Manka

 Volšoveček se na něho dívá z vrby jako z vyjevení.

 "A pospěš si, pozítří máme svatbu," rámusí na hrázi starosta Humpál.

 To už Volšovečka přešlo první leknutí. Rozkročil se na vrbě a povídá: "Já ti rybu nedám."

 Dořekl, pohoupl se v proutkách, skočil do rybníka a zavesloval na hlubinu.

 Humpál pro urážku div nerozrazil hráz.

 "Každému vasrmánkovi tu jičínský starosta pro juchachá nebude! Už si zařídím, abych ti tu rybu z rybníka vypáčil."

 Zahrozil rukou proti vodě a šlapal přes ječmen zpátky k Jičínu.

 Volšoveček chvíli počkal a vydal se k Rumcajsově jeskyni.

 Rumcajs v tu chvíli ale měl jiné starání. Vzkázal mu mlynář z Robous, že se mu polámalo mlýnské kolo. A jestli by Rumcajs nevypomohl, jinak že chalupníčci vyjdou s moukou naholo. Rumcajs tedy odešel do Robous, rozkázal zarazit vodu na trokách, vlezl si do lednice místo kola a točil mlýnem.

 Tak se stalo, že Volšoveček, když přišel do jeskyně o pomoc, našel doma jen Manku s Cipískem. S nimi tam byla jedna lesní víla, jako umáčená od rosy, protože ještě před chviličkou plakala. Tancovala v noci měsíci a zatrhla přitom sukýnkou o trní. K sešití to bylo jen křížkovým stehem, a to víla sama nemůže.

 Manka Volšovečka pozvala, aby si zatím sedl. Pak šila křížek ke křížku, ušila i poslední, utrhla nit a povídá víle: "Teď nepovolí ani steh, i kdybys uvízla v ostružině."

 Víla si sukýnku ozkusila, jestli se zas dobře nese. Potom vesele: "Děkuju ti, Manko. A na dobrou oplátku."

 Když víla odběhla do lesa, došlo na Volšovečka.

 "Jaképak soužení sis přinesl ty?"

 Volšoveček pověděl, že se jičínský starosta chystá vzít mu rybu.

 "A Rumcajs nikde," vzdychl si nakonec.

 Manka pořádně navinula zbytek nitě na špuličku.

 "Snad to, Volšovečku, nebude tak těžká věc. Ohlídám ti s Cipískem rybník sama."

  Už chvíli seděli Manka s Cipískem schovaní za hrází a Volšoveček jako na vyhlídce v koruně vrby. Hlídali směrem k Jičínu.

 Nejdřív byla cesta prázdná. Vtom se ale na ní zvedne prach a starosta Humpál vede k rybníku své dráby. Sám nese přes rameno čeřen. Sedm ostatních má v ruce po sochoru, aby mu naháněli.

 Došli k rybníku a zatloukli na stavidlo, aby postrašili Volšovečka. Potom začali ukládat o rybu.

 Jenže vždycky když starosta podložil čeřen, Manka za hrází zavolala: "Humpále, já tě vidím!"

 Tak jim kazila pytlačinu. Až starosta oběhl hráz a křikne: "Za hrází sedí Manka s Cipískem. A já jí pořádně zaplatím!"

 Poslal sedm drábů, aby obháněli rybník tří stran, a sám se vypravil ze strany čtvrté.

 "Musíme se vykličkovat," šeptla Manka Cipískovi. Vzala ho za ruku a rozběhli se.

 Starosta Humpál a sedm drábů za nimi. Dokud Manka s Cipískem běželi loukou, bylo všecko dobré. Když ale museli oběhnout šípkový keř, vrazili mezi ně klínem. Drábi hnali Manku dál a Humpál poklopil Cipíska čeřenem jako cejnka. Přehodil čeřen sem a tam, aby v něm nebylo k hnutí, a vracel se do Jičína.

 Cipíska škrtí ze všech stran, ale zkouší potrhat oka. Jen si olámal prsty, protože čeřen byl z francouzského provázku.

 Starosta Cipíska donesl až do svého domu. Když mu starostka vyběhla naproti, řekla: "To je mi ale divná ryba."

 A ze zlosti, že svatební hodování bude bez ploutvičky, zavřela Cipíska do sklípku.

  Manku hnalo sedm drábů křížem krážem Řáholcem. Vykličkuje se prvnímu, a už na ni ze zálohy druhý. Oběhla druhého a zaskočil ji třetí. Pak na ni čtyři šturmem, a v rukách sochory. Uklouzla jim až na nejužších stezičkách, kde se nevyznali.

 Sedla si do mechu a tiše zavolala Cipíska.

 V korunách stromů se obrací vítr, ale jinak ani hlásku.

 Manka volá podruhé a do třetice.

 Vítr ulehl a je slyšet, jak v listí šelestí mravenčí nožky.

 Když zavolala posedmé, věděla, že se Cipíska nedovolá.

 Loupežnická hospodyňka musí být jako křemínek. Ale i od křemene odkřísne. Mance se začalo sbíhat v očích. Otřela si je dlaní, a když znova bystře prohlédla, stojí před ní víla. Sukýnku má sešitou křížkovým stehem. Povídá: "Já to všecko viděla. Jestli chceš, svezu se s větrem do mlýna a vyřídím Rumcajsovi, aby si došel k starostovi pro Cipíska."

 Dořekla a už se nese po větru. Jenže Manka ji chytí vzadu za sukýnku.

