Manka

Jak knížepán za sebe poslal Mance nájemníka

 Každé ráno, když Rumcajs s Cipískem vstali, obrátila Manka jedlové haluze na postelích. Na měkčím by loupežníka tlačilo. Potom vařila na ohništi horké pití z ostružiní a k tomu pekla v popelu placky ze žaludové mouky. O jemnější snídani loupežník ani nestojí.

 A toho dne, zrovna po snídani, Rumcajs povídá: "Půjdu se s Cipískem poohlídnout, proč jelen šestatřicaterák bil v noci kopýtkem o skálu."

 Cesta za jelenem je vedla až na druhý konec lesa Řáholce.

 Manka zůstala v jeskyni sama. Založila v kotlíku na sedminásobnou polívku k obědu, a ona jí do toho chybí větvička česnáčku pro peprnější chuť. Vypravila se pro ni na stinné místo.

 Když se vrátila do jeskyně, někdo tam leží na čerstvě přestlaných haluzích.

 "Kdo je to?" povídá Manka.

 Ten v jedlovém stlaní se pohnul a hned bylo všude vůně jako od francouzského mejdlíčka. Potom křikl po francouzsku: "Sakrblé, co je ti do toho? Já si vždycky lehnu, kde chci."

 On to byl jičínský knížepán. Celý v zeleném sukně, na hlavě klobouk s tetřeví ozdobou. A pušku dlouhou až po rameno, jak se vypravil do Řáholce střílet jeleny.

 "Na poctivé loupežnické posteli mi knížepán líhat nebude," řekla Manka.

 Knížepán na to, že ho nikdo nezvedne ani sochorem, protože se cestou z Jičína tuze unavil. Strčil si zelený klobouk do čela pro lepší usínání a začal chrupat jemně po francouzsku.

 Manka nad ním chvíli postála. Pak vyšla z jeskyně a nadrhla si plnou zástěru zeleného březového listí. A zpátky k ohni a listí na něj vyklopila. Byl od toho v jeskyni kouř očím k pláči a hrdlu k ukuckání.

 Knížepán vyskočil jako podstřelený: "Co to vyvádíš?"

 "I nic," povídá Manka. "Jen jsem knížepánovi trochu zavlažila, když už u nás chce kvartýrovat."

 Jičínský knížepán vyběhl z jeskyně a po francouzsku na Manku křikl: "Když ti nejsem příjemný já, pošlu ti za sebe jiného na kvartýr!"

 Manka na to, že knížepánovi rozumí hůř než němému. Řekl jí tedy ještě jednou obyčejně, že uvidí, jakého jim pošle do jeskyně nájemníka. A jak byl od kouře uplakaný a ukýchaný, klopýtal přes pařízky zpátky k Jičínu.

 Za chvíli se vrátili z pochůzky za jelenem Rumcajs s Cipískem.

 "Víš, proč šestatřicaterák tloukl v noci kopýtkem o skálu?" povídá Rumcajs Mance.

 "Vím," kývla Manka. "Protože se mu v šestatřicateráckém nose sešlo, že se knížepán vypraví na jeleny. Ale už jsem ho vyprovodila."

 Když knížepán došel do zámku, oči jako králík a bez hlasu, kněžna se lekla: "Vždyť jste na stonání, mon šér."

 Pak hnala lokaje Fricka pro doktora s lékárníkem. Přikládali knížepánovi na oči plenky máčené v olejíčku a hrdlo léčili růžovým sirupem. Když mu odlehlo, rovnou křikl: "Pinsker!"

 Potom poslal ostatní z komnaty a čekal, až mu přivedou hajného Pinskra. Pinsker přišel a knížepán na něho znova křikl: "Atánsijon!"

 To aby hajný dával dobrý pozor, co se bude povídat.

 "Kde u nás máme největšího medvěda?" zeptal se knížepán.

 Pinskrem až trhlo, že knížepán začíná rovnou tak.

 "Jeden o trochu menší by byl k mání na druhém polesí," povídá opatrně.

 "Toho si nech své hajné na štucel," křikl knížepán, jak byl pořád ve zlosti pro to vykouření z jeskyně. "Já chci největšího."

 A vtom rána, jak vystřelila Pinskrova puška.

 V knížepánovi přiskočila zlost k zlosti.

 "Pinsker, co to vyvádíš?"

 Hajný jen krčí rameny: "Ono z ní vystřelilo strachy před tím největším medvědem."

 Jenže knížepán, že ho musí mít.

 "To by si knížepanstvo pro něho muselo dojít do třetího polesí samo," povídá nakonec hajný Pinsker. "Protože tamní medvěd vytáhne vzrostlý doubek ze země jako mrkvičku. A když s ním uhodí, je do dubna čím topit."

 V knížepánovi přiskočila k dvěma zlostem ještě třetí. "A kdyby medvěd z třetího polesí tahal ze země duby rovnou po tuctu, já ho musím mít!"

 Vtom kněžna, co celý čas poslouchala za záclonou, cukrátkově povídá: "A načpak, mon šér?"

 Knížepán dupl kramflekem.

 "Abych ho nasadil Mance do jeskyně za nájemníka."

 Kněžna zas tak cukrátkově: "A to jste musel na hajného? Nemohl jste rovnou ke mně?"

 A že hned zítra vyzkouší jeden způsob, jak došafovat medvěda do jeskyně.

 V řáholecké jeskyni chodil zatím Rumcajs krouy kolem ohniště. Přemýšlel, co to vlastně na Manku v jičínském zámku chystají. Nakonec povídá: "Nevím od ničeho ani začátek. A tak je těžké domyslet se konce."

 Manka mu poradila: "Zajdi do Jičína. Porozhlídni se a poptej se. Pak přijdeš té věci na kloubek."

 Císařskou silnicí došel Rumcajs do Jičína. Tajně se postavil za sloup podloubí a dívá se k zámku. Z brány zrovna jako procesím jde služebnictvo. Vede je lokaj Fricek s velkým džbánem. Za ním kuchařka a všechny kuchtičky s džbánky menšími. Na konci hajný Pinsker veze na trakaři čtyři prázdné pytle.

 Tak jdou od kupce ke kupci a nakupují mouku a med co se vejde. Rumcajs pořád tajně za nimi. Když se mu hodilo, odskočil z rynku do vedlejší uličky, a přes meze rovnou k Řáholci.

 Manka už ho čekala u krajního dubu.

 "Tak co jsi pořídil?"

 "Moc světla od toho v hlavě není," řekl Rumcajs. "V zámku nemají hosta, a přece shánějí mouku do čtyř pytlů a med do čtrnácti džbánů."

 Manka se jen usmívá: "Mužskému se, Rumcajsi, od mouky a medu pro chytrost nerozkřeše. Ale ženská ví hned, že na zámku budou péct medové koláče. A když ne pro hosty, pak nám po nich jako po sladké cestě chtějí přivést do jeskyně medvěda za nájemníka."

 Rumcajs už jen přisadil: "Jestli je koláčů ze čtyř pytlů mouky, bude to ten ukrutný medvěd z třetího polesí."

 Tak se dověděli, co se na ně v zámku chystá.

 "A přijde horší mutace," povídá Manka. "Kudy na toho medvěda, až se přivalí po koláčové cestě."

 "Silou ho nikdo nezdolá," uznal Rumcajs.

