Ferda mravenec

Po lesní pěšině šel hoch, ani nevím, jak se jmenoval, a něco si hvízdal. Co to bylo, to vám také nepovím. Znělo to nějak jako: „Uí-uí-ui-uiuííí!" Nevíte, jaká to mohla být písnička?

Hoch by si tak byl hvízdal jistě až na konec lesa, ale najednou se mu do písničky něco vpletlo. Takové: „Šššššš-šš-šš." Jako když prší.

Neprší snad doopravdy? Hoch natáhl ruku a díval se do nebe. Kdepak pršet! Obloha byla čisťounká jako obálka nového sešitu a na ruku ani nekáplo.

Ale pořád se ozývalo: „Šššš-š-ššš..." Co by to mohlo být a odkud to asi přichází? Aha, z levé strany..., z té hromádky pod stromem, právě tuhle — po-dí-vej-te se!

Hoch rozevřel úžasem oči. Pod smrkem bylo vysoké, vysokánské mraveniště, skoro vyšší než hoch sám, a na něm mravenců, až to šustilo. Samé:

„ŠŠŠŠ... Š-Š-ŠŠŠ...Š."

Všude, ale všude jich bylo plno, plničko, jen se před očima míhali. Jeden mravenec běžel sem, druhý tam, každý něco nesl, každý něco dělal, podívejte se na tohohle mravenečka, jak se žene s malým průhledným kamínkem do mraveniště! Kam utíkáš s tím pokladem?

Snad si nemyslíš, že je to diamant? Nebo tím chceš zasklívat okna? A podívejte se sem! Tenhle mravenec je jistě nějaká chůva. Nese kuklu, malé mravenčí děťátko v peřince, někam na sluníčko. Pořád šťouchá do uschlého lístku a neví, chudák, jak jej přelézt. Lez víc napravo, chůvičko! Tam je lepší cesta. Nebo podlez!

A tady? Tri mravenci, siláci, táhnou mrtvou vosu do mraveniště, ale sotva ji utáhnou. No, to by nikdo neřekl, co lze všechno vidět, když se člověk dostane tak blízko k mraveništi!

O sáňkách na mraveništi a o prázdné krabičce

Najednou se ozvalo zvolání, že se až jehličí na mraveništi sypalo: „Pozóóóór!" Hoch se rychle rozhlížel na všechny strany, kdo to asi volá, ale nikde nikdo. A zase: „Pozóóóór, pozóóóór!", až se jehličí na mraveništi sypalo.

Co je to? Běží někdo po cestě? Nebo po lese? Hoch se vzpřímil a pátral na všechny strany. Jakmile se však vzpřímil, hned to znělo docela potichounku: „Pozóóóór!"

Vždyť to někdo volá z mraveniště! Opravdu. Bylo to z mraveniště. Na vrcholku hromádky stál mravenec se šátkem kolem krku a s ranečkem na zádech. V rukou držel kus jehličí, které se lesklo jako zrcadlo, tak bylo hladké, a volal na celé kolo: „Pozóór, z cesty, pozóóóór!"

A než se kdo nadál, sedl si mravenec na jehličí a fuúúú! jel na něm vesele dolů jako na sáňkách. A jak jel dolů, nevyhnuli se mu uprostřed cesty nějací tesaři, kteří nesli do mraveniště trám. Vrazil do nich, trám spadl, tesaři také. Ale čipera mravenec si z toho nic nedělal, vyskočil honem zase na jehličí a fúúúú! dojel na svých podivných sáňkách až dolů. Panečku, a jak přitom vytáčel zatáčky!

Uhodnete, kdo to byl? Inu, kdo jiný než Ferda Mravenec! „Ach, to je krásný mravenec!" zvolal hoch, tleskaje nadšeně rukama. „Toho si vezmu s sebou domů!" A hned vzal mravence do prstů a strčil ho opatrně do prázdné krabičky od zápalek. „Dám si ho mezi své hračky; udělám mu hezkou ohrádku a ochočím si ho!"

Jak si to ten hoch najednou vymyslel! Ale to nebylo všechno! Poslouchejte, co si vymyslel ještě! „Budu si mravence brát do školy a on se tam bude klouzat po lavici. Bude se učit se mnou a bude mi třeba i napovídat." I ty jeden! To by pan učitel jistě nedovolil! Ale co by mohl pan učitel dělat? Vždyť by mravence ani neviděl! „Vystavím si pro mravence z papírové krabičky malý domek a krabičku budu nosit na rameni," vymýšlel si hoch dále. „Kamarádi na mne budou volat: ,Halo, zapomněl jsi na rameni krabičku!' A já jim vždy odpovím: /Kdepak.krabičku, to mám cvičeného mravence!' Ach, to se mi budou všichni divit!"

Pámbu ví, co by si nebyl hoch ještě vymyslel, ale najednou viděl, že už je blízko domova a že se v zahradě Slávek, Hana a Zdenda o něco dělí. O něco červeného. Měli jahody, plný hrneček. Dali mu hned také, a jestliže chce, může jít zítra na jahody s nimi. Povede je Ančka Látalová a ta ví, kde rostou.

Teprve když už všechny své jahody snědl, vzpomněl si hoch na zázračného mravence a otevřel krabičku od zápalek. Ale Ferda Mravenec už byl pryč.

Jak Ferda neměl deštník a jak pan Hlemýžď huboval

Proč by byl měl vlastně v krabičce zůstávat? Načpak? To neznáte Ferdu Mravence. Po celou cestu hledal, kudy by se z krabičky dostal. Podařilo se mu nepozorovaně vyklouznout právě na začátku zahrady. Když dopadl na zem, vyrazil a utíkal, utíkal pryč. Nedíval se ani nalevo, ani napravo a jen utíkal, až se mu na zádech raneček nadhazoval.

Ale najednou plesk! plesk! Ferda se zarazil. Kolem něho začaly padat dešťové kapky. Každá se rozstříkla, když dopadla na zem, jako vodotrysk. Začínal veliký liják.

Plesk! — a Ferda ležel na zemi. To byla kapka! Nohama třepal ve vzduchu a prskal vodu, která mu vstříkla do úst. A sotva vstal — plesk! — nová kapka ho buchla do zad, takže udělal dva kotrmelce dopředu.

Když se potom všecek zkoprnělý posadil a protřel si oči, uviděl před sebou dům. Na štítku bylo napsáno jméno domácího pána: J. Hlemýžď. „To je nádherné," řekl si Ferda. „Tam se schovám. Snad mě pan domácí pustí." Nato zaťukal na dveře jemňounce jedním prstem, ale nikdo neotvíral. Tak zkusil zaťukat dvěma prsty, ale zase nikdo neotvíral. Potom zaťukal všemi prsty a za-prosil: „Jemnostpane, otevřte, moc tu prší!", ale zase nikdo neotevřel.

„Pan domácí asi usnul. Budu ho muset probudit," rozhodl se nakonec Ferda a zabušil do dveří pěstmi. „Jemnostpane, jemnostpane," volal a bušil do dveří, až to v nich zapraštělo. Snad se nyní otevřou.

To jste však měli vidět, co se stalo. Domek se vpředu nadzvedl a vykoukla růžkatá hlava hlemýžďova. „Ty uličníku, ty bouchale!" začala soptit. „Ty loupežníku, ty zmoklý hastrmane, ty černý hajdaláku! Kliď se odtud, nebo budu křičet o pomoc! Jak se o-považuješ dobývat se do cizí chalupy?" huboval hlemýžď a plival kolem sebe.

Ještě chtěl říci Mravenci: „Ty umazance škaredý!" Ale sotva otevřel ústa, padla mu do nich tak veliká dešťová kapka, že se zakuckal, stáhl hlavu do domku a už se ani neukázal.

Ferda zůstal před hlemýždím domkem jako zmoklá slepice. Vodu měl za krkem, ve střevících, v ranečku a po nohou se mu koulely kapky vody, jako by si na nich chtěly hrát. „Však já ti jednou ukážu!" zahrozil hlemýždi a chystal se jít dále. Najednou uviděl, že o dvě trávy dále pod kamínkem je skulina. Zrovna jako připravená pro zmoklého mravenečka. Nerozmýšlel se dlouho a rychle tam vlezl. Bylo tam sice tma, ale sucho a teplo.

Ferda položil hlavu na raneček a spal celou noc jako dřevo.

O tom, jak se hlemýžď zlobil ještě víc a svižník na něj volal: „Co tak utíkáte, strejčku?"

Ach, to bylo ráno překvapení, když se probudil! Hmatal kolem sebe a nemohl poznat, kde je. Když vystrčil hlavu ven, byl už bílý den. Kobylky bzučely, modré a zelené mušky poletovaly, hezcí broučci tancovali, kvítka se smála — a před kamenem se na slunci leskl hlemýžďův domek. Hlemýžď ještě spal a chrápal, až se mu okna třásla.

Ferdovi se zajiskřilo radostí v očích. „A teď ho potrestám!" řekl si. Zavolal na pavouka, který měl vedle na keři pavučinu, zašeptal mu něco a za chvíli se objevil věhlasný provazník mistr pavouk s tlustými provazy. „Stačí?" ptal se. „Stačí," odpověděl Ferda, vzal provazy a rychle přivázal hlemýždě k šípkovému keři, aby mu neutekl.

Nyní hupky, šupky, dupky, rozhodil svůj raneček, vytáhl sekerku a pilku, kladívko a hřebíky. Stavebního materiálu měl dost. Vzal stéblo trávy, točil, točil, točil — a už měl jedno kolečko. Vzal druhé stéblo, točil, točil, točil — a už měl druhé kolečko.

Načpak kolečka? Na co jiného než na kočárek? Našel půlku lískového oříšku, v tom bude sedět, jen co si udělá pěkné sedátko z mechu. Dole navrtal šípkovým trnem dírky a nasadil tam kola. Dvě dírky navrtal také vpředu a nastrčil oje. Do kočárku zapřáhl hlemýždě, jako kdyby to byl nějaký kůň. Pak si udělal bič, odvázal provazy od šípku, naložil svůj raneček a bičem prásk! prásk! do hlemýždě. Nu, to vám všechno udělal v takové rychlosti, že by to očima nedovedla ani včela sledovat. A ta přece má, panečku, na každé straně sto očí!

To byla podívaná! Hlemýžď se probudil a nevěděl, co se s ním děje; vystrčil hlavu, ale dozadu neviděl. Co mu to tluče do ulity? Otáčel se a chtěl to chytit. Ale nemohl. Co honem dělat? Utéci! Dal se do běhu. To víte, jak hlemýžď utíká. A Ferda do něho prásk! prásk!

Ze všech stran se začali sbíhat brouci. Přiběhly malé mandelinky, přiběhly berušky, za trávou vyhlédl i kovařík a z meze sem přiběhl ve svých sedmimílových botách krasavec svižník. Všichni se rozesmáli na celé kolo. „To je švanda, hleďte! Hlemýžď si hraje na traktor! A jak se ten mravenec v kočárku naparuje!"

A Ferda se v kočárku opravdu naparoval a dělal na brouky směšné

obličeje. Berušky volaly na ty ostatní, aby si vylezli raději na stébla, že je shora lépe vidět. Kovařík dělal před hlemýžděm kotrmelce a svižník běhal stále okolo a vždycky se ho ptal: „Co tak utíkáte, strejčku, vždyť se všecek udýcháte, já vám ani nestačím!"

Ale to všechno by nebylo nic, kdyby to nebyl viděl šibal podšitý — střevlík. Jak se před ním hlemýžď objevil, střevlík se zasmál do vousů, tleskl do dlaní a zavolal zelenou kobylku, šedivého ováda, dva komáry a čmeláka, a ať k tomu něco zahrají.

Kobylka byla hned pro nějakou švandu. Postavila se dopředu s houslemi, za ni dva komáři s klarinety, pak ovád s trumpetou a čmelák s bubnem a spustili: „Bum, bum, bumbumbum, trádrata — trádrata — tramtarata — ratata...“ až se to paloukem daleko široko rozléhalo.

To se ví, všichni broučci se hned seběhli před hudbu a pochodovali do taktu.

Neptejte se, jak se hlemýžď zlobil. Ujížděl přes hory a doly rychlostí hlemýždího rychlovlaku a nakonec se vyšplhal až na vrcholek meze ke hromadě kamení. Což, byla to docela obyčejná hromada kamení, ale Ferdovi se tam nějak líbilo. Rozhlédl se napravo, nalevo, pak vzal pomaloučku svůj raneček a vyskočil tak potichu z vozu ven, že si toho ani nikdo nevšiml.

A hlemýždi poslal pěknou pusu: „Děkuji, pane Hlemýždi, že jste mě sem dovezl“

Ale rozzlobený hlemýžď nic neviděl a neslyšel a hnal se dále. Ostatní broučci šlapali před hudbou vesele v pochodu. Prý až k rybníku, ale jistě to nevím.

O tom, co by Beruška ráda, ale musí se nejprve optat maminky

A než si den s nocí a noc s příštím ránem ruce podaly, stál na mezi u té hromádky kamení pěkný domeček. Spodek byl vyzděn pískem slepeným maltou, kterou si Mravenec udělal z hlemýždích slin. Na rozích stály trámy z větviček, stěny byly vypleteny trávou, střecha z kousků kůry. Jeden komín byl z dutého stvolu pampelišky a vedle něho byl druhý, cihlový. Na dveřích pak nápis „Ferda Mravenec, práce všeho druhu" a u dveří lavička a na té lavičce seděl Ferda a spokojeně točil palci mlýnek.

Co měl dělat? Měl plakat a naříkat, že se ztratil z mraveniště? A to ne! To se raději nějak protluče sám!

A jak točí mlýnek, slyší, že nad ním něco zabzučelo. Teď si to sedlo vedle na kámen, stáhlo křidélka pod krovky a chvíli upravovalo šaty. Byla to nějaká slečna Beruška. Dělala jakoby nic, jako by Mravence neviděla, a čekala, až se k ní přiblíží.

„To jste vy, ten pán," začala pak najednou, „který tu včera jel v tom kočáře?" A vytáhla zrcátko a upravovala si vlasy na čele.

„Ano, to jsem byl já. Že to byl pěkný kočár?" otázal se jí Ferda. Beruška se mu moc líbila.

„A jak! Já bych si takový kočár přála!" zatoužila Beruška. „Ale ne s hlemýžděm, jako jste měl vy“ přidala hned důrazně.

„Toho hlemýždě jsem si přece zapřáhl jen tak!" vysvětloval honem Ferda. „Jen tak ze žertu! Kdybyste chtěla sama jezdit, musela byste mít koníka. Třeba nějakého zeleného. Ti hnědí, víte, jsou divocí. — Kdybyste chtěla, já bych vám takového koníka ochočil!" nabízel se s nadšením Ferda.  , „Já se zeptám maminky," řekla Beruška. Jen tak, jakoby nic, pohodila hlavou, rozevřela krovky a frrr! odletěla pryč. Ferda se za ní dlouho díval, až se mu v dálce ztratila. Moc se mu líbila ta Beruška!

O tom, jak cvrčkovi nehrálo rádio a jak se paní ploštice ostýchala

„Teď bych se mohl podívat, jaké mám vlastně sousedy," řekl si náš hrdina se po mezi dolů. Za chvíli přišel k díře, která vedla do země. Nějaká divná Každou chvíli z ní cosi černého vylezlo, zabručelo a zase zmizelo.

Byl to cvrček, dlouhé vousy měl naježeny a z očí mu sršely blesky. „Dobré pane sousede!" začal Mravenec.

„Mnojo!" odbyl ho cvrček a zase se otočil s bručením v díře. Potom si to ale nějak rozmyslel, vystrčil prudce hlavu a ptá se Ferdy: „A co vy jste vlastně zač?"

Ferda se postavil jako svíčka do pozoru a hrdě odříkal: „Já jsem Ferda Mravenec, práce všeho druhu, všechno spravím, všechno postavím, všechno přinesu..."

„A umíte také spravovat rádio?" skočil mu do řeči cvrček. „Jak by ne!" zajásal Ferda. „My měli v mraveništi v každém patře jedno."

„Tak pojďte sem!" vyzval ho cvrček. „Včera tudy táhla nějaká komedie, jakési famfárum se tu dávalo vozit od hlemýždě, a rozbili mi, myslím, anténu."

Mravenec ani muk, to tak ještě, přiznávat se, že to byl on. Skočil do svého domku a už tu byl se svým rancem. Opravdu. Anténa byla přetržená, uzemnění vyrvané a v drátech byla zapletená docela cizí vlna, která do cvrčkova rádia vůbec nepatřila.

Mravenec se dal hned do práce. Cvrček se ani nestačil po něm dívat, jak rychle lítal nahoru, dolů. Tam zaklepal, tu zase kleštičkami přitáhl a najednou seskočil: „Pane Cvrčku, už je to hotovo!"

A bylo to hotovo. Cvrček jen otočil knoflíkem a chytil Košice. Otočil dále, chytil Bratislavu. Otočil ještě dále a chytil Řím.

Pak otočil ještě dále, tam už nebylo nic napsáno, ale ozvala se taková krásná hudba, jakou dosud nikdo na mezi neslyšel. Cvrček se blaženě rozložil ve dveřích a poslouchal ty divotvorné zvuky.

Letěl tudy motýl a řekl si: „Jakápak je to hudba? Tu bych měl znát!" — Přes kameny přeběhla ještěrka a pomyslela si: Ten cvrček dnes pěkně vyhrává! Trávou se k díře šourala ploštice, paní Růměnice, neříkala nic, jen poslouchala a ani nedýchala.

„Haló, haló," ozvalo se najednou z amplionu, „zde rádio Nebe. Právě jsme předváděli zpěv nebeských cvrčků. Nyní je pětiminutová přestávka."

„Pane Cvrčku, jak to, že vám dnes rádio tak pěkně hraje?" užasla ploštice.

Cvrček se nafoukl pýchou a ukázal na Mravence: „To tady pan mistr. Všecko dovede, všecko spraví, všecko postaví, všecko přinese..." Mravenec zazářil štěstím a opět se postavil do pozoru.

Ploštice neříkala nic, jen se tak toužebně na Ferdu dívala. Ale bylo na ní vidět, že by něco velmi ráda pověděla. Co asi měla na srdci?

Však mu to ještě poví. Uvidíte.

O brouku Pytlíkoví a o tom, jak se hází lasem

Druhý den lítala nad Ferdovou chaloupkou Beruška. Zatočila se několikrát dokola, chvílemi se i zdálo, že se snese na zem, ale nesnesla. Neřekla ani á, ani bé a zase odletěla pryč.

„To se už jistě ptala maminky!" hádal Ferda. „A teď se asi přišla podívat, zdali jsem jí nějakého koníka chytil. Musím se už dát do práce!" Svižně vyskočil, že si udělá laso a chytí už pro Berušku nějakého pěkného koníka. Vzal tedy dlouhý provaz z pavoucích vláken, na konci udělal velikou smyčku, ale — teď se zarazil:

„Jak se tím vlastně hází? Musím to nejprve zkusit!" Roztočil laso nad sebou. Provaz dělal ve vzduchu kličky, smyčky, osmičky, ba i preclíky. Všelijak se na všechny strany motal a nakonec, když jím Ferda hodil dopředu, zapletl se tak do heřmánku, že nebylo vůbec možno jej vyplést.

A tu se objevil brouk Pytlík. Vy nevíte, kdo to byl brouk Pytlík? Inu, takový divný brouk. Kde bydlel, to bych vám nedovedl říci, ale každý ho znal, protože brouk Pytlík o všem něco věděl a o všem také hned dovedl vykládat.

Když totiž brouk Pytlík byl ještě červíčkem...

Jakže, vy nevíte, že brouk je nejdříve červíčkem a potom teprve broukem? A je-jej! To vám to musím nejprve vysvětlit.

Když totiž paní broukova chce mít děti, snese docela malinká, malinininká vajíčka. Jsou tak malá, že kdyby se z nich narodili hned brouci, byli by tak malí, že by je ani nebylo vidět. Nestáli by ani za řeč.

A to nejde, kdepak! Nejdříve se z nich narodí červíčci a ti červíčci žerou kolem sebe, co se dá. Rostou, rostou a pořád žerou, až jsou hodně velicí a tlustí. Potom se zabalí, někteří do pevné truhličky, jiní zase do měkké peřinky, a usnou.

Spí, spí, spí, a když se probudí, prask! truhlička nebo peřinka praskne a z ní vyleze krásný, veliký a silný brouk a hned si vyletí do světa.

No, vždyť je to přece zrovna tak jako s housenkou a s motýlem!

A s broukem Pytlíkem to bylo tak: jeho maminka snesla vajíčka do jednoho stromu. A co se nestalo — druhý den přišli dřevorubci, strom porazili. Na pile z něho nařezali kusy a odvezli truhlářům. Ti je přihoblovali, přitloukli k sobě, nu a právě ten jeden kus s broučím vajíčkem byl zatlučen v zábradlí balkonu nového kina Osvěta.

A co bylo dále? Z vajíčka se vylíhl malý červíček — larva se tomu říká. Ta larva kouše a kouše, živí se dřevem, ve kterém se vylíhla, a najednou jí vyleze hlava ze dřeva ven.

Co to vidí? Veliký temný sál, jenom na konci je osvětlené plátno a po plátně se právě šmaťchal směšný človíček. Dole v sále se všichni smáli, až se váleli. Cože to právě dávali? Inu Chaplina.

Červíčkovi se to náramně líbilo. Proto se vždycky, když začal program, prokousal dřevem ven a díval se na každý film tolikrát po sobě, kolikrát se hrál. Nedivte se, že potom všechno uměl zpaměti!

Když na něj přišla doba velikého spánku, zabalil se do peřinky a spal tak dlouho, až peřinka praskla. Z peřinky pak už nevylezl červíček, ale brouk Pytlík. Roztáhl křidélka a frrrr! vyletěl do polí. A tam nedělal nic jiného, než všem vykládal, co viděl v kině.

Byl to právě tento brouk Pytlík, který přišel k Ferdovi, když Ferda vytahoval z heřmánku zapletený provaz.

„Copak to děláte?" ptá se Pytlík. „Snad nepouštíte draka?"

„I kdepak draka!" odpovídá Ferda. „Učím se tu házet lasem." A jen se trošičku přitom začervenal.

No, to jste měli vidět brouka Pytlíka! „Lasem! Lasem! Človíčku, vy neumíte házet lasem a chtěl byste se tomu naučit? Panečku, to já viděl v kině kovboje, jak chytali divoké koně. Podívejte se, to se musí dělat takhle!"

Brouk Pytlík si stoupl na špičky jako baletka. „Nejprve se lasa roztočí," povídá a začal kolem sebe motat rukou, jako by odháněl mouchy, „a pak se to šikovně hodí."

Mrskl sebou, jako by opravdu něco hodil, ale vtom se mu zamotaly nohy i ruce a natáhl se jak široký tak dlouhý do trávy.

„Pardon, pardon!" omlouval se. „Já vám to ukážu správně až s provazem v ruce!" Vymotali tedy provaz z heřmánku, Pytlík na něm udělal smyčku, a roztočili.

„Pozor, teď to hodím!" Hodil, provaz vyletěl, jedním koncem chytil Ferdu, druhým brouka Pytlíka a už z nich byla valná hromada. Pytlík seděl Ferdovi na hlavě, jeho nohy měl na ramenou a volal: „Pardon, pardon, to se musí zkusit ještě jednou!" Rozmotal laso, Ferda se musel postavit kousek dál a Pytlík roztočil laso znovu. Z lasa se teď udělala opravdu hezká smyčka a Pytlík vykřikl: „Vidíte tamten kolík před sebou? Ten chytím!" A hodil.

Laso zasvištělo, vyrazilo prudce, ale místo dopředu letělo dozadu. Chytilo se za cihlový komín Ferdovy chalupy, a jak brouk Pytlík lasem trhl, komín sletěl dolů. Polámal žebříček na půdě a dole rozbil ještě hrníček s jahodami.

„Pardon, pardon!" volal Pytlík. „To se musí zkusit ještě jednou! Teď už vím, jak se to musí zatočit."

Vytřepal klidně z lasa zbytky komínu tak obratně, že přitom rozbil ještě sklenici naložených motýlích vajíček, a roztočil provaz ještě jednou. „Podívejte se, teď chytím sedmikrásku!"

Laso kroužilo, jen syčelo a hvízdalo, pak brouk hlasitě vyhekl: „Heep!" a mrštil provazem vysoko do vzduchu.

Ale co se nestalo! Právě tudy letělo sídlo. Vrazilo hlavou do smyčky, ta se mu zadrhla kolem krku, a jak se provaz napjal, strhl brouka Pytlíka k zemi. A teď ho to sídlo táhlo za sebou přes všechny trávy a kameny.

Jak se ochočí divoký kůň, aby pěkně poslouchal

Byl to krásný zelený koník, s dlouhými tykadly, oči mu bujností jen hrály, a kopal na všechny strany Ferda ho přivázal ke kůlně a celou noc stavěl kolem něho pěknou ohrádku.

Ráno, ač ani oka nezamhouřil, šel hned koníkovi pro krmení. Vrátil se s velikou nůší, až se pod ní prohýbal. Když ho koník spatřil, začal znovu kopat. Sotva však uviděl, že mu Ferda nese krmení, zavrzal vesele nohama o křidla. A Ferda ho nyní začal pilně krmit a po každém krmení ho vždy pěkně pohladil.

Ach, ach, co toho takový koník sní! Ferda si mohl nohy uběhat. Ale neběhal nadarmo.

Brzy viděl, že koník je k němu den ze dne přítulnější. Už se dal pohladit nejen po zádech, ale i po hlavě, a potom už neměl ani nic proti tomu, když mu Ferda nasadil ohlávku.

Jednou se dokonce odvážil Ferda vyvést koníka na procházku. Koník poskakoval, nohy mu hrály jako strunky a nejraději by se byl rozběhl.

Všeho se však koník lekal. Uviděl lesklý kamínek, lekl se. Uviděl bílý lístek sedmikrásky, lekl se. Zahlédl malou macešku, lekl se, a když proti nim za lístkem jitrocele kdosi vystoupil, všecek se poplašil.