 "To bych nerada, svalit rovnou na Rumcajse, co jsem sama nedovedla."

 Víla si sedla na malinový proutek a zamyslela se. A zamlela palečkem v dlani a tichoučce se zasmála: "Mám proti starostce a starostovi ještě jednu radu. Ale s tou se musí počkat na zítra."

  Rumcajs točil v Robousích mlýnem.

 Cipísek hledal v Jičíně cestu ze starostova sklípku. Ale všude zeď a obloženo kamenem.

 Byl ten den, kdy starosta se starostkou ženili syna.

 Hned ráno přišla k Mance víla. Pěknou tvářičku má učerněnou od borůvek a přes jemné šaty si přehodila šedivé pavoučí předení.

 "Pročpak to?" ptá se Manka.

 "Čím míň se budeš ptát, tím dřív se dovíš," řekla víla a na pomalém vánku se nechala nést k Jičínu.

 Manka se k ní přidala.

 Před Jičínem víla vánku poděkovala a dál šla pěšky. Manka pořád s ní.

 Až došly k Jakubu. A před tím kostelem postává už málem celé město. Řezníci nesekají, kupci mají na klíč, pekaři kvásek pod miskou, švadleny nešijou, ševci taky ne, kováři netlučou, hospodyně mají uhaslo v pecích a strejci ve fajfkách. Všecko to okouní před Jakubem a čeká, až přijede ta svatba starostovic Vavřince.

 Víla s Mankou se vtiskly mezi lidi.

 A už to jede, už se to nese. Starostenská honorace a na čtyři kolena příbuzných ve třinácti kočárech.

 Starosta Humpál střílí očima, jestli má na všech stranách správnou úctu. Starostka natřásá na krku šňůru korálů, že by jí bylo věžové bráně od ochůzku až po patu.

 Nevěstina otce, sládka Kuleho, vezou čtyřmi belgickými valachy na pivovarském fasuňku. Pro tu jeho nezřízenou váhu by se pod ním kočár rozletěl jako skořepinka. Sládkovou k němu přistrčili na šejtrok.

 Ale to všecko je jen fasování, co podpírá drahokámen. Hedvábným polštářem vypodložená se veze nevěsta Barbora. Celá je pěkně upravená, jen na všecky strany je jí víc, protože je z Kulova rodu.

 Ženich, starostovic Vavřinec, má vousky po vosku ostře do špice. A pyšný je až nad věž.

 Když to přijelo blíž, proklouzla víla mezi lidmi ke kašně. A umyla si tam od borůvek ušmourané tváře, až vzešly do takové krásy jako hvězda. Pak ze sebe smekla pavoučí předení.

 A než se Manka mohla zeptat, proč to všecko je, usmála se víla na Vavřince jako májová.

 A Vavřinec: "Prr!"

 Koně zarazili. Vavřinec seskočil po loukoti a jde rovnou za vílou. A ona se usmívá hned rezedkově, hned růžičkově, hned jasmínkově. Vavřinec pořád za ní. Nechal tam nevěstu i čtyři kolena příbuzných.

 Vavřinec pořád za vílou jako mámením omámený. Když ho odvedla až k bráně, zavolala nstarostu se starostkou: "Synek za synka. To je rovná oplátka za Cipíska."

 Humpál s Humpálovou se pak hnali ke sklípku, až se z nich osýpala myrtová větvička. Zpátky nadnášeli Cipíska andělíčkem, jen aby ho už mohli vrátit Mance.

 Když se to stalo, udělala víla proti Vavřincovi: "Huš!"

 Roztřáslo ho to a klopýtal zpátky ke své Barboře. Ale ona, že ho od víly uhranutého nechce. Bylo po svatbě.

 Jeden krejčí křikl, jestli starostovic chtějí, že jim z té ostudy střihne na kožich.

   Jak Rumcajs s Mankou  bez halíře vyplatili  správce Jamra Jednou se v lese Řáholci ozvalo řinčení, jako by se sypalo drobné železo.

 "Podívám se tam," povídá Rumcajs Mance, vysadil si Cipíska na rameno a vyšel z jeskyně.

 Na tom místě, kde se křižují cesty, našel jičínského zámečníka Votíka. Klečí v příkopu, rukama rozhrnuje trávu a mech a sakruje.

 "Co tu vyvádíš?" povídá Rumcajs.

 "Ale," na to Votík, "byl jsem v Nemyčevsi s řemeslem. A vracím se přes les a uvíznu nohou v ostružině. Vyklopil jsem tu zámečnickou truhličku."

 A že v ní byly větší věci, ale taky malé nejtky a pérka, zkrátka celý zámečnický fundament.

 Hledáním uondaný Votík se odvalil k pařízku.

 "Už to nikdy neshledám dohromady."

 Rumcajs přikázal Cipískovi, aby se ohlídl po nejmenší, drobotě. Sám posbíral větší kousky. Složili to Votíkovi do truhličky a šli dál.

 Votík za nimi volal, až se to hodí, že jim tu službu oplatí.

 "Loupežník si těžko kdy pozve zámečníka," zavolal zpátky Rumcajs, než se za ním zavřel les.

  V ten čas si jičínský knížepán s kněžnou zavolali správce, co byl nejvyšší nad lesy. Jmenoval se Jamr, jednou rukou sloužil panstvu a tou druhou přihraboval pro sebe. Přišel a dělal se zkroušený, smekl tak hluboko, až si přišlápl klobouk. Knížepán se na něho podíval sklíčkem, a rovnou s výčitkou: "Lesa mám, až nevím kam, a když si poručím tyč pro knížepanský praporek, nesežene se."

