Rumcajs

  Jak si Rumcajs  koupil  novou pistol Rumcajs měl patálii s pistolí. Šest pěniček, co v pistoli odchoval, se mu do ní pořád vracelo jako do hnízda. Musel pistol odložit a dojít si do Jičína k puškaři pro novou. Puškař Halíř vyšel z dílny do krámu a povídá: "Co bude libo? Mám podat prach, nebo koule?"

 "Nic z toho," řekl Rumcajs, "potřebuju novou pistol."

 Halíř se chvíli přebíral v pistolích. Nakonec Rumcajsovi jednu podal přes pult.

 "Vezmi si tuhle, je z Nýdrlantu, ta střílí sama."

 "Co stojí?" zeptal se Rumcajs.

 "Zač by byla u Halíře pistol? Je za halíř," povídá puškař.

 Prachu a žaludů měl Rumcajs po kapsách dost, tak novou pistol rovnou nabil.

  Od puškaře šel Rumcajs na rynk. Byl zrovna jarmark, stála tam střelnice a střelniční dědek vyvolával: "Kavalíři, mordýři a loupežníci, zkuste si svou pistol u mě na střelnici!"

 Rumcajs přistoupil, namířil nýdrlantskou pistol a stiskl. Rána nevyšla.

 "Koupil sis to pěknej šancajk," povídá střelniční.

 "Třeba byla chyba jen v ládování," řekl Rumcajs a namířil si to k věžové bráně, aby pistol v chládku přeládoval.

 Jak jde, pistol najednou sama od sebe vystřelila. Snad se styděla za tu vní ránu. Žalud hvízdl někam přes náměstí; a co by Rumcajs napočítal do tří, vyběhl z krámku u věžové brány hodinář Semerád. V ruce drží kukačkové hodiny a běduje na celý rynk: "Rumcajsi, tys vyvedl pěknou věc. Tys mi střehl kukačku."

 Kukačka byla zle trefená do křídla.

   "Bude z toho mít smrt," běduje hodinář Semerád.

 "Nebude," řekl Rumcajs, "co jsem pokazil, to taky spravím."

 Vzal hodiny s postřelenou kukačkou a odnesl je Mance do jeskyně. Manka kukačku litovala, ale jak jí pomoct, to nevěděla.

 "Co s ní, s chudákem?"

 "Léčit se bude," řekl Rumcajs. "Nikde není kukačce tak dobře jako v zeleným lese. A proto ten nešťastný pták pobude u nás v Řáholci, dokud nevyzdraví."

 Pověsili hodiny se střelenou kukačkou v lese na suk a pak se chodili dívat, co bude dál. Lesní vzduch dělal divy. Už za týden zkoušela kukačka zakukat a za čtrnáct dní kukala jako z partesu.

 "Necháme ji tu tři neděle, aby jí zdraví jaksepatří zesílilo," určil Rumcajs.

 Jenže brzy se po Řáholci mezi ptáky rozneslo, jakou mají u Rumcajsů kukačku. Přiletěli brhlíci, sojky, dlaskové, hejlové, žluvy a žluny, posedali kolem po větvích a očička jim mohla vypadnout.

 Kukačka to chvíli snášela, ale pak jí ta zvědavost přestala být vhod. Zaklapla se do hodinového domečku a už se nechtěla ukázat.

 To zas nebylo vhod ptákům. Hejl řekl, že to tak nenechá, rozlouskl zobákem vrátka a všecko to znova kouká a kouká na kukačku.

 "Co koukáte?" křikla kukačka.

 "Abysme viděli," řehní se ptáci.

 "Tak tedy uvidíte!" rozkřikla se kukačka, vyběhla z hodin a rozletěla se po lese Řáholci. Lítala od hnízda k hnízdu a v každém trochu pobyla.

 "Co tam děláš?" křičeli na ni ptáci.

 Ale ona ani muk. A když zlétala všechna hnízda, spořádaně se vrátila do svých kukacích hodin.

 Za pár dní si hodinář Semerád přišel k Rumcajsovi pro uzdravenou kukačku. Rumcajs ho odvedl k hodinám na bukovém suku, kukačka vyběhla a třikrát zakukala. Semerád se podíval na své cylindrovky.

 "Je to tak. Na vteřinku tři."

 Poděkoval Rumcajsovi za péči o kukačku, sundal hodiny ze suku a odnesl si je do Jičína.

 Ten den odpoledne smejčila Manka loupežnickou jeskyni. Rumcajs odešel do lesa, aby úklid překlimbal někde v mechu. Položil se pod strom, ale sotva odespal první slabiku, přiletí brhlík a začne se na něj zle čepejřit. Rumcajs ho zahnal kloboukem a pomalu znovu padá do spánku. Ale vtom už se k němu slétají sojky, dlaskové, hejlové, žluvy a žluny. A všichni zle na Rumcajse.

 "Kruciš, co se to dnes u nás v lese děje?" zívl Rumcajs a posadil se.

 Ptáci na něho ze všech stran, až musel vstát, a pak ho hnali od hnízda k hnízdu. Rumcajs nevěří svým loupežnickým očím. V každém hnízdě je čerstvě vylíhnutá hodinová kukačka.

 Od rána do večera lezl Rumcajs nahoru a dolů po stromech a vybíral kukačky z hnízd. Potom to s Mankou všecko odnesli hodináři Semerádovi. Semerád opatřil zubatá kolečka a každou kukačku usadil do hodinového domku; a byly z toho kukačkové hodiny.

 Do loupežnické jeskyně si je Rumcajs s Mankou nepověsili, aby je kukání neprozradilo knížepánovým hajným.

 Zato v Jičíně ještě dlouho potom bylo jako v háji, pořád tam kukalo a kukalo.

 Jak šel  Rumcajs  na dýně Loupežnická strava je jednoduchá, trocha polívky, placky ze zrna mletého mezi dvěma kameny, jen někdy maso vařené v kotli nebo pečené na mátě. A tak jednou po obědě se Rumcajs zakuckal slinou.

 "Copak je?" povídá Manka.

 "Ale dostal jsem chuť na dýni."

 "Taky bych si dala říct. Kdy já naposledy jedla dýni máčenou v medu lesních včeliček," polkla Manka.

 "Tak já pro ni jdu," povídá Rumcajs.

 Míří k dýňovému poli pod Řáholcem a vtom ho potkala obyčejná příhoda. Uslyšel veliké ptačí naříkání, a když se podíval blíž, byla to kavka chycená do trní. Opatrně ji vysvobodil, narovnal jí peří a povídá: "Příště si dávej pozor, kam lezeš."

 Kavka po něm mrkla okem a odpověděla: "Příště si dávej pozor, kam lezeš."

 "Co bys mi taky mohla říct jinýho, když jsi jen opakovací pták," zasmál se Rumcajs a šel dál.

 Došel až na pole. Dýní tam rostlo utěšeně. Rumcajs si očima vybral tu největší. Obejmul dýni a chce ji ukroutit od stopky, když vtom ho někdo popadl za ruce. Za dýní číhal jičíký rychtář Fištula. Cvaklo to a Rumcajs má ruce v železných brazoletkách.

 "Jdu po tobě od té chvilky, co jsi, Rumcajsi, urazil slovutný nohy starosty Humpála," povídá Fištula spokojeně. "A teď jsem tě chytil na dýni."