Však také bylo proč se plašit! Neznámý pocestný byl plný prachu, hlavu měl ovázanou, ruku v pásce a opíral se o berlu. Když uviděl, jak koníka poplašil, zašeptal provinile: „Pardon, pardon!"

Kdo myslíte, že to byl? Brouk Pytlík, vracel se z dalekých krajin, až tam ho před týdnem zatáhlo s lasem sídlo. Ach, ten se přitom potloukl!

Jakmile však poznal, že teď stojí před Ferdou Mravencem, hned se hnal ke koni. „Vy chcete učit koně jezdit? Ach, to já znám! To já viděl v kině, jak se na takového koně musí!" A než se Ferda nadál, odhodil Pytlík berlu a hup! na koníka.

Sotva však koník ucítil na svých zádech nezvyklé břímě, vzepjal se prudce a přeskočil velikým skokem celou mez. Ferdovi zůstala v ruce jenom ohlávka a za chvíli k němu přilezl jen belhající se brouk Pytlík, který samozřejmě z koně spadl.

„Okamžik, okamžik," volal, „to byla mýlka, ten kůň mi nerozuměl, já vám ukážu znovu, jak se na něm jezdí." Ale po koníkovi jako by se země slehla. Byl pryč.

Ferda byl zdrcen, beze slova odstrčil brouka Pytlíka a šel domů. Měl oči plné slz a v chaloupce se dal do takového pláče, až z toho usnul.

Když se druhý den ráno probudil, stál koník před domkem a vesele na Ferdu bzučel. Ferda vykřikl: „Můj milý, hodný koníčku!" A vrhl se mu kolem krku.

Jak se Beruška stále jen smála a pak se na Ferdu ani nepodívala

No, teď to ovšem byla jiná. Jak Ferda viděl, že ho koník má rád, začal ho hned zapřahat a učil ho tahat vozík. Ach, to vám byla krásná podívaná!

Ferda držel otěže jako kníže pán a koníček běhal jako na závodech. To se ví, malí broučci, kde mohli, naskákali zezadu na vůz, aby to Ferda nevěděl. Ferda to ovšem věděl, ale neříkal nic.

Ať se povozí, myslel si, jen ať nespadnou pod kola. A broučci se vozili a pod kola vůbec nespadli.

Jak se tak Ferda projížděl, zafrčelo něco nad ním, zakroužilo, pak to usedlo na kámen, stáhlo křidélka pod krovky a chvíli upravovalo šaty.

Byla to Beruška. Mravenec přímo k ní, jede rovnou kolem kamínku, ohlíží se po ní, ale Beruška nic, jen se tak pochichtávala.

Konečně Ferda začal: „Tak co, už jste se optala maminky?" Ale ona nic. Jen se tak pochichtávala: „Chichichichi!" Ferda tedy ještě jednou, a ona zase jen „chichichichi".

Ferda tedy zatáhl otěže a koník zastavil, až se mu nohy zabořily do země. „Tak co, chtěla byste si sednout?" optal se. A Beruška zas jen: „Chichichi!" Ale přece jen už seskočila z kamínku. „No tak," povídá Ferda, podal Berušce ruku a pomohl jí na kozlík. Ale ona zase neřekla nic, jen se tak chichotala. Ferda pak práskl do vzduchu bičem, koník se vzepjal a dal se do běhu. Ach, to byla krásná jízda!

„Zkuste chvilku řídit sama!" povídá Ferda a dal Berušce do ruky otěže. Beruška se trochu bála, měla vykulené oči.

Ale když ji koníček tak hezky na každý pohyb otěží poslouchal, přestala se za chvilku bát a vesele práskala bičem.

Když zase zastavili u kamínku, Ferda sestoupil z vozu a řekl jí slavnostně: „Beruško, ten vůz i ten kůň, to všechno je vaše. Chcete je?"

A co myslíte, že Beruška na to odpověděla? Nic, jen se tak usmála: „Chechecheche!" a práskla do koníka. Na Mravence se ani nepodívala a ujela pryč.

Ferda stál a čekal. Myslel, že se Beruška vrátí, že seskočí z vozu a že zavolá: „Ty můj hodný Ferdo, já tě mám za to ráda!" a že mu dá pěknou pusu. Anebo že přijede a aspoň se na něj hezky podívá. Ale Beruška už nepřijela.

O nejpěknějších hračkách pro malé děti

Zase se Ferda vracel smutně domů, zase usnul v slzách, jenže druhý den nenalezl přede dveřmi koníka, ale pana Cvrčka, který hlučně ťukal na dveře chaloupky. Nebyl sám. Vedl s sebou paní ploštici Růměnici.

Chuděra, byla úplně červená, jak se styděla, ale cvrček pořád na ni: „No, jen se, tetka, nestyďte!"

A na Mravence: „Tak vstávejte, pane mistře! Nesu vám práci, ale to sebou budete muset, panečku, hodit!" Ferda vyskočil jako srnec a už byl přede dveřmi. Cvrček jej hřmotně poplácal po rameni a hned začal: „Podívejte se, tadyhle paní Růměnice má plno, plničko dětí a vůbec žádné peníze! No, jen se, tetka, nestyďte!"

„Tak, koukejte se, pane Mravenče, tuhle platím!" a cvrček vytáhl tobolku, vypadala jako lusk plný hrášků. „Udělejte za to jejím dětem velkou hromadu hraček. Ať si mají s čím hrát!"

„A vy, tetka, honem pro děti, a vy, Mravenče, do práce!"

Cvrček opět poplácal Ferdu hřmotně po rameni a odešel, hladě si spokojeně bříško. Nu a ploštička, červená radostí, upalovala domů pro děti.

„Pane Mravenče, pane Mravenče!" zavolal najednou kdosi za plotem. Byl to brouk Pytlík. Už zase zdráv. Celou rozmluvu poslouchal a teď chvatně přelézal plot.

„Potřebujete dělníky? To bude báječné, takové hračky! Znám dva kovaříky, pane, báječné řemeslníky. Nechcete je?" volal. Než Ferda odpověděl, už tu byli dva kovaříci, hned se dali do práce a Pytlík je obskakoval, všude radil a vykládal, jaké hračky a zábavičky poznal v kině.

Zatím se už valila po mezi rodina paní ploštice Růměnice. Široko daleko, kam by bleší oko dohlédlo, bylo vše červené, jako by někdo polil mez krví.

Všechno před nimi utíkalo na všechny strany. Vzbudili také jednu můru, která tam v trávě spala. Ta vám vyfrčela rovnou nahoru jako bezhlavá, třikrát se ve vzduchu zatočila dokolečka, až se nad jetelem srazila s chroustem a oba spadli dolů.

Co se tam s nimi stalo, to se nikdo nedověděl. Když za měsíc jetel posekali, nebyla tam ani můra, ani chroust.

Ferda už měl všechno připraveno. Lidičky, to vám povídám, u jeho domku stál celý zábavní park.

Úplně první, na začátku na pampelišce, byl kolotoč se sedátky na provázcích, s vozíčky, které se houpaly, s díží, která se točila, a s lodičkou, která se kolíbala.

Hned dvacet malých ploštiček skočilo na sedátka a druhých dvacet šlo točit. Ach, to bylo krásné!

Když se děti na sedátkách povozily, vystřídaly se s dětmi, které předtím točily, a tlačily teď kolotoč samy

Vedle kolotoče byla veliká houpačka. Přes ostrý kamínek položil Ferda stéblo trávy. Na jeden konec si sedlo deset malých ploštiček a na druhý konec také deset malých ploštiček. Na prostředek stébla si stoupla jedna další ploštička s dvěma koláči.

Když ukousla z koláče v pravé ruce, ulehčilo se celé pravé straně a ta šla nahoru. Když ukousla z koláče v levé ruce, ulehčilo se zase levé straně a levá šla nahoru. A tak se houpačka houpala.

Nemáte ponětí, jak se všechny malé ploštičky strkaly a tlačily, aby mohly dělat tu prostřední. Však měly proč! Ty koláče totiž nakoupil sám pan Cvrček a ty byly, no, něco ohromného!

A to ještě nebylo všechno! Mravenec s kovaříky přinesli dokolečka stočený úponek hrachu.

Právě něco takového hledali. Úponek podepřeli větvičkou, jeden konec zdvihli do výše, takže se druhý konec stáčel dolů jako tobogan, a přidali k tomu lupínek žebříčku. Po žebříčku lezly ploštičky nahoru a klouzaly dolů po úponku, opravdu jako na nějakém toboganu.

Dole nachystali kovaříci, taškáři, kvítek svlačce, schválně do něho nanosili hodně rosy a každá ploštička se v ní vy máchala, až byla docela mokrá. No, to bylo smíchu a výskotu!

I bouda s autíčky tam byla. Nebyl to sice autodrom elektrický, každý vozík musela jedna ploštička tlačit, ale to si nedovedete představit, jaký byl nával, když se jedni povozili a do vozíčků nastupovali druzí.

Jeden kovařík tam dělal pořádek. Vzal si na to širokou stuhu přes prsa, a ten se, panečku, musel ohánět!

Teprve když se setmělo, odvedla šťastná máma své děti domů, Mravenec pak všechny ty hračky rozložil a dřevo, žebříčky i kamínky, které zbyly, složil do kůlny. Až bude zase nějaký svátek, dají je kovaříci znovu dohromady.

Však si o tom, co tenkrát Ferda pro ploštičky udělal, ještě dodnes na mezi všichni broučci vykládají.

Jak komáři Ferdovi tleskali a Beruška se urazila

„A my se teď, pane šéf, půjdeme vykoupat!" prohlásil druhého dne ráno brouk Pytlík, slézaje z půdy. „Co jste tam dělal?" ptal se udiveně Ferda. „Spal jsem tam, pane Mravenče. Večer se mi nechtělo jít domů, tak jsem se vyspal u vás na půdě."

A už vedl Ferdu k rybníčku a po cestě vykládal o potápěčích, o ponorkách, o velkých plaveckých závodech a o všem, co viděl v kině. Když však konečně přišli k rybníku, neodvážil se jít do vody. Strkal do ní jen tak špičku nohy. Zato Ferda se rozběhl po stéblu rákosu jako po skokanském můstku a hup! Udělal ve vzduchu tři přemety a ponořil se jako šipka do vody tak, že za ním ani kapka vody ne vy stříkla.

Několik komárů to vidělo a začali hned tleskat. Panečku, takhle skáčou do vody leda žáby nebo velmi dobří závodníci! Ale když někdo skáče do vody, kdo skákat neumí, to to stříká jako od kropícího vozu!

Když se potom Ferda vynořil, pustil se dopředu závodnickým tempem, až se za ním dělaly vlny.

„Holenku, ten plave," pochvalovala si modrá vážka, „ten by mohl jít na olympiádu!" Mravenec se převalil také naznak, nabral do sebe hodně vzduchu, přitiskl ruce k tělu a nohy k sobě a bez pohnutí se vznášel na vodě. „Dívejte se, on neplave, a přece se nepotopí!" křičeli komáři na rákosu údivem bez sebe.

Teď si Ferda stiskl prsty nos a udělal ve vodě kotrmelec. Jen zadeček mu z vody vykukoval. „Cha-chacha!" chechtali se komáři, až se to kolem rozléhalo, a vodoměrky přiběhly celé udýchané, cože se to děje. A Ferda se ponořil, podplul jednu vodoměrku a titititi, zašimrali ji na bříšku. „ííííííí!" vypískla vodoměrka a uletěla. A Ferda podplul druhou vodoměrku a zase titititi, zašimral ji pod bříškem. Vodoměrka Ferdu pod vodou neviděla, a také se lekla a utekla.

Ach, to byla švanda! Ferda se pěkně vyšplouchal a vymáchal, a když vylezl, Pytlík ještě pořád zkoušel vodu. Že prý je moc studená. Přitom vykládal třem komárům o Niagarských vodopádech. Že je viděl v kině a jejich rybník prý se musí před nimi schovat. Najednou však, co to Ferda vidí? Je to možné! Neklame ho zrak? Vždyť tamhle v trávě svítí červené šatičky Beruščiny! Ano. Trhala si tam z malých kvítků kytičku. Ferda ani nedýchal. Ach, jak rád by teď něco pěkného Berušce řekl! Ach, jak by ji teď pěkně překvapil! Musí si něco hezkého vymyslet. A vymyslel si. Přiblížil se potichu zezadu k Berušce a prásk! Plácl ji po kamarádsku do zad, až to v Berušce ruplo.

No, to mu ale ten nápad čert napískal! Beruška se dala do takového křiku, do takového brekotu, jako by ji na nože bral. A jak se přitom pustila do Ferdy! „Ty kluku protivný, ty umazance, já tě nemohu ani vidět! Kliď se odtud!', křičela, až se začali slétat komáři, broučci, vážky i sídla. Ba dokonce i brouk Pytlík přestal vykládat, a když viděl, že je Ferda v pěkné kaši, rychle se ztratil.

Nešťastný Ferda chtěl honem Berušku ukonejšit, všechno jí vysvětlit a sáhl jí něžně na ruku. Ale ta, jako by ji vosa píchla, začala volat: „Pomoc, pomoc, zachraňte mě!" Jako by jí bůhvíjak ubližoval.

Jak byl hlemýžď rád, že mu Ferda šimral záda

Najednou se na Ferdu snesli čtyři škvoři-ušáci, čtyři strážníci z palouku. Jak dopadli na zem, složili dlouhá, průhledná křídla do malé torbičky na zádech a z pouzdra vytáhl každý pořádný obušek. Hned také Ferdu pro jistotu každý obuškem přetáhl a pak zahřměli:

„Tak, co se to tu děje?"

„Ach páni strážníci, byla jsem přepadena!" začala bědovat Beruška. „Ten zlosyn se na mne najednou vrhl." Slyšíte, co to ta Beruška povídá?

„Skočil na mne zezadu, a jak mne tloukl, tak mne tloukl..." Propánečka, vždyť ji Ferda plácl jenom jednou! „A byl by mě snad utloukl, kdyby mi tady hodní páni komáři nepřiletěli na pomoc!" Ale vždyť to vůbec nebyla pravda!

Komáři však byli rádi, že je někdo před strážníky pochválil, nafoukli se a dělali, jako by zachránili sto berušek před smrtí.

„A ty jsi mi pěkný kujón," spustili na Ferdu ušáci. „Ty tu provádíš pěkné věci, však ti lotrovina kouká z očí!"

Mravenec hleděl jako nevinné jehňátko, ale nedovedl ze sebe vyrazit ani slůvka, aby se bránil.

„Však my s tebou zatočíme! Ty bys nám tu nadělal pěkné věci!" Jeden ušák vytáhl z torbičky pouta a nasadil je Ferdovi na ruce. „Hned ho zavřít!"

„Ano, zavřete ho, páni strážníci," zajásala Beruška, „já vám povím, co ještě udělal." Podívejme se, jak se dala Beruška do žalování!

„Vždyť vy ho přece, páni strážníci, právě hledáte! To je on, který si tenkrát zapřáhl hlemýždě do kočárku!" Zatrolená Beruška, musela to prozradit?

„Tak ty tak?" zahoukli na Ferdu sborem ušáci. „No, ty si to vypiješ! A teď honem za hlemýžděm! Ten bude rád, že jsme tě chytili!"

Ušáci si rozepjali taštičky, vytáhli z nich dlouhá křídla, vzali Ferdu pěkně pod ramena a frrrr! už byli u hlemýždě. Byl právě na cestě k zahradníkovi. Slyšel, že tam mají dobrý salát, proto tak honem spěchal a olizoval se, až bylo hanba se podívat.

„Pane Hlemýždi, pane Hlemýždi, už ho máme! Už jsme ho našli! Honem odemkněte, my ho u vás zavřeme!"

To byla zpráva pro hlemýždě! Zastavil hned všemi brzdami: „Ukažte mi ho!" zvolal. „Koukejme se, darebáka!" prohlížel si radostně zajatého Ferdu.

„Jen ho zavřete!" a hned s největším potěšením otevřel dveře svého pevného domku. A když tam ušáci Ferdu zamkli, začal Mravenec kopat, tlouci, lomcovat dveřmi, ach, teď by byl rád utekl ven, ale nemohl.

Škrabal, tloukl, vrtal do stěn svého vězení, leč marně. Zato starý hlemýžď se jen radoval, protože ho to příjemně šimralo na zádech.

Proč velevážená žalobkyně foukla málo do pampelišky

Druhý den předvedli Ferdu před soud. Táhli ho v okovech k vyschlé škebli. Před vchodem už čekala spousta broučků. Tísnili se, strkali se, vystupovali na špičky a volali: „To je on, to je on!"

Ve škebli už seděli soudcové, tři nosatí brouci, a v koutě se krčili udivení komáři, kteří byli předvoláni jako svědci. U veřejného žalobce trůnila pyšně Beruška. Měl tam vlastně být také hlemýžď, ale neuměl tak dobře žalovat jako Beruška a ostatně by se do škeble ani nevešel.

Jakmile předvedli Ferdu, předseda, ten nejvyšší nosatý brouk, zazvonil, a když všechno ztichlo jako pěna, vstal a začal:

„Právě se počíná soud nad velikým zločincem, buřičem a ničemníkem, Ferdou Mravencem. Čím se provinil, to nám řekne velevážená slečna Beruška."

A velevážená slečna Beruška, napudrovaná, namalovaná, nastrojená, začala vykládat o tom, jak si Ferda zapřáhl hlemýždě, jak se dal od něho vozit na posměch ostatním broučkům, jak jí dal koníka s kočárkem a že ten koník jí potom hned utekl, jakmile jej chtěla zpráskat bičem...

„Smíme se optat, proč tenkrát velevážená žalobkyně chtěla koníka zpráskat bičem?" osmělil se uctivě předseda.

„On moc žral!" řekla klidně velevážená žalobkyně a hned si stěžovala, že teď ovšem s kočárkem nemůže jezdit a že jim teď Ferdovou vinou ten kočár překáží na dvoře. Pak líčila hrůzostrašně, jak ji Ferda přepadl na břehu jezera a jak ji zachránili komáři, kteří to nyní mohou před slavným soudem všechno dosvědčit.

„Tak co, přiznáváte se?" zahřměl předseda na Ferdu. Ferda chtěl všechno vysvětlit, ale co plátno, komáři byli šťastní, že se o nich mluví jako o zachráncích, a všechno, co Beruška vykládala, dosvědčili.

Přinesli tedy odkvetlou pampelišku s čepcem bílého chmýří.

„Foukněte!" zavelel předseda Ferdovi. Ferda foukl ze všech sil a skoro polovina chmýří odletěla. Pak foukli po řadě nosatí brouci. Také něco odfoukli. Potom Beruška, ale ta foukla tak opatrně, že se chmýří ani nepohnulo.

A teď jen spočítali, kolik nožiček s chmýřím tam zůstalo. Rovných pětadvacet.

„Poslechněte rozsudek!" prohlásil velebně předseda a znovu povstal. Všichni ztichli, ani nedutali, a předseda pokračoval vážným hlasem: „Ferda Mravenec se odsuzuje k pětadvaceti ranám na zadeček. Všech pětadvacet mu vyplatí kat roháč a přítomné hosty zveme, aby se na to přišli zítra podívat."

Posluchačstvo zahlučelo spokojeným vzrušením, a ozvaly se dokonce výkřiky slávy. Všichni se už na tu podívanou náramně těšili.

Ferdu ovšem zase odvedli a zavřeli u hlemýždě.

Jak se to panu Zlatohlávkovi v rádiu nepovedlo

Tribuna, postavená z nového, dosud vonícího dřeva, byla už úplně obsazena a ještě venku stáli ve frontě. Panečku, tam bylo nějaké krásy! Zlaté mušky, broučci s červenými, modrými, fialovými fráčky, mandelinky se strakatými puntíčky, paní včela popudrovaná celá žlutým pylem, a ovšem také Beruška. Měla zvláštní lóži.

Nahoře byla uzavřená kabina pro zlatohlávka, chvalně známého rozhlasového hlasatele. Ten to dával do rádia. Cucal právě větrové cukrátko, aby měl dobrý hlas.

Dole se tlačili obyčejní brouci, umazaní, uprášení, červi a žížaly a na prostranství uprostřed byla veliká lavice, skoro stůl, pokrytý velikou plachtou až k zemi.

To bylo popraviště. U něho stáli kovaříci, řemeslníci, kteří je postavili.

Cože, kovaříci? Jak to?

Jen se dobře podívejte, vždyť jsou to ti kovaříci, kteří vždycky pomáhali Ferdovi při práci!

I vy proradníci! Tak vás měl rád a vy jste mu teď postavili popraviště? V obecenstvu to najednou zašumělo, ohlíželi se, zase vystupovali na špičky a volali: „Už ho vedou!''

Ferda šel bledý jako stěna a za ním roháč s důkladnou rákoskou.

Před lavicí se Ferda zarazil, když tam uviděl stát své známé kovaříky. Podíval se jim s údivem do očí, ale kovaříci nic, jako by Ferdu neznali, jen tak pomrkávali, jako by jim něco spadlo do oka.

„Tak, hybaj na lavici!" pobídl roháč Ferdu.

Ferda musel lehnout na lavici a kovaříci ho k ní přivazovali, aby sebou při těch pětadvaceti tak neházel. Zase se jim Ferda podíval přímo do očí, ale kovaříci zase, jako by jej neznali, jen oba mrkali, jako by jim něco padlo do oka.

„Vše připraveno?" optal se konečně roháč. „Vše připraveno," odpověděli kovaříci a stoupli si opodál do pozoru. Jen jeden z nich se ještě sklonil k lavici a cosi tam zašeptal. Nikdo to však nezpozoroval.

Ale teď poslouchejme, co přitom vykládal do rádia reportér zlatohlávek:

„Haló, haló, právě bere statný roháč pěknou rákosku. Je to pořádný chlapík a nechtěl bych od něho držet ani jednu ránu, natož pětadvacet."

„Pozor, pozor, roháč se právě připravuje k první ráně a rozkošná Beruška právě vytahuje kapesník, aby se vysmrkala. Pozor, pozor, roháč právě... Óóóóooooo...!" vykřikl hlasatel a umlkl na chvíli.

Z rádia bylo slyšet jen praskání, křik, zmatené hučení a teprve za chvíli se ozval znovu zlatohlávkův hlas.

„Promiňte, vážení posluchači, mé odmlčení. Stalo se totiž něco úžasného a ještě dosud se z toho nemohu vzpamatovat."

„Když se roháč rozehnal k ráně a rákoska už jen taktak, že nedopadla, vzepjala se celá lavice i s odsouzeným Ferdou Mravencem a odletěla pryč. Zespodu jsme zahlédli, že pod lavicí asi byla připravena kobylka, celá zelená, a ta nám teď utekla i s Ferdou."

„Dole pode mnou je strašlivá panika." „Katovi pomocníci, kovaříci, se totiž ve zmatku zamotali tak roháčovi pod nohy, že ten, místo aby švihl rákoskou po Ferdovi, švihl po Berušce a důkladně ji přetáhl."

„Vedle seděl jeden prskávec a ten se tak polekal, že buum! — slyšeli jste tu ránu? — vystřelil Berušce přímo do obličeje."

„Berušku teď vzali potápníci pod ramena a letí s ní do rybníka, aby jí honem tu škaredou voňavku omyli. Beruška křičí, že se nechce koupat, a prskavec naříká, že prý to udělal nerad, že nechtěl."

„Špinaví a umazaní brouci dole křičí, že chtějí zpátky vstupné, ačkoliv žádné neplatili, a žížala volá, že prý od někoho dostala blechy. Právě se začalo prát několik chrobáků a už porazili..."

Víc už nebylo slyšet z rádia nic. Asi někdo přetrhl zlatohlávkovi drát.

Jak to vlastně bylo

Ferda vůbec nevěděl, co se s ním děje. Cítil jen, že s ním lavice vyskočila do výšky. Frrrr, chvíli letěla, zase vyskočila, až se potom konečně zastavila a provazy se uvolnily. To mu kobylka překousala pouta.

Nu, dovedete si představit, že Mravenec byl jako ve vyjevení, když uviděl, že jeho ochočený koníček, který utekl Berušce, stál opět před ním. Zaslzel dojetím a padl mu okolo krku jako tehdy, když jej našel ráno před svými dveřmi. Ani neslyšel, že v tu chvíli nad ním něco zabzučelo a že se vedle něho snesli oba kovaříci.

Otočil se na ně, teprve když se ho otázali: „Tak co, jak se vám to líbilo?" Mravenec nechápal. Toť se ví, bodejť by chápal, když to kovaříci všechno provedli tak, aby se o tom nikdo nedověděl. Teprve teď mu to vysvětlili.

Kovaříci se totiž sami nabídli, že lavici k vypráskání Ferdy jako zruční řemeslníci připraví. Byli přijati, a když to nikdo neviděl, přivedli Ferdova koníka, postavili ho pod lavici a v tu chvíli, kdy se roháč rozpřahoval k ráně, zašeptali: „Ted," a kobylka i s Ferdou vyskočila a utekla. A to je vše.

Ale pro Ferdu, radili nyní, by bylo nejlepší, kdyby hned z této krajiny utekl. Roháč utržil velikou ostudu, jistě se bude chtít pomstít.

Hlemýžď také soptí hněvem. Nabral prý do svého domku zástup ozbrojených pobudů, ani nikdo neví, jací jsou to brouci, a dal se do pronásledování Ferdy. Konečně nosatí brouci už také na něj vydali zatykač, bude se prý oznamovat v rozhlase, proto bude nejlíp se ztratit.

Ferdovi se to moc nelíbilo, ale nakonec musel uznat, že kovaříci mají pravdu.

„Tedy dobře, uděláme si aspoň slavný odchod. Uděláme si velikou noční slavnost," rozhodl se nakonec.

„Ano, uděláme!" nadchli se kovaříci. „Ale nechte to na nás, my to všechno obstaráme." A rozlétli se hned pryč.