 Kněžna po Jamrovi zahlíží lorňónkem.

 "Vzkazovali mi včera z kuchyně, že tam není ani klest na zátop."

 Jamr si všecko vyposlechl a zavzdychal, jako by mu brali srdce. Poklonil se, až se omžilo leštění na podlaze, a spustí jako z partesu: "To všecko báby a ženské. Slídí po lese od slunce do měsíce a seberou do otepi kdejakou větvičku. A co má kořínek, to zatlápnou, jak obcházejí lesem."

 Tak se ten Jamr vymlouval.

 "I po pasekách po nich zůstane jako po medvědím válení."

 Tak to všecko svedl na báby a na ženské.

 Knížepán s kněžnou mu dali víru. Jamr vyšel jedněmi dveřmi a druhými už volají rychtáře Fištulu. Přišel a zamotal se patou do koberce. Dlouho nepobyl.

 "S každou bábou nebo ženskou, co strčí do lesa třeba jen nos, rovnou do šatlavy," křikli na něho knížepán s kněžnou.

 A tak to od té chvilky bylo. Jen se v lese ometla sukně, pískl Fištula na píšťalku. Přiskočili drábi a s každou rovnou do šatlavy.

 Správce Jamr obden přistrčil kněžně do kuchyně náruč chrastí a knížepánovi ob týden tyčku na praporek. Knížepanstvo si libovalo: "Náš Jamr, to je hlava, ja, to je kopf!"

 A tak si ten Jamr dál vesele hospodařil sobě do kapsy.

 Jenže ženských a babek v šatlavě přibývalo. Byly z Jičína a taky z okolních vsí. Vejměnice, ale taky hospodyňky. Začaly se trousit řeči, že pro píli správce Jamra začíná být zle po domech i po chalupách. Všecko starání padlo jen na mužské. A taky synek nebo dcerka spíš proklouznou k nepravosti tatíkovi mezi nohavicemi. Máma je snáz chytí do sukní.

 "Kruciš," povídá jednoho dne Rumcajs, "pro Jamrovy pletky s knížepánem bude v celém kraji brzy rubem navrch."

 A že si s Mankou sednou a musejí vymyslet, s čím hnout, aby zas bylo rozumně.

 "To je lehká rada," řekla Manka. "Nejlíp je pustit ženské ze šatlavy."

 "Má to souček," pokýval hlavou Rumcajs. "I kdyby vyběhly, znova je pochytají." Ještě se zamyslel a nakonec povídá: "Je na to lék. Musíme ale všichni tři. Já, ty i Cipísek."

 Rozhlídl se, jestli poblíž není nezvané ucho, a všecko Mance vyložil.

  Druhý den si Rumcajs zavolal Cipíska a nakázal mu: "Dojdeš do kanceláře k správci Jamrovi. Ne s křikem po sojčím, ale po nejtišším loupežnickém rozumu. Až tam budeš, tajně vyzvíš, do kterého lejstra píše správce nejčastěji a ohlíží se přitom za záda. Tlejstro mi přineseš."

 Cipísek si obul lehké střevíčky a rozběhl se do Jičína.

 Když se za synkem zavřelo mlází, řekl Rumcajs Mance: "A teď vyšlo na tebe."

 Manka byla hned vypravená. Shodila z nohou střevíce a do ruky vzala kus houžve. Potom ji Rumcajs odvedl na mýtinu, kde začíná druhé polesí. Tam se Manka shýbla pro pár hrstí klestu. Když vázala klest houžví, přikrčil se Rumcajs do malin a křikne: "Nějaká ženská je v panské škodě!"

 Z lesa vyskočili drábi a popadli Manku. Okřikla se po nich, jak to ženské v lese dělávají: "Kam mě vedete?"

 "Do šatlavy," odhoukl rychtář Fištula.

 A taky ji tam vedli.

 Rumcajs počkal, až odejdou z mýtiny.

 "Teď do třetice já," povídá; a vypravil se taky k Jičínu.

  V městě se jen prometl podloubím, a rovnou za roh, kde měl veřtat zámečník Votík.

 Votík zrovna piloval klíček k sekretáříku, ale Rumcajs mu povídá: "Měl bych pro tebe jinou práci."

 Votík sfoukl ze svěráku piliny.

 "Vida, a tolik ses v lese odříkal zámečníka. Co bys rád, Rumcajsi?"

 "Klíč," řekl Rumcajs. "Ale musel by být takový, jako má jičínský starosta. Aby otevřel každý zámek."

 Zámečník Votík na to: "Takový nazpaměť nesvedu."

 "Aspoň aby tedy byl ke dveřím od šatlavy," slevil Rumcajs.

 "A budeš s ním odmykat jen spravedlivě?"

 Rumcajs ukázal dva prsty a Votík mu udělal ten klíč.

  Cipískovi se tak lehce nevedlo. Když přišel před kancelář, stojí tam dráb se šavlí. Rozkročený je od konce do konce prahu. Cipísek se tajně přitočil za patník u dveří. A začal tiše příst k spánku jako lesní kočka. Dráb zívl, až se mu zalily oči, a Cipísek mu mezi koleny proklouzl do kanceláře.

