Cipísek

 Jak Rumcajs  zadupal patou  loupežnické znamení Jednou se zlomila lžíce, co si Manka přinesla věnem do loupežnické jeskyně. Rumcajs si zavolal Cipíska a přikázal mu: "Skoč k vodníku Volšovečkovi aby mi poslal půl škeble. A já k ní přidělám borové držátko."

 Cipísek došel k lesnímu rybníku a zamíchal prutem ve vodě. Na to znamení Volšoveček vždycky vycházel. Dnes ale rybník leží, jen vodoměrky se po něm honí od puškvorce k puškvorci. Cipísek se podíval ještě ke stavidlu, a pak rovnou domů.

 "Volšoveček tam není a stavidlo je vytažené na čtvrtý kolík," vyřídil Rumcajsovi.

 "Volšoveček je vodník šetrný a nenechal by vodu zbůhdarma utíkat," povídá Rumcajs a dostal starost.

 A Manka hned: "Aby ses tam, Rumcajsi, radši podíval sám."

 Když tam Rumcajs dorazil, utíkala voda strouhou pořád dál. Rumcajs zarazil stavidlo a rozhlídne se kolem. V trávě vidí šlápoty. Poskakují kolem nich vrabci a zobou žmolečky mouky. Rumcajs se podíval, kam šlápoty míří špičkou, a povídá: "Má v tom prsty dolní mlynář."

 A hned se po strouze vydal do dolního mlýna. Už na míli je slyšet, jak se mlynář vzteká v mlýnici: "Která nátura špicovaná mi to zavřela stavidlo!"

 Rumcajs došel a ptá se: "Kterépak to?"

 Mlynář uhodil čepicí, až se z ní rozletělo mouky na půl pecnu chleba.

 "To u lesního rybníka přece!"

 Rumcajs se chvíli díval, jak ve složení dobíhá běhoun, a mírně povídá: "To jsem byl já."

 "Tak to stavidlo zas pěkně vytáhneš," řekl pyšně mlynář.

 Rumcajs na to jakoby nic: "Nejdřív bych musel vědět, kdo stavidlo zvedl o čtyři kolíky."

 Mlynář se uhodil do náprsí u kazajky a zas vyletělo mouky na celý mazanec.

 "Já."

 Na kolo doběhla poslednvoda a mlýn se zastavil docela. Do toho ticha Rumcajs povídá: "A to nevíš, že v tenhle čas má mít voda klid? Kdo s ní zbytečně lomcuje, škodí všemu."

 "Škodí neškodí," odsekl mlynář jako sekyrkou a rozběhl se po náhonu nahoru, aby stavidlo zas vytáhl o čtyři kolíky.

 "Ptal ses prve Volšovečka?" zavolal za ním Rumcajs.

 Mlynář neodpověděl. Jen udělal rukou znamení, aby si Rumcajs nechal ty své lesní rozumy.

 Když už byl mlynář chvíli na cestě ke stavidlu, rozhlídl se Rumcajs po mlýnici. Vidí, že je tam na podlaze nakapáno jako ze šosu. Mokrá cestička míří ke schůdkům, co vedou dolů k moučným truhlám pod složeními.

 "Je tam dole někdo?" zavolal Rumcajs.

 A nic.

 Rumcajs sešel po schodech a začne oťukávat moučné truhly. První nedala zvuk, je plná namleté mouky. Ale když Rumcajs zvedl víko u druhé, něco tam na dně sedí. Je to kopeček těsta a dýchá jako při kynutí.

 "To je mi pořádně divné místo, aby tu člověk zadělával těsto," povídá Rumcajs. Strčil do těsta malík a vtom ho za něj něco popadne. "Pusť, Volšovečku, to jsem já," řekl Rumcajs a udělal vodníkovi v těstu aspoň vyhlídku. Ptát se na nic nemusel, Volšoveček spustil sám.

 "To všecko mlynář. Chtěl víc vody na kolo, a já mu nedal. Chytil mě do lýkového provazu a vzal si vody, kolik chtěl. A pak rovnou se mnou do moučnice."

 Na to slovo bouchnou dveře a padla přes ně závora.

 "Teď vás tam mám oba," směje se mlynář, co se zrovna vrátil od stavidla. "A vody vždycky budu mít jen podle své vůle."

 Rumcajs se ani neopřel proti dveřím, jen mírně povídá: "Kdybych ti rozvalil silou mlýn, byla by ho škoda. A tak tu radši zůstanu lapený."

 Mlynář vylepšil závoru ještě zámkem a šel. A spokojeně.

 Jenže sotva se doskřípal po schodech nahoru, kývne Rumcajs na Volšovečka: "Mlynář už své udělal. Teď zas chvilku já. A pak bude řada na tobě."

 Dořekl a chvíli silně dupal patou loupežnická znamení.

  Když se Rumcajs dlouho nevracel, povídá Manka ze starosti Cipískovi: "Běž se opatrně podívat k stavidlu."

 U stavidla nikdo. Vtom se ale začne trochu třást zem, po rybníku se rozehrála vlnka za vlnkou a čte se to jako loupežnické vzkázání: "Cipísku, vytáhni stavidlo o celých devět kolíků. Ale kruciš, jen na chviličku!"

 Cipísek zvedl stavidlo a z rybníka se vyvalila vlna. Vysoká je jako chalupa a hrne se rovnou k dolnímu mlýnu. Cipísek sotva stačil uskočit, jak se mu ošplíchlo okolo uší.

  Když ta vlna doběhla k mlýnu, rozrazila se o zápraží. Díl jí stříkl až dolů do sklepů a k moučnicím.

