, maškara, dělá si z nás kašpara!"

Ferda se však jen usmíval a strouhal jim mrkvičku.

O kamarádech v převlečení a o tom, jak pumpa praskla

Jednoho dne šli kolem Ferdy dva podivní poutníčci. Mohlo by se říci, že to jsou dva brouci kapucínci, kdyby nebyli o mnoho menší a kdyby na nich krovky tak divně nevisely.

Však oni to také vůbec nebyli brouci kapucínci. Když se jeden z nich přiblížil k Ferdovi a odkryl trošičku kapuci, tu Ferda s úžasem shledal, že je to převlečený černý mravenec. A druhý poutníček byl také černý mravenec, také v převlečení, aby ho nikdo nepoznal.

„Pryč, pryč, kamarádi, ať vás tu potápník nevidí," zhrozil se Ferda. „Musím mu zde pumpovat vzduch a on by se rozhněval, kdyby viděl, že se tu s vámi bavím."

Oba zakuklení mravenci se jen usmáli. „Neboj se, Ferdo. My chceme utéct. Ovšem, ale jen s tebou. Vždyť jsme proto přišli, abychom tě vysvobodili ze zajetí. A aby tě nikdo po cestě nepoznal, ušily ti naše švadlenky také jednu kapuci, aby ses mohl přestrojit."

Skutečně, jeden mravenec vytáhl zpod svého pláště kapuci přichystanou pro Ferdu. Kdyby si ji Ferda oblékl, vypadal by také jako brouk kapucínek a nikdo by si ho jistě ani nevšiml.

Ferdovi přecházely oči úžasem. Panečku, převléci se za kapucínka! To by byla švanda! Jak by na něj všichni koukali! A což teprve, kdyby se tak převlečený rozběhl třeba mezi rezavé mravence a začal je strašit. Ti by utíkali!

Ferda už natahoval ruce. Už měl jednu ruku v rukávě a už se chystal navléci i druhou. Najednou se však pod vodou mihl černý stín a zvonek trochu zacinkal. Potápník Straširybka si jde asi pro vzduch! Ať nic nezpozoruje! Jeden z převlečených mravenců honem skočil k pumpě a stiskl.

A to byla chyba, to neměl dělat, jejej, proč se raději lépe pod vodu nepodíval! Nepřiplul tam totiž potápník, ale připlul tam pulec, tlusté žabí mládě, zvědavec zvědavý, který se šel podívat, není-li provázek od pumpy snad k jídlu. Zatahal za něj a teď dostal tolik vzduchových bublin přímo do pusy.

Co byste vy udělali, kdyby se vám to stalo? Asi byste křičeli, naříkali, možná že byste i plakali. Pulec křičet neuměl, ani plakat, ale protože ho vzduch strašně zalechtal, nehorázně kýchl. A to bylo právě to neštěstí!

Jak kýchl, vzduch vletěl zpátky do pumpy a prááásk! pumpa se s velikým rachotem roztrhla na několik kusů. Voda se vyvalila na břeh, udeřila do našich mravenců jako padající dům a srazila je k zemi. Larvičky se probudily. Nejdříve myslely, že je to zemětřesení, ale pak zavolaly na tatínka:

Tatíí, pumpa ti letííí!

Za okamžik tu byl potápník, ještě měl plnou pusu jídla, ale hned spustil na Ferdu: „Cos to, nešťastníce, udělal? Moje drahá pumpa je rozbitá! Kde já zas takovou najdu?" A hned řekl Ferdovi, že ho už nechce. Ferda se nehájil. Ani nedutal, jen se po očku ohlížel po svých kamarádech. Byli však už pryč. Utekli, ani je nikdo očkem nezahlédl. I tu jeho kapuci vzali s sebou. Ferdu ovšem neosvobodili.

Celou noc potom telegrafovali cvrčci hlasitým cvrkotem na všechny strany oznámení, že potápník Straširybka má šikovného mravence a kdo by ho chtěl.

O hrozné hmyzí nestvůře, která má tatínka jako neviňátko

Druhý den se přihlásilo takové nějaké drobné sídlo, mrkalo malými očky, a to si Ferdu vzalo.

Vlastně to vůbec nebylo sídlo. Mělo to tykadla, a když si to sedlo, skládalo si křídla pod sebe, dozadu. Docela jinak to sedalo než opravdové sídlo. Říkalo si Mravkolev Neviňátko.

Uvázalo si Ferdu na provázek a letělo pomalu nad ním. Vypadalo to docela zábavně. Vypadalo to tak, jako by si vlastně Ferda vedl na provázku mrav-kolva. Jako by si ho byl koupil někde na pouti, kde prodávají plynové balónky a všelijaké podobné létací hračky. Však také za Ferdou běžel celý průvod zvědavých malých broučků, ale žádný se ho neodvážil optat, kde tu podivnou hračku koupil.

„Mravkolev! To je divné jméno“ řekl mravkolev Ferdovi důvěrně. „Pro mne se ani nehodí. Copak já, takové neviňátko, vypadám jako nějaký lev? Ale já se tak vlastně jmenuji kvůli svému synovi. Ten je totiž lev. Mravenčí lev. Opravdový divoký mravenčí lev!"

„Uáááááá!" zařvalo to v dálce. Všichni, kdo byli okolo, se ihned rozprchli, jen Ferda musel zůstat, protože byl na provázku.

„Slyšíš ho?" otázal se pyšně tatínek Neviňátko. „To je on. Můj syn!" Ferda zbledl. Už v mraveništi slýchával o malém mravenčím lvu, který požírá samé mravence. Myslel si však vždycky, že je to jenom pohádka.

„Uáááááá!" zaznělo zase, až se tráva zatřásla. Snad ho mravkolev nevede k němu — Propánečka, snad lev Ferdu nesní?

„Uáááááá! — Uáááááá!" zaznělo znovu, až se kameny sypaly. „Ten má pěkný hlásek!" rozplýval se radostí tatínek. „Takový zdravý hlásek. Jistě už má hlad!"

„Uáááááá! — Uáááááá! — Uáááááá!" Ferda už nemohl strachem ani jít. Jeho nový pán ho za sebou jenom táhl.

„Neboj se," chlácholil Ferdu. „To se můj synáček jen tak raduje, že už k němu jdu."

„Uáááááá!" zařvalo to už zcela nablízku, až se Ferda doopravdy svalil.

„Už jsme tu," zajásal mravkolev. „Už ho uvidíš, bobánka malého, už ho uvidíš, mého Ťutínečka!" Pak vytáhl klíče a otevřel temnou díru mezi kameny. „Pojď, íutínku!"

To jste měli vidět malého Tutínka! Z díry vyrazil strašlivý netvor s hroznou tlamou a s dlouhými ostrými kusadly, s řetězem kolem krku a hned se sápal na Ferdu. Ještě štěstí, že táta Tutínkův řetěz pevně držel.

„Počkej, drobečku, nespapej ho, on se ti přece bude starat o jídlo!"

Ale Ťutínek sebou lomcoval, dorážel, vyl a řval, a jen a jen na Ferdu.

„Ty jeden hloupý," konejšil táta svého synáčka, „toho nesmíš sníst! Ten ti bude nadhánět samé dobré a tlusté mravence. Koukej, Ťutínku! Ty se zahrabeš jako vždycky do své jamky a Ferda ti bude vodit nejpěknější mravence, jednoho za druhým, zrovna tobě do pusinky. No a ty je budeš pěkně papinkat. No ne? Proto jsem ti ho přece koupil! Chechecheche!"

„CHA — CHA — CHA — CHA!" zařvalo s ďábelským chechtotem mládě a už se na Ferdu nesápalo.

„Nu vidíš, jak jsi rozumný. Teď už ti mohu sundat řetěz z krku. Hezky si vezmi Ferdu za ruku a zkuste to spolu“ řekl potom mravkolev spokojeně a poslal je na lov. „A ty, Ferdo, hezky poslouchej, nadháněj Ťutínkovi dobré jídlo, nebo tě pošlu k paní střevlíkové!" pohrozil ještě na cestu Ferdovi.

Jak si hmyzí nestvůra dělala zuby na mravence a pak cvakla naprázdno

Ferda tedy s Ťutínkem šel. Šel klidně, zato mravkolví mládě všude čenichalo, hrabalo, zkoušelo půdu, až se najednou zastavilo. „Tady si udělám důlek." Na měkkém místě začalo jezdit pozpátku po zemi kolem dokolečka. Rylo zadečkem do země a hlavou kolem sebe vyhazovalo písek, až si vyhrabalo pěkný důlek a bylo v něm až po krk zavrtáno. V samém měkkém písku. Nic z něho nebylo vidět, jen hlava s těmi dlouhatánskými zuby vyčnívala.

„A teď mi, Ferdo, přiveď honem nějakého mravence, mám hlad!" poručilo si mládě a přimhouřilo oči.

To víte, to se lehko řekne, přiveď! Ale co by tomu druzí řekli, to už mládě nepovědělo. Copak by bylo možné, aby Ferda nadháněl lvíčeti mravence k snědku? Něco podobného by se nemohlo napsat ani v pohádce. To by přece byla hrozná zrada, jakou Ferda nikdy neprovede. To raději knížku zavřeme a už se do ní ani nepodíváme.

Ale počkejte, možná že se něco stane, co nikdo nečekal. Podívejte se, tu přicházejí nějací dva podivní brouci. Už jsou u Ferdy a už se s ním zdraví. Kdopak to asi může být? Vypadají jako brouci páteříčci, oba mají oblečeny takové dlouhé, černé taláry a na hlavě mají malé čepičky s dlouhými tykadly.

Ferda se s nimi dává do řeči. A pohleďte, jeden z brouků smeká svoji čepičku a Ferdovi se rozzáří tváře. Pročpak asi?

Víte proč? Víte, kdo to byl? Jeho dva kamarádi, černí mravenci. Tentokrát si pro něho přišli přestrojeni za páteříčky.

„Pojď, Ferdo, pojď s námi. Přinesli jsme ti také převlečení. Koukej, tam za tím křovím máme pro tebe černý talár. Ten ti oblečeme," šeptali mu.

„Když já se," ukázal Ferda palcem na Ťutínka, „trochu bojím."

„Co? Ty se bojíš? Takový hrdina?" A plác! Jeden z mravenců ho plácl po rameně.

A jejej! Teď mohlo být opravdu po Ferdovi. Vždyť on stál na krajíčku Ťutínkovy jamky a jak ho kamarád plácl, Ferda sjel po písku dolů. Honem nahoru, pryč od Tutínkových zubů!

„Á, chachachá! Už tu mám mravence!" zajásal Ťutínek. „To si pochutnám!" mlaskal. Už byl přesvědčen, že mu Ferda nadehnal tučného mravence. Hned po něm začal házet písek. A to bylo zlé. Písek podrážel Ferdovi nohy. Ferda se dral zoufale nahoru, ale jak udělal krok nahoru, vletěl mu pod nohy nový písek a on zase sklouzl o krok dolů.

„Kamarádi, zachraňte mne, on mne sní!" zakřičel Ferda zoufale.

„A, chachachá!" jásal do toho Ťutínek nadšeně a cvakal svými dlouhatánskými kusadly. Krak, krak, zapraská to, a bude po Ferdovi.

„Rychle! Ferdu nedáme. Ferdu musíme zachránit!" vyskočili polekaní kamarádi. „Podej mi ruku, já půjdu první. Nebo ho už nikdy neuvidíme!" Udělali řetěz. Jeden se pevně postavil na kraji jamky, chytil kamaráda, ten se spustil a podal Ferdovi ruku. Však už byl nejvyšší čas. Ťutínek už málem držel Ferdu za jednu nohu — když ten hup! Vyskočil nahoru. Jej, to si kamarádi oddychli.

„A teď, teď Ťutínka vyplatíme!“ rozjásali se šťastní zachránci. Jeden už přinesl pěkný, tvrdý kamínek, namířil na Ťutínka a kutululu! Poslal jej do důlku přímo do Ťutínkovy otevřené huby. Ťutínek se už třásl na něco dobrého. Ucítil, že něco letí k němu. „To bude konečně mravenec!" řekl si. Chytil to bez rozmyslem kusadly a křup, křup! Kamínek se rozsypal na kousky a Ťutínek ho hltavě spolykal.