 Správce Jamra uviděl na první podívání. Stojí u pultu a píše čísla do knihy. Napíše číslo, ohlídne se za záda, a zapíše ještě jedno do lejstra, co leží vedle.

 Cipísek tajně strčil do pultu, až se vylilo z kalamáře. Správci to postříkalo manžetu u rukávu, a taky v knize kaňka jako šváb.

 "Copak s tím můžu knížepánovi na oči?" polekal se Jamr a shání něco proti kaňce.

 Cipísek zatím popadl lejstro a vypálil s ním z kanceláře.

 Mance bylo nejhůř. Soužila se v šatlavě se všemi ženskými a babkami, co drábi pochytali po lesích. Ani posezení tam nebylo, jen stůl bez lavice. Na něm jediný pečínek chleba a džbánek vody. Z chleba se smělo lámat jen po soustu a ze džbánku upíjet po kapce.

 Světla tam bylo tolik, co moucha unese na křídle. Jen od okýnka pod stropem.

 Zato křiku dost, jak bývá, když se báby a ženské sejdou v neštěstí.

 Manka postává v koutě a dívá se k okýnku. Vtom se v něm zatmělo a někdo volá: "Kdybyste tak, ženské, mohly na chvilku zašlajfovat řeč!"

 V okýnku Rumcajs.

 "A ty pojď, Manko, blíž, než se sběhnou drábi."

 Manka skočila pod okýnko a Rumcajs jí hodil klíč. Manka s ním rovnou do zámku. Babky i ženské si utahují tkalouny, aby se jim líp běželo ze šatlavy.

 Jenže vtom si Manka vzdychne: "Rumcajsi, k čemu je mi klíč, když z téhle strany není v zámku dírka."

 Už je slyšet, jak se vedle na strážnici sbírají drábi.

 Rumcajs se rozkročil, podíval se rovně proti nebi, a sebral v sobě všecku spravedlivou zlost. Pak strčil hlavu do okýnka a zasakroval tak prudce, až to v zámku vyrazilo druhou dírku. Manka v ní otočila klíčem. A babky i ženské rovnou ven ze dveří. Jen se jim blýskly paty pod sukní. Už se to všecko rojí podloubím na rynk.

 "Alarm!" křikl na strážnici Fištula a drábi hned začali babky a ženské obhánět.

 Drábi po ženských lískovicí a ženské po nich jazykem. Byla to nerovná šavlovačka.

 Křiku bylo, až to vyvolalo z kanceláře správce Jamra.

 Takový tartas tam byl, že k zámeckému oknu přišel sám jičínský knížepán s kněžnou. Knížepán se hned měl za toho všeho jenerála. Dal si podat klobouk s kohoutím ocasem a volá: "Báby s ženskými žeňte zpátky do šatlavy, ale toho Rumcajse s Mankou mi uvažte na řetízky v kamenném vězení!"

 Jak stál v okně, knížepán dobře viděl a radil drábům, kudy nadběhnout. Když už Rumcajse s Mankou málem zakřížkovali halapartnami, dupl Rumcajs kramflekem znamení. V tu chvíli se k němu přitočil Cipísek a podal mu lejstro.

 Rumcajs rozrazil dráby ramenem a správci Jamrovi povídá: "Kdo zatřese stromem, tomu se na hlavu sesype plod."

 Pak šel dál, až pod zácké okno. Vysadil lejstro nahoru do okna a zavolal: "Ať si knížepán dobře přečte, co je tam napsáno!"

 Knížepán obrátí lejstro v rukách, dal si podat sklíčko, a čte. A s každým slovem se v něm jen slévá na zlost. Ono to bylo to lejstro, kam si správce Jamr tajně psal, oč ošidil knížepána.

 Jičínskému knížepánovi až zlostí pelichaly kudrnky na paruce.

 "Co vás trápí, mon šér?" řekla se starostí kněžna.

 Knížepán jí podal lejstro. Když si v něm přečetla, že správce Jamr na každé dva smrčky pro knížepána odstrčil pro sebe jedličku a na duby byl s knížepánem půl na půl, ztropila kněžna v okně takový křik, že drábi nechali Rumcajse, Manky, Cipíska a ženských i babek. Rovnou popadli Jamra a do kamene s ním.

 Ženské s babkami se rozutekly po městě i po vsích.

 Rumcajs si vysadil Cipíska na rameno, Manku vzal za ruku a vrátili se pokojně do lesa Řáholce.

 Správce Jamr si v kamenném vězení pobyl devět let.

 A nejhůř knížepán s kněžnou. Ještě dvanáct let se zajíkali zlostí, jak jim tam správce Jamr hospodařil.

   Jak se Manka s Cipískem dočkali stračího vděku Jednou uslyšela Manka smutné stračí žalování. Skřípá to jako staré želízko, protože straka jinak nedovede. Manka jde po hlase a už ji vidí. Straka sedí na rozsošce, jedno křídlo má jako podťaté.

 "Co jsi kde vyváděla?" ptá se Manka.

 "Vyváděla nevyváděla," řekla straka. "Letím přes Řáholec, najednou se udělal vítr do kopečka, a já o to klopýtla křídlem."

 Manka si straku posadila na dlaň.

 "Moc radosti s vaším rodem není. Ale v nouzi tě nenechám."

 Odnesla ji domů do jeskyně. Cipísek jí ustlal hnízdo, jak mu straka radila. Potom se o ni starali, aby křídlo zas ozdravělo. Jen Rumcajs vrtěl hlavou: "Abyste se nedočkali stračího vděku."

