Manka

 Lucka si vesele začala chystat do ranečku svých pár hábků. A s večerem že odejde.

  Jenže když jim trochu odlehlo od Rumcajse, dostali řezník s řeznicí takovou zlost, až se jim srdce zalívalo žlučí.

 "Máš pro chytrost naděleno jako nesolená bachořice!" křikla řeznice na řezníka. "Jiný by toho loupežníka jinak odbyl!"

 Řezník jen pohoupl rameny, že s prasetem mezi koleny je těžká každá študyje.

 "Všecko abych sama," křikla řeznice a dala se do přemýšlení, jak zas pokazit, co Rumcajs napravil.

  V krámě jí bylo všecko pro zlost. A tak s přemýšlením odešla do lesa. Posedávala po pasekách, a pořád v té zlosti, že nedokáže vyvzpomenout, jak ještě hůř ublížit Lucce.

 Najednou před ní stojí divná panenka.

 "Co jsi zač?" lekla se Plecitá.

 "Vím, co chceš, i když ses mi slůvkem nezmínila," řekla ostřicovým hláskem panenka.

 "Když víš, tak mi poraď," rovnou na ni řeznice.

 "Taky mám s Luckou účet," usmála se zle divná panenka víla.

 Shýbla se pod keř pro trochu večerní páry, druhou rukou očesala z trávy pavučinu, všelijak to hnětla v dlaních - a podává řeznici šáteček.

 "Ať ho Lucka dá ženichovi, aby měl čím mávat na veselce."

 Řeznice si šáteček prohlídla, ani obroubený není.

 "I co, každá rada je dobrá," povídá si.

 Když řeznice Plecitá přišla domů z lesa, Lucka už na ni čekala, a s veselou: "Tak se s vámi, mistrová, loučím. Z té trpké služby u vás jdu k Toníkovi. A do tří neděl rovnou pod čepec."

 Plecitá to překousla, podala Lucce šáteček a povídá: "Vezmi si pro ženicha, aby měl o veselce čím mávat."

 Lucka šáteček vzala a s veselou odešla.

 Dveře se za ní sotva dovřely, když řezník Plecitý povídá: "Pěkně jsi pořídila. Ze služby se nám vyvlíkla a svatba bude taky."

 Řeznice na to ani slovo. Jen silně myslela na divnou panenku z třetí paseky.

  Lucka potkala Toníka, když jel s prázdným vozem. Vyskočila si k němu na šejtrok.

 "Tak jsem tu. Zítra mi z Řáholce pošlou poslední ostružiny. Až je na rynku prodám, půjdeme na faru o ohlášky."

 Toník práskl bičem, až střelilo. Koně se rozběhli vysokým krokem. Vtom klopýtlo kolo o kámen a Lucka si vzpomněla: "V řeznici se nějak hnulo. Posílá ti na svatbu šáteček."

 Sotva ale po něm Toník sáhl, divně mu přešlo v očích. Zarazil koně a div ne na Lucku bičem.

 "Co ty tu se mnou sedíš na šejtroku? Každou já nevozím!"

 A hnal Lucku z vozu. Zavolala za ním, myslela, že je to jen žert.

 "Už tě nikdy nechci vidět!" křikl přes rameno Toník, zamával Lucce na rozloučenou tím šátečkem a pobídl koně kopcem dolů.

 Lucka chvíli postála, v hlavě se jí nemůže sejít, proč se Toník tak divně změnil. Potom se vrátila k Plecitým do krámu.

 "Jsi tu nějak brzy zpáy," povídá od kasy řeznice. "A tváříš se jako sama vdova."

 Lucka vzala z kouta pometlo a smutně jde po své staré práci.

 Řeznice přehazuje v kase šestáky, aby to cinkalo, a vynáší se před řezníkem: "Sám jsi nedokázal nic. Já ale věděla, kudy s nití do ouška. Zůstane tu sloužit a po veselce má taky."

  Druhý den přišel Cipísek s posledním kloboukem ostružin.

 "Děkuju i tak, ale nevezmu si," řekla Lucka. "Už není proč."

 Ve smutku Cipískovi pověděla, co a jak. A on ji odvedl do lesa Řáholce k Rumcajsovi a Mance.

 Rumcajs spravedlivou zlostí rozrazil pěstí pařízek.

 "Jestli řezníkovi s řeznicí bylo dvou kňourů málo, vypravím se na ně s celým stádem," povídá.

 Jenže Manka ho přidržela za loket.

 "V tom všem je teď jiný než řeznický rozum. Jaký byl, Lucko, ten šáteček, co Plecitá poslala Toníkovi?"

 "Krásy moc nepobral," řekla Lucka. "Ani obroubený nebyl."

 Jen to Manka doposlechla, přinesla polštář z mechu a povídá Rumcajsovi: "Sedni si a poseď. Protože ten šáteček je od víly tkaný. Křížkovat se s vílou není mužská práce. Obstarám to sama, jen co vyjde měsíc."

 Potom poslala Lucku zpátky do Jičína, jen ať tam počká do rána, dokud zas nebude dobře.

 A protože měsíc už vstával z kolíbky mezi kopci, ustlala ještě Manka Rumcajsovi s Cipískem ke spaní. Sama se vypravila na paseku za vílou.

  Na samém kraji paseky si ulomila prut ostružiny. Postavila se s ním za jalovec a čeká.

 Přicházely víly a tančily měsíci tanec. Když odešel, tančily ty horší. Ale teprv se svítáním vyběhla na paseku ta s ostřicovým hláskem.

 Manka vykročila od jalovce a tváří se, jako by sbírala ostružiny.

 Víla na ni křikla: "Nech toho. Nebo mi za ně zaplatíš hůř než Lucka."

 Manka si ukázala k uším, že je má šátkem zavité. Víla blíž k ní. Vtom jí Manka přehodila přes hlavu smyčku z ostružiny. Divná panenka se chce vytočit, ale vázne v ostnech.

 "A nepustím tě, dokud nepovíš, jak napravit, čím jsi ublížila Lucce!"