 Z brazoletek by se byl Rumcajs snadno vykroutil, kdyby nebyly z broušené ocele a nezadíraly se do kotníků.

 Rychtář Fištula vzal Rumcajse pod rukou a vede ho do vězení.

 Udělali sotva pár kroků, když vtom přilítla kavka. Byla to ta, co jí Rumcajs pomohl z trní. Sjela dolů povětřím, div nevlítla Fistulovi do vousů.

 "Dej si na mě pozor!" povídá jí Fištula.

 "Dej si na mě pozor!" řekla na to kavka a byla tatam.

 Rychtář Fištula potom Rumcajse zavedl do nejvyšší komůrky městského vězení. Uprostřed komůrky stojí tlustý sloup z kamene. Když se za ten sloup někdo postaví, není z něho na žádné straně vidět ani kousek. Okýnko je tam jako čtyři dlaně a v něm tvrdá mříž.

 Fištula si ale nevšiml, že okolo mříže poletuje kavka.

 "Tak si to vězení, Rumcajsi, ve zdraví užij," povídá na rozloučenou a přirazil dubové dveře.

  Manka zatím doma stočila do hrnce med od lesních včeliček a čekala na dýni. Rumcajs nejde a nejde. Vtom něco šustlo před vchodem do jeskyně a k Mance kráčí kavka. Je celá černá a smutně povídá: "Tak si to ve vězení, Rumcajsi, ve zdraví užij." Manka si kavku poslechla a hned věděla, že je s Rumcajsem zle; odstrčila hrnec s medem a rozběhla se rovnou do Jičína. Myslela si, že zas něco Rumcajsovi vyvedla kněžna Majolena.

  Ve vězení zatím bylo všecko, jak vždycky bývalo. Fištula se přišel podívat nahoru do komůrky, jestli vězeň nezamýšlí něco nekalého.

 Rumcajs chodí kolem dokola sloupu a ničeho si nevšímá.

 Rychtář Fištula chvílemi zkoušel na všelicos zavést řeč, ale Rumcajs jako by neslyšel, chodí dokola kolem sloupu a brouká si písničku o jednom krásném zámku nedaleko Jičína: "Tradadáda dadadáda dyjadáda trádadá."

 Vtom přiletí kavka. Opatrně mrkla očičkem po Fištulovi a usadila se na mříž v okýnku. Chvíli Rumcajse poslouchá a pak po něm spustí: "Tradadáda dadadáda dyjadáda trádadá."

 "Můžeš si dát s kavkou duetko, Rumcajsi," zabručel rychtář Fištula, zařinčel klíči, přibouchl za sebou dubové dveře a šel obhlídnout ostatní vězně.

 Jen Fištula odešel, ozvala se dole pod vězením Manka. Na zámku se na Rumcajse nedoptala, tak hned druhé na řadě bylo vězení. Manka zaklepala dole na bránu a zavolala: "Rumcajsíčku, jsi tam?"

 Rumcajs přiskočil k okýnku a už se na sebe dívají přes mříž.

 "To je výška!" povídá dole pod okýnkem smutně Manka.

 Rumcajs jen bezmocně zahromoval, až mu hřmělo ve vousech: "I kdybych vylomil mříž, tak hluboko dolů bych se zdráv nedostal!"

 Nikdo z těch dvou si nevšiml, že okýnkem do komůrky vlítla kavka z trní.

  Fištulu zatím pořádně dopálilo, že mu Manka nahlas pláče zrovna u vězení. Vypravil se proto znova nahoru na Rumcajse.

 Otevřel dubové dveře a rozhlíží se po komůrce.

 "Slyšíš mě, Rumcajsi? Žeň tu svou ženskou od vězení!"

 Rumcajse tam sice nikde nevidí, ale za sloupem se ozývá známá písnička: "Tradadáda dadadáda dyjadáda trádadá."

 Jde to pořád dokola a rychtář toho má plné uši: "Tradadáda dadadáda dyjadáda trádadá."

 V rychtáři Fištulovi přiskočila k jedné zlosti druhá, zařinčel klíči a křikl: "Hromdudy, Rumcajsi, jinou neznáš?"

 Písnička zpívá dál.

 Fištula skočil za sloup, aby ji Rumcajsovi přetrhl.

 Jenže na druhé straně sloupu sedí na skobce jen kavka, mrká na Fištulu očičkem a vyzpěvuje rumcajsím hlasem: "Tradadáda dadadáda dyjadáda trádadá."

 Rumcajs zatím Fistulovi za zády vypálil pootevřenými dveřmi z komůrky.

  Jak Rumcajs  dostal Manku  z vězení Protože se loupežnický osud točí všelijak, za krátký čas uvázla rychtářovi Fištulovi v tenátkách taky Manka.

 Převlíkala polštáře, pírka lítala po celé jeskyni a jedno vjelo Rumcajsovi do nosu. Nabral vítr jako do varhan.

 "Hepčí!"

 Džbán hliňák, co stál na polici, se zapotácel, břink a už bylo po něm.

 "No co," povídá Manka, "je z hlíny a duši nemá. Skočím do Jičína a koupím tam džbánek."

 Zavázala si do cípu u šátku groš a vypravila se na ten nákup.

 Jak šla v Jičíně ulicí, najednou jako by zaslechla známý hlásek. V kleci na okně tam sedí pěnička, matka těch šesti, které Rumcajs odchoval v pistoli.

 "Nastaly mi, Manko, smutné časy," povídá pěnička, "chytili mě a já teď u rychtáře Fištuly musím sloužit za zpěvačku."

 Manka sáhla pro klec, otevřela dvířka a pěničku pustila.

 "Jako by nebylo dost na tom, že rychtář drží ve vězení lidi!"

 Jenže v tu chvíli ji popadl za ruku Fištula, schovaný za muškáty v okně.

 "Přijdeš, kam patříš, panenko loupežnická," povídá a už si vede Manku na strunkách. Strčil ji do nejvyšší komůrky vězení, kde dřív míval Rumcajse. "Ohlídám si tě ale líp než toho tvého loupežníka!"

 Potom si zašel do věžové brány a rozplašil odtamtud kavky do všech stran světa. Nakonec se rozběhl po Jičíně, a kudy chodil, tudy nařizoval spálit všecky žebříky, aby se Rumcajs nemohl dostat k Mančinu okýnku.

 Manka seděla za mříží a Rumcajs zatím na ni čekal a čekal doma v jeskyni.

 Slunce už málem zapadalo, když přilítla pěnička, sedla Rumcajsovi na dlaň a zazpívala: "Rychtář ti posadil Manku do vězení."

 Rumcajs se prudce zvedl z mechu.

 "Tak já si tam dojdu a zas mu ji vezmu."

 "Nevezmeš, protože nedosáhneš," zazpívala pěnička. "Posadil ji do komůrky až nejvíc nahoře a dal spálit všecky žebříky."

 "Já si svůj žebřík přinesu," řekl Rumcajs a vykročil přes pole a po císařské silnici k Jičínu.

 Když šel alejí topolů, vyhlídl si ten nejvyšší a povídá mu: "Jak jsi starý?"

 "Už asi sto let," řekl topol.

 "A těší tě ještě svět?" povídá Rumcajs.

 "Už jsem tu všecko viděl a zažil," řekl topol.

 Rumcajs topol pokácel, vysadil si ho na ramena a šel dál k Jičínu. Už byla tma a cípatý měsíc ho věrně doprovázel.