 Straka v jeskyni pobyla dva týdny. Potom ještě tři dny poletovala kolem. Čtvrtý den už se nevrátila.

 Cipísek rozebral hnízdo na větvičky a Manka to spálila na ohništi.

 "Nejlíp by bylo, kdyby zapomněla, kdo jí pomohl v nouzi," povídá Rumcajs.

 Nazítří měl každý jinou práci. Rumcajs od sebe rozsazoval buky, kde jich hustě narostlo. Manka sbírala borůvky na loupežnickou kahudu a Cipísek pomáhal veverce louskat oříšky pro mladé.

 První přišla domů Manka. A jen nahlídla do jeskyně, padne jí do oka silný lesk.

 "Copak to?" povídá Manka.

 A ona tam na borovém stolíku leží korunka. Není větší než velký náprstek, ale září jako karfunkl. Je to krása na podívání nejdřív jedním a teprve pak druhým okem.

 Manka si korunku posadila do vlasů.

 "Při loupežnickém životě si člověk užije málo tak divné krásy," povídá.

 Nabrala do misky vodu a dívala se do ní jako do zrcátka, jak se od kamínků v korunce zeleně rojí jiskrami.

 Za chvíli se vrátil Cipísek od veverek. Diví se: "Já nejdřív myslel, že je to hromádka svatojánků."

 "Sama bych ráda věděla, odkud se tu ta korunka vzala," řekla Manka.

 Tou dobou byl na jičínském zámku takový křik, až to zvedalo na rynku holuby.

 Jičínská kněžna tluče o stolek zlatem kovanou truhličkou a volá: "Je prázdná…" A nemůže dál, protože jí zlostí přechází hlas v hrdle.

 Knížepán si přehazuje paruku od ucha k uchu.

 "Co hledáte v té truhličce, ma šér?"

 Kněžně trochu povolilo v hrdle.

 "Korunku z Brabantu přece!" křikla. A už jen šeptla, protože ji zas stiskla zlost: "A ty dvě zelené náušničky, co s ní tam taky byly."

 Kněžna přirazila prázdnou truhličku. Knížepánovi až lousklo v uších. Zlost v něm chytla jako přesušený troud, protože korunka z Brabantu byla vzácnost nad všecky vzácnosti.

 "Jak se to všecko stalo?" křikl knížepán.

 Kněžna ze vzpomínání: "Ráno jsem si ji posadila do vlasů, abych se s ní potěšila. Vtom dole na rynku veliký rumrejch. Starostka se tam hádala s trhovkyní, jestli je to houser, nebo husa. Odskočila jsem si k oknu, abych při tom taky trochu byla. Brabantskou korunku jsem odložila vedle truhličky."

 "To byla neopatrnost, ma šér," do toho po francouzsku knížepán a postrkuje si paruku zas naopak.

 Kněžna se ovála vějířem pro lepší vzpomínání.

 "Ty dvě dole se hádaly až do chvilky před polednem.

 Potom jste mi, mon šér, dal vzkázat, abych přišla ke stolu. Po obědě už korunka na stolku nebyla. A od té chvilky je mi zlostí k uvztekání."

   Knížepáeště rychle poslal lokaje Fricka s poptávkou po celém zámku. Když o brabantské korunce nikdo nevěděl, dal zatroubit na trumpetu.

 Aby k němu rovnou přijel jenerál z kasáren.

 Aby přiběhli drábi i s rychtářem Fištulou.

 Aby přišel soudce.

 A taky klenotník a hodinář Semerád z krámku pod věžovou bránou, co tu korunku objednal až z Brabantu.

 Rumcajs zatím rozsadil buky, aby se jim na všecky strany spokojeně rostlo, a vrátil se domů do jeskyně.

 "Kruciš…" povídá už na kamenném prahu.

 Oni tam Manka s Cipískem jsou docela zakoukaní do brabantské korunky. Korunka září a zeleně se od ní svítí. Rumcajs poklopil korunku rukou a povídá: "Přešel vás dva loupežnický rozum?"

 Pak střelil perným slovem za strakou, co už kdovíkde lítala.

 "To je ten stračí vděk. Málem jste zapomněli na loupežnickou poctivost."

 A do třetice: "Ta věc mi musí z jeskyně."

 "Jenže kam s ní?" řekla Manka a točí se od Rumcajse studem červenými líčky.

 Rumcajs pustil korunku na dno kapsy.

 "Vrátím ji tam, kde ji straka vzala."

 "Jenže kde to bylo?" ozve se Cipísek.

 "Takovou korunku mohla straka posmejčit jen na zámku," povídá Rumcajs.

 Položil si ruku na kapsu, aby korunku nevytrousil, a vypravil se s Mankou do Jičína. Cipíska vzali s sebou taky, aby byl i u konce toho, u čeho byl na začátku.

  V jičínském zámku se už sešli všichni, co tam knížepán dal zavolat.

 Jenerál má kobylí pot na koleně, jak se hnal.

 Soudce listuje olíznutým prstem v černé knížce.

 Hodinář Semerád si leští o loket zvětšovací sklíčko.

 Drábi s rychtářem postávají na chodbě, aby v komnatě nenašlapali.

 "Všichni všeho nechají a budou se dívat jen na mě," poručila kněžna.

 Potom jim vyložila, že ještě po snídani měla brabantskou korunku, ale po obědě už ne.

