Manka

Jelen přidupl kopýtky.

 "Kdo mi dobře posloužil, tomu posloužím taky." A přidal se k nim.

 Když došli k jeskyni, Manka zrovna cepovala víly, aby jí byly za komorné. Už byla málem nad kněžnu. Tak silně v ní pracovala pejchavice s nesrdečníkem.

 Rumcajs to ale pořídil po rumcajsím. Cipíska posadil do mechu, jelena šestatřicateráka poklepal po pleci, aby se dobře přitočil k Mance, a povídá mu: "Teď mi oplať službu."

 Šestatřicaterák zatroubil, až se to třikrát točilo Řáholcem, a uhodil Manku kopýtky. Uhodil ji takovou silou, že všecko panské z ní vyletělo.

 "Co se to se mnou dělo?" povídá Manka.

 "Nejdřív se na mě heřmánkově usměj, jestli jsi zas ta pravá," řekl Rumcajs.

 Když to Manka dokázala, pověděl jí všecko o tom, jak na ni jičínská kněžna nastrojila.

  Kdo zle ublíží, nesmí od spravedlivých dostat nic darováno. Už druhý den chodili Rumcajs, Manka a Cipísek po pasekách. Hledali bylinu seberku a kradátkový kořínek. Když našli, rozlámal to Rumcajs na kousíčky a Manka z toho uvařila pití při vysokém ohni. Nalila pití do hrnečku zlaceného od sluníčka a povídá: "Teď to, Cipísku, doneo Jičína a projdi se s tím kolem zámku. Kdyby se tě ptali, co je v tom hrnečku, řekni, že pití, co pije kněžna Manka."

 Cipísek se vypravil a Rumcajs tajně za ním, kdyby se potkal se zlým.

 A Cipísek došel k zámku, od hrníčku mu zlatě střílí sluníčkem.

 Kněžna s knížepánem zrovna koukají z okna.

 "Vida, to je ten loupežníček z Řáholce. A copak to má v hrnečku?"

 Cipísek nahoru do okna: "Ale mám tam Mančino knížecí pití."

 Kněžna s knížepánem se jen smějí za vějířem: "Už si ta Řáholecká myslí, že je pravá kněžna!"

 Knížepán zavolal dolů: "Nedal bys nám aspoň přivonět?"

 Hned poslali lokaje Fricka pro hrneček. Fricek, sotva byl za vrátní, z něho upil. Co zbylo, odnesl nahoru do komnaty.

 Kněžna s knížepánem nejdřív hrneček obhlídli a očichali.

 "A teď ochutnáme," řekla kněžna a napili se. "Vždyť je to jen odvařená tráva!" směje se kněžna. Svlíkla si rukavice a mne si dlaně, jak se jí s Mankou povedlo. "Ta Řáholecká zhloupla po mém koření tolik, že má sebe za kněžnu a klechtačku z trávy za knížecí pití!"

 Kníže hned dal zavolat trubače a poručil mu, aby zatroubil júbl júbl, že se kněžně podařilo Manku přemistrovat.

 Jenže než trubač nasadil trumpetu, kněžna mu ji ukradla.

 Než trubač vyšel z komnaty, vypálil mu knížepán z šosu pytlík s tabákem.

 A než ten trubač vyšel z předsíně, štípl mu lokaj Fricek ze střevíce přezku.

 To v nich tak pracovaly seberka a kradátkový kořínek z Mančina pití.

 A šlo to dál.

 Kněžna kradla na trhu slepice, hrušky, homolky, bábám z hlavy zavití a strejcům z kapes křesadla.

 Doneslo se to až do Vídně císařovně.

 Knížepán zas posmejčil dědkům kdejakou fajfku, v kasárnách kradl koně a v magacínu patrony.

 Doneslo se to až do Vídně císařpánovi.

 Lokaj Fricek stačil štípnout jen munzemlátko pekaři na podloubí.

 A chytil ho přitom dráb a strčil Fricka rovnou do kamene.

 Knížepanstvu to u císařpanstva nakonec prošlo, ale ostudy stejně bylo až pod nebe.

 Erckrajckrutibaby pod Zebínem taky dostaly své. Knížepán jim ze zlosti dal povalit pazdernu.

 "Dali ti pít panské a sami okusili loupežnické," povídá nakonec Rumcajs Mance.

   Jak Manka škrtala  císařpánovi  do fajfky Jednou šel Rumcajs po Jičíně a přišel do té ulice, kde má krám puškař Halíř.

 Rumcajs rovnou k pultu a povídá: "Dej mi, Halíři, tři kusy křesacího kamene, aby ale měl jasnou a horkou jiskru."

 Za pultem nikdo. Jen ze dvorka za krámem se ozývá nějaké harcování a Halíř tam volá: "Hromcajk takový. A vyjde to zrovna na mě!"

 Rumcajs prošel krámem na dvorek. Nechce se mu věřit očím. Halíř se tam lomcuje s kanónem.

 "Jak se to sem dostalo?" povídá Rumcajs.

 Halíř si utřel pot do rukávu.

 "Ale nechce dát šús. Sám zbrojíř z jičínských kasáren si s ním neví rady. Tak mi to sem strčili."

 Rumcajs pokýval hlavou.

 "A jaká je v kanónu chyba?"

 "Žádná," řekl Halíř. "Lauf má jako vystříbřený, zámek zamyká, úderník tluče. Nabito je taky, jak má být."

 "Proč tedy ten kanón nevystřelí?" diví se Rumcajs.

 "To právě nikdo neví," pokrčil Halíř rameny za sebe i za zbrojíře.

 Rumcajs obešel kanón drobnými krůčky. Vzadu visí tkanička, trochu je okouřená, jak se z kanónu střílelo. Rumcajs se shýbl a zatáhne za tkalounek.

 Rána a kouř. Z kanónu se vyhrnula koule a někam se nese.