 Rumcajs donesl topol až k městskému vězení, opřel ho o zeď a rovnou po něm nahoru jako po žebříku.

 Setkali se s Mankou u zamřížovaného okýnka.

 "Tak jsem tu," povídá Rumcajs. Ani zadýchaný nebyl, jako by přišel po pískem sypané cestičce.

 Manka prostrčila ruce mříží a samou radostí popadla Rumcajse, až se mu z kapsy vysypal střelný prach a žaludy.

 Tou dobou šel rychtář Fištula po náměstí, klátil rozsvícenou lucernou a násadou halapartny škrtal o dláždění.

 Najednou se mu přikutálí k nohám žalud.

 A druhý!

 Když přiběhl ještě třetí, Fištula se dívá, odkud je všecko to nadělení.

 "Hele, u šatlavy nám roste topol a padají z něj žaludy!" křikl a hned se tam rozběhl.

 Rumcajs v tu chvíli pracoval na mříži. Popadl ji rukama, silnou loupežnickou nohou se vzepřel proti zdi a táhne. Manka mu pomáhá zevnitř vězení. Mříž drží jako evangelium.

 Rumcajs se maličko zamyslel a povídá Mance: "Když dělá ženská, co náleží mužskýmu, bere mu to sílu. Ustup a jen se na mě pěkně usmívej."

 Manka pustila mříž a začala se na Rumcajse usmívat chvilku rozmarýnkově, hned zas violkově a zas růžičkově.

 V kamenech, do kterých byla mříž na sedm coulů zapuštěná, to začalo pukat a prejskat.

 Jenže v tu chvíli dole u paty topolu pracoval už taky rychtář Fištula; lucernu postavil na chodník a ohání se halapartnou jako sekyrou. Snaží se podetnout topol zespoda, štěpiny jen lítají, halapartna syká a Fištula do toho: "Hé a rup! Hé a rup!"

 Zaslechl to Rumcajs a povídá Mance: "Slyšíš, někdo nám dole předříkává. Tak tedy hé a rup!"

 Mříž se vyvalila ze zdi a Manka vletěla Rumcajsovi do náruče jako vlaštovka.

 V tu chvíli se ale povedlo taky dole Fištulovi. Odsekl poslední třísku a topol s Rumcajsem a Mankou se začal kácet.

 "Cos to vyvedl, Fištulo?" křikl Rumcajs na rychtáře.

 "Sklízím, co pro mě uzrálo," houkl Fištula. "Seberu si vás oba dole jako hrušky a posadím vás do Kartouz. A z toho vězení se mi už nevylámete."

 Všecko se to kácí dolů do hrubě vydlážděné ulice. Rumcajs a Manka mysleli, že je to jejich poslední chvilka. Jenže najednou se mladý měsíc naklonil a podal Rumcajsovi špičičku. Rumcajs se vyhoupl do srpku, usadil se tam jako v sedle a Manku vzal k sobě.

 Rychtář Fištula už jen valil oči na to, jak měsíc s Rumcajsem a Mankou plave nebem k lesu Řáholci.

  Jak Rumcajs  potkal  pruského jenerála Pak přišla ta doba, kdy Prus táhl na Jičín. Pršelo, až přetékaly studánky, v loupežnické jeskyni se udělalo mokro a sychravo. A jednou v noci to tam ve tmě zaševelilo: "Pšík!"

 Bylo to takové oupěnlivé pšíknutí, jako když kýchne hezká holka nechce, aby ji bylo slyšet.

 "Manko, to ty?" povídá Rumcajs, posadil se starostlivě na posteli, křísl nehtem o nehet a zapálil louč.

 Vtom rána, jako když střelí: "Hapčá!"

 A bylo po světle.

 "Rumcajsi, to ty?" povídá Manka.

 "Já," popotáhl nosem Rumcajs. "Hned ráno musíme do apatyky pro něco na rýmu."

 Ráno ještě za rosy se vydali do Jičína. Vešli do apatyky a tam stál mezi skleničkami a lahvičkami apatykář Pulvr. Válí na prkýnku pilulky, i když jich měl pod pultem už plnou baňku.

 "Nač je třeba v Jičíně tolika pilulí?" diví se Rumcajs.

 "Táhne sem vojsko z Prus a bude tu co nevidět, tak pilulí nikdy nebude dost," povídá Pulvr. "A co byste rádi vy dva?"

 "Hapčá," řekl Rumcajs.

 Apatykář jen pokývl hlavou a podal Rumcajsovi pytlík.

 "Tuhle máte prášek proti kejchání a dostanu třináct krejcarů."

 Rumcajs obrátil naruby kapsy a shledal v nich jen sedm krejcarů. Apatykáři se nezdálo takhle prodávat. Podrbal se na nose, schoval pytlík s práškem a podstrčil Rumcajsovi a Mance kulatou krabičku.

 "Tuhle mám něco extra pro loupežníky. A nebude to stát ani halíř."

 Rumcajs s Mankou vzali krabičku a šli. Apatykář Pulvr nahoře v bytě povídá své ženě: "Měl jsem tam trochu hromového prášku na trhání kamene. Jestli k nám přitáhne Prus, mohl bych s tím mít potahovačky. Tak jsem se toho zbavil."

  Rumcajs s Mankou byli sotva pár kroků za Jičínem, když Rumcajse zašimralo na kýchnutí.

 "Manko, honem prášek," povídá a už nabíral nosem vzduch jako do varhan.

 Manka otevřela krabičku, odsypala Rumcajsovi trochu na dlaň a on si šňupl. Jenže místo aby se mu odlevilo, zrudl Rumcajs, jako by v sobě držel nejmíň hrom. Už jen stačil ze sebe vyrazit: "Honem mě otoč nosem na holou pustinu!"

 Manka ho otočila nosem na vojenský execírplac pod čeřovskou strání. V Rumcajsovi to ještě chvíli pracovalo, pořád silněji - a vtom z něho vyšla rána. 

  Valilo se to execírplacem jako bouřka. Trhalo to ze země kameny a obracelo drn kořínky navrch. Hnulo to i oblaky pod nebem. Zkrátka až strach.

 Rumcajs, ještě celý říčný, si hřbetem ruky otřel nos a povídá: "Sakramentskej apatykář."

 Manka řekla, že prášek radši zahrabou do země, aby s ním někdo nevyvedl nějaké neštěstí.

 Našli si měkkou mez a chtěli pod ni kulatou krabičku navěky ukrýt, když vtom jim někdo za zády povídá: "Halt."

 Rumcajs se podíval a vidí koně. Na koni sedí pruský jenerál.

 "Halt, nic se zahrabávat nebude," povídá jenerál, zahrozil na Rumcajse rukou v kozlí rukavici a vzal mu kulatou krabičku. "Nepřijel jsem z Pruska proto, abych se díval, jak někdo zahrabává tak vzácnou věc."

 Rumcajse dopálilo, že mu cizí chce poroučet.

 "Rád bych věděl, co jsi vůbec zač," povídá.

 Jenerál seskočil z koně.

 "Jsem nejvyšší jenerál od kanonýrů a posílá mě král Fri-cek, abych se podíval, odkud se nejlíp bude střílet na Jičín."