 Strach z ostruží přivede každou vílu k poslušnosti.

 "To by se ten šáteček, co jsem dala řeznici, musel přetrhnout na dvakrát tři cípy," řekla.

 A jestli už ji Manka pustí. Manka, že ne, teprv až se ukáže, že rada je pravá.

 Na ostružiní jako na oprati dovedla pak vílu do Jičína.

 Nejdřív k vinárníkovi na dvůr. Toník tam zrovna nakládal sudy. Vílí šáteček mu cípkem kouká z kapsy.

 Když se Toník divil, proč přišly, Manka mu povídá: "Budeš se divit víc."

 Víla na ni z ostružinové kličky: "Nezdržuj a udělej už s šátečkem, jak jsem řekla."

 "Až při tom budou všichni," odpověděla Manka a přidržela ostrou oprať. "A ty nás, Toníku, dovez k řezníkovi s řeznicí."

 Toník je obě vysadil na vůz. Koně šli jedním krokem za tři, protože cítili vílu za ocasem.

  Když tam přijeli, byla ta chvíle, kdy se hospodyně chystají na nákup. Řezník s řeznicí zrovna otvírali. Vtom se jim ale do krámu hrnou Manka, víla a Toník.

 Řezník Plecitý samým překvapením začal sekyře brousit čepec a řeznice dvakrát uhodila kasou.

 "Co tu všichni chcete?"

 Přišla taky Lucka, co zametala vzadu na dvoře. Dívá se na Toníka jako do obrázku. A on na ni pořád jako na protivu. Točí od Lucky očima vždycky na druhou stranu. Nakonec švihl bičem o holínku.

 "Proč jsi mě sem, Manko, zvala?"

 "Teď je ta pravá chvilka!" řekla Manka a přetrhla vílí šáteček na dvakrát tři cípy.

 V tu chvíli jako by Toníkovi vyměnil oči. Popadl Lucku do loktů a roztočil se s ní, až neměla dech.

 "Tohle je má pravá nevěsta!"

 V ten okamžik taky Manka povolila víle ostruží. Divná panenka se vyvlíkla a vyvanula z krámu cestičkou mezi jičínskými hospodyněmi. Ohlížely se po ní a křižovaly se proti zlému. Za vílou vyšla Manka. Točí větvičkou ostružiní a hospodyním povídá: "Tohle je nad křížek třeba sedmkrát křížkovaný."

 Za Mankou Toník s Luckou. Volají na půl Jičína: "Chystejte pentle, bude veselka!"

 Řezník s řeznicí zůstali v krámě sami. A masa tam na šrácích a taky plný pult. Neprodali z toho ani libru. Po jičínských hospodyních už vždycky šel hlas, že u Plecitých mají zboží od víly uhranuté.

 Když se Manka vrátila z Jičína domů do jeskyně, Rumcajs vesele povídá: "Už se mi to všecko doneslo po sojkách."

 Vzal pistol, nabil ji zeleným žaludem, a vystřelil Mae na počest.

  Jak Cipísek zatočil s hromstrojkem a bez Manky by dál nevěděl Jednou před polednem obcházel Rumcajs po lese Řáholci, až došel na třetí paseku. Jičínský podruh Jandejsek tam dobývá ze země pařez. Kolem něho se chumelí sedmi dětmi. Když chce Jandejsek rozehnat sekyru, překážejí mu hned tři. Když chce pod pařez podložit sochor, vázne o čtvrtého a pátého. A když míní nasadit klín, nemůže pro ty, co jsou do sedmi.

 "Práce taková," stěžuje si Jandejsek.

 "Proč to všecko vodíš do lesa?" povídá mu Rumcajs.

 Jandejsek se opřel o sotva naviklaný pařez.

 "To je tak, Rumcajsi. Rozstonal se jičínský podučitel Očičko. Škola je na zámek. A s dětmi ať si každý poradí, jak dovede."

 Rumcajs pomohl Jandejskovi vyvalit pařez a tu novinu o Očičkovi donesl Mance. A ona hned z dobrého srdce: "Očičko je tu na světě sám, nemá nikoho, kdo by mu aspoň natřásl polštář. Dojdu tam a postarám se, než se vystůně."

 Odpoledne si Manka svázala do otýpky koření proti nemocem a vypravila se do Jičína. Cipíska vzala s sebou, kdyby bylo třeba poslat někam s posílkou. A Rumcajs že každý den zavolá z Řáholce k Jičínu, kdyby bylo potřebí taky jeho pomoci.

  Podučitel Očičko bydlel v tom domě křížem od kostela přes rynk. Měl dvě sedničky, první byla na bydlení. A v té druhé mašinky a aparátky, jiskřiště, kotolomotorky, a dokonce i samotoč. Protože podučitel Očičko byl lučebník a silozpytec.

 Když k němu Manka s Cipískem vešli, měl takovou horkost, až z něho sálalo. Převalil se na posteli a povídá: "Už zvonilo?"

 Od té velké horkosti se mu pletlo v hlavě.

 Manka honem poslala Cipíska ke kašně pro vodu a svařila v ní první koření.

 Když to Očičkovi dala vypít, odešlo z něho půl horkosti, a rozumně povídá: "Můžeš vařit ještě."

 Jenže Manka na to: "Takové koření se smí pít jen třikrát po třech dnech, jinak by to nepomohlo."

 Podučitel Očičko si pokojně lehl do polštářů a čekal na třetí den. Manka zatím poklízela ve světnici. A Očičko po ní starostlivě točí očima.

 "Tady si překládej všecko, jak se ti zlíbí. Ale tam vedle mi s ničím ani nehni."

 Poslouchá to Manka, slyší to i Cipísek.

 Na třetí den uvařila Manka druhý díl koření. Podučitel Očičko se napil a spadl z něho zbytek horkosti. Jen malátný je, že by neunesl muší křidýlko.

 "Třetí díl koření tě vyzdraví do síly," řekla Manka.

 A zase čekali, až dojde třetí den.