Lidičky zlatí, dovedete si představit, jak si pochutnal. „Fuj, ááá!" zaječel. „Cos mi to sem poslal? Tfuj! Ani vyplivnout to nemohu. Já chci mravence. Bééé! Opravdové mravence. Na ty mám chuť. Rozumíš?"

„Už už, hned to bude!" těšil ho rychle Ferda. „Takového velkého, černého chlapíka jsem ti chytil. Už ho pustím dolů." Přitom mrkl na kamarády, aby mu z křoví podali nachystaný černý talár. Uvázal jej na provázek a spustil do jámy.

„Húúú, to se konečně najím. To je ono," zaradoval se Ťutínek a hned chňap po taláru! Ale jak chňapl, Ferda zatáhl za provázek a talár vyskočil. Juj, to teď byla podívaná. Talár skákal, Ťutínek skákal za ním, vyl, skučel, Ferda tahal za provázek a kamarádi zatím jako dva stroje rychle stavěli. Postaví nad Ťutínkem věž, která ho v jeho jamce zavře. Ve věži bude viset černý talár a bude se nad Ťutínkem houpat. A on, zubatec hladový, bude jen skákat a řvát, protože si neukousne ani prázdného taláru.

„Ještě tuhle! A tu! Tu máte dřevo!" Sláva, kdosi jim pomáhal. Jakýsi motýlek nebo můrka. Právě jim přinášel dřevo a honem běžel pro druhé. Skákal radostí, že může mravkolvovi něco vyvést.

„Dobře mu tak! Jen do něho! Postavíme mu takovou věž, že se o tom bude vykládat daleko široko!" a rozplýval se škodolibou radostí.

Ťutínek nepřestal řvát a skákal, až se celá jamka otřásala. Ano, otřásala. Hodně. A na to mravenci zapomněli. Jak se jamka otřásala, pohnul se písek. Nejprve trošinku, potom hodně, a najednou bác! Celá věž se svalila. Spadl talár, spadly všechny trámy a přiskříply pod sebou Ferdu. Větší neštěstí se nemohlo stát.

„Podvedl jsi mne. Vyhladověl! Teď tě za to sním!" zasípěl hlady polomrtvý Ťutínek. Oči mu zčervenaly, celý se třásl, ale ještě měl tolik síly, aby se pohnul k Ferdovi. Tu je! Tu ho má! Tu leží ten černý nešťastník. Už na něj míří ostrá kusadla, už jen malý ždibínek a teď ho chytí a sní. Je po Ferdovi.

Ale v poslední chvíli přiskočil k němu ten podivný motýlek. „Ferdo, chceš, abych tě zachránil? Jsi obratný chlapec. Uděláš mně něco pěkného doma?"

„Udělám, udělám," křičel Ferda. „Jen mne, prosím vás, vytáhněte!"

Motýlek, nebo můrka, se opřel o trámy, ty povolily, silnýma rukama chytil Ferdu, vytáhl ho, a cvak! Za Ferdou cvakla hlasitě Tutínkova kusadla. Ale už cvakla naprázdno.

Zatím motýlek-můrka už letěl vysoko vzduchem a nesl si Ferdu s sebou.

„Umíš dobře stavět, chlapče," řekl, když přeletěli přes devět broucích hor, devět žížalích údolí, šest žabích tůní a usedli konečně na zemi. „Uměl bys stavět také pod vodou?"

„Proč ne? Ale nač vy to potřebujete?" otázal se udiveně Ferda.

„Však uvidíš! Zavedu tě k našim dětem," řekl motýlek, vzal zase Ferdu na záda a letěl s ním dál, až se snesl u malého, rychlého potůčku.

„Vidíš? Zde jsme u chrostíků. Já jsem totiž táta chrostík, vedle bydlí strejda chrostík, tamhle vzadu děda chrostík, a tuhle jsou děti kmotra chrostíka," ukázal také jednou podívat! Takoví malí červíčci šmejdili po dně a každý z nich už byl domácím pánem. Každý z nich už měl vlastní domeček. Každý vězel až po krk v jakémsi pevném pouzdře, jen hlava a nožičky, které mu rostly hned za krkem, koukaly z domku ven. Ale každý ten domeček byl jinačí.

Jeden mladý chrostíček vypadal, jako by se byl schoval do dlouhého košíčku z proutí, druhý si zase slepil ten svůj domeček z kamínků a z mušliček, třetí z jemného písku. Jak vám říkám, každý tam vězel celý, jen nohy a hlava vyčnívaly ven. Jak se něco přiblížilo, co by mohlo ublížit, hned se stáhlo každé mláďátko do domku tak, že mu nebylo vidět ani chloupek. Ale když všude bylo bezpečno, už zase vystrčili z domečku hlavu a nohy a šmejdili po dně, aby ve vodě lovili, kde co bylo k jídlu.

Vážně! Něco takového Ferda ještě nikdy neviděl.

„Na to bych se díval od rána do večera“ vzdychl a klekl si u vody.

„To, co vidíš“ přerušil ho táta chrostík, „to nic není. To jsou jenom kmotrovy děti. A ostatní si staví také podobné domky. Moje larvičky však musí mít domečky stokrát pěknější a ty jim je postavíš sám. Postav něco takového, aby si o tom povídali široko daleko a aby se na to chodil celý svět dívat."

„A zde," zavedl Ferdu dále, „zde jsou moje dětičky. Začínají se už obalovat pískem!"

Vskutku, kousek dále, v potůčku, bylo vidět malé červíčky lezoucí po dně, jak za sebou táhnou dlouhá tělíčka už trochu polepená pískem.

„Tak se dej do práce, zítra se na tebe podívám!" řekl ještě táta chrostík a uletěl do křoví.

Jak si Ferda nemohl držet nos a jak proto vykládal pohádky

„Proč ne? Postavím! Udělám. Ale — jak se k těm červíčkům dostanu, když jsou ve vodě?" povídá si Ferda. „Musím si je přece nejprve změřit. Nejlépe bude, když si zmáčknu nos, aby mi do něho nenatekla voda."

Udělal to a hup! pod vodu. To se ví, jak chtěl oběma rukama pod vodou začít měřit, musel pustit nos a už v něm měl vodu.

„Takhle to asi nepůjde. Na to se musí jinak," řekl si, když zase seděl na břehu, a hluboce se zamyslel. Nu, a za chvíli šel na to jinak.

Utrhl duté stéblo, ponořil je jedním koncem do vody hodně blízko k larvičkám a začal tou trávou jako hlásnou troubou vyvolávat:

„Halo, halo, tato tráva, na vědomost dává, že tu bude velká sláva, zastavte hádky, budou se vykládat pohádky."

Jak to larvičky uslyšely, už se šplhaly nahoru z vody ven. Ferda si je řadil vedle sebe a hned je přitom všechny také měřil. Když ztichly, začal jim vykládat první pohádku. Chcete-li, můžete si ji také poslechnout.

O tom, jak se tenkrát chrousti rozmnožili

To je pohádka o jednom chlapečkovi, který chtěl chytat chrousty a nevzal si na to pořádnou krabičku, a ještě k tomu ani pořádně nepsal číslice.

Měl sice v kapse jakousi krabičku, jenomže, nedobrota nedobrá, krabička byla nějaká děravá. Měla odchlíplé dno, a když hoch chytil prvního chrousta, chroust našel díru a už se mu procházel po kabátě. Ale v poslední chvíli, ještě než rozevřel křídla, ho chlapec zase chytil.

„Podívejme se, už mám druhého chrousta," řekl si a šup s ním zase do krabičky.

Co vám mám vykládat? Chroust byl zase za chvíli venku a zalezl chlapci pod kabát. Chlapec ho opět chytil. Potom ho ještě chytil na kalhotách, pak na punčoše a jednou na čepici. To už si začal dělat čárky, kolik chroustů chytil. Kdepak by ho bylo napadlo, že je to pořád jeden chroust, který mu utíká z krabičky!

Nu a když si hoch myslel, že bude krabička plná, spočítal čárky a bylo jich osmnáct. Panečku, to je chroustů! Hoch si napsal na krabičku osmnáctku. Ze však byl nepořádný a psal jen tak halabala, nenapsal jedničku jaksepatří, vlásek nahoru a nožičku dolů, ale jen obyčejnou čárečku. A za ni osmičku. Pak šel domů a už zdaleka křičel: „Maminko, hádej,   kolik   mám   chroustů!" Maminka nevěděla a poddala se. Tak chlapec hned otevřel krabičku. Nebylo   tam   nic.

Tentokrát totiž ten jediný chroust už opravdu uletěl. A tu se dal chlapec do pláče: „Ach maminko, kdybys věděla, kolik já jsem jich chytil!" Vzal do ruky víčko krabičky, aby si to v slzách přečetl, protože to už zase zapomněl. „Jedenaosmdesát chroustů jsem chytil, maminko, jedenaosmdesát, já jsem si dělal čárky!"

„Jedenaosmdesát?" povídala maminka a vzala do ruky víčko, aby si přepočítala čárky. „Vždyť jich bylo jenom osmnáct! Vidíš, to máš z tvého nepořádného psaní jedničky. Otočil jsi krabičku, a jak jsi četl osmnáctku obráceně, bylo z toho hned jedenaosmdesát."

Chlapec si utřel oči. „Tak jich, maminko, nebylo jedenaosmdesát?" a přestal hned plakat.

A nakonec si spokojeně oddychl: „To jsem rád, že mi těch chroustů uteklo jen osmnáct!" A byl rád, že mu jich neuteklo víc.

„To byl hloupý chlapeček," volaly larvičky. „Na nic nedával pozor a nic nepoznal!" A velice se smály. Ani jedna při tom nepoznala, že Ferda při vypravování každé vystavěl z trav, třístiček a vodních vlasů malé lešení, jako by na nich chtěl stavět nějaký domek nebo hrad. Na každé larvičce to lešeníčko vypadalo jinak.

Ferda se ohlížel po tátovi chrostíkovi, co tomu říká, ale neuviděl ho. A ještě někoho neuviděl. Jakési dva chlapíky, kteří jeho pohádku potají také poslouchali. Kdopak to asi mohl být, vypadali jako dva moli, ale křídla jim nějak divně visela. A říkali si: „Tentokrát Ferdu jistě osvobodíme."

Druhý den snášel Ferda ze všech stran nové travičky a třísky, snášel hezké kamínky s rovnými hranami, kamínky, které se blýskaly a svítily jako žárovky. Ba přinesl i několik krovek strakatých broučků.

Když si to na břehu všechno přichystal a urovnal, vzal zase dutou travičku a znovu svolával k pohádkám. Ach, to byl závod! Larvičky se vyšplhaly nahoru se vším, co měly na sobě, všechny chtěly být první a nejblíže, a Ferda začal novou pohádku.

Jak si housenka pletla kabátek

Za dvěma pasekami a třemi lesy byla jednou jedna housenka a ta se velmi ráda strojila. Každý den si ta fintilka česala svoje chloupky, pentličku do nich vázala, a když se náhodou setkala s nějakou jinou housenkou, nevykládala o ničem jiném než o tom, co se teď nosí.

Když hodně povyrostla a přiblížil se čas, aby se proměnila v motýla, začala si plést kabátek. Ten si, víte, musí udělat každá housenka, než se promění v motýla. Jakmile je takový kabátek hotov, zabalí se housenka do něho celá a usne. Když se probudí a kabátek na ní praskne, není už housenkou, ale motýlkem, který může hned začít létat, kam chce. Tak se to děje se všemi housenkami.

Ta naše housenka však měla velké trápení. „Prosím vás, jaký si mám uplést kabátek, aby byl ze mne krásný motýl?" ptala se malé housenky, kterou potkala. „I to já nevím, paní, já si upletu, jaký mi napadne“ odpověděla malá housenka.

Vtom přiletěl motýl bělásek. „Co vy o tom myslíte, pane bělásku, vy létáte hodně do světa?" — „Podívejte se na mne, paní," povídal bělásek, „já jsem celý bílý. Letos bude v módě bílá."

Tak housenka začala plést bílou.

Ale přilezlo po trávě slunéčko. Podívá se a povídá: „Kdepak bílá! Nevidíte, že jenom červená, puntíčkovaná? My v tom chodíme všechny."

Housenka tedy začala plést červenou, puntíčkovanou, ale ten bílý načatý kousek už nechala.