 "Máš spraveno, Halíři," povídá Rumcajs.

 "Tobě, Rumcajsi, vystřelí pod rukou i motyka," vesele řekl puškař Halíř; ale pak ze starosti: "Jen bych rád věděl, kam se nese ta koule."

  Koule švihla ulicí, přeletěla rynk a třeskla rovnou do jednoho zámeckého okna.

 Sedí tam knížepán na zlaté židli a drží kněžně vlnu k navíjení na klubko.

 Vtom oknem vtrhne koule a podrazila židli pod knížepánem. Kecl si v atlasových kalhotách až na podlahu a pro leknutí zapomněl francouzsky.

 Koule se odkutálela do kouta.

 Kněžna upustila klubko do klína a povídá: "To jsou móresy, házet koulí z kanónu po knížepánovi!"

 Hned hnala lokaje Fricka, aby se po Jičíně poptal, kdo to udělal. Fricek se od bab na trhu dověděl, že Rumcajs. Odnesl to zatepla na zámek. Kněžna dupla kramflekem a poručila: "Teď mi přines ostré pero a trpký inkoust. Pospěš si, než vychladnu ze zlosti."

 Fricek jí přinesl pero z vraního brku a inkoust z duběnek. A kněžna, jak ještě byla rvním uražení, napsala list rovnou do Vídně císařpánovi: V městě Jičíně hodil loupežník Rumcajs koulí po knížepánovi, až z toho knížepán má perplex pod parukou. Jestli to císařpán strpí, bude to k velké hanbě jeho majestátu.

 Císařpán si kněžnino psaní dal přečíst od maršálka. A šoupl jednou nohou a vzdychl si: "Už zas ten Rumcajs."

 A dupl druhou nohou, a pak už rovnou zprostředka zlosti: "Ten loupežník se mi sem pozve. A já s ním zatočím, až ho všecko přejde!"

 Maršálek potom psal dva listy. Jeden jičínské kněžně, že se císařpán o Rumcajse ostře postará. A druhý Rumcajsovi, aby se do týdne ohlásil ve Vídni.

  V ten čas měli Rumcajs s Cipískem v jeskyni kopu letošních zajíčků. Učili je, jak má zajíc blýsknout světýlkem pod ocáskem a odskočit na druhou stranu, aby ho liška nepopadla.

 Vtom před jeskyní zahrála koňská kopyta.

 "Jsou kovaná císařpanským kovářem," povídá Rumcajs. "Císařpán nám asi něco vzkazuje z Vídně."

 Posel už stojí na prahu. Pyšný je na všecky strany. Jen sáhl do manžety a podal Rumcajsovi psaní.

 Rumcajs poslal zajíčky do kouta jeskyně, aby se mu nemíhali před očima. Manku s Cipískem usadil na dva kameny a rozkousl císařpanskou pečeť. A čte.

 Manka ze starosti: "Co zas má?"

 "Ale že mi zle ukáže za tu kouli, co podrazila stoličku pod knížepánem," povídá Rumcajs. Sfoukl císařpánovo psaní z dlaně na ohniště. "Kdybych tam nešel, řekl by, že jsem se polekal."

 Už chtěl Mance říct, aby mu nachystala na cestu do Vídně, když vtom si všimne zajíčků. Podrbal se ve vousech a je bez rady.

 "Jenže když já odejdu do Vídně, kdo se tu postará o zajíčky? Kdo je naučí všecky chytrosti proti liškám?"

 Manka se ohlídla po střevících na delší cestu.

 "Dojdu do té Vídně sama."

  Ve Vídni už měli na Rumcajse nachystáno. To aby snad císařpánovi zas nevyvedl nějakou alotrii.

 Císařpán sedí na hradě v nejpevnější komnatě a u něho drží vartu dvanáct maršálků. Jenerálů už by se nedopočítal. A vojska je kolem hradu rozsazeno tolik, že jeden druhého tlačí ramenem. Každou chvíli přijede od Dunaje posel a melduje: "Po cestách od lesa Řáholce je klid, Rumcajs není k spatření."

 "Gut," kývne vždycky císařpán, pohladí si vousy a čeká dalšího posla.

 Vtom jede jeden a volá: "K Dunaji přišla nějaká ženská a říká, že jde místo Rumcajse."

 Císařpán se zakuckal smíchy, že se Rumcajs vylekal a posílá za sebe. A ženskou.

 Poručil maršálkům: "Dejte ji přivést. Ať si poslechne, jaký jsem na Rumcajse vymyslel trest. A ať mu vyřídí."

 Jenže Manku nemuseli vodit. Už stála na náměstí pod hradem. Kolem ní všecko to vojsko, co mělo hlídat císařpána. Infantérie, artilérie, kavalérie i sapéři. Všecko se to dívá, jak Manka celá pěkná a v červené sukni jde přes náměstí k hradu. A všecko to volá: "Manko, dej mi hubičku. A já ti vystřelím na počest!"

 Když byla blíž a došlo na jenerály, bylo přísněji. Jenže Manka přisvítila na úsměvu, jenerálové odkopli kramflekem šavli a jsou samá francouzská ochota: "Voasi a voalá."

 To už byla na hradě a v císařpánově komnatě. Dvanáct maršálků stojí kolem císařpána jako zeď a supí se jako čerstvě naládované moždíře. Jenže Manka zas jen přisvítila na úsměvu a zatancovala krůček. Maršálkové jí kohoutím peřím na klobouku zametali cestičku až před císařpána.

 Sotva ale došla před trůn, císařpán vyskočí a křikne: "Alarm!"

 To aby ho vojsko ochránilo, aby Manku nepopadl do loktů a neskočil si s ní tanec. Všecko vojsko už ale bylo při Mančiných tvářích a červené sukni. Trubač troubil a císařpán musel s Mankou tancovat jednou kolem komnaty.

 Když dotancovali, zapnul si císařpán na kabátě o knoflík víc, přičísl si hřebínkem vousy a povídá: "A teď nadešla přísná!"