 Očičko si hoví v polštářích, po tváři je už celý pěkně růžový, ale jako by mu přibylo starosti o druhou světnici. Pořád jen na Manku s Cipískem: "Radši se mi o ni neomeťte ani myšlenkou!"

 A došel do třetice třetí den. Manka si nachystala na třetí vaření. Nasypala koření do kotlíku a postavila to na oheň. Čeká, až přejde var ne vyšší než na vlnku, protože jinak by to bylo na vylití.

 Podučitel Očičko si zatím zdříml, aby byl silnější a unesl hrneček, až bude pít.

 V tu chvilku přistrčilo Cipískovi. Pootevřel dveře do druhé světnice. Zvědavost ho postrčila dál. A už je tam.

 Na rechničkách stojí skleničky a špunt je z ebenu. Ve skleničkách všelijaké sulfúry. Jenže těch si Cipísek nevšímal. Šel rovnou dozadu, kde jsou strojky.

 A že si s něčím docela maličko zatočí. Byl tam taky jeden strojek v mědí kované truhličce.

 "Aspoň nahlas nezavrčí," povídá si Cipísek.

 Jenže sotva se dotkl kliky, roztočil se strojek jako vírem. Přecházejí v něm jiskry a praskají, jako když louská křemeny. Nakonec rána.

 Ale taková rána, jako když se vyvalí bouřka, které bylo v truhličce ze všech stran úzko. Vyhrnulo se to oknem a je toho plné nebe.

 V tu chvíli podávala Manka podučiteli Očičkovi třetí hrneček koření. Najednou se všecko zatřese, až hrneček zahrál Očičkovi o zuby.

 "Uvařila jsi to pěkně do síly," hekl Očičko.

 Ale Manka tam stojí pobledlá jako svíčka.

 "To není od koření," povídá. "Cipísek něco vyvedl vedle ve světnici."

 "Sotva se vystůňu z nemoci, upadnu do horšího," posteskl si Očičko a rozběhl se do zadní světnice.

 Manka za ním.

 Cipísek tam stojí nad hromádkou třísek, v ruce drží kliku a klobouk má horce ošlehnutý.

 "Zatočil s hromstrojkem!" vykřikl podučitel Očičko.

 Pak už se jen dívali, jak se nad Jičínem válejí mraky a blesky si v nich ostří lokýtky.

 "Udělat hromstrojek pro mě hračka. Ale vrátit bouřku zpátky do truhličky, to nedokážu," povídá dost smutně podučitel Očičko.

 Jestli ta bouřka sletí na Jičín, stane se městu veliké neštěstí a škoda.

  Manka ani nečekala, až Rumcajs zavolá z Řáholce. Sama bleskla červenou sukní k lesu.

 Rumcajs u ní byl za chvíli, co ho boty prudce donesly.

 Vydýchl si a zeptal se: "Kruciš, co se tu strhlo?"

 Vidí Očička docela bez rady, Manku pobledlou jako svíce a Cipíska s horce ošlehnutým kloboukem. A tu bouřku nad Jičínem.

 Rumcajsovi se ale nemusela troubit celá písnička, na dýchnutí chytil notu. Znova se podíval pod nebe na bouřku a povídá: "Bude s ní veliké starání. Kdybych ji zkusil vyhnat sám, nedosáhl bych. Sesypala by se rovnou na rynk a město by chytilo od dřevěných lomenic."

 Potom poslal podučitele Očička do školy, aby mu nepletl myšlení učenými řečmi. A vymýšlí, kudy na bouřku. A třeskne se pěstí do čela: "Vím o jednom, co má dost dechu, a je ho taky dost na výšku. Leží ve skalách na Prachově. Sám ale k němu o pomoc nemůžu. Jen by mě uviděl, začal by se se mnou bít. A tím třesením by bouřka sletěla rovnou na Jičín."

 Až do té chvíle Manka tiše poslouchala. Teď povídá: "Dojdu za ním sama."

 Cipísek přihodil závažíčko: "A já půjdu taky."

 Rumcajs se na něho dívá.

 "Udělal jsi zle, zkus zas udělat dobře."

  Když došli do Prachovských skal, Manka zavolala:  "Kde tu leží ten, co má dost výšky a dechu, aby mohl sfouknout bouřku za kopce?"

 Nikdo se neozývá.  Manka zavolala podruhé.

 Jako by volala do pouště.

 Zavolala potřetí a Cipísek se k ní přidal.

 Kolem se to začne třást, až skály tlučou hlavami o sebe. A strašný hlas do toho burácí: "Dokud jsi volala sama, běželo mi to kolem uší. Ale jak se přidal ten štiřihlásek, píchlo mě až v konečcích!"

 Manka se rozhlíží, odkud ten hlas přichází, ale nikoho nevidí.

 "Tak se aspoň ukaž," zavolala a Cipísek s ní.

 Kolem se to začalo smát, až jim zinká v uších: "Vždyť mi stojíte zrovna na špičičce od malíčku!"

 Když se líp podívali, uviděli ten malíček. Je za sedm ojí od vozu. K malíčku patří obr tak veliký, že se nevejde do očí ani na sedmero pohlédnutí. Pomaloučku se převalil na bok, aby nepřekotil zeměkouli, a dost mírně povídá: "Co mi vlastně chcete?"

 Protože uchem ležel obr až za lesem, vydali se Manka s Cipískem přes ten les. Došli k obřímu uchu a zavolali do něho: "Poprosit o službu jsme tě chtěli."

 Obr jen zafuněl: "Já nikomu nesloužím."

 Víc s ním nebylo k pohnutí.

 Manka s Cipískem si sedli na kopeček písku a radili se, kudy na něho.

 Když se pořádně uradili, zavolali obrovi do ucha: "Kdybys věděl, s kým mluvíš, pořádně by sis na to přivstal."

 "Povídali," zafuněl obr.

 Vtom Manka blýskne červenou sukní.

 "Já jsem Rumcajsova Manka!"

 Cipísek zatočil borovým kloboukem.