 "Teď jsi po řadě ty," povídá Rumcajs vodníkovi Volšovečkovi.

 Všecko bylo snadné jako slabikář. Volšoveček si omočil prsty, udělal pár divných kejklíků - a zámek povolil a závora sama spadla.

 Pak už vodník Volšoveček vodil vodu, kudy chtěl. Poslal ji všecku na kolo. A to mlýnské kolo se tolik roztočilo a pádilo, až vyhořelo v čepech.

 Mlynář tam jen stál a tloukl čepicí, jak málem vyhořel od vody.

 Když to všecko pořídili, zadupal Rumcajs znamení Cipískovi, aby přišel. A odnesli spolu Volšovečka jako raneček těsta do lesního rybníka. Tam ho potopili, aby ho ozobali kapři a on byl zas hladký, jak má vodník být.

 Potom si Rumcajs otřel ruce o kalhoty, vysadil si Cipíska na rameno a zadupal Mance znamení, že už jdou.

 Jak Cipísek s Volšovečkem vyhnali vydru Rafici Jednou zahrála před jičínským zámkem na rynku trumpeta a kněžna křikla na lokaje Fricka: "Podívej se, kdo to k nám zas jede."

 Fricek chvíli četl v knížce, kde je napsáno, jak troubí která trumpeta v celém císařství. Potom povídá: "Jede k nám rytíř Harcuba."

 Než Fricek dořekl, stál už Harcuba ve dveřích.

 "Rytíři, jak jste se tak rychle dostal do schodů?" usmála se na něho kněžna.

 "Já při tom, kněžno, myslel na vás," klaní se Harcuba.

 Kněžna řekla, že je její nejmilejší host, a aby mu dali stříbrný pokoj. Když Harcuba vyšel z komnaty, knížepán se zamračí: "Pozdravil mě ten člověk vůbec?"

 A vtom už Harcuba znova stojí na prahu. Vysekl knížepánovi poklonu tak hlubokou, až mu z kapsy vypadl pětník.

 "Knížepán mě asi přeslechl. Já ho pozdravil, ještě když kůň tloukl kopyty."

 O rytíři Harcubovi se povídalo, že se ve všem vyzná, že dovede všecko navlíknout a ze všeho se vytočit.

  večeři byla ryba. Knížepán se pyšně díval na Harcubu přes mísu, protože to byla největší ryba z knížecích rybníků.

 Harcuba strčí do ryby nožem a povídá: "Smím poprosit o bochník chleba na dojedení?"

 Knížepán se zle rozčilil, že je to neomalenost. A rytíř Harcuba strčí do ryby nožem z druhé strany a vytočil se: "Pro rytířský rybník by ta ryba byla veliká až dost. V knížecím je jich jistě velekopa sedmkrát takových."

 Vtom ale knížepán udělá obličej, jako by kousl na hořkou bobuli, a podřekl se: "A není. Všecko jen samá drobota."

 Kněžna ho pod stolem klofla zlatým kramflíčkem pod kotník a knížepán, aby se před rytířem vylepšil, začne lhát jako z partesu: "V rybnících mám čisto jako v gláskostnu a ryby dávám krmit jadrně. Ale čaruje mi proti nim vodník Volšoveček."

 "Unglaublich," diví se rytíř Harcuba; a že to není k uvěření. Potom se kněžny dovolil, aby směl zaklít, a začal kohoutit: "Krajcdonrvetr, když je to tak, vymyslím na toho vasrmánka Volšovečka takovou věc, že ho čáry přejdou!"

 Ale že se o tom nesmí nic pronést, že to musí zůstat tajemství. Dál se rytíř Harcuba ještě knížepána zeptal, jestli teče blízko nějaká říčka, a vypůjčil si od něho na každé druhé odpoledne lokaje Fricka.

 Každý lichý den pak ti dva dojížděli v černém kočáře k říčce Cidlině. A pleskala tam voda a rytíř Harcuba někomu poroučel hned to, hned zas ono, jako na execírplace.

 To lomcování s vodou se po pramínkách doneslo až k vodníku Volšovečkovi. Sedal tiše na dně rybníka, poslouchal a stěžoval si: "Ať ty pramínky poslouchám po proudu nebo proti vodě, nejsem z toho moudrý."

 Až tam jednou přišel Cipísek. Vidí na rybníce vyskakovat bubliny od vodnického přemýšlení. Hodil do rybníka křemílek, Volšoveček vyplynul, a Cipísek mu povídá: "Někde se děje něco proti vodníkům, ale tak tajně, že si není jistý ani Rumcajs."

 To Volšovečka poplašilo ještě víc.

 "Už abych radši začal cvičit prchací rybičku," řekl a sáhl pro ni do kapsy.

 Prchací rybička je taková rybička, kterou nic nedohoní. Vodník ji smí vypustit, jen když už má duši na krajíčku.

 Rybička se cvičila v prchání na všecky strany a Cipísek tajně sedával v houští, aby taky pomohl, kdyby bylo potřeba.

 Sedmý den přijel k rybníku černý kočár. Vystoupil z něho knížepán s kněžnou. Usadili se na hrázi. Kněžna si přistrčila k očím lorňónek, aby na tu podívanou líp viděla, a knížepán zamával kapesníkem.