 Pustil na Manku tolik majestátu, až bez klapek zahrála hymna, a křikl: "Proč nepřišel sám ten Rumcajs?"

 Manka na to: "Protože se musí starat v lese o zajíčky."

 To byla pro císařpána od začátku světa neslýchaná urážka. Dal si to přeložit po německu, po francouzsku, po španělsku a po maďarsku. Ale pořád to vycházelo na stejné. Císařpán nevěří uším. A proto ještě po latinsku. A zas tak.

 Z císařpána zlostí uletěl knoflík. Vyhnal z komnaty maršálky a dal si zavolat soudce, ty nejpřísnější z celéhRakouska i Uher. Sesedlo se to v komnatě jako hejno černých krákavců.

 Manka sedí uprostřed na malé šamrličce.

 A císařpán na soudce: "Vyhledejte pro ni trest."

 Soudcové bouchali knihami, šustili papírem pod palcem, byli samá latina. Radili císařpánovi hned to, hned zas něco jiného.

 "To je mi málo," vrtí hlavou císařpán. "A tohle ještě míň."

 Žádný trest mu nebyl dost. Nakonec soudce vyhnal, kudy šli už vojáci. A zamyslel se, až byl strach, jestli bude vědět, kudy z těch myšlenek zpátky.

   Mance už byla dlouhá chvíle. Rozhlídla se a vidí, že na stolku před císařpánem leží fajfka. Podala mu ji a řekla: "Snad při ní císařpánovi půjde myšlení líp." V tu chvíli jako by v císařpánovi zaskočil zoubek do vroubku. Klepl fajfkou o stolek, zavolal si nejvyššího písaře a rozkázal mu zapsat císařský zákon:

 ROZKAZUJU, ŽE MANKA BUDE SEDĚT U TRŮNU  A ŠKRTAT MI DO FAJFKY.

  Když to podepsal, pleskl se do kolena: "A teď to, Manko, máš. Takhle tě budu mít pořád pěkně na očích a jen mrknu, škrtneš."

 A pleskl se do druhého kolena: "Ten trest platí sedm let."

 Potom si císařpán pohladil vousy, jak to vždycky dělával, když se mu povedl zákon.

  Od císařpána odvedli Manku do světničky pod krovy. Na stříbrném tácku už tam leželo křesadlo.

 Jiná by ulila slzičku. Manka se postavila k oknu a lákala rorýse, aby po nich vzkázala Rumcajsovi. Jenže rorýsi tu švitořili jen po vídeňsku.

 "Kdo nemá jinou pomoc, musí pomoct sám sobě," řekla si Manka.

 Posadila se ke stolku, vzala do ruky křesadlo a vymýšlela jak se chytře vyvléct ze sedmileté služby u císařpána. Pro jasnější myšlení si co chvíli křísla křesadlem. Když se posedmé zachumelilo jiskrami. Manka povídá: "Už vím."

 Pak už jen čekala, až pro ni přijdou.

 Vedli ji k císařpánovi až večer, když ho komorník chystal ke spaní.

 Císařpán sedí v židli, na sobě bílé přehození. Komorník mu češe vlasy a natřásá vousy. Když učesal a natřásl, vzal flaštičku a postříkal císařpánovi vousy vodičkou, co je v ní síla špiritusu a síla vůně. Potom mu pomohl do postele. Císařpán se uložil a povídá: "Ještě rozkazuju poslední fajfku."

 Komorník mu ji podal. A Manka s křesadlem si sedla na pelest u postele do služby.

 Císařpán si nacpal bosenským tabákem, přišlápl to palcem a poručil: "Až, Manko, zatáhnu, škrtni."

 A táhne z fajfky.

 Manka lehce zabrala do křesadla a škrtla.

 "Neumíš víc?" štíří se císařpán a táhne, až se mu podtáčejí oči.

 "A co bych neuměla?" řekla Manka a zabrala do křesadla, co jen mohla.

 Z křesadla se vyrojilo jisker jako sršáňů. Vletělo to císařpánovi do vousů a chytly ty silné vodičky, co s nimi měl stříkané vousy.

 Komorník hned dal troubit alarm na hasiče, že hoří císařpánovi u brady.

 Než hasiči přijeli, zhaslo to samo. Ale to už taky Manka odvazovala u Dunaje lodičku, aby se dostala na druhou stranu.

 Císařpán se po ní ani moc nesháněl. Tři roky si podmazával vousy cibulí, aby mu zas povyrostly.

   Jak Manka ládovala  králi Frickovi  patrony Jednou seděl Rumcajs v koruně dubu. Vtom uviděl jičínského puškaře Halíře, jak jde cestou přes Řáholec. A jako by mu od jedné strany bylo těžko a od té druhé lehčeji, strká to s ním ze strany na stranu.

 "Čím to, Halíři?" zavolal Rumcajs.

 Puškař se zastavil a vzdychne si: "Mám plnou hlavu broků, Rumcajsi. A jak se tam kutálejí ze strany na stranu, mate mi to krok."

 Co tak mluvil, sáhl si Halíř do záprsí kazajky pro psaní se železnou pečetí. A čte: "Přísně se poroučí jičínskému puškaři Halířovi, aby nabil tři vozy patron těžkým brokem a složil to na křižovatce k Hradci. Já si tam pro patrony přijdu s vojskem, až potáhnu na krále Fricka."

 Napsané je to písmem špičatým jako šavle a podepsal to císařpán z Vídně. Dole visí železná pečeť, aby psaní mělo pravou váhu.

 Halíř dočetl a Rumcajs vrtí hlavou: "A proč chce císařpán, aby vojsko střílelo brokem, proč ne kulí, jak se vždycky střílí?"

 Halíř složil psaní na čtvereček a strčil ho za kazajku.