Kde se vzal, tu se vzal, připlachtil nejkrásnější motýl, otakárek. „Vy si, paní, děláte červenou, puntíčkovanou? To jsem jakživ neviděl! Já bych nechtěl jinou než žlutou, černě páskovanou!" A odplul jako nádherné zjevem.

Housenka si rychle poslala pro žlutou a černou a začala k těm ostatním barvám připlétat žlutou, černě páskovanou.

Za chvíli přibzučel zlatohlávek a hned poučoval: „Hleďte, dámo, já jsem právě vylezl z kukly. Ne? Já mám přece to nejnovější. Ne? A podívejte se, co mám? Zelenou, měňavou, jen se blyští a třpytí. Že jo!" a točil se před housenkou na jedné noze.

Housenka se zamyslela a pak vzala zelenou, měňavou a začala ji připlétat k ostatním.

Nakonec šel kolem ještě cvrček. „Já se vám divím, paní, že si děláte tolik starostí. Copak nevidíte na mně, jak je černá barva elegantní? A to byste v ní měla teprve vidět mou manželku!"

Co měla housenka dělat? Černá barva byla opravdu elegantní. Dodělala tedy kabátek černou. Sotva byl hotov, začala si jej na sobě zapínat.

Najednou letěl kolem pisklavý komár. „A jejej, jejej," pištěl, „paní, někdo vás umazal!" Ale když přiletěl blíž, viděl, že to není zamazané, že housenka má kabátek docela strakatý.

„S dovolením, jaký z vás bude motýl?" ptal se honem zvědavě. Housenka však nevěděla. V zapnutém kabátku už pomalu zavírala oči a usínala. „Tak já se zeptám motýlů," zapištěl komár a odletěl.

Ale motýlové to také nevěděli. „To jsme sami zvědavi, jaký motýl z ní bude, až jí kabátek praskne!" řekli a začali spící kuklu hlídat, aby viděli, jakou barvu bude mít motýl, který z ní vyletí. Zdali bílou, či červenou, puntíčkovanou, nebo žlutou s pásky, anebo měňavou, zelenou, anebo černou. Čekali a čekali a střídali se v hlídání.

Jednoho dne však našli kuklu prázdnou. Parádivá housenka se vůbec neproměnila v motýla, ale v noční můru, která lítá jen potmě.

A nikdo nikdy neuviděl, jakou měla vlastně barvu. Pachtila se s barvami svého kabátku docela nadarmo.

To se larvičky nasmály. A hned začaly mezi sebou brebentit a hádaly, jaký asi kabátek můra měla. Byly by se snad pohádaly, ale najednou se jedna z nich podívá na druhou a volá: „Co to na sobě máš? Nějakou věžičku!" A ta druhá volala: „A ty máš nějakou verandičku!" A ta třetí: „A na tobě vyrostlo nějaké kolo!" A byly by brebentily dále, kdyby na ně nebyl zavolal tatínek z rákosu: „Jděte už do vody!"

Tentokrát Ferda tatínka spatřil, ale ty dva chlapíky, kteří vypadali jako moli a kteří dnes zase jeho pohádku potají poslouchali, neuviděl.

Však se také schovávali za každou trávu a řekli si jen: „Dnes se dáme do práce. Ferda bude brzo svoboden."

Tu noc potom spal Ferda špatně, pořád kolem sebe slyšel nějaké řezání a bouchání. Ráno si zase nachystal materiál a vypravoval třetí pohádku.

O bleše, která se proměnila v chlapečka

Byla jednou jedna blecha, která se chtěla stát alespoň na nějaký čas člověkem. Jak to udělat? Šla tedy k brouku kouzelníkovi a svěřila se mu se svým přáním. „Milá blecho," řekl jí však kouzelník, „to není jen tak, stát se člověkem. Ty bys pořád skákala hop sem, hop tam, a to nejde. Nejprve se musíš naučit pořádně chodit, jako chodí lidé."

Nebylo to lehké. Blecha to zkoušela všelijak, až si potom přivázala ke každé noze těžký kamínek, aby nemohla skákat, a tak se naučila pořádně pomalu chodit, jako chodí lidé.

Když pak přišla znovu, kouzelník ji proměnil v člověka, a že byla hodně mladá, stal se z ní chlapeček s velikými střevíci. Ve střevících byly činky a závaží, aby chlapeček nemohl skákat. Po třech letech se zase promění v blechu.

Chlapeček s velikými střevíci pak začal chodit do školy. Pořádně, pomalu. Ale někdy se přece zapomněl. Třeba když ho najednou vyvolali k tabuli, vyskočil tak, že jednou rozlil inkoust a podruhé se uhodil hlavou o tabuli. Nebo když přecházel přes ulici, kde jezdily tramvaje či auta, přeletěl ji tak rychle, až lidé mysleli, že se něco stalo, lekli se a volali: „Pomoc!" nebo „Hoří!"

Chlapeček si potom musel přidávat do bot podkovy, železné matice nebo jiné věci, které našel na ulici, aby byl těžší a aby tolik neskákal.

Jednou se však ve škole cvičil skok vysoký. Někteří chlapci skočili půl metru, někteří jen čtvrt, ale náš chlapeček skočil celý metr. Pak si ještě vysypal ze střevíců dvě železné matice a hup, skočil rovnou dva metry.

Jak to pan učitel viděl, řekl si, že musí závodit, a dal ho zapsat do největšího sportovního klubu. To se ví, náš chlapeček pak všechny závody ve skoku vyhrával, psaly o něm noviny po celém světě a každé dítě mělo jeho fotografii mezi svými hračkami. Když se stalo, že se o něm dva dny po sobě nemluvilo, vytáhl si ze střevíců nějakou tu podkovu, aby byl lehčí, a hned zase vyskočil o půl metru výš.

Když pak byly olympijské hry, řekl, že na nich přeskočí překážku vysokou jako věž. Smáli se mu a říkali, že je příliš domýšlivý. Zavolali však přece inženýry, dali přivézt jeřáby a hasičské žebříky a postavili překážku jako věž, ba ještě o kousek vyšší. Schválně, jestli ji ten hoch přeskočí.

Panečku, přišlo se podívat tolik lidí, že museli přistavit pětiposchoďové tribuny a ještě to nestačilo. Když pak přišel chlapeček a viděl, že mu postavili překážku ještě o trochu vyšší než věž, jen se usmál. Zul jednoduše střevíce se závažími a činkami a docela bos se rozběhl proti překážce a hup! Přeskočil ji jako nic.

To bylo slávy, to bylo tleskání a dupání. Ještě štěstí, že tenkrát tribuny nespadly. Hoch dostal zlatou olympijskou medaili a diváci si řekli, že mu dají na památku to nejvyšší zvíře. Sebrali mezi sebou peníze a koupili mu žirafu.

Hoch byl rád a od té doby skákal vždycky bos až do té chvíle, kdy se měl zase proměnit v blechu. Do té doby pokaždé skočil přes překážku ještě vyšší než věž. Poslední den svého lidského života dal žirafu nejmladší zoologické zahradě své země a děti z ní měly mnoho radosti.

Když se potom dostal mezi své a všechno vyprávěl svým kamarádkám a kamarádům, každá blecha mu záviděla.

„Kdybych já tak uměla skákat," povzdychla si jedna larvička, „já bych přeskočila celý potok."

„Kdybych já tak uměla skákat," řekla druhá, „já bych přeskočila kopec nad námi a skočila bych tam v údolí do druhého potoka."

„A já," spěchala třetí, „já bych skočila až někam do školy, tam bych hupla do vody a ukazovala bych se dětem. Ty by se mně divily!"

Proč všichni chtěli, aby jim Ferda stavěl

Panečku, bylo by čemu se divit. Děti by se jistě divily obyčejným larvám chros-tíků v jejich domcích z písku a třísek. Ale kdyby viděly domečky, které postavil Ferda, nevyšly by vůbec z úžasu.

Když totiž Ferda dovykládal třetí pohádku, byly domky všech larviček hotovy. Opravdu, jeden byl pěknější než druhý, a nejen pěknější, ale i podivuhodnější. Ferda nestavěl jen obyčejná pouzdra nebo rourky, jako to mají druzí chrostíci. Postavil larvičkám opravdové domky se střechami, okny, výklenky i věžičkami. Před okny byly zahrádky pro vodní rostliny, střechy vykládal pestrými krovkami brouků, na střechy stavěl větrníky. A některým larvičkám, které nejlíp poslouchaly, udělal Ferda pravé divy.

Jedné larvičce postavil lokomotivu tak dlouhou, jakou nedostanete ani v hračkářském krámě. Vpředu mohla vyhlížet ven a po boku lokomotivy měla otvory pro nohy. Když se chtěla rozjet, roztočila nohama kola a už se sunula po dně. Jej, to bylo ve vodě pozdvižení. Mračno rybiček připlulo k lokomotivě a rybička, která připlula první, se zachytila nad komínem a dělala kouř. To bylo krásné! Každá rybička chtěla být potom první, aby mohla dělat kouř.

Larvičce, která byla nejpozornější, která vždy věděla o všem, co se kolem šustlo, postavil Ferda domek s rozhlednou a se zvoničkou, aby mohla zazvonit, když se blížil nějaký nebezpečný nepřítel. Na to známem se všecky larvičky schovaly do svých domků, aby na ně nikdo nemohl.

Jiné larvičce, která se zase nejvíc bála, udělal Ferda kryt jako z betonu a pokryl jej ježčími bodlinami. Nu, s takovým domkem ji jistě nebude chtít nikdo spolknout.

Potom tam ještě byla jedna larvička, která chtěla mít všechno nejkrásnější, nejmilejší, nejvystrojenější, a té udělal Ferda pravý letohrádek. Vpředu byla veranda se stříškou, po bocích výklenky s vyhlídkami. Vzadu byl bílý dívčí pokojíček se záclonkami. Také kuchyňka s tak malým nádobíčkem, že byste si na polévkovou mísu museli vzít zvětšovací sklo. A když do vody svítilo hodně slunce, mohla si larvička nad sebou ještě rozevřít veliký červený slunečník.

Byla z toho veliká sláva a všichni chrostíci a chrostice z okolí se chodili na ty divy dívat. Jej, ti by byli rádi, kdyby Ferda vystavěl takové domky a letohrádky jejich dětem. Všichni se k tátovi chrostíkovi měli a slibovali mu hory doly, když jim Mravence půjčí, aby opatroval jejich děti. Ale chrostík ne, že jim ho nedá a Ferdu že propustí docela na svobodu. Jen tu ještě musí Ferda počkat na velikou slavnost, až se larvičky promění v mladé chrostíky.

Ferda si tedy vystavěl na břehu domek, právě takový v jakém bydlel kdysi, měl se dobře, chrostíci mu každý den donášeli nějaké pochoutky, ale musel každý večer vykládat pohádky. Poslouchali velcí, malí, poslouchaly i všecky larvičky, až jednoho dne poslouchat přestaly. Vyrostly už tak, že jim domky skoro nestačily, zavřely tedy všechny dveře i okna a usnuly. Usnuly tajemným tvrdým spánkem, při kterém jim narůstaly dlouhé nohy, křídla a nová kůže. Měnily se v dospělé chrostíky.

Ať spí. K Ferdovu domku se nahrnula každý den spousta mandelinek, komárů, vodoměrek, strakatých ploštiček, chroustků, ba občas přišla i veliká krtonožka, a Ferda pro ně vymyslel každý den jinou pohádku.

O nejslavnějším dnu chrostíků, vzácných hostech a vybraných zábavách

Celý kraj se dověděl, jaká veliká slavnost se chystá. Poplašené vodoměrky rozhlásily všem u vody zprávu, že se larvičky chystají vylézt ze svých domků v docela nových šatech. Modré vážky roznesly zprávu po lukách i po polích.

Táta chrostík neměl nikde stání. Přichystal k té veliké události nebývalou slávu. Také ostatní chrostíci, pokud je ještě nikdo nesnědl, mu pomáhali, jak mohli.

Přišly zlatoočky oblečené jako družičky s věnečky na hlavách a s košíčky květin v rukou. Byly lehýnké jako vánek. Přišlo několik motýlů v takových nádherných šatech, že se všichni za nimi otáčeli. Přišli zlatohlávci a ti byli tak navonění, že se to ani neslušelo.