 Vtom Mance přiskočila pravá myšlenka: "A co tak jičínskému knížepánovi s kněžnou dát pít medicínu, kterou navařili pro nás?"

  Druhý den se v řáholecké jeskyni chystali na medvěda.

 "Bude to obyčejné chystání," povídá Rumcajs. "Já s Mankou zůstanu v jeskyni." Potom podal Cipískovi džbánek s medem lesních včel. "A ty, Cipísku, si vylez na dub opodál."

 A bylo tak. Cipísek se usadil se džbánkem ve vysoké rozsoše, aby hlídal. Do třetího polesí ale nedohlídl. Povytáhl se ještě o větev a za chvíli volá: "Už ho vedou!"

 Vpředu jede vůz plný medových koláčů. Kola hrncují přes kořeny, vůz se hází, div se koláče neodsýpají po stranách.

 U vozu jičínský knížepán s kněžnou. Knížepán je celý v kůži a plechu, jako když táhne proti nepříteli. Kněžna je jeho kontrfekt. Jdou krok za krokem vedle vozu, berou koláč po koláči a sázejí z nich lesem sladkou cestičku.

 Na rakouskou míli za nimi se po té cestičce valí medvěd z třetího polesí. Do výšky je ho nad mlází a na váhu tolik, že tlapami tlačí ze země vodu. Od koláče ke koláči má krok. Jazykem slízne med a chřupavým ho zakousne.

 Knížepán s kněžnou vedou cestičku pořád blíž k Rumcajsově jeskyni. Když tam došli, brali zrovna z posledních. Zastavili se a knížepán zavolal: "Jestli je tam ta ženská, co nemá úctu před svou vrchností, ať se ukáže."

 Manka vyšla z jeskyně.

 "To jsem já."

 "Protože se ti nelíbilo, když jsem si udělal trochu komód u vás v jeskyni, tady vedu jednoho za sebe," křikl knížepán a ukázal na medvěda z třetího polesí.

 V tu chvíli taky kněžna hodila do jeskyně poslední koláč. Medvěd za ním, div od sebe nerozrazil skály.

 Bylo nejhůř. V té vteřince se ale přitočila Manka s ošatkou mouky a foukla ji medvědovi do očí. Medvěda přešlo, kde vlastně stojí.

 Přiskočil Rumcajs, pootočil medvěda jako bečku a vystrčil ho ven z jeskyně.

  "Prší!" křikl Cipísek nahoře v dubové rozsošce. A obrátil džbán s medem dnem vzhůru.

 Všecko to sletělo na knížepána s kněžnou a lije se po nich medem.

 Jak od knížepanstva sladce táhlo, medvěd rovnou na ně. Oči má moukou zafoukané, ale nos ho vede.

 "Ó skúr!" volá jičínská kněžna po francouzsku a knížepán s ní v duetku.

 Medvěd je hnal mlázím a ostružinami, až po součcích a trnech nechali všecku vznešenost. Taky střevíce poztráceli. Běželi, paty se jim blýskaly jako pěťáky.

 Teprve když medvědu začalo být tvrdě pod tlapami od dláždění na jičínském rynku, zarazil. Umyl si zafoukané oči v kašně a odešel do třetího polesí.

  Tou dobou vymetla Manka z kouta jeskyně medový koláč, co se tam zakutálel.

 "Co s ním?" povídá.

 Rumcajs na to: "Po panském medu by nás darmo bolely zuby."

 A vzal koláč a rozkutálel ho, že se ten koláč zazil až o vrata jičínského zámku.

   Jak Manka  ušila Rumcajsovi  novou košili Jednou Rumcajs zatrhl rukávem o souček, v košili je díra dvakrát po pídi.

 "Však už té košili bylo málem sedm let," povídá Rumcajs a zavolal na Manku, aby si s tím něco počala.

 Manka košili prohlídla a řekla, že to nedokáže.

 "Protože, Rumcajsi, je tak vetchá, že by v sobě už ani neudržela steh."

 A že musí ušít novou.

 Loupežnická košile není věc ledajaká. Musí být pevná k neroztržení a jistá proti trní, když běží loupežník houštím; v létě musí chladit a v zimě hřát; musí jí být dost, aby si loupežník mohl utrhnout, když utrpí ránu; a šitá musí být s láskou.

 Manka na ni nastřihla z lněného plátna, bíleného při měsíci. A když kousek zbyl, že to bude na košilku Cipískovi.

 Když košile ušila a ti dva si je oblékli, Rumcajs povídá: "Je mi v ní dobře jako v peříčkách. Jen jedno se mi nezdá. Je moc běloučká, mohla by na nás ledaco přivolat."

 Už na druhý den přiběhl k jeskyni starý Bosák z Jičína a volá: "Rumcajsi, děje se mi nespravedlnost!"

 Rumcajs vyšel před jeskyni.

 "Jaká je to nespravedlnost?"

 "Ale mám na kopci Šibeňáku pár stromků a višně na nich zrovna uzrály."

 "Tak je očeš," na to Rumcajs.

 Bosák uhodil kloboukem o koleno, až vylítla z houští sojka.

 "Rád bych! Jenže ty višně jsou jako skleničky a zhlídla se v nich jičínská starostka. Tuhle vidíš."

 Podal Rumcajsovi list papíru a u toho se houpá přísná pečeť. Na papíru je napsáno, že prý stromky rostou na obecním.

 A proto si je starosta Humpál sám očeše.

 "A kdy na ně půjde?" povídá Rumcajs.

 Bosák se podíval po sluníčku.

 "Kdoví, jestli už je nemá doma ve sklípku. Když jsem vyšel z Jičína, lomcoval starosta zrovna na dráby, aby uchystali žebřík."

 Rumcajs zavolal na Manku, aby ho nečekala k polívce. Vysadil si Cipíska na rameno, starý Bosák se mu přidal k boku, a dali se ke kopci Šibeňáku.

 Pod kopcem zarazili a Rumcajs povídá: "Musíme opatrně, nebo nás nové košile zradí jako zajíce světýlko pod ocáskem."

 Když dořekl, tajně skočil za velký kámen a přidržel si Cipíska u lokte. Bosák vjel za jiný kámen. A dívají se.

 Starosta Humpál je zrovna v nejlepším. Stojí pod stromem a volá do koruny: "A ať máš v palci cit, abys nerozmačkal ty nejzralejší!"

 Dráb nahoře na žebříku trhá višně, jako by hrál, a hází je do košíku. Když je plný, spustí ho dolů starostovi. Ten odstaví košík s višněmi stranou.

 Rumcajs se dívá a povídá: "To není těžká študyje, Bosáku. Až bude očesáno, vyběhneme, popadneme košíky a složíme to až u tebe na dvorku."

 Jenže vtom si všiml, že málem za každým stromem v třešňovce stojí dráb. A dělá se dotenka, aby nepřesahoval. To se tak starosta Humpál opatřil, kdyby mu chtěl Rumcajs překážet.

 Rumcajs se podrbal ve vousech, až mu v nich zahrál roj lesních včel. A luskl palcem.

 "Ale i tak to pořídíme."

 Starého Bosáka nechal stát pod kopcem, Cipíska poslal houštinkou na polovic cesty a sám tajně houštinou až k višni. Když dráb nahoře načesal košík a dole ho starosta odstavil stranou, Rumcajs si pro ten košík rovnou sáhl z houští.