 "Protože brok se nese doširoka a pokosí to víc vojáků. A teď, Rumcajsi, víš, proč mám v hlavě od broků těžko."

 "Až se císařpán s králem Frickem potkají, padne vojáků jako makoviček," pokýval Rumcajs.

 Potom seděl na nízké rozsošce, puškař Hař stál pod dubem a vymýšleli, jak těm dvěma potentátům překazit vojnu.

 Až se Rumcajs třeskl kotníkem do čela: "Víš co, Halíři, dovez mi ty tři vozy patron do jeskyně. Ale aby byly prázdné, bez broku. Já už se postarám."

 A Rumcajs domů do jeskyně; a Halíř do Jičína nakládat patrony.

 Doma ukázal Rumcajs Mance s Cipískem na kamenné sedátko: "Posaďte se, a všecko vám to povím."

 Když pověděl, udělá prstem ve vzduchu kličku: "A teď vám ještě řeknu, jak pokazíme císařpánovi vojnu. Dojdu do Jičína pro tři pytle hrachu a tím hrachem pak Cipísek naláduje patrony. Až vojsko střelí, padne od toho leda sám císařpán zlostí."

 "A co až dá střelit král Fricek?" povídá Manka. "To pak půjde do lidí samé tvrdé olovo."

 "A kruciš," podrbal se ve vousech Rumcajs.

 Potom měli velkou mutaci, jak nabít lehkou střelou patrony taky králi Frickovi.

 "Nejlíp když tam dojdu a obstarám to sám," řekl Rumcajs a zvedá se z kamenu.

 Jenže Manka mu zahradila cestu.

 "Doprostřed Frickova vojska, Rumcajsi, nemůžeš. Zdola tě poznají po vousech a shora po klobouku."

 "Poznají, budou vědět," hodil ramenem Rumcajs.

 "A pak po tobě král Fricek střelí nejmíň z kopy kanónů!" zbledla Manka. A mírně dopověděla: "Dojdu tam sama. Před ženskou ve vojsku nikdy není strach."

  Druhý den časně ráno zašel Rumcajs do Jičína. Nejdřív připomněl puškaři Halířovi, že je čas naložit prázdné patrony a vézt je do jeskyně.

 Od puškaře bylo na křiknutí ke kupci. Ale tam už je hůř.

 "Dej mi tři pytle hrachu," povídá Rumcajs.

 "A čím zaplatíš?"

 "Není to pro mě, ale pro vojáky, co by jinak padli jako makovičky," řekl Rumcajs.

 Jenže kupec tomu nechce rozumět. Tak mu Rumcajs sáhl přes pult pro tři pytle hrachu a do přístěnku pro pytlík prosa. Hodil si to na záda a boty ho nesou rovnou k Řáholci.

 Tam už na něho čekali puškař Halíř a Cipísek s prázdnými patronami. Rumcajs shodil pytle s hrachem na zem, Cipísek se dal do díla a Halíř mu radil: "Nejdřív tam nasyp jen půl mírky prachu a dodej pár kuliček hrachu. Nakonec to ucpi špetkou zaječích chlupů, aby rána byla měkčí a daleko nenesla."

 Cipísek všecko podle Halířovy puškařské rady. Tak šla patrona za patronou.

 Rumcajs zatím odešel s pytlíkem prosa do jeskyně. Manka se tam chystá na cestu doprostřed vojska krále Fricka. Sukni si vzala šerou, jupku stejnou, tváře si pomazala sazemi a paty zaprášila popelem, aby se jí neblýskaly pod sukní.

 Rumcajs nespokojeně přešlápl.

 "Jsi přece jen ženská," povídá. "A jaká ti bude pomoc v magacíně s patronami, co stojí zrovna uprostřed Frickova vojenského tábora?"

 Málem by ji byl nepustil. Ale Manka si stáhla šátek přes čelo a zahuhlala jako bába: "Kup si borůvky, vojáku. Slaďoučké jsou, kaprálova huba by si řekla třikrát."

 Rumcajs na to jen: "Kruciš!"

 A ať si tedy Manka jde. Do košíku s borůvkami jí podstrčil na dno pytlík prosného semínka, co přinesl z Jičína.

 "To abys měla na lehké nabití patron krále Fricka," řekl. "Prosné semínko je drobnější než hrách, líp se unese."

 Ale přece Manku vypravil jen s velikou starostí.

 Manka s košíkem borůvek šla pořád tím směrem, odkud se s větrem nesla vůně řemenů a viksu Frickova vojska.

 Až přišla k louce, kde to vojsko leželo. Skrčila se za keříček a dívá se. V táboře zrovna bubnujou a někdo tam volá: "Zítra ráno ať si každý vyfasuje patrony v magacínu. A hned po guláši se šturmuje na císařpána!"

 Všecko vojsko to poslouchá, a je ho modro.

 "To mám zrovna čas," řekla si Manka. Vzala košík s borůvkami a vydala se do tábora.

 Stráž na kraji na ni křikla: "Halt!"

 A namířila flintu.

 V Mance ustal dech. Pak ale přistrčila vojákům na oči košík. Borůvky každý voják pozná. A že jsou k jídlu, to taky ví. Ošklivá byla Manka v tom zašmourání až dost. Ale takové už markytánky bývají.

 "Tak si, bábo, jdi," řekli vojáci a znova podle předpisu vykulili oči a vyhlíželi nepřítele.

 Manka šla táborem a prodávala ty borůvky. A stále blíž k magacínu. Když tam došla, byla už tma. Před vchodem stojí dva frajtři ostří jako želízko. A na Manku: "Co tu chceš? Sem málem nesmí ani sám král Fricek!"

 Vtom se ozve ze tmy: "Jaká je tu o mně řeč?"

 A on to sám král Fricek. Vyšel si před zítřejší bitvou na prohlíd, jestli je všecko, jak má být. Oba frajtři hned vletěli do pozoru a vzdali mu flintou čest.