Na všech stranách vyhrávaly hmyzí kapely. Mšice prodávaly sladkou šťávu na osvěžení. Včely nosily medové koláče, a vosy dokonce si otevřely celý krámek s cukrovím. Měly tam turecký med, pendrek, marcipán, lízavé bonbony a všechno ostatní, co včera slízaly, ukousaly a odnesly z blízké pouti. Odnesly z pouti, věřte nebo ne, málem polovinu krámku. To byl kolem nich nával!

Bylo tam také dosti zábavné podívané. Několik pavoučků cvičilo na provazolezeckém laně, ani pod sebou neměli záchrannou síť. Svižníci závodili v běhu o ceny s černými kvapníky a dřepčíci se předháněli s blechami ve skoku. Nejvíce se tleskalo, když skákali přes vodu a některý z nich se zmáchal. Také tam přiletěla dlouhonohá tiplice převlečená za strašidlo, nu, to vám bylo vřískotu, jak všichni utíkali.

Byli tam i řeckořímské zápasy, ve kterých se potýkali tlustí chrobáci, a také závody ve vzpírám břemen, které pořád vyhrávali dva siláci v masce. Každý chtěl vědět, kdo ti siláci asi jsou. Zvedli jako nic činku, která byla dvacetkrát těžší než oni sami. Skoro se mně zdá, že to dovedou jenom mravenci. Nikdo je neznal. Přišli oblečení jako nějací moli, ale když shodili své pláště, podobali se opravdu spíše černým mravencům.

Ferda se dal také do vzpírání a hle, zvedl zrovna tolik co oni. Všem to bylo divné a tím více byli zvědaví, kdo ti dva siláci asi jsou.

Vtom se však ozval zvonek, volající všechny k hlavnímu číslu slavnosti. Chrostíčci se právě rodili. Z domků, ve kterých usnuly najedené larvičky, měli vyjít už dospělí chrostíci s křídly.

Všichni diváci a návštěvníci se seřadili u vody, družičky napřed, kováříčci ve fraccích a s cylindry za nimi, pak krásní motýli a potom ostatní a ostatní. Velký nával tam byl.

Ve vodě se něco zahýbalo. Hned zahřměly slavnostní fanfáry trubců, brundibárů a bru-čáků, pěvecký sbor bíle oblečených komárů spustil nesmírně tenounkými hlasy jásavou píseň, a vzadu několik prskavců vystřelilo salvy z hmoždířů.

Oči všech se upřely na vodu. Na břeh počaly vystupovat podivné tajemné postavy těsně zahalené do dlouhých plášťů.

Pomaloučku, potichoučku vystupovaly, na chvilku se zastavily jako sochy a pak začaly zvolna rozhalovat svůj plášť.

„Áááááách!" zaznělo to zástupem. Ten plášť nebyl plášť, to byla mladá křídla nových chrostíků, ještě vlhká a zplihlá, a pod nimi se na všechny strany usmívali nově narození chrostíci. Jakmile na ně začalo svítit slunce, jejich křídla usýchala, rovnala se a za chvíli mladí chrostíčci vyletěli do výše.

Ozvalo se bouřlivé sláva! Družičky házely kolem sebe květiny, kováříčci vyhazovali cylindry do vzduchu a motýli vznešeně mávali křídly.

Diváci se při tom rozhlédli na všechny strany. A tu užasli znovu.

Co to, co se to nového děje, co to pluje po vodě? Podívejte se, nádherná loď, dvoustěžňová plachetnice a na ní ti dva siláci v maskách, kteří před chvílí vyhrávali závody ve vzpírání. Kdo to asi je? Však již snímají své masky!

„Kamarádi!" vykřikl Ferda. Vždyť to byli dva jeho kamarádi mravenci, ti chlapíci, kteří se už dvakrát v převlečení pokoušeli ho vysvobodit.

Ach ano, teď také uhodneme, proč Ferda poslední noc tak špatně spal. Přece

proto, že oba kamarádi blízko něho, málem jemu za ušima, stavěli tuto krásnou loď. Hleďte, nyní vstupuje do prázdného prostranství táta chrostík a je vidět, že chce něco říci. Všichni ztichli, že by bylo slyšet mouchu bzučet. Však ona také jedna trošičku zabzučela, ale když ji okřikli, byla hned ticho.

Táta chrostík si odkašlal a pak vážně začal: „Milí přátelé, prožíváme velkou slavnost. Všichni naši mladí chrostíci se nám rodí. A já jsem měl to štěstí, že mým mláďatům postavil domečky ten nejlepší stavitel, jakého jsme poznali. Ale co, kdyby jen stavěl! On nám přitom vykládal i pohádky, které jsme všichni poslouchali.

Z takového veselého pracovníka s hlavou plnou dobrých nápadů by si měl každý vzít příklad. Ferdo, to ti slavně slibuji, my si z tebe příklad vezmeme. Ty se s námi chceš loučit, chceš domů. Ale my budeme všichni na tebe vzpomínat a při každé práci si řekneme: uděláme to tak pěkně a vesele, jako to dělal Ferda!"

„Sláááávááá!" zaznělo ze všech stran. Každý Ferdovi přál, aby se šťastně navrátil ke svým. Ferda naskočil do loďky radostným skokem.

Leč co to? Což dnes nebude překvapením konec? Všichni se ohlížejí dozadu. Volají, křičí. Mají proč. Ze všech stran totiž přibíhají rezaví mravenci. „Ferdo, počkej! My tě chceme ještě poslat k hrobaříkovi!" Mávají rukama, běží blíž a blíž.

Cože? K hrobaříkovi? Takovou smutnou práci že by měl Ferda dělat? I toto! Ferda musí přece domů! Tam už na něj čeká práce, to byste koukali!

Loďka odrazila od břehu a ti nejrychlejší mravenci, kteří do ní už málem skočili, spadli do vody. Plácali se v ní rukama nohama, vyplivovali vodu a honem se drápali zpět na břeh.

Loďka už napjala všechny plachty, vítr se do nich opřel, a všichni Ferdovi přátelé na břehu volali na cestu bouřlivé hurá! Ať se má hodně dobře.

„Počkej, Ferdo," křičeli však rezaví mravenci za loďkou. „Ještě jeden žertíček jsme s tebou chtěli provést. To nám přece neuděláš!"

Loď však plula dál. Někteří rezaví mravenci začali fňukat, někteří se zlobili a někteří začali házet po lodi hroudami. „Zastavte," volali. „Slyšíte? My jsme ještě něco chtěli..." a házeli před loď, taktak že ji nezasáhli.

„Cože? Takhle vy chcete na Ferdu?" ozvalo se na břehu. „Tak to ne!"

Právě vylezly z vody larvičky všech ostatních chrostíků a chrostic. Rozevřely své pláště a v tu chvíli z nich byli mladí chrostíci. Ani nečekali, až jim oschnou křídla, a vzlétli do vzduchu v takovém množství, že z nich byla úplná umělá mlha a tou mlhou zahalili Ferdovu loď. Docela zmizela rezavým mravencům z dohledu.

Ale to bylo ještě málo. I larvičky potápníka už dospěly, stali se z nich velcí potápníci a ti zakřičeli: „I my Ferdovi pomůžeme!" Vzlétli nad rezavé mravence a bzučeli nad nimi tak silně, že se ti menší obraceli vzhůru nohama. Davy diváků skákaly radostí. Tolik podívané ještě nikdy neměly.

Leč co to teď letí ve vzduchu? Koukejte, i z mravenčího lvíčete se stal křídlatý mravkolev, také takové neviňátko, teď tu lítá a chtěl by se pomstít. Křičí: „Počkej, ty jeden Ferdo, nemysli si, že jsem zapomněl, jak jsi mne napálil, když jsem byl ještě Ťutínkem! A na to, jak jsi mne chtěl zavřít, také nezapomenu! Počkej, já ti to jednou všechno oplatím! Počkej, až budu mít syna, ten tě sní!"

Ani nápad, nikdo Ferdu nesní. Vždyť mravkolev potom žádného syna ani neměl. Dokonce se ani neoženil. Dříve než si vyhlídl slečnu nevěstu, sezobl ho ptáček moudivláček.

A Ferda se dostal domů. Ani rezaví mravenci už ho nechytili. Do plachet vál pěkný vítr a loďku by byl za chvíli nikdo nedohonil.

Ale, prosím vás, co se stalo s těmi opuštěnými domečky chrostičích larviček pod vodou? Byly takové hezké a tak dobře vymyšlené. Bylo by jich škoda.

Dopadlo to s nimi dobře. Děti je našly a hrály si s nimi.

My máme doma také jeden. Taková malá holčička nám jej přinesla.

Sláva, Ferda se už konečně vrátil. Však on dobře věděl, že by nikde jinde nedovedl udělat pěknější práci, než udělá doma. Jeho kamarádi ho budou mít za to rádi.

O tajemné neznámé lodi

Něco divného se dělo na našem potůčku. Ani malé rybky, a nebyly větší než půl jehly, to nemohly pochopit. Celé mračno jich plulo za tou neznámou malou věcí.

Vypadalo to jako malá plachetnice se dvěma stěžni, s okýnky v bocích, ba dokonce to mělo malou boudičku pro posádku.

„Co to může být?" ptalo se jedno rybí batole. „Tak se mi zdá, jako by to byla loď." Jedna rybička zase myslela, že je to princ, který jede na cesty po světě. „Ale to není možné," odporovala jí hned jiná. „Princ by přece neplul jen tak. Ten by měl celý průvod lodí."

„Tak když to není princ, tak co kdyby to tak byli...," rybička se už třásla strachy. „Co kdyby to tak byli námořní lupiči," zašeptala a chtěla utíkat.

Ale v té chvíli už lodička obracela ke břehu. Už bude přistávat. A tak všechny rybičky raději počkaly, aby viděly, kdo z ní bude vystupovat.

„Zde to asi bude, kapitáne. Myslím, že jsme už blízko domova," ozval se shora hlas dvou námořníků.

„Uvidíme, hned to zvíme, jen co k břehu přirazíme!" za veršoval si kapitán, který byl zřejmě dobře naladěn.

„Ticho," volaly na sebe malé rybičky. „Už je uvidíme."

„Tak, páni, dámy, teď vám ukáži elegantní skok z lodi na břeh," ozval se zase hlas dobře naladěného kapitána.

Rybičky se chtěly na ten elegantní skok podívat, ale v té chvíli se rozprchly, jako když do nich střelí. Něco velkého, hrozivého vletělo mezi ně, přihrnulo se pak pod loď, uchvátilo ji zespodu velikánskými kusadly a šup s ní do hloubky. Ani památky po ní na hladině nezbylo. Jen na místě, kde zmizela, máchali sebou tři mravenci. Motali rukama nohama, prskali vodu.

„Kamarádi, to byla znakoplavka, jako že jsem Ferda Mravenec!" zvolal jeden z nich, ten s červenou puntíčkovanou kravatou, a doplaval několika bezvadnými tempy ke břehu.

„Ta se bude divit, až uvidí, že už v lodi nejsme a že tam nenajde nic k jídlu!" zakoktali druzí dva mravenci. Voda byla studená, brrr, setřásli ji ze sebe a ještě se chladem klepali. Jinak vypadali docela jako jejich kapitán, jenže měli na krku jen maličké žluté pentličky. Ale...

Ale vždyť to byl přece Ferda a jeho kamarádi! To byla ona loď, na které pluli ke svému mraveništi! Taktak že se nyní k němu dostali. Stačilo, aby se jen o malý chloupek opozdili, a dravá znakoplavka by je byla všechny utopila.

„Ať si tu loď, hloupá, nechá. Ať si kouše prázdné dřevo. Nás tam už nenajde," řekl na břehu Ferda, když se docela osušil.

„Hele, podívej se, tu stojí strom s lesními včelami. Do toho stromu jsme vždycky chodili na med," zaradovali se mravenci kamarádi. „To jsme už docela blízko mraveniště!"

O včele, která podváděla, a o rytíři, který si strkal kuličky za brnění

Jak Ferda slyšel o medu, o jé! Jen se mu samou sladkostí zatočila hlava. Však se za ni také chytil, aby mu neuletěla. „Ferdo, pojďme! Ochutnáme jen kousinínek," dělali si laskominy kamarádi. Ale Ferda chtěl sám. Už se v duchu topil v medu. „Hned, hned, víte, já vám donesu! Já tam jen tak skočím, a vy tu hlídejte, aby na mne nikdo nepřišel." Už neviděl a neslyšel, zmizel ve stromě malou skulinkou a nebylo po něm ani vidu ani slechu.