 Mezi řečí začal s Rumcajsem mírnyxdýrnyx žejbrovat, jako by to byl kanón. Až ho namířil nosem rovnou na Jičín. Rumcajse to všecko tak zmátlo, že se nestačil ohnat ani slovem, natož rukou.

 A vtom už si jenerál nasypal plnou dlaň prášku z kulaté krabičky a začal ometat rukou Rumcajsovi kolem nosu.

 "Teď střelíš proti Jičínu!" rozkázal a sfoukl všechen prášek z dlaně Rumcajsovi do nosu.

 Rumcajs se zajíkl, zrudl a cítí, jak to v něm začíná pracovat k hrozné ráně. Stačí ještě křiknout: "Vždyť já to město Jičín zastřelím!"

 Manka přiskočila - a v posledním šeptnutí vteřinky pootočila Rumcajse proti kopci Zebínu.

 Bouchla rána.

 Jičín zůstal celý, ale od toho dne je v kopci Zebínu ta veliká jáma.

 "Líp tak, než kdyby to šlo do lidí," povídá Rumcajs.

 Posadil jenerála do sedla a po loupežnicku křísl nehtem o nehet jenerálskému koni pod ocasem. Ti dva se pak zastavili až v maštali krále Fricka.

   Jak šel  Rumcajs  pro sůl Protože byl Rumcajs ještě trochu nesvůj od rýmy a taky od zlosti na jenerála z Prus, uvařila mu Manka sedminásobnou polívku. Tu mají loupežníci nejradši. Jeden díl se sní k snídani, druhý k obědu a třetí k večeři; čtvrtým dílem se namažou podrážky, pátým se vyleští pistol, šestým dílem se ulije oheň a sedmý díl polívky loupežník vypije, když má v noci žízeň. Jak Manka vařila, přitočil se ke kotli Rumcajs, ochnal polívku a povídá: "Je málo slaná."

 "Tak to si tedy musíš počíhat u cesty na kupce a obrat ho o štipec soli," řekla Manka.

 Rumcajs strčil za pás pistol nabitou žaludem a ukryl se do křoví u cesty, kudy kupci vozili sůl do Jičína. Leží tam a pořád nic, kupec nejde. Už se chtěl Rumcajs vrátit a sníst polívku neslanou, když vtom se v dálce objevil divný mládeneček. Je oblečený skoro jako do bálu, tancuje po cestě sem a tam a píská si k tomu na píšťalu.

 Rumcajs si ho chtěl líp prohlídnout, ale sotva vystrčil z křoví loupežnickou hlavu, mládeneček hekl leknutím a ve chvilce ho hrůza porazila docela. Leží tam v mechu a Rumcajs nad ním postává a přemýšlí, kterou bylinou by mládenečka vzkřísil.

 Vtom přiběhla Manka.

 "Rumcajsi, už máš tu sůl?"

 "Jo, zasolil jsem si," povídá Rumcajs a ukázal na bezduchého mládence.

 Křísili mládenečka kdečím, ale on byl pořád malátný a k ničemu. Aby se o něm víc dověděli, nakoukla Manka do psaní, které měl v kapse.

 "Rumcajsi, on je to učitel tance, muziky a móresů. A tady dál čtu, že má dnes nastoupit v Jičíně u puškaře Halíře, u jejich dcery Elisbetky. Jestli prý nenastoupí dnes, tak už nemusí."

 Rumcajs se zamyšleně podíval na bledého mládenečka.

 "Tenhle by toho moc nenatancoval. Ale v neštěstí ho nenechám. Než se zmátoří, vezmu službu u puškaře za něho."

 O Manku se málem taky pokusily mrákoty.

 "I vždyť to nebude nic tak těžkého," řekl Rumcajs a strouhl Mance takovou poklonku, až přitom vyvalil pařez.

 Tak ho tedy Manka vydrbala věchtem slámy, pročísla mu vlasy a vousy hřebenem na borůvky a vesele ho vystrčila z lesa: "Koukej si tam vydělat aspoň tu špetku soli do polívky!"

 Rumcajs šel a zastavil se až před puškařovic dveřmi. Plivl si na boty, vyblejštil je rukávem a tiše zaťukal. V chodbě to zarachotilo jako ostrá střelba.

 Dveře se otevřely a stojí v nich mišpulka v růžových šatech s kanýrkem, hlavu má jeden vrkoč.

 "Ty jsi Elisbetka?" povídá Rumcajs svým nejjemnějším, přes vousy cezeným hlasem.

 "Jo," kývla mišpulka, "ale maminka není doma."

 "To je dobře," řekl šťastně Rumcajs. "Já tě jdu učit hrát na piáno, tancovat a nóbl se chovat."

 Elisbetka ho zavedla rovnou do salónu, kde měli piano.

 "Tak tedy začnem nejdřív s tancováním," povídá Rumcajs.

 Posadil Elisbetku k pianu, narazil si borový klobouk pevně na hlavu a přejel si všecky švy, aby na něm nic neprasklo.

 "Teď budu tancovat já a pak ty po mně."

 Elisbetka spustila na piano, až to sládlo. Rumcajs chytil takt, přidupl nohou a uhodil kramfleky o sebe, jen to střihlo. Muzika byla jemná, ale kroky vycházely Rumcajsovi po loupežnicku, dům se třese až ve sklepech.

 "Hraješ moc tence, mišpulko," povídá Rumcajs Elisbetce, "a já pak pro samé poslouchání zapomínám krok."

 Sedl si k pianu sám, a teď že bude tancovat Elisbetka. Jenže sotva se Rumcajs po loupežnicku pustil do klapek, začala vzadu z piana lítat kladívka, jako když odtamtud vyhání ptáčky.

 Elisbetka se dala do pláče, co tomu řekne maminka, až se vrátí domů.

 "Neplač," povídá Elisbetce Rumcajs, "co jsem pokazil, to taky napravím."

 Došel k oknu, tiše se vyklonil ven a rumcajsím hmatem pochytal v povětří osm ptáků. Každý z nich byl jinak laděný a Rumcajs je posadil jednoho po druhém do piana. Pěničku až nahoru, aby típala diškant, holuba zas až dolů, aby basoval.

 Elisbetka vzala znova sukničku do štipců a Rumcajs ptáčkovému pianu poručil: "Tišíčko."

 Piano začalo hrát, jako když se ptáci budí ze sna, byla to tak jemná hudba, že si Rumcajs musel dát dlaň k uchu, aby z toho něco měl.

 Elisbetka k té muzice tancovala jako baletka. Rumcajs jí počítal kroky a liboval si, jak dobře zastal bledého mládence. Jenže vtom se otevřely dveře.

 Stojí v nich puškařka Halířová. Ruka jí sama vylítla k ústům, když spatřila v salóně loupežníka. A tak Rumcajs na důkaz toho, že tu pravoplatně zastupuje učitele tance, muziky a móresů, vykročil puškařce vstříc a vysekl jí španělskou poklonu. Jenže jak se ohnul, zachytil palcem o kohoutek a nýdrlantská pistol za pásem mu vystřelila.

 "To byla krásná rána," řekla spokojeně puškařka. "Už patnáct let jsem ženou puškaře, ale tak pěknou ránu jsem ještě neslyšela. A co jsem dlužnáa hodinu muziky a tance?"

 "Pytlík soli," povídá Rumcajs.

 Dole ve vratech pak potkal bledého mládence, který zatím zruměnil a šel řádně nastoupit službu.