 A pak s ním k Cipískovi a ten zas k starému Bosákovi. Bosák skládal koše na líhu ze dvou kmínků, že si to pak odveze domů.

 "Sám starosta mi sklízí na obecní útratu," liboval si.

 Jenže když Rumcajs sáhl pro předposlední košík, odklonil víc haluzku a blýskl se mu bílý rukáv u nové košile.

 "Někdo je v houští!" křikl starosta Humpál.

 Drábi vyskočili od stromů a ženou se tam.

 "A je to ten Rumcajs!" křičí starosta. "Pobral mi višně."

 "Pobral, co ti nepatří," stačil ještě říct Rumcajs.

 Pak k němu skočili drábi. Dvanáct jich padlo na Rumcajse, ten třináctý sáhl pro Cipíska.

 Dvanácti drábů není na hlídání Rumcajse moc. Starý Bosák se stačil zapřáhnout do líhy s višněmi a upaluje k Jičínu.

 Rumcajs počkal, až Bosák bude v bezpečí za příkopem. Potom povídá Humpálovi: "S višněmi už se stalo po právu. Teď mi ještě dej Cipíska a my půjdeme."

 Ale starosta na něho: "Půjdete rovnou do kamenného vězení!"

 Řekl to a přiběhlo ještě třináct drábů, co měl schované za kopečkem. Jenže i pětadvacet drábů by Rumcajse těžko uhlídalo. Nakročil si, hledá mezi nimi očima cestu, a povídá: "A my s Cipískem sjně půjdeme."

 Už podával Cipískovi ruku, když vtom starosta Humpál dal třetí znamení. Přiběhlo do třetice třináct drábů. Není už mezi nimi místo na jediný krok. Popadli Cipíska, odtrhli ho od Rumcajse a udělali nad ním stříšku ze šavlí.

 Rumcajs si dráby ještě jednou přepočítal a povídá: "Popadl bych se i s devětatřiceti. Jenže by při tom mohl vzít úhonu můj synek Cipísek. Proto se, Humpále, spolu srovnáme jinak."

 Sáhl za pás pro pistol a podíval se na pánvičku tak ostře, až chytl prach. Pistol střelila, všichni se podívali, kam to letí, a Rumcajs jim zatím odskočil do houští.

 "Chytil nás na praktiku za groš!" vzteká se starosta a červený je jako cinóbr. Když mu trochu odlehlo od barvy, hodil rukou: "I co, když není loupežník, je aspoň loupežníček."

 Přikázal drábům, aby dali Cipískovi tenké strunky a vedli ho do spodního vězení na radnici.

  Když se Rumcajs vrátil domů do jeskyně, hlídala Manka v kotlíku hrachovou kaši.

 "Že jdete," povídá. "Už jsem ji třikrát musela oživit vodou, aby nevysmahla."

 "Stejně tu kaši neochutnáme," řekl Rumcajs, dosedl na kámen u ohniště a smekl klobouk.

 Sedí a dívá se, jak je na dně klobouku černo.

 Manka upustila lžíci.

 "A kde jsi nechal synka?"

 Rumcajs jí to všecko pověděl.

 "Pro mou novou košili si ho starosta Humpál odvedl na strunkách."

 Manka na to ani slovo. A Rumcajs dál: "Já bych se byl za ním vypravil. Ale byla by z toho seč s devětatřiceti dráby. Nakonec by zatroubili pro jičínský regiment. Padlo by při tom lidí jako klásků."

 Tak tam Rumcajs sedí. Pravá zlost ho přistrkuje, aby vylámal svého synka z vězení, a pravá dobrota mu zakazuje ublížit městu Jičínu.

 "A co kdybys, Rumcajsi, spoléhal spíš na filipa," povídá Manka. "Však už si najdeš do vězení stezičku a vyvedeš odtamtud Cipíska jako vánkem."

 Rumcajs jen poposedl na kamenu.

 A je slyšet, jak mu zlostí na jičínského starostu ve vousech třeská, jako by o sebe bily křemeny.

 "A s takovou se mám tajně vypravit?" povídá Rumcajs. "Zradil bych se drábům, dřív než bych prošel jičínskou bránou."

 "Musím tam sama," řekla Manka.

 A Rumcajs, že jinak ani nebude možná. Aspoň prý ale Mance vymyslí nějakou chytrou kličku. Jenže ona se na něho jen usmála: "Co se hodí pro vousem obrostlého mužského, nebylo by dobré pro ženskou s hladkým líčkem."

 Když to řekla, upletla si ze zelené trávy košík a odešla do Jičína.

  Cipísek zatím byl v spodním kamenném vězení. Sedí na kamenném sedátku a dušičku v sobě má maličkou jako zrníčko. Dívá se k oknu pod stropem, jestli už tam nestojí Rumcajs a nevolá: "Cipísku, už jsem tu pro tebe."

 Každou chvilku postojí před okýnkem dráb, co drží nad Cipískem vachu. A vždycky: "Jsi tam?"

 S drábem do páru chodí nakukovat do vězení pořád častěji starosta Humpál.

 To bylo tak. Když se starosta vrátil z kopce Šibeňáku, čekala ho starostka málem v půli rynku.

 "Neseš?"

 "Co bych nesl?" ošil se starosta.

 "No ty višně!" A starostka nemohla dál pro slinu.

 "Dej pokoj," řekl starosta, jako když odstrouhne.

 Rozběhl se domů, aby už měl od všeho pokoj. Starostka za ním a kucká se mlsnou slinou: "Jestli neneseš, otočí se mi chuť rubem. A z toho můžou být i konce!"

 Starosta Humpál rovnou do salónu, sedl si tam do židle a dlaně si přiklopil na uši, aby nic neslyšel. Říct starostce, jak to bylo s Rumcajsem a se starým Bosákem, to se bál. A ona na něj hlasem jako píšťalka: "Jestli já ty višně nedostanu…" Opravdu začala po tváři blednout.

 Humpál radši každou chvíli vyběhne z pokoje. A rovnou na skok k vězení. Tam se u okýnka těšil aspoň z toho, že chytil na strunky Cipíska.

 Když Manka došla do Jičína, stavila se nejdřív u starého Bosáka. Kutálel na dvorku višně na tři hromádky: co bude na trh, co na ostrou višňovku a co na povidla.

 Manka nastavila zelený košík.

 "Nasypeš mi?"

 "Ty nejlepší," povídá Bosák. "Však si je taky zasloužíš pro Rumcajsovo starání."

 A nasypal Mance plný košík višní. Manka je za rohem ještě přebrala, aby z velkých zbyly jen ty nejlepší. Pak se ohlídla, kde mají starostovic dům.

 Když k nim přišla, byl starosta zrovna na podívané u Cipíska. Starostka sedí sama v salóně a zmetá po višních.

 "Aspoň višničku, nebo z toho budu mít kce."

 Manka se k ní přitočila, starostka se jí ani nezeptala, která je. Dívá se jen po zeleném košíku. Manka z něho stáhla šátek a starostka se žene po višních. Jenže Manka se krůčkem pootočila.

 "Ty višně nejsou zadarmo."

 Starostka si sáhne pod sukni do kapsáře a trousí po zemi stříbrné zlatky.

 "Ty višně nejsou za peníze," řekla Manka.