 "Alarm!" vykřikl jenerál a vojenská trumpeta to zahrála po něm.

 Ze čtyř stran města Jičína se postavilo vojsko, aby nemohla ven ani nožka.

 Rychtář Fištula ukázal přísně po městě a drábi se rozběhli. Kdekam nakoukli a kdeco zpřevraceli, jestli tam není brabantská korunka.

 Soudce drží prst uskřípnutý na tom místě v knížce, kde je napsáno, kolik si vysloužil, kdo tu korunku sebral.

 Hodinář Semerád leští sklíčko, aby se podíval, jestli korunka je pravá. Až ji najdou.

 Ale kde nic, tu nic, i když vojáci troubili a bubnovali pro strach a Fištula s dráby se dobýval do kapsáře i babkám almužničkám.

 Jičínská kněžna zlostí dupala zlatými kramfleky, až to vyráželo dolíky do podlahy.

 Knížepán ostře chodil po komnatě, až mu pukaly švy na stříbrných kalhotách.

 A pořád kde nic, tu nic.

 Vtom tam přijde Rumcajs. Manka s Cipískem mu postávají za zády. Rumcajs sáhl do kapsy, překulil brabantskou korunku na dlani a povídá: "Jestli je celé to pozdvihnutí v městě kvůli téhle cerepetličce, tak ji nesu."

 Kněžna krok k Rumcajsovi a popadla mu korunku z dlaně, jako když ji sfoukne. Hned s ní k hodináři Semerádovi. A on i bez sklíčka povídá: "Je to ona."

 Rumcajsovi bylo vždycky líp nosem na druhou stranu od panstva. Otočil se a vede si Manku s Cipískem ven z komnaty.

 Jenže tam jenerál, a silně na Rumcajse: "Stát!"

 Přitočil se taky soudce a spustí na Rumcajse: "Nejdřív musíš povědět, kde jsi tu korunku vzal."

 Rumcajs už je všecky chtěl odrazit loktem, ale pak mírně povídá: "Kde bych ji vzal. Dostala ji Manka od straky za trochu kurýrování."

 Soudce si foukl přes špičatý prst.

 "To jsou jen loupežnické vytáčky."

 A už se hrne taky jičínská kněžna.

 "Stejně nepřinesl všecko. Byly u toho ještě dvě zelené náušničky!"

 Zavolali hodináře Semeráda za svědka. Vzdychl si tiše a řekl: "Ty víš, Rumcajsi, že jsem nikdy nebyl proti tobě. Ale náušničky u korunky byly."

 Soudce hned: "Korunku vrátil, aby se zdál čistý jako sklíčko. Náušničky schoval někde do pařezu pro tu svou Manku. A svádí všecko na straku."

 To říkal soudce pořád cirkumflex a stáčel to do úzkých kliček, aby se v nich Rumcajs chytil. Knížepán s kněžnou mu pomáhali za kličky potahovat, aby byly ještě užší.

 Mance už bylo pro Rumcajse o strach. Ale Rumcajs se rozkročí a málem křikne: "Co jsem kdy řekl, vždycky byla pravda. A tak se odtud nehnu, dokud se pravda pořádně neukáže!"

 A knížepán, kněžna, jenerál, rychtář, všichni na něho pořádako vosy. Nejhůř ale soudce: "Přiveď tu straku, Rumcajsi, co to vyvedla. A pak budeš mít naši víru."

 "To víte, čeká na mě na větvičce," řekl Rumcajs. "A pro chytrost má taková straka uděláno. Musíte mi věřit, co říkám."

 A soudce zas: "Až přivedeš straku."

 Rumcajs je všecky mohl odrazit lokty, vzít Manku s Cipískem a jít. Umanul si ale. Nepůjde, dokud se neukáže, že poctivé slovo zvoní nad všecky knížepanské zlosti a soudcovské tučky. Jenže knížepán s kněžnou i soudce bili pořád proti Rumcajsovi řečí a každé jeho slovo obraceli rubem. A tak utíkal čas.

 Pro veliké strkání v komnatě si nikdo nevšiml, že Cipísek už tam dávno není. Proklouzl rychtáři Fištulovi mezi koleny a vyběhl ze zámku.

 Pak po císařské silnici rovnou zpátky do lesa Řáholce. A do toho houští, kde měla straka hnízdo.

 Straka sedí na krajíčku, drží v zobáku zelené náušničky a blýská s nimi stráčatům pro potěšení.

 Jenže je k ní vysoko. A vedou tam jen tenké větvičky. Sotva straka zahlídla Cipíska, křikla: "Já tě vidím!"

 Cipísek tedy odešel k potoku a našel si křemínek jako z ledu. Rozrazil ho na dva křišťálky a blýskavě je nalíčil. A že straku lapí pod klobouk, až přiletí.

 Jenže ona jen zatřásla zelenými náušničkami a křikla z hnízda: "To víš, spletu se na sprostý křemínek."

 Cipísek odešel až do vysokého lesa a vymýšlí, kudy na ni. Ne a ne mu přijít myšlenka, co by byla nad stračí.

 Vtom klepne Cipíska do klobouku skořápka od oříšku. Podíval se výš do větví. Sedí tam veverka a povídá: "Louskal jsi oříšky pro má veverčata. Já teď rozlousknu jeden pro tebe."

 Přišla níž a pošeptala Cipískovi do ucha: "Postav se pod stračí hnízdo a nastav klobouk."