 "A já jeho synek Cipísek!"

 "Co?" zahromburácí obr a vstal, jako když se zvedá skála. Zlostí od něho praská.

 Protože ten obr se už několikrát popadl s Rumcajsem a nikdy nikomu z nich nevyšlo na výhru. Tisíckrát ho proto vztekalo, že sám halabrána nezmohl Rumcajse, co má obyčejnou lidskou míru.

 "Kde je ten Rumcajs?" A obr si jen nakročit.

 Manka s Cipískem zas, jak se prve uradili: "Čeká tě v Jičíně na rynku."

 Obr je popadl na dlaň a dvěma kroky byl na jičínském rynku. Odložil Manku s Cipískem na ochůzek věžové brány, a znova: "Tak kde je ten Rumcajs?"

 "Musíš se líp podívat," řekli Manka s Cipískem.

 Obr stojí na rynku, je ho až pod mraky. Nad šošolí vlasů se mu točí bouřka z Očičkova hromstrojku. Blesky si ostří lokýtek o lokýtek, jen začít bít po jičínských lomenicích.

 Obr brousí očima po rynku pod sebou, ale Rumcajs tam nikde není k zahlídnutí.

 "Bodejť by byl," volají z věžové brány Manka a Cipísek, "když je od bouřky na rynku tma po všech koutech."

 Obr si to překulil ve velké hlavě, až v ní zarámusilo jako ve mlýně na kámen.

 "Vida," povídá. "Je to tak."

 A ohnal se rukou po bouřce. Zamíchal s mraky jako kahudou v hrnci.

 Jenže to už nebylo bleskům k vydržení. Smekly se jim lokýtky a všecko se to sesypalo obrovi na šošoli. Oheň a burácení a elektrická vůně.

 Když utichlo, bylo nebe nad Jičínem jako vyprané ve studánce.

 Obr ještě chvíli postál, kýval hlavou a rpomínavě točil očima.

 "Co jsem to tu vlastně chtěl?"

 Protože když obr chytí bouřku na šošoli, vyrazí mu to z hlavy myšlení. Pokrčil rameny a odešel si zas lehnout na Prachov.

 Z podloubí vyšel na rynk Rumcajs a zavolal nahoru na věžovou bránu: "Ani sedmkrát sedm lišek by to líp nevymyslelo!"

   Jak nebýt Manky,  bylo by všecko  po knížepanském S tím obrem, co ležel v Prachovských skalách, byla ještě jedna patálie.

 Rumcajs se vracel ze Sobotky, kam z dobré vůle nosil kantorovi jednou za rok borovou kalafunu. Krátil si cestu přes skály. Znal to tam a šel spíš popaměti. A vtom klopýtne.

 "Kruciš," stačil ještě říct. Pak ho bolest v palci posadila do kamení. Ohledává si oražený prst a k tomu syká: "Vždycky tu bývalo rovně, a teď jako by někdo zrohatěl cestu."

 Hlas, že ho jsou plné skály, mu odpoví: "A to jsem ti jen nastavil malíček."

 Leží tam obr a směje se svému žertu, až se v roklích přesýpá štěrk.

 "Taky sis mohl lehnout jinam, halabráno," povídá Rumcajs a pro bolest mu není do delší řeči. Zdvihl se a pomalu jde dál k Řáholci.

 A ten obr se bude smát ještě tři neděle, jak se mu povedlo ublížit Rumcajsovi. Protože když loupežník silně klopýtne, není to, jako když brkne písaříček. Křemen se přitom rozskočí. A právě v palci mají loupežníci nejjemnější kloubek.

 Rumcajs sotva došel do jeskyně. Posadil se, Cipísek mu přistrčil dva kameny, a Rumcajs si mezi nimi zul botu. Potom povídá: "Klopýtl jsem o obra a budu z toho trochu stonat."

 Dořekl, převalil se na postel z jedlových haluzí a Manka mu začala kurýrovat palec.

 "Celý jsi, Rumcajsi, jako z houžví a železa," povídá. "Ale zrovna tenhle kloubek máš křehký jako z tragantu. Bude s ním starání na sedm neděl."

  Tou dobou přijel k jičínskému knížepánovi na návštěvu hrabě ze Špajéru. Byl to ten hrabě, co míval železného zajíce, než mu ho myslivec Robátko zastřelil.

 Jičínské kněžně bylo k zlosti, jaké zas hrabě povede řeči knížepánovi pro závist. Proto knížepána navedla: "Mon šér, až po večeři ten ze Špajéru začne, jaké má doma znamenité věci, jen kývejte. Já sama obstarám řeč."

 Když lokaj Fricek sklidil ze stolu, napil se hrabě ze Špajéru vína a začne: "Já mám doma ve Špajéru takovou loveckou flintu, že se sama naláduje."

 Knížepán kývl a kněžna hraběti odrazila: "My máme k ládování hajného. Naláduje a podá nám pušku. Kdežto vy, hrabě, si pro tu svou musíte sáhnout sám."

 Hraběti ze Špajéru lousklo v hrdle, jak těžko to spolkl. Ale začne znova: "A mám tam doma ve Špajéru psa, co je cvičený nosit jen kamzíky. Jinou zvěř nebere."

 Kněžna jen protáhla dlaní šáteček.

 "U nás kamzíky nemáme a za takového psa ušetříme."

 Hrabě ze Špajéru přešlápl pod stolem zlostí, že mu zas nevyšlo. Pak zvedl ruku a flekl s ní, jako by louskl s esem.

 "Ale já mám ve Špajéru v lese myslivecký domek, takový šíshaus. Vede od něho osm prosekaných cest. Já jen sedím v tom domku a střílím po zvěři na osm stran."

 A kněžně zašlo. Zmuchlala kapesníček do rukávu a neví, čím to přebít. Knížepán křikl: "Já chci taky šíshaus!"

 Hrabě ze Špajéru se silně napil na spokojenost, že se mu povedlo nasadit knížepánovi brouka do hlavy. A hned ráno odjel zpátky do Špajéru.