Co měli kamarádi mravenci dělat? Poslechli Ferdu. Posadili se před strom do trávy, těšili se na med, polykali sliny a hlídali. Kolem nich prošla včela. Divně si je prohlížela. „Co tu děláte?" — „Inu nic, my tu jen tak sedíme," odpovídali zkroušeně mravenci. A tvářili se jakoby nic. „Jen abyste nám nechodili na med!" zabzučela včela a šla dále.

Ale neodešla docela. Pořád se po nich ohlížela, pořád se zastavovala, až se najednou obrátila a rychle k nim. Už z dálky na ně prstem mířila.

„Poslyšte," vyhrkla, „vy tady! Nechtěli byste si se mnou zahrát kuličky?"

„Áááách," oddychli si mravenci. Už mysleli, že je včela chce oba chytit.

„Ovšemže si zahrajeme, paní. A rádi!" A hned každý vytáhl asi deset kuliček. Také včela vytáhla, ale kupodivu neměla víc než jednu.

„Tak začněme!" Zatočila se, vyhloubila patou důlek, a než se mravenci nadáli, hodila honem svou kuličku tak, že byla docela blízko důlku. Mravencům se to už tak dobře nepodařilo a za chvíli včela jejich dvě kuličky vyhrála.

Při druhé hře měli začátek mravenci. Teď to jistě vyhrají. Ale kdepak! Včela se při hře tak prohnaně motala mezi kuličkami, že tu svoji vždy nohou přišoupla víc k důlku a ty jejich přišlápla do země. Když do nich mravenci pinkali, cvrnk, cvrnk, ach je, kuličky se nechtěly od země ani odlepit. A tak zase vyhrála všechny hry včela.

„Paní, vy podvádíte. Helejte, tak se nehraje," rozzlobil se konečně jeden mravenec se slzami na krajíčku. Ale lup, už dostal pohlavek. „Co, ty kluku, tak že se nehraje?" A lup, už dostal druhý pohlavek.

„Paní, vraťte nám naše kuličky," bědoval druhý mravenec a chytil včelu za křídla. Ale jen taktak se uhnul pohlavku.

Už z toho byla pěkná potyčka. Přispěchaly dvě včely a hned: „Co se tu děje?" — „Koukejte se, holky, ti dva kluci mně chtějí brát kuličky, které prohráli. Chyťte je!" Nu a ty dvě nové včely začaly chytat mravence.

„To není pravda, tak to není," křičeli mravenci. „Ona podváděla, kuličky jsou naše!" a bránili se. „Jakpak, chachachá, kuličky jsem vyhrála," volala včela a už jí přišlo na pomoc tolik včelích dělnic, že bys je ani nespočítal.

Vtom od stromu zahřmělo: „Ticho, čeládko, jak je to s těmi kuličkami?" Všichni sebou trhli a otočili se ke stromu. V hlavním vchodu do hnízda lesních včel stál nádherný rytíř s ohromným, těžkým brněním, s velikánským štítem a dlouhým mečem. Skutečné zjevení. Všechno hned ztichlo a překvapené včely se bez vyzvání rozestoupily, aby neznámému rytíři uvolnily cestu k mravencům.

„Co se stalo?" zahřměl rytíř, pozvedl meč a šel rovnou k nim.

„E-e-e-e prohráli a teď mi chtějí sebrat kuličky," vyrážela ze sebe včela a ukazovala kuličky, které vyhrála.

„Dejte ty kuličky sem, paní! Odvedu mravence do vězení, a až je propustím, musí vám každý z nich přinést tisíc kuliček“ řekl rytíř, vzal včele kuličky, nasypal si je za tlusté brnění a proti mravencům namířil meč. „Hybaj, lotříci, nebo vás propíchnu!"

Včely byly jako bez sebe, nemohly se z ohromení vzpamatovat. Ani jedna si nedovedla vysvětlit, jak se tu rytíř objevil. Ale všechny byly rády, že odvádí mravence do vězení. Nu a včela, která podváděla, volala ještě za rytířem: „A ať mi donesou také nějakou skleněnou kuličku!"

O tom, jak útočník na mraveniště nakonec dostal hobla

„Povídali, že mu hráli!" zabručel rytíř, když odvedl strachem se třesoucí mravence za tři záhony borůvek. Tam nadzvedl hledí své přílby.

Mravenci strnuli údivem. Pod přílbou na ně hleděla Ferdova hlava!

„Ferdo, to jsi ty?" vykřikli a už se mu chtěli vrhnout do náruče. „Počkat, přilepili byste se!" zadržel je rytíř, „to všechno je z medu!"

Jak? Cože? Z medu? Opravdu, ten rytíř byl Ferda a jeho brnění bylo celé z medových pláství. Přílbu měl z medu, krunýř z medu, štít z medu, i meč z medu.

„To jsem si všechno nakrájel a slepil ve včelím hnízdě," chlubil se Ferda. „Tu máte, ochutnejte!" a dal jim okusit kousek štítu. „To vše, co mám na sobě, je z medu."

„Ferdo, to je dobré brnění," smáli se kamarádi s plnými ústy a za chvíli jim tekl med po bradě. „Tím nakrmíš celé mraveniště."

Však už bylo mraveniště vidět. Vysoký kopec z jehličí a po něm se míhali zedníci, tesaři, chůvy, lovci, cestovatelé a učedníci. Nu, jako na každém mraveništi. Každý něco nesl, každý se s něčím pachtil.

„Moje drahé zlaté mraveniště, jak dlouho jsem v něm už nebyl!" zvolal radostně Ferda a už se chtěl nedočkavě rozběhnout.

Ale jak na něm zašustilo brnění, zarazil se, zadržel kamarády a zašeptal: „Já jim musím něco provést." A jen se kamarádi schovali, přiložil obě ruce v těžkých medových rukavicích k ústům a zavolal, až se to v horách rozléhalo:

„Vzdejte se, mravenci, rytíř k vám kráčí, všechny vás plácnutím rozmáčknout stačí!"

Neštěstí! Hrůza! Tady nezbude nic jiného, než se bránit. V mraveništi nastal poplach. „Tradá, tradá, tata-tatá! Kdo je venku, honem do mraveniště. Všechny dveře zavřít. Všechna okna zabednit. A utíkejte někdo do komory, kde spí mravenci s největšími kusadly. Vzbuďte je. Do boje!"

Trubač vletěl do světnice siláků: „Trututú!" zazněla trubka ve dveřích. Silní mravenci s největšími kusadly seskočili z postelí a protřeli si oči. „Tutútutú nepřítel je tu!" volala je trubka do boje. Mravenci se rozběhli s rozevřenými kusadly k hlavní bráně.

Už na ni Ferda bušil: „Otevřte, pusťte mne, nebo vám celé mraveniště rozsekám!"

„Trátata-trátata!" za vřeštěla trubka k útoku. A v té chvíli se brána s třeskotem rozletěla. Už je otevřeno, už se může do mraveniště. Totiž, nemůže se, právě se bránou valí proud zubatých bojovníků, všichni se řítí jako dravá řeka na rytíře, aby ho rozkousali na cucky. Teď uslyšíme jen krak, krak! a bude po Ferdovi. Bojovníci neznají slitování.

Brnění zapraskalo, zubatí mravenci je lámali na kusy. Ti první si už odnášeli rozlámané kousky stranou a noví bojovníci se vrhali na rytíře.

Ale co to? Kdo si kousek brnění odnesl, zůstal už u svého kousku. Žádný se k Ferdovi nevrátil. Každý se krčí nad svým kouskem medu a jí, div se neudáví. Ferdu není ani vidět. Je na něm plno mravenců, ale už nic netrhají, plástve jsou už pryč, jen každý líže med, který tu ještě zůstal. Kam to povede? Jak to dopadne?

Vtom kdosi vykřikl: „Tady je Ferdova kravata!" A druhý: „A tady je celý Ferda!" A třetí: „A kde je rytíř?"

Ano, kde je rytíř? Po celé mezi seděli bojovníci, každý dojídal zbytky medu a kolem Ferdy mravenci upatlaní, polepení medem, jen Ferda je čistý, do suchoučka olízaný.

„Já jsem byl ten rytíř, který vás tak polekal," usmívá se a pyšně ukazuje suchým prstem na sebe.

„Tak tys nás jen tak napálil? Ty jsi nás tak polekal? Ty jsi nás tak poplašil? Kluci, dejte mu za to hobla!" zavýskli mravenci a vrhli se znovu na Ferdu.

Proč Ferda potřeboval k čištění laso

To bylo dovádění, to bylo kočkování, co vám mám povídat. Nakonec vzali mravenci Ferdu na ramena, „ty náš zlatý Ferdo, jak se nám po tobě stýskalo!" a odnesli ho ve slávě do mraveniště.

Ach, tam se to zatím změnilo. Za tu krátkou dobu, co byl pryč, přibylo tolik chodeb, tolik světniček a tolik křižovatek, že by se v tom Ferda už vůbec nevyznal.

„Ferdo," zapísklo cosi hrozně vysokým hlasem, „oč se vsadím, že bys teď už netrefil zpátky!" Byl to Kuřihlásek. Popálil se, chudák. Hasil kdysi hořící zápalku, kterou někdo hodil na mravenčí pěšinku. Připálil si trochu jazyk. Ale všichni mu rozuměli a nikdo se mu nesmál. My víme, Kuřihlásku, že nemluvíš jako my. Ale ať se nikdo neopováží smát se ti, když za to nemůžeš!

I Ferda rozuměl a hned mu také odpověděl: „Jak bych netrefil, přece poznám cestu! Bude celá pomazaná medem!"

Bác! V té chvíli pustili mravenci Ferdu na zem. Tak se polekali, když to uslyšeli. Hrůza, pomazané cesty! A medem! To je v mraveništi neslýchané. Co by tomu všichni řekli? To se přece musí očistit. Zazněl gong. „Voláme čističe chodeb! Ale tak rychle, jak jen kdo může." Ze všech stran se vyhrnuli zametálkové s košťaty, smetáky a lopatkami, už jsme tu, ukažte nám, kde je co rozmazáno, ať to očistíme! Ale jak procházeli chodbami, polepili si nohy medem a rozťapávali smetí po všech stranách. Hrůza hrůzoucí.

„Pryč, chlapci, jděte domů, Ferda vám teď ukáže, čemu se ve světě naučil," zasmál se náš hrdina. „Jděte domů, jděte domů! A jděte spát, zítra to bude čisté jako ze skla!"

Dobře. Zametálkové tedy položili košťata, smetáky a lopatky a šli spát. Šli si lehnout také ostatní. Co měli na sobě medu, to si ještě místo večeře olízali, a za chvíli všichni spali, jako by je do vody hodil.

Zatím Ferda vyběhl ven. Před mraveništěm vytrhl pavoukovi provazníkovi pěkné lano z pavučiny. Stočil je na laso a začal prohledávat krajinu. Díval se pozorně za každou trávu, proutkem šťoural pod každým kamínkem. Tu a tam vyběhl rozespalý brouček a huboval: „Nemůžete nám dát aspoň v noci pokoj!"

Někde narazil na střevlíka, který tam byl na noční číhané. Jej, to se pak musel Ferda rychle schovat, aby od toho siláka nedostal opravdový výprask.

Ale najednou vyrazila zpod jednoho kamene stonožka. Jako když se kůň splaší. Letěla jako divá. Všechno kolem sebe porážela a jejích sto noh se přitom míhalo jako klasy ve vichřici.

Ferda za ní. Roztočil laso — ale ne tak, jak ho to kdysi učil Pytlík. Švihl po ní, chytil, už ji držel. A právě za krk. Nastal divoký a těžký zápas. Nejprve stonožka vlekla Ferdu po zemi, ale Ferda se nedal. Dělal, jako by chtěl stonožku zdržovat. Vzpíral se, dělal, jako by ji chtěl táhnout, ale vlastně jen tak obratně stonožku točil, aby ji řídil rovnou k mraveništi. Ani byste nevěřili, jak se hloupá stonožka dala napálit a opravdu couvala přímo do mraveniště.

Když už myslela, že chudáka Ferdu docela utahala, když myslela, že ho odvlekla na míli od mravenčí kupy, shledala najednou, že je za ní černá hlavní chodba mraveniště. Chudák! V tu hroznou chvíli ji obklopily mrákoty a nohy pod ní poklesly. Ferda ji po špičkách obešel a opatrně ji přivázal k trávě. Ještě jí dal přičichnout k mateřídoušce, po té se tak pěkně spí, a stonožka, zmožená a vysílená, usnula jako zabitá.

