Neználkovy příhody

Kapitola 27 NEČEKANÉ SETKÁNÍ

  Přípravy na ples ly v plném proudu. Stál už altán pro orchestr i stánky kolem tanečního parketu, Tubička maloval altánek nejspletitějšími vzory a ostatní malíčci barvili stánky všemi duhovými barvami. Malenky zdobily parket květy, různobarevnými lampióny a praporky. A Neználek chodil sem a tam a poroučel ostošest. Pořád se mu zdálo, že jde práce příliš pomalu. Křičel, pobíhal z místa na místo a jenom překážel. Naštěstí věděl každý i bez něho, co má dělat. Někdo si vymyslil, aby se kolem parketu postavily lavičky. Ale kde vzít prkna? Neználek si zlostí div nerval vlasy. "Hrome," křičel, "to jste nemohli navozit pár prken? Teď jela všechna auta do Dračína! I co, pojďte, rozbijem nějaký stánek! A uděláme lavičky!"

 "Správně!" křikl Jaktík a užuž se hnal se sekerou k nejbližšímu stánku. "To tak!" okřikl ho Tubička. "My tady stavíme a malujeme, a ty bys to rozbil."

 "Co je ti do toho!" volal Jaktík. "Lavičky jsou taky potřeba!"

 "Ale to přece nejde - jedno stavět a druhé bourat."

 "Moc tady neporoučej!" vmísil se do toho Neználek. "Kdo je tu náčelníkem: ty, nebo já? Když řeknu bourat, tak bourat!" Kdopak ví, kam až by byla ta hádka zašla, ale tu se v dálce objevilo auto. "Keksík se vrátil!" volali všichni radostně. "Přivezeme prkna a nemusíme bourat stánky." Auto přijelo. Z kabiny vylezl Keksík. A za ním se objevil ještě jeden človíček. Všichni se na něho překvapeně zadívali. "I propána, vždyť je to náš Všeználek!" vykřikl doktor Pilulkin. "Všeználek přijel!" volal Civínek. Malíčci v mžiku obklopili Všeználka a začali ho objímat a líbat. "Tak přece jsme tě našli!" říkali. "Jak to, že jste mě našli?" podivil se Všeználek. "Tak se mi zdá, že jsem našel já vás!"

 "No ano, správně, tys našel nás. A my si už myslili, žes nás dočista opustil."

 " Já že vás opustil?" divil se znovu Všeználek. "Tak se mi zdá, že jste opustili vy mne."

 "No ty jsi přece seskočil padákem, my ne," povídá Buchtík. "A pročpak ne? Dal jsem přece rozkaz, aby seskočili všichni. Měli jste seskákat za mnou, balón už stejně nemohl daleko doletět. Ale vy jste, toť se ví, dostali strach, co? Polekali jste se, to je to."

 "Už jo, polekali…" přikývli malíčci. "Samozřejmě že dostali strach," řekl Neználek. "Báli se seskočit. Moc by mě zajímalo, kdo se polekal první."

 "Jak to, kdo?" zeptal se Jaktík. "Ty přece!"

 "Já?" divil se Neználek. "To se ví!" křičeli všichni. "Kdo povídal, že není potřeba skákat? Ty!"

 "No ovšem, já," přiznal se Neználek, "ale proč jste mě poslouchali?"

 "Správně," usmál se Všeználek, "to jste si našli toho pravého! Copak nevíte, že je Neználek osel?"

 "Tak vida," rozhodil Neználek rukama, "ještě mi nakonec řekne, že jsem osel!"

 "A zbabělec!" dodal Sirupčík. "A k tomu lhář," přidal se Buchtík. "Kdypak jsem lhal?" podivil se Neználek. "A kdo říkal, že vymyslil balón?" zeptal se Buchtík. "Nech toho, jo!" mávl rukou Neználek. "Žádný balón jsem nevymyslil. Balón přece vymyslil Všeználek."

 "A kdo říkal, že je teď naším náčelníkem?" dorážel na Neználka Sirupčík. "Jakýpak náčelník! To já jen tak… No, zkrátka - jaképak copak, nic…" vymlouval se Neználek. "Zkrátka - konec a basta! Teď je naším velitelem Všeználek!" nepřestával křičet Sirupčík. Malenky, které slyšely celý ten rozhovor, se hlasitě rozesmály. Poznaly, že je Neználek jen docela obyčejný chlubil. Havranka a Rosička hned běžely a každému vykládaly, jaký je Neználek lhář, a že balón nevymyslil on, ale Všeználek. Modroočka přišla k Neználkovi a pohrdlivě mu řekla: "Pročpak jste nás klamal? My vám věřily, myslily jsme si, že jste doopravdy chytrý, čestný a odvážný malíček, a vy jste zatím prachobyčejný podvodník a hloupý zbabělec!" Hrdě se od Neználka odvrátila a odešla k Všeználkovi, kolem něhož se už sběhla celá kupa malenek. Všechny se na něho chtěly podívat a poslechnout si, co vypráví. "Povězte nám, je to pravda, že když se letí balónem, zdá se země maličká jako vdoleček?" zeptala se Všeználka Jelenka. "Ale kdepak," odpověděl Všeználek. "Země je velikánská a z balónu se zdá ještě větší, protože shora je o mnoho širší rozhled."