 A aby bylo řádného podruhé, donesl Rumcajs pytlík soli řádně domů.

 A aby bylo řádného do třetice, řádně si tou solí s Mankou osolili sedminásobnou polívku.

  Jak Rumcajs  vysadil  duhu na nebe Když přestal ten velký déšť po vojně s Prusy, vyšla Manka z jeskyně, aby vybrala ze studánky zkalenou vodu. Udělala sotva pár kroků, zastavila se a vykřikla: "Rumcajsi, to jsem jakživ neviděla."

 "Já taky ne," řekl Rumcajs, když tam přiběhl.

 Ze studánky jim roste duha. Klene se obloukem z Řáholce přes kopec Zebín až k podloubí na jičínském náměstí.

 "Jestlipak neuletí?" špitla Manka a jde po špičkách k duze.

 Duha tiše stojí a září.

 "Rumcajsi, teď ti něco ukážu," řekla Manka a začala se v duze procházet. Od vlasů až po palečky u nohou se na ní střídaly ty nejjemnější barvy.

 Jenže to bylo taky jejich poslední poradování s duhou. Najednou se duha od studánky utrhla. Stoupala pomaloučku nahoru, trochu přitom zatrhávala, ale zadržet se nedala.

 "Asi se s ní něco děje na druhém konci," usoudila Manka.

 "To bych ale rád věděl co," řekl Rumcajs a vystoupil po větvích do koruny dubu.

 Vidí odtamtud až do Jičína na náměstí. Po dešti tam není ani človíčka. Jen před krámem v podloubí stojí obchodník se střižním zbožím Španihel a motá si přes loket duhu do štůčku.

 Rumcajs sjel z dubu jako forajtr.

 "S tím já musím něco udělat. To by tak hrálo, aby napříště byly bouřky bez duhy!"

 Přejel si rukávem boty a vydal se po císařské silnici k Jičínu.

 Když prošel věžovou bránou, spatřil Rumcajs starostu Humpála. Protože knížepán seděl zavřený ve věžičce a aby na radnici byla pevná ruka, vysadila jičínská kněžna Humpála zas do úřadu.

 Humpál se nese v nových duhových kalhotách přes náměstí k radnici.

 "Španihel už stačil rozprodat kus štofu z duhy honoraci na kalhoty," povídá si Rumcajs. "To si tedy musím pořádně pospíšit."

 Starosta Humpál kráčí k radnici a Rumcajs jde krůček za krůčkem tiše za ním.

 U radničních vrat přišlo Humpálovi ohlídnout se. Vidí Rumcajse. Starosta povystoupl ještě o schod a povídá: "Nechystáš ty zas něco na mě, Rumcajsi? Už jsi uchystal i knížepánovi. Ale brzy ti spadne klec. Kněžna Majolena se vrací z Kopidlna a dala zavolat až z Flámska zámečníka, aby pustil knížepána z věžičky."

 Rumcajs na to neřekl tak ani tak, mávl rukou a tichým loupežnickým krokem si namířil přes náměstí k Španihelovu krámu.

 Krám stál na podloubí a byl při něm výklad. Španihel do něho narafičil pár loket duhy, a byla u toho i cedulka s cenou, loket na dvě zlatky. Z krámských dveří vyběhla právě Španihelka a křičí na celý rynk: "Až to můj nastříhá, budem prodávat taky menším lidem."

 Rumcajs se už nezdržoval a skočil z podloubí rovnou do krámu. Za pultem tam stojí Španihel a nůžkami fiká duhu na kusy.

 Rumcajs uhodil pěstí do pultu: "Tak dost. A půjdeš se mnou a vrátíš duhu na nebe!"

 "Tuhle," řekl Španihel a podrbal se nůžkami na nose, "tuhle, Rumcajsi."

 "To chceš prodávat z nebe kradený zboží?" zkouší to zas mírně Rumcajs.

 "Takovou řeč akorát rád slyším od loupežníka," ohnal se Španihel hubou a klidně stříhá dál.

 Rumcajs sáhl pro pistol.

 "Tohle je, Španiheli, pistol. Já z ní vystřelím, ty se lekneš, a já ti tu duhu stejně vezmu."

 "Nevystřelíš," povídá Španihel a pořád stříhá, "protože je tu od duhy vlhko. Dávno ti zvlhnul prach na pánvičce."

 Rumcajs namířil pistol do kouta a stiskl. Pistol se neozvala. "Tak vidíš," ušklíbl se Španihel a stříhal dál. Rumcajs zastrčil pistol zpátky za pás a vyšel z krámu. Opřel se na náměstí o kašnu a přemýšlel, kudy na Španihela.

  Na bráně uhodilo dvanáct.

 Otevřela se radniční vrata, vyšel z nich starosta Humpál a rozhlídl se po počasí. Pak se vydal jako každý den na starostenskou procházku jednou kolem náměstí. Nesl se v duhových kalhotách podloubím.

 Rumcajs se na něj chvíli díval od kašny a vtom mu přiskočila ta pravá myšlenka. Tiše přeběhl náměstí a schoval se za sloup podloubí u Španihelova krámu. Když pak Humpál důstojně kráčel kolem, Rumcajs po něm sáhl pantalónovým hmatem a zbal starostu duhových kalhot i té důstojnosti. Humpál vykřikl a vrazil k Španihelovi do krámu.

 "Cos mi to prodal za cajk?" volá hned ode dveří. "Tak mizernou látku jsem jakživ neviděl. Snad to ze mě sfoukl vítr nebo co. Prodal jsi mi špatné zboží a já skrze něj utrpěl ztrátu kalhot a znova i ztrátu důstojnosti. Za kalhoty dostanu sedm zlatých a za starostenskou důstojnost tři sta."

 Jenže Španihel, že nedá. A všelijak se starostovi stavěl.

 Starosta už ale měl všeho dost. Zapískal silně na píšťalku. V tu ránu přiběhl rychtář Fištula s dvěma dráby.

 "Ancvaj do šatlavy, Španiheli!"

 Rumcajs zatím tiše pracoval u pultu. Soukal a soukal, až si všechnu duhu, co jí bylo na pultě, nasoukal za kazajku. Ona duha je tak jemná, že se jí do záprsí vejde jedenadevadesát rakouských mil. Pak jakoby nic odešel z krámu.

 Doma vzala Manka jehlu a sešívala rozstříhanou duhu tak dlouho, až zas byla celá. Rumcajs ji potom znova vysadil na nebe, jen ten jičínský konec povytáhl o dva lokte výš, aby na něj Španihel nedosáhl.

  Jak Rumcajse  přivedly boty  k poctivosti To už docházel třetí rok Rumcajsova loupežničení.

 Venku jasně svítil měsíc, ale v jeskyni, kde spali Rumcajs s Mankou, byla černá tma. Najednou tam někdo strašně zívne.

 "To ty, Rumcajsi?" povídá Manka.

 Rumcajs se překulil na posteli ze smrkových kulatinek.

 "Kdepak já."

 "Aby nám tak do jeskyně nakonec vběhl vlk!" lekla se Manka, rozsvítila louč a chodí s ní po všech koutech. Posvítila taky Rumcajsovi pod postel. "Tady to vězí!"

 Pod postelí stojí Rumcajsovy boty, úhledné botičky vlastní práce, co mu bez přestání sloužily už tři roky. Pravá je rozzívnutá od ucha k uchu. Rumcajs se posadil, spustil nohy z postele, drbe si patu o patu a zamyšleně kroutí palci.