O té velké noční slavnosti

Ferda se přece jen dal do práce a připravil aspoň lavice a stoly. Však už přicházeli hosté. Kovaříci vedli několik včel s ranci plnými medových koláčků. Přišel cvrček, přivlekl rádio, ale už sotva dýchal. Padl na lavici a jen volal, aby mu dali něco pít.

Ale k pití tu ještě nebylo nic. Zato lumek vlekl na zádech ohromnou housenku, vykrmenou jako nejkrásnější prasátko, jen ji upéci.

O slavnosti se nějak dověděli komáři. Hrozně je mrzelo, že se tak dali od Berušky navést a takové věci na Ferdu napovídali. Nabídli se, že by teď Ferdovi něco zahráli, aby jim odpustil.

A Ferda že ano, proč by nehráli, že může chvíli hrát rádio a chvíli že mohou hrát komáři.

A už tu byly také nápoje. Přišli čmeláci s velkými sudy plnými dobré medoviny. Slavnost mohla začít.

Červené ploštičky přišly poslouchat. Pekly zatím housenku a některé z nich už také roznášely koláče.

Jak spustila hudba, začalo se také tančit. Ferda tančil s jednou včelou, cvrček vzal do kola můru, která tam zabloudila, a kovaříci s čmeláky se pustili do tance s červenými ploštičkami.

Ach, ty se styděly a červenaly se ještě více, ale daly si říci a točily se jako čamrdičky.

Nejvíce se červenala jejich maminka, ale to se právě všem velice líbilo. Brali ji do kola nejčastěji.

Najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, přiletěly svatojanské mušky podívat se, jaké je to veselí.

A protože se jim slavnost líbila, zůstaly tam a svítily nad veselicí celou noc.

Když se pak všichni najedli a dost natancovali, dali se ještě do hraní. Hráli kolo mlýnské, zajíček ve své jamce, na honěnou, na slepou bábu a škatule mandule až do bílého rána.

O velkých kouzlech pavoučka Poutníčka a o Ferdově rozloučení

Nu, a teď přišlo to hlavní. Kovaříci přivedli pavoučka Poutníčka.

Chlapík to byl, ve fráčku a s cylindrem na hlavě, jako nějaký kouzelník z varieté. Však to také byl kouzelník! Hned začal.

Stoupl si na židli, vyhrnul rukávy a teď: „Velevážené obecenstvo, račte se všichni přesvědčit, že nemám vůbec nic v rukou! Jen se račte zblízka podívat!"

Jeden kovařík přišel blíž, a jak se dívá, kouzelník mu vytáhl z nosu dvě kostky domina. Obecenstvo vypuklo v bouři smíchu a kovařík nestačil úžasem oči vyku-lovat. „Chce se ještě někdo podívat?"

Jedna ploštička se osmělila. Vlastně se neosmělila, ale komáři ji strčili dopředu a ona teď, všecka červená, stála před kouzelníkem. „Počkejte, máte něco za uchem!" povídá kouzelník a tahá ploštičce cosi z ucha. Ploštička byla úplně zděšená, vždyť tam nic neměla, a obecenstvo se válelo smíchem. Teď to kouzelník začíná rozbalovat. Co? Jak je to možné? Byla to zástěra, zelená, s bílými puntíčky.

„Počkejte, počkejte!" volá kouzelník a vytáhl ploštičce z druhého ucha ještě žlutý šátek na hlavu, z nosu střevíce a ještě povídá: „A co to máte v rukávě?" Podívá se do rukávu a vytáhne z něho malou svatojanskou mušku s oranžovým světlem a pustí ji do vzduchu.

Obecenstvo teď už nemohlo věřit očím, a kdo tam byl, měl tááákhle otevřenou pusu.

„A nyní přichází hlavní číslo!" prohlásil kouzelník, dal zase ruce dozadu, nadzdvihl fráček a sklonil hlavu. Kolem bylo ticho jako v kostele. Nejprve nikdo nic neviděl, ale najednou si začali ukazovat: „Koukejte, koukejte!" Nad pavoučkem vystupoval do výše jakýsi malý obláček a stále se zvětšoval.

Rostl, rostl, teď už všichni viděli, že je z jemňoučkých pavučinek, teď už viděli, že to vypadá jako vzducholoď.

A byla to opravdu vzducholoď na tenounkých provázcích. Teď do nich pavouček zapletl malinkou lávku a pozval Ferdu, aby se posadil. Ferda se tam uvelebil a v té chvíli propuklo v tichém obecenstvu radostné nadšení. „Sláváááá!" volali všichni o překot a ani nevěděli, že se Ferda se vzducholodí odpoutal od země. Když to zpozorovali, unášel vzducholoď už vítr.

Ferda stál na lavičce a mával všem na rozloučenou šátkem. „Kam letí? Kam letí?" ptali se zaražení broučci a mušky.

„Pryč, kamarádi, pryč!" vysvětlovali kovaříci.

„Ale vždyť se s námi ani nerozloučil!" hořekovali všichni.

„I nač by se loučil! Když odjede hned, je to lepší než dlouhé loučení, i pro něho i pro nás! Však on jistě poletí domů a bude se mít u svých dobře!" utěšovali kovaříci.

„Jejejej, a já jsem mu zapomněla poděkovat za tu zástěru," volala jedna ploštička a chtěla utíkat za vzducholodí.

„A já jsem mu nepoděkovala za šátek a za střevíce," volala druhá a také chtěla utíkat za vzducholodí.

„Jen ho nechte, vždyť byste ho už nedohonili!" zastavili je kovaříci.

„Vždyť už je vlastně pryč," řekla kobylka.

A měla pravdu.

Vzducholoď už nebylo ani vidět. Hosté si tedy všichni pěkně podali ruce a odcházeli domů. Jen ploštičky ještě zůstaly a uklízely. Co ještě zbylo k jídlu, odnesly si jako výslužku domů. A Ferda zatím letěl, letěl a letěl. Cože o něm povídali kovaříci? — Ze se tam bude mít dobře. No, to se ví!

Komáři ten den potkali u rybníčka Berušku. Schovali se za rákos, nadělali z bláta kuliček, a když šla okolo, naházeli jí kuličky na záda, že tam měla místo sedmi teček, no, aspoň patnáct.

Ta brečela!

Každý si žije jinak. A nikomu holubi zadarmo do pusy nelétají. Však to Ferda zkusil ažaž. Ale stále jsme mu drželi palce, aby mu všechno dobře dopadlo.

O tom, co žalovali žalobníci a co uviděl ospalý Karlík

Bylo tam kluků, že byste je opravdu ani nespočítali. Měli u lesa, blízko vody, stanový tábor a právě se na ně dobývalo vycházející sluníčko. „Tuk, ťuk, ťuk!" klepalo na plachty stanů, ale uvnitř ještě všechno spalo. Venku, na sluníčku, stál jen velitel s docela malým klukem.

„Tak honem, spusť!" pobízel vedoucí tábora potichu.

Malý kluk tedy spustil:

— Ta-drá... kcha, kcha...

„Tak ne. Vždyť ti to kašle. Musíš znovu."

— Trá... ihyhyhihííí...

„Ojejeje, vždyť to řehtá jako kůň. Zkus to znova!"

— Ta-drá... ta-drá... krrrr...

„Ouvej, teď to vrčí jako u zubaře. Cožpak neumíš na trumpetu zatroubit?"

— Ta-drá... ta-drá... tam... tidrata... tidrata... tý...!

Konečně! Teprve teď se malému kloučkovi podařilo zatroubit budíček tak, že mu trumpeta ani jednou nezakašlala, ani nezařehtala, ani nezavrčela. Utřel si, chlapík, spokojeně pusu a postavil se do pozoru vedle vedoucího.

Ze stanů počaly vykukovat rozcuchané hlavy, za nimi vylézali celí kluci a už utíkali k potoku a myli se, jen to stříkalo. Vedoucí tábora byl spokojen.

Tu však kdosi přiběhl žalovat: „Prosím, Jirka mi zahodil mýdlo do vody."

A jiný: „Prosím, Béda do vody smrká."

A jiný zase: „Prosím, Láda troubí ve vodě jako slon."

Leč velitel jako by neslyšel ani jednoho žalobníčka.

Ať se kluci vydovádějí, myslel si, jen když se všichni pořádně umyjí.

Teď však přišel ještě jeden žalobníček: „Prosím, Karlík ještě spí."

Najednou velitel oživl. A hned zavolal: „Kluci, sem, každý si vezměte misku na jídlo a naberte do ní vodu! A teď všichni za mnou!" Sám si nabral vodu do kotlíku na vaření, aby měl vody víc, za ním šli po špičkách kluci s plnými miskami. Rovnou ke Karlíkovu stanu. Velitel otevřel pomalu stan a v tu chvíli ti nejbližší vychrstli na spáče všechnu vodu.

„íííííííí!" zapištěl Karlík a vyletěl ze stanu. Chtěl klukům utéci, ale zakopl, zamotal se a převrátil se naznak. Teď dostal druhou sprchu od velitele, sprchu jako hrom, voda mu natekla do očí, do nosu a do úst.

Politý Karlík házel rukama, nohama, pak si protřel oči, ale najednou je zděšeně vyvalil, vyplivl honem vodu z úst a zavolal: „Kluci, kluci, koukejte se, co to je!" a ukazoval na něco na obloze.

Všichni zvedli hlavy a zadívali se nahoru. Co to je? Co to je? Cosi tam letělo. Bylo to takové šedivé, pomuchlané, a uprostřed to mělo černou skvrnu. A jako by to padalo na zem.

„Vzducholoď! A padá!" zvolal promočený Karlík. „Honem za ní!" A jak byl jenom v košili, pustil se první za vzducholodí.

To nejhlavnější jsme zapomněli a o tom, jak se honí vzducholoď

Ale pro pět ran do hlavy, vždyť já jsem vám zapomněl říci právě to nejhlavnější! Teprve nyní, když se tak dívám na ty rezaté hlavy a tykadla, mě napadá: vždyť to vůbec nebyli žádní kluci, vždyť to byli rezaví mravenci!

Opravdu! Byli to mladí rezaví mravenci, které jejich tatínkové a maminky poslali do tábora, aby se tam otužovali, cvičili, aby se tam naučili poslouchat, pracovat, hrát divadlo a uklízet po sobě.

A teď se hnali jako bouře za padající vzducholodí. Už ji bylo dobře vidět. Ano. Byla to vzducholoď z pavučin, na jaké se vozívají po světě malí pavoučci.

A co to v ní sedí? Nějaký tmavý tvor. Snad kominík, který létá nad komíny. Ne! To vypadá jako černoch, který utekl z plovárny. Ach ne, ani černoch to není, je to přece černý mravenec!

To jste měli slyšet, jaký řev spustili naši kluci, když poznali, že je to černý mravenec. Toho musí dostat a něco mu provedou! Budou dělat, jako by ho zajali. On se poleká, možná že se bude i třást, a oni se mu budou pod fousy smát.

Už už se vzducholoď snášela k zemi. Už se černý mravenec chystal ke skoku na zem. Snad jim ještě uprchne! Kluci z tábora zakřičeli, až se stromy otřásly.

Černý mravenec opravdu seskočil a dal se do běhu. Ach! Uteče jim! To bude ostuda!

Utekl by jim, docela jistě by jim utekl, nebýt jednoho kousku dřeva. Velitel tábora se totiž shýbl po jakémsi podivném dřevu. Po takovém zahnutém klacíku. No, vypadalo to úplně jako bumerang, nástroj australských divochů. Velitel dřevem nad sebou zatočil a hodil. Bumerang zasvištěl vzduchem nad pádící smečkou, už ji předstihl a najednou klep! podrazil černému mravenci nohy.

Teď kluci z tábora zajásali vítězným řevem a pocákaný mravenec Karlík skočil první ze všech černému na krk. Ostatní mu sevřeli ruce a nohy a ten nejmenší ho chytil za tykadla. „Neboj se, kamaráde! Uděláme ti jen malý žertíček," řekli si potichu.

Och, jak sebou černý mravenec házel! Vzepjal se a polovičku rezavých chlapíků setřásl. Kopl jednou nohou a odhodil všechny, kteří ho za ni drželi. Ale než kopl druhou nohou, byl tu velitel a ten měl takovou sílu, že černý sebou už ani nehnul.

Co uděláme se zajatcem?

A už ho vedli domů. Kluci kolem něho vesele skákali, pošťuchovali se a poťouchle si šeptali: „Co mu provedeme?"

„Bude nám muset posluhovat," těšil se Slávek.

„Bude nám zametat před stany!" přidal Zdenda.

„Bude nám ustýlat kavalce!" vyhrkl Mirek.

„Bude nám nosit dřevo a rozdělávat oheň!" zasmál se radostně Jirka.

„Bude nám nakupovat, vařit, umývat nádobí!" vykřikl Pavel.

„Tak dost!" zarazil je velitel. „Nijak nám nebude sloužit! Všechno si musíte udělat sami! A abyste si to dobře zapamatovali, Zdenda zamete před všemi stany, Mirek ustele všechny kavalce, Jirka bude nosit celý týden dřevo a Pavel bude celý týden mýt nádobí. Vařit ho nenecháme. To by to vypadalo. A Ivan se Slávkem vyčistí dnes večer všem kamarádům střevíce!"

„Co tedy uděláme s černým?" doráželi kluci.

„My mu neuděláme nic. Ale pošleme ho do světa. Uděláme to tak," a teď to řekl velitel docela potichu, „jako kdybychom ho prodali."

Kluci zmlkli a podívali se udiveně na svého velitele. Prodat? Jako nějaký balík? Tak se přece ani mravenec neprodává. Ale jestli to vymyslel náš velitel, no, uvidíme.

Proč se musíme podívat na jednoho kmotra

A teď ať si kluci lámou hlavu. My se musíme podívat na jednoho kmotra. O kousek dál, v husté trávě, se valil huňatý, strakatý, chmýřím porostlý kmotr s velikou trumpetou kolem krku. V ruce držel papír s oznámením: „Přijme se dobrý trubač do čmeláčího hnízda." A nepřestal a nepřestal bručet a hubovat.

„Zatrápená cesta! Kdyby tu udělali alespoň nějaký pořádný chodník! Pořád abych na něco šplhal, abych něco přelézal nebo podlézal! A s tou hloupou trumpetou je to ještě horší. Ani se otočit nemohu."

Najednou šlápl na tlusté stéblo a bác! padl rovnou na troubu a ještě si narazil hlavu.

„Jak jsem jen mohl udělat takovou hloupost a dát se najmout do tak dalekého místa? Jako by si v hnízdě nemohli troubit sami!" huboval a přitom rovnal plech pomačkané trumpety.

„To všechno proto, že jsem se přihlásil na toto oznámení. Teď abych každý den vstával první a budil hnízdo cizích čmeláků a nechal si od nich všechno líbit, když nebudou chtít vstávat!" bručel pořád k sobě. „Ještě že mi zaplatili předem!" A zase uklouzl, až mu peníze v kapse zazvonily.

„S tou hloupou trumpetou by mi měl někdo pomoci. Nohama už sotva pletu."

Vida, čmeláky. Prý se dávají budit. Když si udělají hnízdo, vyberou prý si trubače a ten jim musí vždycky ráno troubit, aby nezapomněli vyletět do práce na pole a na ovocné stromy. A náš čmelák s trumpetou by jim měl dělat toho budíka.

Teď tu stojí, zrovna u tábora, a zkoumá, co se tam děje.

Uprostřed tábora na prostranství mezi stany stál černý mravenec přivázaný za nohu k vlajkovému stožáru. Kolem něho se kupili kluci zvědaví na to, co se bude dít. Na stožáru nad černým zajatcem byl přibit nápis: „Levně na prodej."

Čmelák vešel bez okolků mezi stany. Kluci ztichli jako pěna. „Hm, hm," bručel čmelák, „vy prodáváte toho chlapíka? To by se mi hodilo. Právě něco takového hledám." A zastavil se před přivázaným mravencem.

„Co umíš?" ptal se ho.

„Všechno umím," šeptal pokorně černý mravenec. „Stavět, nosit, spravovat..." „Koukejme se! To by šlo!" zabručel čmelák. „A zdalipak jsi také silný?" začal mu ohmatávat svaly. Nejprve na rukou, skoro pod paží. Jejej, jejej, to to lechtalo! A mravenec při tom vůbec nemohl uhnout. Potom mu čmelák přejížděl prsty po kolenou, pod koleny a zkoušel na chodidlech, zdali jsou dost tvrdá, fííííí, to to lechtalo! A když mu čmelák dokonce sáhl na žebra, nezdržel se černý mravenec a dal se do hlučného smíchu.

„Hehehe, ty jsi mně ale veselá kopa! zajásal čmelák, „tebe si musím koupit. Budeš mi nosit trumpetu.  Zaplatil za černého mravence vše, co chtěli, a už si ho vedl s sebou.

Kluci zůstali jako opaření. Ten černý byl přece jen prodán!

Náčelník tábora však nic, jen si zamnul ruce a ještě zavolal: „Halo, kmotře! Koupil jste Ferdu Mravence!"

Ano, Ferdu Mravence, který všechno uměl, do všeho se pustil, ničeho se nebál, ale všechno bral docela vážně. „Teď musím sloužit, málo naplat," řekl si a šel pokorně za čmelákem. „Ale počkejte, já se z té bryndy zase jednou dostanu!"

Jak se kmotr čmelák sázel, až z toho usnul

Musíme vám prozradit, že náš čmelák nebyl žádný pořádný čmelák. Jedničku z mravů bychom mu nedali. Ba ani trojku ne. Tenhle čmelák byl takový kmotr z mokré čtvrti. Nehledal sladkou šťávu pro hnízdo, hleděl všechno vypít sám.

Však sotva pověsil troubu na krk Ferdovi (no ten s ní vypadal!), už běžel ke květince.

„Vsaď se, Ferdo, že se na tu květinku vyšplhám jen tak rukama!" volal rozpustile. A hned se chytil stonku jen tak rukama, vůbec nohama nepřirážel a vyšplhal až nahoru.

Ferda se pozorně díval. Troubu si narovnal na rameni a chvílemi se hlasitě podivoval, aby z toho měl čmelák radost. Najednou však vidí, že čmelák na květince ponořil sosák do kalíšku a vypil všechnu sladkou šťávu, která tam byla.

„Ach tak, ty filuto, mně se zdá, že nechceš cvičit, že chceš hlavně pít!" řekl si. „Nu, já tě při tom nechám!" A také ho při tom nechal.

Kmotr z mokré čtvrti se po dobrém hltu olízl, a už stál zase u druhé květinky. „Vsaď se, Ferdo, že na tu květinku vylezu pozpátku, hlavou dolů!"

Ty jsi mně nějaký povedený čmelák, pomyslel si Ferda. Ale udělám ti radost. A hlasitě povídal: „To není možné, pane čmeláku, to dosud ještě žádný čmelák ani brouk nedokázal. To by dovedl nanejvýš rak, ten leze pozpátku, ale ten zase nedovede šplhat na květinky."

„Uvidíš, že já to dovedu!" zajásal čmelák, a opravdu, za chvíli byl nahoře a zase se ovšem důkladně napil. A ne jednou. Na stonku byla celá kytice kalíšků plných šťávy a čmelák všechny vylízal do poslední kapky.

S jakou sázkou teď asi na mne tento kmotr z mokré čtvrti přijde? ptal se v duchu Ferda, když viděl, jak čmelákovi hoří oči a jak se chtivě potácí k další květince. Ale už to slyšel.

„Vsssaď se Fer-ferdo, že na túú-uhle květinku-inku vyle-lezu nosem!" blábolil čmelák u třetí květinky.

„Tomu už vážně nevěřím!" vyhrkl Ferda a skutečně tomu nevěřil. Kdepak by takový čmelák dovedl lézt nosem? Jistě už ani neví, co mluví. Ba, kmotr už vůbec nemluvil. Už si jen zpíval: „Třikrát tři je devět, kdo bručí, je méédvěd!" ...a najednou se začal přít sám se sebou: „Proč zrovna medvěd? Vždyť čmelák — taky bručí... A leze vůbec medvěd nosem? Neleze. To jenom já nosem..." Ale nakonec byl rád, když mu Mravenec pomohl na květinku vylézt jen tak obyčejně.

Nahoře pil. Dlouho pil. Ale sotva dopil, už jím zase čerti šili. „Vsaď se, Ferdo, že tu vydržím stát na hlavě do šedesáti!"

„To byste mohl potom, pane čmeláku, jít cvičit do cirkusu!" pobízel ho schválně Ferda, protože byl zvědav, jak to dopadne.

„A já to dovedu ještě lip! Tak počítej!" troufal si čmelák a stavěl se na hlavu.

„Jedna...," začal počítat Ferda, ale než řekl „dvě", už to dopadlo. Čmelák sebou žuchl těžce do trávy, a než by byl Ferda napočítal „tři", čmelák spal jako zabitý.

O tom, jak hasiči naplano přijeli

Co teď? Teď by mohl Ferda toho nepořadníka nepořádného nechat ležet. Ale co bude s jeho službou? Má přece nastoupit místo trubače a nemůže tu zůstat.

„Co kdybych ho vzbudil? Možná že by byl rád. Musím ho přece jen nějak probudit," řekl si Ferda a přiložil troubu k ústům. Nadul pořádně tváře a spustil spícímu kmotrovi do uší to jediné, co uměl: „Trááá-dááá! Trááá-dááá!" Zrovna tak, jako když jedou hasiči.

Čmelák se jen pohnul a zamumlal: „Třikrát tři je medvěd... kdo bručí, je čmelák," a spal dále.

Ferda tedy na něho znovu: „Trááá-dááá! — Trááá-dááá!" zase jako když jedou hasiči.

Čmelák jen zašeptal: „Kdo bručí, je déévět..." a už sebou ani nepohnul.

Ferda přiložil znovu troubu k ústům, aby čmeláka probudil, ale už nezatroubil. Protože tu se stalo něco, co nikdo neočekával. Od lesa to najednou také zaznělo docela slabounce: „Trááá-dááá!" jako nějaká ozvěna. Pak bylo chvíli ticho, ale potom to nějak zaznělo silněji a pak ještě silněji a potom docela dvojhlasně: „Trááá-dááá!" To už ozvěna jistě nebyla.

Z lesa se vyřítil hasičský vůz tažený červenými sarančemi, na voze se drželi prskavci s hasičskými helmami na hlavách a rovnou ke čmelákovi.

„Tady to hoří!" zakřikli prskavci. Než je mohl Ferda zastavit, začali z plných sil stříkat rovnou na čmelákův zadeček.

Když oni mysleli, že je to oheň! Kdyby byli počkali, byl by jim Ferda vysvětlil, že takový černý čmelák má na zadečku jen ohnivé barvy, jako by hořelo. Ale oni hrr, hrr a už stříkali, že by museli mrtvého vzbudit.

Však čmelák také vyletěl jako střela a neštěstí bylo hotovo. Už nechtěl Ferdu ani vidět, dej sem trumpetu, já tě neznám, to by se ti tak líbilo, hned na mne hasiče volat, a než se Ferda vzpamatoval, prodal ho čmelák střevlíkovi Masorádovi, který šel právě kolem. A Ferda zase myslel, že musí střevlíka poslouchat, tak šel pokorně jako beránek.

Jak se nemá zacházet s puškou

Střevlík Masorád měl přes rameno přehozenu velikánskou pušku, na nohou měl lovecké kamaše a sedmimílové boty a na zádech se mu houpala taška s náboji.

„Tak pojď, pojď," pobízel Ferdu. „Zavedu tě do svého mládeneckého bytu a večer se jde na lov. Hybaj, nezůstávej pozadu, můj kámen není daleko!"

Vykročil ve svých sedmimílových botách dopředu a Ferda musel vedle něho utíkat, aby mu stačil.

„Hej, ty, vezmi mi tohle!" rozhodl se najednou střevlík a hodil mu na ramena svou pušku a za puškou i brašnu s náboji. Ach, to to bylo těžké! Nyní se mu vedle dlouhonohého střevlíka utíkalo ještě hůře.

„Hej, ty, jak se vlastně jmenuješ, umíš také aportovat?" obrátil se střevlík v běhu na Ferdu.

„Apo... Co?" zakoktal Ferda, sotva dechu popadaje.

„Aportovat. No, přinášet zvěř. Přinášet jako pes pánovi to, co pán zastřelí," rozčiloval se střevlík. „Nerozumíš? Já ti to vysvětlím. Podívej se! Když lovec uvidí nějaké zvíře, vezme pušku a střelí. Bác! Zvíře padne a pes pro ně běží, vezme je do zubů a přinese je. Tomu se říká aportovat. A ty to budeš dělat také tak. Už rozumíš?"

„Hm...," zahučel Ferda, kterého už puška do ramene řádně tlačila.

„Co hm? Jaké hm? Ty jsi mi nějaký nechápavý. Podívej se, zkusíme to spolu. Já budu dělat zvíře, ty uděláš, jako bys mne zastřelil. No a pak budeš dělat psa! Tak honem! Začínáme!"

Střevlík Masorád se shýbl k zemi, nadnesl tykadla nad sebe a začal dělat jelena. Pásl se, vznešeně se nesl trávou a kroutil se jako nějaký pán lesů.

Ferda tedy dělal lovce. Sklonil ohromnou pušku, namířil na jelena a„Prááááááááááááááá sk!!!"

To byla rána! Ferda se natáhl na zem, jak ho pažba udeřila.

Zapomněl docela, že puška může být nabitá.

Nezastřelil snad dokonce střevlíka? Málem. Když se oblaka dýmu rozplynula, bylo vidět, že střevlík sedí na zemi úplně zdrcen. Náboj mu proletěl těsně kolem hlavy. Ještě mu z toho bzučela tykadla jako dráty při větru.

„Nešiko!" zasípal, kouleje strašně očima. „Vždyť jsi mě mohl zabít! Copak jsi malé dítě, že chceš z každé pušky střílet? Copak nevíš, že se na pušku nemá sahat ani ze žertu? Ze pořádný člověk ani prázdnou pistolí, ani prázdnou puškou nikdy na nikoho nezamíří? Ani tenkrát, když nemá prst na spoušti? Slyšíš? Nikdy!"