 Na to znamení vyskočil z druhých kočárových dvířek rytíř Harcuba s lokajem Frickem. Harcuba nese něco zabaleného do kabátu a má toho plnou náruč. Postavil se pod hráz, odstrčil lokaje Fricka, aby měl všecku zásluhu jen pro sebe, uklonil se knížepanstvu a povídá: "Jsem rytíř Harcuba. Ale ať se mi říká Bác Huba, jestli v tu vteřinku nepojede vodník Volšoveček z rybníka!"

 A na to slovo povolil náruč. Ze stočeného kabátu něco vyklouzlo a plesklo to sebou vztekle do vody.

 Harcuba zas poklonku knížepanstvu: "To je vydra Rafice, šest neděl cvičená na vodníky!"

 Rafice zlostně překousla doušek vody a rovnou spodem po Volšovečkovi. Kdyby byl na dně nenadsedl, zaslechl by už jen slovo amen. A Rafice jede po Volšovečkovi horem.

 "Drž ho!" křikl od hráze rytíř Harcuba.

 Kněžna se pichlavě dívá lorňónkem.

 "Drž ho, Rafice!" křikl po Harcubovi knížepán.

 Jenže Volšoveček se přikrčil a vydra Rafice přejela. Převrhla se po ocase a žene se proti Volšovečkovi prostředkem. To bylo vodníku Volšovečkovi nejhůř. 

  Sotva stačil sáhnout do kapsy pro prchací rybičku. Přistrčil ji vydře k nosu a Rafice rovnou po ní, protože ryba vydře sládne, ale vodník je spíš přihořklý.

 Pak už to šlo po krátkém špagátku. Prchací rybička vyvedla Rafici z rybníka do strouhy, Cipísek vyskočil z houští a přirazil stavidlo jako bránu.

 "A teď si plav zpátky do Cidliny!" křikl ještě Rafici na cestu.

 "Krajcdonrvetr!" zaklel rytíř Harcuba, a ani se nedovolil kněžny.

 "Jedem domů," řekla kněžna knížepánovi. "A rytíř Bác Huba ať si jde pěšky."

 Jak Cipísek  s Volšovečkem  darovali škebli Jednou se lokaj Fricek díval ze zámecké věžičky po císařské silnici a omeldoval svému knížepanstvu:  "Od Sobotky přijíždí baron Holodárek s baronkou."

 "Červeného koberce by bylo ška," povídá knížepán. "Ten kus cesty od věžové brány k zámku ať postelou žitnou slámou."

 Kněžna kývla, že taková pocta Holodárkům postačí.

 Když ale vjeli na rynk, vystrčila Holodarka hlavu z kočáru, aby se podívala, čím je uctili.

 A hlasem stisklým jako od kolíčku povídá svému baronovi: "Podestlali nám slámu jako ve stáji."

 V tu chvíli si taky Holodarka řekla, že takovou poctu jičínskému panstvu peprně oplatí. A protože baronka Holodárková vždycky byla nedočkavá, začala slaměné podestlání oplácet, sotva si je jičínské panstvo odvedlo od kočáru do komnaty. Holodarka se usadila na vršíček kanapátka, vjede rukou do taštičky pro jemný kapesníček a roztřásá ho napravo i nalevo.

 "Tutánšánté!" vzdychla si jičínská kněžna. Protože kapesníček byl nevídaně jemný. Když ho Holodarka upustí, lítá sám po komnatě jako na větříku.

 Jičínská kněžna začala Holodarce kapesníček závidět tak horce, až se jí připalovaly na paruce kudrnky.

 Holodarka chytila kapesníček do dlaně a povídá: "Ten je opravdu z jiného štofu než ze žitné slámy."

 Dořekla a ukázala špičku jazyka. To bylo znamení pro Holodárka, aby taky on přehodil trumfem jičínské panstvo. Vjel rukou do kapsy u kalhot a na dlani mu leží krabička. Když se na ni zaťuká, odskočí víčko a je tam připravený šňupec, jak si kdo přeje.

 "Tuplovaný," poručil si Holodárek; a krabička mu odměřila zrovna na dvojí kýchnutí. Holodárek sklapl víčko knížepánovi před nosem, strčil krabičku zpátky do kapsy a povídá: "Šňupeček z takové tabatěrky, to je opravdu vzácnější koření než žitná sláma."

 Potom se Holodárek podíval na svou baronku, a ona zas na něho, jak pěkně se jim povedlo jičínskému panstvu osladit slaměný koberec. Udělali poklonku a šli do komnatek pro hosty výš v patře.

 Sotva Holodaři odešli, dupla jičínská kněžna zlatým kramflíčkem a křikla, že to tak nenechá. Knížepán pokýval hlavou: "Jenže jak ty dva přeflekovat?"

 "Takhle," řekla kněžna. Dala zavolat sedm bab zpod kopce Zebína a poručila jim: "Nasbíráte tisíc loket pavoučího předení a utkáte mi z něho šáteček tak delisijé, že Holodarka uvadne od závisti."

 To už se roztočilo v hlavě taky knížepánovi. Zavolal si z Hradce tři šmukýře a naporučil jim: "Najdete v rybníce škebli. A předěláte mi ji na tabatěrku, aby se v ní vždycky našel šňupec a ještě perla."

 A už se to hrne, těch sedm bab a tři šmukýři. A rovnou k Volšovečkovu rybníku v lese Řáholci. Tam je v sítinách pavoučí předení nejjemnější a škeble mají po perličce.

 Když se tam přihnali, křesal zrovna Cipísek jiskry z oblázků a vodník Volšoveček se díval. Baby rovnou začaly česat v sítí pavoučí předení a šmukýři přehazují lopatou dno, aby z něho vyzvedli škebli a nahamonili perličky. Volšoveček až proschnul od zlosti, když viděl takové hospodářství.

