Ferda mravenec

O královně, která si nakonec sedla na stoličku

Už brzo ráno bylo mraveniště probuzeno tlučením na vrata. Otevřeli a uviděli, že venku stál tichý, neobvyklý zástup. Řada nosičů s kuklami a před nimi — mohu věřit svým očím? — sama královna cizích mravenců. Její vznešená postava byla oděna královským rouchem a dlouhou vlečkou. Na krku měla řetěz z úlomků krovek nejkrásnějších brouků a na hlavě korunu z barevných šupinek motýlích křídel. Po obou stranách stály její komorné. Podpíraly ji. Byla, chudinka, stará. Sotva stála a nohy se jí třásly.

„Přicházím k vám prosit o milost pro své poddané," řekla chvějícím se hlasem, když otevřeli. „Vracíme vám vaše kukly. Tu jsou. Pokutu vám však zaplatit nemůžeme."

„A to ne! To bychom se na to podívali. Tak lacino to nepůjde!" vyhrkl do toho Trumbelínek. Hned ho však okřikli. „Nevíš, že máš být zticha, když mluví královna?"

„Opravdu, nemůžeme vám dát jako pokutu našich dvacet kukel, jak jste žádali. Prostě proto, že je nemáme," pokračovala královna již skoro šeptem. „U nás je bída. Já už jsem stará, nemohu snášet vajíčka, proto se nám žádní noví mravenci nerodí. Mraveniště se nám boří, potřebujeme zedníky. Máme hlad, potřebujeme lovce. Jedinou naší nadějí jsou dnes dvě kukly, které nám ještě zbyly. Doufáme, že se nám z nich narodí nové královny," řekla s něžností.

„Pak budeme spaseni," dodala královna tiše s rozzářenýma očima. „Nové královny začnou snášet vajíčka, mraveniště bude mít opět dětičky a kukly, a z těch se nám zase budou rodit noví mravenci."

„Nezlobte se na nás, že jsme vám chtěli uloupit několik kukel.

Nezbylo nám nic jiného. Chtěli jsme pomoci svému mraveništi." Tu už slabostí po-klesávala a honem jí jeden z jejích služebníků přinesl stoličku. Královna se na ni se stydlivým úsměvem posadila.

Chůvičky Ferdova mraveniště si utíraly slzy z očí, jak byly dojaté, a Trumbelínek hlasitě smrkal.

„Tak vy nám, královno, vracíte všechny naše kukly a chcete, abychom vám vrátili vaše zajatce?" otázal se Ferda, který jediný zachoval klid.

„Ano, vracíme," zašeptala bolestně královna, zakrývajíc si rukou oči.

„A víte, co my uděláme?" promlouval k ní Ferda dále. „My vám pomůžeme. Trumbelínku, přepočítej kukly, které se nám vrací, jsou-li všechny, a ty, Kuřihlásku, vyveď zajatce!" poručil. Mraveniště zahučelo nadšením. „Ano, pomůžeme!" volali všichni. Cizí královna nemohla svému sluchu věřit a jen se nechápavě usmívala.

Za chvíli tu byl Kuřihlásek se zajatci. Už byli všichni odlepení a umytí. Jen Trumbelínek nebyl ještě hotov s počítáním kukel. Jednou mu vyšlo třiačtyřicet, podruhé pětašedesát, a potřetí dokonce devětačtyřicet a půl. Musel to tedy vyřídit Kuřihlásek. „Sedmapadesát," ohlásil vysokým hlasem a souhlasilo to. Rychle je odnesli do hajárny.

„Doprovodíme vás a všechno vám spravíme," zvolal nedočkavě Ferda. Královnu zvedli na nosítka a odešli s ní velkým průvodem k jejímu mraveništi.

Ani si při tom velikém spěchu nikdo nevšiml, zda je pod některou vrácenou kuklou vidět křídla.

I snad to bylo dobře.

Možná, kdyby se kolem nich seběhli, že by se zase něco zlého přihodilo.