 "A řekněte nám, prosím vás, je to pravda, že jsou mraky tvrdé a že jste se při letu seli prosekávat sekerou?"

 "Nesmysl," odpověděl Všeználek, "mraky jsou měkké jako vzduch, jsou přece z mlhy. Proč by se měly sekat sekerou!" Potom se malenky Všeználka vyptávaly, zdali je pravda, že se balóny nafukují párou, může-li balón doopravdy létat vzhůru nohama a co je na tom pravdy, že když letěli, byl mráz tisíc stupňů a jedna desetina. Všeználek prohlásil, že to všechno je pustá lež, a zeptal se: "A kdopak vám vůbec napovídal takové hlouposti?"

 "Tuhle Neználek," odpověděla Zajuška a zasmála se. Všichni se obrátili na Neználka a hlasitě se mu smáli. Neználek se začervenal hanbou a nejradši by se byl do země propadl. Odběhl a schoval se v houštině pampelišek. Posedím si tadyhle v pampeliškách a vylezu, až všechno zapomenou, rozhodl se nakonec. Všeználek si velmi přál prohlédnout si Zelení. Modroočka, Sněžinka a ostatní malenky šly tedy s ním, aby mu ukázaly všechny pamětihodnosti města. Pozorně si prohlédl most přes řeku a pak začal okukovat rákosový vodovod. Nadmíru ho zajímalo sestrojení vodovodu a vodotrysků. Malenky mu podrobně vysvětlovaly, jak je vodovod sestaven a jak se musí dělat vodotrysky, aby voda stříkala nahoru, a ne dolů. Všeználkovi se líbilo, že malenky mají všude tak vzorný pořádek a dokonalou čistotu, a pochválil je také za to, že dávají koberce dokonce i na chodníky v ulicích. Malenky měly radost a zvaly Všeználka do domů, aby se podíval na jejich zařízení. Uvnitř bylo právě tak pěkně a čisto jako venku. V jednom domě spatřil Všeználek skříň s knížkami a prohlásil, že až se vrátí domů, také si udělá knihovničku. "Copak vy nemáte knihovnu?" ptaly se malenky. "Nemám," přiznal se Všeználek. "A kde tedy máte knížky?" Všeználek mávl rukou. Styděl se přiznat, že má knihy jen tak na stole, pod stolem, a dokonce i pod postelí. Všeználka zajímaly samozřejmě i melouny. Malenky mu vyprávěly o Slámečce a Všeználek se s ní chtěl co nejdřív seznámit. Malenky ji našly a představily mu ji. Vyptával se jí na všechno, co ho zajímalo, a Slámečka mu vyprávěla o své práci s pěstováním různých druhů ovoce a zeleniny. Všeználek pozorně poslouchal, a dokonce si něco zapisoval do svého notýsku. "To je přece chytrý malíček," říkaly si malenky. "Hned je vidět, že se rád něčemu přiučí." Neználek ovšem neměl trpělivost sedět tak dlouho v keři pampelišek. Každou chvíli proto vylézal, a tu mu pak nebylo nijak do smíchu. Malenky si ho sice vůbec nevšímaly, jako by ho ani neviděly, ale zato malíčkové mu nedali ani na chvilenku pokoj. "Neználek - lhář!" křičeli na něj. "Neználek - mluvka! Neználek - baba!" Ba ne, jak tak na to koukám, ještě nezapomněli, pomyslil si dopáleně Neználek a skočil zpátky do pampelišek. Za chvíli zase vylezl - a všechno se opakovalo. Nakonec si řekl: A just už nevylezu! Musím to vydržet. Budu tady sedět třeba do zítřka. Vylezu, teprve až začne ples. 

Kapitola 28 SMÍŘENÍ

  Druhého dne byl konečně ples, na který se už všichni tak netrpělivě těšili. Kolem tanečního parketu se skvěly vyšňořené stánky a zářily pestrými barvami jako perníkové chaloupky. Nad parketem byly nataženy šňůry a na nich visely různobarevné lampióny a praporky. A právě takové lampióny a praporky visely i kolem na stromech. Každý strom byl jako ozdobený vánoční stromeček. V prvním poschodí altánku okrášleného květy seděl desetičlenný orchestr malenek. Každá z nich hrála na harfu. Byly tu docela maličké harfy, které se daly držet v rukou; byly tu větší, které malenky držely na kolenou; byly tady i tak veliké, že stály na podlaze; a jedna harfa byla docela velikánská, že se muselo vylézt na žebříček, aby se na ni mohlo hrát. Ještě nebyl večer, ale všichni se už sešli kolem parketu a čekali na hosty z Dračína. První přišel Cvoček. Měl čistou blůzu a byl vymydlený a načesaný. Pravda, jeden pramen vlasů přímo na šošolce mu trčel nahoru jako kohoutí hřebínek, ale i tak bylo vidět, že se Cvoček důkladně potrápil se svým účesem. "Vidíte, jaký je z vás hezký malíček," řekla mu Čičinka. "Že je to příjemné i vám, když jste tak vyparáděný a čisťounký?"