  Zbyla po něm v jičínském zámku veliká mutace, kde by se měl ten myslivecký domek postavit. Knížepán s kněžnou to vymýšleli celý den, ale žádný knížepanský les se nehodil. Jednoho bylo moc, druhého zas krátce pro ránu z flinty.

 "Snad ten Řáholec," přistrčil jim lokaj Fricek, když rozsvěcel svíčky. "Rána se v něm dobře ponese na osm stran a jelen tam klopýtá o jelena."

 "Jenže je tam taky ten Rumcajs," přišeptne kněžna knížepánovi. "Aby z toho zas nevyšlo něco proti nám."

 Fricek na to: "Po bábách borůvkářkách se doneslo, že Rumcajs leží s bolavým kloubkem. A bude stonat ještě šest neděl."

 Jen to knížepán doslechl, vjelo do něho. Posadil se na zlatou židli a dal si svolat drvoštěpy, tesaře, zedníky a taky jednoho klempíře. Ale ještě před nimi všecky bačkoráře, co jich bylo v Jičíně, Pace a Kopidlně.

 Nejdřív knížepansky naporučil bačkorářům: "Ušijete bačkory pro všechna ta řemesla, aby všichni měli krok měkký k nezaslechnutí."

 Potom přísně ukázal prstem na drvoštěpy, taře, zedníky a na klempíře: "A vy si ty bačkory obujete a tišíčko mi postavíte v lese Řáholci takový šíshaus, aby od něho vedlo osm cest na osm stran. Klempíř posadí na střechu kohouta z plechu, co bude točit zobákem, kam namířím flintou."

 Kněžna škrtla vějířem ve vzduchu: "Je to tak."

 A drvoštěpům, tesařům, zedníkům a tomu klempíři začalo lámání hlavy, jak postavit v Řáholci střelecký domek Rumcajsovi málem na očích.

  Rumcajs stonal, Manka mu obkládala palec jitrocelem a koupala ho v solích. Cipísek při všem pomáhal. Bylo s tím dost práce.

 Jenže Rumcajs pořád jako by neměl ve stonání klid. Obrací se na posteli z jedlových haluzí a přidržuje si dlaň k uchu.

 "Manko, v hloubi lesa Řáholce se něco děje."

 Aby se nedělo. Drvoštěpové, obutí tichoučce do bačkor, tam káceli švejdskými sekyrami stromy. Taková sekyra nedá ránu, jen tne. Když se strom kácí, podkládají mu slamníky, aby neuhodil o zem.

 Rumcajs se posadil na posteli.

 "Musím se tam aspoň podívat."

 "Chceš si ublížit ještě hůř?" okřikla ho Manka. "Taky slyším to šramocení, ale nejdřív se musíš vyzdravit."

 Když drvoštěpové prosekali Řáholcem osm cest na osm stran, dali se do díla tesaři. Švejdskými sekyrami přitesali, co bylo třeba, a postavili zedníkům lešení.

 Rumcajsovi už netrpělivostí hrály lesní včely ve vousech.

 "Musím tam, než se s lesem Řáholcem stane kdovíco!"

 A Rumcajs se hrne z postele.

 "Kloubek máš ještě nejistý, nedošel bys," domlouvá mu Manka. "Přece nepokazíš, co jsem tři neděle kurýrovala."

 Rumcajs si jen vzdychl, skácel se zpátky do postele a hromcuje na obra, co mu tak ublížil.

 To už nejhloub v lese Řáholci pracovali zedníci. Na rukách rukavice ze sametu, aby nehtem neškrtli o cihlu. Stavějí myslivecký domek. Je v něm osm oken a každé vede na jednu cestu prosekanou Řáholcem.

 Došla šestá neděle a knížepánův šíshaus stojí od základu až po střechu.

 A to si obul tichoučké bačkory klempíř. Přistavil si žebřík, a že nahoru usadí plechového kohouta. Jenže když se vracel ze střechy, klopýtl si bačkorou o bačkoru. A sletěl. Lesem Řáholcem zařinčelo, protože každý klempíř je samý plech.

 "Už mě, Manko, doma neudržíš!" křikl Rumcajs.

 Vyskočil z postele, popadl klobouk a zavolal na Cipíska, aby mu čerstvě nabil do pistole. A shání boty. Jenže jedna, zrovna ta na nohu s oraženým palcem, chybí.

 "Kruciš, kde je?" ptá se Rumcajs.

 Manka se k němu mírně přitočila a podává mu ji. Kramflek je uloupnutý, podrážka utržená od branzolu, floky zvyrážené.

 "Kruciš a kruciš, kdo to vyvedl?" ptá se Rumcajs.

 "Já, Rumcajsi," řekla Manka. "Protože tě nenechám pokazit, co jsem za šest neděl vykurýrovala."

 Rumcajs obrací botu v rukách.

 "Při tom, co jsem pozapomněl z ševcovského řemesla, nespravím ji dřív než za týden."

 "To zrovna dojde sedmá neděle," usmála se na něho Manka. "A kloubek v palci bude jako vytrakslovaný."

 Rumcajs si silně nadýchl. Ale pak tichoučce vydýchl, sedl si a začal spravovat botu.

 Obr si ležel v Prachovských skalách. Každou chvíli se od něho zatřáslo smíchem, jakou Rumcajsovi zavařil polívčičku.

  Když knížepánovi ohlásili, že střelecký domek v Řáholci stojí od gruntů až po střechu, poručil si kočár. Dojel tam a obhlídl domek dokola, jestli je všecko do osmi stran, jak naporučil. Potom uhodil rukavicí o dlaň a rozkázal: "Doprostřed toho šíshausu se postaví zlatá židle. A já na ní budu sedět s flintou. Až se ukáže jelen, dám po něm ránu." A bylo zvaní. Knížepán s kněžnou psali listy, aby se hrabata, komtesky a jičínský jenerál přijeli podívat, jaký je knížepán střelec.