 "Jaký rozum se vám to vrazil do hlavy?" křikl. "Takhle mi kazit rybník!"

 "Je to knížecí rozum," řekli šmukýři a baby.

 "A kde vezmou víly pavučinu na taneční hábky? A kde perličku, aby si přizdobily čelo? Já to tu všecko utopím!" křikl z největšího trápení Volšoveček.

 Jenže to už si Cipísek přeříkal chytrou abecedu. Špitl Volšovečkovi do ucha: "Nejlíp uděláš tak a tak. A potom takhle a takhle." Z vodníka Volšovečka spadla zlost jako šupina. Dal Cipískovi znamení, že si povede po jeho rozumu, a babám a šmukýřům povídá: "Nač bych vás topil? Když se chce knížepánovi s kněžnou těch věcí, ať je tedy mají." A sám přiklonil babám sítiny, aby líp dosáhly; pak sáhl pod sebe ke dnu pro škebli, nadrobil do ní perel a podal to šmukýřům.

  Na druhý den pozvala jičínská kněžna s knížepánem barona Holodárka s Holodarkou do zlaté komnaty. Tam jim řekla sladce jako po cukrkandlu: "Ukážu vám šáteček ještě jemnější, než je ten barončin."

 "A šňupací tabatěrku ještě znamenitější, než je ta baronova," vjel kněžně do řeči knížepán.

 Holodaři nevěřili ani slovo. A že radši odjedou po slaměném koberci, než by poslouchali takové řeči.

 Jenže vtom jičínská kněžna sáhne k pasu pro šáteček. A ten šáteček byl utkaný tak jemně, že hned je k zahlídnutí a hned zas ne. Sotva na něj někdo pomyslí, už zas o něm neví.

 "To je něco jiného než ten váš hadřík," povídá jičínská kněžna baroncea Holodarka jí samou zlostí a závistí vjela do paruky. Tak si tam pročesávaly kudrny.

 Knížepán na barona zas jinak. Přistrčil Holodárkovi pod nos škeblovou tabatěrku a povídá: ,Je libo?"

 Tabatěrka se otevřela a baronovi se sám od sebe podal do nosu šňupec a do dlaně mu ukápla perla.

 "To je něco jiného než ta vaše piksla," řekl pyšně knížepán a dal si taky podat šňupec a sklidil perlu.

 Jenže vtom baronu Holodárkovi zaskočil tabák od závisti a jičínskému knížepánovi od pyšné radosti. Přišla na ně na oba taková kýchavice, že jim to křesalo čelem o čelo.

 O prudkém česání kudrnek a křesání palic se ze zámku nevyneslo ani slovo. Ale už druhý den přijel k lesnímu rybníku kočár, otevřelo se okýnko a někdo z něho hodil do vody tabatěrku ze škeble a jemný šáteček.

 "Kdo je v tom kočáře?" zavolal Cipísek. "Kdo je v tom kočáře?" zavolal Volšoveček. A nic. Jen okýnko klaplo.

 Jak Rumcajs s Cipískem uložili obra Cumštajna Jednou šli Rumcajs s Cipískem po kraji lesa Řáholce a dívali se, jestli některý dub nevyběhl do polí a nepřekáží oráčům. Vtom vedle nich uhodí kámen jako chalupa. Rozhlídli se, odkud to přišlo.

 A stojí tam obr Cumštajn. Jednu nohu má v Knotkově pšenici a tu druhou až v Postlově žitě. Takové je to hrombidlo, že skřivánek mu doletí sotva k ramenům.

 Rumcajs musel vysadit synka až do dubového vršku, aby Cipísek tak vysoko dokřikl: "S tím kamením dej pozor, mohl bys nám prorazit klobouk!"

 A obr Cumštajn na to jako hrom na horách: "Ani pohrát bys mě nenechal!"

 A pohazuje si ještě s třemi balvany.

 Teď zas zdola zavolal Rumcajs: "Trochu odpočinout by sis nechtěl?"

 Cumštajn zahodil balvany až někam k Sobotce.

 "Proč ne. Ale není kam si lehnout. Všude je tu rohatě."

 Rumcajs mu ukázal na vojenský execírplac pod čeřovskou strání. Cumštajn si lehl a ten execírplac ho byl plný. Když se obr takhle uloží k odpočinutí, bývá od něho pokoj nejmíň na sedmdesát let.

  Jenže už třetího dne přiběhla k loupežnické jeskyni víla Andulka. Palečky má ošlehané od ostřic a paty okřesané od oblázků, tolik pospíchala. Zavolá do jeskyně: "Je tam Rumcajs?"

 Z jeskyně vyšla Manka s Cipískem.

 "Rumcajs není doma. Šel sbírat po Řáholci vejce, co kukačky podstrčily do hnízda druhým ptákům. Ale až se vrátí, povím mu."

 "To už bude pozdě," vzdychla si Andulka.

 Mance je hned do starosti: "Stalo se něco zlého?"

 "Někdo vyhnal vodníku Česílkovi, co hospodaří na Knížeti, vodu z rybníka," řekla víla Andulka.

 "Janku na stojánku, to není k uvěření!" diví se Manka.

 A Andulka jí to vypočítala na prstech: "Večer tam rybník ještě byl. A ráno po něm zbývala už jen prázdná jáma. Při krajíčku seděl v blátě vodník Česílko."

 "Asi mu voda utekla pod stavidlem," hádal Cipísek.

 "Stavidlo bylo spuštěné jako sekyrka," řekla Andulka.