Jak Trumbelínek lítal ve vzduchu a královna nahmatala křídla

Cizí mraveniště bylo opravdu na spadnutí. Naši mravenci se už na to připravili. Cestou sbírali kdejaký kousek dřeva, každý vhodný kamínek. Za chvíli se to nad jejich průvodem ježilo jako chloupky na housence.

Vrhli se do práce jako diví. Ferda vedl zedníky, a nejenže všechny chodby opravili, ale postavili tam pro caparty a mladé mravence i tělocvičnu s kolovadly, a v chodbičkách, které šly z kopce, udělali skluzavky, po kterých se všichni mohli vozit na zadečku. Kuřihlásek zase vedl lovce a za chvíli se vracel s celým stádem mravenčích krav. Na největší seděl Trumbelínek a zpíval si: „Jede voják na svém koni, jede do boje!" Cizí mravenci mu chtěli připravit slavnostní uvítání, ale těsně před vchodem vyhodila kráva zadkem a Trumbelínek přelétl přes její hlavu přímo mezi mravence.

„To se mu nepoštěstilo," pištěl Kuřihlásek. Mravenci však Trumbelínka chytili a začali ho hned vyhazovat do výšky jako vojáci, když si chtějí s kamarádem zadovádět.

Netrvalo dlouho a všechna práce byla hotová. I do špižírny nanosili zásoby jídla, a nakonec je pozvala královna, aby se šli podívat na jejich jedinou naději, na poslední dvě kukly.

Ležely v hajárně a byly značně veliké. Královna je láskyplně pohladila, ale sotva po nich přejela rukama, trhla sebou mocným překvapením. „Křídla," vykřikla v radostném úžasu, a neschopna dalších slov, dívala se jen na ostatní očima zalitýma slzami štěstí.

Křídla! Královna ucítila, že kukly mají pod svým obalem křídla, to znamená, že se z obou kukel narodí okřídlené nevěsty, že z nich budou královny, které nanesou svému mraveništi nová vajíčka.

„Slyšte, budeme mít nevěsty. Víte, jaké je to štěstí?" rozplývala se. „Jak by to bylo krásné, kdyby mohly mít ženichy z vašeho mraveniště, z kterého se rodí takoví zdatní mravenci jako ty," řekla ještě a podívala se na Ferdu.

„A budeme my vůbec mít nějaké ženichy? Mají také u nás některé kukly křídla?" otázal se Ferda svých druhů. „Nevíme, nevíme," volali a nejisté se po sobě ohlíželi.

„Tak rychle do mraveniště!" zavelel Ferda. „Královno, zatelefonujeme vám ihned zprávu, přichystejte si nějakého cvrčka!" Do mraveniště se vraceli opravdu závodním tempem. Ferda doběhl první v čase 15 minut 27 vteřin 3 desetiny výborným stylem. Trumbelínek závod vzdal, protože na cestě šlápl do smůly a při běhu mu pořád přilepovala nohy k zemi. Měl zkrátka smůlu.

O tom, jak caparti nešli do školy a Ferda měl velkou slávu

„Křídla, křídla!" volali mravenci, když přišli ke svým kuklám. Skoro všem kuklám se dala nahmatat pod obalem křídla. Také bylo vidět, že asi dvacet kukel s křídly je hodně velkých. Z těch budou samičky — nevěsty. Asi třicet kukel s křídly bylo menších, z těch budou samečkové — ženiši.

„Crrr-cr-cr-crr telegrafoval nejbližší cvrček, který bydlel hned za mraveništěm, depeši cizímu mraveništi. Ovšem bez čárek a háčků: „Mame ženichy kolik jich chcete stop."

Za vteřinu telegrafoval cvrček z cizího mraveniště: „Dva štaci dekujeme stop."

Hned potom poručil Ferda zhasnout v hajárně světla a nikdo nesměl dovnitř, aby neprobudil žádného kuklínka dříve, než přijde jeho čas.