Teprve teď se střevlík z toho zděšení trochu vzpamatoval a řekl už mírněji: „Kdybych byl věděl, že jsi tak hloupý, nikdy bych ti nedovolil na pušku ani sáhnout. Víš? Slib mi, že už to nikdy neuděláš!"

„Neudělám, namouduši to neudělám," sliboval Ferda a hladil si opatrně tvář, která ho ještě bolela po ráně pažbou.

„Slyšíš? Už nikdy na nikoho ani puškou, ani pistolí nemiř! Nikdy nevíš, co se může stát. Chtěl jsem, abys jenom dělal, jako kdybys střílel. Musíme to zkusit znova!"

Jak se nemá aportovat

Střevlík Masorád se zase shýbl k zemi a začal hopkat. Tentokrát dělal zajíčka. Stříhal tykadly jako ušima, panáčkoval, chvíli kousal trávu a zase hopkal.

Najednou Ferda udělal: „Bum!" Jenom pusou ovšem, a střevlík se natáhl na zem jako mrtvý.

Teď se tedy Ferda změnil v psa. Odložil pušku a brašnu a začal štěkat: „Haf, haf, haf, knif, mif, chnif!" zrovna tak jako pes, kterému přeskakuje hlas. A když přiběhl pes k střevlíkovi, zavrčel divoce, skočil po něm a zakousl se mu do nohy.

„Jééééééé!" zařval střevlík. „Ty jsi ale nešika! Co tě to napadlo?"

„Já chtěl toho zajíce, pane myslivce, zakousnout," omlouval se Mravenec.

„Tak! A zrovna na noze! Zajíc se musí zakousnout na krku," rozčiloval se střevlík, ale honem se chytil za krk, aby mu po něm Ferda neskočil.

„Ty jsi mi nějaký pěkný mudrc. S tebou tak něco zkoušet!" dodal ještě a šli raději dále. Střevlík dlouhatánským krokem a Ferda vedle něho klusem.

Za chvíli byli u velkého kamene. Tam dole pod kamenem měl střevlík svoji komůrku a kavalec. „Teď lehnout. Než bude večer, ještě si schrupnem," poroučel, lehaje si na kavalec. „U mne se dělá hlavně noční služba. Ty si lehni sem vedle pána."

Ferda si tedy lehl na holou zem a brzo usnul, aby byl na noční službu hodně čerstvý.

Jak Ferda pomáhal lovit a o zlé slečně nevěstě

Střevlík Masorád byl opravdu jako všichni střevlíci hlavně nočním lovcem. Večer chodíval na čekanou. Na broučky, kteří zapomněli jít spát a dosud se neschovali, na žížaly, na slimáky. Lovil každého, na koho narazil. Připlížil se, skryl se za kamínkem nebo trávou a prásk! Už běžel Ferda pro kořist a nenasytný střevlík jedl a jedl. Pak si na chvilku lehli, střevlík si schrupl a šli lovit znovu. Kdo to neviděl, ten nikdy neuvěří, jaký je střevlík jedlík a co toho za noc sní. Ba i takového slimáka dovedl spořádat dřív, než se rozednilo.

Ferda se měl u střevlíka dobře. Brzy se všemu naučil. Pilně nosil pušku i brašnu a vzorně aportoval. Což o to, chodit pořád na hony, to by se každému líbilo. Při tom se i všelijaké dobrodružství zažije.

Byl by snad u střevlíka zůstal dodnes, kdyby si jednou střevlík nebyl přivedl domů slečnu nevěstu. Už z dálky volal tenkrát na Ferdu: „Hej, vedu ti tvoji novou paní, dnes zůstaneš doma, zítra se žením!" Ferda tedy zůstal doma a pomáhal dělat pořádek.

Však také měli co uklízet. Ferdu už bolely ruce, paní střevlíkovou hlava. Ale stalo se ještě něco horšího. Paní střevlíkova dostala při práci hlad. A to byl konec všeho. Ona totiž musí také tolik jíst jako střevlík. Nejprve se začala olizovat, pak pokukovala mlsně po Ferdovi a nakonec se po něm hnala.

Ferda už nečekal, a honem ke dveřím. Ona hup po Ferdovi. Ferda hup jí pod rukama napravo. Ona za ním napravo a Ferda hup nalevo! Ona nalevo a Ferda hup pod ni a ven. Už viděl, že je zle a zle, a upaloval pryč a pryč, daleko, daleko.

Ještě nikdy žádný mravenec tak rychle neutíkal. Běžel přes kamení, běžel přes trávu — a rup! Tráva se pod ním zlomila. Ferda spadl na zem. „Teď mne chytí," řekl si. Ale nechytila a on utíkal dál. Pak na něj spadla šiška. Málem ho zamáčkla. „Aha, hází za mnou šišky," zabědoval. Ale nestalo se mu nic a utíkal dál. Pak vletěl do bláta. „Už mne drží," zaječel. Ale nedržela ho paní střevlíkova. Držel ho střevlík Masorád a tahal ho za kravatu z bláta ven.

„Štěstí že jsem šel kolem. Co mi neseš, kamaráde?" Byl trochu udiven, když mu Ferda, ještě všecek ustrašen, vykládal, že neběží za ním, ale že je doma zle. „Škoda," zalitoval. „Škoda že se s tebou, Ferdo, budu muset rozloučit. Ale zde už zůstat nesmíš. Buď tě sní moje žena, nebo se budeš muset nadosmrti schovávat. Dovedu tě raději k strýci potápníkovi."

A vzápětí prodal Ferdu za dvě žabí stehýnka potápníkovi Straširybkovi.

Jak Ferda u potápníka pumpoval a verše poslouchal

Potápník Straširybka, pán v dlouhém, hnědém kabátě se světlým lemem, baňatými rukávy a hrozně chlupatýma nohama zavedl Ferdu mlčky k vodě, kde stála na břehu pumpa. Taková maličká pumpička, že bych si s ní chtěl celý den hrát. Ukázal na ni a řekl jen: „Pumpa!"

Pak dvakrát zapumpoval a blululum-p-p! do vody pod pumpou vletěly tak veliké bubliny, jako když se fouká brčkem do malinovky. Ona to totiž nebyla vůbec pumpa na vodu, nýbrž pumpa na vzduch, který potápníci potřebují k dýchání pod vodou.

Potom potápník Straširybka ukázal na šňůru od zvonku, která visela až pod vodu, a řekl: „Zazvoním — zapumpuješ — rozumíš?" A nečekaje na odpověď, skočil do vody.

Pane, ten uměl plavat! Udělal několik takových temp nohama, že se Ferdovi zatočila hlava, jako blesk přepadl pod vodou malého červíčka, slupl ho, a už byl zase zpátky u šňůry. Cingililing! zazvonilo to nahoře, Ferda zmáčkl pumpu, do vody vjely bubliny vzduchu, ale ani jedna ne vy plula nahoru. Potápník Straširybka je všechny pochytal a zastrkal si je pod fráček. Bude je mít na dýchání. Pak jen vyplul nahoru, vystrčil hlavu z vody a řekl: „Dobře!"

Ale sotva vystrčil hlavu, ozval se za ním rozpustilý chichot a jakési tenké hlásky na něj pokřikovaly:

„Tatíku, chlapíku!"

Na vodě pluly tři veselé holčičky v podivných koupacích šatičkách. Potápník Straširybka se blaženě usmál a ukázal na ně: „Moje dcery. Až dorostou, promění se v takové brouky, jako jsem já!" a zmizel zase pod vodou.

Byly to larvy potápníka. Mrkaly na Ferdu a začaly ho škádlit náramně podivnými říkadly. Volaly na něho třeba:

„Mra-ve-nec, ma-za-nec, papuče pleskaly pisk!"

„Jaký nesmysl to povídají?" bručel si Ferda a prohlížel si své střevíce. „Co to povídají o papučích?" Ale larvičky se daly do nevázaného chichotu, připluly blíž a volaly zase jinou popletenou říkačku:

„Kravata, puntíčky, tykadla, zlámaná grešle vypadla!"

„No tohle! Co to pořád mají? Nelíbí se jim můj šátek?" zlobil se Ferda u pumpy. Sahal si na svůj puntíčkovaný šátek a ohlížel se také kolem sebe, zdali mu nic nevypadlo. To už se daly larvičky do úplného řehotu a spustily znovu:

„Ferda, to je slabá pára, nemá sílu za komára!"

Teď už toho měl Ferda dost. Že jim jednou ukáže, jakou má sílu! Zahrozil na ně: „Jaké hlouposti si to vymýšlíte, vy tlachalky? Budete zticha!"

Larvičky se lekly, aby jim Ferda něco neudělal, a hned volaly na pomoc tatínka:

„Tatíí, Ferda se katííí!"

Tatínek na zavolání nepřiplul, ale zatahal jen za zvonec. Ferda mu poslal pod vodu vzduch na dýchání a byl pokoj. Rozpustilé larvičky si už Ferdy nevšímaly a chichtaly se zase něčemu jinému.

Tak trávil Ferda každý den a bylo mu při tom dobře. Potápník Straširybka nalovil pro sebe i pro larvičky každý den pod vodou tolik vodní havěti, červů, rybek, žabek, pulců a odkrajoval Ferdovi tolik dobrých kousků, že by se uživilo celé mraveniště. Však se také Ferda dělil s každým, kdo přišel.

S larvičkami si už rozuměl, ba věděl, čím je také může poškádlit. Sám si vymýšlel říkačky a vyvolával na ně:

„Larvičky, barvičky, housata jdou!"

Jej, to se vždycky larvičky rychle schovaly pod vodu! Takový měly strach, aby je housata nesnědla. A pak se zlobily, když viděly, že je Ferda ošidil, a volaly na něj:

„Ferda, herda, maškara, dělá si z nás kašpara!"

Ferda se však jen usmíval a strouhal jim mrkvičku.

O kamarádech v převlečení a o tom, jak pumpa praskla

Jednoho dne šli kolem Ferdy dva podivní poutníčci. Mohlo by se říci, že to jsou dva brouci kapucínci, kdyby nebyli o mnoho menší a kdyby na nich krovky tak divně nevisely.

Však oni to také vůbec nebyli brouci kapucínci. Když se jeden z nich přiblížil k Ferdovi a odkryl trošičku kapuci, tu Ferda s úžasem shledal, že je to převlečený černý mravenec. A druhý poutníček byl také černý mravenec, také v převlečení, aby ho nikdo nepoznal.

„Pryč, pryč, kamarádi, ať vás tu potápník nevidí," zhrozil se Ferda. „Musím mu zde pumpovat vzduch a on by se rozhněval, kdyby viděl, že se tu s vámi bavím."

Oba zakuklení mravenci se jen usmáli. „Neboj se, Ferdo. My chceme utéct. Ovšem, ale jen s tebou. Vždyť jsme proto přišli, abychom tě vysvobodili ze zajetí. A aby tě nikdo po cestě nepoznal, ušily ti naše švadlenky také jednu kapuci, aby ses mohl přestrojit."

Skutečně, jeden mravenec vytáhl zpod svého pláště kapuci přichystanou pro Ferdu. Kdyby si ji Ferda oblékl, vypadal by také jako brouk kapucínek a nikdo by si ho jistě ani nevšiml.

Ferdovi přecházely oči úžasem. Panečku, převléci se za kapucínka! To by byla švanda! Jak by na něj všichni koukali! A což teprve, kdyby se tak převlečený rozběhl třeba mezi rezavé mravence a začal je strašit. Ti by utíkali!

Ferda už natahoval ruce. Už měl jednu ruku v rukávě a už se chystal navléci i druhou. Najednou se však pod vodou mihl černý stín a zvonek trochu zacinkal. Potápník Straširybka si jde asi pro vzduch! Ať nic nezpozoruje! Jeden z převlečených mravenců honem skočil k pumpě a stiskl.

A to byla chyba, to neměl dělat, jejej, proč se raději lépe pod vodu nepodíval! Nepřiplul tam totiž potápník, ale připlul tam pulec, tlusté žabí mládě, zvědavec zvědavý, který se šel podívat, není-li provázek od pumpy snad k jídlu. Zatahal za něj a teď dostal tolik vzduchových bublin přímo do pusy.

Co byste vy udělali, kdyby se vám to stalo? Asi byste křičeli, naříkali, možná že byste i plakali. Pulec křičet neuměl, ani plakat, ale protože ho vzduch strašně zalechtal, nehorázně kýchl. A to bylo právě to neštěstí!

Jak kýchl, vzduch vletěl zpátky do pumpy a prááásk! pumpa se s velikým rachotem roztrhla na několik kusů. Voda se vyvalila na břeh, udeřila do našich mravenců jako padající dům a srazila je k zemi. Larvičky se probudily. Nejdříve myslely, že je to zemětřesení, ale pak zavolaly na tatínka:

Tatíí, pumpa ti letííí!

Za okamžik tu byl potápník, ještě měl plnou pusu jídla, ale hned spustil na Ferdu: „Cos to, nešťastníce, udělal? Moje drahá pumpa je rozbitá! Kde já zas takovou najdu?" A hned řekl Ferdovi, že ho už nechce. Ferda se nehájil. Ani nedutal, jen se po očku ohlížel po svých kamarádech. Byli však už pryč. Utekli, ani je nikdo očkem nezahlédl. I tu jeho kapuci vzali s sebou. Ferdu ovšem neosvobodili.

Celou noc potom telegrafovali cvrčci hlasitým cvrkotem na všechny strany oznámení, že potápník Straširybka má šikovného mravence a kdo by ho chtěl.

O hrozné hmyzí nestvůře, která má tatínka jako neviňátko

Druhý den se přihlásilo takové nějaké drobné sídlo, mrkalo malými očky, a to si Ferdu vzalo.

Vlastně to vůbec nebylo sídlo. Mělo to tykadla, a když si to sedlo, skládalo si křídla pod sebe, dozadu. Docela jinak to sedalo než opravdové sídlo. Říkalo si Mravkolev Neviňátko.

Uvázalo si Ferdu na provázek a letělo pomalu nad ním. Vypadalo to docela zábavně. Vypadalo to tak, jako by si vlastně Ferda vedl na provázku mrav-kolva. Jako by si ho byl koupil někde na pouti, kde prodávají plynové balónky a všelijaké podobné létací hračky. Však také za Ferdou běžel celý průvod zvědavých malých broučků, ale žádný se ho neodvážil optat, kde tu podivnou hračku koupil.

„Mravkolev! To je divné jméno“ řekl mravkolev Ferdovi důvěrně. „Pro mne se ani nehodí. Copak já, takové neviňátko, vypadám jako nějaký lev? Ale já se tak vlastně jmenuji kvůli svému synovi. Ten je totiž lev. Mravenčí lev. Opravdový divoký mravenčí lev!"

„Uáááááá!" zařvalo to v dálce. Všichni, kdo byli okolo, se ihned rozprchli, jen Ferda musel zůstat, protože byl na provázku.

„Slyšíš ho?" otázal se pyšně tatínek Neviňátko. „To je on. Můj syn!" Ferda zbledl. Už v mraveništi slýchával o malém mravenčím lvu, který požírá samé mravence. Myslel si však vždycky, že je to jenom pohádka.

„Uáááááá!" zaznělo zase, až se tráva zatřásla. Snad ho mravkolev nevede k němu — Propánečka, snad lev Ferdu nesní?

„Uáááááá! — Uáááááá!" zaznělo znovu, až se kameny sypaly. „Ten má pěkný hlásek!" rozplýval se radostí tatínek. „Takový zdravý hlásek. Jistě už má hlad!"

„Uáááááá! — Uáááááá! — Uáááááá!" Ferda už nemohl strachem ani jít. Jeho nový pán ho za sebou jenom táhl.

„Neboj se," chlácholil Ferdu. „To se můj synáček jen tak raduje, že už k němu jdu."

„Uáááááá!" zařvalo to už zcela nablízku, až se Ferda doopravdy svalil.

„Už jsme tu," zajásal mravkolev. „Už ho uvidíš, bobánka malého, už ho uvidíš, mého Ťutínečka!" Pak vytáhl klíče a otevřel temnou díru mezi kameny. „Pojď, íutínku!"

To jste měli vidět malého Tutínka! Z díry vyrazil strašlivý netvor s hroznou tlamou a s dlouhými ostrými kusadly, s řetězem kolem krku a hned se sápal na Ferdu. Ještě štěstí, že táta Tutínkův řetěz pevně držel.

„Počkej, drobečku, nespapej ho, on se ti přece bude starat o jídlo!"

Ale Ťutínek sebou lomcoval, dorážel, vyl a řval, a jen a jen na Ferdu.

„Ty jeden hloupý," konejšil táta svého synáčka, „toho nesmíš sníst! Ten ti bude nadhánět samé dobré a tlusté mravence. Koukej, Ťutínku! Ty se zahrabeš jako vždycky do své jamky a Ferda ti bude vodit nejpěknější mravence, jednoho za druhým, zrovna tobě do pusinky. No a ty je budeš pěkně papinkat. No ne? Proto jsem ti ho přece koupil! Chechecheche!"

„CHA — CHA — CHA — CHA!" zařvalo s ďábelským chechtotem mládě a už se na Ferdu nesápalo.

„Nu vidíš, jak jsi rozumný. Teď už ti mohu sundat řetěz z krku. Hezky si vezmi Ferdu za ruku a zkuste to spolu“ řekl potom mravkolev spokojeně a poslal je na lov. „A ty, Ferdo, hezky poslouchej, nadháněj Ťutínkovi dobré jídlo, nebo tě pošlu k paní střevlíkové!" pohrozil ještě na cestu Ferdovi.

Jak si hmyzí nestvůra dělala zuby na mravence a pak cvakla naprázdno

Ferda tedy s Ťutínkem šel. Šel klidně, zato mravkolví mládě všude čenichalo, hrabalo, zkoušelo půdu, až se najednou zastavilo. „Tady si udělám důlek." Na měkkém místě začalo jezdit pozpátku po zemi kolem dokolečka. Rylo zadečkem do země a hlavou kolem sebe vyhazovalo písek, až si vyhrabalo pěkný důlek a bylo v něm až po krk zavrtáno. V samém měkkém písku. Nic z něho nebylo vidět, jen hlava s těmi dlouhatánskými zuby vyčnívala.

„A teď mi, Ferdo, přiveď honem nějakého mravence, mám hlad!" poručilo si mládě a přimhouřilo oči.

To víte, to se lehko řekne, přiveď! Ale co by tomu druzí řekli, to už mládě nepovědělo. Copak by bylo možné, aby Ferda nadháněl lvíčeti mravence k snědku? Něco podobného by se nemohlo napsat ani v pohádce. To by přece byla hrozná zrada, jakou Ferda nikdy neprovede. To raději knížku zavřeme a už se do ní ani nepodíváme.

Ale počkejte, možná že se něco stane, co nikdo nečekal. Podívejte se, tu přicházejí nějací dva podivní brouci. Už jsou u Ferdy a už se s ním zdraví. Kdopak to asi může být? Vypadají jako brouci páteříčci, oba mají oblečeny takové dlouhé, černé taláry a na hlavě mají malé čepičky s dlouhými tykadly.

Ferda se s nimi dává do řeči. A pohleďte, jeden z brouků smeká svoji čepičku a Ferdovi se rozzáří tváře. Pročpak asi?

Víte proč? Víte, kdo to byl? Jeho dva kamarádi, černí mravenci. Tentokrát si pro něho přišli přestrojeni za páteříčky.

„Pojď, Ferdo, pojď s námi. Přinesli jsme ti také převlečení. Koukej, tam za tím křovím máme pro tebe černý talár. Ten ti oblečeme," šeptali mu.

„Když já se," ukázal Ferda palcem na Ťutínka, „trochu bojím."

„Co? Ty se bojíš? Takový hrdina?" A plác! Jeden z mravenců ho plácl po rameně.

A jejej! Teď mohlo být opravdu po Ferdovi. Vždyť on stál na krajíčku Ťutínkovy jamky a jak ho kamarád plácl, Ferda sjel po písku dolů. Honem nahoru, pryč od Tutínkových zubů!

„Á, chachachá! Už tu mám mravence!" zajásal Ťutínek. „To si pochutnám!" mlaskal. Už byl přesvědčen, že mu Ferda nadehnal tučného mravence. Hned po něm začal házet písek. A to bylo zlé. Písek podrážel Ferdovi nohy. Ferda se dral zoufale nahoru, ale jak udělal krok nahoru, vletěl mu pod nohy nový písek a on zase sklouzl o krok dolů.

„Kamarádi, zachraňte mne, on mne sní!" zakřičel Ferda zoufale.

„A, chachachá!" jásal do toho Ťutínek nadšeně a cvakal svými dlouhatánskými kusadly. Krak, krak, zapraská to, a bude po Ferdovi.

„Rychle! Ferdu nedáme. Ferdu musíme zachránit!" vyskočili polekaní kamarádi. „Podej mi ruku, já půjdu první. Nebo ho už nikdy neuvidíme!" Udělali řetěz. Jeden se pevně postavil na kraji jamky, chytil kamaráda, ten se spustil a podal Ferdovi ruku. Však už byl nejvyšší čas. Ťutínek už málem držel Ferdu za jednu nohu — když ten hup! Vyskočil nahoru. Jej, to si kamarádi oddychli.

„A teď, teď Ťutínka vyplatíme!“ rozjásali se šťastní zachránci. Jeden už přinesl pěkný, tvrdý kamínek, namířil na Ťutínka a kutululu! Poslal jej do důlku přímo do Ťutínkovy otevřené huby. Ťutínek se už třásl na něco dobrého. Ucítil, že něco letí k němu. „To bude konečně mravenec!" řekl si. Chytil to bez rozmyslem kusadly a křup, křup! Kamínek se rozsypal na kousky a Ťutínek ho hltavě spolykal.

Lidičky zlatí, dovedete si představit, jak si pochutnal. „Fuj, ááá!" zaječel. „Cos mi to sem poslal? Tfuj! Ani vyplivnout to nemohu. Já chci mravence. Bééé! Opravdové mravence. Na ty mám chuť. Rozumíš?"

„Už už, hned to bude!" těšil ho rychle Ferda. „Takového velkého, černého chlapíka jsem ti chytil. Už ho pustím dolů." Přitom mrkl na kamarády, aby mu z křoví podali nachystaný černý talár. Uvázal jej na provázek a spustil do jámy.

„Húúú, to se konečně najím. To je ono," zaradoval se Ťutínek a hned chňap po taláru! Ale jak chňapl, Ferda zatáhl za provázek a talár vyskočil. Juj, to teď byla podívaná. Talár skákal, Ťutínek skákal za ním, vyl, skučel, Ferda tahal za provázek a kamarádi zatím jako dva stroje rychle stavěli. Postaví nad Ťutínkem věž, která ho v jeho jamce zavře. Ve věži bude viset černý talár a bude se nad Ťutínkem houpat. A on, zubatec hladový, bude jen skákat a řvát, protože si neukousne ani prázdného taláru.

„Ještě tuhle! A tu! Tu máte dřevo!" Sláva, kdosi jim pomáhal. Jakýsi motýlek nebo můrka. Právě jim přinášel dřevo a honem běžel pro druhé. Skákal radostí, že může mravkolvovi něco vyvést.

„Dobře mu tak! Jen do něho! Postavíme mu takovou věž, že se o tom bude vykládat daleko široko!" a rozplýval se škodolibou radostí.

Ťutínek nepřestal řvát a skákal, až se celá jamka otřásala. Ano, otřásala. Hodně. A na to mravenci zapomněli. Jak se jamka otřásala, pohnul se písek. Nejprve trošinku, potom hodně, a najednou bác! Celá věž se svalila. Spadl talár, spadly všechny trámy a přiskříply pod sebou Ferdu. Větší neštěstí se nemohlo stát.

„Podvedl jsi mne. Vyhladověl! Teď tě za to sním!" zasípěl hlady polomrtvý Ťutínek. Oči mu zčervenaly, celý se třásl, ale ještě měl tolik síly, aby se pohnul k Ferdovi. Tu je! Tu ho má! Tu leží ten černý nešťastník. Už na něj míří ostrá kusadla, už jen malý ždibínek a teď ho chytí a sní. Je po Ferdovi.

Ale v poslední chvíli přiskočil k němu ten podivný motýlek. „Ferdo, chceš, abych tě zachránil? Jsi obratný chlapec. Uděláš mně něco pěkného doma?"

„Udělám, udělám," křičel Ferda. „Jen mne, prosím vás, vytáhněte!"

Motýlek, nebo můrka, se opřel o trámy, ty povolily, silnýma rukama chytil Ferdu, vytáhl ho, a cvak! Za Ferdou cvakla hlasitě Tutínkova kusadla. Ale už cvakla naprázdno.

Zatím motýlek-můrka už letěl vysoko vzduchem a nesl si Ferdu s sebou.

„Umíš dobře stavět, chlapče," řekl, když přeletěli přes devět broucích hor, devět žížalích údolí, šest žabích tůní a usedli konečně na zemi. „Uměl bys stavět také pod vodou?"

„Proč ne? Ale nač vy to potřebujete?" otázal se udiveně Ferda.

„Však uvidíš! Zavedu tě k našim dětem," řekl motýlek, vzal zase Ferdu na záda a letěl s ním dál, až se snesl u malého, rychlého potůčku.

„Vidíš? Zde jsme u chrostíků. Já jsem totiž táta chrostík, vedle bydlí strejda chrostík, tamhle vzadu děda chrostík, a tuhle jsou děti kmotra chrostíka," ukázal také jednou podívat! Takoví malí červíčci šmejdili po dně a každý z nich už byl domácím pánem. Každý z nich už měl vlastní domeček. Každý vězel až po krk v jakémsi pevném pouzdře, jen hlava a nožičky, které mu rostly hned za krkem, koukaly z domku ven. Ale každý ten domeček byl jinačí.