 A starostka se hrne do skříňky pro nějaké prsteny. Manka jí odstrčila ruku.

 "Ty višně budou zadarmo, až starosta pustí z vězení našeho Cipíska."

 Starostka se nejdřív chtěla pyšně rozkřiknout. Manka ale přesypala višně v košíku, až to blaženě zavonělo. Starostka ji popadla za ruku a rovnou s ní k vězení.

 A u vězeňského okýnka starosta Humpál. A na starostku: "Stát. Koho mi to sem vedeš?"

 Starostka nejdřív nemohla, jak ji píchala chuť na višně. Ale pak spustí: "Dej mi klíč!"

 Starosta Humpál se opřel o svůj úřad a okřikl starostku: "Načpak ten klíč?"

 "To se uvidí," řekla starostka.

 Humpál se lekl, aby se hádkou nevyzradilo, že starostka má vždycky slovo nad jeho. Tiše jí podal starostenský klíč, co odmyká všecky zámky v městě.

 Starostka po něm sáhla a přichvátla si, aby už byl Cipísek venku z kamenného vězení. Potom se dala do višní.

 Cipísek už se nesoužil v kameni, jičínská starostka neměla z višní konce, zato starosta Humpál musel volat doktora, aby mu nasázel baňky proti šlaku.

 Když o tom večer rozprávěli v jeskyni, Rumcajs povídá: "Pořídila jsi to, Manko, tak, že bych si k tobě měl jít pro semínko."

 Manka už ale byla na skoku pro vodu od minulého deště.

 "Radši si, Rumcajsi, svlíkni košili. Trochu ji zaperu, aby ti nekazila spravedlivé loupežnické řemeslo."

  Jak Manka  věděla víc  než víla Manka poklízela v jeskyni a Rumcajs rovnal kameny kolem ohniště. Vtom přiběhne Cipísek a volá: "Ve studánce se nám kalí voda a nechce to přestat."

 Rumcajs s Mankou hned ke studánce a chtějí přijít na kloubek tomu, proč se ode dna zvedá písek.

 "Voda není mé řemeslo," uznal nakonec Rumcajs a poslal Cipíska na třetí paseku, aby přivedl studánkovou vílu.

 Když přišla, smočila si ve studánce konečky prstů a řekla: "O vaší studánce někdo přemýšlí ve zlém. Od toho to všecko je."

 "Kdo by na ni mohl chystat něco zlého?" zamračil se Rumcajs.

 Víla jen pokrčila rameny, to že ona už neví, a odešla.

 "Kdo na zlé myslí, brzy zlé udělá," řekl Rumcajs.

 A že si studánku ohlídají trojí vartou. Chvíli on, chvíli Manka a chvilku Cipísek.

 Hlídali studánku, víc se nedělo, jen se v ní kalilo.

 To bylo tím, že na studánku zle mysleli v Jičíně na zámku.

 Jednou ráno se jičínská kněžna probudila, stříkla knížepánovi po čele voňavkou, aby měl bystřejší myšlení, a povídá: "Mon šér, já měla takový sen, co se mi musí splnit."

 Knížepánovi bylo spíš ještě do usínání.

 "A co se vám zdálo, ma šér?"

 Kněžna vyskočila z postele a rozběhla se k oknu do zahrady.

 "Já měla studánku!" volá. "A ta studánka byla zrovna tamhle, co ukazuju prstem."

 Knížepán se jen obrátil v peřinách.

 "Ale tam přece nemůže být studánka. Stojí tam kamenné sedátko."

 Jenže kněžna neměla pro nic uši. Pořád jen po svém: "A já u té studánky klečela a dívala jsem se do ní. Byla jsem v ní celá pěkná, že by to nedokázalo ani stříbrné zrcátko." A vtom kněžna dupne zlatým kramflekem a křikne: "Já tam místo kamenného sedátka chci mít studánku!"

 Knížepán vidí, že už ze spaní nic nebude, jestli ji kněžně nedopřeje.

 "Tak ať si tam tedy je," zívl do krajky a otočil se na druhý bok.

 Za chvilku mu ale kněžna znova bere polštář pod uchem.

 "Mon šér, a jak se tam ta studánka udělá?"

 Knížepán si dal od lokaje Fricka přinést učenou knihu. Chvíli si v ní ukazoval a potom řekl: "Je tu napsáno, že studánka je tam, kde sama vyprýští."

 Když to pověděl, vypodložil si knížepán knihou polštář. A že dospí, co zameškal pro studánkové řeči s kněžnou.

 Kněžna si sedla k oknu a pořád se dívá na kamenné sedátko.

 "A jestli nevyprýští sama, já si ji tam přesadím odjinud!"

 Dala zavolat lokaje Fricka. Poklonil se, až mu přepadl cop. A co prý si kněžna přeje.

 "Znáš tu v okolí nějakou studánku?" řekla kněžna. "Ale ne aby to byla louže. Zkrátka nebeské očko. Chci ji mít za zrcátko."

 Fricek si to chvíli obracel v hla. A myslí si, že by tu mohl vyhovět dvakrát. Jednou paní kněžně a podruhé své zlosti, co měl už od času na Rumcajse.

 "Znám jednu takovou," povídá. "A není to daleko. Jen u Rumcajsovy jeskyně."

 Kněžna se nejdřív trochu ošila, že zrovna u té jeskyně. Ale pak řekla: "Teď mi ještě poraď, jak sem tu studánku dostaneme."

 Fricek jen krčí rameny. Vzbudili tedy knížepána, vytáhli mu učenou knihu zpod polštáře, a aby jim prý přečetl, jak se přesazuje studánka. V knize o tom nic nestálo.

 Knížepánovi už bylo pod parukou mdlo od nevyspání a přílišného myšlení. Kněžna měla zlaté kramfleky od dupání otlučené. Ale vtom se jí přesypalo na nápad.

 "Fricek si to s Rumcajsovic studánkou vymyslel," řekla. A rozkázala: "Tak si Fricek taky pro tu studánku dojde."

 Knížepán jen škrtl prstem ve vzduchu, jako by to podepsal. Lokaj Fricek musel jít. Kněžna s knížepánem zatím rozkázali povalit kamenné sedátko na zahradě. A udělat tam jamku, aby bylo pro studánku.

  Cestou do lesa Řáholce Fricek vymýšlel, jak donést studánku na zámek živou. Napadlo ho to až ve vsi Kbelnici.

 A tak křikne pansky napravo: "Ty mi půjčíš měch."

 A nalevo: "Ty zas lopatu."

 Pobral v domkách u silnice měch s lopatou a hrncuje se s tím přes pole k Řáholci.

 Tou dobou nebyl Rumcajs s Cipískem doma. Střásali na druhém konci loňské bukvice. Studánku opatrovala jen Manka s vílou. Kalilo se v ní čím dál hůř.

 A když studánkou šel už písek jedním varem, rozhrne se houští a stojí tam lokaj Fricek. Rozkročil se a rovnou podryl studánku lopatou.

 "Zvrtačil jsi na rozumu?" volá Manka.

 Studánková víla chytila do závojů slzičku.

 "Všecko se děje na knížepanské rozkázání," odsekl lokaj Fricek a ryje lopatou pod studánkou.

 "Přesekáš jí pramínky, a nač ti pak taková studánka bude?" pláče studánková víla.