Byla tma tmoucí. Ani měsíček, ani hvězdičky nesvítily, jenom když tu a tam přeletěla nějaká světluška, bylo vidět Ferdu, jak vynáší z mraveniště náruč smetáků, utěrek, košťat nebo kartáčů. A všechno uvazoval stonožce na nohy.

Opravdu, na nohy! Vždy jeden kartáč nebo smeták či hadr na jednu nohu. „A vije!" zavolal hromovým hlasem, když ji odvázal od trávy.

„Co to? Kde to jsem?" vyjekla náhle probuzená stonožka. Ale než se stačila vzpamatovat, táhl ji Ferda mezi několika zarosenými květinami do chodby mraveniště.

„Jéééé!" zaječela zoufale a opřela se všema nohama, všemi kartáči, hadry a po-metly o zem. To právě Ferda chtěl a už ji táhl chodbou.

„Pozor, čisticí stroj jede!" volal na mravence, kteří nakukovali do chodby. Opravdu, bylo to jako čisticí stroj. Stonožka se opírala všema nohama o podlahu, a jak ji Ferda táhl, sto kartáčů, pometel a hadrů čistilo všechno do nejmenšího smítka. Občas klepl Ferda stonožku do orosených tykadel a pokropil tak před ní

Chodby se za chvíli leskly jako zrcadlo, a když nastal nový den, běhali mravenci po tak čistých chodbách, jaké dosud nikdy neměli.

Když se však potom sháněli po svých kartáčích, panenko skákavá, už žádný doma nenašli, stonožka jim s nimi utekla. Ferda ji musel znovu chytit a kartáče jí sebrat. Teprve potom ji zase pustil.

O zlé Ježibabě, která dostala co proto

„Jé, to je škoda, že jste tu stonožku pustili, já jsem se chtěl na ni podívat," zapištěl Kuřihlásek.

„Honem, stonožku! Kam jste ji dali? Zadržte ji, my jsme slíbily našim capartům, že jim ji ukážete!" přiběhly nahoru chůvičky celé udýchané a chytaly se za hlavu, když uviděly, že stonožka je už docela pryč.

„Opravdu, měli jste jim ji ukázat. Všechna děťátka se už tolik těšila," zesmutněla nejstarší a nejhodnější chůvička.

A už to bylo. Snad to caparti dole v komůrkách uslyšeli, že je stonožka pryč, snad někdo neměl nic jiného na práci a honem jim to řekl. „Bééé!" spustili všichni takový pláč, jaký ještě mraveniště neslyšelo. Prosím vás, nechat utéci uvázanou stonožku a neukázat ji dětičkám, to opravdu není pěkné.

Co se dá dělat? Nemůžeme přece nechat děti, aby ještě dále naříkaly. Něco si vymyslíme. Ferda se rozběhl dolů. „Pozor, děti, kdo bude ticho, kdo nebude ani plakat, ani křičet, ten uvidí pěkné divadlo. Chcete poslouchat?"

To bylo něco pro mravenčí děťátka. Všechna hned osušila slzy, ztichla, a Ferdo, my jsme už všichni hodní, můžeš začít.

Ovšem, nesmíte si myslet, že ta děťátka vypadala jako malí mravenci! Kdepak! Mravenčí děťátko vypadá jako beznohý červíček, a teprve když je chůvičky zabalí do

peřinky a uloží ke spánku do hajárny, teprve pak mu narostou nohy, hlava, tykadla, zadeček a vůbec teprve v té peřince se děťátko promění ve skutečného mravence.

Tedy těmto malinkým beznohým červíčkům chtěl Ferda zahrát nějaké divadlo, aby neplakali. Byl hotov jedna dvě. Postavil před sebou dvě desky a začal:

„Poslouchejte, dámy, páni, moje velké povídání o zlé babě Ježibabě, co bydlela v lesním hradě a chytala malé děti, jež tu zříte přicházeti."

Jak to říkal, udělal ze zeleného šátku figurku Jeníčka a z modrého šátku uvázal Mařenku. Šátky si nasadil na prsty a už se Jeníček a Mařenka procházeli po hraně desky.

„Vidíš ty veliké stromy?" říkal Jeníček a ukazoval na trámy ve stropě komnaty. „A vidíš ty hezké hříbky?" říkala Mařenka a ukazovala na nejbližší caparty. Děti se začaly chichtat.

„Tuhle jahůdku si utrhnu," řekl Jeníček a zatahal nejbližší miminko za chloupky, „ííííí!" vypísklo miminko a honem uhnulo.

„Koukejte se, zvědavouny, jak se staví blízko! Div nevlezou do divadla!" smáli

se mravenci z vedlejší chodby. Stáli za rohem a chtěli aspoň kousek vidět. Také Trumbelínek, trošičku hloupoučký, ale hodný mravenec, tam stál.

Na Ferdově desce se právě objevil Ježibabin domek.

„Ach milý Jeníčku, zde bychom se měli schovat!" mluvil Ferda tenkým hlasem a hýbal modrým kapesníkem, jako by to mluvila Mařenka.

„Ano, ano, zatlučme na dveře!" odpovídal hlubokým hlasem zelený šáteček-Jeníček a blížil se k Ježibabinu domku.

„Nechot tam, Jenýctu, je tam Ježibaba!" volala na Jeníčka mravenčí děťátka. Úplně zapomněla, že je to jen divadlo. Ale kdepak! Jeníček varování neposlechl a zase tloukl na Ježibabiny dveře. Jeníčku, Jeníčku, nedělej to, vždyť se ti může něco stát! Caparti se přitiskli strachem k sobě.

Také obecenstvo v chodbě se tak vžilo do hry, že bralo všecko doopravdy. Ba, Trumbelínek dokonce zabručel: „Jen ať se Ježibaba opováží vystrčit hlavu. My jí dáme co proto“ a vzal si do ruky pořádný klacek. Ti druzí si také něco vzali. Buďto klacky, nebo kameny.

Teď se opravdu objevila Ježibaba. Byl to Ferda s pomalovaným hrncem na hlavě. „Chomáty, bomáty, já vás sním," skuhral příšerně pod hrncem. „Napřed si vás uvařím."

Panečku, teď to začalo.

„A nesníš, neuvaříš!" zakřikl znenadání Trumbelínek z chodby a na Ferdu začaly létat kameny a klacky. Za chvíli byl hrnec potlučen, Ježibabin domek se rozletěl a velcí mravenci se vrhli na divadlo. Ještě když převalili dřevěnou desku, tloukl Trumbelínek Ferdu holí jako žito.

Ferda dostal. Ten byl, chudák, bit. A to všechno jen proto, že hrál tak dobře. Kdyby byl hrál jen trošku, trošičku špatně, kdyby byl třeba mluvil svým vlastním hlasem, a ne jako Ježibaba, poznali by všichni, že je to Ferda. Protože však hrál tak dobře, mysleli všichni, že je to zlá čarodějnice, a natloukli mu.

Jak se Ferda díval jako ospalé kuře a jak se vlastně rodí mravenčí děťátka

Nic nepomohlo, že to bylo potom všem líto a že Trumbelínek prosil, aby mu to Ferda odpustil. Bylo zkrátka po divadle, a co horšího, Ferda se nemohl dobře hýbat. Ležel málem jako mrtvý, nic neříkal a jen se kolem sebe díval jako ospalé kuře na měsíc.

Nemocniční sestry položily Ferdu jemně na nosítka a odnesly ho opatrně, náramně opatrně dolů, do nejtiššího pokojíčku v mraveništi. Bylo to až docela dole, až v nejspodnějším poschodí, zrovna vedle královniny komnaty. Tam ovázaly Ferdovi hlavu a on docela usnul.

Taková malá komůrka to byla, docela prázdná. Nebylo v ní nic, jen na stěně visela královnina křídla ze svatebních šatů. Schovávali je na památku a královna je teď už dávno nenosí.

Bylo tu opravdu veliké ticho. Královniny komorné chodily po špičkách, aby ani trochu nevyrušily vládkyni mraveniště v jejím královském zaměstnání -— ve snášení vajíček. To totiž nedovedl v celém mraveništi nikdo, jen královna. A ta už vajíček snesla bezpočtu. Žádná z jejích komorných si nepamatovala, kdy se to snášení začalo. Každou chvíli přicházelo nějaké nové vajíčko na svět a už je komorné odnášely chůvičkám. Vajíčko je na světě, teď se o ně starejte vy.

Ale právě v té chvíli, kdo by to byl řekl, začala královna snášet trochu víc vajíček za sebou. Ani je komorné neměly kam dávat.

„Poslouchej, Ferdo, u tebe je tak teplo, můžeme sem dát několik vajíček vylíhnout? Neuděláš si žádné na měkko?" otázala se potichu jedna udýchaná komorná Ferdy.

„Ani na tvrdo!" vzdychl potlučený Ferda a raději se obrátil trochu na bok a usnul. Bylo tam opravdu příjemně teplo.

Jaké ho však čekalo překvapení, když se probudil. Z královniných vajíček se právě líhli malí červíčci a chůvičky je odnášely do miminkárny na krmení.

Vy nevíte nic o miminkárně? Dobře! Tak to bych vám měl teď povědět, jak je to vlastně s těmi mravenčími děťátky. Poslouchejte tedy. Ale pozorně. Když se vylíhne z vajíčka, je to mrňavounký, beznohý červíček. Takové malé, bezmocné miminko. Kdo nakoukne do jejich komnaty, do miminkárny, poškádlí je:

„Miminečka malinečká, nechutná jim polívečka."

To víte, miminkám hned tak všechno pod nos nejde. Cucají ještě z lahvičky med, sladké šťávičky a jedí jen to nejmenší, nejlepší a nejjemnější.

Když miminka trochu povyrostou, ani byste neřekli, najednou se na nich objeví malé chloupky a doma jim začnou říkat mrňata. To už je přinesou do mrňa-vinky a volají na ně:

„Mrňata — chlupatá, brzo budou vousatá!"

Mrňata se zlobí, ale nic naplat. Z jejich chloupků se opravdu stávají později vousy. A když jsou z nich potom velcí, tlustí červíci, říká se jim škvrňata a zpívá se o nich tato písnička:

 „Tramtarata — ratata, už sem vezou škvrňata. Zavážou je do plínek a bude z nich kuklínek."

Je to opravdu tak. Když škvrňata docela dorostou a tak se napapají, že by jim už puklo bříško, zabalí je chůvičky do plínek a udělají z nich kukly. Děťátku, které spí v kukle, se říká kuklínek. Na ty se už nepokřikuje nic, protože kuklínci spí v hajáme jako zabití a neprobudí se dříve, dokud se nepromění v mravence. To je pak opravdu slavný den. Jakmile přijde jejich chvíle, prokoušou kuklu, vylezou ven — a jsou z nich velcí mravenci.

Tak je to.

O je! Máme málo mléka

Byla to docela hezká práce. I Ferdovi se líbila. „Já bych vám pomohl“ zašeptal, když poznal, že se už může hýbat. Už se docela sám posadil, už byl plný síly a už se chtěl pustit do nějakého zaměstnání.

„Tak pojď!" zaradovaly se chůvičky. Nu a Ferda vyskočil, na hlavě měl ještě obvazy, vypadal jako nějaký Turek s turbanem a začal odnášet miminka. „Ochladilo se," pokývaly hlavou starostlivé chůvičky. „Musíme odnést děťátka do teplejší světničky."

Dobře. To se v mraveništi dělá. Ferda tedy pomáhal odnášet děťátka z chladnějších komůrek do teplická. Brzy však, jakmile venku začalo svítit slunce a v teplé světničce bylo dusno, odnášel Ferda dětičky do chládku.

Vlastně je to štěstí, že mně natloukli, pomyslel si. Jinak bych sem ani nikdy nepřišel. A neviděl bych to. A zatím je to tu tak zajímavé.

„Víte co?" Ferda ukázal na kupu miminek. „O tato děťátka se budu starat já!" No, to je báječné, teď tu budeme mít děťátka, o která bude pečovat Ferda sám. Ale vtom začala děťátka vrtět hlavou. „Ferdo, honem, tvoje děťátka mají hlad!" vykřikly chůvičky a Ferda rychle každému děťátku přistrčil láhev s krmením.