 "Kde já teď vezmu nový boty?"

 "Kdybys byl měšťan, koupil by sis je," řekla Manka. "Ale jsi loupežník. Chyť si ševce, až půjde přes les, a boty mu pober."

 Rumcajs si to vyposlechl a zamračil se, až se mu vousy zavlnily pod bradou jako černý mrak. Pak sáhl za kordofánskou kazajku pro knížku převázanou tkaničkou a přisedl si blíž k louči.

 "Teď se dobře dívej, Manko. Tohle je má poctivá vandrovní knížka. A tuhle je můj výuční list. Býval jsem švec a rovnou ti říkám, že na ševče loupežnickou rukou nesáhnu."

 "Rumcajsi, snad bys mi ale neběhal bos po lese?" starala se Manka.

 "A taky že budu!" dupl si naboso Rumcajs.

 Do rána nebylo s botami líp, pravá zívala a zívala. Rumcajsovo ševcovské kladívko leželo až v Jičíně v krámku pod věží, a tak nebylo čím botu spravit.

 Ráno se po lese Řáholci rozkřiklo, že loupežník Rumcajs se bude učit chodit bosky. Přišli na tu podívanou jeleni i veverky, na skálu se usadil orel a na větvičku moudivláček, z kamení zvědavě mrkají zmijky a ještěřice.

 Když vyšlo slunce, povídá Rumcajs: "Tak se do toho dám."

 Odložil pistol, Manka ho pokřižovala a Rumcajs udělal první krok z jeskyně. Hned při tom prvním kroku narazil palcem o kámen. Při druhém se mu připletl pod nohu ježek a tak třetí krok už radši nezkoušel. Sedl si na pařez.

 "Přece nebudu pro legraci lesní zvěři."

 Mance bylo Rumcajse líto.

 "Já bych nepřežila, kdyby sis měl ukopnout palec," řekla. "To se radši vypravím na ševce sama."

 Vypravila se ke křižovatce pod dubem, kudy chodili tovaryši do světa.

 Když přišla na křižovatku, natrhala Manka hrst borůvek a zamazala si po loupežnicku tváře. Potom se položila do zálohy za veliký kámen. Pistol sama neměla, tak aspoň mířila tou Rumcajsovou. Aby si ukrátila dlouhou chvíli, zkoušela loupežnické hmaty, jak je odkoukala od Rumcajse.

 Vtom vidí, že někdo přichází cestou od Jičína. Je to obuvnický tovaryš Haďátko. Na holi přehozené přes rameno nese Haďátko pár vysokých bot. Nejsou to boty ledajaké, u štruplí mají přivěšenou cedulku v řeči české, německé a francouzské:

 TOHLE JSOU POCTIVÝ BOTY ČESKÝ,  PROTO JSOU PEVNÝ A TAKY HEZKÝ

 Tovaryš Haďátko je hodlal prodat až někde v Esterajchu nebo ve Švejcarsku. Blíží se k Mance po cestě od Jičína a ty poctivé boty se mu houpají vzadu na holi.

 Vtom Manka z houští cap a hmat - sáhla po botách holínkovým hmatem - a hůl je prázdná.

 Tovaryš nic neví a jde dál.

 Manka utíkala rovnou k Ruajsovi.

 "Tak se můžeš obout."

 Rumcajs obhlídl nové boty ze všech stran, prohmatal je a málem se zajíkl uznáním.

 "Stakrment, to je ale poctivý dílo!"

 "No pochodíš si," řekla Manka a pomohla mu boty obout.

 Rumcajs vstal, ozkusil se v nich a jen vydýchl: "Jako ulitý."

 A udělal krok. Pak druhý. A třetí. Chce se zastavit, aby řekl ještě něco pochvalného. Jenže boty jdou dál. Nedají se ničím zarazit. Ať na ně Rumcajs křičel anebo jim mírně domlouval, boty ho nesly pořád pryč. Utíkaly s Rumcajsem přes les a po císařské silnici k Jičínu.

 "Manko, není to k zadržení!" křičí Rumcajs. Okolo holení mu lítají cedulky, co je na nich napsáno, že ty boty jsou nejpoctivější z poctivých.

 Manka se rozběhla za Rumcajsem.

 Boty si to s ním zatím rázují císařskou silnicí, ulicí kolem hospody U města Hamburku a ještě kousek za věžovou bránu. Tam se zastavily.

 Zastavily se před krámkem, kde byla přes dveře přibitá cedule: PRO URÁŽKU  STAROSTENSKÉ NOHY  NADOSMRTI ZAVŘENO

  "Snad abych ji sundal," povídá si Rumcajs a chvíli čekal, co tomu řeknou boty.

 Boty přiduply, že je to tak. Pak samy sklouzly Rumcajsovi z nohou, otočily se a utíkají za svým pravým pánem, tovaryšem Haďátkem.

 Rumcajs počkal, až dojde Manka, a ceduli spolu sundali. Potom šli rovnou do dílny. Bylo tam všecko tak, jak to musel Rumcajs před třemi lety opustit pro urážku Humpálovy nohy.

 Rumcajs si natáhl zelenou zástěru, sedl si na verpánek, přitáhl potěhem ke kolenu rozdělanou botu a začal do ní zatloukat flok za flokem.

 Manka zatím v kuchyni zatopila v kamnech, usadila se na lavici a vzpomínala, jak se vaří jiná polívka než loupežnická.

 Najednou přestalo kladívko vedle v dílně klepat. Manka se tam rozběhla.

 "Copak je, Rumcajsi?"

 Rumcajs se dívá na vyvrácený flok a povídá: "Ale tak jsem se zamyslel, jestli už je na světě dost spravedlnosti, aby mi bylo dopřáno zůstat při poctivým řemesle."

 Jak se Rumcajs znova dal na loupežničinu Rumcajs poctivě ševcoval sotva tři neděle, když se ráno po Jičíně rozkřikla novina. Že prý si ten zámečník, co ho kněžna Majolena zavolala až z Flámska, ukoval divné háky a šperháky a že pustí knížepána z věžičky.

 "Rád uvidím, jestli to dokáže," pokýval bradou Rumcajs a smolil dál dratve.

 V poledne se už říkalo, že dveře ze železa povolily. Vyběhl prý z nich knížepán celý zlostný a hned za ním lokaj Fricek.

 Večer už všichni věděli, že do Jičína přijeli na koních tři monteneráci.

 Byli to černí chlapi až někde od dolního moře. Kníry měli jako dvě kopí a nikdo jim nerozuměl. Kněžna Majolena je pozvala do Jičína, ale nikdo dobře nevěděl proč.

 A tu noc měl Rumcajs nepokojné spaní. Mlel sebou na posteli jako kapr v rákosí, až Manka povídá: "Je ti něco?"

 Rumcajs se probral a řekl: "Nemůžu spát. Zvedá se ve mně loupežnická ostražitost, ale sám bych rád věděl proč."

 "To je volání starých loupežnických časů," povídá Manka a trochu si povzdychla. "Co bylo, bylo. Spi."

 Jenže sotva dopověděla, ozvaly se pod oknem na ulici troje kroky. Rumcajs tiše křikl na Manku: "Něco se děje."