 "Rovnou položíš tu lopatu a půjdeš, odkud tě poslali!" křikla Manka.

 Jenže Fricek sáhl do záprsí pro ostrou píšťalku.

 "Jestli zapískám, rovnou se sem přihrnou fořti ze čtyř panských polesí. A ti už si s vámi poradí!"

 Fricek pak snadno skončil dílo. Vyryl studánku ze země a hodil ji do měchu. Zakroutil měchu pevně hrdýlko a vydal se k Jičínu. Studánková víla se za ním v pláči dívá.

 "Jestli tu studánku někdo včas nesváže s pramínky, přejde a už nikdy nebude."

 Manka se rozhlídla kolem, jestli tam někde není Rumcajs. Jenže on chodil s Cipískem kdovíkde po bukvicích.

 A tak Manka řekla víle: "Musíme samy prokázat studánce věrnou službu."

 Rozběhly se za Frickem a šly za ním co krok. On na ně: "Co mi pořád chcete?"

 Trochu ho přece jen záblo do pat.

 Došli do Jičína. Fricek s měchem si namířil do zámku. Manka a studánková víla odběhly. Schovaly se v zahradě blízko jamky pro studánku.

  Kněžna s knížepánem už čekali. Seděli u jamky na zlatých židlích. Fricek ještě nedošel, a už na něho volají: "Neseš?"

 Fricek shodil měch ze zad.

 "Nesu všecko, co se dalo pobrat." A chce otevřít měch.

 Kněžna ho flekla kapesníčkem přes ruku.

 "Ještě ne. Nejdřív zavřeme s knížepánem oči. To pak bude tré žoli překvapení."

 Zavřeli oči. Fricek povolil měchu hrdýlko, a co v něm bylo, vyklopil do jamky.

 Kněžna div nesletěla zvědavostí ze zlaté židle, jak prudce otevřela oči.

 A po ní knížepán.

 "Fidonk!" řekla koutečkem kněžna.

 A po ní knížepán.

 Protože do jamky se z měchu vysypalo pár křemínků a přehršel písku. Pak se ještě vylilo trochu kalné vody.

 "Já chtěla mít studánku jako očko!" křikla kněžna.

 "Co jsi to přinesl?" křikl knížepán.

 "Přinesl jsem, co jsem nabral," řekl lokaj Fricek a podrbal se pod copem.

 Tak ti tři stáli nad jamkou, kde navždycky hasla studánka.

 Kněžna zlostí otloukla Frickovi cop o záda. A volala, že by jí kdekdo byl milejší než knížepán, co jí nedovede dopřát studánku místo zrcadla.

  Na to se z houští tajně dívají Manka a studánková víla.

 Manka poslouchá, jestli jí Rumcajs odněkud nedá znamení.

 Studánková víla nevychází z pláče: "Jestli všecku vodu v jamce vypije zem, bude se studánkou až do konce všech konců amen."

 Pláče a závoje má od slz, že už ani nevanou vánkem.

 Manka to chvíli poslouchala.

 "A dala by se ta studánka nějak uchovat při životě?"

 Víla si mokrýma rukama otřela oči.

 "To bych musela tu trošku vo, co v ní ještě zbývá, svázat s podzemními prameny."

 "Pospěš si," řekla Manka a vede vílu z houští ke studánce.

 Jenže víla nechce udělat ani krok.

 "Aby nakonec ta studánka byla jičínské kněžně za zrcátko!"

 "Pro své rozumy uděláš nejhůř studánce," řekla Manka a dovedla vílu až k jamce.

 Na dně studánky už sotva vlhce sáklo.

 "Přivedla jsem jednu, co té studánce pomůže," řekla Manka kněžně s knížepánem.

 Víla si klekla k jamce a jemnými prstíčky našla pod zemí prameny. Vyvedla je výš a pak je spojovala s tou trochou vlhkosti na dně. Jamka se začala plnit vodou. Až tam byla studánka jako očko.

 "Takovou jsem viděla ve snu!" vykřikla jičínská kněžna.

 Odstrčila zlatou židli a zhlíží se ve studánce jako v zrcadle. Jak se jí nese krinolína, jestli má živůtek jako vosa a paruku dost beránkově točenou. A libuje si: "Tréžoli šarmán."

 Knížepán to říká po ní a houpá kolenem.

 Fricek tréžolí a šarmánkuje, jak se sluší pro lokaje.

 Ale studánková víla vyčítá Mance: "Neudělala jsi dobře. Všecko je to pro knížepanskou radost."

 Kněžna s knížepánem jsou samé júbl júbl, víla vyčítá. A Manka se jen tiše dívá do keřů. Hnul se tam lístek, jak by to vítr nikdy nesvedl. Manka šeptla pod zelené haluze několik slov.

 A z haluzí vyšel Rumcajs. Krokem je u studánky, udělal z dlaní kolíbku a vyzvedl studánku ze země. Jen okolo malíků mu ukápla kapka, ale Cipísek ji chytil do klobouku.

 Než si zámečtí všimli, že jim tam zbyla jen suchá jamka, byli už Řáholečtí doma u jeskyně. Rumcajs studánku uložil do pravého lože, studánková víla se k ní usadila a odstrkovala smítka.

 Když Manka přišla pro první vodu, víla jí povídá: "Vílí rozum je kratší než lidský."

   Jak Manka pekla chleba pro jičínskou kněžnu Loupežník se chleba nenají, zná jen placku. Taková placka je ze žaludů tlučených mezi kameny, kváskem není zkypřená a solená je sanytrem. Když do ní kousne někdo jiného řemesla, rozrazí mu to sanice.

 Jednou se Manka dívala, jak Cipísek ukusuje z takové placky, a povídá si: "Aby náš synek užil něčeho lepšího, upeču mu bochník chleba."

 Jenže kde vzít v jeskyni pec. Rumcajs ji musel postavit stranou v lese. Vyvedl z mastné hlíny pícku jako úl. Když ji vypálil, povídá Mance: "Můžeš zadělávat."

 Manka vyměnila v horním mlýně košík malin za pár žejdlíků mouky a špetku soli. Uhnětla z toho těsto, že jen měkce dýchalo. Z těsta udělala bochník a Rumcajs ho vsadil do vyhřáté pece.

 Pec dala chleba, jen sládl. Manka odkrajovala z pecnu po tenkém krajíčku a Cipísek si užíval na chlebu jako na cukroví.

 Tou dobou přijel na jičínský rynk poštovský panáček, zarazil před zámkem a zavolal do okna: "Jičínská kněžna tu má psaní z Frankrajchu."

 Lokaji Frickovi to nesvěřili. Kněžna hnala samotného knížepána. Když jí to psaní přinesl, dýchla si z lahvičky pro silnějšího ducha a rozlomila pečeťku.

 Psala jí mladší sestra, co se před dvanácti lety vyvdala až do Frankrajchu.

 "Tak co vám píše, ma šér?" podupával netrpělivě knížepán.

 Kněžna hledí do psaní a vrtí hlavou: "Ale píše mi, že by si už zas ráda kousla do pořádného chleba."

 Ono v psaní opravdu bylo napsáno: Milá sestro, chleba je tu ve Frankrajchu neduživý, kůrka bílá po obou stranách, a v zubech to nechroupne. Čekej mě na návštěvu s krajícem jičínského chleba na stole.