Jeden mladý chrostíček vypadal, jako by se byl schoval do dlouhého košíčku z proutí, druhý si zase slepil ten svůj domeček z kamínků a z mušliček, třetí z jemného písku. Jak vám říkám, každý tam vězel celý, jen nohy a hlava vyčnívaly ven. Jak se něco přiblížilo, co by mohlo ublížit, hned se stáhlo každé mláďátko do domku tak, že mu nebylo vidět ani chloupek. Ale když všude bylo bezpečno, už zase vystrčili z domečku hlavu a nohy a šmejdili po dně, aby ve vodě lovili, kde co bylo k jídlu.

Vážně! Něco takového Ferda ještě nikdy neviděl.

„Na to bych se díval od rána do večera“ vzdychl a klekl si u vody.

„To, co vidíš“ přerušil ho táta chrostík, „to nic není. To jsou jenom kmotrovy děti. A ostatní si staví také podobné domky. Moje larvičky však musí mít domečky stokrát pěknější a ty jim je postavíš sám. Postav něco takového, aby si o tom povídali široko daleko a aby se na to chodil celý svět dívat."

„A zde," zavedl Ferdu dále, „zde jsou moje dětičky. Začínají se už obalovat pískem!"

Vskutku, kousek dále, v potůčku, bylo vidět malé červíčky lezoucí po dně, jak za sebou táhnou dlouhá tělíčka už trochu polepená pískem.

„Tak se dej do práce, zítra se na tebe podívám!" řekl ještě táta chrostík a uletěl do křoví.

Jak si Ferda nemohl držet nos a jak proto vykládal pohádky

„Proč ne? Postavím! Udělám. Ale — jak se k těm červíčkům dostanu, když jsou ve vodě?" povídá si Ferda. „Musím si je přece nejprve změřit. Nejlépe bude, když si zmáčknu nos, aby mi do něho nenatekla voda."

Udělal to a hup! pod vodu. To se ví, jak chtěl oběma rukama pod vodou začít měřit, musel pustit nos a už v něm měl vodu.

„Takhle to asi nepůjde. Na to se musí jinak," řekl si, když zase seděl na břehu, a hluboce se zamyslel. Nu, a za chvíli šel na to jinak.

Utrhl duté stéblo, ponořil je jedním koncem do vody hodně blízko k larvičkám a začal tou trávou jako hlásnou troubou vyvolávat:

„Halo, halo, tato tráva, na vědomost dává, že tu bude velká sláva, zastavte hádky, budou se vykládat pohádky."

Jak to larvičky uslyšely, už se šplhaly nahoru z vody ven. Ferda si je řadil vedle sebe a hned je přitom všechny také měřil. Když ztichly, začal jim vykládat první pohádku. Chcete-li, můžete si ji také poslechnout.

O tom, jak se tenkrát chrousti rozmnožili

To je pohádka o jednom chlapečkovi, který chtěl chytat chrousty a nevzal si na to pořádnou krabičku, a ještě k tomu ani pořádně nepsal číslice.

Měl sice v kapse jakousi krabičku, jenomže, nedobrota nedobrá, krabička byla nějaká děravá. Měla odchlíplé dno, a když hoch chytil prvního chrousta, chroust našel díru a už se mu procházel po kabátě. Ale v poslední chvíli, ještě než rozevřel křídla, ho chlapec zase chytil.

„Podívejme se, už mám druhého chrousta," řekl si a šup s ním zase do krabičky.

Co vám mám vykládat? Chroust byl zase za chvíli venku a zalezl chlapci pod kabát. Chlapec ho opět chytil. Potom ho ještě chytil na kalhotách, pak na punčoše a jednou na čepici. To už si začal dělat čárky, kolik chroustů chytil. Kdepak by ho bylo napadlo, že je to pořád jeden chroust, který mu utíká z krabičky!

Nu a když si hoch myslel, že bude krabička plná, spočítal čárky a bylo jich osmnáct. Panečku, to je chroustů! Hoch si napsal na krabičku osmnáctku. Ze však byl nepořádný a psal jen tak halabala, nenapsal jedničku jaksepatří, vlásek nahoru a nožičku dolů, ale jen obyčejnou čárečku. A za ni osmičku. Pak šel domů a už zdaleka křičel: „Maminko, hádej,   kolik   mám   chroustů!" Maminka nevěděla a poddala se. Tak chlapec hned otevřel krabičku. Nebylo   tam   nic.

Tentokrát totiž ten jediný chroust už opravdu uletěl. A tu se dal chlapec do pláče: „Ach maminko, kdybys věděla, kolik já jsem jich chytil!" Vzal do ruky víčko krabičky, aby si to v slzách přečetl, protože to už zase zapomněl. „Jedenaosmdesát chroustů jsem chytil, maminko, jedenaosmdesát, já jsem si dělal čárky!"

„Jedenaosmdesát?" povídala maminka a vzala do ruky víčko, aby si přepočítala čárky. „Vždyť jich bylo jenom osmnáct! Vidíš, to máš z tvého nepořádného psaní jedničky. Otočil jsi krabičku, a jak jsi četl osmnáctku obráceně, bylo z toho hned jedenaosmdesát."

Chlapec si utřel oči. „Tak jich, maminko, nebylo jedenaosmdesát?" a přestal hned plakat.

A nakonec si spokojeně oddychl: „To jsem rád, že mi těch chroustů uteklo jen osmnáct!" A byl rád, že mu jich neuteklo víc.

„To byl hloupý chlapeček," volaly larvičky. „Na nic nedával pozor a nic nepoznal!" A velice se smály. Ani jedna při tom nepoznala, že Ferda při vypravování každé vystavěl z trav, třístiček a vodních vlasů malé lešení, jako by na nich chtěl stavět nějaký domek nebo hrad. Na každé larvičce to lešeníčko vypadalo jinak.

Ferda se ohlížel po tátovi chrostíkovi, co tomu říká, ale neuviděl ho. A ještě někoho neuviděl. Jakési dva chlapíky, kteří jeho pohádku potají také poslouchali. Kdopak to asi mohl být, vypadali jako dva moli, ale křídla jim nějak divně visela. A říkali si: „Tentokrát Ferdu jistě osvobodíme."

Druhý den snášel Ferda ze všech stran nové travičky a třísky, snášel hezké kamínky s rovnými hranami, kamínky, které se blýskaly a svítily jako žárovky. Ba přinesl i několik krovek strakatých broučků.

Když si to na břehu všechno přichystal a urovnal, vzal zase dutou travičku a znovu svolával k pohádkám. Ach, to byl závod! Larvičky se vyšplhaly nahoru se vším, co měly na sobě, všechny chtěly být první a nejblíže, a Ferda začal novou pohádku.

Jak si housenka pletla kabátek

Za dvěma pasekami a třemi lesy byla jednou jedna housenka a ta se velmi ráda strojila. Každý den si ta fintilka česala svoje chloupky, pentličku do nich vázala, a když se náhodou setkala s nějakou jinou housenkou, nevykládala o ničem jiném než o tom, co se teď nosí.

Když hodně povyrostla a přiblížil se čas, aby se proměnila v motýla, začala si plést kabátek. Ten si, víte, musí udělat každá housenka, než se promění v motýla. Jakmile je takový kabátek hotov, zabalí se housenka do něho celá a usne. Když se probudí a kabátek na ní praskne, není už housenkou, ale motýlkem, který může hned začít létat, kam chce. Tak se to děje se všemi housenkami.

Ta naše housenka však měla velké trápení. „Prosím vás, jaký si mám uplést kabátek, aby byl ze mne krásný motýl?" ptala se malé housenky, kterou potkala. „I to já nevím, paní, já si upletu, jaký mi napadne“ odpověděla malá housenka.

Vtom přiletěl motýl bělásek. „Co vy o tom myslíte, pane bělásku, vy létáte hodně do světa?" — „Podívejte se na mne, paní," povídal bělásek, „já jsem celý bílý. Letos bude v módě bílá."

Tak housenka začala plést bílou.

Ale přilezlo po trávě slunéčko. Podívá se a povídá: „Kdepak bílá! Nevidíte, že jenom červená, puntíčkovaná? My v tom chodíme všechny."

Housenka tedy začala plést červenou, puntíčkovanou, ale ten bílý načatý kousek už nechala.

Kde se vzal, tu se vzal, připlachtil nejkrásnější motýl, otakárek. „Vy si, paní, děláte červenou, puntíčkovanou? To jsem jakživ neviděl! Já bych nechtěl jinou než žlutou, černě páskovanou!" A odplul jako nádherné zjevem.

Housenka si rychle poslala pro žlutou a černou a začala k těm ostatním barvám připlétat žlutou, černě páskovanou.

Za chvíli přibzučel zlatohlávek a hned poučoval: „Hleďte, dámo, já jsem právě vylezl z kukly. Ne? Já mám přece to nejnovější. Ne? A podívejte se, co mám? Zelenou, měňavou, jen se blyští a třpytí. Že jo!" a točil se před housenkou na jedné noze.

Housenka se zamyslela a pak vzala zelenou, měňavou a začala ji připlétat k ostatním.

Nakonec šel kolem ještě cvrček. „Já se vám divím, paní, že si děláte tolik starostí. Copak nevidíte na mně, jak je černá barva elegantní? A to byste v ní měla teprve vidět mou manželku!"

Co měla housenka dělat? Černá barva byla opravdu elegantní. Dodělala tedy kabátek černou. Sotva byl hotov, začala si jej na sobě zapínat.

Najednou letěl kolem pisklavý komár. „A jejej, jejej," pištěl, „paní, někdo vás umazal!" Ale když přiletěl blíž, viděl, že to není zamazané, že housenka má kabátek docela strakatý.

„S dovolením, jaký z vás bude motýl?" ptal se honem zvědavě. Housenka však nevěděla. V zapnutém kabátku už pomalu zavírala oči a usínala. „Tak já se zeptám motýlů," zapištěl komár a odletěl.

Ale motýlové to také nevěděli. „To jsme sami zvědavi, jaký motýl z ní bude, až jí kabátek praskne!" řekli a začali spící kuklu hlídat, aby viděli, jakou barvu bude mít motýl, který z ní vyletí. Zdali bílou, či červenou, puntíčkovanou, nebo žlutou s pásky, anebo měňavou, zelenou, anebo černou. Čekali a čekali a střídali se v hlídání.

Jednoho dne však našli kuklu prázdnou. Parádivá housenka se vůbec neproměnila v motýla, ale v noční můru, která lítá jen potmě.

A nikdo nikdy neuviděl, jakou měla vlastně barvu. Pachtila se s barvami svého kabátku docela nadarmo.

To se larvičky nasmály. A hned začaly mezi sebou brebentit a hádaly, jaký asi kabátek můra měla. Byly by se snad pohádaly, ale najednou se jedna z nich podívá na druhou a volá: „Co to na sobě máš? Nějakou věžičku!" A ta druhá volala: „A ty máš nějakou verandičku!" A ta třetí: „A na tobě vyrostlo nějaké kolo!" A byly by brebentily dále, kdyby na ně nebyl zavolal tatínek z rákosu: „Jděte už do vody!"

Tentokrát Ferda tatínka spatřil, ale ty dva chlapíky, kteří vypadali jako moli a kteří dnes zase jeho pohádku potají poslouchali, neuviděl.

Však se také schovávali za každou trávu a řekli si jen: „Dnes se dáme do práce. Ferda bude brzo svoboden."

Tu noc potom spal Ferda špatně, pořád kolem sebe slyšel nějaké řezání a bouchání. Ráno si zase nachystal materiál a vypravoval třetí pohádku.

O bleše, která se proměnila v chlapečka

Byla jednou jedna blecha, která se chtěla stát alespoň na nějaký čas člověkem. Jak to udělat? Šla tedy k brouku kouzelníkovi a svěřila se mu se svým přáním. „Milá blecho," řekl jí však kouzelník, „to není jen tak, stát se člověkem. Ty bys pořád skákala hop sem, hop tam, a to nejde. Nejprve se musíš naučit pořádně chodit, jako chodí lidé."

Nebylo to lehké. Blecha to zkoušela všelijak, až si potom přivázala ke každé noze těžký kamínek, aby nemohla skákat, a tak se naučila pořádně pomalu chodit, jako chodí lidé.

Když pak přišla znovu, kouzelník ji proměnil v člověka, a že byla hodně mladá, stal se z ní chlapeček s velikými střevíci. Ve střevících byly činky a závaží, aby chlapeček nemohl skákat. Po třech letech se zase promění v blechu.

Chlapeček s velikými střevíci pak začal chodit do školy. Pořádně, pomalu. Ale někdy se přece zapomněl. Třeba když ho najednou vyvolali k tabuli, vyskočil tak, že jednou rozlil inkoust a podruhé se uhodil hlavou o tabuli. Nebo když přecházel přes ulici, kde jezdily tramvaje či auta, přeletěl ji tak rychle, až lidé mysleli, že se něco stalo, lekli se a volali: „Pomoc!" nebo „Hoří!"

Chlapeček si potom musel přidávat do bot podkovy, železné matice nebo jiné věci, které našel na ulici, aby byl těžší a aby tolik neskákal.

Jednou se však ve škole cvičil skok vysoký. Někteří chlapci skočili půl metru, někteří jen čtvrt, ale náš chlapeček skočil celý metr. Pak si ještě vysypal ze střevíců dvě železné matice a hup, skočil rovnou dva metry.

Jak to pan učitel viděl, řekl si, že musí závodit, a dal ho zapsat do největšího sportovního klubu. To se ví, náš chlapeček pak všechny závody ve skoku vyhrával, psaly o něm noviny po celém světě a každé dítě mělo jeho fotografii mezi svými hračkami. Když se stalo, že se o něm dva dny po sobě nemluvilo, vytáhl si ze střevíců nějakou tu podkovu, aby byl lehčí, a hned zase vyskočil o půl metru výš.

Když pak byly olympijské hry, řekl, že na nich přeskočí překážku vysokou jako věž. Smáli se mu a říkali, že je příliš domýšlivý. Zavolali však přece inženýry, dali přivézt jeřáby a hasičské žebříky a postavili překážku jako věž, ba ještě o kousek vyšší. Schválně, jestli ji ten hoch přeskočí.

Panečku, přišlo se podívat tolik lidí, že museli přistavit pětiposchoďové tribuny a ještě to nestačilo. Když pak přišel chlapeček a viděl, že mu postavili překážku ještě o trochu vyšší než věž, jen se usmál. Zul jednoduše střevíce se závažími a činkami a docela bos se rozběhl proti překážce a hup! Přeskočil ji jako nic.

To bylo slávy, to bylo tleskání a dupání. Ještě štěstí, že tenkrát tribuny nespadly. Hoch dostal zlatou olympijskou medaili a diváci si řekli, že mu dají na památku to nejvyšší zvíře. Sebrali mezi sebou peníze a koupili mu žirafu.

Hoch byl rád a od té doby skákal vždycky bos až do té chvíle, kdy se měl zase proměnit v blechu. Do té doby pokaždé skočil přes překážku ještě vyšší než věž. Poslední den svého lidského života dal žirafu nejmladší zoologické zahradě své země a děti z ní měly mnoho radosti.

Když se potom dostal mezi své a všechno vyprávěl svým kamarádkám a kamarádům, každá blecha mu záviděla.

„Kdybych já tak uměla skákat," povzdychla si jedna larvička, „já bych přeskočila celý potok."

„Kdybych já tak uměla skákat," řekla druhá, „já bych přeskočila kopec nad námi a skočila bych tam v údolí do druhého potoka."

„A já," spěchala třetí, „já bych skočila až někam do školy, tam bych hupla do vody a ukazovala bych se dětem. Ty by se mně divily!"

Proč všichni chtěli, aby jim Ferda stavěl

Panečku, bylo by čemu se divit. Děti by se jistě divily obyčejným larvám chros-tíků v jejich domcích z písku a třísek. Ale kdyby viděly domečky, které postavil Ferda, nevyšly by vůbec z úžasu.

Když totiž Ferda dovykládal třetí pohádku, byly domky všech larviček hotovy. Opravdu, jeden byl pěknější než druhý, a nejen pěknější, ale i podivuhodnější. Ferda nestavěl jen obyčejná pouzdra nebo rourky, jako to mají druzí chrostíci. Postavil larvičkám opravdové domky se střechami, okny, výklenky i věžičkami. Před okny byly zahrádky pro vodní rostliny, střechy vykládal pestrými krovkami brouků, na střechy stavěl větrníky. A některým larvičkám, které nejlíp poslouchaly, udělal Ferda pravé divy.

Jedné larvičce postavil lokomotivu tak dlouhou, jakou nedostanete ani v hračkářském krámě. Vpředu mohla vyhlížet ven a po boku lokomotivy měla otvory pro nohy. Když se chtěla rozjet, roztočila nohama kola a už se sunula po dně. Jej, to bylo ve vodě pozdvižení. Mračno rybiček připlulo k lokomotivě a rybička, která připlula první, se zachytila nad komínem a dělala kouř. To bylo krásné! Každá rybička chtěla být potom první, aby mohla dělat kouř.

Larvičce, která byla nejpozornější, která vždy věděla o všem, co se kolem šustlo, postavil Ferda domek s rozhlednou a se zvoničkou, aby mohla zazvonit, když se blížil nějaký nebezpečný nepřítel. Na to známem se všecky larvičky schovaly do svých domků, aby na ně nikdo nemohl.

Jiné larvičce, která se zase nejvíc bála, udělal Ferda kryt jako z betonu a pokryl jej ježčími bodlinami. Nu, s takovým domkem ji jistě nebude chtít nikdo spolknout.

Potom tam ještě byla jedna larvička, která chtěla mít všechno nejkrásnější, nejmilejší, nejvystrojenější, a té udělal Ferda pravý letohrádek. Vpředu byla veranda se stříškou, po bocích výklenky s vyhlídkami. Vzadu byl bílý dívčí pokojíček se záclonkami. Také kuchyňka s tak malým nádobíčkem, že byste si na polévkovou mísu museli vzít zvětšovací sklo. A když do vody svítilo hodně slunce, mohla si larvička nad sebou ještě rozevřít veliký červený slunečník.

Byla z toho veliká sláva a všichni chrostíci a chrostice z okolí se chodili na ty divy dívat. Jej, ti by byli rádi, kdyby Ferda vystavěl takové domky a letohrádky jejich dětem. Všichni se k tátovi chrostíkovi měli a slibovali mu hory doly, když jim Mravence půjčí, aby opatroval jejich děti. Ale chrostík ne, že jim ho nedá a Ferdu že propustí docela na svobodu. Jen tu ještě musí Ferda počkat na velikou slavnost, až se larvičky promění v mladé chrostíky.

Ferda si tedy vystavěl na břehu domek, právě takový v jakém bydlel kdysi, měl se dobře, chrostíci mu každý den donášeli nějaké pochoutky, ale musel každý večer vykládat pohádky. Poslouchali velcí, malí, poslouchaly i všecky larvičky, až jednoho dne poslouchat přestaly. Vyrostly už tak, že jim domky skoro nestačily, zavřely tedy všechny dveře i okna a usnuly. Usnuly tajemným tvrdým spánkem, při kterém jim narůstaly dlouhé nohy, křídla a nová kůže. Měnily se v dospělé chrostíky.

Ať spí. K Ferdovu domku se nahrnula každý den spousta mandelinek, komárů, vodoměrek, strakatých ploštiček, chroustků, ba občas přišla i veliká krtonožka, a Ferda pro ně vymyslel každý den jinou pohádku.

O nejslavnějším dnu chrostíků, vzácných hostech a vybraných zábavách

Celý kraj se dověděl, jaká veliká slavnost se chystá. Poplašené vodoměrky rozhlásily všem u vody zprávu, že se larvičky chystají vylézt ze svých domků v docela nových šatech. Modré vážky roznesly zprávu po lukách i po polích.

Táta chrostík neměl nikde stání. Přichystal k té veliké události nebývalou slávu. Také ostatní chrostíci, pokud je ještě nikdo nesnědl, mu pomáhali, jak mohli.

Přišly zlatoočky oblečené jako družičky s věnečky na hlavách a s košíčky květin v rukou. Byly lehýnké jako vánek. Přišlo několik motýlů v takových nádherných šatech, že se všichni za nimi otáčeli. Přišli zlatohlávci a ti byli tak navonění, že se to ani neslušelo.

Na všech stranách vyhrávaly hmyzí kapely. Mšice prodávaly sladkou šťávu na osvěžení. Včely nosily medové koláče, a vosy dokonce si otevřely celý krámek s cukrovím. Měly tam turecký med, pendrek, marcipán, lízavé bonbony a všechno ostatní, co včera slízaly, ukousaly a odnesly z blízké pouti. Odnesly z pouti, věřte nebo ne, málem polovinu krámku. To byl kolem nich nával!

Bylo tam také dosti zábavné podívané. Několik pavoučků cvičilo na provazolezeckém laně, ani pod sebou neměli záchrannou síť. Svižníci závodili v běhu o ceny s černými kvapníky a dřepčíci se předháněli s blechami ve skoku. Nejvíce se tleskalo, když skákali přes vodu a některý z nich se zmáchal. Také tam přiletěla dlouhonohá tiplice převlečená za strašidlo, nu, to vám bylo vřískotu, jak všichni utíkali.

Byli tam i řeckořímské zápasy, ve kterých se potýkali tlustí chrobáci, a také závody ve vzpírám břemen, které pořád vyhrávali dva siláci v masce. Každý chtěl vědět, kdo ti siláci asi jsou. Zvedli jako nic činku, která byla dvacetkrát těžší než oni sami. Skoro se mně zdá, že to dovedou jenom mravenci. Nikdo je neznal. Přišli oblečení jako nějací moli, ale když shodili své pláště, podobali se opravdu spíše černým mravencům.

Ferda se dal také do vzpírání a hle, zvedl zrovna tolik co oni. Všem to bylo divné a tím více byli zvědaví, kdo ti dva siláci asi jsou.

Vtom se však ozval zvonek, volající všechny k hlavnímu číslu slavnosti. Chrostíčci se právě rodili. Z domků, ve kterých usnuly najedené larvičky, měli vyjít už dospělí chrostíci s křídly.

Všichni diváci a návštěvníci se seřadili u vody, družičky napřed, kováříčci ve fraccích a s cylindry za nimi, pak krásní motýli a potom ostatní a ostatní. Velký nával tam byl.

Ve vodě se něco zahýbalo. Hned zahřměly slavnostní fanfáry trubců, brundibárů a bru-čáků, pěvecký sbor bíle oblečených komárů spustil nesmírně tenounkými hlasy jásavou píseň, a vzadu několik prskavců vystřelilo salvy z hmoždířů.

Oči všech se upřely na vodu. Na břeh počaly vystupovat podivné tajemné postavy těsně zahalené do dlouhých plášťů.

Pomaloučku, potichoučku vystupovaly, na chvilku se zastavily jako sochy a pak začaly zvolna rozhalovat svůj plášť.

„Áááááách!" zaznělo to zástupem. Ten plášť nebyl plášť, to byla mladá křídla nových chrostíků, ještě vlhká a zplihlá, a pod nimi se na všechny strany usmívali nově narození chrostíci. Jakmile na ně začalo svítit slunce, jejich křídla usýchala, rovnala se a za chvíli mladí chrostíčci vyletěli do výše.

Ozvalo se bouřlivé sláva! Družičky házely kolem sebe květiny, kováříčci vyhazovali cylindry do vzduchu a motýli vznešeně mávali křídly.

Diváci se při tom rozhlédli na všechny strany. A tu užasli znovu.

Co to, co se to nového děje, co to pluje po vodě? Podívejte se, nádherná loď, dvoustěžňová plachetnice a na ní ti dva siláci v maskách, kteří před chvílí vyhrávali závody ve vzpírání. Kdo to asi je? Však již snímají své masky!

„Kamarádi!" vykřikl Ferda. Vždyť to byli dva jeho kamarádi mravenci, ti chlapíci, kteří se už dvakrát v převlečení pokoušeli ho vysvobodit.

Ach ano, teď také uhodneme, proč Ferda poslední noc tak špatně spal. Přece

proto, že oba kamarádi blízko něho, málem jemu za ušima, stavěli tuto krásnou loď. Hleďte, nyní vstupuje do prázdného prostranství táta chrostík a je vidět, že chce něco říci. Všichni ztichli, že by bylo slyšet mouchu bzučet. Však ona také jedna trošičku zabzučela, ale když ji okřikli, byla hned ticho.

Táta chrostík si odkašlal a pak vážně začal: „Milí přátelé, prožíváme velkou slavnost. Všichni naši mladí chrostíci se nám rodí. A já jsem měl to štěstí, že mým mláďatům postavil domečky ten nejlepší stavitel, jakého jsme poznali. Ale co, kdyby jen stavěl! On nám přitom vykládal i pohádky, které jsme všichni poslouchali.

Z takového veselého pracovníka s hlavou plnou dobrých nápadů by si měl každý vzít příklad. Ferdo, to ti slavně slibuji, my si z tebe příklad vezmeme. Ty se s námi chceš loučit, chceš domů. Ale my budeme všichni na tebe vzpomínat a při každé práci si řekneme: uděláme to tak pěkně a vesele, jako to dělal Ferda!"

„Sláááávááá!" zaznělo ze všech stran. Každý Ferdovi přál, aby se šťastně navrátil ke svým. Ferda naskočil do loďky radostným skokem.

Leč co to? Což dnes nebude překvapením konec? Všichni se ohlížejí dozadu. Volají, křičí. Mají proč. Ze všech stran totiž přibíhají rezaví mravenci. „Ferdo, počkej! My tě chceme ještě poslat k hrobaříkovi!" Mávají rukama, běží blíž a blíž.

Cože? K hrobaříkovi? Takovou smutnou práci že by měl Ferda dělat? I toto! Ferda musí přece domů! Tam už na něj čeká práce, to byste koukali!

Loďka odrazila od břehu a ti nejrychlejší mravenci, kteří do ní už málem skočili, spadli do vody. Plácali se v ní rukama nohama, vyplivovali vodu a honem se drápali zpět na břeh.

Loďka už napjala všechny plachty, vítr se do nich opřel, a všichni Ferdovi přátelé na břehu volali na cestu bouřlivé hurá! Ať se má hodně dobře.