 Skočil k oknu. Je k ránu, už pozdě na měsíc, ale dosud brzo na sluníčko. V tom šeru jdou přes náměstí monteneráci. Míří po silnici z města a každý má na jednom rameni pilu a na druhém sekyru.

 "Rád bych věděl, kam tak časně táhnou," povídá Rumcajs a připravuje se ven. "Já si na ně, Manko, radši dohlídnu."

 Vtom se rozletěly dveře u ševcovny a stojí v nich lokaj Fricek.

 "Nikam se, Rumcajsi, nechystej," povídá ostře, "a rovnou se dej do šití bot pro knížepána. Tuhle je na ně kus kůže z válfiše."

 Dořekl, hodil kůži před Rumcajse na veřtat, práskl dveřmi a byl pryč.

 Když knížepán takhle poručí, musí se švec dát do díla. Rumcajs si pomaloučku rozměřil kůži, nakrájel na svršky a začal šít. Ale pořád se mu do toho pletly divné myšlenky.

 "Nejdřív monteneráci a teď tak zhurta a v tenhle čas boty pro knížepána, co ono za tím asi vězí?"

 A za chvíli zas: "To zrovna jako by mě knížepán chtěl přivrtat k verpán-ku."

 Práci pro knížepána nemohl odložit, a proto povídá Mance: "Skoč se mi podívat, kam vlastně chlapi monteneráci táhli."

 Manka vyběhla ven a tajně za nimi šla krok za krokem.

 Rumcajs zatím došil svry, přisadil k nim rám a chce začít flokovat podrážku. Vtom přiletěla otevřeným oknem pěnička.

 Rumcajs se na ni dívá, jako by se rozpomínal.

 "Tebe bych měl odněkud znát."

 Byla to jedna z těch šesti, co se vylíhly Rumcajsovi v pistoli. Ani se neposadila a hned spustila: "Rumcajsi, Manka vzkazuje, že knížepán dává kácet les Řáholec."

 "Co?" řekl Rumcajs, až to řinklo jako z pistole. "Můj nejmilejší les Řáholec by měl umřít?"

 Válfišová bota letěla semhle a ševcovské kladívko tamhle. Rumcajs skočil k jarmaře, smekl z háčků své staré loupežnické oblečení, kordofánskou kazajku, kalhoty a šišatý klobouk z borové kůry. Navlíkl to na sebe a za pás vrazil pistol.

 A pryč z ševcovny. Zabouchl za sebou, na koleně napsal novou ceduli a pěstí ji přibil na dveře:

 ZA PŘÍČINOU ŘÁDNÝ OCHRANY LESA ŘÁHOLCE SE ZAS DÁVÁM NA LOUPEŽNIČINU

 Pak víc běžel, než šel císařskou silnicí, co vede z Jičína k Řáholci. Tam už na něho v úvoze čekala Manka. Ukázala rukou k lesu.

 "To je poslední chvilka lesa Řáholce."

 Mezi stromy tam stojí monteneráci s pilami a sekyrami a z pahorečku opodál na ně křičí knížepán po francouzsku: "Krašé!"

 Na to slovo si chlapi monteneráci plivli do dlaní a nasadili pily a sekyry.

 V Rumcajsovi přestalo bít srdce. A pak uhodilo, jako když se utrhne zvon.

 "Hromů hrom," vykřikl Rumcajs. "Já se neudržím, já do toho střelím!"

 A vytáhl pistol.

 Knížepán v tu chvíli zatleskal do rukavic a zavolal na monteneráky: "Až řeknu rycum ryc, tak pily a sekyry spustí!"

 Rumcajs si namířil a střelil. Knížepánovi to zapálilo šos.

 Hned měl jiné starosti. Hopsal hoplárum a troubil: "Trá - rá!"

 To aby z Jičína honem přijeli hasiči.

 "Tak co bude?" houkli na knížepána od pil a sekyr monteneráci.

 "Hned se dočkáte!" křikl Rumcajs.

 Utrhl si stéblo trávy a začiřikal přes ně jako lesní pěnička.

 Pak zahudroval do klobouku, jako když chrochtá kanec. A zavolal do dlaní, jako když volá jelen.

 Přiletěly pěničky a rovnou montenerákům proti očím. Přidupali kanci a bili monteneráky do nohou jako palicemi. Přiklusali jeleni a parožím je hnali ven z lesa. Chlapi monteneráci se s knížetem shledali až daleko za mezí.

 Rumcajs povídá: "Já to věděl. Ještě je ve světě málo práva. A tak kdo by chtěl být ševcem, musí být loupežníkem."

 Rozhrnul dubové větve a šli s Mankou po staré stezičce zpátky do loupežnické jeskyně.

   Jak Rumcajs  hospodařil knížepánovi  v bažantnici Monteneráky musel knížepán s ostudou poslat zpátky k dolnímu moři. Po celém Jičíně se říkalo, že jsou drcnutý jelenem, a byli všem k smíchu.

 Knížepán nechal na zámku jen cizího myslivce, který se divně jmenoval: Lamuš. Přes oči nosil Lamuš plátýnko, protože oči nepotřeboval. Měl pušku, co vždycky trefila bez míření.

 Knížepán chtěl zapomenout na ostudu; proto dal sezvat hosty a myslivci Lamušovi poručil: "Dojdeš do Řáholce a střelíš tam sedmasedmdesát bažantů, kněžna Majolena je potřebuje na hostinu."

 Lamuš šel. Rumcajs mu poslal nejdřív v míru naproti Manku.

 Manka stihla Lamuše ještě v polích. Myslivec má pušku a divné plátýnko přes oči, ale Manka ho směle oslovila: "Na ty bažanty do Řáholce nechoď."

 "A kdo to poroučí?" zeptal se Lamuš.

 "Rumcajs to poroučí."

 "Toho bych já snadno přestřílel," zasmál se Lamuš.

 Manka to tedy zkusila jinak.

 "Viděls už někdy bažanta?"

 "Jak bych mohl s plátýnkem přes oči?" zasmál se znova Lamuš. "Ale střelil jsem jich už habaděj."

 Manka si Lamuše přidržela za zelený rukáv.

 "A to ti není líto takové krásy?"

 "Kdo má oči zavázané, tomu je krása nekrása," na to Lamuš. Obešel Manku a jde dál k Řáholci.

 Jenže tam už se staral o bažanty Rumcajs. Seděli po všech stromech na halouzkách. Doslechli se, že na ně jde Lamuš, a měli strach.

 "Nic se nebojte," povídá jim Rumcajs. "Vylezu si na dub, a až mlasknu, ten nejkurážnější z vás se vznese do povětří a poletí kolem toho dubu. Dál se uvidí."

 To už ale vystoupil z keřů na paseku myslivec Lamuš. Naládoval pušku a pod šátečkem poslouchá, kde se šustne ba-žantí pírko.

 Vtom Rumcajs mlaskl, vznesl se jeden bažant a letí k němu.

 Lamuš zvedl pušku. A stiskl.

 Než broky stačily švihnout bažanta do peří, sáhl si pro něho z dubu Rumcajs a ukryl bažanta bezčně za kazajku.

 Lamuš zatím čekal dole pod dubem, až střelený pták spadne do trávy. Jenže místo bažanta seskočí ze stromu Rumcajs a sundá myslivci plátýnko z očí.

 Lamuš zamžikal do světla, zadíval se na Rumcajse a povídá: "Tak kapitálskýho bažanta jsem ještě jakživ nestřelil!"