 "To víte," přisvědčil Cvoček a stahoval si pečlivě blůzu. Hned za Cvočkem přijelNejtek a Keksík a po nich se už začali trousit i ostatní obyvatelé Dračína. Nikdo je sice nepozval, ale všichni říkali, že přišli poděkovat malenkám za ovoce. A malenky je hned všechny pozvaly, jen aby zůstali na ples. A Neználek seděl v pampeliškách doopravdy až do začátku bálu. Po pravdě řečeno - ani tak neseděl, jako spíš ležel; zkrátka a dobře: jednoduše spal. Ale sotva uviděl, že se malíčci začínají scházet, vylezl a namířil si to rovnou k parketu. Malíčci ho zahlédli a volali: "A hele, prášil přišel! Tak pojď sem a pověz nám, jak jsi lítal vzhůru nohama!"

 "Jen hezky řekni, jak jsi snědl mraky místo kaše!" křičel Buchtík. Neználek se hrozně urazil. Otočil se a šel, kam ho oči vedly. Malíčci za ním ještě něco pokřikovali a smáli se, ale on to už ani neslyšel. Nazdařbůh došel až na okraj města, narazil tam hlavou na plot a udělal si bouli na čele. Zastavil se, zdvihl oči a na plotě spatřil nápis: NEZNÁLEK JE HLUPÁK! Tak vida! řekl si. I po plotech už o mně píšou! A tolik se nad sebou rozlítostnil, že se to nedá ani vypovědět. Opřel si hlavu o plot a z očí mu vyhrkly slzy. Ach já nešťastný! říkal si. Všichni se mi teď smějou. A nikdo si mě nevšímá. A nikdo, nikdo na celém světě mě nemá rád! Dlouho tu takhle stál s hlavou opřenou o plot, slzy mu tekly proudem a ne a ne je zastavit. Najednou ucítil, že ho vzal někdo za rameno. A ozval se čísi laskavý hlas: "Neplačte, Neználku!" Obrátil se a spatřil Modroočku. "Snad byste neplakal," řekla znovu. Neználek se k ní otočil zády, chytil se rukama za plot a rozplakal se ještě usedavěji. Modroočka ho mlčky pohladila po rameni. Ucukl a chtěl ji odstrčit, dokonce i dupl. "Ale, ale, pročpak jste takový zlý?" řekla mu laskavě Modroočka. "Vždyť vy jste přece docela správný malíček. Chtěl jste být zkrátka lepší, a tak jste se začal vychloubat a vymýšlet si. Ale teď už to přece dělat nebudete, viďte, že ne?" Neználek mlčel. "Řekněte, že ne. Vždyť jste hodný malíček."

 "Ba ne, špatný jsem."

 "I co, bývají horší."

 "Ba ne, já jsem ten nejhorší ze všech."

 "To není pravda! Cvoček byl o hodně horší než vy, vy jste nikdy nedělal takové neplechy jako on. No a vidíte, polepšil se. A když budete chtít, můžete se také polepšit. Řekněte, že to už nikdy neuděláte a že začnete hezky správně. Co bylo - bylo, teď je to za námi."

 "Tak teda . . . neudělám!" broukl Neználek zachmuřeně. "Vidíte, jak je to pěkné!" zaradovala se Modroočka. "Teď jenom hleďte, abyste byl vždycky čestný a nebojácný a chytrý. Pak budete dělat jen samé dobré věci a vůbec si nebudete muset vymýšlet, abyste se zdál lepší, než jste. Že je to tak?"

 "Je," odpověděl Neználek. Smutně se podíval na Modroočku a v slzách se usmál. Modroočka ho vzala za ruku: "Pojďme, půjdeme k ostatním." Za chviličku byli u tanečního parketu. Buchtík viděl, že se Neználek vrací, a křikl na plné kolo: "Neználek - prášil! Neználek - hlupák!"

 "Řekni, jak jsi snědl mrak!" volal Sirupčík. "Že vám není hanba, malíčci!" okřikla je přísně Modroočka. "Proč ho dráždíte?"

 "Tak proč lhal?" řekl Buchtík. "Copak lhal vám?" podivila se Modroočka. "Lhal nám, ale vy jste mlčeli, a tak jste tedy drželi s ním."

 "Nejste o nic lepší!" vykřikla Sněžinka. "Věděli jste přece, že lže a že se chlubí - a nikdo jste ho neokřikl. Nikdo jste mu neřekl, že to není správné. Ani o chlup nejste lepší!"

 "Však my neříkáme, že jsme lepší," pokrčil Buchtík rameny. "Tak ho nedrážděte!" vmísila se do hovoru Čičinka. "Jiní na vašem místě by mu už dávno pomohli, aby se polepšil." Buchtík i Sirupčík se zastyděli a přestali Neználka popichovat. Jiřička k němu přišla a řekla: "Chudáčku! Vy jste plakal? Rozzlobili vás, co? Malíčci jsou takoví krobiáni, ale my vám ublížit nedáme. Nikomu už nedovolíme, aby vás zlobil." Poodešla stranou a pošeptala malenkám: "Musíme s ním zacházet laskavěji. Provinil se a vytrestalo ho to ažaž. Ale teď toho lituje a uvidíte, že se už bude chovat jaksepatří."