„Počkej, Ferdo," křičeli však rezaví mravenci za loďkou. „Ještě jeden žertíček jsme s tebou chtěli provést. To nám přece neuděláš!"

Loď však plula dál. Někteří rezaví mravenci začali fňukat, někteří se zlobili a někteří začali házet po lodi hroudami. „Zastavte," volali. „Slyšíte? My jsme ještě něco chtěli..." a házeli před loď, taktak že ji nezasáhli.

„Cože? Takhle vy chcete na Ferdu?" ozvalo se na břehu. „Tak to ne!"

Právě vylezly z vody larvičky všech ostatních chrostíků a chrostic. Rozevřely své pláště a v tu chvíli z nich byli mladí chrostíci. Ani nečekali, až jim oschnou křídla, a vzlétli do vzduchu v takovém množství, že z nich byla úplná umělá mlha a tou mlhou zahalili Ferdovu loď. Docela zmizela rezavým mravencům z dohledu.

Ale to bylo ještě málo. I larvičky potápníka už dospěly, stali se z nich velcí potápníci a ti zakřičeli: „I my Ferdovi pomůžeme!" Vzlétli nad rezavé mravence a bzučeli nad nimi tak silně, že se ti menší obraceli vzhůru nohama. Davy diváků skákaly radostí. Tolik podívané ještě nikdy neměly.

Leč co to teď letí ve vzduchu? Koukejte, i z mravenčího lvíčete se stal křídlatý mravkolev, také takové neviňátko, teď tu lítá a chtěl by se pomstít. Křičí: „Počkej, ty jeden Ferdo, nemysli si, že jsem zapomněl, jak jsi mne napálil, když jsem byl ještě Ťutínkem! A na to, jak jsi mne chtěl zavřít, také nezapomenu! Počkej, já ti to jednou všechno oplatím! Počkej, až budu mít syna, ten tě sní!"

Ani nápad, nikdo Ferdu nesní. Vždyť mravkolev potom žádného syna ani neměl. Dokonce se ani neoženil. Dříve než si vyhlídl slečnu nevěstu, sezobl ho ptáček moudivláček.

A Ferda se dostal domů. Ani rezaví mravenci už ho nechytili. Do plachet vál pěkný vítr a loďku by byl za chvíli nikdo nedohonil.

Ale, prosím vás, co se stalo s těmi opuštěnými domečky chrostičích larviček pod vodou? Byly takové hezké a tak dobře vymyšlené. Bylo by jich škoda.

Dopadlo to s nimi dobře. Děti je našly a hrály si s nimi.

My máme doma také jeden. Taková malá holčička nám jej přinesla.

Sláva, Ferda se už konečně vrátil. Však on dobře věděl, že by nikde jinde nedovedl udělat pěknější práci, než udělá doma. Jeho kamarádi ho budou mít za to rádi.

O tajemné neznámé lodi

Něco divného se dělo na našem potůčku. Ani malé rybky, a nebyly větší než půl jehly, to nemohly pochopit. Celé mračno jich plulo za tou neznámou malou věcí.

Vypadalo to jako malá plachetnice se dvěma stěžni, s okýnky v bocích, ba dokonce to mělo malou boudičku pro posádku.

„Co to může být?" ptalo se jedno rybí batole. „Tak se mi zdá, jako by to byla loď." Jedna rybička zase myslela, že je to princ, který jede na cesty po světě. „Ale to není možné," odporovala jí hned jiná. „Princ by přece neplul jen tak. Ten by měl celý průvod lodí."

„Tak když to není princ, tak co kdyby to tak byli...," rybička se už třásla strachy. „Co kdyby to tak byli námořní lupiči," zašeptala a chtěla utíkat.

Ale v té chvíli už lodička obracela ke břehu. Už bude přistávat. A tak všechny rybičky raději počkaly, aby viděly, kdo z ní bude vystupovat.

„Zde to asi bude, kapitáne. Myslím, že jsme už blízko domova," ozval se shora hlas dvou námořníků.

„Uvidíme, hned to zvíme, jen co k břehu přirazíme!" za veršoval si kapitán, který byl zřejmě dobře naladěn.

„Ticho," volaly na sebe malé rybičky. „Už je uvidíme."

„Tak, páni, dámy, teď vám ukáži elegantní skok z lodi na břeh," ozval se zase hlas dobře naladěného kapitána.

Rybičky se chtěly na ten elegantní skok podívat, ale v té chvíli se rozprchly, jako když do nich střelí. Něco velkého, hrozivého vletělo mezi ně, přihrnulo se pak pod loď, uchvátilo ji zespodu velikánskými kusadly a šup s ní do hloubky. Ani památky po ní na hladině nezbylo. Jen na místě, kde zmizela, máchali sebou tři mravenci. Motali rukama nohama, prskali vodu.

„Kamarádi, to byla znakoplavka, jako že jsem Ferda Mravenec!" zvolal jeden z nich, ten s červenou puntíčkovanou kravatou, a doplaval několika bezvadnými tempy ke břehu.

„Ta se bude divit, až uvidí, že už v lodi nejsme a že tam nenajde nic k jídlu!" zakoktali druzí dva mravenci. Voda byla studená, brrr, setřásli ji ze sebe a ještě se chladem klepali. Jinak vypadali docela jako jejich kapitán, jenže měli na krku jen maličké žluté pentličky. Ale...

Ale vždyť to byl přece Ferda a jeho kamarádi! To byla ona loď, na které pluli ke svému mraveništi! Taktak že se nyní k němu dostali. Stačilo, aby se jen o malý chloupek opozdili, a dravá znakoplavka by je byla všechny utopila.

„Ať si tu loď, hloupá, nechá. Ať si kouše prázdné dřevo. Nás tam už nenajde," řekl na břehu Ferda, když se docela osušil.

„Hele, podívej se, tu stojí strom s lesními včelami. Do toho stromu jsme vždycky chodili na med," zaradovali se mravenci kamarádi. „To jsme už docela blízko mraveniště!"

O včele, která podváděla, a o rytíři, který si strkal kuličky za brnění

Jak Ferda slyšel o medu, o jé! Jen se mu samou sladkostí zatočila hlava. Však se za ni také chytil, aby mu neuletěla. „Ferdo, pojďme! Ochutnáme jen kousinínek," dělali si laskominy kamarádi. Ale Ferda chtěl sám. Už se v duchu topil v medu. „Hned, hned, víte, já vám donesu! Já tam jen tak skočím, a vy tu hlídejte, aby na mne nikdo nepřišel." Už neviděl a neslyšel, zmizel ve stromě malou skulinkou a nebylo po něm ani vidu ani slechu.

Co měli kamarádi mravenci dělat? Poslechli Ferdu. Posadili se před strom do trávy, těšili se na med, polykali sliny a hlídali. Kolem nich prošla včela. Divně si je prohlížela. „Co tu děláte?" — „Inu nic, my tu jen tak sedíme," odpovídali zkroušeně mravenci. A tvářili se jakoby nic. „Jen abyste nám nechodili na med!" zabzučela včela a šla dále.

Ale neodešla docela. Pořád se po nich ohlížela, pořád se zastavovala, až se najednou obrátila a rychle k nim. Už z dálky na ně prstem mířila.

„Poslyšte," vyhrkla, „vy tady! Nechtěli byste si se mnou zahrát kuličky?"

„Áááách," oddychli si mravenci. Už mysleli, že je včela chce oba chytit.

„Ovšemže si zahrajeme, paní. A rádi!" A hned každý vytáhl asi deset kuliček. Také včela vytáhla, ale kupodivu neměla víc než jednu.

„Tak začněme!" Zatočila se, vyhloubila patou důlek, a než se mravenci nadáli, hodila honem svou kuličku tak, že byla docela blízko důlku. Mravencům se to už tak dobře nepodařilo a za chvíli včela jejich dvě kuličky vyhrála.

Při druhé hře měli začátek mravenci. Teď to jistě vyhrají. Ale kdepak! Včela se při hře tak prohnaně motala mezi kuličkami, že tu svoji vždy nohou přišoupla víc k důlku a ty jejich přišlápla do země. Když do nich mravenci pinkali, cvrnk, cvrnk, ach je, kuličky se nechtěly od země ani odlepit. A tak zase vyhrála všechny hry včela.

„Paní, vy podvádíte. Helejte, tak se nehraje," rozzlobil se konečně jeden mravenec se slzami na krajíčku. Ale lup, už dostal pohlavek. „Co, ty kluku, tak že se nehraje?" A lup, už dostal druhý pohlavek.

„Paní, vraťte nám naše kuličky," bědoval druhý mravenec a chytil včelu za křídla. Ale jen taktak se uhnul pohlavku.

Už z toho byla pěkná potyčka. Přispěchaly dvě včely a hned: „Co se tu děje?" — „Koukejte se, holky, ti dva kluci mně chtějí brát kuličky, které prohráli. Chyťte je!" Nu a ty dvě nové včely začaly chytat mravence.

„To není pravda, tak to není," křičeli mravenci. „Ona podváděla, kuličky jsou naše!" a bránili se. „Jakpak, chachachá, kuličky jsem vyhrála," volala včela a už jí přišlo na pomoc tolik včelích dělnic, že bys je ani nespočítal.

Vtom od stromu zahřmělo: „Ticho, čeládko, jak je to s těmi kuličkami?" Všichni sebou trhli a otočili se ke stromu. V hlavním vchodu do hnízda lesních včel stál nádherný rytíř s ohromným, těžkým brněním, s velikánským štítem a dlouhým mečem. Skutečné zjevení. Všechno hned ztichlo a překvapené včely se bez vyzvání rozestoupily, aby neznámému rytíři uvolnily cestu k mravencům.

„Co se stalo?" zahřměl rytíř, pozvedl meč a šel rovnou k nim.

„E-e-e-e prohráli a teď mi chtějí sebrat kuličky," vyrážela ze sebe včela a ukazovala kuličky, které vyhrála.

„Dejte ty kuličky sem, paní! Odvedu mravence do vězení, a až je propustím, musí vám každý z nich přinést tisíc kuliček“ řekl rytíř, vzal včele kuličky, nasypal si je za tlusté brnění a proti mravencům namířil meč. „Hybaj, lotříci, nebo vás propíchnu!"

Včely byly jako bez sebe, nemohly se z ohromení vzpamatovat. Ani jedna si nedovedla vysvětlit, jak se tu rytíř objevil. Ale všechny byly rády, že odvádí mravence do vězení. Nu a včela, která podváděla, volala ještě za rytířem: „A ať mi donesou také nějakou skleněnou kuličku!"

O tom, jak útočník na mraveniště nakonec dostal hobla

„Povídali, že mu hráli!" zabručel rytíř, když odvedl strachem se třesoucí mravence za tři záhony borůvek. Tam nadzvedl hledí své přílby.

Mravenci strnuli údivem. Pod přílbou na ně hleděla Ferdova hlava!

„Ferdo, to jsi ty?" vykřikli a už se mu chtěli vrhnout do náruče. „Počkat, přilepili byste se!" zadržel je rytíř, „to všechno je z medu!"

Jak? Cože? Z medu? Opravdu, ten rytíř byl Ferda a jeho brnění bylo celé z medových pláství. Přílbu měl z medu, krunýř z medu, štít z medu, i meč z medu.

„To jsem si všechno nakrájel a slepil ve včelím hnízdě," chlubil se Ferda. „Tu máte, ochutnejte!" a dal jim okusit kousek štítu. „To vše, co mám na sobě, je z medu."

„Ferdo, to je dobré brnění," smáli se kamarádi s plnými ústy a za chvíli jim tekl med po bradě. „Tím nakrmíš celé mraveniště."

Však už bylo mraveniště vidět. Vysoký kopec z jehličí a po něm se míhali zedníci, tesaři, chůvy, lovci, cestovatelé a učedníci. Nu, jako na každém mraveništi. Každý něco nesl, každý se s něčím pachtil.

„Moje drahé zlaté mraveniště, jak dlouho jsem v něm už nebyl!" zvolal radostně Ferda a už se chtěl nedočkavě rozběhnout.

Ale jak na něm zašustilo brnění, zarazil se, zadržel kamarády a zašeptal: „Já jim musím něco provést." A jen se kamarádi schovali, přiložil obě ruce v těžkých medových rukavicích k ústům a zavolal, až se to v horách rozléhalo:

„Vzdejte se, mravenci, rytíř k vám kráčí, všechny vás plácnutím rozmáčknout stačí!"

Neštěstí! Hrůza! Tady nezbude nic jiného, než se bránit. V mraveništi nastal poplach. „Tradá, tradá, tata-tatá! Kdo je venku, honem do mraveniště. Všechny dveře zavřít. Všechna okna zabednit. A utíkejte někdo do komory, kde spí mravenci s největšími kusadly. Vzbuďte je. Do boje!"

Trubač vletěl do světnice siláků: „Trututú!" zazněla trubka ve dveřích. Silní mravenci s největšími kusadly seskočili z postelí a protřeli si oči. „Tutútutú nepřítel je tu!" volala je trubka do boje. Mravenci se rozběhli s rozevřenými kusadly k hlavní bráně.

Už na ni Ferda bušil: „Otevřte, pusťte mne, nebo vám celé mraveniště rozsekám!"

„Trátata-trátata!" za vřeštěla trubka k útoku. A v té chvíli se brána s třeskotem rozletěla. Už je otevřeno, už se může do mraveniště. Totiž, nemůže se, právě se bránou valí proud zubatých bojovníků, všichni se řítí jako dravá řeka na rytíře, aby ho rozkousali na cucky. Teď uslyšíme jen krak, krak! a bude po Ferdovi. Bojovníci neznají slitování.

Brnění zapraskalo, zubatí mravenci je lámali na kusy. Ti první si už odnášeli rozlámané kousky stranou a noví bojovníci se vrhali na rytíře.

Ale co to? Kdo si kousek brnění odnesl, zůstal už u svého kousku. Žádný se k Ferdovi nevrátil. Každý se krčí nad svým kouskem medu a jí, div se neudáví. Ferdu není ani vidět. Je na něm plno mravenců, ale už nic netrhají, plástve jsou už pryč, jen každý líže med, který tu ještě zůstal. Kam to povede? Jak to dopadne?

Vtom kdosi vykřikl: „Tady je Ferdova kravata!" A druhý: „A tady je celý Ferda!" A třetí: „A kde je rytíř?"

Ano, kde je rytíř? Po celé mezi seděli bojovníci, každý dojídal zbytky medu a kolem Ferdy mravenci upatlaní, polepení medem, jen Ferda je čistý, do suchoučka olízaný.

„Já jsem byl ten rytíř, který vás tak polekal," usmívá se a pyšně ukazuje suchým prstem na sebe.

„Tak tys nás jen tak napálil? Ty jsi nás tak polekal? Ty jsi nás tak poplašil? Kluci, dejte mu za to hobla!" zavýskli mravenci a vrhli se znovu na Ferdu.

Proč Ferda potřeboval k čištění laso

To bylo dovádění, to bylo kočkování, co vám mám povídat. Nakonec vzali mravenci Ferdu na ramena, „ty náš zlatý Ferdo, jak se nám po tobě stýskalo!" a odnesli ho ve slávě do mraveniště.

Ach, tam se to zatím změnilo. Za tu krátkou dobu, co byl pryč, přibylo tolik chodeb, tolik světniček a tolik křižovatek, že by se v tom Ferda už vůbec nevyznal.

„Ferdo," zapísklo cosi hrozně vysokým hlasem, „oč se vsadím, že bys teď už netrefil zpátky!" Byl to Kuřihlásek. Popálil se, chudák. Hasil kdysi hořící zápalku, kterou někdo hodil na mravenčí pěšinku. Připálil si trochu jazyk. Ale všichni mu rozuměli a nikdo se mu nesmál. My víme, Kuřihlásku, že nemluvíš jako my. Ale ať se nikdo neopováží smát se ti, když za to nemůžeš!

I Ferda rozuměl a hned mu také odpověděl: „Jak bych netrefil, přece poznám cestu! Bude celá pomazaná medem!"

Bác! V té chvíli pustili mravenci Ferdu na zem. Tak se polekali, když to uslyšeli. Hrůza, pomazané cesty! A medem! To je v mraveništi neslýchané. Co by tomu všichni řekli? To se přece musí očistit. Zazněl gong. „Voláme čističe chodeb! Ale tak rychle, jak jen kdo může." Ze všech stran se vyhrnuli zametálkové s košťaty, smetáky a lopatkami, už jsme tu, ukažte nám, kde je co rozmazáno, ať to očistíme! Ale jak procházeli chodbami, polepili si nohy medem a rozťapávali smetí po všech stranách. Hrůza hrůzoucí.

„Pryč, chlapci, jděte domů, Ferda vám teď ukáže, čemu se ve světě naučil," zasmál se náš hrdina. „Jděte domů, jděte domů! A jděte spát, zítra to bude čisté jako ze skla!"

Dobře. Zametálkové tedy položili košťata, smetáky a lopatky a šli spát. Šli si lehnout také ostatní. Co měli na sobě medu, to si ještě místo večeře olízali, a za chvíli všichni spali, jako by je do vody hodil.

Zatím Ferda vyběhl ven. Před mraveništěm vytrhl pavoukovi provazníkovi pěkné lano z pavučiny. Stočil je na laso a začal prohledávat krajinu. Díval se pozorně za každou trávu, proutkem šťoural pod každým kamínkem. Tu a tam vyběhl rozespalý brouček a huboval: „Nemůžete nám dát aspoň v noci pokoj!"

Někde narazil na střevlíka, který tam byl na noční číhané. Jej, to se pak musel Ferda rychle schovat, aby od toho siláka nedostal opravdový výprask.

Ale najednou vyrazila zpod jednoho kamene stonožka. Jako když se kůň splaší. Letěla jako divá. Všechno kolem sebe porážela a jejích sto noh se přitom míhalo jako klasy ve vichřici.

Ferda za ní. Roztočil laso — ale ne tak, jak ho to kdysi učil Pytlík. Švihl po ní, chytil, už ji držel. A právě za krk. Nastal divoký a těžký zápas. Nejprve stonožka vlekla Ferdu po zemi, ale Ferda se nedal. Dělal, jako by chtěl stonožku zdržovat. Vzpíral se, dělal, jako by ji chtěl táhnout, ale vlastně jen tak obratně stonožku točil, aby ji řídil rovnou k mraveništi. Ani byste nevěřili, jak se hloupá stonožka dala napálit a opravdu couvala přímo do mraveniště.

Když už myslela, že chudáka Ferdu docela utahala, když myslela, že ho odvlekla na míli od mravenčí kupy, shledala najednou, že je za ní černá hlavní chodba mraveniště. Chudák! V tu hroznou chvíli ji obklopily mrákoty a nohy pod ní poklesly. Ferda ji po špičkách obešel a opatrně ji přivázal k trávě. Ještě jí dal přičichnout k mateřídoušce, po té se tak pěkně spí, a stonožka, zmožená a vysílená, usnula jako zabitá.

Byla tma tmoucí. Ani měsíček, ani hvězdičky nesvítily, jenom když tu a tam přeletěla nějaká světluška, bylo vidět Ferdu, jak vynáší z mraveniště náruč smetáků, utěrek, košťat nebo kartáčů. A všechno uvazoval stonožce na nohy.

Opravdu, na nohy! Vždy jeden kartáč nebo smeták či hadr na jednu nohu. „A vije!" zavolal hromovým hlasem, když ji odvázal od trávy.

„Co to? Kde to jsem?" vyjekla náhle probuzená stonožka. Ale než se stačila vzpamatovat, táhl ji Ferda mezi několika zarosenými květinami do chodby mraveniště.

„Jéééé!" zaječela zoufale a opřela se všema nohama, všemi kartáči, hadry a po-metly o zem. To právě Ferda chtěl a už ji táhl chodbou.

„Pozor, čisticí stroj jede!" volal na mravence, kteří nakukovali do chodby. Opravdu, bylo to jako čisticí stroj. Stonožka se opírala všema nohama o podlahu, a jak ji Ferda táhl, sto kartáčů, pometel a hadrů čistilo všechno do nejmenšího smítka. Občas klepl Ferda stonožku do orosených tykadel a pokropil tak před ní

Chodby se za chvíli leskly jako zrcadlo, a když nastal nový den, běhali mravenci po tak čistých chodbách, jaké dosud nikdy neměli.

Když se však potom sháněli po svých kartáčích, panenko skákavá, už žádný doma nenašli, stonožka jim s nimi utekla. Ferda ji musel znovu chytit a kartáče jí sebrat. Teprve potom ji zase pustil.

O zlé Ježibabě, která dostala co proto

„Jé, to je škoda, že jste tu stonožku pustili, já jsem se chtěl na ni podívat," zapištěl Kuřihlásek.

„Honem, stonožku! Kam jste ji dali? Zadržte ji, my jsme slíbily našim capartům, že jim ji ukážete!" přiběhly nahoru chůvičky celé udýchané a chytaly se za hlavu, když uviděly, že stonožka je už docela pryč.

„Opravdu, měli jste jim ji ukázat. Všechna děťátka se už tolik těšila," zesmutněla nejstarší a nejhodnější chůvička.

A už to bylo. Snad to caparti dole v komůrkách uslyšeli, že je stonožka pryč, snad někdo neměl nic jiného na práci a honem jim to řekl. „Bééé!" spustili všichni takový pláč, jaký ještě mraveniště neslyšelo. Prosím vás, nechat utéci uvázanou stonožku a neukázat ji dětičkám, to opravdu není pěkné.

Co se dá dělat? Nemůžeme přece nechat děti, aby ještě dále naříkaly. Něco si vymyslíme. Ferda se rozběhl dolů. „Pozor, děti, kdo bude ticho, kdo nebude ani plakat, ani křičet, ten uvidí pěkné divadlo. Chcete poslouchat?"

To bylo něco pro mravenčí děťátka. Všechna hned osušila slzy, ztichla, a Ferdo, my jsme už všichni hodní, můžeš začít.

Ovšem, nesmíte si myslet, že ta děťátka vypadala jako malí mravenci! Kdepak! Mravenčí děťátko vypadá jako beznohý červíček, a teprve když je chůvičky zabalí do

peřinky a uloží ke spánku do hajárny, teprve pak mu narostou nohy, hlava, tykadla, zadeček a vůbec teprve v té peřince se děťátko promění ve skutečného mravence.

Tedy těmto malinkým beznohým červíčkům chtěl Ferda zahrát nějaké divadlo, aby neplakali. Byl hotov jedna dvě. Postavil před sebou dvě desky a začal:

„Poslouchejte, dámy, páni, moje velké povídání o zlé babě Ježibabě, co bydlela v lesním hradě a chytala malé děti, jež tu zříte přicházeti."

Jak to říkal, udělal ze zeleného šátku figurku Jeníčka a z modrého šátku uvázal Mařenku. Šátky si nasadil na prsty a už se Jeníček a Mařenka procházeli po hraně desky.

„Vidíš ty veliké stromy?" říkal Jeníček a ukazoval na trámy ve stropě komnaty. „A vidíš ty hezké hříbky?" říkala Mařenka a ukazovala na nejbližší caparty. Děti se začaly chichtat.

„Tuhle jahůdku si utrhnu," řekl Jeníček a zatahal nejbližší miminko za chloupky, „ííííí!" vypísklo miminko a honem uhnulo.

„Koukejte se, zvědavouny, jak se staví blízko! Div nevlezou do divadla!" smáli

se mravenci z vedlejší chodby. Stáli za rohem a chtěli aspoň kousek vidět. Také Trumbelínek, trošičku hloupoučký, ale hodný mravenec, tam stál.

Na Ferdově desce se právě objevil Ježibabin domek.

„Ach milý Jeníčku, zde bychom se měli schovat!" mluvil Ferda tenkým hlasem a hýbal modrým kapesníkem, jako by to mluvila Mařenka.

„Ano, ano, zatlučme na dveře!" odpovídal hlubokým hlasem zelený šáteček-Jeníček a blížil se k Ježibabinu domku.

„Nechot tam, Jenýctu, je tam Ježibaba!" volala na Jeníčka mravenčí děťátka. Úplně zapomněla, že je to jen divadlo. Ale kdepak! Jeníček varování neposlechl a zase tloukl na Ježibabiny dveře. Jeníčku, Jeníčku, nedělej to, vždyť se ti může něco stát! Caparti se přitiskli strachem k sobě.

Také obecenstvo v chodbě se tak vžilo do hry, že bralo všecko doopravdy. Ba, Trumbelínek dokonce zabručel: „Jen ať se Ježibaba opováží vystrčit hlavu. My jí dáme co proto“ a vzal si do ruky pořádný klacek. Ti druzí si také něco vzali. Buďto klacky, nebo kameny.

Teď se opravdu objevila Ježibaba. Byl to Ferda s pomalovaným hrncem na hlavě. „Chomáty, bomáty, já vás sním," skuhral příšerně pod hrncem. „Napřed si vás uvařím."

Panečku, teď to začalo.

„A nesníš, neuvaříš!" zakřikl znenadání Trumbelínek z chodby a na Ferdu začaly létat kameny a klacky. Za chvíli byl hrnec potlučen, Ježibabin domek se rozletěl a velcí mravenci se vrhli na divadlo. Ještě když převalili dřevěnou desku, tloukl Trumbelínek Ferdu holí jako žito.

Ferda dostal. Ten byl, chudák, bit. A to všechno jen proto, že hrál tak dobře. Kdyby byl hrál jen trošku, trošičku špatně, kdyby byl třeba mluvil svým vlastním hlasem, a ne jako Ježibaba, poznali by všichni, že je to Ferda. Protože však hrál tak dobře, mysleli všichni, že je to zlá čarodějnice, a natloukli mu.

Jak se Ferda díval jako ospalé kuře a jak se vlastně rodí mravenčí děťátka

Nic nepomohlo, že to bylo potom všem líto a že Trumbelínek prosil, aby mu to Ferda odpustil. Bylo zkrátka po divadle, a co horšího, Ferda se nemohl dobře hýbat. Ležel málem jako mrtvý, nic neříkal a jen se kolem sebe díval jako ospalé kuře na měsíc.