 Kněžna dočetla a rovnou na knížepána: "Ohlídnu se sama po bochníku, aby to zámku neudělalo ostudu."

 Nejdřív poslala Fricka. Snesl chleba ze sedmi pekařství. Ale kněžně se nic nezdá. Jen ťuká po pecnech vějířem.

 "Tenhle je připeklý, tenhle má brousek a tenhle zas nedošel do barvy."

 Pak se vypravila sama. Jezdila do Paky a do Sobotky, a zas až do Hradce. Ale žádný chleba se jí nezdál dost dobrý pro sestru z Frankrajchu.

 Když už nevěděla kudy kam, dala ještě naposled zapřáhnout do kočáru. A ať prý kočí nechá koně běžet, kudy je ponesou kopyta, jen aby kněžně vyvětralo od mutace s chlebem.

 Lokaj Fricek skočil dozadu mezi péra, kočí střelil bičem. A jelo se.

  Tou dobou seděl Cipísek na nízké bukové rozsošce a ukusoval z krajíčku chleba. Drobky chytal do dlaně a pak dojídal.

 Najednou se něco zachruje ve vlhkém houští pod bukem a někdo tam povídá: "Neupustil bys aspoň drobeče"

 Cipísek na to: "Nejdřív bych musel vědět pro koho."

 Z haluzí vyšel ohniváč. Opleskává se rukama po zádech, aby se trochu zahřál, a drkotá: "Celý jsem v tom sychravém houští vychladl čekáním na drobeček. A ty ne a ne ho upustit."

 "Nevěděl jsem," řekl Cipísek.

 "A já zas nerad prosím," řekl ohniváč.

 "Tady máš." A Cipísek mu odsypal pár drobečků.

 Ohniváč se do nich pustil jako do marcipánu.

 Když dojedl, řekl: "Ohni přijdou drobečky vždycky k chuti. A já jsem celý ohňový."

 Naposledy se olízl a šel se uložit do kamení, aby si tam v suchu zdříml.

 Cipísek dál ukusoval z krajíčku.

 Vtom zahrčí kola a necestou mezi buky se kymácí kočár. Kočí na kozlíku uhýbá před haluzemi jako před metlami. Vzadu mezi péry se natřásá lokaj Fricek. Obě okna má kočár otevřená, aby táhlo a vyfoukalo to kněžně z hlavy starosti s chlebem.

 Když jeli kolem Cipíska, křikla kněžna: "Stát."

 A už má oči jen pro Cipískův krajíček. Zavolala na Cipíska, aby si stoupl na schůdek u kočáru, prohlížela si chleba rubem i lícem a volala po francouzsku: "Tré delisijé!"

 Tmavou kůrku měl krajíček jako zrovna vyloupnutý kaštan a tu světlou jako pudrovanou. Střídka je zrnko k zrnku. A ta chuť! Když si kněžna uždibla, dělalo se jí nebe na jazyku. Spolkla a poručila lokaji Frickovi: "Zeptej se, kdo ten chleba pekl."

 A Fricek na Cipíska hůř než po pansku: "Kdo to pekl?"

 Cipískovi se to všecko nezdá. Měl už dobré loupežnické vychování a věděl, že loupežník platí víc za řeč než za mlčení. Dívá se na Fricka, a ani slovo.

 Z jeskyně vyšla Manka.

 "Já to pekla."

 Jinak by byla kněžna na Manku křikla. Ale protože musela mít pro sestru z Frankrajchu nejlepší chleba, udělala milou špuličku: "Nešla bys se mnou na zámek upéct mi taky bochník?"

 Manka zavrtěla hlavou, že pro kněžnu péct chleba nebude.

 Vzala Cipíska za ruku a vede si ho do jeskyně.

 Kněžně bylo do tak horké zlosti, že křikla: "Tak si tedy nepeč. Ale za tu tvou loupežnickou pýchu ti zaplatím. Na mé přikázání k vám přijde jeden člověk a naučí Cipíska takovým móresům, že z něho budeš mít princátko!"

 Jen to řekla, skočila jičínská kněžna do kočáru, Fricek se vytáhl dozadu mezi péra a kočí mlaskl na koně.

  Když se Manka vrátila s Cipískem domů do jeskyně, Rumcajs na ni jen mžikl okem.

 "Někdo ti, Manko, hrozil zlým."

 A Manka, že to byla kněžna.

 "Chce nám Cipíska pokazit na princátko."

 Rumcajs uhodil rukou o stůl, až se jeskyni hnulo ve stropech.

 "A to ne!"

 Vyšel ven a dával pozor na všecky strany, kdyby šel ten kněžnin člověk.

 Tři dni se nedělo nic. Až čtvrtý den před polednem zavolá Rumcajs z hlídky před jeskyní: "Manko, cítíš?"

 V Řáholci jako by mezi stromy divně táhlo. Taková vůně, neslýchaná pro loupežnický nos. Jako by kvetly řeřichy a voněly do toho ajbišové certličky a pižmo a mošus.

 Pořád to sílí, až se musel Rumcajs opřít o skálu. Manka honem spálila na ohništi zelené listí. Divnou vůni to ale nepřemohlo, je jí pořád hustěji.

 Manka sundala Cipíska z bukové rozsošky, aby ho to neshodilo.

 Potom vyšel mezi stromy divný panáček. Botičky s permutrovou přazkou, atlasové kalhoty se zlatým lampáskem, sedmiduhová kazajka a na hlavě kadrličková paruka. Mává hedvábným šátečkem a od toho je ta vůně. Vytraksloval takovou poklonku, až to Rumcajsovi s Mankou bralo oči.

 "Já jsem mesjé Odér a jdu vychovat toho vašeho Cipíska."

 Rumcajs ještě stačil říct: "Tady je poctivý les a pro vůni jsou tu kytky!"

 K činu už se nedostal. Mesjé Odér proti němu mávl šátečkem. Rumcajsovi se zatočila vůně pod nosem a bylo jí, až mu to podtrhlo nohy. Za chvíli to k němu položilo do trávy taky Manku. Z té panské vůně byla úplně bez dechu. Už měli oba jen oči k vidění, jak jim mesjé Odér vychovává Cipíska. Cipísek tancuje drobné panské krůčky a mává si k tomu haluzkou. A poklonka sem a poklonka tam.

 Rumcajsovi to jde až k srdci. Ale pro tu vůni se nemůže ani hnout. Ženské jsou voňavému povětří přece jen zvyklejší. V poslední vteřince zatajila Manka dech a odběhla do buků, aby se zmátořila.

  Jako by na ni čekal, stojí tam ohniváč. Na dlani si pálí pod nosem jelení pazneht, aby mu odlehlo od vůně, a povídá: "Rád bych ti, Manko, pomohl za ty chlebové drobečky Cipíska. Jenže nevím, co se tu vlastně děje."

 Manka mu řekla: "Všechno je to kněžnina pomsta, že jí nechci upéct chleba pro sestru z Frankrajchu."

 Ohniváč se zamyslel, až mu haslo, a povídá: "Kdybych na toho se šátečkem ohnivě dokročil, podpálila by se ode mě všecka ta vůně a dalo by to šús, až by byl les Řáholec vzhůru kořenem."

 A ještě trochu se zamyslel, do veselejších plamínků.