 "Ano, ano!" skočila ji do řeči Čičinka. "Popichovat, to není správné. Rozzlobí se a bude vyvádět ještě hůř. Ale když ho politujeme, líp si uvědomí svou vinu a rychleji se polepší." Malenky Neználka obklopily a začalho litovat. Neználek byl jako vyměněný: "Dřív jsem nechtěl s malenkami nikdy nic mít a myslil jsem si, že malíčci jsou lepší. Ale teďka vidím, že vůbec ne. Malíčci mě vždycky jenom dráždili, kdežto malenky se mě zastaly. Teď už se s nimi budu pořád kamarádit."

Kapitola 29 NA PLESE

  Vtom zahrála hudba a všichni se dali do tance. Čiperka se točil s černovlasou Havrankou, Všeználek tancoval se Sněžinkou a Bručoun s Jiřičkou. A doktor Pilulkin - kdo by si to byl pomyslil! - tančil s Medunkou. Ano, ano! I Medunka přišla na ples. Místo bílého pláště, ve kterém si už na ni všichni zvykli, oblékla si krásné kvítečkové šaty a ani trošku se nepodobala té strohé Medunce, která tak přísně vládla ve své nemocnici. Vytáčela se v kole s rukou na Pilulkinově rameni, usmívala se a říkala mu: "Nu tak uznejte to přece, že je naše léčba mnohem lepší nežli vaše! Všechny oděrky, rány, škrábance, modřiny, strupy, a dokonce i vřídky se musí mazat medem. Med je ten nejlepší dezinfekční prostředek a chrání před hnisáním."

 "Nemohu s vámi souhlasit," namítal zdvořile doktor Pilulkin. "Všechny rány, škrábance a oděrky se přece musí mazat jódem. Jód je taky ten nejlepší dezinfekční prostředek a také chrání před hnisáním."

 "Ale musíte přiznat, že ten váš jód pořádně pálí, kdežto léčení medem je úplně bezbolestné."

 "Mohu souhlasit pouze s tím, že léčení medem se hodí tak leda pro malenky, ale pro malíčky naprosto ne."

 "Proč by ne?" podivila se Medunka. "Sama jste přece řekla, že léčení medem je úplně bezbolestné."

 "A copak vy potřebujete, aby to bolelo?"

 "Samozřejmě," odpověděl doktor Pilulkin. "Poleze-li malíček přes plot a odře si nohu, musí se mu škrábanec popálit jódem, aby si jednou provždy zapamatoval, že lézt přes ploty je nebezpečná věc, a aby to už víckrát nedělal."

 "A on pak sice nepoleze přes plot, ale vyškrábe se až někam na střechu, spadne a rozbije si hlavu," řekla Medunka. "Tak mu natřeme jódem i hlavu, a zase si bude pamatovat, že zrovna tak nebezpečné je lézt po střechách. Jód má velký výchovný význam."

 "Jenže lékař nemá myslit na výchovný význam, ale na to, aby pacientům ulevil," odpověděla mu Medunka. "A vy tím svým jódem bolesti jen zvětšujete."

 "Lékař musí myslit na všechno," řekl Pilulkin. "Ovšem když vy léčíte malenky, nemusíte myslit na nic, ale léčíte-li malíčky…"

 "Bavme se radši o něčem jiném," přerušila ho Medunka. "S vámi se prostě vůbec nedá tančit."

 "Kdepak se mnou, s vámi se nedá tancovat!"

 "Nejste zrovna moc zdvořilý!"

 "Jak mám být zdvořilý, když mi tady vykládáte takové nevědecké názory!"

 "To vy mi tady vykládáte nevědecké názory! Vy nejste doktor, ale mastičkář!"

 "A vy…vy…!" Doktor Pilulkin nebyl schopen slova, tak ho to urazilo. Stoupl si doprostřed tanečního parketu a zoufale otvíral ústa, docela jako ryba na suchu. Začaly do něho strkat tančící dvojice. Medunku div neporazily. Zatahala ho za rukáv: "No tak tancujte! Co stojíte? Překážíme tady!" Pilulkin mávl rukou a znovu se dali do tance. Nejdřív tančili mlčky, ale pak se znovu začali hádat o medu, o jódu a o léčení. Buchtík tancoval s Rosičkou. Ti spolu hovořili o něčem docela jinačím. "Máte ráda bonbóny?" ptal se jí Buchtík. "A jak!" odpověděla Rosička. "A vy?"

 "Já taky. Ale nejradši ze všeho mám buchty."

 "A já mám zas nejradši zmrzlinu." Šroubek tančil s Jelenkou. "Hrozně ráda bych se naučila řídit auto," říkala Jelenka. "U nás se tomu naučila spousta malenek - a tak to taky dokážu."

 "To přece vůbec nic není," potvrdil Šroubek. "Nejdřív se musí sešlápnout spojka, pak přidat plyn…" A Neználek tančil s Modroočkou. Ovšem těžko se dá říci, že by Neználek tancoval. Ve skutečnosti tančila jen Modroočka a Neználek skákal jako koza na ledě, šlapal Modroočce na nohy a pořád jen vrážel do druhých. Nakonec Modroočka řekla: "Pojďme, radši si na chvilku sedneme." Sedli si na lavičku. "Víte," povídá Neználek, "já vlastně vůbec neumím tancovat."