 Než si frajtři odbyli parádu, vklouzla jim Manka tajně za zády do magacínu.

 Tam samá bednička s patronami. Manka sáhla pod borůvky pro pytlík s prosem. Vylámala z patron tvrdé kule a skutálela je stranou do potoka. Potom dosypala patrony prosným semínkem a znova to uzátkovala. Dalo jí to hbité práce až do svítání. Skončila s poslední bedničkou, když první frajtr před magacínem povídá: "Něco se mi nezdá. Kam se poděla ta bába, co tu v noci okouněla chvíli před králem Frickem?"

 Druhý frajtr hned křikne: "Na to se musíme podívat!"

 A bajonety špicí dopředu, a ženou se do magacínu.

 V Mance je dušička na umření. Ale ještě stačila nasypat na stolík před magacínem dvě hrsti borůvek.

 Na stráži vysychá pod patrem. A tak se ti dva frajtři rovnou do borůvek dali, aby si ovlažili čípek. Když dojedli, první povídá:  "A teď prohledat ten magacín!"

 Jenže druhý na to:  "Copak můžeme s takhle umazanými hubami meldovat kaprálovi?"

 Poodešli kousek ke studánce.

 Manka strčila poslední patronu naditou prosným semínkem do bedničky, tiše zaklapla víko a rozběhla se k Řáholci. Pata se jí pod sukní neblýskla, a tak dobře doběhla.

 To už se všecko podařilo taky Rumcajsovi, Halířoví a Cipískovi. Odvezli tři vozy patron nabitých hrachem ke křižovatce na Hradec a nechali je tam stát, jak si poručil císařpán.

 Ten den po svačině fasovala obě vojska patrony. Vojáci krále Fricka z magacínu na louce, a vojáci císařpánovi ze tří vozů u křižovatky.

 Po guláši už císařpán ani král Fricek nedopřáli vojákům poležení. Všecko to pod trumpetami a bubny hnali každý na jeden kopeček. Sami si stoupli nejvýš.

 Vojáků bylo na Frickově straně až modro a na straně císařpánově spíš šedo. Nad vojáky ti dva potentáti.

 Nejdřív si dali podat dalekohled a jen se na sebe dívali. Potom na sebe zahrozili prstem. A dali si podat válečné čepice a křikli na vojáky.

 "Ládovat!"

 Vojáci si vzdychli a naládovali každý do pušky patronu.

 Potom král Fricek a císařpán křikli ještě silněji: "Án fajér!"

 Křikli a skrčili se, každý za svůj kopeček.

 Vojáci si vzdychli a stiskli. Dalo to takovou ránu, jako když proti sobě střelí dvě vojska. A kouře bylo.

 Když se to rozešlo, vystrčili oba potentáti hlavu nad kopeček. A obě vojska tam stojí, nikomu to neshodilo ani čepici.

 Král Fricek a císařpán znova: "Ládovat!"

 A střílelo se. Nikomu to ale neurazilo ani vlásek.

 Ládovalo se a střílelo do třetice. Zas nic.

 Když vystřelili popadesáté, vojáci křikli: "Už nejsou patrony."

 A oběma potentátům se z toho divného střílení potočil rozum. Císařpán skočil na koně a rozjel se rovnou do Berlína. Král Fricek se zas hnal cvalem až do Vídně.

 Tak byl každý, kde neměl být.

 Z Berlína do Vídně vzkazovali, že to Vídeň prohrála, protože jim v Berlíně zajmuli císařpána.

 Z Vídně zas vzkazovali do Berlína, že to prohrál Berlín, protože jim ve Vídni zajmuli krále Fricka.

 Byla z toho pletenice a rovnalo se to až v Paříži.

 A jestli bylo divení ve Vídni a v Berlíně, bylo v Jičíně taky. To pro ty dva veliké lány hrachu a prosa, co vyrostly mezi kopci, kde se ta dvě vojska střílela.

   Jak císařovna  chtěla vzít Mance  drahokamínek Jednou vzkázali Rumcajsovi kamenáři z Turnova, že našli veliký drahokámen. Aby prý jim ho přišel rovně rozrazit.

 Rumcajs se vypravil. V Turnově dal drahokámen podložit ovčí vlnou a uhodil do něho, až se rozskočil na dva kusy jako zrcadýlko od zrcadýlka.

 "Ani leštit se to nemusí, jen trochu otřít rukávem," řekli kamenáři.

 Poděkovali, Rumcajs se otočil na patě a namířil si domů. Zrovna pod horou Kozákovem mu blýskne něco do oka. Shýbl se a na dlani mu leží kamínek asi jako bob, když dost naroste. Blýská se jako odprýsklý od sluníčka a jde od něho barva za barvou. Takový drahokamínek.

 Rumcajs si ho přehodil na dlani.

 "Vezmu tu drobotu Mance pro potěšení."

 Jen dopověděl, dostal do špičky u boty takovou ránu, až mu skříplo pod patou. Podívá se a stojí před ním mužíček. Nohy si musel vypodložit hrudkou, aby ho bylo do pídě.

 "To ty?" povídá Rumcajs.

 "Tjá," řekl mužíček.

 Rumcajs přidřepl, aby měl k mužíčkovi blíž.

 "Jakpak ti říkají?"

 Mužíček na to, jako když křísne křišťálem o křišťál: "Metyštek."

 "Sílu máš," pokýval hlavou Rumcajs. "A proč jsi mě tak uhodil do špičky?"

 "Kvůli tomu kamínku," řekl Metyštek a očima se pořád dobývá Rumcajsovi do dlaně. "Já jsem mužíček z téhle hory. A drahokamínek je kousek srdce té hory."

 "Když je to tak," povídá Rumcajs, "kde jsem vzal, tam zas vrátím."

 A chce kamínek položit tam, kde ho zvedl.

 Jenže Metyštek ho uhodil do špičky podruhé a řekl: "Kdybys byl chtěl, nebyl bys dostal. Ale ty nechceš, tak ber."