 A Cipísek zas: "Česílko přece musí vědět co a jak. Rybník mu nevyběhne z hrází sám."

 Andulka na to: "Jenže on spal. Neví nic. A teď tam sedí pod hrází a usychá od slunce."

 "Tak to nechat nemůžeme." A Manka poslala Cipíska za Rumcajsem.

 Cipísek se rozběhl stezníčky, kudy přelétají jen ptáci. Našel Rumcajse, jak sedí pod bukem se sedmi posbíranými kukaččími vejci v klobouku. Hned mu všecko vyřídil.

 Rumcajs si chvíli koulel s vejci po dlani a potom povídá: "Běž, Cipísku, zpátky a řekni víle Andulce, ať zatím roz-třásá nad Česílkem rosu. To ostatní už si beru na starost." Postrkal si kukaččí vejce po kapsách kordofánské kazajky, aby jim bylo měkce, a vypravil se rovnou na execírplac pod čeřovskou strání.

  Když Rumcajs došel, leží tam od kraje ke kraji execírplacu obr Cumštajn a tváří se, že má půlnoc. Oči na trojí klíč a nosem funí, až to ptákům bere jistotu z křídel.

 "Netvař se," povídá Rumcajs. "Ty pod těmi zamknutými víčky stejně nespíš."

 Cumštajn vyvalil oči jako kuláče.

 "To jsi zase ty?"

 Rumcajs kývl a povídá dál: "Měl jsi ležet na execírplace. Ale ty jsi neležel."

 "Ležel." A Cumštajn se uhodil do prsou takovou silou, až báby v Jičíně zapalovaly hromničky.

 Rumcajs se uhodil do prsou taky, a tak silně, že to hromničkám sfouklo plamen.

 "Vždyť jsem udělal sotva krok," zabručel Cumštajn.

 "A zrovna tím krokem jsi vyšlápl Česílkovi rybník z louky," povídá Rcajs. "A Česílko teď usychá pod hrází."

 "Voda se mu zas vrátí," zabručel obr Cumštajn.

 Jenže Rumcajsovi se to nechce věřit.

 "Jak by se mohla vrátit, když jsi ji roztlápl na kapky a všecko se to rozstříklo na sedm rakouských mil kolem? Něco vezme říčka Cidlina, něco cizí rybníky."

 "Já mu tu vodu zpátky nepovedu," zabručel Cumštajn.

 Rumcajs se nehádal.

 "Vstaň, ale opatrně," povídá. Podepřel Cumštajna ramenem, aby se nepřevážil. Z druhé strany se obr opřel o kopec Zebín a vstal. Rumcajs mu dál povídá: "Ted tu počkej tři chvíle. Pak udělej krok a sejdeme se u Česílkova rybníka."

 Rumcajs byl u rybníka o chvilku dřív. Vidí, že vodník Česílko pod přeschlou hrází sotva dýchá. Nad ním stojí víla Andulka s povadlým listem šťovíku.

 "Slunce už všecku rosu vypilo, Andulka nemá čím kropit," povídá Cipísek, co tam s nimi taky byl.

 "Už je ve mně života pomálu," špitl Česílko, jako když se ozve suchý rákos.

 "Bude zas dost," povídá Rumcajs a dívá se, jestli už od execírplacu nepřichází obr Cumštajn.

 A vtom už Cumštajn dokročil k rybníku. Kolem se zatočilo vichrem, až to víle Andulce potrhalo závoje.

 "Nestačí, že jsi ublížil Česílkovi?" povídá Rumcajs.

 "Kdo je silný jako já, ten ani neví, kdy ublíží," zarámusil Cumštajn.

 Vtom ale Rumcajs vyvrátil z meze starou švestku kadlátko, co byla samý trn. Cipísek si ulomil prut ze šípku, co rostl vedle.

 "Teď se, Cumštajne, ukáže, jestli přivedeš Česílkovi vodu zpátky do rybníka, nebo ne!" povídá Rumcajs.

 A uhodil trnitou švestkou Cumštajna zleva pod palec. Pro obra z toho bylo veliké šimrání. Div se nerozskočil smíchy a přešlápl o tři rakouské míle napravo. A těmi svými hromtlápami vymáčkl vodu, co už dávno vypila louka. Voda se sebrala do nitek a běží pramínkem do rybníka.

 Vtom taky Cipísek žahl Cumštajna trnitým šípkem pod palec, teď zprava. Obr zadupal kolem sebe po ouhorech, vymáčkl z nich potůčky vody a všechno to běží do Česílkova rybníka.

 Až Česílko povídá: "Už dost, aby nepřeteklo." A vjel do vody, nasákl a ozdravěl do síly.

 Víla Andulka si šla do luk pro trochu pavoučího předení, aby bylo čím vyspravit potrhané závoje.

 Zbyli tam s Cumštajnem jen Rumcajs a Cipísek. Obr chvíli přešlapoval, pak udělal krok a uložil se zpátky na execírplac. Rumcajs s Cipískem vzali sedm kukaččích vajec posbíraných po Řáholci a podložili mu je jako kvočně. Obr pro starost, aby si s Rumcajsem neudělal hůř, vyvedl z vajec sedm kukaček.

 Aspoň po ten čas tiše poležel.

 Jak Cipísek střelil  pro sluníčkový  prstýnek Manka měla od Rumcajse prstýnek, co se s východem slunce rozsvěcel. Když sluníčko zapadlo, zhasl a byl obyčejný.

 "Dokud, Manko, nosíš ten prstýnek, vím, že mě máš ráda," říkával Rumcajs. "Ale kdybych tě někdy potkal bez něho, odešel bych do světa."