Nevím, kolik dní uplynulo, ale jednoho dne celé mraveniště najednou vycítilo, že ten slavný den přišel.

Prostě v ten den caparti prohlásili: „Dnes je svátek, dnes se nejde do školy," a třída, ve které je Ferda vyučoval přírodopisu, zůstala prázdná. Chůvičky přinesly do mraveniště plné náruče květin a rozhazovaly je po zemi. Trumbelínek si udělal z papíru generálskou čepici a chodil v ní docela vážně po mraveništi.

Najednou bylo všem slavnostně u srdce a všichni cítili, že ten den nastává veliký svátek. Dělníci, tesaři, zedníci, stájníci a zahradníci nechali práce a procházeli se v okartáčovaných šatech a s umytýma rukama. Jen v kuchyni se vařilo, smažilo, peklo, dusilo, přiškvařovalo, kuchařky se chytaly za hlavu a měly strach, jak to dopadne.

Vtom zdola zařinčel místní rozhlas veselou hudbou do pochodu. Tak veselou, že každý hned poznal, že se děje něco neobyčejného. „Už jdou, už jdou!" volali všichni a hrnuli se o překot k chodbám do hajárny.

Už je potkali. Po cestě posypané květinami kráčel průvod ženichů, průvod krásných, urostlých junáků, a každému z nich šustila na zádech zbrusu nová křídla. Jejich tělíčka se leskla jako čerstvě vykartáčovaný lak a na krku — pro pána krále a pro paní královnu — na krku měl každý, ale každičký, malý červený šátek s puntíčky, takový, jaký nosil Ferda, ale jen docela, docela malounký.

„Podívejte se, samí Ferdové!" vykřikl Trumbelínek v generálské čepici a chytal se v údivu za hlavu. Chtěli ho okřiknout, ale nebyli mocni slova. Vskutku, jako by tu šli samí Ferdové.

Co to? Zde jsou nevěsty ve svatebních závojích a s věnečky na hlavě, každá z nich však má kolem krku také červený šáteček s puntíčky. Ale docela malounký, hodně menší, než nosí Ferda. Co to vše znamená, co se to stalo?

„Jejdamánky, copak nevíte," vykřikla najednou do šumu užaslého mraveniště nejstarší chůvička, „že to jsou mravenci z Ferdových capartů?" Jak na to mohli

167

všichni zapomenout? Ovšem! Vždyť to jsou přece mravenci z capartů, na kterých si dal Ferda nejvíce záležet, které nejlíp krmil, nejlíp bavil a nejlíp učil.

„Takovou slávu jako Ferda ještě neměl v mraveništi nikdo," řeklo několik chů-viček.

„Však si ji také zaslouží!" zvolal nadšeně Nožička, který teprve dnes začal běhat. „Ovšemže zaslouží," křičeli ostatní.

Jak se chystali k svatbě a jak nakonec všechno uletělo

Na povrchu se už rozpoutala veselice. Hrálo několik kapel a veliká mšice roztáčela kolotoč. Mezi všemi se procházely chůvičky a rozdělovaly koláče, cukrovinky, obložené chlebíčky, bonbony s ovocnou nádivkou, limonádu, čokoládu, malinovku a oranžádu. Donesly slané tyčinky a preclíčky. Doběhly ještě pro zmrzlinu a pro šlehačku a pro turecký med. Ba měly tam i ošatku burských oříšků a každý z přítomných si mohl vzít, kolik chtěl. Nožička dostal od všeho dvakrát.

Mezi všemi se procházeli ženichové i nevěsty, ale nebrali si nic. Kdo by pomýšlel na jídlo, když má právě před svatbou? Všichni je obskakovali, každý se chtěl ještě na ně dost vynadívat, než se rozletí.

„Ještě chvilenku a nebudeme tu mít ani jednoho toho Ferdu," řekla nejstarší chůvička, která už několikrát viděla, jak se narodili ženichové a nevěsty a jak se hned potom rozlétli do světa.