 Rumcajs pustil drahokamínek do kapsy a ohlídl se, odkud voní les Řáholec. Jenže udělá sotva krok a vtom dostal třetí ránu do špičky.

 "Kdyby někdy bylo zle, foukni přes ten kamínek. Já tomu kamínku vždycky musím posloužit," zavolal Metyštek a odskočil do hory.

 Domů už došel Rumcajs v pokoji. Nejdřív se pěkně přivítal s Mankou. Potom drobně zaklel a vyrazilo to do kamínku dírku. Manka prostrčila tou dírkou šňůrku a nosila drahokamínek na krku.

 V tu dobu mělo být u Vídně, na té louce u Dunaje, veliké vetrené. Sám císařpán poslal listy do Frankrajchu, Nýdrlantu, Hispánska, do Bavor i do Sas. V listech bylo napsáno, že kdo má koně dobrého do cvalu i ke skoku, se má přihlásit. A všem těm rajterákům na koních pak císařovna na louce u Dunaje mávne šátečkem. Kdo první přeskáče, co je tam k přeskákání, a přeběhne, co je tam k přeběhnutí, dostane od císařovny ten šáteček.

 Louku u Dunaje posekali, aby tráva neošlehala koním kotníky, a taky všecko ostatní se chystalo. Do Vídně se sjížděli rajteráci ze všech stran a taky dva cizí císaři, aby císařpanské vetrené nabralo na vznešenosti.

 Tři dny předtím, kdy měla mávnout šátečkem, odešla císařovna do klenotnice, aby si na takovou slávu vybrala skvost. Za chvíli je z klenotnice slyšet křik: "Copak tu nemáme nic lepšího?"

 Kolem císařovny se válí rubínů a safírů a diamantů, až komorným chrupe pod nohama, ale císařovna pořád: "Copak už tu opravdu není nic lepšího?"

 Císařpán se poškrábal v licousech a povídá: "Už tam chrastí jen nějaká drobota."

 Císařovna se nadýchla a křikne: "V tomhle šancajku já na vetrené nepůjdu!"

 Do císařpána jako by uhodilo.

 "Jestli tam, Bětko, nepůjdeš, bude to ostuda nejmíň na půl světa."

 A císařpán začal počítat na prstech, jaká se sjela na louku u Dunaje honorace. Ti dva cizí císařové, králové hned čtyři, arcivévodů nepočítaně, a těch menších jako když se roztrhne makovice.

 "Jestli tam, Bětko, nebudeš, vezmou to za urážku. A máme válku na všecky strany."

 "Kdybych tam měla být, musela bych mít na krku něco, co ještě neviděl svět!"

   A císařovna se flekla dlaní po sukni a odešla.

 Císařpánovi z toho nebylo dobře ani ve zlatých kalhotách. Poručil, aby mu oblíkli obyčejné, a rozkázal po celé Vídni ticho. Že musí přemýšlet, jak s císařovnou vyjít.

 Už druhý den ráno dal zvonit na zvony, že mu přišel nápad.

 Císařovna hned přiběhla a povídá: "Ten nápad asi bude císařský."

 A byl, protože císařpán nevymyslel nic lepšího než vzít trumpetu a zatroubit na dragouny. Když se mu sjeli pod okno, vyšel císařpán na balkón a zavolal: "Každý dragoun ať se rozjede, kudy ho oči povedou, jestli někde není k spatření skvost, co ještě nebyl na světě k vidění!"

 To byl celý císařský nápad. Řady se rozskočily, každý dragoun jede koni za nosem. Byli už dávno za Dunajem, když císařpán vyběhl do vyššího patra a křikl za nimi: "Až ten skvost uvidíte, rovnou ho popadněte."

 "Na nejvyšší císařpánův rozkaz!" křikl zpátky od Dunaje hlas jako poleno. A to právě byl ten kaprál Worcziczek.

  Na druhý den, co císařpán poslal dragouny, Rumcajs povídá: "Říkali, že podučitel Očičko postavil v Jičíně na věži takovou trubičku. Slunce prý je v ní vidět jako na dlani. Rád bych se taky podíval."

 Vysadil si Cipíska na rameno a pohodlně se vypravili.

 Manka že zatím vypere prádlo. Usadila se s tím k potůčku za jeskyní. Drhne prádlo v křemínkách a pak máchá ve vodě. Protože mýdla si loupežník neužije.

 Když ji začalo bolet v ramenech, klekla si Manka nad tišinku a jen se tak dívala na svůj obrázek ve vodě. Pod krkem se jí houpá na šrce drahokamínek od mužíčka Metyštka. Není ten kamínek velký, jen asi tolik co bob, když dobře naroste. Ale střílí od něho sedmi barvami, a vždycky jinak, lahodí to očím a dušičce je juchej.

 Pro hru s drahokamínkem Manka nedoslechla, že na tvrdém břehu za potokem uhodila koňská kopyta. A zas tichoučko.

 To už kaprál Worcziczek štěrbinou mezi haluzemi vyhlížel Manku. Má oči jen pro ten kamínek, co se jí houpá pod krkem. Estrajch, Nýdrlant, Frankrajch, tam všude Worcziczek vojančil, ale takový kamínek nikde nebyl k vidění.

 Kaprál Worcziczek pořídil všecko bez rukavic. Vyskočil za křovím a tím hlasem jako poleno, houkne: "Dej sem ten drahokamínek, co máš na krku!"

 Manka chytila drahokamínek do dlaní a pevně ho tam zamkla.

 "A nedám."

 "Na císařpanské rozkázání!" opřel se Worcziczek o císařův majestát.

 "Ani na archandělské, ani na luciperské," řekla Manka.

 "Když nedáš, sama si to u císaře zodpovíš," křikl kaprál Worcziczek.