Nemocniční sestry položily Ferdu jemně na nosítka a odnesly ho opatrně, náramně opatrně dolů, do nejtiššího pokojíčku v mraveništi. Bylo to až docela dole, až v nejspodnějším poschodí, zrovna vedle královniny komnaty. Tam ovázaly Ferdovi hlavu a on docela usnul.

Taková malá komůrka to byla, docela prázdná. Nebylo v ní nic, jen na stěně visela královnina křídla ze svatebních šatů. Schovávali je na památku a královna je teď už dávno nenosí.

Bylo tu opravdu veliké ticho. Královniny komorné chodily po špičkách, aby ani trochu nevyrušily vládkyni mraveniště v jejím královském zaměstnání -— ve snášení vajíček. To totiž nedovedl v celém mraveništi nikdo, jen královna. A ta už vajíček snesla bezpočtu. Žádná z jejích komorných si nepamatovala, kdy se to snášení začalo. Každou chvíli přicházelo nějaké nové vajíčko na svět a už je komorné odnášely chůvičkám. Vajíčko je na světě, teď se o ně starejte vy.

Ale právě v té chvíli, kdo by to byl řekl, začala královna snášet trochu víc vajíček za sebou. Ani je komorné neměly kam dávat.

„Poslouchej, Ferdo, u tebe je tak teplo, můžeme sem dát několik vajíček vylíhnout? Neuděláš si žádné na měkko?" otázala se potichu jedna udýchaná komorná Ferdy.

„Ani na tvrdo!" vzdychl potlučený Ferda a raději se obrátil trochu na bok a usnul. Bylo tam opravdu příjemně teplo.

Jaké ho však čekalo překvapení, když se probudil. Z královniných vajíček se právě líhli malí červíčci a chůvičky je odnášely do miminkárny na krmení.

Vy nevíte nic o miminkárně? Dobře! Tak to bych vám měl teď povědět, jak je to vlastně s těmi mravenčími děťátky. Poslouchejte tedy. Ale pozorně. Když se vylíhne z vajíčka, je to mrňavounký, beznohý červíček. Takové malé, bezmocné miminko. Kdo nakoukne do jejich komnaty, do miminkárny, poškádlí je:

„Miminečka malinečká, nechutná jim polívečka."

To víte, miminkám hned tak všechno pod nos nejde. Cucají ještě z lahvičky med, sladké šťávičky a jedí jen to nejmenší, nejlepší a nejjemnější.

Když miminka trochu povyrostou, ani byste neřekli, najednou se na nich objeví malé chloupky a doma jim začnou říkat mrňata. To už je přinesou do mrňa-vinky a volají na ně:

„Mrňata — chlupatá, brzo budou vousatá!"

Mrňata se zlobí, ale nic naplat. Z jejich chloupků se opravdu stávají později vousy. A když jsou z nich potom velcí, tlustí červíci, říká se jim škvrňata a zpívá se o nich tato písnička:

 „Tramtarata — ratata, už sem vezou škvrňata. Zavážou je do plínek a bude z nich kuklínek."

Je to opravdu tak. Když škvrňata docela dorostou a tak se napapají, že by jim už puklo bříško, zabalí je chůvičky do plínek a udělají z nich kukly. Děťátku, které spí v kukle, se říká kuklínek. Na ty se už nepokřikuje nic, protože kuklínci spí v hajáme jako zabití a neprobudí se dříve, dokud se nepromění v mravence. To je pak opravdu slavný den. Jakmile přijde jejich chvíle, prokoušou kuklu, vylezou ven — a jsou z nich velcí mravenci.

Tak je to.

O je! Máme málo mléka

Byla to docela hezká práce. I Ferdovi se líbila. „Já bych vám pomohl“ zašeptal, když poznal, že se už může hýbat. Už se docela sám posadil, už byl plný síly a už se chtěl pustit do nějakého zaměstnání.

„Tak pojď!" zaradovaly se chůvičky. Nu a Ferda vyskočil, na hlavě měl ještě obvazy, vypadal jako nějaký Turek s turbanem a začal odnášet miminka. „Ochladilo se," pokývaly hlavou starostlivé chůvičky. „Musíme odnést děťátka do teplejší světničky."

Dobře. To se v mraveništi dělá. Ferda tedy pomáhal odnášet děťátka z chladnějších komůrek do teplická. Brzy však, jakmile venku začalo svítit slunce a v teplé světničce bylo dusno, odnášel Ferda dětičky do chládku.

Vlastně je to štěstí, že mně natloukli, pomyslel si. Jinak bych sem ani nikdy nepřišel. A neviděl bych to. A zatím je to tu tak zajímavé.

„Víte co?" Ferda ukázal na kupu miminek. „O tato děťátka se budu starat já!" No, to je báječné, teď tu budeme mít děťátka, o která bude pečovat Ferda sám. Ale vtom začala děťátka vrtět hlavou. „Ferdo, honem, tvoje děťátka mají hlad!" vykřikly chůvičky a Ferda rychle každému děťátku přistrčil láhev s krmením.

Jenže — jenže — děťátka jedla pomalu. „Ach, jak by bylo dobře, kdybychom jim mohli dávat víc mléka," povzdechly chůvičky.

„Já přinesu!" nabízel se Ferda. A už skočil ke dveřím. „Neutíkej nikam, Ferdo,

nemáme přece dost krav, a proto nemáme dost mléka!"

Ale Ferda přece jen vyběhl ze dveří. „Haló, Ferdo, neutíkej, nejsou krávy!" Ferda utíkal dál. „Ferdóó...," znělo za ním. „Krááávýýý..." Ale Ferda utíkal stále.

„Já vím," bručel si. „Nejsou, ale budou!" a vrazil do komůrky, kde byli nejmladší mravenci. Právě se vypravovali na lov a Kuřihlásek jim přitom vykládal vysokým hlasem, že on zná nejlíp mravenčí cesty. Představte si, jeden den je proběhl osmačtyřicetkrát za sebou. „Kluci, kdo se mnou půjde lovit krávy?" zavolal na ně Ferda. Mladí mravenci byli trochu zaražení. Ale než někdo z nich mohl ze sebe slovo vypravit, vyskočil Kuřihlásek a zapískl: „Hurá, jdeme s Ferdou všichni!" a už vzal náramný klacek. Tak těžký, že byste ho ani neunesli.

Ostatní mravenci také vyskočili. Nabrali provazy, hole na nadhánění a „Ferdo, veď nás!". Potom vyrazili s takovým halasem po chodbách, že jim musela královna vzkázat, aby byli tiše, že nemůže dobře snášet vajíčka.

To si ovšem nemyslete, že šli lovit nějaké obyčejné rohaté krávy! Kdepak. Mravenčí krávy, to jsou přece zelené mšice, které ze sebe vypouštějí sladkou šťávu. Tu mají mravenci rádi, a proto mšice chytají.

„Tam jsou!" vykřikli mladí mravenci, když uběhli pěkný kus cesty. A opravdu. Po tra vičkách, po květinkách se to hemžilo mravenčími kravami. Přešlapovaly, lezly přes sebe a pásly se.

Několik mravenců vyběhlo s klacky na květinky, jiní na trávy a začali krávy nad-hánět. Ostatní se snažili, aby je chytili. Jej, krávy trkaly, kopaly, oháněly se a vyhazovaly. Mravenci kolem nich lítali jako peříčka ve větru.

O velkých zápasech s býky

„Namoutěkutě," podivil se Ferda, „vždyť to tu vypadá úplně jako na býčích zápasech. Co kdybych si zahrál na toreadora?" Odvázal si z krku svůj červený šátek, zamával jím ve vzduchu a už měl před sebou nepřítele.

Mšice s nejostřejšími tykadly napřaženými jako rohy se rozběhla proti němu. Šup, lup, už ho napíchne. Ale Ferda jen před sebou zamával šátkem, uskočil a mšice s pěnou u huby proletěla kolem něho, až se za ni zaprášilo. Hlavou házela na všechny strany, jako by už měla Ferdu napíchnutého na tykadlech. Ale zatím tam měla jen turban, který Ferdovi spadl z hlavy.

Ach, to bylo divadlo. Kluci mravenci nechali ostatní mšice mšicemi, udělali kolem těch dvou kruh a napínali oči, aby jim z toho zápasu s býky nic neuteklo.

Mšice shodila turban z tykadel a zase se rozběhla proti Ferdovi. Ale Ferda v poslední chvíli opět s šátkem uskočil. „Jen pojď, napíchni si mne, kravičko, búúú!" dráždil šibal Ferda mšici. „Tuhle, tuhle!" ukazoval do červeného šátku před sebou. A když se mšice rozběhla, Ferda na ni zase počkal, potom před ní rychle uskočil, uhnul šátkem a ještě polechtal mšici kopřivou po zádech.

Jej, ta zuřila. A to právě Ferda chtěl. Odhodil v té chvíli kopřivu, chytil mšici zezadu za oba chloupky na zadečku a začal se s ní točit. Jako na opravdových zápasech s býky. Lítali a točili se dokola, mraky prachu se nad nimi zvedaly, mšice soptila vztekem, až se jí nakonec zatočila hlava.

„Pozor, chce tě napíchnout pravým rohem!" volal vysokým hlasem Kuřihlásek. Kolem bylo plno diváků, brouci, ploštičky, ostatní mšice, přišli i červíčci a mladé kobylky. Všichni se na tu švandu dívali.

Ale mšice Ferdu nenapíchla. Už se jí všechno před očima pletlo. Zato Ferda, jak uviděl nové obecenstvo, chytil rychle jednu mladou kobylku, hodil jí provaz na hlavu, vzal do rukou tyčinku z jehličí jako nějaké kopí a „vije!", rozjel se proti rozohněné mšici.

Nyní to bylo skutečně jako na pravých býčích zápasech. Koník vyrazil lehce jako motocykl na závodech a mšice proti němu těžce jako stěhovací auto. „Bum!" a už byla srážka. Ferda ani neměl čas píchnout mšici svým kopím. Všechno se to válelo a zmítalo. Mšice se převrátila, koník se převrátil, Ferda se převrátil. Hotová valná hromada, nikdo nepoznal, kde je hlava, kde je noha a komu co vůbec patří.

První se vzpamatoval koník. Vzal své dlouhé nohy na ramena, neohlížel se ani napravo, ani nalevo a byl v prachu. Pak se zvedla mšice. Narovnala svoje dlouhá tykadla a rozhlížela se, koho by na ně nabrala. Ale jak uviděla, že se právě proti ní ze země zvedá Ferda, vyskočila metr, nebo trochu míň, do vzduchu a utíkala pryč, jako by jí někdo ocas zapálil, a s ní utíkaly všechny ostatní mšice.

„Chachachacha," veselilo se hmyzí obecenstvo. „Ta má zápasů nadosmrti dost!"

Všichni potom tleskali té podařené švandě, až je ruce rozbolely. Mladí lovci mravenci se jim při tom potlesku klaněli na všechny strany jako herci na jevišti.

Ale co to? Na místě srážky zůstal ležet jeden mraveneček a ani se nehýbal. Božínku, to je přece Nožička, nejlepší skokan mraveniště. Snad se mu nestalo neštěstí? Honem k němu.

I propánečka! Chudáček Nožička! Podívejte se, vždyť má vymknutou nohu. Neuhnul včas a mšice s kobylkou se na něho převrátily.

„Honem nějaká nosítka, honem, pohněte se! Nožičko, bolí tě to?" bědoval Ferda.

„Bolí, to se ví, ale já to nějak vydržím," šeptal statečně Nožička.

„Nožičko, prosím tě, prosím tě, Nožičko, nehněvej se na mne, já jsem to zavinil," bědoval Ferda.

„Co tě napadá, Ferdo, to jsem si udělal sám. Víš, já jsem si také chtěl zatahat mšici za ocásek jako ty," přiznával se Nožička. „A když jsem mezi vás vlezl, tak jste právě na mne spadli."

Už tu byla nosítka. Opatrně na ně Nožičku položili a potom pospěchem pospěch utíkali do mraveniště.

O tom, jak nakonec všechny mravenčí krávy spokojeně chrupaly

„Tak se na ně podívejte! Všichni utekli," povzdychl si Ferda. „Abych teď lovil krávy sám!"

Ale nemyslete si, že nyní nevěděl kudy kam. Šel k růžovému keři a utrhl z něho větvičku mladého listí. Na růžové listí totiž chodí mšice k smrti rády. Ferda lístečky trochu rozemnul, aby se rozvoněly, a sedl si s větvičkou na zem. Ba, trochu se za ni i schoval. Nebylo ho vůbec vidět, jen vůni listů bylo cítit.

Za chvíli ji ovšem ucítily mšice. „Copak je to? Snad někde nevaří oběd?"

Mšice dostaly najednou hlad: „Hu, to bych jedla jako vlk!" zahučela mšice s ostrými rohy. Po zápase s Ferdou jí vytrávilo.

Vůně byla tak lahodná a tak silná, že je všechny přitahovala na jedno místo: tam, kde se před chvílí konaly zápasy s býky. Nebyl tam teď ani jeden zápasník. Po mravencích ani potuchy, jen tam stál malý keříček báječně vonících lístečků. Honem na něj. Mšice s velikými tykadly se tlačila nejvíc, několik svých kamarádek porazila na zem a vyšplhala se až na vrcholek keře.

Brzy byla větvička plná mšic, že nebylo ani lístečku vidět. Všechny mšice byly tak zabrány do jídla, že vůbec nevěděly, co se s nimi děje. Nu a v té chvíli se Ferda opatrně pohnul. Nejprve posunul jednu nohu, pak druhou, a jestli to nikdo mšicím neprozradí, nebudou ani vědět, že se s nimi dal Ferda na pochod.

Ferda šel tak potichounku, jak jen mohl. A jak opatrně! Nejprve se jen tak trochu šoural, pak šel trochu rychleji a nakonec docela utíkal. Některé mšice mu sice po cestě spadly, ale byly tak přejedeny, že nemohly ani vzkřiknout „Au!".

Nu a když se Ferda zastavil na mraveništi, zavolal, šelma, jako průvodčí od elektriky: „Vystupovááát! Konečná stanicéeé!" Najedené mšice se ani nepohnuly a daly se bez odporu snést dolů do stájí. Co povídám, bez odporu. Usnuly mravencům na ramenou, a když se octly ve stájích na slámě — smím to říci — chrápaly, jako když pilou řeže.

Mšice s ostrými tykadly dokonce chrápala, jako když při bouřce hřmí.

O zdviži, která jezdila „húúú!"

až nahoru

a „húúú!" až dolů

„Ferdo, teď budeme mít ve stájích tolik krav, teď budeme mít tolik mléka, že bychom je mohli rozvážet“ zajásali mravenci před takovou spoustou dobytka.

„A budeme mléko rozvážet," rozmáchl Ferda hrdě rukama, „po celém mraveništi."

„Ale jak, jak?" doráželi mravenci, zvědaví, jak to chce Ferda udělat.

„Tak, tak, všelijak," odbyl je, „počkejte a uvidíte." Večer se dal do práce a přes noc udělal v mraveništi skrz všechna patra díru pro výtah. Díra ovšem vedla stájemi, kde spaly krávy. Pak postavil ještě veliký válec a do něho přivedl divokou mšici s největšími tykadly.

Potom zkusil, co bude jeho vynález dělat. Zalechtal mšici pod bradou a zavolal jí do ucha: „Vstávej, vstávej, kravičko, bude brzo raníčko!"

Kráva se probudila, lekla se, že ji Ferda bude honit, a pokoušela se utéci. Ale jak se pohnula, jak se opřela nohama, začal se válec točit, a čím rychleji mšice utíkala, tím rychleji se válec točil. Zkrátka, bylo to takové zařízení jako válečky, ve kterých se probíhají veverky v klecích.

A tímto válečkem se Ferda rozhodl pohánět celou zdviž. Jen vždycky zalechtal mšici pod bradou — a válec se roztočil. To byl motor! Ferda mu dal učené jméno „Mšicostroj" a ráno, když se ve stájích nadojilo mléko, projížděla zdviž poháněná válcem všechna patra. Kabina byla plná konví, a kde potřebovali mléko, tam si jednu konev vzali. Ferdova miminka dostávala ovšem to nejlepší, samou smetanu.

Nu a víte-li pak, kdo tu zdviž obsluhoval? Nožička! Nožička s vymknutou nohou, který nemohl chodit. Seděl na měkkém sedátku, nohu měl v sádře, nad sebou knoflíky, stiskl některý a „húúúú!" už byl třeba z třetího poschodí v sedmém. Stiskl jiný a „húúú!" zdviž už zase jela třeba do sklepa. A „húúú!" už zase jela třeba do dvacátého poschodí až k povrchu mraveniště.

To měl Nožička zábavu! Však mu ji hodně záviděli. Kuřihlásek by byl také rád jezdil. Chtěl mačkat knoflíky a jezdit „húúú" nahoru a „húúú" dolů, ale Ferda nedovolil. „Kdepak!" řekl. „To je teď zábava jen pro Nožičku. Bude jezdit s výtahem tak dlouho, dokud se mu vymknutá noha neuzdraví."

Kuřihlásek poslechl, protože to byl rozumný mraveneček. Trumbelínek, ten by si asi nebyl dal tak snadno říci.

Trumbelínku, utíkej, honí tě rohatej!

Kde se vlastně potuluje Trumbelínek? I tuhle! Podívejte se, právě utíká a křičí „Pomóóóc!" a za ním cosi letí, něco ho honí. Vypadá to jako velký had. Už ho drží, rychle, pomozte mu někdo.

Než však mohl někdo pomoci, Trumbelínek zakopl, natáhl se na zem a had, hrůza, padl mohutným skokem na něj a úplně ho přikryl. Všichni strnuli úlekem. Nikdo se neodvážil pomoci, nikdo se neodvážil pohnout. Jen Ferda se opatrně po špičkách přibližoval.

Neudělá mu had nic? Nekousne ho? Neuškrtí? Asi ne, protože se ani nepohnul, když Ferda na něj sáhl.

„Zabijeme hada," zašeptal Ferda k ostatním a hledal nějakou zbraň. Mravenci mu podávali kladivo, sekyru, jeden dokonce celé dveře, aby si je Ferda vzal před sebe jako štít.

Ale Ferda nic. Vzal jenom prut, a když si jej bral, sehnul se tak hluboko, aby nikdo neviděl, že se směje.

„Hleďte, jde na hada jen s prutem. To je hrdina," šeptali si užaslí mravenci.

Ferda šel opravdu jen s prutem. Když přišel k hadovi, prásk, prásk! a začal do něho bouchat jako do koberce.

„Auauau, ááu!" ozvalo se bolestné zaúpění. Ale to neúpěl had, nýbrž Trumbelínek.

„Neřvi, Trumbelínku, já tě musím vyplatit trochu za tu Ježibabu," uklidňoval ho Ferda a bouchal do hada tak, aby nejvíc dostal Trumbelínek.

Abych vám pravdu řekl, nebyl to vůbec žádný had.

Byla to dlouhá plínka pro kuklínky a hned vám vysvětlím, jak se celá věc přihodila.

Jak víte, když se mravenčí mládě vykrmí tak, že už je docela tlusté a už nemůže ani o jeden chloupek víc vyrůst, usne. Usne, jako by je do vody hodil, a neprobudí se, kdybyste s ním dělali, co chtěli. Pak je vezmou chůvy do náruče a odnesou do hajárny, aby je zabalily do plínky. Nastříhají dlouhé kusy látky a namažou je trochu lepem, aby mohli spící děťátko zabalit celičké tak těsně, aby nikde ani vlásek nekoukal. Práce s tím mají habaděj, to se ví. V příštích dnech pak chodí kuklu větrat a vyhřívat tak dlouho, až se z ní vyklube opravdový mravenec.

Nu a co se nestalo. Trumbelínek je takový šťoura. Všude vleze, do všeho strká prsty, pořád mu musí někdo říkat, aby už dal pokoj. Nu a právě toho dne přišel do hajárny a začal tam pošťuchávat spící škvrňata. Tahal je za chloupky, otvíral jim oči, lechtal i zabalené kuklínky a všelijak zkoušel, jak by je vzbudil.

„Vidíte toho kluka?" zavolala jedna chůvička od své práce. „Zažeňte toho kluka!" řekla druhá. „Potrestejme toho kluka!" vykřikla třetí, a jak měla v ruce koneček jedné polepené plínky, plác! Udeřila jím Trumbelínka do zad. A na cestu mu ještě řekla: „Utíkej, honí tě rohatej!"

Trumbelínek už byl tak hloupoučký, myslel, že ho opravdu honí čert, a dal se do běhu. Přilepená plínka vlála za ním, vypadala jako had a každý myslel, že ten had drží Trumbelínka a že ho chce možná docela sníst. Jedině Ferda poznal, že je to jenom plínka, a teď s chutí vyplácel Trumbelínka. Bušil do něho ze všech sil. To se ví! Pomstil se mu za výprask, který utržil, když hrál před caparty Ježibabu.

Jak se říká — na každého dojde.

Ostatně, dobře se tak stalo. Trumbelínek byl potrestán nejen za to, že budil škvrňata a kuklínky, ale také za to, že tenkrát natloukl Ferdovi. Ať mu to slouží ke zdraví.

Byl na tom o to lip, že ho nyní nemuseli odnášet na nosítkách. Jen si asi tři dny hladil zadeček.

Stala se loupež, ale Kuřihlásek v tom byl nevinně

Všichni, když se to stalo, si potom říkali: „Víte, tenkrát s Kuřihláskem." Ale, prosím vás, Kuřihlásek v tom byl opravdu nevinně. On měl prostě ten den strážní službu. „Kuřihlásku, nastup, budeš hlídat u chůviček!" poručili mu. Tak Kuřihlásek šel. S chů-vičkami musí vždycky někdo jít. Když jdou s kuklami na sluníčko, musí vždycky někdo dávat pozor, aby se jejich drahý poklad neztratil. Stačí se jen zapovídat a neštěstí je hotovo. Nepřítel číhá třeba za nejbližším kamínkem a hoňte ho potom, když už utíká s uloupenou kuklou!

Kuřihlásek šel hlídat poprvé. Bylo mu to divné. „Já vůbec nevím, co si zloděj s ukradenou kuklou počne?" ptal se svým vysokým hlasem chůviček.

„Co by s ní dělal jiného, než co děláme my. Chodí s ní na sluníčko jako my, vyhřívá ji jako my, aby se kuklínkovi uvnitř hezky spalo a aby potom z kukly vylezl hezký a zdravý mravenec," vysvětlovala mu nejstarší chůvička. „A ten nový mravenec jim potom práskne do bot!" vpadl vítězně Kuřihlásek. „Kdepak!" opravila ho chůvička. „To máš tak, když takový mravenec vyleze z kukly v cizím hnízdě, nepozná vůbec, že je v cizím hnízdě. Tam, kde vylezl z kukly, tam se skutečně narodil, tam je teď doma. A hned začne pracovat pro to mraveniště, ve kterém se narodil, a ani ho nenapadne, že patří jinam. Proto mravenci, kteří mají doma málo dělníků, chodí krást kukly, aby se jim z těch nakradených kukel rodili doma pilní dělníci."

Tak je to tedy. Teď zkrátka víme všichni, proč musí s chůvičkami vždycky chodit nějaká stráž.

Opatrně a pomaloučku došli toho dne na sluníčko, lehounce rozložili kukly a začali se sami vyhřívat. Tu najednou Kuřihlásek zapískl: „Pojďte sem, pojďte sem, tahle kukla má křídla!" a ukazoval na jednu kuklu, ač se měl vlastně starat o hlídání.

Propánakrále, to je událost. Mraveneček v této kukle už bude mít křídla. Nu to budeme mít brzo slávu. Vsaďte se, že se nám za chvíli budou mravenci rojit. „Holky, pojďte se podívat, vždyť jsme si toho vůbec nevšimly." Všechny chůvičky se seběhly kolem kukly, pod jejímž obalem už bylo matně vidět křídla

„Opravdu, podívejte se, Kuřihlásek se nespletl. Tuhle, a tuhle, a tadyhle už je vidět křídla. Že jsme na to nepřišly! Sláva, vždyť i druhé kukly budou mít křídla!"

Rychle se po nich obrátily, ale zkameněly hrůzou. Kukly byly pryč. Byli oloupeni.

Nastalo velké lkaní a naříkání. „Kuřihlásku, to jsi ty zavinil," vrhly se zdrcené chůvy na Kuřihláska. „Proč jsi nás volal?" plakaly. „Budeme to na tebe žalovat," hrozily a div že Kuřihláskovi nenatloukly.

To víte, když se někomu něco stane, hledá honem někoho, na koho by to mohl svést.

Jen Kuřihlásek, chudák, nikomu nic nevyčítal, jenom si tiše, ale přitom vysokým hlasem šeptal: „To je neštěstí, to je neštěstí!" Vrátili se velmi smutně domů.

Však my na ně vyzrajeme

Potoky slz teď tekly v mraveništi. Mravenci běhali vzrušením sem a tam, vykládalo se jen o lupičích, ale královně o tom raději nic neřekli, to by ji snad život stálo.

Co mají dělat? Mají se nyní vystěhovat, nebo vést válku? Proti komu však, vždyť lupiče ani neznají.

Nejvíce plakal Kuřihlásek a byl by se, chudáček, uplakal, kdyby za ním nebyl přišel Ferda a nepotěšil ho: „Neplač, Kuřihlásku, to všechno spravíme! Pojď se mnou, uděláme to tak, aby to nikdo neviděl."

Kuřihlásek utřel slzy a dělal všechno, co Ferda poroučel. Nejprve si připravili několik dřevěných špalíčků, velikých asi jako kukly. Pak šli do hajárny, sebrali tam plínky a dřevíčka zabalili tak, aby vypadala jako skutečné mravenčí kukly. Potom je přivázali všechny k jednomu provázku, vzali ještě z hajárny veliký hrníček s lepem a utíkali na místo, kde se stala ta veliká loupež.

Tam dřevíčka-kukly namazali lepem, položili na zem, pak si lehli opodál a dělali, jako by spali.