 "Víš co, Manko? Slib jičínské kněžně, že jí ten chleba upečeš. Já už tam někde budu a uvidí se."

 To řekl, odešel hloub do buků a Manka se vrátila do jeskyně. Tam už jich bylo víc. Sama jičínská kněžna se přijela podívat, jak si mesjé Odér vede s Cipískem. Rumcajs sedí podražený vůní a kněžna se spokojeně dívá, jak mesjé vede Cipíska šátečkem, krůček a poklonka.

 "Bravo, mesjé!" volá kněžna.

 Manka neotálela ani vteřinku. Přitočila se ke kněžně a povídá: "Já chleba pro tu z Frankrajchu upeču."

 Kněžna udělala panské oči, že nad Mankou vyhrála, šlehla se rukavičkou po dlani a chytře řekla: "Mesjé Odér tu zůstane. Teprv až bude chleba pečený, zavolám ho zpátky na zámek."

 Potom s sebou Manku vzala do kočáru, Fricek skočil dozadu mezi péra a kočí práskl bičem na obě strany. Jelo se na jičínský zámek.

  Tam už bylo všechno nachystané. Díž s kopistí, vál, mouka, kvásek, sůl i špetka kmínu. Tak všecko, co je třeba k pečení chleba.

 "A tamhle stojí pec," řekla kněžna. "Až upečeš, přijdou mi říct. A já ochutnám."

 Manka mísí kopisti těsto v díži a myslí na Rumcajse s Cipískem. Jak tam první sedí od vůně podražený a z druhého už je málem princátko.

 Těsto kyne a vzdychá, vzdychla si taky Manka: "Než já ten chleba pořádně upeču, Rumcajse z panské vůně přejde loupežnický rozum a Cipísek bude sloužit kněžně u podnožky."

 Vtom někdo povídá: "Čekám tu na tebe už půl věčnosti."

 V hromadě popela u pece se hnulo a vykutálel se ohniváč. Otřásl se, až se šedivě zachumelilo.

 "Štěstí že mě popelář nevynesl!"

 Pak ťukl kotníkem o díž.

 "Sázej rychle do pece."

 "Těsto ještě nevykynulo a pec je studená," řekla Manka.

 "Jen sázej. Dál se postarám sám," na to ohniváč.

 Manka vyklopila těsto z díže do pece. Ohniváč tam za ním vlezl, křísl palcem o cihlu a rozpálil se. Pec zčervenala jako zoun a těsto v ní shořelo na kouř. Kouř vyletěl komínem. Potom se nesl s větrem rovnou do řáholecké jeskyně.

 První si čichl Rumcajs. Odlehlo mu od panské voňavky a přišlo na něho loupežnické kýchnutí. Protože se mesjé Odér držel jen šátečku, odrazilo ho to až do Jičína na podloubí.

 Druhý si čichl Cipísek. Střelilo z něho jako z pistolky a zapomněl všechny poklonky i krůčky.

 Když se Manka vrátila ze zámku, kýchla si, jako když zahraje píšťalička. Odpásala si zástěru a vyhnala z jeskyně tu trochu kouře, co tam ještě zbyla. Aby tam zas měli od všeho čisto.

 Kněžna s knížepánem se tři dni hádali ze zlosti, že jim na Manku nevyšlo. Čtvrtý den kněžna sedla a napsala sestře do Frankrajchu psaní: Milá sestro, na tu vizitu k nám nejezdi. Nesehnala jsem ani kousek pořádného chleba.

 A okolo toho samé silvuplé.

   Jak kněžna  uvařila Mance  pití Když se jičínské kněžně nepovedlo pokazit Cipíska na princátko, sedla si do zámecké věžičky. Tak seděla a vymýšlela, jak Mance ublížit jinak.

 Přišel za ní knížepán a ptá se: "Už to víte, ma šér?"

 Kněžna dupla zlatým kramflekem, že se rozlehlo v klenbách.

 "Čekám, až mi poradíte, mon šér."

 Knížepán si dal přinést židli a vymýšlel taky.

 Lokaj Fricek jim do věžičky nosil jídlo.

 Už tak seděli týden, a brnělo je, a nic. Pod parukou jim nechce vzejít myšlenka, kudy na Manku.

 Až osmý den, když Fricek odklízel talíře, přistrčí kněžně: "Já bych uměl poradit."

 Kněžna mu pustila do kapsy rakouský dukát a Fricek jí přišeptává do ucha: "Kněžna by se měla zeptat erckrajckrutibab."

 "Ungehért," řekl do toho knížepán, protože to slovo ještě nikdy neslyšel.

 Jenže kněžna vyskočila ze židle jako ovlažená rosičkou: "To je kapitální rada!"

 Erckrajckrutibaby byly baby, co žily v pazderně pod kopcem Zebínem. Každá byla ošklivá za sedm, hádavá za čtrnáct a zlá za celé očko. Přes den spaly, v noci se hádaly s měsícem, anebo čarovaly lidem zlé.

 "Tak abys tam, Fricku, rovnou došel," poručila ještě kžna a ukázala ke dveřím.

 Lokaj Fricek se vydal pod Zebín navečer, kdy se erckrajckrutibaby budily z denního spaní. Když šel loukami, uviděl ho Rumcajs, co seděl ve vršku dubu a obhlížel, jestli je v kraji spravedlivě.

 "Kampak, Fricku? Už se šeří!" zavolal.

 Ve Frickovi až klopýtla krev od leknutí. Ale pak se vytočil: "Kněžna posílá do kapličky na Zebíně svíčku. Tak ji nesu."

 Rumcajs se obrátil na druhou stranu a Fricek proklouzl.

 Došel k pazderně, překročil vyvrácené dveře. Šest erckrajckrutibab ještě spalo na hrachovině. Vzhůru byla jen sedmá, a nejhorší.

 "Co chceš?" zahuhlá na Fricka.

 Ve Frickovi se při pohledu na tu krásu zadrhlo. Teprve za chvíli ze sebe dostal: "Jičínská kněžna si vzkazuje o radu."

 Sedmá erckrajckrutibaba našpicovala soví ouška.

 "A o jakou?"

 "Ona už ti řekne sama." A Fricek kouká, aby už byl radši venku na zdravém povětří.

 Sedmá erckrajckrutibaba překročila šest ostatních, sáhla na kolík pro pytel se sušenými trávami a vyšla před pazdernu. Tam povídá: "Píchá mě do pat."

 A skočila Frickovi na záda a on ji musel nést až do Jičína.

 V tu chvíli kolíbali Manka s Rumcajsem Cipíska do spánku. Rumcajs na chvíli ustal a prohrábl si rukou bradu.

 "Tak mi divně čemejří ve vousech, jako by se někde chystalo zlé."

 Kněžna s knížepánem už čekali. Seděli v komnatě při tlusté svíci. Plamínek svíce zavál a do komnaty klopýtá Fricek s erckrajckrutibabou na zádech.

 Kněžna hnala Fricka do kuchyně, aby mu tam lojem opravili hřbet, a erckrajckrutibabě povídá: "Chci od tebe radu."

 Knížepán kývl palcem v rukavičce, že je to tak.

 Erckrajckrutibaba schovala kolozub, aby jim byla milejší.

 "Leckdo by chtěl. Ale co za ni?"