 "To je od vás hezké, že jste se přiznal," řekla mu na to Modroočka. "Jiný na vašem místě by toho nalhal, až by se mu od pusy prášilo, říkal by, že ho bolí nohy a ruce - a vy tuhle poctivě řeknete, že to neumíteidím, že se s vámi dá docela dobře kamarádit."

 "To se ví, že dá," souhlasil Neználek. "Já se docela ráda kamarádím s malíčky," řekla Modroočka. "A na malenkách se mi nelíbí, že si tuze moc zakládají na své kráse a pořád se jen kroutí před zrcadlem."

 "Malíčci jsou taky takoví, taky se rádi dívají do zrcadla," odpověděl Neználek. "Ale vy přece takový nejste, Neználku, že ne, že takový nejste?"

 "Kdepak já," povídá Neználek. Jenomže to lhal. Ve skutečnosti se často, když ho nikdo neviděl, kroutíval před zrcadlem a dumal, jaký je hezký. Ostatně jako všichni malíčci. "To jsem ráda, že takový nejste," řekla Modroočka. "Já se s vámi budu kamarádit, chcete? Mám takový báječný nápad: budeme si spolu psát! Nejdřív napíšete vy mně a potom zase já vám." A tumáš! pomyslil si Neználek, který uměl psát jen tiskacími písmeny a velice se styděl prozradit svou nevzdělanost. "Ale jaképak psaní, co z toho?" breptal rozpačitě. "Vždyť nebydlíme daleko. Můžeme si docela dobře popovídat jen tak."

 "S vámi není vůbec žádná zábava, Neználku! Nic pro mne nechcete udělat. To je přece hrozně zajímavé, dostávat dopisy!"

 "No tak dobrá," souhlasil Neználek, "já vám teda napíšu." Za chviličku se setmělo. Kolem dokola se rozsvítily barevné lampióny. Zářily na stromech a na stáncích, tu a tam byly schovány i v trávě pod stromy, takže se zdálo, že to sama tráva svítí jakýmsi kouzelným světlem. Dolní část altánku, nad kterou seděl orchestr, byla zatažena krásnou modrou oponou. Najednou se opona rozhrnula a všichni spatřili jeviště. Na jeviště vyšla básnířka Sedmikvítka a zvolala: "Ticho! Ticho! Nyní následuje představení! Pozor!" Všichni se usadili na lavičky a chystali se na představení. "Pozor!" křičela dál Sedmikvítka. "První jsem na pořadu já. Přednesu vám své nové verše o přátelství." Malíčci i malenky hlasitě zatleskali. Sotva potlesk utichl, Strunka mávl dirigentskou hůlkou, orchestr spustil a Sedmikvítka začala za doprovodu hudby přednášet svou novou báseň o přátelství. Báseň byla stejně krásná jako vůbec všechny, které kdy Sedmikvítka složila. Končila slovy: "Všem nám třeba přátelit se, upevňovat přátelství!" Po recitaci veršů, které se všem velice líbily, vystoupil taneční soubor. Dvanáct malenek, vystrojených do krásných pestrých šatů s pentlemi, tančilo všelijaké tance; nejhezčí byl tanec "řepka". Diváci tak dlouho tleskali a křičeli "Výborně!", dokud "řepku" neopakovaly ještě dvakrát. Po tanečním souboru vystoupil sbor malíčků z města Dračína. Zazpíval několik písní. A sotva odešel sbor, nechal Strunka orchestr orchestrem, sjel s prvního poschodí po sloupu dolů, vyšel na jeviště a křikl: "Ke mně, kamarádi, ke mně!" Všeználek, Čiperka, doktor Pilulkin a ostatní Všeználkovi přátelé vyšplhali na jeviště. "Pozor!" zvolal Strunka. "Nyní vystoupí sbor malíčků z Kvítečkova!" Spustil na svou flétnu a všichni malíčci zazpívali sborem písničku o cvrčkovi, kterou složil básník Květík: "V trávě seděl malý cvrček, malinký jak pantoflíček, zelený měl šat, zelený měl šat.

 Travičku jen okusoval a všude se slušně choval i mušky měl rád, i mušky měl rád.

  Přišel žabák, tlusťoch dravý…

 Za chvilku se stéblem trávy cvrčíček se loučí, cvrčíček se loučí.

  Nemyslil si, nevěděl to, netušil a nečekal to,  že tak smutně skončí, že tak smutně skončí."

   Písnička byla tak smutná, že se nakonec neudrželi ani zpěváci a usedavě se rozplakali. Všem bylo líto ubohého cvrčka, kterého snědl ten nenasytný žabák. Z očí se jim koulely slzy jako hráchy. "Takový to byl hodný cvrček!" vzlykal Civínek. "Nikomu neubližoval, i s mouchami se kamarádil," řekl Čiperka. "A za to za všechno ho žabák sní!" dodal Šroubek. Jenom Všeználek neplakal a utěšoval je: "Neplačte, kamarádi! Žabák cvrčka nesnědl, to není pravda. Mouchu snědl, čestné slovo, že mouchu!"

 "To je jedno…" vzlykal Šroubek. "Mouchy je mi taky líto."

 "Snad byste ji nelitovali? Darmo každého obtěžuje a roznáší nákazu. Co vás to napadlo, plakat pro mouchu!"