 O tom sluníčkovém prstýnku se dověděli jičínský knížepán s kněžnou. Kněžna se posadila do zlaté židle a chvíli přemýšlela černé myšlenky. Pak povídá knížepánovi: "Mon šér, už vím, kudy na Rumcajse. Dojdu do lesa Řáholce a ten prstýnek Mance vezmu."

 Hned si zavolala komornou, aby jí přes knížecí šaty oblíkla zástěru. A než se vypravila, ještě knížepánovi řekla: "Až zamávám cípem od zástěry, rychle mi pošlete na kraj Řáholce kočár."

 Knížepán ustanovil lokaje Fricka, aby se díval k lesu, a kněžna šla.

  Zrovna toho dne si Rumcajs zavolal Cipíska a povídá: "Už je v tobě, Cipísku, tolik loupežnické dovednosti, že ti půjčím pistol. Ale dobře miř a vystřel jen spravedlivou ránu."

 Cipísek se podíval, jestli je pistol dobře nabitá tvrdým žaludem, a zastrčil si ji za opasek. Potom chodil křížem krážem po Řáholci a díval se, jestli se tam neděje něco nespravedlivého. Najednou zaslechne tenoučký hlásek: "Nevíš, kde je napravo a kde nalevo?"

 Ozývá se to z houští trávy. Cipísek tam opatrně sáhne, a on to byl motýl paví očko. Motá se mezi stébly a neví kudy kam.

 "Copak je s tebou?" povídá Cipísek.

 "Ale šla tudy po cestě nějaká ženská," řekl motýl. "A ohnala se po mně cípem zástěry, až se mi přeložila tykadla křížem. Teď nevím, kde je napravo a kde nalevo."

 Cipísek tykadla narovnal, aby zas byla, jak mají být, a motýl paví očko povídá: "Až budeš potřebovat, tak já přijdu."

 Pom odletěl k diviznám.

  Zatím už se kněžna v zástěře točila kolem jeskyně a přemýšlela, jak Mance nejlíp sebrat sluníčkový prstýnek.

 Manka ji zahlídla, ale myslí si, že to jde kolem nějaká chalupnice. Válí dál těsto na loupežnické placky. Jak se těsto táhlo, uvízl kousek v jemných očkách prstýnku, pleteného ze slunečních paprsků. Manka prstýnek umyla ve studánce a položila na kámen, aby ho vítr ofoukal. Sama odešla do jeskyně sázet placky do horkého popela.

 Na to kněžna čekala. Udělala krok z houští, popadla prstýnek a pustila si ho do kapsy u zástěry. A rozběhla se rovnou na kraj lesa.

 Tam ji zahlídl Cipísek. Podíval se dvakrát a myslí si: "Zástěru má ta ženská jako chalupnice, ale u střevíčků jako by měla zlaté kramflíčky."

 Než se Cipísek mohl podívat potřetí, zamávala ta ženská cípem zástěry. Ve chvilce se přihrnul kočár, ženská do něho skočila a kočár ujíždí k Jičínu.

 "Aby tak to byla ta, co pavímu očku přehodila tykadla," povídá si Cipísek. Namířil za kočárem pistolí, ale zas ji vrátil za opasek. A že se podívá, jak je doma v jeskyni.

 Měl tam ještě dobrý kus cesty, když vtom zaslechne, jak Manka kdekoho svolává, aby jí pomohl hledat prstýnek. A málem pláče: "Že ona to udělala ta v zástěře!"

 Cipísek na víc nečekal. Natáhl kohoutek u pistole a rozběhl se k Jičínu cestou, kudy jel kočár. Bystře se dívá, kde kola rozmačkala hroudy v úvoze a jak potom železně škrtala po císařské silnici.

  V jičínském zámku už se knížepán s kněžnou těšili ze sluníčkového prstýnku. Knížepán si přehodil prstýnek na dlani a povídá: "Konečně bude od Rumcajse pokoj. Odejde ten infám loupežník od Manky a ztratí se ve světě jako kámen v kamení."

 Potom knížepán vyhlížel z okna, kam by sluníčkový prstýnek uklidil, aby se už nikdy nenašel. A kývl prstem dolů na rynk. Přiběhl rychtář Fištula a knížepán mu pošeptal do ucha: "Ten prstýnek vysadíš na samou špičičku věžové brány. Tak na něj už nikdo nikdy nedosáhne."

 Rychtář kývl, že rozumí. A aniž se o tom kde něco řeklo nebo poznamenalo, navlíkl prstýnek na špičku věže. Dole u dveří postavil stráž.

  Když Cipísek došel k Jičínu, nevěděl co dál. Železné škrtání od kol na tom místě přestalo. Kněžna dala chytře zastavit a dál šla pěšky. Cipísek zavřel oči, aby si všecko rozmyslel.

 A vtom mu shora povídá sluníčko: "To jsem já. A co jsem jednou dalo, o to se musím vždycky postarat. Ukážu ti, Cipísku, co chceš vědět."

 Cipísek vidí věžovou bránu a na samé špičce se blýská prstýnek, rozsvícený od sluníčka.

 "Teď už vím jak dál," řekl Cipísek a namířil na prstýnek pistol, nabitou tvrdým žaludem.

 Jenže vtom ho ze zámeckého okna zahlídli knížepán s kněžnou.

 "Mon šér, hned střelte šús po Cipískovi, co tamhle míří na prstýnek," řekla kněžna.