 Usmlouvaly to na sedm rakouských dukátů. Potom erckrajckrutibaba nastavila soví ouško a kněžna jí do něho svěřila, co ji tolik mrzí: "Nevyšlo mi, když jsem Mance chtěla pokazit Cipíska na princátko. Chci za to zle odplatit samé Mance."

 Tou dobou už Rumcajs s Mankou spali. A vtom Manka poplašeně zavolá ze sna. Rumcajs se pozdvihl na loži z jedlových haluzí.

 "Zdálo se ti zlé?"

 "Zlé, Rumcajsi," řekla Manka. "Ale už jsem zapomněla." Vydýchla si a znova usnula.

 Když tedy kněžna sedmé erckrajckrutibabě poručila, aby jí na Manku vyvzpomenula to nejhorší, erckrajckrutibaba se zamyslela. Bylo až slyšet, jak hoří plamínek na svíčce. Nakonec ťukla okopnutým palcem o podlahu a řekla: "Mám radu."

 Kněžna rovnou k ní.

 "A jakou?"

 Erckrajckrutibaba si ukazuje po prstech, za každý prst slovo: "Jestli ti Manka pokazila, aby z Cipíska bylo princátko, udělej z ní kněžnu. To pro ni bude trest nad všecky tresty."

 Kněžna si to dala ještě jednou opakovat. Knížepánovi se muselo třikrát.

 Pak třeskla kněžna vějířem o dlaň.

 "Ať si ta loupežnická pýcha užije, co ji bude soužit nejvíc."

 Taky knížepán za chvíli přikývl palcem v rukavičce. Ať se tedy udělá z Manky kněžna.

 "Ale jak na to?" řekla pomaloučku kněžna.

 Erckrajckrutibaba nastavila dlaň.

 "První rada byla za sedm rakouských dukátů, druhá je za devět."

 Kněžna jí nasypala dukáty. Erckrajckrutibaba je ukryla v sukních a sáhla pro ten pytel s trávami, co si přinesla. Když povolila tkaničku, vyšly z pytle takové vůně, až osleplo zrcadlo.

 Erckrajckrutibaba se chvíli v pytli přebírala. V hrsti jí uvízl snopek podpařené trávy, že by to ani koza nevzala. Podala snopek kněžně, zadrhla pytel u krčku, a že půjde.

 "A co s tou trávou?" volá kněžna.

 Jenže erckrajckrutibaba zas nastaví dlaň: "Třetí rada je za třináct."

 Kněžna nasypala erckrajckrutibabě dukátů. A je tu rada: "Ta tráva, to je pejchavice míchaná s nesrdečníkem. Uvař z toho pití a dej Mance."

 Kněžna už se ohlíží po hrnečku, a vtom jí přijde: "Ale jak ji přiměju, aby se napila?"

 Erckrajckrutibaba se pleskla po sukních.

 "Máš prázdnou kasičku, počtvrté neporadím."

 Otočila se na černé patě a odešla do pazderny pod Zebínem, aby jich tam zas bylo sedm.

 Do rána hořela v komnatě svíčka. Kněžna s knížepánem při ní vymýšleli, jakou kličkou přimět Manku, aby pila od kněžny.

 To už Řáholečtí vstávali. A jen se Rumcajs vykulil z lože, na prvním kroku křivě šlápl.

 "Dnes nebude dobře," povídá.

 V tu chvíli se jičínská kněžna div nepřekotila radostí. Ťuklse kotníkem do čela a málem zazpívala: "Už vím, jak ode mě Manka bude pít!"

 Hnala lokaje Fricka do kuchyně, aby jí poslali pánev horkého uhlí. Uvařila na ní pití z pejchavice a nesrdečníku.

 Přelila pití z hrnečku do lahvičky a dala si podat obyčejný plášť. Ukryla lahvičku do kapsy a vydala se tajně úvozem k Řáholci.

  V lese Řáholci Rumcajs zrovna povídá: "Vzkázal mi včera jelen šestatřicaterák, že se mu viklá staré paroží, a ne a ne ho shodit."

 Vysadil si Cipíska na rameno a odešli na dolní konec lesa s pomocí jelenovi.

 Manka zůstala v jeskyni sama. Udělala si z břízy chvošťátko a vymetala pavučiny. Při takové práci musí ženská mít oči pod stropem. A tak si Manka nevšimla, že se v houštince hnulo. Potom někdo tajně vystrčil z houští ruku a vylil plnou lahvičku do studánky před jeskyní. Po vodě se rozešly kruhy, a zas bylo všecko jako dřív.

 Od vymetání pavučin vysychá v hrdle. Manka tedy, že si ovlaží. Nabrala dlaní ze studánky, vypila sotva doušek - a vtom jako by se jí převrhlo v hlavě. Na chvošťátko už ani nepohlídla a do jeskyně křikla: "Ať si to tam vymete, kdo chce."

 To v ní začala pracovat pejchavice s nesrdečníkem.

 A bylo hůř.

 Manka si klekla nad studánku a dělá do ní vznešené špuličky jako do zrcátka. Zkouší i poklonky.

 A bylo ještě hůř.

 Rozmáčkla malinu a nabarvila si tváře. Z kopretin natřásla zlatý prášek a pudruje si čelo. Všecko po kněžně.

 A bylo ještě mnohem hůř.

 Když se Rumcajs vrátil s Cipískem od jelena, Manka křikne: "Mon šér, dojděte mi do Hradce pro paruku!"

 Rumcajs se div nepokácel.

 Pro Cipíska nemá Manka oči. Na drozdovi chce, aby jí zapískal minetek po francouzsku. A že tu stejně nebude, že se jí chce do zámku.

 "Kruciš," povídá Rumcajs a hlavu z toho má na rozskočení.

 Přehodil si Cipíska na druhé rameno, a že si musí rozmyslet, kudy to všecko do Manky vjelo.

 V rozmýšlení došel až k lesnímu rybníku, co v něm hospodaří vodník Volšoveček. Volšoveček sedí v puškvorcích, míchá palcem v rybníce a volá: "Jde od vás shora, Rumcajsi, nějaká divná voda. Ryby jsou po ní jako minutím pominuté."

 "Ještě mi k mé starosti přidávej tu svoji," povídá Rumcajs; ale postál a dívá se.

 V rybníce se dějou divné dryje. Rybičky plotičky se nesou jako komtesy a po každém se ohrnují. Kapři se bijí v klubku jako modří kavalíři, až se dřou šupiny. Štika se obhání ocasem jako vějířem a vzkazuje, že je celého rybníka kněžna.

 "To jako by se ty ryby napily pití z pejchavice a nesrdečníku," vrtí hlavou Volšoveček. "A jde to shora od vás, Rumcajsi."

 V Rumcajsovi jako by rozškrtl. Vyběhl na hráz a ostře se podíval přes louky k Jičínu. Ještě zahlídl, jak za sebou kněžna v obyčejném kabátě dovírá zámeckou bránu. V ruce se jí blýskla prázdná lahvička.

 Rumcajs už to všecko ví.

 "Zavři, Volšovečku, horní stavidlo," povídá. "A pusť rybám čerstvou vodu vedle ze strouhy." A ještě povídá: "Já musím taky začít s počinkem."

 Přehodil si Cipíska z ramena na rameno a rozběhl se rovnou k jeskyni. Cestou se stavil u jelena šestatřicateráka a zeptal se: "Chceš mi oplatit službu?"