 "Já nepláču kvůli mouše," řekl Bručoun, "jenom jsem si vzpomněl, jak jsme tuhle písničku zpívávali, když jsme ještě byli doma." Vtom Neználek zavzlyl tak hlasitě, že všichni přestali překvapením plakat a začali ho těšit. Ptali se ho, proč tak hrozně pláče, ale Neználek neodpovídal a naříkal dál. Konečně vzlykl: "Po Cá… po Cá… po Cárkovi se mi stýská!"

 "Jak to?" podivili se malíčci. "Pořád se ti nestýskalo, a najednou se ti stýská?"

 "Právě!" povídá Neználek. "Já jsem tady, a Cárek zůstal doma!"

 "I co, však ono bez tebe Cárka neubude," řekl Čiperka. "A zrovna ubude! Určitě se mu po mně taky stýská. Cárek je můj nejlepší kamarád, a já se s ním ani nerozloučil, když jsme odlétali."

 "Tak proč ses nerozloučil?"

 "Nechtěl jsem, pohádali jsme se. A když jsme odlétali, pořád se za mnou díval a mával mi, a já se zrovna naschvál otočil a nechtěl jsem se na něj ani podívat. Byl jsem tehda hrdý, že letím v balóně, ale teď mě hryže tohle… jak se tomu říká?"

 "Svědomí?" napověděl mu doktor Pilulkin. "Tak, správně, svědomí! Kdybych se s ním byl tenkrát rozloučil, hned by mi bylo líp. Vraťme se, kamarádi, domů! A já se s Cárkem udobřím a pořádně se s ním rozloučím."

 "Až se vrátíme, musíš se s nim přivítat, a ne loučit," vysvětlil mu Všeználek. "To je jedno, nejdřív se rozloučím a pak se přivítám a zas bude všecko v pořádku."

 "Nic naplat, kamarádi, tak to se tedy musíme vydat nazpátek," řekl Strunka. "Neználkovi se chce domů."

 "Ba, ba, kamarádi, já už mám taky nejvyšší čas," přidal se Pilulkin. "Co když se v Kvítečkově někdo rozstůně? Já tam nejsem, a kdo ho bude léčit?"

 "Nu což, pocestovali jsme si - a konec," povídá Všeználek, "jednou se domů vrátit musíme. Zítra se dáme na pochod." Ples skončil. Modroočka přišla k Neználkovi. "Tak se s vámi musíme rozloučit," řekla smutně. "Ano…" odpověděl tiše Neználek. "Už musíme domů."

 "Dlouho jste si u nás nepobyli."

 "Já bych tu ještě moc rád zůstal, ale domů se mi už taky chce," přiznal se Neználek a svěsil hlavu. Modroočka se nad něčím zamyslila a pak řekla: "Pravda, musíte domů. Zůstali tam vaši kamarádi, jistě už o vás mají strach. To je správné, že jste na ně nezapomněli." Oba chvilku stáli a mlčeli. Neználek chtěl něco říci, ale hrdlo se mu nějak stáhlo a nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Díval se do země, podpatkem rýpal do hlíny a neodvažoval se na Modroočku pohlédnout. Bál se, aby si nevšimla, že má v očích slzy. Nakonec zdvihl hlavu. Podívali se na sebe. "Chcete, ušiju vám na cestu batoh?" zeptala se Modroočka. "To bych byl rád," odpověděl šťastně Neználek. Druhého dne se Všeználek a jeho přátelé vydali na zpáteční cestu. Rozhodli se, že půjdou pěšky. Balón praskl, těžko by se byl dal opravit, a nevál ani příznivý vítr. Vpředu šel Všeználek s kompasem v ruce, za ním doktor Pilulkin, pak Šroubek s Vroubkem a za nimi ostatní človíčci malíčci. Neználek šel docela poslední. Na zádech měli batohy, které jim ušily malenky. Nesli si v nich vdolečky na cestu a semena různého ovoce, zeleniny a květin, které v Kvítečkově nerostly. Sirupčík měl v každé kapse po melounovém jadérku. Malíčky šly vyprovodit všechny malenky. Leckterá plakala. "Neplačte," řekl jim Všeználek, "někdy si zas uděláme balón a přiletíme k vám."

 "Přileťte na jaře, až pokvetou jabloně!" volaly malenky. "Na jaře je u nás překrásně." Malenky zůstaly stát na konci města a malíčci se vydali po cestě mezi keři trávy a polního kvítí. "Na shledanou! Na shledanou!" volaly malenky a mávaly. "Na shledanou!" odpovídali jim malíčci. Modroočka mávala mlčky, beze slova. Brzo byli malíčci pořádně daleko a hlasy malenek k nim doléhaly už jen docela slabounce. "Neználku! Neználku!" vykřikla najednou Modroočka. Neználek se otočil. "Dopis, Neználku! Dopis!" Neználek zakýval hlavou a zamával kloboukem. "Slyšel mě!" radovala se Modroočka. Za chviličku byli cestovatelé už jen jako sotva viditelné tečky a pak nadobro zmizeli za zákrutem cesty. Malenky se rozešly domů. A ani jedné nebylo do smíchu. 