 Cipísek s kloboukem pod hnízdo a strace je to k smíchu: "To víš, sama ti do něho skočím!"

 Jenže vtom se přitočí veverka a shodila do klobouku jedno stráče.

 Cipískovi se nemuselo dvakrát. Stiskl klobouk a upaluje s ním. Lesem a císařskou silnicí zpátky do Jičína.

 Straka za ním, zelené náušničky v pařátcích. Točí se Cipískovi kolem hlavy a volá: "Když mi dáš stráče, dostaneš náušničky!"

 Cipísek jen zatřásl hlavou: "Kdybych náušničky přinesl sám, řekli by, že v nouzi nesu, co chtěl Rumcajs zapřít."

 Upaluje dál k Jičínu, straka za ním.

  Na jičínském zámku bralo už všecko nedobrý konec.

 Jak Rumcajse obháněli, měli ho už v docela malém kolečku. Soudce do něho pořád latinskou učeností.

 Jenerál dal bubnovat, aby vojáci šturmovali na rynk pro strach Rumcajsovi.

 Knížepán s kněžnou volají, že Rumcajs je infám lhář.

 Vtom doběhl k zámku Cipísek a zapískal znamení. Rumcajs to uslyšel a křikne: "Když tu pravda nic neplatí, zaplatím aspoň za lež, co jí patří!"

 Sáhl do okna pro straku, co tam vysadil Cipísek. Zobák má straka strachy bez hlásku a v párátcích se jí kolíbají zelené náušničky.

 "Když se panu soudci chtělo soudit zloděje, ať tedy soudí," poručil Rumcajs.

 Soudce se začal vymlouvat, že je to jen pták.

 "Pták nepták," povídá Rumcajs a ostře si soudce obhlídl.

 V tu chvíli soudce nalistoval list a odsoudil straku na sedm let do vězení.

 Ale dřív než ji tam drábi pro smích městu Jičínu posadili, nakázal jí Rumcajs, aby křikla.

 Když straka křikla, rozkázal jenerálovi: "A teď vy třikrát po ní, pane jenerále."

 Jenerál musel třikrát vřísknout po stračím pro smích všemu vojsku. Sotva pak kdy vyšel před vojáky, vždycky nějaký kmán vzadu skřípl po stračím.

 Soudce se musel jet zodpovídat až do Prahy, že soudil straku lidskou regulí. A když jičínská hospodyně koupila na rynku kohouta na zaříznutí, báby trhovkyně na ni volaly: "Máš na to od soudce ortel?"

 Jičínská kněžna s knížepánem už nikdy neměli z brabantské korunky to pravé potěšení. Od Prahy až po Vídeň šel hlas, že jičínská šlechta nosí šperky od straky odložené.

   Jak Manka přetrhla vílí šáteček na dvakrát tři cípy Ráno pije loupežník pití z trojího koření: pro jistou ruku, rychlé nohy a bystré oči.

 "Na zítra už, Manko, nebude. Je ho v pytlíku sotva lístek," povídá Rumcajs.

 Manka nakázala Cipískovi, aby ohlídal v jeskyni, a vypravila se trhat koření. Když došla k pasece, slyší ostřicový hlásek, jak vykřikuje: "Jestli nevrátíš, co jsi vzala, spletu ti cestu, že až do konce zabloudíš!"

 nka se podívala přes mlází, a ony tam na pasece stojí proti sobě dvě. První je víla. Ta druhá mladé děvče. V ruce drží džbánek, v něm vrchovatě ostružin. Víla se žene po ostružinách, děvče uhýbá a prosí: "Dopřej mi těch pár žejdlíků, abych se dřív vdala."

 "Co je mi po tvém vdávání," tenoučce se zlobí víla. A pořád jak by té druhé vyrazila džbánek z ruky.

 Manka přeskočila mlází.

 "Proč bys jí ty ostružiny nedopřála?"

 Udělala proti víle krok a ohlíží se po ostružinovém proutku. Víla se rozběhla do lesa. Ještě se zastavila a zahrozila na děvče: "Však to u mě máš na oplátku!"

 "Nic se jí neboj," řekla Manka. "Jen nesmíš před úplňkem do lesa. Potom zapomene, protože všechny víly mají paměť jen čtyři neděle." A když už byla s děvčetem v řeči, zeptala se: "Jakpak se jmenuješ? A jak to, že ti ostružiny dopomůžou k vdavkám?"

 "Ale jmenuju se Lucka."

 A že slouží u jičínské řeznice Plecité. Z té služby je málo. Džbánek ostružin vydá ale za pětník. A tak střádá Lucka pětník k pětníku, aby měla na nevěstino vybavení.

 "Kdo je tvůj ženich?" ptá se ještě Manka.

 Lucka zatočila rukou, jako se točí kolesa.

 "Ale Toník. Vozí u vinárníka Kastla sudy."

 A že musí jít, aby jí řeznice nevyčítala.

 Manka se nad vším zamyslela.

 "Pro vílinu zlost teď do lesa nemůžeš. Ale abys nebyla škodná na ostružinách, přinese ti občas Cipísek nějaké v klobouku."

 Lucka se dala do děkování. Manka to ani nevyposlechla a odešla sbírat trojí koření.

  Když přišla Lucka domů, broukl řezník Plecitý od sekyry: "Že jdeš! Kde jsi lítala?"

 A řeznice od kasy: "Máš nějak tuze rozběháno po lese."