 Popadl Manku, a když se vzpírala, stiskl ji po soldátsku. Přeskočil hraničku vypraného prádla a rovnou na kobylu, co čekala za potokem. Dal kobyle špornu, až třeskla zadníma o přední a rozběhla se k Vídni.

 Kudy jeli, tudy kaprál Worcziczek volal na lidi, že veze císařovně ten nevídaný skvost. Běželo to k Vídni po lidských hubách rychleji než Worcziczkova kobyla.

  Rumcajs zatím pohodlně došel s Cipískem do Jičína. Vystoupili na věžovou bránu a tam stojí podučitel Očičko u divné trubičky.

 "Vpředu sklíčko a vzadu sklíčko, a mezi tím nic. Ale jen se podívejte!"

 Lidí je okolo tolik, div se nekácejí dolů z ochozu.

 "I tak se, Rumcajsi, taky podívej," povídá lučebník a silozpytec podučitel Očičko.

 Rumcajs dal nejdřív nakouknout Cipískovi a pak přistrčil oko k trubičce. Zadíval se na slunce a ono opravdu jako by přišlo na půl cesty k Jičínu. Potom naklonil trubičku níž, a hned jako by do okolních vsí bylo na dokřiknutí.

 Otočil trubičkou k lesu Řáholci. Žaludy na dubech by mohl spočítat. Taky vlny, co běží potokem. I kolik lajblíčků, jupek a kaťátek je na hromádce vypraného prádla. Jen Manku tam nevidí. A nevidí.

 Postrčil trubičkou ještě o tykadýlko. Blýsklo se v ní červenou sukní. Nějaký dragoun od císařských ujíždí s Mankou na kobyle směrem k Vídni!

 Rumcajs odskočil od trubičky. Letem si vysadil Cipíska na rameno, dolů z věžových schodů sjel jako forajtr. A za dragounem!

 Boty nesou Rumcajse jako mašiny. Jenže boty jsou jen dvě a kobyla má čtyři kopyta. Taky Cipíska si musel Rumcajs přehazovat z ramena na rameno, když ho obolelo.

 Ženou se za sebou k Vídni, ale pořád mezi nimi leží sedm rakouských mil.

  Když do Vídně po hubách doběhlo, že kaprál Worcziczek veze ten nevídaný skvost, kývla císařovna na císařpána: "Než kaprál dorazí, já se zatím oblíknu. A na louce u Dunaje ať uchystají poslední na vetrené."

 Císařpán se až pohoupl radostí, že se císařovna dala na rozumné. Vytáhl z kapsy hodinky a rozkázal: "Dnes ve tři to vetrené začne."

 Koním a kobylám, co měli rajtovat, dali obroku; a po stožárech na louce u Dunaje věšeli poslední prapory.

 Císařovna zatím svolala sedm komorných, aby ji slavně oblíkly. Posloužily jí sukní z kamzičiny, jupkou z obrácené teletinky a na hlavu jí posadily klobouk s bobřím ocasem.

 "A teď nějaké šmuky," poroučí si dál císařovna. "Aby ten nevídaný skvost, co přiveze Worcziczek, byl mezi nimi jako slunce mezi hvězdičkami."

 Komorné ji ověsily kdejakým rubínem, safírem, tyrkysem a diamantem. Císařpán zahoupal ve starosti hodinkami na řetízku a povídá: "Už padla druhá. Na louce u Dunaje už všichni čekají, a ten Worcziczek nejede."

 Dál se čekat nedalo. Císařpán s císařovnou rozkázali zapřáhnout do kočáru a karé na louku u Dunaje.

 Tam už všichni netrpělivě přešlapují. Ti dva cizí císařové, čtyři králové, arcivévodů na tucty a těch menších kdovíkolik. Rajteráci stojí na čáře, kobyly a koně jenjen se dát do cvalu a do skoku. Jen kaprál Worcziczek s nevídaným skvostem nikde. Císařpána polívá studeně, císařovnu zas horce.

 Na věži u Štěpána uhodila třetí. A všecky ty císařské, královské a kdovíjaké honorace se daly do křiku: "Proč císařovna nemávne šátečkem?"

 Císařpán jí podává šáteček, ale ona pořád jo uminutá: "Dokud nebudu mít ten skvost, vetrené nepojede!"

 Oba cizí císařové do sebe šťouchli loktem a ohlížejí se po svých vojenských maršálkách.

 Vtom tu Worcziczek. Přihnal se na kobyle, že z ní jde pára jako z kotle. Manku v sedle před sebou. Zarazil před císařovnou a křikl, až se nad loukou drobně srazilo na rosu: "Kaprál Worcziczek poslušně melduje, že veze ten skvost, co nebyl na světě ještě k vidění!"

 Strčil Manku dolů ze sedla, a ona tam stojí před císařovnou. Pod krkem se jí na šňůrce houpá kamínek od Metyštka. Září a proměňuje se, až je z toho všem blaze.

 Císařovna rovnou k Mance a žene se oběma rukama po drahokamínku.

 V tu chvíli přiběhl Rumcajs s Cipískem na rameně na kopeček před Dunajem. Vidí na louce za řekou všecko jako na dlani. Císařovna se sápe po kamínku jako lítá.

 "Kruciš," povídá Rumcajs. "A je tam ještě tři míle."

 Císařovna na Manku pořád hůř. Už ji chytá za šňůrku s drahokamínkem. Když šňůrku málem přetrhla, přiskočila Rumcajsovi na pomoc Metyštkova rada. Natáhl vzduch a foukl, až přes Dunaj přešly vlnky.

 Sotva jeho dech ovál drahokamínek, dostal Rumcajs takovou ránu do špičky, až mu skříplo pod patou. Stojí před ním Metyštek a ptá se: "Co chceš?"

 Rumcajs mu ukázal k louce za Dunajem. Metyštek se tam jen podíval a hned se ve všem vyznal. Podepřel se v bocích a zadupal nohama proti diamantům a safírům i tyrkysům a rubínům. V kamenech přešlo a po císařovně se sesypala hromádka štěrku. Trochu jí to i orazilo malík.