Kapitola 30 CESTA DOMŮ

  Mnoho dní putovali Všeználek a jeho přátelé přes pole a lesy, až se konečně vrátili do rodného kraje. Zastavili se na vysokém kopci - a před sebou uviděli Kvítečkov v celé jeho kráse. Léto se chýlilo ke konci a v ulicích rozkvetly nejkrásnější květy: bílé chzantémy, rudé jiřiny a pestrobarevné astry. Ve všech zahrádkách se jako motýlci pestřily macešky. Oranžové řeřichy se vinuly po plotech a po stěnách domů, a kvetly dokonce i na střechách. Větřík přinášel jemnou vůni rezedy a heřmánku. Všeználek a jeho přátelé si radostí padli do náruče. A za chvilenku si už vykračovali ulicemi rodného města. Ze všech domů vybíhali obyvatelé a hleděli na naše cestovatele. Všeználek a jeho kamarádi byli z dlouhého cestování tak opálení, že je zpočátku nikdo nepoznal. Najednou kdosi vykřikl: "Kamarádi, vždyť je to Všeználek! Podívejte se, jde tuhle vpředu!" A tu se ze všech stran začaly ozývat výkřiky: "A tamhle je doktor Pilulkin! A lovec Kulka a Civínek a Buchtík!" Obyvatelé se zaradovali a volali: "Hurááá!" A co se teprv dělo, když Všeználek se svými přáteli zabočili do Zvonečkové ulice! Tady přece žili všichni jejich sousedi a dobří známí. Človíčkové zaplnili celou ulici. Malíčci objímali a líbali odvážné cestovatele a malenky jim sypaly na cestu lístečky sedmikrás. Vtom odněkud přiběhl maličký pejsek, štěkal, skákal kolem lovce Kulky a lízal mu ruce. "Kamarádi! To je přece můj Bulka!" vykřikl Kulka. Sousedé mu vyprávěli, že pár dní po tom, co odletěli balónem, přiběhl Bulka domů. A tak si všichni mysleli, že Kulka i jeho kamarádi zahynuli, a nikoho už ani ve snu nenapadlo, že je ještě někdy uvidí. Kulka popadl Bulku do náruče a začal se s nim mazlit. "Ach ty můj věrný, hodný pejsku!" říkal. "Ty jsi ještě živ? A já si už myslel, že se s tebou jakživ neuvidím." Tu se na konci ulice objevil nový zástup človíčků. První běžel básník Květík. "Verše!" volali všichni. "Teď přijdou verše!" Malenky hlasitě zatleskaly a několik malíčků přivalilo odněkud prázdný sud a postavilo ho dnem vzhůru doprostřed ulice. Někdo vykřikl: "Květíku, postav se na sud a spusť!" Popadli Květíka v podpaží a pomohli mu vylézt na sud. Květík se na chvilenku zamyslil, trochu si odkašlal, potom napřáhl ruku k Všeználkovi a jeho přátelům a s citem přednesl báseň, kterou složil přímo tady na sudu: "Sláva našim vzduchoplavcům, kteří na balónu letem světem nebem pluli, třikrát hurá k tomu!

 A dnes vrátili se domů bez balónu, bez balónu!"

  "Huráááá!" volali odevšad človíčkové. Květíka okamžitě snesli se sudu, malíčci si ho zdvihli na ramena a nesli ho domů; vzadu běžely malenky a házely mu lístečky sedmikrás. Touhle básní se Květík proslavil tak, jako by byl vykonal tu pozoruhodnou cestu on sám. Naši stateční cestovatelé otevřeli vrátka a vydali se k svému domku, který byl už tolik dní prázdný. Na ulici zůstal jenom Neználek. Smutně se díval za odcházejícím zástupem, a potom se rozhlédl, jako by někoho hledal. Ale na ulici bylo pusto. Všechny jako by odvál vítr. Oči mu ještě víc posmutněly, ale vtom uviděl ve stínu plůtku na protější straně ulice maličkou postavičku. Stála tu s pusou dokořán a hleděla na něho vykulenýma očima. "Cárku!" vykřikl Neználek, když poznal svého přítele, a rozpřáhl náruč. Cárek vypískl radostí a vrhl se k Neználkovi. Ale Neználek se mu taky rozběhl naproti, a tak se div nesrazili. Cárek se s hrdostí a s obdivem díval na svého kamaráda, z kterého se stal znamenitý cestovatel, a Neználek zase s provinilým úsměvem pokukoval po Cárkovi. Hezky dlouho tu takhle stáli, dívali se na sebe a rozčilením nebyli schopni slova. Potom si padli do náruče a z očí jim vyhrkly slzy. Takové to bylo shledání! A tím také skončilo přeslavné putování Všeználka a jeho přátel. Život v Kvítečkově běžel zase postaru… Ale ba ne, tak úplně postaru ne, to se říci nedá. Od těch dob, co se naši odvážní cestovatelé vrátili domů, hovořilo se v městě jen a jen o nich. Všichni obyvatelé, malíčci i malenky, chodili po večerech k Všeználkovu domku a poslouchali vyprávění cestovatelů o životě v Zelení. Buchtík rád vzpomínal na to, jakými dobrými vdolečky je malenky hostily, a Sirupčík se zase chlubil, kolik vypil limonády. Všeználek vyprávěl o rákosovém vodovodu, o vodotryscích, o úžasném mostě, který malenky postavily přes řeku, i o tom, jaké vypěstovaly obrovské melouny. Sirupčík při tom vždycky vytahoval z kapsy melounovéadérko a říkal: "Kdopak by si pomyslil, že z tohohle jadérka může být kolik sudů sirupu!" Jaktík a Čiperka ze všeho nejraději vyprávěli, jak s malenkami sklízeli úrodu. Šroubek s Vroubkem povídali o využití strojů, o svém příteli šoféru Keksíkovi a o mechanikovi a vynálezci Nejtkovi, který má všechno zařízeno na tlačítka. Kulka nejradši vzpomínal na to, jak ho léčili v nemocnici a jaká znamenitá lékařka je Medunka, která mu vyléčila vyvrtnutou nohu tak dobře, že teď zase může nejen chodit, ale i běhat, a dokonce skákat. Na důkaz toho poskakoval Kulka po jedné noze - a zrovna po té vyvrtnuté. Všichni vypravovali o svém přátelství s malenkami. Ba i Mlčoun, od kterého bylo zřídkakdy slyšet třebas jen jediné slůvko, prohlásil: "Čestné slovo, kamarádi, nikdy jsem si nemyslil, že se dá s malenkami kamarádit zrovna tak dobře jako s malíčky."