„Tak co, pane s kravatou, z kterého mraveniště si vybereš nevěstu?" škádlili zedníci ženichy. „Neber si z hliněného, odtamtud mají umazané boty. Musel by sis je pořád čistit."

„A co ty, slečno nevěsto?" dorážely chůvičky na nevěsty, upravujíce jim přitom závoje a věnečky. „Odkud si pro tebe přiletí ženich? Až z Ameriky? Nebo z Tramtárie? Nebo z Popletené Lhoty?" Nevěsty se červenaly a stydlivě odpovídaly: „Copak my víme?"

Dva nejkrásnější mravenčí ženichové byli už určeni pro nevěsty ze sousedního mraveniště. Však už pro ně přišli poslové a vypravovali, že se jim tam narodily dvě překrásné nevěsty, ale že je stará královna vůbec nepustí ven, aby jí neuletěly. Svatbu prý musí mít v mraveništi a už tam zůstanou, aby tam po svatbě mohly snášet vajíčka. Proto prý mají páni ženichové, až se začne lítat, letět rovnou k nim do mraveniště.

Zametálkové oba ženichy kartáčovali, leštili, aby byli ještě krásnější. A královna jim poslala trochu voňavky, aby se navoněli.

Najednou kdosi zvolal: „Už se letí!" a ukázal nad les. Nad vysokým smrkem vlál hustý závoj. Zmítal se, kroutil se, chvěl. Opodál, také tak vysoko ve vzduchu, se vznášel jiný podobný závoj. Jako kouř to vypadá, a tam také... Byly to roje ženichů a nevěst, které už vzlétly z jiných mravenišť.

„Zzzz...," zabzučelo a zašumělo to najednou nad naším mraveništěm, až se všichni přikrčili a přivřeli oči. Když se pak vzpřímili a ohlédli, nebyl kolem nich už ani jeden ženich, ani jedna nevěsta. Všichni odletěli do veliké výšky za ostatními do svatebních rejů. Už tam zůstanou s ostatními, už se nevrátí.

Jen ti nejkrásnější ženichové letěli přímo k sousednímu mraveništi, kde na ně v komůrce zavřené na závoru čekaly dvě nevěsty, příští královny.

„Na to se musíme podívat dalekohledem“ zvolal vzrušený Nožička a poskakoval po své zdravé noze do mraveniště pro dalekohled. Za ním pospíchalo mnoho jiných, takže se to nahoře za chvíli jen ježilo dalekohledy.

„Vidíte? Tam je pět našich nevěst!" pochvalovaly si chůvičky, které se dívaly do reje nad vysoký smrk.

„Hele, tam je také jedna naše. Jak ji všichni obletují! Točí se kolem ní deset ženichů. Odkud asi páni ženichové jsou?" povídali zedníci, kteří se dívali do reje nad kopec vzadu.

„Naši chlapci se také pěkně tuží. Kam se podíváme, tam se k nim ženou nejlepší nevěsty," zjišťovali s pýchou lovci.

Zkrátka, kam přišel ženich nebo nevěsta s puntíčkovaným šátečkem, tam bylo dopuštění. Všechno to chtělo mít svatbu jen s nimi.

Až do večera vydrželi všichni na mraveništi dívat se dalekohledy na svatební reje a pozorovat, jak si tam ženichové namlouvají nevěsty. Jak si každý vybírá toho, kdo se mu nejvíce líbí, jak se objímají a jak se jeden párek po druhém ztrácejí, aby si někde na zemi založily vlastní mraveniště.

O velké Ferdově tajnosti, kterou Trumbelínek nakonec prozradil

Jen Ferda se nedíval. Pracoval dole, pracoval ve všech patrech, přestavoval, tahal vozíčky od mléka, zval si pak na noční práci Kuřihláska, Trumbelínka a Nožičku. Zapřísahal je, aby nikomu nic neprozradili a aby mu pomohli dokončit takovou švandu, jakou ještě mraveniště nezažilo.