Jenže — jenže — děťátka jedla pomalu. „Ach, jak by bylo dobře, kdybychom jim mohli dávat víc mléka," povzdechly chůvičky.

„Já přinesu!" nabízel se Ferda. A už skočil ke dveřím. „Neutíkej nikam, Ferdo,

nemáme přece dost krav, a proto nemáme dost mléka!"

Ale Ferda přece jen vyběhl ze dveří. „Haló, Ferdo, neutíkej, nejsou krávy!" Ferda utíkal dál. „Ferdóó...," znělo za ním. „Krááávýýý..." Ale Ferda utíkal stále.

„Já vím," bručel si. „Nejsou, ale budou!" a vrazil do komůrky, kde byli nejmladší mravenci. Právě se vypravovali na lov a Kuřihlásek jim přitom vykládal vysokým hlasem, že on zná nejlíp mravenčí cesty. Představte si, jeden den je proběhl osmačtyřicetkrát za sebou. „Kluci, kdo se mnou půjde lovit krávy?" zavolal na ně Ferda. Mladí mravenci byli trochu zaražení. Ale než někdo z nich mohl ze sebe slovo vypravit, vyskočil Kuřihlásek a zapískl: „Hurá, jdeme s Ferdou všichni!" a už vzal náramný klacek. Tak těžký, že byste ho ani neunesli.

Ostatní mravenci také vyskočili. Nabrali provazy, hole na nadhánění a „Ferdo, veď nás!". Potom vyrazili s takovým halasem po chodbách, že jim musela královna vzkázat, aby byli tiše, že nemůže dobře snášet vajíčka.

To si ovšem nemyslete, že šli lovit nějaké obyčejné rohaté krávy! Kdepak. Mravenčí krávy, to jsou přece zelené mšice, které ze sebe vypouštějí sladkou šťávu. Tu mají mravenci rádi, a proto mšice chytají.

„Tam jsou!" vykřikli mladí mravenci, když uběhli pěkný kus cesty. A opravdu. Po tra vičkách, po květinkách se to hemžilo mravenčími kravami. Přešlapovaly, lezly přes sebe a pásly se.

Několik mravenců vyběhlo s klacky na květinky, jiní na trávy a začali krávy nad-hánět. Ostatní se snažili, aby je chytili. Jej, krávy trkaly, kopaly, oháněly se a vyhazovaly. Mravenci kolem nich lítali jako peříčka ve větru.

O velkých zápasech s býky

„Namoutěkutě," podivil se Ferda, „vždyť to tu vypadá úplně jako na býčích zápasech. Co kdybych si zahrál na toreadora?" Odvázal si z krku svůj červený šátek, zamával jím ve vzduchu a už měl před sebou nepřítele.

Mšice s nejostřejšími tykadly napřaženými jako rohy se rozběhla proti němu. Šup, lup, už ho napíchne. Ale Ferda jen před sebou zamával šátkem, uskočil a mšice s pěnou u huby proletěla kolem něho, až se za ni zaprášilo. Hlavou házela na všechny strany, jako by už měla Ferdu napíchnutého na tykadlech. Ale zatím tam měla jen turban, který Ferdovi spadl z hlavy.

Ach, to bylo divadlo. Kluci mravenci nechali ostatní mšice mšicemi, udělali kolem těch dvou kruh a napínali oči, aby jim z toho zápasu s býky nic neuteklo.

Mšice shodila turban z tykadel a zase se rozběhla proti Ferdovi. Ale Ferda v poslední chvíli opět s šátkem uskočil. „Jen pojď, napíchni si mne, kravičko, búúú!" dráždil šibal Ferda mšici. „Tuhle, tuhle!" ukazoval do červeného šátku před sebou. A když se mšice rozběhla, Ferda na ni zase počkal, potom před ní rychle uskočil, uhnul šátkem a ještě polechtal mšici kopřivou po zádech.

Jej, ta zuřila. A to právě Ferda chtěl. Odhodil v té chvíli kopřivu, chytil mšici zezadu za oba chloupky na zadečku a začal se s ní točit. Jako na opravdových zápasech s býky. Lítali a točili se dokola, mraky prachu se nad nimi zvedaly, mšice soptila vztekem, až se jí nakonec zatočila hlava.

„Pozor, chce tě napíchnout pravým rohem!" volal vysokým hlasem Kuřihlásek. Kolem bylo plno diváků, brouci, ploštičky, ostatní mšice, přišli i červíčci a mladé kobylky. Všichni se na tu švandu dívali.

Ale mšice Ferdu nenapíchla. Už se jí všechno před očima pletlo. Zato Ferda, jak uviděl nové obecenstvo, chytil rychle jednu mladou kobylku, hodil jí provaz na hlavu, vzal do rukou tyčinku z jehličí jako nějaké kopí a „vije!", rozjel se proti rozohněné mšici.

Nyní to bylo skutečně jako na pravých býčích zápasech. Koník vyrazil lehce jako motocykl na závodech a mšice proti němu těžce jako stěhovací auto. „Bum!" a už byla srážka. Ferda ani neměl čas píchnout mšici svým kopím. Všechno se to válelo a zmítalo. Mšice se převrátila, koník se převrátil, Ferda se převrátil. Hotová valná hromada, nikdo nepoznal, kde je hlava, kde je noha a komu co vůbec patří.

První se vzpamatoval koník. Vzal své dlouhé nohy na ramena, neohlížel se ani napravo, ani nalevo a byl v prachu. Pak se zvedla mšice. Narovnala svoje dlouhá tykadla a rozhlížela se, koho by na ně nabrala. Ale jak uviděla, že se právě proti ní ze země zvedá Ferda, vyskočila metr, nebo trochu míň, do vzduchu a utíkala pryč, jako by jí někdo ocas zapálil, a s ní utíkaly všechny ostatní mšice.

„Chachachacha," veselilo se hmyzí obecenstvo. „Ta má zápasů nadosmrti dost!"

Všichni potom tleskali té podařené švandě, až je ruce rozbolely. Mladí lovci mravenci se jim při tom potlesku klaněli na všechny strany jako herci na jevišti.

Ale co to? Na místě srážky zůstal ležet jeden mraveneček a ani se nehýbal. Božínku, to je přece Nožička, nejlepší skokan mraveniště. Snad se mu nestalo neštěstí? Honem k němu.

I propánečka! Chudáček Nožička! Podívejte se, vždyť má vymknutou nohu. Neuhnul včas a mšice s kobylkou se na něho převrátily.

„Honem nějaká nosítka, honem, pohněte se! Nožičko, bolí tě to?" bědoval Ferda.

„Bolí, to se ví, ale já to nějak vydržím," šeptal statečně Nožička.

„Nožičko, prosím tě, prosím tě, Nožičko, nehněvej se na mne, já jsem to zavinil," bědoval Ferda.

„Co tě napadá, Ferdo, to jsem si udělal sám. Víš, já jsem si také chtěl zatahat mšici za ocásek jako ty," přiznával se Nožička. „A když jsem mezi vás vlezl, tak jste právě na mne spadli."

Už tu byla nosítka. Opatrně na ně Nožičku položili a potom pospěchem pospěch utíkali do mraveniště.

O tom, jak nakonec všechny mravenčí krávy spokojeně chrupaly

„Tak se na ně podívejte! Všichni utekli," povzdychl si Ferda. „Abych teď lovil krávy sám!"

Ale nemyslete si, že nyní nevěděl kudy kam. Šel k růžovému keři a utrhl z něho větvičku mladého listí. Na růžové listí totiž chodí mšice k smrti rády. Ferda lístečky trochu rozemnul, aby se rozvoněly, a sedl si s větvičkou na zem. Ba, trochu se za ni i schoval. Nebylo ho vůbec vidět, jen vůni listů bylo cítit.

Za chvíli ji ovšem ucítily mšice. „Copak je to? Snad někde nevaří oběd?"

Mšice dostaly najednou hlad: „Hu, to bych jedla jako vlk!" zahučela mšice s ostrými rohy. Po zápase s Ferdou jí vytrávilo.

Vůně byla tak lahodná a tak silná, že je všechny přitahovala na jedno místo: tam, kde se před chvílí konaly zápasy s býky. Nebyl tam teď ani jeden zápasník. Po mravencích ani potuchy, jen tam stál malý keříček báječně vonících lístečků. Honem na něj. Mšice s velikými tykadly se tlačila nejvíc, několik svých kamarádek porazila na zem a vyšplhala se až na vrcholek keře.

Brzy byla větvička plná mšic, že nebylo ani lístečku vidět. Všechny mšice byly tak zabrány do jídla, že vůbec nevěděly, co se s nimi děje. Nu a v té chvíli se Ferda opatrně pohnul. Nejprve posunul jednu nohu, pak druhou, a jestli to nikdo mšicím neprozradí, nebudou ani vědět, že se s nimi dal Ferda na pochod.

Ferda šel tak potichounku, jak jen mohl. A jak opatrně! Nejprve se jen tak trochu šoural, pak šel trochu rychleji a nakonec docela utíkal. Některé mšice mu sice po cestě spadly, ale byly tak přejedeny, že nemohly ani vzkřiknout „Au!".

Nu a když se Ferda zastavil na mraveništi, zavolal, šelma, jako průvodčí od elektriky: „Vystupovááát! Konečná stanicéeé!" Najedené mšice se ani nepohnuly a daly se bez odporu snést dolů do stájí. Co povídám, bez odporu. Usnuly mravencům na ramenou, a když se octly ve stájích na slámě — smím to říci — chrápaly, jako když pilou řeže.

Mšice s ostrými tykadly dokonce chrápala, jako když při bouřce hřmí.

O zdviži, která jezdila „húúú!"

až nahoru

a „húúú!" až dolů

„Ferdo, teď budeme mít ve stájích tolik krav, teď budeme mít tolik mléka, že bychom je mohli rozvážet“ zajásali mravenci před takovou spoustou dobytka.

„A budeme mléko rozvážet," rozmáchl Ferda hrdě rukama, „po celém mraveništi."

„Ale jak, jak?" doráželi mravenci, zvědaví, jak to chce Ferda udělat.

„Tak, tak, všelijak," odbyl je, „počkejte a uvidíte." Večer se dal do práce a přes noc udělal v mraveništi skrz všechna patra díru pro výtah. Díra ovšem vedla stájemi, kde spaly krávy. Pak postavil ještě veliký válec a do něho přivedl divokou mšici s největšími tykadly.

Potom zkusil, co bude jeho vynález dělat. Zalechtal mšici pod bradou a zavolal jí do ucha: „Vstávej, vstávej, kravičko, bude brzo raníčko!"

Kráva se probudila, lekla se, že ji Ferda bude honit, a pokoušela se utéci. Ale jak se pohnula, jak se opřela nohama, začal se válec točit, a čím rychleji mšice utíkala, tím rychleji se válec točil. Zkrátka, bylo to takové zařízení jako válečky, ve kterých se probíhají veverky v klecích.

A tímto válečkem se Ferda rozhodl pohánět celou zdviž. Jen vždycky zalechtal mšici pod bradou — a válec se roztočil. To byl motor! Ferda mu dal učené jméno „Mšicostroj" a ráno, když se ve stájích nadojilo mléko, projížděla zdviž poháněná válcem všechna patra. Kabina byla plná konví, a kde potřebovali mléko, tam si jednu konev vzali. Ferdova miminka dostávala ovšem to nejlepší, samou smetanu.

Nu a víte-li pak, kdo tu zdviž obsluhoval? Nožička! Nožička s vymknutou nohou, který nemohl chodit. Seděl na měkkém sedátku, nohu měl v sádře, nad sebou knoflíky, stiskl některý a „húúúú!" už byl třeba z třetího poschodí v sedmém. Stiskl jiný a „húúú!" zdviž už zase jela třeba do sklepa. A „húúú!" už zase jela třeba do dvacátého poschodí až k povrchu mraveniště.

To měl Nožička zábavu! Však mu ji hodně záviděli. Kuřihlásek by byl také rád jezdil. Chtěl mačkat knoflíky a jezdit „húúú" nahoru a „húúú" dolů, ale Ferda nedovolil. „Kdepak!" řekl. „To je teď zábava jen pro Nožičku. Bude jezdit s výtahem tak dlouho, dokud se mu vymknutá noha neuzdraví."