 Ten den, kdy to mělo být, se cesty k lesu Řáholci netrhly. Hrabata se sklíčkem v oku, komtesky v krinolínkách a jenerál s císařskými licousy, všecko se to tam sešlo. Posadili se bezpečně na devátou stranu. Potom jičínská kněžna ukázala paraplíčkem: "Tamhle v šíshausu sedí knížepán. A bude střílet flintou jeleny na osm stran." Do toho lokaj Fricek, jak mu nakázali: "Takový šíshaus nemá ani hrabě ze Špajéru." Knížepán si dal podat osm naládovaných flint. A poručil zabubnovat na buben, aby to přeplašilo řáholecké jeleny a oni přeskakovali přes osm cest. Jenže v lese Řáholci se nehne ani lístek. Knížepán kkl na bubeníky, aby naladili výš a bubnovali znova.

 Přeletěla sojka, jak ji to zvedlo z větve. Na osmi cestách se ale neblýsklo ani jelením chlupem.

 Knížepán poručil seštemovat bubny, až praskala kůže. Bubnuje se potřetí.

 A na sedmé cestě se hnulo. Knížepán popadl flintu a namířil si.

 Jenže on tam místo jelena stojí Rumcajs. Došla sedmá neděle, kloubek ho zas nese.

 "Všech osm flint si knížepán může hodit rovnou na rameno a vzít to k Jičínu!" volá Rumcajs.

 Je mu do takové zlosti i smutku, že se musí přidržovat dvou skal. Kde bývala jeho milá paseka, vidí osm cest vedených Řáholcem sekyrou a knížepánův domek.

 "Ať si knížepán pospíší, než mu podpálím pod zlatými kramfleky!" volá Rumcajs.

 Uslyšeli to hrabata, komtesky i jenerál, co přišli na podívanou s jeleny. Křikli, že jestli knížepán takovou loupežnickou hubatost nechá bez trestu, pošle ho císařpán přebírat hrachovinu.

 Toho se vylekala kněžna. Rychle se zeptala jičínského jenerála, co teď. Pak podle jenerálské rady křikne na knížepána: "Mon šér, án fajér na toho Rumcajse!"

 Když chytí loupežník panskou kouli, probije mu to srdce.

 A kněžna pořád: "Án fajér na toho Rumcajse!"

 Všecka šlechta po ní jako klarinety za trumpetou: "Án fajér!"

 Knížepán už sáhl prstem ke kohoutku. Vtom přiskočí Rumcajsovi na pomoc ta pravá myšlenka.

 "Tak střel, ty trumpetlíku!"

 Na tu urážku chytlo knížepánovi ve flintě samo, ale o maličko pomaleji. Rumcajs skočil a pootočil knížepána i s židlí k šestému oknu, co vedlo rovnou k Prachovu.

 A tak knížepánova koule uhodila obra, co tam ležel mezi skalami. Zdvihl se, udělal krok, a stojí u střeleckého domku.

 "Kdo to byl?" povídá zpod mraků.

 Rumcajs se tam nezdržel už ani chvíli a odešel v tu stranu, kde se sekyra nedotkla stromů.

 Až do večera se nad Řáholcem prášilo. Rumcajs se v ta místa, kde býval knížepánův šíshaus, vrátil až v noci za měsíce. Bylo tam jen poházeno cihlami.

 "Časem tu zaroste a bude tu zas les," povídá Rumcajs.

 Potom celou noc probíral v Řáholci duby a buky, kde jich rostlo nejhustěji, a přesazoval je na osm cest vysekaných sekyrami.

   Jak Rumcajs s Mankou  pomohli jenerálovi  do Šoproně Jednou přiběhl Cipísek domů, že se mu přetrhl nárt u střevíčku. Rumcajs pokutálel střevíček na dlani a povídá: "Zašil bych to, ale nemám měkkou kůži na podložení. Dojdi, Manko, do Jičína k ševci Juklíkovi, aby mi vypomohl."

 Když se hodila chvíle, vypravila se Manka do města. Juklíkovic hned, čím by ji uctili. Ševcová sháněla lžíci sádla do polívky a švec polštář, aby se Manka usadila do měkkého.

 "Polívku vezmu radši tak, se sádlem je moc hladká pro loupežnickou chuť," řekla Manka. "A sedat si nestojí za to, vždyť jdu jen pro štráfek kůže."

 Ševcová vařila polívku a švec se probíral v odřezcích.

 Vtom uhodí před domem kopyta. Dveře se rozskočily a do ševcovny vchází jičínský jenerál. Kohoutím ocasem na klobouku zametá strop a metály na něm jen hrajou.

 Švec nechal odřezků, skočil do haptáku a vzdal jenerálovi k fajfce salutýrunk. Jenerál se dlouho nerozhlížel, rovnou poručil: "Do tří neděl mi ušiješ parádní boty pro celý jičínský regiment!"

 Ševce Juklíka by porazil peříčkem.

 "A pročpak to?"

 Jenerál se nejdřív rozhlídl, jestli tam někde nejsou vyzvědači. Vidí jen dvě ženské. A tak pošeptal ševci do ucha: "Protože za tři neděle tu máme maršálka z Hradce. A bude paráda. Každý voják na ní musí mít botičky, aby se od nich blýskalo jako od skleniček."

 "A proč zrovna já?" začal do ouha Juklík.

 V jenerálovi bylo trpělivosti jako v patroně. Dupl kramflekem a už málem křikl: "Protože ševci od vojska by ty boty ušili jen mezulánsky."

 Juklík se rozhlídl po veřtatě.

 "A kde vezmu tolik kůže?"

 Jenerál jen tleskl rukama v kozlích rukavicích.

 "Jestli ty boty nebudou, navlíknu tě do vojenského kabátu a strčím tě na čtrnáct let do Šoproně."

 "Mankote!" lekla se ševcová.

 Kobyla jenerála odnesla, ale v ševcovně proto nebylo do skoku. Švec se přebírá v kůžích a vzdychá, že by z nich bylo bot tak pro deset kmánů, ale kaprál už by musel běžet bos. Ševcová už vidí svého ševce v Šoproni.