 "A co ty jsi vůbec kdy viděl za tím tvým plátýnkem?" povídá mu Rumcajs. "Kdybys chodil bez něho, spíš bys rozeznal Rumcajse od bažanta." Sáhl za kazajku. "Pověz mi: co je tohle za ptáka?"

 "Což o to, krásný pták to je," povídá Lamuš, "ale já ho neznám."

 "Nepoznáš bažanta?" řekl Rumcajs.

 Lamuš zbledl; a to je pro myslivce horší, než když hanbou zčervená. Dívá se na bažanta jako očarovaný.

 "Tak tohle já střílel? Na něco takového já už nikdy flintu pro knížepána nezvednu!"

 Podal pušku Rumcajsovi. Ten ji zmáčkl velikou rumcajsí silou. A z flinty je rázem píšťala. Rumcajs podal píšťalu La-mušovi a vytřásl z vousů včely.

 "Teď si sedni na pařez a napaseš mi včely."

 Lamuš tam sedí na pařezu, vyhrává na píšťalu a pase včely v knížepanské bažantnici.

 Když se to dověděl knížepán, přihnal se do lesa a zeptal se Lamuše po francouzsku, kde jsou střelení bažanti pro hosty. Lamuš na to neřekl nic, ale zahrál na píšťalu, ostře jako z jehel. A včely rovnou na knížepána.

 Žihadel do něho nasypaly kopu, v Jičíně se říkalo, že zedník musel z obou stran brány ubrat po sloupku cihel, aby knížepán mohl vůbec do zámku.

 Taky kněžna Majolena se vztekala, když hosti místo bažantů museli polykat hovězí. Skončila hostinu a řekla knížepánovi: "Ten váš Rumcajs mě náramně dopaluje. Když jste to nedokázal vy, vymyslím na něho něco sama."

 A kněžna si sedla do tmavého pokoje a dlouho tam seděla.

  Jak knížepán  líčil Rumcajsovi  na jelena Rumcajs měl za přátele všecky ptáky i čtvernožce z lesa Řáholce, ale nejraději měl jelena. Byl to jelen kapitální, korunový šestatřicaterák. Rumcajs ho chránil před knížepanskými myslivci a jelen mu za to oplácel drobnými úsluhami. Když kněžna Majolena vyšla z tmavého pokoje, navedla knížepána, aby Rumcajse o jelena šestatřicateráka připravil - a to byla její pomsta.

  Příští den byl pátek. Manka vyprala a vymáchala v potoce prádlo a zavolala do lesa: "Kde chodíš, Rumcajsi, budeme věšet."

 "Hned," ozval se Rumcajs a za chvíli vyjel z lesa na jelenu.

 Parohy kvetou šestatřicaterákovi na hlavě jako strom.

 U potoka Rumcajs zarazil a už to šlo jako podle recepisu.

 Manka mu házela kousky vyždímaného prádla a on je rozvěšoval jelenovi do paroží. Když pověsil poslední lajblíček, chytil se Rumcajs větve nad hlavou, propustil jelena pod nohama a pobídl ho: "Alá!"

 Jelen se rozběhl, vítr mu vane parožím a prádlo dobře prosychá.

 Jak si to jelen nesl po malinové pasece, padla opodál rána. Jelen se zastavil a rozhlíží se. On tam v bukovém stínu stojí knížepán s gravírovanou flintou.

 Jelen zabral plnou parou a cválá pryč; prádlo mu v paroží vlaje jako praporky. Když to knížepánovi nevyšlo s flintou, pustil se za jelenem pěšky.

 Manka si zatím prostřela na fošně k žehlení a Rumcajs jí hřál nad ohněm želízko. Vtom se přihnal jelen. A za chvíli za ním knížepán. Spustil pyšně na Rumcajse: "Rovnou si běž koupit do Jičína šňůru, Rumcajsi."

 "A načpak to?" podivil se Rumcajs.

 "Abyste měli na čem věšet prádlo," plave si to dál po pyšném splávku knížepán. "Protože tohohle jelena mi ty sám odvedeš na zámek do parku, aby mi tam dělal parádu."

 "A to zas ne," povídá mírně Rumcajs.

 "Rozkazuju ti po knížecím!" zadupal knížepán, až mu od bot stříkalo bláto a umazalo bílý lajblíček pověšený v jelením paroží.

 Manka lajblíček popadla a flekla s ním knížepána přes záda. Knížepán nebyl na takové zacházení zvyklý. Zakoktal po francouzku a hnal pryč z lesa.

 Rumcajs s Mankou poklidně sebrali a nakropili prádlo.

 Jenže když začali žehlit, jelen šestatřicaterák nepokojně přešlápl a povzdychl si: "Tak já jdu. Já musím do Jičína."

 Kopýtka mu jen hrají, jako by ho do Jičína něco silně táhlo.

 "Co bys, prosím tě, dělal v Jičíně?" zkusil to s domluvou Rumcajs.

 "Knížepán na mě vyzrál," povídá smutně šestatřicaterák. "Jen se, Rumcajsi, podívej nahoru na věžovou bránu."

 Rumcajs si stočil z dlaní loupežnic dalekohled a podíval se tam. Na věžním ochůzku stojí knížepán a ukazuje jelenovi hlávku červeného zelí.

 Šestatřicaterák přidupl a rozběhl se cestou necestou rovnou k Jičínu.

 "Dobře to na nás knížepán s kněžnou narafičili," nevesele kývl Rumcajs, "červenýmu zelí jelen nikdy neodolá -"

 Manka šestatřicateráka politovala, že teď ho budou v zámeckém parku ukazovat jako opici.

 To Rumcajsovi dodalo.

 "Tu věc já tak nenechám!" křikl a rozběhl se za jelenem.

 Dostihl ho až daleko v polích. Vyšvihl se mu na hřbet a cválali spolu přes louku a dál císařskou silnicí k Jičínu. Když už byli knížepánovi na dobrý dohled, schoval se Rumcajs šestatřicaterákovi za husté paroží.

 Knížepán nahoře na ochůzku zatím podupával radostí, že mu to všecko tak pěkně jde. A aby to jít nepřestalo, pořád jelenovi ukazuje červené zelí. Vedle knížepána stojí lokaj Fricek a drží druhou hlávku, kdyby snad jedna nestačila.

 Tak jelena přilákali až pod samou věžovou bránu. Když se na ni jelen začal vzpínat a chtěl nahoru k zelí, knížepán vábivě zavolal: "Nejdřív musíš direkción skrz bránu a pak přes rynk rovnou do zámeckého parku. Tam teprve to zelí dostaneš!"

 Teď přišla Rumcajsova chvilka. Vykoukl za jelením parožím a křikl po loupežnicku: "Když si knížepán přeje direkción, tak tedy direkción!"

 A patami pohladil jelenovi boky jako špornou. Jelen se rozběhl celou šestatřicateráckou silou. Chce na rynk, jenže uvázl v bráně svým převelikým parožím.

 Celá věž se zapotácela. Knížepán z toho dostal motolici a celý týden viděl všecko v jednom kole.

 Rumcajs potom velikou rumcajsí silou vytlačil šestatřicateráka pozpátku z brány a odvedl si ho do lesa Řáholce.

 Od těch dob se v Jičíně říká: Nehoň jelena bránou.