 Knížepán si křikl o flintu a střelil, až to Cipískovi odrazilo mušku z pistole.

 "Bez mušky netrefí ani tu bránu," zasmála se po francouzsku nosem kněžna.

 Cipísek stojí a neví si rady. Když už bylo nejhůř, pohladí ho něco jemným křídlem na čele. A on to motýl paví očko. Udělal ve vzduchu virblík a pak se usadil Cipískovi na konec pistole.

 "Proč by motýl neměl umět, co dokáže muška?" povídá. "Namiř si, Cipísku, mezi tykadly rovnou na prstýnek."

 Cipísek si namířil, střelil, z pistole šlehlo tvrdým žaludem a srazilo to prstýnek z věže dolů na rynk. Padl na dláždění, až to zazvonilo, a odskočil Cipískovi rovnou do dlaně.

 Knížepán s kněžnou jen přirazili okno.

 "Taková rána," povídá Cipísek. "To oni v sobě chtějí zastřelit zlost."

 Jak Rumcajs s Cipískem vystřelili rachejtli Jednou byl Rumcajs s Cipískem u puškaře Halíře pro prach do pistole. Přišel tam taky jičínský knížepán s kněžnou. Kněžna dupla kramflíčkem a poručila: "Halíři, prodáš mi rachejtli. A knížepán mi ji vystřelí pro plezír."

 Jenže puškař Halíř povídá: "Kdyby kněžna chtěla vrabčí broky nebo medvědí kuli, to bych měl. Ale rachejtle se u mě nenajde."

 Kněžna dupla druhým kramflíčkem a otočí se rovnou na Rumcajse.

 "Tak tu rachejtli udělá Rumcajs."

 Rumcajs uhodil pěstí o plechový pult.

 "A to ne."

 Vtom ale Cipísek zatahá Rumcajse dole za kazajku a mrkne na něho znamení nejdřív levým a pak pravým okem.

 "A proč bych tu rachejt neudělal?" povídá Rumcajs.

 Potom si poručil sedmadvacet lotů dvakrát přesoušeného prachu, k tomu sedm bumajzlí, šest petard a pět mordeblí. Knížepán za to musel dát přes půl dukátu. A ještě se smluvili, že se rachejtle kněžně pro plezír vystřelí z věžové brány.

 Knížepán odešel s kněžnou do zámku a Rumcajs s Cipískem do lesa Řáholce sestavit tu rachejtli.

 Když Manka viděla, jaké jí to přinesli domů hromobití, povídá: "Čí je zas tohle rozum?"

 "Čí by byl, knížepanský," řekl Rumcajs.

 Potom vzkázal po celém Řáholci, aby se ze zvěře a ptáků nikdo nevylekal, kdyby se udělala strašná rána. A začal rachejtli nabíjet. Nejdřív prach, potom bumajzle, pak petardy a nakonec mordeble. Nabil a řekl: "Už to chce jen přidělat špejlek. To už můžeš, Cipísku, sám."

 Rachejtle to byla výtečná. Když se k ní dalo ucho, trochu v ní hřmělo.

  Večer si vyšla kněžna s knížepánem na rynk a dívají se nahoru na věžovou bránu.

 "To jsem zvědavá, jestli mě ta rachejtle aspoň trošičku rozveselí," vzdychla si kněžna.

 A na věži škrtl Rumcajs nehtem o nehet a podpálil v rachejtli. Zafučela jako divoká a už se nese.

 Kněžna zatleskala, ale knížepán se spíš vylekal.

 "Sapristi," povídá, "v té rachejtli asi něco přeskočilo. Vždyť ona se nese rovnou dolů!"

 A to bylo tím, že Cipísek přidělal špejlek obráceně.

 Rachejtle pořád níž a níž. Vyhlídla si knížepána a rovnou na něho. Hnala ho hoplárum třikrát kolem rynku. Když se jí schoval pod podloubí, i tam si ho našla. Hází po něm bu-majzlemi, střílí mu pod paty petardy, a ohnivé mordeble vystrašily knížepána tolik, až troubil trárá, aby přijeli hasiči.

 Kněžna vesele tleská do rukavic a volá: "Ó kel plezír! Bravó rachejtle!"

 A smála se, až se jí sesypala paruka.  Díval se na to celý Jičín. Na kněžnu bez paruky a na knížepána očouzeného od rachejtle.  Nahoře na věžové bráně povídá Rumcajs:  "Někdy stačí jen otočit špejlek."

 Jak Cipísek a Volšoveček pomáhali Rumcajsovi s vojnou Jednou jičínský knížepán zadupal, až se v kredenci převrhla konvička.

 "Co vás tak rozzlobilo, mon šér?" povídá kněžna.

 Knížepán zrudl jako krocaní podvěšení.

 "Zlobí mě, že se v lese Řáholci neuznává můj majestát. A to všecko ti dva, Rumcajs s Cipískem."

 Kněžna stiskla nehet k nehtu.

 "Ptal jste se na radu rychtáře?"

 "Líčil na ně už sedmkrát, a vždycky mu otočili léčku," mávl rukou knížepán, až se mu krajka ošlehla kolem kotníků. A že mu s tím neporadil ani jenerál, ani maršálek.

 "A co císařpán ve Vídni?" řekla kněžna.

 "Po dvakrát už nevyšlo ani císařpánovi," mávl rukou knížepán.

 "Do třetice si císařpán doloží, když po dvakrát byl lidem kvůli Rumcajsovi pro plezír," řekla kněžna.

 "Jste má chytrá lištička!" A knížepán si hned poslal pro písaře.