 Manka povídá: "Radši půjdu. A ten štráfek kůže jako byste mi dali."

 Jenže švec Juklík z dobréhsrdce, s prázdnou že Manku nepustí. I když mu teď bylo o kůži zle, posloužil Mance měkoučkou teletinkou, aby Cipíska netlačilo.

 Rumcajs si vzpomněl na svůj ševcovský fortel a vyspravil synkovi střevíček. Cipísek si zas běhal jako v nových.

  Zato v Juklíkově ševcovně bylo čím dál hůř. Švec tři dny seděl a vymýšlel, kde vzít kůži pro regiment vojáků. Potom se rozběhl po ostatních ševcích v Jičíně i okolních vsích. Ale jako z udělání zrovna bylo před jarmarkem.

 "To sis vybral čas," poťukávali se ševci po čele. "Každou nudličku kůže jsme spotřebovali na jarmareční boty."

 Nakonec ševcová ve strachu o ševce povídá: "Zajdu za jenerálem, aby ti slevil."

 Dostat se až před jenerála, to je pro obyčejnou ženskou těžká věc.

 Nejdřív ji zastavil kmán, co držel vartu u kasáren: "Co tu chceš?"

 "Ráda bych na pár slov s jenerálem," povídá ševcová.

 Kmán pískl na píšťalku, aby přiběhl kaprál. A zas: "Co tu chceš?"

 Tak až po hejtmana. Pískalo se a troubilo a bubnovalo, jak ševcová šla od jednoho k druhému. Uslyšel to jenerál a vyběhl na chodbu.

 "Krajcdonrvetr, co se mi to děje v kasárnách?"

 Ohlásili mu, že přišla ševcová. Jenerál je nejdřív všecky dal zavřít do arestu, že kvůli ševcové musel vyběhnout až na chodbu. Potom Juklíkové povídá: "Už jsou ty boty pro regiment vojáků hotové?"

 Juklíková začne kropit slzami, že na ně nesehnali ještě ani dlaň kůže.

 Jenerál křikl, až drnčelo pod stropem: "A to tedy ten tvůj švec půjde rovnou do Šoproně! A zařídím mu tam execírku na osmadvacet let."

 Ševcové se vysypaly slzy z očí jako z kropáče. Ale taky jenerál si tiše povídá: "Jenže jestli já nepošlu vojáky na parádu v nových botách, požene mě hradecký maršálek taky do Šoproně, abych tam ševci dělal jenerála."

 A jak si to řekl, najednou jako by se udělal lepší.

 "Pojď se mnou, ševcová, já už ti tu kůži nějak opatřím."

 Posadil Juklíkovou vedle sebe do kočáru a ona byla jako u vyjevení. Jezdili po Jičíně i po vsích. Jenerál vždycky luskl prsty, bubeník zabubnoval a zavolal: "Kdo je tu koželuh, ať přijde na execírplac pod čeřovskou strání."

 V poslední vsi poručil jenerál otočit a hnát koně s kočárem k execírplacu. Čekalo už tam na tři řady koželuhů.

 Jenerál si natřásl metály, až to zacinkalo jako na zvonici, a povídá ševcové: "Teď ti ukážu, jak se shání kůže po jenerálsku."

 Vstal a drží v sobě dech. A když koželuhům pro strach zčervenal jako kohoutí hřeben, křikl, až se z Čeřova sypal štěrk: "Než se dnes bude troubit vojákům ke spaní, každý koželuh přinese ševci Juklíkovi na veřtat všechnu kůži, co jí má. To je můj rozkaz!"

 "Jo," řekli mu na to mírně koželuhové, "jenže my už jsme všecku kůži dali ševcům, aby měli z čeho ušít boty na jarmark."

 Jenerál zadupal, až se z Čeřova shrnulo větší kamení.

 "Ať se tedy rovnou pošle na jatky pro syrovou kůži. To je můj ostrý rozkaz!"

 "Jo," řekli mírně koželuhové, "a ví pan jenerál, jaký to chce čas, než ze syroviny je kůže ševcům na šití?"

 Jenerál si to dal spočítat a vyšlo, že by kůže byla až tři neděle po parádě.

 Ševcovou tam jenerál nechal stát a sám skočil do kočáru. Jen ještě křikl: "Ať si švec poradí sám. A jestli ne, bude v Šoproni execírovat nadosmrti!"

  S tou smutnou novinou běžela ševcová do lesa Řáholce. A rovnou na Rumcajse s Mankou, že ševci už není pomoci.

 Ti dva se Juklíkové nejdřív na všecko pořádně vyptali. Pak Rumcajs povídá:

  "Běž domů. Až na tvé trápení vymyslíme lék, přijdeme ti říct."

 Juklíková se vrátila do Jičína a Rumcajs se taky dlouho doma nezdržel. Vypravil se ke kasárnám, co stojí v lipové aleji. Tajně si stoupl za lípu a dívá se, jak na kasárním dvoře mašírujou vojáci. Mají vysoké čepice, na zádech torbu z chlupaté teletiny a okolo boků kožený opasek. A ještě se Rumcajs podíval, kam vedou z kasáren zadní okna.

 "Viděl jsem, co jsem chtěl vidět," povídá, a když už byl v městě, zašel i k Juklíkovům.

 Oni na něj, jestli nese kůži.

 "Jako bych už přinesl," povídá Rumcajs. "Čekejte nás s Mankou před setměním v aleji u kasáren."

 Potom se vrátil domů do jeskyně, aby se s Mankou smluvil, co a jak dál.

  A bylo navečer. Švec se ševcovou chodí alejí, jako by se chtěli vydýchat z popu.

 Jenerál už odjel kasáren k své jenerálce a vojáci se pomalu začínají chystat ke spaní. Mundúr skládají na prkýnko a navrch staví čepici. Torbu z chlupaté teletiny věší na dva háky a opasek na ten třetí.

 Jen varta chodí dole u brány a flintu má kulí nabitou.