Kuřihlásek poslechl, protože to byl rozumný mraveneček. Trumbelínek, ten by si asi nebyl dal tak snadno říci.

Trumbelínku, utíkej, honí tě rohatej!

Kde se vlastně potuluje Trumbelínek? I tuhle! Podívejte se, právě utíká a křičí „Pomóóóc!" a za ním cosi letí, něco ho honí. Vypadá to jako velký had. Už ho drží, rychle, pomozte mu někdo.

Než však mohl někdo pomoci, Trumbelínek zakopl, natáhl se na zem a had, hrůza, padl mohutným skokem na něj a úplně ho přikryl. Všichni strnuli úlekem. Nikdo se neodvážil pomoci, nikdo se neodvážil pohnout. Jen Ferda se opatrně po špičkách přibližoval.

Neudělá mu had nic? Nekousne ho? Neuškrtí? Asi ne, protože se ani nepohnul, když Ferda na něj sáhl.

„Zabijeme hada," zašeptal Ferda k ostatním a hledal nějakou zbraň. Mravenci mu podávali kladivo, sekyru, jeden dokonce celé dveře, aby si je Ferda vzal před sebe jako štít.

Ale Ferda nic. Vzal jenom prut, a když si jej bral, sehnul se tak hluboko, aby nikdo neviděl, že se směje.

„Hleďte, jde na hada jen s prutem. To je hrdina," šeptali si užaslí mravenci.

Ferda šel opravdu jen s prutem. Když přišel k hadovi, prásk, prásk! a začal do něho bouchat jako do koberce.

„Auauau, ááu!" ozvalo se bolestné zaúpění. Ale to neúpěl had, nýbrž Trumbelínek.

„Neřvi, Trumbelínku, já tě musím vyplatit trochu za tu Ježibabu," uklidňoval ho Ferda a bouchal do hada tak, aby nejvíc dostal Trumbelínek.

Abych vám pravdu řekl, nebyl to vůbec žádný had.

Byla to dlouhá plínka pro kuklínky a hned vám vysvětlím, jak se celá věc přihodila.

Jak víte, když se mravenčí mládě vykrmí tak, že už je docela tlusté a už nemůže ani o jeden chloupek víc vyrůst, usne. Usne, jako by je do vody hodil, a neprobudí se, kdybyste s ním dělali, co chtěli. Pak je vezmou chůvy do náruče a odnesou do hajárny, aby je zabalily do plínky. Nastříhají dlouhé kusy látky a namažou je trochu lepem, aby mohli spící děťátko zabalit celičké tak těsně, aby nikde ani vlásek nekoukal. Práce s tím mají habaděj, to se ví. V příštích dnech pak chodí kuklu větrat a vyhřívat tak dlouho, až se z ní vyklube opravdový mravenec.

Nu a co se nestalo. Trumbelínek je takový šťoura. Všude vleze, do všeho strká prsty, pořád mu musí někdo říkat, aby už dal pokoj. Nu a právě toho dne přišel do hajárny a začal tam pošťuchávat spící škvrňata. Tahal je za chloupky, otvíral jim oči, lechtal i zabalené kuklínky a všelijak zkoušel, jak by je vzbudil.

„Vidíte toho kluka?" zavolala jedna chůvička od své práce. „Zažeňte toho kluka!" řekla druhá. „Potrestejme toho kluka!" vykřikla třetí, a jak měla v ruce koneček jedné polepené plínky, plác! Udeřila jím Trumbelínka do zad. A na cestu mu ještě řekla: „Utíkej, honí tě rohatej!"

Trumbelínek už byl tak hloupoučký, myslel, že ho opravdu honí čert, a dal se do běhu. Přilepená plínka vlála za ním, vypadala jako had a každý myslel, že ten had drží Trumbelínka a že ho chce možná docela sníst. Jedině Ferda poznal, že je to jenom plínka, a teď s chutí vyplácel Trumbelínka. Bušil do něho ze všech sil. To se ví! Pomstil se mu za výprask, který utržil, když hrál před caparty Ježibabu.

Jak se říká — na každého dojde.

Ostatně, dobře se tak stalo. Trumbelínek byl potrestán nejen za to, že budil škvrňata a kuklínky, ale také za to, že tenkrát natloukl Ferdovi. Ať mu to slouží ke zdraví.

Byl na tom o to lip, že ho nyní nemuseli odnášet na nosítkách. Jen si asi tři dny hladil zadeček.

Stala se loupež, ale Kuřihlásek v tom byl nevinně

Všichni, když se to stalo, si potom říkali: „Víte, tenkrát s Kuřihláskem." Ale, prosím vás, Kuřihlásek v tom byl opravdu nevinně. On měl prostě ten den strážní službu. „Kuřihlásku, nastup, budeš hlídat u chůviček!" poručili mu. Tak Kuřihlásek šel. S chů-vičkami musí vždycky někdo jít. Když jdou s kuklami na sluníčko, musí vždycky někdo dávat pozor, aby se jejich drahý poklad neztratil. Stačí se jen zapovídat a neštěstí je hotovo. Nepřítel číhá třeba za nejbližším kamínkem a hoňte ho potom, když už utíká s uloupenou kuklou!

Kuřihlásek šel hlídat poprvé. Bylo mu to divné. „Já vůbec nevím, co si zloděj s ukradenou kuklou počne?" ptal se svým vysokým hlasem chůviček.

„Co by s ní dělal jiného, než co děláme my. Chodí s ní na sluníčko jako my, vyhřívá ji jako my, aby se kuklínkovi uvnitř hezky spalo a aby potom z kukly vylezl hezký a zdravý mravenec," vysvětlovala mu nejstarší chůvička. „A ten nový mravenec jim potom práskne do bot!" vpadl vítězně Kuřihlásek. „Kdepak!" opravila ho chůvička. „To máš tak, když takový mravenec vyleze z kukly v cizím hnízdě, nepozná vůbec, že je v cizím hnízdě. Tam, kde vylezl z kukly, tam se skutečně narodil, tam je teď doma. A hned začne pracovat pro to mraveniště, ve kterém se narodil, a ani ho nenapadne, že patří jinam. Proto mravenci, kteří mají doma málo dělníků, chodí krást kukly, aby se jim z těch nakradených kukel rodili doma pilní dělníci."

Tak je to tedy. Teď zkrátka víme všichni, proč musí s chůvičkami vždycky chodit nějaká stráž.

Opatrně a pomaloučku došli toho dne na sluníčko, lehounce rozložili kukly a začali se sami vyhřívat. Tu najednou Kuřihlásek zapískl: „Pojďte sem, pojďte sem, tahle kukla má křídla!" a ukazoval na jednu kuklu, ač se měl vlastně starat o hlídání.

Propánakrále, to je událost. Mraveneček v této kukle už bude mít křídla. Nu to budeme mít brzo slávu. Vsaďte se, že se nám za chvíli budou mravenci rojit. „Holky, pojďte se podívat, vždyť jsme si toho vůbec nevšimly." Všechny chůvičky se seběhly kolem kukly, pod jejímž obalem už bylo matně vidět křídla

„Opravdu, podívejte se, Kuřihlásek se nespletl. Tuhle, a tuhle, a tadyhle už je vidět křídla. Že jsme na to nepřišly! Sláva, vždyť i druhé kukly budou mít křídla!"

Rychle se po nich obrátily, ale zkameněly hrůzou. Kukly byly pryč. Byli oloupeni.

Nastalo velké lkaní a naříkání. „Kuřihlásku, to jsi ty zavinil," vrhly se zdrcené chůvy na Kuřihláska. „Proč jsi nás volal?" plakaly. „Budeme to na tebe žalovat," hrozily a div že Kuřihláskovi nenatloukly.

To víte, když se někomu něco stane, hledá honem někoho, na koho by to mohl svést.

Jen Kuřihlásek, chudák, nikomu nic nevyčítal, jenom si tiše, ale přitom vysokým hlasem šeptal: „To je neštěstí, to je neštěstí!" Vrátili se velmi smutně domů.

Však my na ně vyzrajeme

Potoky slz teď tekly v mraveništi. Mravenci běhali vzrušením sem a tam, vykládalo se jen o lupičích, ale královně o tom raději nic neřekli, to by ji snad život stálo.

Co mají dělat? Mají se nyní vystěhovat, nebo vést válku? Proti komu však, vždyť lupiče ani neznají.

Nejvíce plakal Kuřihlásek a byl by se, chudáček, uplakal, kdyby za ním nebyl přišel Ferda a nepotěšil ho: „Neplač, Kuřihlásku, to všechno spravíme! Pojď se mnou, uděláme to tak, aby to nikdo neviděl."

Kuřihlásek utřel slzy a dělal všechno, co Ferda poroučel. Nejprve si připravili několik dřevěných špalíčků, velikých asi jako kukly. Pak šli do hajárny, sebrali tam plínky a dřevíčka zabalili tak, aby vypadala jako skutečné mravenčí kukly. Potom je přivázali všechny k jednomu provázku, vzali ještě z hajárny veliký hrníček s lepem a utíkali na místo, kde se stala ta veliká loupež.

Tam dřevíčka-kukly namazali lepem, položili na zem, pak si lehli opodál a dělali, jako by spali.

Netrvalo to ani minutku a ajta, už za všemi travičkami a lístečky okolo vyhlíželi loupežní mravenci. „To jsou hezké kukly!" říkali si, ale ještě se nikdo z nich neodvážil blíže a všichni zůstávali stále schovaní.

„Začni chrápat!" zašeptal Ferda. „Dostanou odvahu."

„Už chrápu," odvětil mu potichu Kuřihlásek a oba teď začali chrápat jako o závod. Jeden chrápal hluboko, druhý jako píštala, ale vypadalo to ještě lip, než když rádio hraje něco k tancování.

„Teď!" zavelel tiše vůdce loupežných mravenců. Zdálo se mu, že nyní Ferda i Kuřihlásek usnuli tak hluboce, že by je ani rána z děla neprobudila. Na vůdcův povel vyrazili všichni z úkrytu a vrhli se na kukly. Každý chytil jednu a...

Prásk! Bác! Říz sebou! Všichni do jednoho sebou plácli, protože kukly byly přivázány na provázku. „Pusťte to, tady se něco děje!" vykřikl vůdce. „Domů!" a chtěl pustit svoji kuklu a utíkat. To víš, mravenečku, že tě zrovna pustíme! Tady zůstaneš, přilepený!

„Pomóóóc!" volal poděšený vůdce. „Pomóóóc!" volali ostatní přilepení loupežníci, až to bylo slyšet v jejich mraveništi.

Každý by se polekal, jakmile by něco takového uslyšel, ale v mraveništi loupežníků zajásali. „Výborně, naši kamarádi asi našli takovou spoustu kukel, že nás teď volají na pomoc. Nemohou to ani unést." Hned utíkali na pomoc, nedali si od polapených mravenců ani nic říci. „To my víme, to my víme, co máme dělat," křičeli a sápali se po kuklách, aby je pomohli odnést. Ale běda! Kukly lepily, nikoho nepustily a teď i noví mravenci křičeli „Pomóóóc!". Přivolali další kamarády, ti se také chytili, a tak měl Ferda za chvíli na provázku, no nelžu, jistě přes padesát mravenců.

„A teď hajdy do našeho mraveniště!" zavolal na ně. Loupežníci nechtěli, ale Ferda táhl ze všech sil a brzo byl průvod v mraveništi.

„Sláva!" volali naši, když je uviděli. „Jsme zachráněni! Vedou nám zajatce a můžeme vyměňovat!" Také měli pravdu. Za zajaté mravence dostanou zpět své kukly. Jednoho mravence už odlepili stříkačkou od ostatních a ty — kolikpak jich asi zbylo? — asi čtyřicet devět, odvedli do vězení.

„Ty půjdeš," řekli tomu odlepenému, „k vám do mraveniště a tam jim řekneš: jestliže nám vaše mraveniště nevrátí všechny ukradené kukly a k tomu nezaplatí pokutu aspoň svých dvacet kukel, zůstanou zajatci ve vězení. A za trest jim naondulujeme tykadla!" Abyste věděli, naondulovaná tykadla jsou největší potupou pro mravence. S těmi by se jistě do smrti venku neukázali. „Tak jdi a zítra nám dones zprávu! Utíkej, protože je pozdě večer a my zavíráme a jdeme spát!"