 Císařovna tam stojí jen holou telecí kůží oblečená. Byla z toho taková ostuda, že skočila do prvního kočáru a sama kočírovala až do Vídně.

 Šátečkem nemávla, vetrené se nerozjelo. Ti dva cizí císařové se zle urazili. Šťouchli do císařpána z obou stran loktem a byla z toho ta bitva tří císařů.

  A byl konec.

 Metyštek na rozloučenou uhodil Rumcajse do špičky a po kamenných žilkách se vrátil do hory Kozákova. Rumcajs chvíli počkal, až k němu Manka připlave na loďce přes Dunaj. Potom zavolal a poslouchal. Když se mu vrátila ozvěna od lesa Řáholce, vysadil si Cipíska na rameno, Manku vzal za ruku a vypravili se proti ozvěně.

 Kaprál Worcziczek zůstal stát na louce u Dunaje a bylo mu do zlosti. Ve Vídni zrovna troubili, že zas musí rukovat.

   Jak byla Manka  s vílou  na svatbě Už sedmou neděli šla po Jičíně řeč, že starosta Humpál bude ženit syna.

 Přiletěla s tím taky poštovní sojka, co nosila do Řáholce novinky. Rumcajs si ji poslechl a povídá: "Jak znám Humpála, nemuselo by z té svatby vzejít nic dobrého."

 Na druhý den běžela kolem jeskyně babka Kotejšová a volá: "Lidi, to bude slávy, a ta trachtace, jako kdyby se ženil sám král jeruzalémský!"

 Rumcajs se ohlídl po klobouku.

 "Radši zajdu do Jičína a podívám se."

 Svěřil Cipíska Mance, namazal si boty jezevčím sádlem pro měkčí chůzi a vypravil se.

 V Jičíně na rynku jako vymeteno, báby sedí nad prázdnými ošatkami.

 "Prodaly jste dnes časně," povídá Rumcajs.

 A báby: "Starosta to všecko skoupil na svatbu."

 Jak Rumcajs křižoval Jičínem, všude stejně. U řezníka Lisého nebylo kus pečínky ani špeku. Kupec Malý prášil prázdné pytle od mouky a od cukru a vymetal do dna vybrané šuplíčky na koření. Nebyla jiskřička másla, slza mléka, lžíce medu ani hrudka tvarohu. Všecko dal svézt starosta Humpál do svého domu. Starostka nad tím stojí a ukazuje kuchařkám na prstech, že z toho mají k svatbě uvařit třiatřicet jídel.

 Nevěsta přinese ženichovi do domácnosti dvě kopy nesepraných spodniček. Jmenuje se Barbora a je jičínského sládka Kuleho dcera.

 Ženich si říká Vavřinec a je samá pýcha na to, že je starostů.

 Kočár, co se v něm pojede do kostela, bude mít kola mazaná růžovým olejem.

 To všecko se Rumcajs dověděl bez ptaní, když křížkoval Jičínem.

 A protože nikde nepřihořívalo horce ke zlému, vrátil se císařskou silnicí do Řáholce.

  Jenže sotva Rumcajs nechal Jičín za patami, strhl se na dvoře starostova domu křik. Starostka jde od pytle k pytli, od džberu ke džberu, od nůšky k nůšce a volá: "Všeho je dost, jen jedno chybí. Nikde ani šupina. A jaká by to byla svatba bez ryby?"

 Zaslechl ji Humpál, přišel dolů a už tam vyvádějí oba. Nakonec vyběhl Humpál před vrata a křl směrem k loukám: "Ať je tu městský porybný, než napočítám pět."

 Porybným byl v ten čas v Jičíně nějaký Zebíček. O rybníky dbal a slovo dovedl odrazit slovem jako palestrou.

 "Pročpak vyvádíš, starosto?" houkl z luk a přišel blíž.

 "Chci mít rybu, ale aby to byl fiš! Musí být hodná starostenské svatby."

 Porybný si opřel čelo do dlaně.

 "Jenže kde ji vzít?"

 "V povětří!" rozkřikl se Humpál. "Copak nejsi porybný?"

 "To jsem," kývl Zebíček. "Jenže ten přede mnou držel rybníky v takovém pořádku, že teď musím se vším znova. Tak ještě žábu, starosto, bys v městském rybníce sehnal."

 V Humpálovi se až zlostí zalklo. Zebíček počkal, ale když ze starosty už nešlo slovo, vrátil se do luk.

 Humpálovi za chvíli přece jen odlehlo a všecko to vyřídil starostce. A ona začne křičet: "Každý podruh olízne o své svatbě aspoň rybí ocásek. A starostova rodina by měla mít leda tak svůj palec na ochutnání?"

 V tu chvíli jde kolem syn Vavřinec. Vousek má načesaný pyšně vzhůru.

 "Takové zlosti pro maličkost," povídá. "V lese Řáholci je přece rybníček a v něm hejno ryb."

 Starostka si tleskla do dlaní, to že je rada za deset zlatek. Humpál si znova zavolal porybného Zebíčka.

 "Abych ti rybu sám vyhledal. Takový jsi ty porybný. Vezmi čeřen a chyť mi ji v řáholeckém rybníčku."

 A Zebíček že ne. To že neudělá. Bylo by to proti všem regulím fišmistrovského řemesla, kdyby porybný pytlačil v cizím rybníce.

 "Než bych se zlostí rozskočil, radši si všecko obstarám sám," křikl Humpál a rovnou se rozběhl k lesu Řáholci.

  Tak vyšlo na vodníka Volšovečka. Seděl v koruně vrby a česal jí proutky pocuchané větrem, když vtom přiběhne jičínský starosta. A spustí: "Ukaž mi pár štik a taky pár kaprů na vybrání."