 Vtom na ševcovic někdo tiše zavolá. Ve stínu pod haluzemi stojí Rumcajs s Mankou.

 "Nesmí s tím být dlouhé kejklování," povídá tiše Rumcajs. "Všecko musí klapat, jako když se štípou floky."

 Tomu švec se ševcovou dobře rozuměli. A dál Rumcajs povídá: "Nejdřív půjde Manka vojákům pro podívání a pak já pro strach. Až se to třikrát otočí, dají se do práce švec a ševcová."

 Manka si popleskala červenou sukni, aby se pěkně nesla, a pak se vydala parádou po chodníčku podle kasáren.

 Co bylo v kasárnách vojáků, všecko se hrne k oknům. Nakrucují si vousy a češou licousy, aby byli pěkní pro tu mladici na chodníčku. I varta zapomněla vartovat.

 Jenže za Mankou Rumcajs. Střelil po oknech očima, že to vojáky odrazilo na tři kroky.

 Ale vtom zas jde Manka a všichni znova skočí k oknům na pěknou podívanou.

 Jenže za Mankou zas ten Rumcajs. Sáhl si k pistoli a už od toho díl vojáků popadal jako kuželky.

 A do třetice po chodníčku zase Manka, červená sukně jí plamínkově šlehá. Od takového vekslování vojáci ztumpachovatěli, že se už ani nevyznali, co je auf a co nýdr.

 "Co dál, to už vám říkat nemusím," zavolal Rumcajs na ševce a ševcovou.

 Švec se provlíkl kolem varty a skočil do kasáren. Běží od světnice k světnici a bere torby a opasky, jak to visí na hácích. Podává to zadním oknem ševcové. A ona to po náručích nosí domů do ševcovny.

 "Torby budou na svršky a opasky na podrážky," povídá Rumcajs.

 Ještě střelil zeleným žaludem vartě pro strach a odvedl si Manku domů do lesa Řáholce.

  Jenže už nazítří znova od Juklíků vzkazovali, že Šoproň ševce stejně nemine. Hradecký maršálek přijede už za dva týdny. A dvou týdnů je pro jednoho ševce málo, aby ušil boty pro regiment vojáků. Jestli by tedy Rumcajs s Mankou nepřišli ševcovým s novou pomocí.

 "A proč by ne?" povídá Rumcajs. "Juklík, sám v nouzi, nám taky vypomohl štráfkem kůže na střevíček."

 Vysadil si Cipíska na rameno, Manku vzal za ruku a vypravili se.

 Když procházeli Jičínem, bylo v kasárnách ticho. Jenerál rozkázal, že nikdo nesmí ani slovo o tom, že někdo pobral všem vojákům torby a opasky. Bál se, aby se to nedoneslo hradeckému maršálkovi.

 Hůř bylo, že Juklíkovi nešla práce od ruky. S telecí chlupaticí na svršky je těžká študyje. A taky opasek nedá podrážku jako hřbetovice.

 "Když už jsem pomohl radou, pomůžu taky dílem," povídá Rumcajs.

 Poslal ševcovou, aby mu z půdy snesla druhý verpánek. Zasedl na něj a vzpomínal devět let zpátky, kdy ještě býval v Jičíně ševcem. Pak si řekl o kladívko, knejp, dratev a floky. Z chlupaté teletiny vykrajoval svršky, z opasků přikrajuje podešve a šije botu za botou. Manka mu smolí dratev, Cipísek sliní floky.

 "Jen to mě mrzí, že co je k dobru mému ševci, je k dobru i jenerálovi," vzdychla si Juklíková.

 "Všecko se uvidí," na to Rumcajs.

 A dál šije botu po botě, svršek z chlupaté teletiny a podešev z opasku. Juklík mu v tom jde sekundem.

  Tři dny před parádou vletěl do ševcovny ordonanc, jestli už jsou boty hotové.

 A byly, po všech kůlnách na dvorku jich je jako holoubat. Jenže Juklík, jak mu Rumcajs poradil, ordonancovi povídá: "Ještě nejsou. Ledaže by pan jenerál sám přišel míchat pop."

 Jenerál vzkazoval znova, hrozil Šoproní, ordonancové se do ševcovny sletovali jako čmeláci.

 Ale teprve to ráno, kdy měla být paráda, kývl Rumcajs palcem. A Juklík poslednímu ordonancovi povídá: "Ať si tedy pro ně pan jenerál pošle."

 Bot pro jičínský regiment bylo na dva vozy. Furvezňáci je tam naházeli a hnali se zpátky do kasáren. Od Hradce už je slyšet trumpetu maršálkovi na ohlášení.

 Rumcajs si vysadil Cipíska na rameno. Manku vzal za ruku, do druhého páru přibral ševce s ševcovou a povídá: "Proč bychom si tu parádu taky neužili?"

  Na jičínském rynku, na dřevěném tyátru sedí hradecký maršálek. Pod ním o čepici níž jičínský jenerál.

 Trubači, co budou vyhrávat parádě, shánějí slinu, aby jim nefouklo kolem trumpety. Bubeníci smáčejí prsty dkalafuny, aby jim neodletěla palička.

 V oknech se strkají ti lepší čumeráci a pod podloubím ti obyčejní. Maršálek kolem sebe střílí očima jako celá artilérie, aby všichni viděli, že je až z Hradce.

 Když na věžové bráně uhodila desátá, přísně rozkázal: "Ať ta paráda začne."

 Jenerál na to: "Jak se panu maršálkovi líbí."

 A ukázal prstem v kozlí rukavici.

 Trumpety spustily marš. Bubínky do toho.

 A jde paráda. Vojáci řada za řadou, nohy jim lítají jako na pérkách. Točí se to od brány k tyátru s maršálkem.

 "Bravo," povídá hradecký maršálek. "Za takovou parádu rád dám metál."

 Jenže když paráda přišla blíž, strčil si hradecký maršálek do oka sklíčko a povídá: "To mi ale, jenerále, řekněte, proč regiment nemá na zádech torby."