 Knížepán předříkával a písař psal:

 Protože mě loupežník Rumcajs a jeho synek Cipísek pořád infám sužují a stojím tu bez rady, ať císařpán sám milostivě rozhodne, jak na ně.

  Potom namazali kola u kočáru a lokaj Fricek se vypravil s psaním do Vídně.

  Když císařpán uviděl psaní s třemi pečetěmi, řekl, aby šli všichni pryč, že si to radši přečte sám. Když dočetl, zapnul si knoflíky u kabátu a vyhlásil: "Krucityrkn, v Jičíně pořád ještě vládnou ty loupežnické pořádky, a to je proti mé císařské reguli. Zbubnujte dvanáct kumpanií vojska a osedlejte mi koně, já se tam vypravím."

 Ráno mu stálo pod oknem dvanáct kumpanií vojska a bílý kůň. Císařpán si vylezl do sedla, zeptal se, kudy k Jičínu, a švihl šavlí: "Mašíren marš!"

 Za městem přesedl do kočáru, ale těch dvanáct kumpanií šlo pořád za ním.

  V Řáholci se ještě nedoslechli o císařském tažení. Manka hospodaří v jeskyni a Rumcajs se pokojně dívá, jak se mu z vousů rojí lesní včely. Cipísek s Volšovečkem počítají pod rybničním břehem raky, aby měl Volšoveček pořádek v hospodářství.

 "Jsou s nimi jen starosti," postěžoval si Volšoveček, protože raci se musejí počítat pozpátku.

 Taky Cipísek se mračil, že nikdy neví, jak se vyznat v obrácených račích počtech.

 Rumcajs, aby nepoplašil včely, na to tiše povídá: "I když jde něco rubem rub, kdoví k čemu to může být dobré."

 A vtom tam přiletěla poštovní sojka. Blýská modrým pírkem jako na poplach a volá: "Už jsou jen míli oJičína! Je to dvanáct kumpanií vojska a vpředu jede sám císařpán!"

 V Jičíně se císařpán ani nezastavil, jen křikl na knížepána do okna: "Kudy na Řáholec?"

 Knížepán mu ukázal. A už k polednímu stisklo dvanáct kumpanií les Řáholec jako do louskáčku.

 "Kruciš," povídá Rumcajs, "tenhle křemínek bude těžko k překousnutí."

  Odpoledne dal císařpán kolem Řáholce troubit pro strach. A rozkázal, aby se troubilo až do zítřka. Pak vojsko půjde útokem.

 "Kruciš," povídá Rumcajs, "jestli dopustíme císařpánovu vůli, lapí nás jako králíky."

 Naporučil Cipískovi s Volšovečkem, aby se dívali, co bude dál s vojskem. Sám odešel do jeskyně a povídá Mance: "Posbírej všecky hábky, co tu kde visí, a ušij z toho pro Cipíska vojenské šaty. Ale musí to být šatičky císařpánovi pro závist."

 Manka šaty ušila a Cipísek si je oblíkl. Ty šaty byly tak pěkné, že to každému zvedalo ruku k čepici.

 "A teď vyjdeš z lesa a budeš se procházet císařpánovi rovnou na očích," naporučil dál Rumcajs.

 Cipísek to udělal, císařpán po něm blýskne očima a povídá si: "To aby mi trůn ujel pod zadkem, ten loupežníček je jako vytrakslovaný!" A blýskl očima po svých kumpaniích a zdá se mu, že je to hromada otrhánků.

 Hned dal krejčím v Jičíně vyřídit přísný vzkaz, že přes noc musejí ušít glanc šaty pro ty jeho kumpanie. Krejčí se chytili za hlavu, že se to nedá stačit. Císařpán jim poslal nový vzkaz: "Jestli to nestihnete, nebudete se po ránu mít už za co chytit."

  Když se to dověděl Rumcajs, povídá Volšovečkovi: "Teď je pravý čas. Vyveď z rybníka všecky raky a nabídni je jičínským krejčím za střihače."

 Volšoveček zapískal obráceným dechem račí znamení, a raci ven z vody a rovnou za ním. Volšoveček je provedl škvírou mezi kumpaniemi a v Jičíně je roznesl po krejčích.

 "Glória tobě, Volšovečku," oddychli si krejčí. "S takovou pomocí si zachováme hlavu mezi rameny."

 Raci stříhali, krejčí šili. Ráno to odnesli císařpánovi a on si jen mlaskl: "Manifik."

 A dal své kumpanie vymustrovat těmi novými šaty. Sotva si poslední voják z dvanácté kumpanie dopnul poslední knoflík, poručil císařpán zvlášť silně zatroubit.

 "Kruciš," povídá na kraji Řáholce Rumcajs, "teď císařpán požene na hurá."

 Manka maličko zbledla a strčila Cipíska za širokou sukni. Volšoveček se ohlídl po rybníce.

 "Musíte se svěřit mému loupežnickému rozumu," povídá mírně Rumcajs.

 A císařpán zamává praporem a křikne: "Forverc! Ánaván! A rovnou na ty loupežníky!"

 Kumpanie vykročí, an cvaj, an cvaj, ale vtom se vojákům nohy divně zkřížkovaly. Místo forverc, všecko curyk. Upaluje to dozadu, patami napřed. To jak vojáci měli šaty stříhané pozpátku po račím.

 Císařpán se chvíli díval, pak uplivl císařpanskou slinu a šel taky. Cestou přes jičínský rynk křikl knížepánovi do okna: "Nkryticurk!"

 Ono už mu taky zadrhávalo do račího.