Teprve ráno, když se začali všichni zase pouštět do práce, prohlásil Ferda slavnostně, že to nejde jenom tak. U nás přece musí sláva vypadat nějak jinak, a že se nevěstám a ženichům ze sousedního mraveniště musí uspořádat nějaká svatební cesta.

„Ale jaká? A kam? Vždyť je královna nikam nepustí!" ptali se všichni. „To už je moje starost," řekl Ferda. „Jen mi je sem pozvěte!"

Poslové se vypravili hned pro novomanžele. Stará královna je sice nechtěla pustit, ale když jí slíbili, že se docela určitě vrátí do jejího mraveniště, dala si říci.

Manželé ještě ani neodložili křídla, ani svůj svatební šat. Přijeli ve dvou kočárech, plni zvědavého očekávání. Copak to asi bude? Co to Ferda pro ně připravuje? Trochu se styděli, protože se na jejich příjezd přišlo podívat celé mraveniště.

Ale už je Ferda vzal za ruku a řekl jim: „Pozval jsem vás, milí novomanželé, abyste si vyjeli na svatební cestu. Nebudeme lítat po lesích, kde by vás mohl ptáček klovnout, nebudeme plout po vodách, kde by vás mohla znakoplavka slupnout. Také nebudeme lézt po horách, tam bychom jistě zabloudili, ale nachystal jsem vám cestu u nás v mraveništi, abyste nám zkrátka a dobře nikam nezmizeli."

„Po mraveništi?" tázali se zklamaně manželé. „To přece známe!"

„Nic neznáte, uvidíte," řekl Ferda, „jen honem nasedat!" A kde nic tu nic, Kuřihlásek vytlačil z jedné díry vozíček a za ním druhý, každý právě pro dvě osoby.

„Tradá, už se jede, tradá!" zvolal Ferda, když párky usedly, a pustil oba dva vozíčky do vedlejší díry. „Copak to bude?" řekli si manželé a přitiskli se k sobě. Co to Ferda na nás ušil?

Už to bylo vidět. Najednou se ze tmy vyhoupla veliká tabule s nápisem „Ferdova veselá jízda". Pod ní se doširoka otevřela květinová brána a „Iííí!" novomanželé zapištěli a už jeli tmou tmoucí. Najednou zabliklo světlo a před mravenci se otevřelo divadlo. V osvětlené komnatě bylo vidět Trumbelínka s třemi hrnci na hlavě, jak honí stonožku. Nemohl vůbec nic vidět, protože mu hrnce spadly až na ramena. Také stonožka měla zavázané oči. Tak se honili sem a tam a Trumbelínek chytil vždy nějakou chůvičku nebo vousatého kuklínka a ti pištěli ještě víc než hosté.

Ale hned „húúú!" jelo se zase tmou a najednou blik, rozsvítilo se zase světlo a v nízké síni se hádal Kuřihlásek se čmelákem. Lidičky, to byl koncert k popukání. Kuřihlásek vysoko, čmelák hluboko, kolem mravenci a smáli se a smáli!

Kousek dále, zase v osvětlené komnatě, bylo vidět nový světelný obraz. Pyramidu, kterou ze sebe udělali malí červíčci. Namoutě, jako v nějaké tělocvičně. Jenže stála nějak špatně a červíčci už už padali na nos. Pak zase přišlo trochu tmy, za ní zase světlo a užaslí hosté se dívali na další podívanou. Na Nožičku, jak zápasí s býky. Ten s nimi pěkně vyváděl! Tahal je za chloupky, dělal přes ně kotrmelce, nastrkoval jim před oči zrcátko, panečku, to bylo ještě hezčí než při opravdových zápasech.

Ženiši a nevěsty se nestačili smát, když už je vezli zase dále. A potom opravdu zvážněli. Uslyšeli nějakou divukrásnou hudbu. A blik, viděli kapelu. Malí červíčci hráli, div se nadšením nerozplynuli. Tri foukali na hřebínky, jeden brnkal na jehlici od pletení, dva troubili jako diví do trychtýřků, jeden hrál prsty na šest sklenic a jeden tloukl dřívkem do hrnce. Po světě by mohli s takovou hudbou jezdit!