 Lucka v radosti, že bude mít od Manky ostružin celé klobouky, neuhlídala slovo.

 "Však tu u vás už dlouho nepobudu."

 "Ale!" diví se řezník s řeznicí.

 "Protože do čtyř neděl mám veselku s Toníkem," řekla Lucka.

 A šla po své práci.

 Řezník Plecitý zasekl sekyru do špalku, řeznice řinkla kasou.

 "Slyšelas ji, chce od nás," řekl řezník.

 "Kde bych dostala druhou takovou?" řekla řeznice. "Práce nadělá jako mašina."

 "Však už se najde poutko, jak ji přivázat," řekl řezník Plecitý a zamyslel se. Jenže ne a ne to poutko na Lucku uvázat.

 Až řeznice. Přitočila se ke kase, odpočítala z ní padesát zlatých a rovnou s nimi do kapsy u zástěry. Pak spustí křik jako na oheň: "Hned ať tě sem čerti přinesou!"

 Lucka přiběhla. Řeznice na ni: "V tu chvíli ať přede mnou leží padesát zlatých, co jsi posmejčila z kasy."

 "Já?" lekla se Lucka.

 Řezníkovi už taky přihořelo. A on do toho hlasem, jako když sekyra bije čepcem o špalek: "Dobře jsem tě viděl!"

 A tak jí tam hrozili, že s ní půjdou k soudci. Taky do vsi že vzkážou, aby to bylo celému jejímu rodu pro ostudu. Zastání se Lucka nedovolá, protože řezník s řeznicí mají větší slovo než holka od pometla.

 Když v Lucce stiskli dušičku na máček, otočí řeznice jako na šídle: "A já bych ti, Lucko, všecko odpustila. Jenže by sis těch padesát zlatých musela odsloužit."

 "Do smrti bych na ně sloužit musela," pláče Lucka. "A vdávala bych se leda na márách."

 Nechali ji plakat a odešli na zahradu trhat hrušky.

 Za chvíli cinklo nade dveřmi a do krámu přišel Cipísek. Klobouk má plný ostružin.

 "Co jsou mi ty ostružiny platné," povídá mu Lucka. "I kdybys jich přivezl trakař, nevydaly by za padesát zlatých."

 Trochu si vzala, sladila si smutek a přitom Cipískovi pověděla, že se nikdy nevdá pro věčnou službu u řeznice. Cipísek si všecko vyposlechl a odešel po císařské silnici zpátky do lesa Řáholce.

  Když se Rumcajs dověděl, jak řezník s řeznicí ublížili Lucce, povídá: "To já tak nenechám."

 Chodil kruhem po jeskyni a vymýšlel, jak jim překazit zlé tůčky. Když vymyslel, povídá Mance s Cipískem: "Tří tam nebude třeba. Pořídím všecko sám."

 Potom odešel do toho cípu lesa Řáholce, kde žila v houští divoká prasata. Zaharašil v křoví, aby to prasatům bylo pro zlost. A když vyběhla, povídá jim: "Jestli se dvě z vás se mnou vypraví do Jičína, natřesu vám tolik žaludů, že budete mít až do jara."

 Prasatům se mezi kamenné domy nechtělo. Až dva kňourci řekli, že tedy půjdou. Rumcajs počkal, až časně ráno bude na cestách pusto, a pak ty dva kňoury vedl do města. A rovnou k domu řezníka Plecitého.

 Byluž otevřeno, ale v krámě ještě ani nožka. Řezník snídal vedle v alkovně a řeznice ještě dospávala.

 Rumcajs tajně dovedl kňoury do krámu a povídá jim: "Uložte se na pult, a jako by ve vás nebyla jiskra života."

 Kňouři si tak lehli.

 "Dál je všecko snadné," řekl jim Rumcajs. "Až bude ta pravá chvilka, povím vám."

 Sám se přikrčil za vráteň krámských dveří.

 Řezník Plecitý zatím dopil hrnec a přišel z alkovny. Vidí na pultě dva kňoury a diví se: "Já přece o černé maso nikoho nežádal. Možná řeznice."

 Obtáhl si nůž na ocílce a chce se dát do díla.

 Vtom ode dveří vyskočí Rumcajs.

 "Ty větší, rovnou řezníkovi pod nohy!"

 Větší kňour seskočil z pultu, vjel řezníkovi mezi kolena a on tam na něm sedí jako na rajtovacím koni.

 "Teď s tebou to prase poženu třikrát kolem rynku, městu Jičínu na dobré ráno," povídá Rumcajs.

 Plecitý se dal do křiku a velikého prošení, že řezník, co rajtuje na praseti, by už nikdy neměl v městě vážnost a neprodal by ani libru masa.

 Přiběhla tam řeznice. V tu chvíli jí vrazil mezi kolena druhý kňour.

 "A tebe, paní řeznice, poženu kolem rynku druhou stranou," řekl Rumcajs.

 Plecitá volala, že po takové ostudě by byli městu pro smích ještě její pravnoučkové.

 Přišla tam i Lucka, ten křik ji přivolal. Rumcajs ji přistrčil řezníkovi s řeznicí na oči.

 "Ledaže byste Lucce odpustili těch nespravedlivých padesát zlatých."

 Plecitý s Plecitou že rádi, jen když všecko zůstane v tichosti. Museli to zatlouct na špalek. Teprve potom odvedl Rumcajs oba kňoury zpátky do lesa Řáholce.