Netrvalo to ani minutku a ajta, už za všemi travičkami a lístečky okolo vyhlíželi loupežní mravenci. „To jsou hezké kukly!" říkali si, ale ještě se nikdo z nich neodvážil blíže a všichni zůstávali stále schovaní.

„Začni chrápat!" zašeptal Ferda. „Dostanou odvahu."

„Už chrápu," odvětil mu potichu Kuřihlásek a oba teď začali chrápat jako o závod. Jeden chrápal hluboko, druhý jako píštala, ale vypadalo to ještě lip, než když rádio hraje něco k tancování.

„Teď!" zavelel tiše vůdce loupežných mravenců. Zdálo se mu, že nyní Ferda i Kuřihlásek usnuli tak hluboce, že by je ani rána z děla neprobudila. Na vůdcův povel vyrazili všichni z úkrytu a vrhli se na kukly. Každý chytil jednu a...

Prásk! Bác! Říz sebou! Všichni do jednoho sebou plácli, protože kukly byly přivázány na provázku. „Pusťte to, tady se něco děje!" vykřikl vůdce. „Domů!" a chtěl pustit svoji kuklu a utíkat. To víš, mravenečku, že tě zrovna pustíme! Tady zůstaneš, přilepený!

„Pomóóóc!" volal poděšený vůdce. „Pomóóóc!" volali ostatní přilepení loupežníci, až to bylo slyšet v jejich mraveništi.

Každý by se polekal, jakmile by něco takového uslyšel, ale v mraveništi loupežníků zajásali. „Výborně, naši kamarádi asi našli takovou spoustu kukel, že nás teď volají na pomoc. Nemohou to ani unést." Hned utíkali na pomoc, nedali si od polapených mravenců ani nic říci. „To my víme, to my víme, co máme dělat," křičeli a sápali se po kuklách, aby je pomohli odnést. Ale běda! Kukly lepily, nikoho nepustily a teď i noví mravenci křičeli „Pomóóóc!". Přivolali další kamarády, ti se také chytili, a tak měl Ferda za chvíli na provázku, no nelžu, jistě přes padesát mravenců.

„A teď hajdy do našeho mraveniště!" zavolal na ně. Loupežníci nechtěli, ale Ferda táhl ze všech sil a brzo byl průvod v mraveništi.

„Sláva!" volali naši, když je uviděli. „Jsme zachráněni! Vedou nám zajatce a můžeme vyměňovat!" Také měli pravdu. Za zajaté mravence dostanou zpět své kukly. Jednoho mravence už odlepili stříkačkou od ostatních a ty — kolikpak jich asi zbylo? — asi čtyřicet devět, odvedli do vězení.

„Ty půjdeš," řekli tomu odlepenému, „k vám do mraveniště a tam jim řekneš: jestliže nám vaše mraveniště nevrátí všechny ukradené kukly a k tomu nezaplatí pokutu aspoň svých dvacet kukel, zůstanou zajatci ve vězení. A za trest jim naondulujeme tykadla!" Abyste věděli, naondulovaná tykadla jsou největší potupou pro mravence. S těmi by se jistě do smrti venku neukázali. „Tak jdi a zítra nám dones zprávu! Utíkej, protože je pozdě večer a my zavíráme a jdeme spát!"

O královně, která si nakonec sedla na stoličku

Už brzo ráno bylo mraveniště probuzeno tlučením na vrata. Otevřeli a uviděli, že venku stál tichý, neobvyklý zástup. Řada nosičů s kuklami a před nimi — mohu věřit svým očím? — sama královna cizích mravenců. Její vznešená postava byla oděna královským rouchem a dlouhou vlečkou. Na krku měla řetěz z úlomků krovek nejkrásnějších brouků a na hlavě korunu z barevných šupinek motýlích křídel. Po obou stranách stály její komorné. Podpíraly ji. Byla, chudinka, stará. Sotva stála a nohy se jí třásly.

„Přicházím k vám prosit o milost pro své poddané," řekla chvějícím se hlasem, když otevřeli. „Vracíme vám vaše kukly. Tu jsou. Pokutu vám však zaplatit nemůžeme."

„A to ne! To bychom se na to podívali. Tak lacino to nepůjde!" vyhrkl do toho Trumbelínek. Hned ho však okřikli. „Nevíš, že máš být zticha, když mluví královna?"

„Opravdu, nemůžeme vám dát jako pokutu našich dvacet kukel, jak jste žádali. Prostě proto, že je nemáme," pokračovala královna již skoro šeptem. „U nás je bída. Já už jsem stará, nemohu snášet vajíčka, proto se nám žádní noví mravenci nerodí. Mraveniště se nám boří, potřebujeme zedníky. Máme hlad, potřebujeme lovce. Jedinou naší nadějí jsou dnes dvě kukly, které nám ještě zbyly. Doufáme, že se nám z nich narodí nové královny," řekla s něžností.

„Pak budeme spaseni," dodala královna tiše s rozzářenýma očima. „Nové královny začnou snášet vajíčka, mraveniště bude mít opět dětičky a kukly, a z těch se nám zase budou rodit noví mravenci."

„Nezlobte se na nás, že jsme vám chtěli uloupit několik kukel.

Nezbylo nám nic jiného. Chtěli jsme pomoci svému mraveništi." Tu už slabostí po-klesávala a honem jí jeden z jejích služebníků přinesl stoličku. Královna se na ni se stydlivým úsměvem posadila.

Chůvičky Ferdova mraveniště si utíraly slzy z očí, jak byly dojaté, a Trumbelínek hlasitě smrkal.

„Tak vy nám, královno, vracíte všechny naše kukly a chcete, abychom vám vrátili vaše zajatce?" otázal se Ferda, který jediný zachoval klid.

„Ano, vracíme," zašeptala bolestně královna, zakrývajíc si rukou oči.

„A víte, co my uděláme?" promlouval k ní Ferda dále. „My vám pomůžeme. Trumbelínku, přepočítej kukly, které se nám vrací, jsou-li všechny, a ty, Kuřihlásku, vyveď zajatce!" poručil. Mraveniště zahučelo nadšením. „Ano, pomůžeme!" volali všichni. Cizí královna nemohla svému sluchu věřit a jen se nechápavě usmívala.

Za chvíli tu byl Kuřihlásek se zajatci. Už byli všichni odlepení a umytí. Jen Trumbelínek nebyl ještě hotov s počítáním kukel. Jednou mu vyšlo třiačtyřicet, podruhé pětašedesát, a potřetí dokonce devětačtyřicet a půl. Musel to tedy vyřídit Kuřihlásek. „Sedmapadesát," ohlásil vysokým hlasem a souhlasilo to. Rychle je odnesli do hajárny.

„Doprovodíme vás a všechno vám spravíme," zvolal nedočkavě Ferda. Královnu zvedli na nosítka a odešli s ní velkým průvodem k jejímu mraveništi.

Ani si při tom velikém spěchu nikdo nevšiml, zda je pod některou vrácenou kuklou vidět křídla.

I snad to bylo dobře.

Možná, kdyby se kolem nich seběhli, že by se zase něco zlého přihodilo.

Jak Trumbelínek lítal ve vzduchu a královna nahmatala křídla

Cizí mraveniště bylo opravdu na spadnutí. Naši mravenci se už na to připravili. Cestou sbírali kdejaký kousek dřeva, každý vhodný kamínek. Za chvíli se to nad jejich průvodem ježilo jako chloupky na housence.

Vrhli se do práce jako diví. Ferda vedl zedníky, a nejenže všechny chodby opravili, ale postavili tam pro caparty a mladé mravence i tělocvičnu s kolovadly, a v chodbičkách, které šly z kopce, udělali skluzavky, po kterých se všichni mohli vozit na zadečku. Kuřihlásek zase vedl lovce a za chvíli se vracel s celým stádem mravenčích krav. Na největší seděl Trumbelínek a zpíval si: „Jede voják na svém koni, jede do boje!" Cizí mravenci mu chtěli připravit slavnostní uvítání, ale těsně před vchodem vyhodila kráva zadkem a Trumbelínek přelétl přes její hlavu přímo mezi mravence.

„To se mu nepoštěstilo," pištěl Kuřihlásek. Mravenci však Trumbelínka chytili a začali ho hned vyhazovat do výšky jako vojáci, když si chtějí s kamarádem zadovádět.

Netrvalo dlouho a všechna práce byla hotová. I do špižírny nanosili zásoby jídla, a nakonec je pozvala královna, aby se šli podívat na jejich jedinou naději, na poslední dvě kukly.

Ležely v hajárně a byly značně veliké. Královna je láskyplně pohladila, ale sotva po nich přejela rukama, trhla sebou mocným překvapením. „Křídla," vykřikla v radostném úžasu, a neschopna dalších slov, dívala se jen na ostatní očima zalitýma slzami štěstí.

Křídla! Královna ucítila, že kukly mají pod svým obalem křídla, to znamená, že se z obou kukel narodí okřídlené nevěsty, že z nich budou královny, které nanesou svému mraveništi nová vajíčka.

„Slyšte, budeme mít nevěsty. Víte, jaké je to štěstí?" rozplývala se. „Jak by to bylo krásné, kdyby mohly mít ženichy z vašeho mraveniště, z kterého se rodí takoví zdatní mravenci jako ty," řekla ještě a podívala se na Ferdu.

„A budeme my vůbec mít nějaké ženichy? Mají také u nás některé kukly křídla?" otázal se Ferda svých druhů. „Nevíme, nevíme," volali a nejisté se po sobě ohlíželi.

„Tak rychle do mraveniště!" zavelel Ferda. „Královno, zatelefonujeme vám ihned zprávu, přichystejte si nějakého cvrčka!" Do mraveniště se vraceli opravdu závodním tempem. Ferda doběhl první v čase 15 minut 27 vteřin 3 desetiny výborným stylem. Trumbelínek závod vzdal, protože na cestě šlápl do smůly a při běhu mu pořád přilepovala nohy k zemi. Měl zkrátka smůlu.

O tom, jak caparti nešli do školy a Ferda měl velkou slávu

„Křídla, křídla!" volali mravenci, když přišli ke svým kuklám. Skoro všem kuklám se dala nahmatat pod obalem křídla. Také bylo vidět, že asi dvacet kukel s křídly je hodně velkých. Z těch budou samičky — nevěsty. Asi třicet kukel s křídly bylo menších, z těch budou samečkové — ženiši.

„Crrr-cr-cr-crr telegrafoval nejbližší cvrček, který bydlel hned za mraveništěm, depeši cizímu mraveništi. Ovšem bez čárek a háčků: „Mame ženichy kolik jich chcete stop."

Za vteřinu telegrafoval cvrček z cizího mraveniště: „Dva štaci dekujeme stop."

Hned potom poručil Ferda zhasnout v hajárně světla a nikdo nesměl dovnitř, aby neprobudil žádného kuklínka dříve, než přijde jeho čas.

Nevím, kolik dní uplynulo, ale jednoho dne celé mraveniště najednou vycítilo, že ten slavný den přišel.

Prostě v ten den caparti prohlásili: „Dnes je svátek, dnes se nejde do školy," a třída, ve které je Ferda vyučoval přírodopisu, zůstala prázdná. Chůvičky přinesly do mraveniště plné náruče květin a rozhazovaly je po zemi. Trumbelínek si udělal z papíru generálskou čepici a chodil v ní docela vážně po mraveništi.

Najednou bylo všem slavnostně u srdce a všichni cítili, že ten den nastává veliký svátek. Dělníci, tesaři, zedníci, stájníci a zahradníci nechali práce a procházeli se v okartáčovaných šatech a s umytýma rukama. Jen v kuchyni se vařilo, smažilo, peklo, dusilo, přiškvařovalo, kuchařky se chytaly za hlavu a měly strach, jak to dopadne.

Vtom zdola zařinčel místní rozhlas veselou hudbou do pochodu. Tak veselou, že každý hned poznal, že se děje něco neobyčejného. „Už jdou, už jdou!" volali všichni a hrnuli se o překot k chodbám do hajárny.

Už je potkali. Po cestě posypané květinami kráčel průvod ženichů, průvod krásných, urostlých junáků, a každému z nich šustila na zádech zbrusu nová křídla. Jejich tělíčka se leskla jako čerstvě vykartáčovaný lak a na krku — pro pána krále a pro paní královnu — na krku měl každý, ale každičký, malý červený šátek s puntíčky, takový, jaký nosil Ferda, ale jen docela, docela malounký.

„Podívejte se, samí Ferdové!" vykřikl Trumbelínek v generálské čepici a chytal se v údivu za hlavu. Chtěli ho okřiknout, ale nebyli mocni slova. Vskutku, jako by tu šli samí Ferdové.

Co to? Zde jsou nevěsty ve svatebních závojích a s věnečky na hlavě, každá z nich však má kolem krku také červený šáteček s puntíčky. Ale docela malounký, hodně menší, než nosí Ferda. Co to vše znamená, co se to stalo?

„Jejdamánky, copak nevíte," vykřikla najednou do šumu užaslého mraveniště nejstarší chůvička, „že to jsou mravenci z Ferdových capartů?" Jak na to mohli

167

všichni zapomenout? Ovšem! Vždyť to jsou přece mravenci z capartů, na kterých si dal Ferda nejvíce záležet, které nejlíp krmil, nejlíp bavil a nejlíp učil.

„Takovou slávu jako Ferda ještě neměl v mraveništi nikdo," řeklo několik chů-viček.

„Však si ji také zaslouží!" zvolal nadšeně Nožička, který teprve dnes začal běhat. „Ovšemže zaslouží," křičeli ostatní.

Jak se chystali k svatbě a jak nakonec všechno uletělo

Na povrchu se už rozpoutala veselice. Hrálo několik kapel a veliká mšice roztáčela kolotoč. Mezi všemi se procházely chůvičky a rozdělovaly koláče, cukrovinky, obložené chlebíčky, bonbony s ovocnou nádivkou, limonádu, čokoládu, malinovku a oranžádu. Donesly slané tyčinky a preclíčky. Doběhly ještě pro zmrzlinu a pro šlehačku a pro turecký med. Ba měly tam i ošatku burských oříšků a každý z přítomných si mohl vzít, kolik chtěl. Nožička dostal od všeho dvakrát.

Mezi všemi se procházeli ženichové i nevěsty, ale nebrali si nic. Kdo by pomýšlel na jídlo, když má právě před svatbou? Všichni je obskakovali, každý se chtěl ještě na ně dost vynadívat, než se rozletí.

„Ještě chvilenku a nebudeme tu mít ani jednoho toho Ferdu," řekla nejstarší chůvička, která už několikrát viděla, jak se narodili ženichové a nevěsty a jak se hned potom rozlétli do světa.

„Tak co, pane s kravatou, z kterého mraveniště si vybereš nevěstu?" škádlili zedníci ženichy. „Neber si z hliněného, odtamtud mají umazané boty. Musel by sis je pořád čistit."

„A co ty, slečno nevěsto?" dorážely chůvičky na nevěsty, upravujíce jim přitom závoje a věnečky. „Odkud si pro tebe přiletí ženich? Až z Ameriky? Nebo z Tramtárie? Nebo z Popletené Lhoty?" Nevěsty se červenaly a stydlivě odpovídaly: „Copak my víme?"

Dva nejkrásnější mravenčí ženichové byli už určeni pro nevěsty ze sousedního mraveniště. Však už pro ně přišli poslové a vypravovali, že se jim tam narodily dvě překrásné nevěsty, ale že je stará královna vůbec nepustí ven, aby jí neuletěly. Svatbu prý musí mít v mraveništi a už tam zůstanou, aby tam po svatbě mohly snášet vajíčka. Proto prý mají páni ženichové, až se začne lítat, letět rovnou k nim do mraveniště.

Zametálkové oba ženichy kartáčovali, leštili, aby byli ještě krásnější. A královna jim poslala trochu voňavky, aby se navoněli.

Najednou kdosi zvolal: „Už se letí!" a ukázal nad les. Nad vysokým smrkem vlál hustý závoj. Zmítal se, kroutil se, chvěl. Opodál, také tak vysoko ve vzduchu, se vznášel jiný podobný závoj. Jako kouř to vypadá, a tam také... Byly to roje ženichů a nevěst, které už vzlétly z jiných mravenišť.

„Zzzz...," zabzučelo a zašumělo to najednou nad naším mraveništěm, až se všichni přikrčili a přivřeli oči. Když se pak vzpřímili a ohlédli, nebyl kolem nich už ani jeden ženich, ani jedna nevěsta. Všichni odletěli do veliké výšky za ostatními do svatebních rejů. Už tam zůstanou s ostatními, už se nevrátí.

Jen ti nejkrásnější ženichové letěli přímo k sousednímu mraveništi, kde na ně v komůrce zavřené na závoru čekaly dvě nevěsty, příští královny.

„Na to se musíme podívat dalekohledem“ zvolal vzrušený Nožička a poskakoval po své zdravé noze do mraveniště pro dalekohled. Za ním pospíchalo mnoho jiných, takže se to nahoře za chvíli jen ježilo dalekohledy.

„Vidíte? Tam je pět našich nevěst!" pochvalovaly si chůvičky, které se dívaly do reje nad vysoký smrk.

„Hele, tam je také jedna naše. Jak ji všichni obletují! Točí se kolem ní deset ženichů. Odkud asi páni ženichové jsou?" povídali zedníci, kteří se dívali do reje nad kopec vzadu.

„Naši chlapci se také pěkně tuží. Kam se podíváme, tam se k nim ženou nejlepší nevěsty," zjišťovali s pýchou lovci.

Zkrátka, kam přišel ženich nebo nevěsta s puntíčkovaným šátečkem, tam bylo dopuštění. Všechno to chtělo mít svatbu jen s nimi.

Až do večera vydrželi všichni na mraveništi dívat se dalekohledy na svatební reje a pozorovat, jak si tam ženichové namlouvají nevěsty. Jak si každý vybírá toho, kdo se mu nejvíce líbí, jak se objímají a jak se jeden párek po druhém ztrácejí, aby si někde na zemi založily vlastní mraveniště.

O velké Ferdově tajnosti, kterou Trumbelínek nakonec prozradil

Jen Ferda se nedíval. Pracoval dole, pracoval ve všech patrech, přestavoval, tahal vozíčky od mléka, zval si pak na noční práci Kuřihláska, Trumbelínka a Nožičku. Zapřísahal je, aby nikomu nic neprozradili a aby mu pomohli dokončit takovou švandu, jakou ještě mraveniště nezažilo.

Teprve ráno, když se začali všichni zase pouštět do práce, prohlásil Ferda slavnostně, že to nejde jenom tak. U nás přece musí sláva vypadat nějak jinak, a že se nevěstám a ženichům ze sousedního mraveniště musí uspořádat nějaká svatební cesta.

„Ale jaká? A kam? Vždyť je královna nikam nepustí!" ptali se všichni. „To už je moje starost," řekl Ferda. „Jen mi je sem pozvěte!"

Poslové se vypravili hned pro novomanžele. Stará královna je sice nechtěla pustit, ale když jí slíbili, že se docela určitě vrátí do jejího mraveniště, dala si říci.

Manželé ještě ani neodložili křídla, ani svůj svatební šat. Přijeli ve dvou kočárech, plni zvědavého očekávání. Copak to asi bude? Co to Ferda pro ně připravuje? Trochu se styděli, protože se na jejich příjezd přišlo podívat celé mraveniště.

Ale už je Ferda vzal za ruku a řekl jim: „Pozval jsem vás, milí novomanželé, abyste si vyjeli na svatební cestu. Nebudeme lítat po lesích, kde by vás mohl ptáček klovnout, nebudeme plout po vodách, kde by vás mohla znakoplavka slupnout. Také nebudeme lézt po horách, tam bychom jistě zabloudili, ale nachystal jsem vám cestu u nás v mraveništi, abyste nám zkrátka a dobře nikam nezmizeli."

„Po mraveništi?" tázali se zklamaně manželé. „To přece známe!"

„Nic neznáte, uvidíte," řekl Ferda, „jen honem nasedat!" A kde nic tu nic, Kuřihlásek vytlačil z jedné díry vozíček a za ním druhý, každý právě pro dvě osoby.

„Tradá, už se jede, tradá!" zvolal Ferda, když párky usedly, a pustil oba dva vozíčky do vedlejší díry. „Copak to bude?" řekli si manželé a přitiskli se k sobě. Co to Ferda na nás ušil?

Už to bylo vidět. Najednou se ze tmy vyhoupla veliká tabule s nápisem „Ferdova veselá jízda". Pod ní se doširoka otevřela květinová brána a „Iííí!" novomanželé zapištěli a už jeli tmou tmoucí. Najednou zabliklo světlo a před mravenci se otevřelo divadlo. V osvětlené komnatě bylo vidět Trumbelínka s třemi hrnci na hlavě, jak honí stonožku. Nemohl vůbec nic vidět, protože mu hrnce spadly až na ramena. Také stonožka měla zavázané oči. Tak se honili sem a tam a Trumbelínek chytil vždy nějakou chůvičku nebo vousatého kuklínka a ti pištěli ještě víc než hosté.

Ale hned „húúú!" jelo se zase tmou a najednou blik, rozsvítilo se zase světlo a v nízké síni se hádal Kuřihlásek se čmelákem. Lidičky, to byl koncert k popukání. Kuřihlásek vysoko, čmelák hluboko, kolem mravenci a smáli se a smáli!

Kousek dále, zase v osvětlené komnatě, bylo vidět nový světelný obraz. Pyramidu, kterou ze sebe udělali malí červíčci. Namoutě, jako v nějaké tělocvičně. Jenže stála nějak špatně a červíčci už už padali na nos. Pak zase přišlo trochu tmy, za ní zase světlo a užaslí hosté se dívali na další podívanou. Na Nožičku, jak zápasí s býky. Ten s nimi pěkně vyváděl! Tahal je za chloupky, dělal přes ně kotrmelce, nastrkoval jim před oči zrcátko, panečku, to bylo ještě hezčí než při opravdových zápasech.

Ženiši a nevěsty se nestačili smát, když už je vezli zase dále. A potom opravdu zvážněli. Uslyšeli nějakou divukrásnou hudbu. A blik, viděli kapelu. Malí červíčci hráli, div se nadšením nerozplynuli. Tri foukali na hřebínky, jeden brnkal na jehlici od pletení, dva troubili jako diví do trychtýřků, jeden hrál prsty na šest sklenic a jeden tloukl dřívkem do hrnce. Po světě by mohli s takovou hudbou jezdit!

Novomanželé se ještě nevzpamatovali a už se jelo dál. Vtom jim někdo ve tmě klepl na rameno. Jen se do prázdna ohlédli a tu chrrrst, někdo jim vylil za krk vodu — a byli venku.

„Uf! To byla jízda“ smáli se a otřepávali se. „Kdo by to byl řekl, že u Ferdy něco takového uvidíme."

A kdyby jim Trumbelínek nebyl prozradil, že to byl Kuřihlásek, který chytal manžely za rameno, a Nožička že jim lil za krk vodu, byli by mysleli, že zažili opravdové kouzlo pod zemí.

Nakonec o početním příkladu

No to byste měli vidět, jak to potom vypadalo. Pověst o Ferdově veselé jízdě se roznesla ještě rychleji než chmýří pampelišky Brzo přicházely k mraveništi celé průvody novomanželů. „Prosím tě, Ferdo, my tě známe, víš, tenkrát u rybníka.../7 nebo „tenkrát u žlutého kamínku," nebo „tenkrát, když pršelo, jsme se potkali..." Každý ohlašoval, že zná Ferdu odněkud odjinud, ale všichni chtěli totéž. „Prosím tě, mohl bys nás také tak pěkně povozit?"

Ferda byl na roztrhání. Dělal svatební cestu všem. A zadarmo. Ba přistavěl ještě jednu světnici s bicyklem pro krmení capartů. U sloupku byl přimontován bicykl. Kolem stáli hladoví caparti, na bicyklu seděl Nožička, jezdil dokolečka a krmil caparty medem. To se všem líbilo! Zavedou to i ve svých mraveništích.

Trumbelínek to chtěl první den s rozdáváním medu sám zkusit, ale spadl a tak se polepil, že ho potom caparti celé dva dny olizovali, než ho od medu docela očistili.

„A těm maličkým neukážeš nic?" Nu ovšem. I ty maličké Ferda povozil. Jenže pro ně udělal ve své veselé jízdě ještě jeden světelný obraz. Postavil tam tabuli se špatně vypočítaným příkladem a vedle tabule stál za trest capart, který to tak popletl. Nu, kdo se podíval na tabuli, ten se otřásl.

Namouduši, Ferda věděl, komu to ukazuje, protože jeho caparti se také otřásli. Brrr! Takhle počítat! To je hrůza.

To se potom všichni caparti dobře učili! Ale nedělalo jim to velké obtíže. Vždyť to byli Ferdovi odchovanci.

A co z nich potom vyrostlo? Z těch, kteří neměli křídla? Samí dobří dělníci. Všechno postavili, všechno dovedli, všechno donesli, všechno spravili. Každý z nich připadl na něco dobrého, každý z nich něco vymyslel. A všichni nosili červené puntíčkované šátky.

„Mravenečku, nejsi ty náhodou Ferda Mravenec?" — „Jsem." — „A ty?" — „Já jsem také Ferda Mravenec." — „Nepovídejte, přece nemůžete být oba praví Ferdové!"

„Ale ano, my jsme přece všichni praví Ferdové! Copak nevidíte? Všechno umíme, všechno postavíme, všechno spravíme...!"

„I vy lišáci, já vím, že to umíte, ale já hledám Ferdu Mravence, toho jediného."

Pomozte mi, děti, hledat. Nemohu ho najít. Až uvidíte v lese nějakého mravenečka, optejte se ho. Ale dejte si pozor, mravenečkové jsou dnes mazaní, a nemají--li právě šáteček kolem krku, jistě vám řeknou, že si jej nechali doma, aby si jej neumazali, šibalové.

A docela jistě se bude každý ohánět tím, že všechno dovede, všechno spraví, všechno přinese a všechno vymyslí.

Ale toho Ferdu poznáte mezi nimi snadno.

Protože ten to všechno dovede dvakrát lépe.

Já to vím.