Novomanželé se ještě nevzpamatovali a už se jelo dál. Vtom jim někdo ve tmě klepl na rameno. Jen se do prázdna ohlédli a tu chrrrst, někdo jim vylil za krk vodu — a byli venku.

„Uf! To byla jízda“ smáli se a otřepávali se. „Kdo by to byl řekl, že u Ferdy něco takového uvidíme."

A kdyby jim Trumbelínek nebyl prozradil, že to byl Kuřihlásek, který chytal manžely za rameno, a Nožička že jim lil za krk vodu, byli by mysleli, že zažili opravdové kouzlo pod zemí.

Nakonec o početním příkladu

No to byste měli vidět, jak to potom vypadalo. Pověst o Ferdově veselé jízdě se roznesla ještě rychleji než chmýří pampelišky Brzo přicházely k mraveništi celé průvody novomanželů. „Prosím tě, Ferdo, my tě známe, víš, tenkrát u rybníka.../7 nebo „tenkrát u žlutého kamínku," nebo „tenkrát, když pršelo, jsme se potkali..." Každý ohlašoval, že zná Ferdu odněkud odjinud, ale všichni chtěli totéž. „Prosím tě, mohl bys nás také tak pěkně povozit?"

Ferda byl na roztrhání. Dělal svatební cestu všem. A zadarmo. Ba přistavěl ještě jednu světnici s bicyklem pro krmení capartů. U sloupku byl přimontován bicykl. Kolem stáli hladoví caparti, na bicyklu seděl Nožička, jezdil dokolečka a krmil caparty medem. To se všem líbilo! Zavedou to i ve svých mraveništích.

Trumbelínek to chtěl první den s rozdáváním medu sám zkusit, ale spadl a tak se polepil, že ho potom caparti celé dva dny olizovali, než ho od medu docela očistili.

„A těm maličkým neukážeš nic?" Nu ovšem. I ty maličké Ferda povozil. Jenže pro ně udělal ve své veselé jízdě ještě jeden světelný obraz. Postavil tam tabuli se špatně vypočítaným příkladem a vedle tabule stál za trest capart, který to tak popletl. Nu, kdo se podíval na tabuli, ten se otřásl.

Namouduši, Ferda věděl, komu to ukazuje, protože jeho caparti se také otřásli. Brrr! Takhle počítat! To je hrůza.

To se potom všichni caparti dobře učili! Ale nedělalo jim to velké obtíže. Vždyť to byli Ferdovi odchovanci.

A co z nich potom vyrostlo? Z těch, kteří neměli křídla? Samí dobří dělníci. Všechno postavili, všechno dovedli, všechno donesli, všechno spravili. Každý z nich připadl na něco dobrého, každý z nich něco vymyslel. A všichni nosili červené puntíčkované šátky.

„Mravenečku, nejsi ty náhodou Ferda Mravenec?" — „Jsem." — „A ty?" — „Já jsem také Ferda Mravenec." — „Nepovídejte, přece nemůžete být oba praví Ferdové!"

„Ale ano, my jsme přece všichni praví Ferdové! Copak nevidíte? Všechno umíme, všechno postavíme, všechno spravíme...!"

„I vy lišáci, já vím, že to umíte, ale já hledám Ferdu Mravence, toho jediného."

Pomozte mi, děti, hledat. Nemohu ho najít. Až uvidíte v lese nějakého mravenečka, optejte se ho. Ale dejte si pozor, mravenečkové jsou dnes mazaní, a nemají--li právě šáteček kolem krku, jistě vám řeknou, že si jej nechali doma, aby si jej neumazali, šibalové.

A docela jistě se bude každý ohánět tím, že všechno dovede, všechno spraví, všechno přinese a všechno vymyslí.

Ale toho Ferdu poznáte mezi nimi snadno.

Protože ten to všechno dovede dvakrát lépe.

Já to vím.