 "Kdybys nemluvil!" poznamenal Neználek. "Ani jsem si nevšiml, že by ses tam s někým skamarádil."

 "A ty ano?" ptali se ho malíčci. "Jasně, s Modroočkou!" odpověděl hrdě Neználek. "Tohle ti tak zrovna věříme!" řekla Knoflenka. "Ty ses přece pohádal i se svým kamarádem Cárkem, že se kamarádil s malenkami."

 "Ale kdepak! S Cárkem jsem se už dávno udobřil a teď se s vámi budu taky kamarádit."

 "A proč ses nekamarádil dřív?" zeptala se Kamilka. "Protože jsem byl hloupý. Bál jsem se, aby se mi někdo nesmál, že s vámi táhnu za jeden provaz."

 "A budeš se bát nanovo," řekla mu Muška. "Ba ne, teď už z toho mám rozum. Chceš, budu s tebou kamarádit? A kdo se mi začne smát, tomu dám po hlavě."

 "To tak, ještě aby ses kvůli mně pral!" odpověděla Muška. "No dobrá, prát se tedy nebudu. Přestanu si zkrátka těch posměšků všímat a hotovo!" Neználek se skamarádil s Muškou, a kdykoli od té doby viděl, že někdo malenkám ubližuje, přišel k němu a řekl: "Proč jim ubližuješ? Koukej, ať už to víckrát nevidím! Ubližovat malenkám je u nás zakázáno!" Malenky si ho za to vážily a říkaly, že Neználek není vůbec špatný človíček. Ostatní malíčci ovšem Neználkovi záviděli, že ho malenky tak chválí, a taky se jich začali zastávat. Ubližovat malenkám bylo zkrátka v Kvítečkově doopravdy zakázáno. A když se někdy stalo, že některý malíček napřáhl na malenku pěst nebo jí řekl dokonce jen nějaké ošklivé slovo, hned se mu všichni vysmáli a říkali, že je nevychovaný nezdvořák a neotesaný krobián, který nezná ani ta nejhlavnější pravidla slušného chování. Teď už nikdy nikdo malenky neodháněl, když si chtěly s malíčky hrát, ale naopak je vždycky vzali do hry. Zanedlouho si Všeználek usmyslil postavit v Kvítečkově rákosový vodovod a zřídit několik vodotrysků, pro začátek po jednom v každé ulici. Kromě toho navrhl sestrojit přes Okurkovou řeku most, aby se mohlo do lesa pěšky. Malenky se daly do práce společně s malíčky. Od rána do oběda pracovali na stavbě mostu, při kladení vodovodu a na montování vodotrysků. Po obědě si všichni hráli: někdo na babu, někdo na schovávanou, někdo zas kopanou nebo volejbal. Jenom Neználek si hrával málokdy. Říkal vždycky: "Kdepak, já teď na to nemám čas. Číst dovedu jen taktak a píšu jenom tiskacími písmeny. A moc nutně se potřebuju naučit krasopisně psát. Dobře vím proč." A místo aby šel hrát kuželky nebo kopanou, sedl si za stůl a pustil se do čtení. Četl každý den jen jednu stránku, ale i to mu nesmírně prospělo. Někdy přečetl dokonce dvě: jednu za dnešek a jednu za zítřek. Když byl hotov s čtením, vzal si sešit a začal psát. Dávno nepsal tiskacími písmeny, psal už psacími. Jenže ze začátku se mu zrovna nedařila. Míval v sešitech místo písmen všelijaké prapodivné kudrlinky a preclíky, ale snažil se a časem se naučil psát doopravdy krásná písmena: i velká začáteční, i malá. Hůř to ovšem dopadalo s kaňkami. Neználek totiž moc často dělal do sešitu kaňky. A k tomu ještě, jak ji udělal, hned ji slízl jazykem. Míval proto vždycky kaňky s dlouhatánským ohonem. Takovým ocasatým kaňkám říkal komety a měl je div ne na každičké stránce. Ale Neználek se nevzdal. Věděl, že jestli bude trpělivý a pilný, zbaví se jednou i těchhle protivných komet.